<?xml version="1.0"?>
<feed xmlns="http://www.w3.org/2005/Atom" xml:lang="cs">
	<id>https://wikisofia.cz/w/api.php?action=feedcontributions&amp;feedformat=atom&amp;user=Katerina.Ruzickova</id>
	<title>Wikisofia - Příspěvky uživatele [cs]</title>
	<link rel="self" type="application/atom+xml" href="https://wikisofia.cz/w/api.php?action=feedcontributions&amp;feedformat=atom&amp;user=Katerina.Ruzickova"/>
	<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/wiki/Speci%C3%A1ln%C3%AD:P%C5%99%C3%ADsp%C4%9Bvky/Katerina.Ruzickova"/>
	<updated>2026-05-14T15:39:36Z</updated>
	<subtitle>Příspěvky uživatele</subtitle>
	<generator>MediaWiki 1.33.0</generator>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=9375</id>
		<title>Atribuce</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=9375"/>
		<updated>2014-11-23T11:17:51Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Katerina.Ruzickova: /* efekt falešného konsenzu */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
'''Kauzální atribuce''' je [[Sociální psychologie|sociálně-psychologický pojem]]. Je to '''kognitivní proces přisuzování jedné či více příčin vlastnímu chování a chování jiných lidí'''. Jedná se o způsob subjektivního vytváření spojitostí mezi příčinou a následkem chování. Jako speciální případ atribuce je někdy vydělována sebepercepce. &amp;lt;ref&amp;gt;Bem, D. J. (1967). Self-perception: An Alternative Interpretation of Cognitive Dissonance Phenomena. Psychological Review, 74(3), 183-200.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Proces atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuci předcházejí dva kroky:&lt;br /&gt;
#'''[[Vnímání|percepce činu]]'''&lt;br /&gt;
#'''hodnocení záměru činu'''.&lt;br /&gt;
Percepce činu je ovlivněna [[Motivace|motivačními]], kognitivními a podnětovými faktory. Hodnocení záměru činu je ovlivněno myšlenkovými zkratkami, neúplnými informacemi a předpojatostí pozorovatele. Proces probíhá jinak u cizího pozorovatele, kde je atribuce ovlivněna zejména '''informovaností''' pozorovatele a '''očekávaností''' chování aktéra, a jinak při atribuci známého pozorovatele nebo při sebepercepci, kde atribuující osoba rozlišuje především mezi '''pozitivním''' a '''negativním''' chováním. &amp;lt;ref&amp;gt;Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://www.ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Funkce atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce umožňuje lidem pochopit příčiny vnitřních i vnějších událostí a pochopení těchto příčin jim umožňuje se lépe adaptovat. &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;&amp;gt;Heider, F. (1958). The Psychology of Interpersonal Relations. Retrieved from http://books.google.cz&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:6777539 orig.jpg|400x350px|náhled|Základní dělení atribuce na dispoziční a situační atribuci]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Základní dělení atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce se dělí na dvě základní skupiny:&lt;br /&gt;
#'''vnější'''&lt;br /&gt;
#'''vnitřní'''. &lt;br /&gt;
Vnější (situační, environmentální) atribuce je ovlivněna '''situačními faktory''', tzn. vnějším okolím aktéra (např.: obeznámenost s prostředím, síla podnětů).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vnitřní (osobnostní, dispoziční) atribuce je ovlivněna '''dispozičními faktory''', tzn. [[Psychologie osobnosti|osobností]] aktéra (z atribučního hlediska to jsou především motivy a schopnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Dimenze atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce může být klasifikována v několika dimenzích:&lt;br /&gt;
* '''''místo kauzality (kontroly)'''&lt;br /&gt;
''Poprvé rozdělil atribuci podle této dimenze Fritz Heider v roce 1958 &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt;, a to na:&lt;br /&gt;
# '''vnitřní místo kontroly'''&lt;br /&gt;
# '''vnější místo kontroly'''&lt;br /&gt;
Lidé s vnitřním místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet dispoziční atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Lidé s vnějším místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet situační atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* '''''stabilita'''''&lt;br /&gt;
Faktory stability příčiny chování se dělí na:&lt;br /&gt;
# '''stabilní faktory'''&lt;br /&gt;
# '''nestabilní faktory'''&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotní příčinu jako stabilní, pokud je ji '''obtížné (až nemožné) změnit''', např.: [[Inteligence|inteligence]], zákony.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí příčinu jako nestabilní, pokud se dá '''relativně snadno změnit (ovlivnit)''', např.: úsilí.&lt;br /&gt;
* '''''záměrnost'''''&lt;br /&gt;
* '''''kontrolovatelnost'''''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Vznik pojmu ===&lt;br /&gt;
Tématem atribuce na začátku 20. století zabýval například Ichheiser &amp;lt;ref&amp;gt;Ichheiser, G. (1933). Das Können, die Bedingungen des Könnens und das Erlebnis des Könnens. Zeitschrift für Angewandte Psychologie, 44, 364-378.&amp;lt;/ref&amp;gt; nebo Michotte, který v roce 1946 jako první provedl sérii experimentů týkajících se vnímání kauzality &amp;lt;ref&amp;gt;Michotte, A. (1963). The Perception of Causality. New York: Basic Books.&amp;lt;/ref&amp;gt;. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční proces začal jako první systematicky zkoumat rakouský psycholog působící v Americe, '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Fritz_Heider Fritz Heider]'''. Heider ve své knize ''The Psychology of Interpersonal Relation'' &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot; /&amp;gt; popsal tzv. '''laickou psychologii''' jako [[Vnímání|vnímání]] a posuzování druhých osob i sebe sama v každodenních situacích. Vytvořil první atribuční teorii – naivní analýzu událostí. Rozlišil atribuci na '''dispoziční''' a '''situační'''. Podle těchto dílčích atribucí rozlišil pozorovatele na lidi s vnějším místem a vnitřním místem kontroly. Atribuci považoval za předpoklad porozumění sociální realitě. Studie Heidera a Simmela &amp;lt;ref&amp;gt;Heider, F. &amp;amp; Simmel, M. (1944). An Experimental Study of Apparent Behavior. The American Journal of Psychology, 57, 243-259. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; prokázala silnou tendenci vysvětlovat si chování druhých jako úmyslné.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Koncept atribuce dále rozvinul americký psychologi '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Harold_Kelley Harold H. Kelley]''', který přispěl svou atribuční teorií k hlavnímu proudu sociální psychologie a přiblížil základní Heiderovy myšlenky vědecké obci &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H. H. (1967). Attribution Theory in Social Psychology. Nebraska Symposium on Motivation, 15, 192-238. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční tendence ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:All.png|400x465px|náhled|Atribuční tendence]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční tendence (sklony, styly) představují '''zkreslení vnímaní účastníků interakce''', které ovlivňuje interpretaci vlastního chování i chování ostatních lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Mezi hlavní atribuční tendence patří:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== základní atribuční chyba ===&lt;br /&gt;
Základní atribuční chyba je tendence '''přeceňovat vliv dispozičních příčin chování''' a podceňovat vliv situačních příčin &amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Amabile, T. &amp;amp; Steinmetz, J. (1977). Social Roles, Social Control and Biases in Social-Perception Processes. Journal of Personality and Social Psychology, 35(7), 485-494. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Pozorovatel většinou připisuje chování aktéra v dané situaci rysům jeho osobnosti („Udělal to, protože je takový.“).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
První studii zabývající se problémem základní atribuční chyby provedli v roce 1967 Jones a Davis, kteří zjistili, že osoby čtoucí politicky zaměřený text napsaný studentem vyvozovali studentovy postoje z textu bez ohledu na to, jestli jim bylo řečeno, že student si téma a postoj k danému tématu sám nevybral nebo že si ho dobrovolně zvolil &amp;lt;ref&amp;gt;Jones, E.E. &amp;amp; Harris, V.A. (1967). The attribution of attitudes. Journal of Experimental Social Psychology, 3, 1-24.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Účastníci experimentu tedy úplně ignorovali situační příčiny. V další studii bylo zjištěno, že roli hraje i výraznost rysů aktéra. &amp;lt;ref&amp;gt;McArthur, L.Z. &amp;amp; Post, D.L. (1977). Figural Emphasis and Person Perception. Journal of Experimental Social Psychology, 13(6), 520-535.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při zkoumání základní atribuční chyby u lidí vychovaných v duchu západní (USA) nebo východní (Indie) kultury bylo zjištěno, že ačkoliv u dětí se žádné rozdíly v atribuci nevyskytovaly, s přibývajícím věkem tíhli účastníci z USA více k dispozičním atribucím, zatímco účastníci z Indie k situačním atribucím &amp;lt;ref&amp;gt;Miller, J.G. (1984). Culture and the development of everyday social explanation. Journal of Personality and Social Psychology, 46(5), 961-978.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt aktér - pozorovatel ===&lt;br /&gt;
Efekt popisal v roce 1973 Nisbett tak, že aktér má u své osoby tendenci přeceňovat situaci a vytvářet situační atribuce („Nesložil jsem zkoušku, protože mě zkoušející nemá rád.“), zatímco pozorovatel má tendence o aktérově osobě vytvářet dispoziční atribuce (&amp;quot;Nesložil zkoušku, protože není dost chytrý.&amp;quot;) &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, E. R (1973). Behavior as seen by the actor and as seen by the observer. Journal of Personality and Social Psychology, 27(2), 154-164. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; .&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== egocentrické tendence ===&lt;br /&gt;
S teorií egocentrických tendencí přišli v roce 1977 badatelé Schlenker a Miller. Jsou to atribuční tendence '''připisovat si úspěch''' (sebeprosazující tendence) a '''nehlásit se k neúspěchu''' (sebeochraňující tendence) (&amp;quot;Vyhrál jsem, protože jsem dobrý.&amp;quot; X &amp;quot;Nevyhrál jsem, protože jsem měl smůlu.&amp;quot;). Roli hraje i náročnost dosažení úspěchu (čím bylo dosažení úspěchu náročnější, tím více ho připisujeme svým dispozicím). U atribuce chování ostatních lidí je tendence obrácená (&amp;quot;Vyhrál, protože mu přálo štěstí.&amp;quot; X &amp;quot;Nevyhrál, protože není dost dobrý.&amp;quot;)  &amp;lt;ref&amp;gt;Schlenker, B.R. &amp;amp; Miller, R.S. (1977). Egocentrism in Groups: Self-serving Biases or Logical Information Processing?. Journal of Personality and Social Psychology, 35(10), 755-764. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt falešného konsenzu ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje, že pozorovatel má tendenci považovat svoje chování a názory za '''obecnou normu''', jiné varianty považuje za netypické. K efektu falešného konsenzu patří i tendence pamatovat si spíše chování a názory, které jsou nám blízké &amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Green, D. &amp;amp; House, P. (1977). The &amp;quot;False Consensus Effect&amp;quot;: An Egocentric Bias in Social Perception and Attribution Processes. Journal of Experimental Social Psychology, 13(3), 279-301.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== spotlight efekt ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje '''přeceňování''' toho, kolik [[Pozornost|pozornosti]] věnují ostatní lidé chování naší osoby. &amp;lt;ref&amp;gt;Gilovich, T., Savitsky, K. &amp;amp; Medvec, V.H. (2000). The Spotlight Effect in Social Judgment: An Egocentric Bias in Estimates of the Salience of One's Own Actions and Appearance. Journal of Personality and Social Psychology, 78(2), 211-222. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční teorie ==&lt;br /&gt;
Atribuční teorie se věnují '''studiu procesů''', kterými pozorovatel subjektivně vnímá příčiny vlastního jednání a jednání druhých lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== naviní analýza událostí ===&lt;br /&gt;
Pozorovatel situace - podle Heidera „laický (naivní) vědec“ - si '''automaticky, intuitivně a nedokonale''' a často za přehlížení situačních faktorů spojuje navenek projevené chování s jeho nepozorovatelnými příčinami. Svět se stává pro pozorovatele předvídatelnějším, pozorovatel získává pocit větší kontroly a je schopen větší adaptivity &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1985). &amp;quot;Spontaneous&amp;quot; Casual Thinking. Psychological Bulletin, 97(1), 74-84. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== teorie odpovídajících závěrů === &lt;br /&gt;
Teorie odpovídajících závěrů, neboli paradigma atribuce akce, popisuje tendenci pozorovatele připisovat chování aktéra dispoziční příčiny tak, aby se chování dalo odůvodnit již '''známými rysy aktéra nebo očekáváním pozorovatele''' &amp;lt;ref&amp;gt;Jones, E.E. &amp;amp; Davis, K.E. (1965). From Acts to Disposition: The Attribution Process in Person Perception. In L. Berkowitz (Ed.), Advances in Experimental Social Psychology (219-266). Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. V této teorii se rozlišují tři faktory - '''hédonická relevance, zaměřenost na osobu a společenská žádoucnost''' - podle kterých se atribuce dále dělí na:&lt;br /&gt;
# atribuci intence (záměru)&lt;br /&gt;
# atribuci dispozice&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí intence, tzn. jako záměrné, pokud pro něj má '''příjemné nebo nepříjemné následky''' (je hédonicky relevantní), nebo pokud je '''zaměřené na osobu pozorovatele'''. Například pokud je pozorovatel aktérem veřejně uražen, usoudí, že ho aktér urazil záměrně.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí dispozice, tzn. přisuzuje chování aktéra jeho osobnosti, pokud '''není společensky žádoucí'''. Například zlozvyky, nevhodná mluva nebo nedodržení formalit (podržení dveří, uvolnění místa v dopravním prostředku) jsou hodnoceny jako osobnostní charakteristiky.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Kelleyho model ===&lt;br /&gt;
Kelleyho model z let 1967 a 1972 obsahuje dva základní koncepty, do kterých se dělí podle množství informací, které má pozorovatel k dispozici, a to na:&lt;br /&gt;
# '''kovariační model''' (k dispozici je větší množství informací)&lt;br /&gt;
# '''model kauzálních schémat''' (k dispozici je velmi omezené množství informací)&lt;br /&gt;
Kovariační model popisuje '''atribuci založenou na více pozorováních''' (např.: pozorovatel zná osobnost aktéra a jeho chování z různých situací). Informace z těchto pozorování se dělí do tří skupin:&lt;br /&gt;
* konsenzus&lt;br /&gt;
* konzistence&lt;br /&gt;
* distinktivnost&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:Covariation-model.jpg|550x540px|náhled|Kelleyho kovariační model]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konsenzus''' posuzuje stabilitu chování aktéra ve srovnání s ostatními lidmi, tzn. jak je chování aktéra běžné ve srovnání s chováním jiných osob.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konzistence''' posuzuje stabilitu chování aktéra v různých časech, tzn. zda je chování aktéra v určité situaci vždy stejné.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Distinktivnost''' posuzuje stabilitu reakce aktéra v různých prostředích, tzn. zda je chování aktéra stejné i pokud se prostředí změní.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při vysokém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a nízké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování situaci. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při nízkém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a vysoké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování osobnosti aktéra.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Například pokud se aktér v kině při sledování filmu nahlas směje, přisoudíme jeho chování dispozici nebo situaci podle toho, jestli se smějí i ostatní lidé (konsenzus), jestli se aktér směje pokaždé při sledování filmů (konzistence) a jestli se často a rád směje i v jiných situacích (distinktivnost). Pokud vidíme, že se smějí i ostatní lidé v kině (vysoký konsenzus), nebo víme, že se aktér při sledování filmů většinou nesměje (nízká konzistence) a že se příliš nesměje ani v jiných situacích (nízká distinktivnost), můžeme připsat chování aktéra situaci (směje se, protože je film zábavný). Pokud se ale ostatní lidé v kině nesmějí (nízký konsenzus) a my víme, že se aktér směje při sledování všech filmů (vysoká konzistence), připíšeme jeho chování spíše jeho dispozicím (nesměje se, protože je film zábavný; je to projev jeho osobnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;/&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Model kauzálních schémat, neboli konfigurace, popisuje '''atribuci založenou na jednom pozorování'''. Pozorovatel vyvozuje příčiny na základě kauzálních schémat, protože nemá dostatek informací na atribuci podle kovariačního modelu (většinou proto, že je aktér neznámá osoba). '''Kauzální schémata''' jsou přesvědčení, stereotypní představy, předsudky nebo zkušenosti, podle kterých pozorovatel provádí atribuce. &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H.H. (1972). Causal Schemata and the Attribution Process. In E.E. Jones, D.E. Kanouse, H.H Kelley, H.E. Nisbett, S. Valins &amp;amp; B. Weiner (Eds.). Attribution: Perceiving the Causes of Behavior, (151-174). Morristown: General Learning Press.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== atribuce příčiny v úkolové situaci ===&lt;br /&gt;
Úspěch nebo selhání v úkolových situacích vyvolá v  subjektu '''specifickou emocionální reakci''' &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1986). An Attributional Theory of Motivation and Emotion. Psychological Review, 92(4), 548-573.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Weiner dělí dané příčiny v úkolové situaci na:&lt;br /&gt;
# vnější a vnitřní&lt;br /&gt;
# stabilní a labilní&lt;br /&gt;
# kontrolovatelné a nekontrolovatelné&lt;br /&gt;
Například úsilí je labilní, vnitřní, kontrolovatelná příčina, zatímco obtížnost úkolu je stabilní,  vnější, nekontrolovatelná příčina.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Důsledky atribuce ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Situace versus dispozice =====&lt;br /&gt;
Na ochotný čin aktéra pozorovatel reaguje '''přívětivěji''', pokud tento čin připíše dispozičním faktorům, než pokud jej připíše situaci &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Regan, D.T. (1978). Attributional Aspects of Interpersonal Attraction. In J.H.Harvey, W.Ickes &amp;amp; R.F.Kidd (Eds.), New Directions in Attribution Research, 2 (212 - 235). Hillsdale: Lawrence Erlbaum Associates.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Naopak zraňující činy jsou pozorovatelem více tolerovány, pokud jsou připsány situačním faktorům.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Výkon je '''snadněji atribuován situačně než dispozičně''' a v případě, že je připsán situačním faktorům, je hodnocen spíše negativně. Například pokud nadřízený soustavně dohlíží na podřízeného pracovníka, je tento pracovník hodnocen jako méně důvěryhodný než nemonitorovaný pracovník &amp;lt;ref&amp;gt;Strickland, L.H., Aboud, F.E., Gergen, K.J., Jahoda, G. &amp;amp; Tajfel, H. (1976). The &amp;quot;power structure&amp;quot; in social psychology. Representative Research in Social Psychology, 7. 79 - 86.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Výkon monitorovaného pracovníka je totiž připisován vnějšímu tlaku, tedy situačnímu faktoru.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Vnitřní versus vnější motivace =====&lt;br /&gt;
Atribuce ovlivňuje '''posun mezi vnitřní a vnější [[Motivace|motivací]]'''. Výzkum provedený s dětmi ve školce ukázal, že pokud byla polovině skupiny dětí, která si ráda kreslila s barevnými fixy, za kreslení nabídnuta odměna, zájem této poloviny o kreslení se snížil oproti skupině, které za kreslení žádná odměna nabídnuta nebyla &amp;lt;ref&amp;gt;Lepper, M.R., Greene, D. &amp;amp; Nisbett, R.E. (1973). Undermining Children's Intrinsic Interest with Extrinsic Reward: A Test of Overjustification Hypothesis. Journal of Personality and Social Psychology, 28(1), 129 - 137.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Díky atribuční tendenci osoba, které je za určitý úkon nabídnuta odměna, začne vnímat vnější motivaci k úkonu a '''přestane vnímat vnitřní motivaci'''. To vede k závěru, že pokud k danému úkonu potřebuje vnější motivaci, zřejmě činnost není naplňující.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Příčiny emoční excitace =====&lt;br /&gt;
Atribuce má výrazný vliv na '''prožívání [[Emoce|emočního vzrušení]]'''. Pokud je možno excitaci připsat vnější příčinu (například zvýšená hladina adrenalinu v důsledku rizikového sportu nebo cvičení), je výsledné emoční prožívání excitací '''méně ovlivněno''', než v případě, kdy nebylo možné připsat excitaci situačnímu faktoru &amp;lt;ref&amp;gt;Schachter, S. &amp;amp; Singer, J. (1962). Cognitive, Social, and Physiological Determinants of Emotional State. Psychological Review, 69(5), 379 - 399.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Emoční prožívání excitace se zvýšilo také při špatně interpretované atribuci, tzn. pokud byla excitaci připsána nesprávná příčina &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, R.E. &amp;amp; Schachter, S. (1966). Cognitive Manipulation of Pain. Journal of Experimental Social Psychology, 2(3), 227 - 236.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Reference ====&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Použitá literatura ====&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*Collinová, C. et al. (2014). Kniha psychologie. Praha: Eudomedia, k.s. - Knižní klub.&lt;br /&gt;
*Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayes, B. &amp;amp; Hesketh, B. (1989). Attribution Theory, Judgmental Biases, and Cognitive Behavior Modification: Prospects and Problems. Cognitive Therapy and Research, 13 (3), 211 – 230. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayesová, N. (2009). Základy sociální psychologie. Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Kassin, S. (2004). Psychologie. Brno: CPress.&lt;br /&gt;
*Kelley, H. H. &amp;amp; Michela, J. L. (1980). Attribution Theory and Research. Annual Review of Psychology, 31, 457 – 501. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Kučera, D. (2013). Moderni psychologie. Praha: Grada Publishing.&lt;br /&gt;
*Nakonečný, M. (1999). Sociální psychologie. Praha: Academia.&lt;br /&gt;
*Stroebe, H. &amp;amp; Hewstone, M. (2004). Sociální psychologie. Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Škobrtal, P. (2012). Vybrané kapitoly ze sociální psychologie. Ostrava: Ostravská univerzita.&lt;br /&gt;
*Řezáč, J. (1998). Sociální psychologie. Brno: Paido.&lt;br /&gt;
*Weiner, B. (2008). Reflections on the History of Attribution Theory and Research: People, Personalities, Publications, Problems. Social Psychology, 39 (3), 151 – 156. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Externí odkazy ====&lt;br /&gt;
[https://www.youtube.com/watch?v=mDhiyPAD6NQ Video o atribučních tendencích]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://www.uhh.hawaii.edu/~ronald/310/310-Attribution.htm Příklady atribuce v praxi]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://cogweb.ucla.edu/Discourse/Narrative/heider-simmel-demo.swf Experiment A.Michotta zabývající se přisuzováním příčiny chování neživých předmětů (animací)]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Zdroje obrázků ====&lt;br /&gt;
# vnitřní a vnější atribuce: http://www.mrgillpe.com/attribution-theory.html&lt;br /&gt;
# atribuční chyba: http://stripgenerator.com/strip/762151/sites-okay-youre-okay/view/all/&lt;br /&gt;
# Kelleyho kovariační model: https://leve.rs/blog/marketing-and-the-scientific-method/&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Související články ====&lt;br /&gt;
[[Haló efekt]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Pygmalion efekt]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Klíčová slova====&lt;br /&gt;
atribuce, kauzalita, situace, dispozice, chování&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Základy sociální psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Katerina.Ruzickova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=9374</id>
		<title>Atribuce</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=9374"/>
		<updated>2014-11-23T11:15:24Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Katerina.Ruzickova: /* spotlight efekt */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
'''Kauzální atribuce''' je [[Sociální psychologie|sociálně-psychologický pojem]]. Je to '''kognitivní proces přisuzování jedné či více příčin vlastnímu chování a chování jiných lidí'''. Jedná se o způsob subjektivního vytváření spojitostí mezi příčinou a následkem chování. Jako speciální případ atribuce je někdy vydělována sebepercepce. &amp;lt;ref&amp;gt;Bem, D. J. (1967). Self-perception: An Alternative Interpretation of Cognitive Dissonance Phenomena. Psychological Review, 74(3), 183-200.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Proces atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuci předcházejí dva kroky:&lt;br /&gt;
#'''[[Vnímání|percepce činu]]'''&lt;br /&gt;
#'''hodnocení záměru činu'''.&lt;br /&gt;
Percepce činu je ovlivněna [[Motivace|motivačními]], kognitivními a podnětovými faktory. Hodnocení záměru činu je ovlivněno myšlenkovými zkratkami, neúplnými informacemi a předpojatostí pozorovatele. Proces probíhá jinak u cizího pozorovatele, kde je atribuce ovlivněna zejména '''informovaností''' pozorovatele a '''očekávaností''' chování aktéra, a jinak při atribuci známého pozorovatele nebo při sebepercepci, kde atribuující osoba rozlišuje především mezi '''pozitivním''' a '''negativním''' chováním. &amp;lt;ref&amp;gt;Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://www.ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Funkce atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce umožňuje lidem pochopit příčiny vnitřních i vnějších událostí a pochopení těchto příčin jim umožňuje se lépe adaptovat. &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;&amp;gt;Heider, F. (1958). The Psychology of Interpersonal Relations. Retrieved from http://books.google.cz&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:6777539 orig.jpg|400x350px|náhled|Základní dělení atribuce na dispoziční a situační atribuci]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Základní dělení atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce se dělí na dvě základní skupiny:&lt;br /&gt;
#'''vnější'''&lt;br /&gt;
#'''vnitřní'''. &lt;br /&gt;
Vnější (situační, environmentální) atribuce je ovlivněna '''situačními faktory''', tzn. vnějším okolím aktéra (např.: obeznámenost s prostředím, síla podnětů).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vnitřní (osobnostní, dispoziční) atribuce je ovlivněna '''dispozičními faktory''', tzn. [[Psychologie osobnosti|osobností]] aktéra (z atribučního hlediska to jsou především motivy a schopnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Dimenze atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce může být klasifikována v několika dimenzích:&lt;br /&gt;
* '''''místo kauzality (kontroly)'''&lt;br /&gt;
''Poprvé rozdělil atribuci podle této dimenze Fritz Heider v roce 1958 &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt;, a to na:&lt;br /&gt;
# '''vnitřní místo kontroly'''&lt;br /&gt;
# '''vnější místo kontroly'''&lt;br /&gt;
Lidé s vnitřním místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet dispoziční atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Lidé s vnějším místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet situační atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* '''''stabilita'''''&lt;br /&gt;
Faktory stability příčiny chování se dělí na:&lt;br /&gt;
# '''stabilní faktory'''&lt;br /&gt;
# '''nestabilní faktory'''&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotní příčinu jako stabilní, pokud je ji '''obtížné (až nemožné) změnit''', např.: [[Inteligence|inteligence]], zákony.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí příčinu jako nestabilní, pokud se dá '''relativně snadno změnit (ovlivnit)''', např.: úsilí.&lt;br /&gt;
* '''''záměrnost'''''&lt;br /&gt;
* '''''kontrolovatelnost'''''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Vznik pojmu ===&lt;br /&gt;
Tématem atribuce na začátku 20. století zabýval například Ichheiser &amp;lt;ref&amp;gt;Ichheiser, G. (1933). Das Können, die Bedingungen des Könnens und das Erlebnis des Könnens. Zeitschrift für Angewandte Psychologie, 44, 364-378.&amp;lt;/ref&amp;gt; nebo Michotte, který v roce 1946 jako první provedl sérii experimentů týkajících se vnímání kauzality &amp;lt;ref&amp;gt;Michotte, A. (1963). The Perception of Causality. New York: Basic Books.&amp;lt;/ref&amp;gt;. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční proces začal jako první systematicky zkoumat rakouský psycholog působící v Americe, '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Fritz_Heider Fritz Heider]'''. Heider ve své knize ''The Psychology of Interpersonal Relation'' &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot; /&amp;gt; popsal tzv. '''laickou psychologii''' jako [[Vnímání|vnímání]] a posuzování druhých osob i sebe sama v každodenních situacích. Vytvořil první atribuční teorii – naivní analýzu událostí. Rozlišil atribuci na '''dispoziční''' a '''situační'''. Podle těchto dílčích atribucí rozlišil pozorovatele na lidi s vnějším místem a vnitřním místem kontroly. Atribuci považoval za předpoklad porozumění sociální realitě. Studie Heidera a Simmela &amp;lt;ref&amp;gt;Heider, F. &amp;amp; Simmel, M. (1944). An Experimental Study of Apparent Behavior. The American Journal of Psychology, 57, 243-259. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; prokázala silnou tendenci vysvětlovat si chování druhých jako úmyslné.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Koncept atribuce dále rozvinul americký psychologi '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Harold_Kelley Harold H. Kelley]''', který přispěl svou atribuční teorií k hlavnímu proudu sociální psychologie a přiblížil základní Heiderovy myšlenky vědecké obci &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H. H. (1967). Attribution Theory in Social Psychology. Nebraska Symposium on Motivation, 15, 192-238. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční tendence ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:All.png|400x465px|náhled|Atribuční tendence]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční tendence (sklony, styly) představují '''zkreslení vnímaní účastníků interakce''', které ovlivňuje interpretaci vlastního chování i chování ostatních lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Mezi hlavní atribuční tendence patří:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== základní atribuční chyba ===&lt;br /&gt;
Základní atribuční chyba je tendence '''přeceňovat vliv dispozičních příčin chování''' a podceňovat vliv situačních příčin &amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Amabile, T. &amp;amp; Steinmetz, J. (1977). Social Roles, Social Control and Biases in Social-Perception Processes. Journal of Personality and Social Psychology, 35(7), 485-494. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Pozorovatel většinou připisuje chování aktéra v dané situaci rysům jeho osobnosti („Udělal to, protože je takový.“).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
První studii zabývající se problémem základní atribuční chyby provedli v roce 1967 Jones a Davis, kteří zjistili, že osoby čtoucí politicky zaměřený text napsaný studentem vyvozovali studentovy postoje z textu bez ohledu na to, jestli jim bylo řečeno, že student si téma a postoj k danému tématu sám nevybral nebo že si ho dobrovolně zvolil &amp;lt;ref&amp;gt;Jones, E.E. &amp;amp; Harris, V.A. (1967). The attribution of attitudes. Journal of Experimental Social Psychology, 3, 1-24.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Účastníci experimentu tedy úplně ignorovali situační příčiny. V další studii bylo zjištěno, že roli hraje i výraznost rysů aktéra. &amp;lt;ref&amp;gt;McArthur, L.Z. &amp;amp; Post, D.L. (1977). Figural Emphasis and Person Perception. Journal of Experimental Social Psychology, 13(6), 520-535.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při zkoumání základní atribuční chyby u lidí vychovaných v duchu západní (USA) nebo východní (Indie) kultury bylo zjištěno, že ačkoliv u dětí se žádné rozdíly v atribuci nevyskytovaly, s přibývajícím věkem tíhli účastníci z USA více k dispozičním atribucím, zatímco účastníci z Indie k situačním atribucím &amp;lt;ref&amp;gt;Miller, J.G. (1984). Culture and the development of everyday social explanation. Journal of Personality and Social Psychology, 46(5), 961-978.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt aktér - pozorovatel ===&lt;br /&gt;
Efekt popisal v roce 1973 Nisbett tak, že aktér má u své osoby tendenci přeceňovat situaci a vytvářet situační atribuce („Nesložil jsem zkoušku, protože mě zkoušející nemá rád.“), zatímco pozorovatel má tendence o aktérově osobě vytvářet dispoziční atribuce (&amp;quot;Nesložil zkoušku, protože není dost chytrý.&amp;quot;) &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, E. R (1973). Behavior as seen by the actor and as seen by the observer. Journal of Personality and Social Psychology, 27(2), 154-164. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; .&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== egocentrické tendence ===&lt;br /&gt;
S teorií egocentrických tendencí přišli v roce 1977 badatelé Schlenker a Miller. Jsou to atribuční tendence '''připisovat si úspěch''' (sebeprosazující tendence) a '''nehlásit se k neúspěchu''' (sebeochraňující tendence) (&amp;quot;Vyhrál jsem, protože jsem dobrý.&amp;quot; X &amp;quot;Nevyhrál jsem, protože jsem měl smůlu.&amp;quot;). Roli hraje i náročnost dosažení úspěchu (čím bylo dosažení úspěchu náročnější, tím více ho připisujeme svým dispozicím). U atribuce chování ostatních lidí je tendence obrácená (&amp;quot;Vyhrál, protože mu přálo štěstí.&amp;quot; X &amp;quot;Nevyhrál, protože není dost dobrý.&amp;quot;)  &amp;lt;ref&amp;gt;Schlenker, B.R. &amp;amp; Miller, R.S. (1977). Egocentrism in Groups: Self-serving Biases or Logical Information Processing?. Journal of Personality and Social Psychology, 35(10), 755-764. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt falešného konsenzu ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje, že pozorovatel má tendenci považovat svoje chování v situacích za '''obecnou normu''', jiné varianty chování považuje za netypické.&amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Green, D. &amp;amp; House, P. (1977). The &amp;quot;False Consensus Effect&amp;quot;: An Egocentric Bias in Social Perception and Attribution Processes. Journal of Experimental Social Psychology, 13(3), 279-301.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== spotlight efekt ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje '''přeceňování''' toho, kolik [[Pozornost|pozornosti]] věnují ostatní lidé chování naší osoby. &amp;lt;ref&amp;gt;Gilovich, T., Savitsky, K. &amp;amp; Medvec, V.H. (2000). The Spotlight Effect in Social Judgment: An Egocentric Bias in Estimates of the Salience of One's Own Actions and Appearance. Journal of Personality and Social Psychology, 78(2), 211-222. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční teorie ==&lt;br /&gt;
Atribuční teorie se věnují '''studiu procesů''', kterými pozorovatel subjektivně vnímá příčiny vlastního jednání a jednání druhých lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== naviní analýza událostí ===&lt;br /&gt;
Pozorovatel situace - podle Heidera „laický (naivní) vědec“ - si '''automaticky, intuitivně a nedokonale''' a často za přehlížení situačních faktorů spojuje navenek projevené chování s jeho nepozorovatelnými příčinami. Svět se stává pro pozorovatele předvídatelnějším, pozorovatel získává pocit větší kontroly a je schopen větší adaptivity &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1985). &amp;quot;Spontaneous&amp;quot; Casual Thinking. Psychological Bulletin, 97(1), 74-84. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== teorie odpovídajících závěrů === &lt;br /&gt;
Teorie odpovídajících závěrů, neboli paradigma atribuce akce, popisuje tendenci pozorovatele připisovat chování aktéra dispoziční příčiny tak, aby se chování dalo odůvodnit již '''známými rysy aktéra nebo očekáváním pozorovatele''' &amp;lt;ref&amp;gt;Jones, E.E. &amp;amp; Davis, K.E. (1965). From Acts to Disposition: The Attribution Process in Person Perception. In L. Berkowitz (Ed.), Advances in Experimental Social Psychology (219-266). Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. V této teorii se rozlišují tři faktory - '''hédonická relevance, zaměřenost na osobu a společenská žádoucnost''' - podle kterých se atribuce dále dělí na:&lt;br /&gt;
# atribuci intence (záměru)&lt;br /&gt;
# atribuci dispozice&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí intence, tzn. jako záměrné, pokud pro něj má '''příjemné nebo nepříjemné následky''' (je hédonicky relevantní), nebo pokud je '''zaměřené na osobu pozorovatele'''. Například pokud je pozorovatel aktérem veřejně uražen, usoudí, že ho aktér urazil záměrně.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí dispozice, tzn. přisuzuje chování aktéra jeho osobnosti, pokud '''není společensky žádoucí'''. Například zlozvyky, nevhodná mluva nebo nedodržení formalit (podržení dveří, uvolnění místa v dopravním prostředku) jsou hodnoceny jako osobnostní charakteristiky.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Kelleyho model ===&lt;br /&gt;
Kelleyho model z let 1967 a 1972 obsahuje dva základní koncepty, do kterých se dělí podle množství informací, které má pozorovatel k dispozici, a to na:&lt;br /&gt;
# '''kovariační model''' (k dispozici je větší množství informací)&lt;br /&gt;
# '''model kauzálních schémat''' (k dispozici je velmi omezené množství informací)&lt;br /&gt;
Kovariační model popisuje '''atribuci založenou na více pozorováních''' (např.: pozorovatel zná osobnost aktéra a jeho chování z různých situací). Informace z těchto pozorování se dělí do tří skupin:&lt;br /&gt;
* konsenzus&lt;br /&gt;
* konzistence&lt;br /&gt;
* distinktivnost&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:Covariation-model.jpg|550x540px|náhled|Kelleyho kovariační model]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konsenzus''' posuzuje stabilitu chování aktéra ve srovnání s ostatními lidmi, tzn. jak je chování aktéra běžné ve srovnání s chováním jiných osob.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konzistence''' posuzuje stabilitu chování aktéra v různých časech, tzn. zda je chování aktéra v určité situaci vždy stejné.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Distinktivnost''' posuzuje stabilitu reakce aktéra v různých prostředích, tzn. zda je chování aktéra stejné i pokud se prostředí změní.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při vysokém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a nízké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování situaci. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při nízkém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a vysoké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování osobnosti aktéra.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Například pokud se aktér v kině při sledování filmu nahlas směje, přisoudíme jeho chování dispozici nebo situaci podle toho, jestli se smějí i ostatní lidé (konsenzus), jestli se aktér směje pokaždé při sledování filmů (konzistence) a jestli se často a rád směje i v jiných situacích (distinktivnost). Pokud vidíme, že se smějí i ostatní lidé v kině (vysoký konsenzus), nebo víme, že se aktér při sledování filmů většinou nesměje (nízká konzistence) a že se příliš nesměje ani v jiných situacích (nízká distinktivnost), můžeme připsat chování aktéra situaci (směje se, protože je film zábavný). Pokud se ale ostatní lidé v kině nesmějí (nízký konsenzus) a my víme, že se aktér směje při sledování všech filmů (vysoká konzistence), připíšeme jeho chování spíše jeho dispozicím (nesměje se, protože je film zábavný; je to projev jeho osobnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;/&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Model kauzálních schémat, neboli konfigurace, popisuje '''atribuci založenou na jednom pozorování'''. Pozorovatel vyvozuje příčiny na základě kauzálních schémat, protože nemá dostatek informací na atribuci podle kovariačního modelu (většinou proto, že je aktér neznámá osoba). '''Kauzální schémata''' jsou přesvědčení, stereotypní představy, předsudky nebo zkušenosti, podle kterých pozorovatel provádí atribuce. &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H.H. (1972). Causal Schemata and the Attribution Process. In E.E. Jones, D.E. Kanouse, H.H Kelley, H.E. Nisbett, S. Valins &amp;amp; B. Weiner (Eds.). Attribution: Perceiving the Causes of Behavior, (151-174). Morristown: General Learning Press.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== atribuce příčiny v úkolové situaci ===&lt;br /&gt;
Úspěch nebo selhání v úkolových situacích vyvolá v  subjektu '''specifickou emocionální reakci''' &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1986). An Attributional Theory of Motivation and Emotion. Psychological Review, 92(4), 548-573.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Weiner dělí dané příčiny v úkolové situaci na:&lt;br /&gt;
# vnější a vnitřní&lt;br /&gt;
# stabilní a labilní&lt;br /&gt;
# kontrolovatelné a nekontrolovatelné&lt;br /&gt;
Například úsilí je labilní, vnitřní, kontrolovatelná příčina, zatímco obtížnost úkolu je stabilní,  vnější, nekontrolovatelná příčina.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Důsledky atribuce ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Situace versus dispozice =====&lt;br /&gt;
Na ochotný čin aktéra pozorovatel reaguje '''přívětivěji''', pokud tento čin připíše dispozičním faktorům, než pokud jej připíše situaci &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Regan, D.T. (1978). Attributional Aspects of Interpersonal Attraction. In J.H.Harvey, W.Ickes &amp;amp; R.F.Kidd (Eds.), New Directions in Attribution Research, 2 (212 - 235). Hillsdale: Lawrence Erlbaum Associates.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Naopak zraňující činy jsou pozorovatelem více tolerovány, pokud jsou připsány situačním faktorům.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Výkon je '''snadněji atribuován situačně než dispozičně''' a v případě, že je připsán situačním faktorům, je hodnocen spíše negativně. Například pokud nadřízený soustavně dohlíží na podřízeného pracovníka, je tento pracovník hodnocen jako méně důvěryhodný než nemonitorovaný pracovník &amp;lt;ref&amp;gt;Strickland, L.H., Aboud, F.E., Gergen, K.J., Jahoda, G. &amp;amp; Tajfel, H. (1976). The &amp;quot;power structure&amp;quot; in social psychology. Representative Research in Social Psychology, 7. 79 - 86.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Výkon monitorovaného pracovníka je totiž připisován vnějšímu tlaku, tedy situačnímu faktoru.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Vnitřní versus vnější motivace =====&lt;br /&gt;
Atribuce ovlivňuje '''posun mezi vnitřní a vnější [[Motivace|motivací]]'''. Výzkum provedený s dětmi ve školce ukázal, že pokud byla polovině skupiny dětí, která si ráda kreslila s barevnými fixy, za kreslení nabídnuta odměna, zájem této poloviny o kreslení se snížil oproti skupině, které za kreslení žádná odměna nabídnuta nebyla &amp;lt;ref&amp;gt;Lepper, M.R., Greene, D. &amp;amp; Nisbett, R.E. (1973). Undermining Children's Intrinsic Interest with Extrinsic Reward: A Test of Overjustification Hypothesis. Journal of Personality and Social Psychology, 28(1), 129 - 137.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Díky atribuční tendenci osoba, které je za určitý úkon nabídnuta odměna, začne vnímat vnější motivaci k úkonu a '''přestane vnímat vnitřní motivaci'''. To vede k závěru, že pokud k danému úkonu potřebuje vnější motivaci, zřejmě činnost není naplňující.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Příčiny emoční excitace =====&lt;br /&gt;
Atribuce má výrazný vliv na '''prožívání [[Emoce|emočního vzrušení]]'''. Pokud je možno excitaci připsat vnější příčinu (například zvýšená hladina adrenalinu v důsledku rizikového sportu nebo cvičení), je výsledné emoční prožívání excitací '''méně ovlivněno''', než v případě, kdy nebylo možné připsat excitaci situačnímu faktoru &amp;lt;ref&amp;gt;Schachter, S. &amp;amp; Singer, J. (1962). Cognitive, Social, and Physiological Determinants of Emotional State. Psychological Review, 69(5), 379 - 399.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Emoční prožívání excitace se zvýšilo také při špatně interpretované atribuci, tzn. pokud byla excitaci připsána nesprávná příčina &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, R.E. &amp;amp; Schachter, S. (1966). Cognitive Manipulation of Pain. Journal of Experimental Social Psychology, 2(3), 227 - 236.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Reference ====&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Použitá literatura ====&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*Collinová, C. et al. (2014). Kniha psychologie. Praha: Eudomedia, k.s. - Knižní klub.&lt;br /&gt;
*Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayes, B. &amp;amp; Hesketh, B. (1989). Attribution Theory, Judgmental Biases, and Cognitive Behavior Modification: Prospects and Problems. Cognitive Therapy and Research, 13 (3), 211 – 230. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayesová, N. (2009). Základy sociální psychologie. Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Kassin, S. (2004). Psychologie. Brno: CPress.&lt;br /&gt;
*Kelley, H. H. &amp;amp; Michela, J. L. (1980). Attribution Theory and Research. Annual Review of Psychology, 31, 457 – 501. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Kučera, D. (2013). Moderni psychologie. Praha: Grada Publishing.&lt;br /&gt;
*Nakonečný, M. (1999). Sociální psychologie. Praha: Academia.&lt;br /&gt;
*Stroebe, H. &amp;amp; Hewstone, M. (2004). Sociální psychologie. Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Škobrtal, P. (2012). Vybrané kapitoly ze sociální psychologie. Ostrava: Ostravská univerzita.&lt;br /&gt;
*Řezáč, J. (1998). Sociální psychologie. Brno: Paido.&lt;br /&gt;
*Weiner, B. (2008). Reflections on the History of Attribution Theory and Research: People, Personalities, Publications, Problems. Social Psychology, 39 (3), 151 – 156. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Externí odkazy ====&lt;br /&gt;
[https://www.youtube.com/watch?v=mDhiyPAD6NQ Video o atribučních tendencích]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://www.uhh.hawaii.edu/~ronald/310/310-Attribution.htm Příklady atribuce v praxi]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://cogweb.ucla.edu/Discourse/Narrative/heider-simmel-demo.swf Experiment A.Michotta zabývající se přisuzováním příčiny chování neživých předmětů (animací)]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Zdroje obrázků ====&lt;br /&gt;
# vnitřní a vnější atribuce: http://www.mrgillpe.com/attribution-theory.html&lt;br /&gt;
# atribuční chyba: http://stripgenerator.com/strip/762151/sites-okay-youre-okay/view/all/&lt;br /&gt;
# Kelleyho kovariační model: https://leve.rs/blog/marketing-and-the-scientific-method/&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Související články ====&lt;br /&gt;
[[Haló efekt]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Pygmalion efekt]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Klíčová slova====&lt;br /&gt;
atribuce, kauzalita, situace, dispozice, chování&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Základy sociální psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Katerina.Ruzickova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=9373</id>
		<title>Atribuce</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=9373"/>
		<updated>2014-11-23T11:13:45Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Katerina.Ruzickova: /* egocentrické tendence */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
'''Kauzální atribuce''' je [[Sociální psychologie|sociálně-psychologický pojem]]. Je to '''kognitivní proces přisuzování jedné či více příčin vlastnímu chování a chování jiných lidí'''. Jedná se o způsob subjektivního vytváření spojitostí mezi příčinou a následkem chování. Jako speciální případ atribuce je někdy vydělována sebepercepce. &amp;lt;ref&amp;gt;Bem, D. J. (1967). Self-perception: An Alternative Interpretation of Cognitive Dissonance Phenomena. Psychological Review, 74(3), 183-200.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Proces atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuci předcházejí dva kroky:&lt;br /&gt;
#'''[[Vnímání|percepce činu]]'''&lt;br /&gt;
#'''hodnocení záměru činu'''.&lt;br /&gt;
Percepce činu je ovlivněna [[Motivace|motivačními]], kognitivními a podnětovými faktory. Hodnocení záměru činu je ovlivněno myšlenkovými zkratkami, neúplnými informacemi a předpojatostí pozorovatele. Proces probíhá jinak u cizího pozorovatele, kde je atribuce ovlivněna zejména '''informovaností''' pozorovatele a '''očekávaností''' chování aktéra, a jinak při atribuci známého pozorovatele nebo při sebepercepci, kde atribuující osoba rozlišuje především mezi '''pozitivním''' a '''negativním''' chováním. &amp;lt;ref&amp;gt;Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://www.ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Funkce atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce umožňuje lidem pochopit příčiny vnitřních i vnějších událostí a pochopení těchto příčin jim umožňuje se lépe adaptovat. &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;&amp;gt;Heider, F. (1958). The Psychology of Interpersonal Relations. Retrieved from http://books.google.cz&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:6777539 orig.jpg|400x350px|náhled|Základní dělení atribuce na dispoziční a situační atribuci]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Základní dělení atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce se dělí na dvě základní skupiny:&lt;br /&gt;
#'''vnější'''&lt;br /&gt;
#'''vnitřní'''. &lt;br /&gt;
Vnější (situační, environmentální) atribuce je ovlivněna '''situačními faktory''', tzn. vnějším okolím aktéra (např.: obeznámenost s prostředím, síla podnětů).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vnitřní (osobnostní, dispoziční) atribuce je ovlivněna '''dispozičními faktory''', tzn. [[Psychologie osobnosti|osobností]] aktéra (z atribučního hlediska to jsou především motivy a schopnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Dimenze atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce může být klasifikována v několika dimenzích:&lt;br /&gt;
* '''''místo kauzality (kontroly)'''&lt;br /&gt;
''Poprvé rozdělil atribuci podle této dimenze Fritz Heider v roce 1958 &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt;, a to na:&lt;br /&gt;
# '''vnitřní místo kontroly'''&lt;br /&gt;
# '''vnější místo kontroly'''&lt;br /&gt;
Lidé s vnitřním místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet dispoziční atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Lidé s vnějším místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet situační atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* '''''stabilita'''''&lt;br /&gt;
Faktory stability příčiny chování se dělí na:&lt;br /&gt;
# '''stabilní faktory'''&lt;br /&gt;
# '''nestabilní faktory'''&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotní příčinu jako stabilní, pokud je ji '''obtížné (až nemožné) změnit''', např.: [[Inteligence|inteligence]], zákony.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí příčinu jako nestabilní, pokud se dá '''relativně snadno změnit (ovlivnit)''', např.: úsilí.&lt;br /&gt;
* '''''záměrnost'''''&lt;br /&gt;
* '''''kontrolovatelnost'''''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Vznik pojmu ===&lt;br /&gt;
Tématem atribuce na začátku 20. století zabýval například Ichheiser &amp;lt;ref&amp;gt;Ichheiser, G. (1933). Das Können, die Bedingungen des Könnens und das Erlebnis des Könnens. Zeitschrift für Angewandte Psychologie, 44, 364-378.&amp;lt;/ref&amp;gt; nebo Michotte, který v roce 1946 jako první provedl sérii experimentů týkajících se vnímání kauzality &amp;lt;ref&amp;gt;Michotte, A. (1963). The Perception of Causality. New York: Basic Books.&amp;lt;/ref&amp;gt;. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční proces začal jako první systematicky zkoumat rakouský psycholog působící v Americe, '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Fritz_Heider Fritz Heider]'''. Heider ve své knize ''The Psychology of Interpersonal Relation'' &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot; /&amp;gt; popsal tzv. '''laickou psychologii''' jako [[Vnímání|vnímání]] a posuzování druhých osob i sebe sama v každodenních situacích. Vytvořil první atribuční teorii – naivní analýzu událostí. Rozlišil atribuci na '''dispoziční''' a '''situační'''. Podle těchto dílčích atribucí rozlišil pozorovatele na lidi s vnějším místem a vnitřním místem kontroly. Atribuci považoval za předpoklad porozumění sociální realitě. Studie Heidera a Simmela &amp;lt;ref&amp;gt;Heider, F. &amp;amp; Simmel, M. (1944). An Experimental Study of Apparent Behavior. The American Journal of Psychology, 57, 243-259. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; prokázala silnou tendenci vysvětlovat si chování druhých jako úmyslné.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Koncept atribuce dále rozvinul americký psychologi '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Harold_Kelley Harold H. Kelley]''', který přispěl svou atribuční teorií k hlavnímu proudu sociální psychologie a přiblížil základní Heiderovy myšlenky vědecké obci &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H. H. (1967). Attribution Theory in Social Psychology. Nebraska Symposium on Motivation, 15, 192-238. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční tendence ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:All.png|400x465px|náhled|Atribuční tendence]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční tendence (sklony, styly) představují '''zkreslení vnímaní účastníků interakce''', které ovlivňuje interpretaci vlastního chování i chování ostatních lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Mezi hlavní atribuční tendence patří:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== základní atribuční chyba ===&lt;br /&gt;
Základní atribuční chyba je tendence '''přeceňovat vliv dispozičních příčin chování''' a podceňovat vliv situačních příčin &amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Amabile, T. &amp;amp; Steinmetz, J. (1977). Social Roles, Social Control and Biases in Social-Perception Processes. Journal of Personality and Social Psychology, 35(7), 485-494. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Pozorovatel většinou připisuje chování aktéra v dané situaci rysům jeho osobnosti („Udělal to, protože je takový.“).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
První studii zabývající se problémem základní atribuční chyby provedli v roce 1967 Jones a Davis, kteří zjistili, že osoby čtoucí politicky zaměřený text napsaný studentem vyvozovali studentovy postoje z textu bez ohledu na to, jestli jim bylo řečeno, že student si téma a postoj k danému tématu sám nevybral nebo že si ho dobrovolně zvolil &amp;lt;ref&amp;gt;Jones, E.E. &amp;amp; Harris, V.A. (1967). The attribution of attitudes. Journal of Experimental Social Psychology, 3, 1-24.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Účastníci experimentu tedy úplně ignorovali situační příčiny. V další studii bylo zjištěno, že roli hraje i výraznost rysů aktéra. &amp;lt;ref&amp;gt;McArthur, L.Z. &amp;amp; Post, D.L. (1977). Figural Emphasis and Person Perception. Journal of Experimental Social Psychology, 13(6), 520-535.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při zkoumání základní atribuční chyby u lidí vychovaných v duchu západní (USA) nebo východní (Indie) kultury bylo zjištěno, že ačkoliv u dětí se žádné rozdíly v atribuci nevyskytovaly, s přibývajícím věkem tíhli účastníci z USA více k dispozičním atribucím, zatímco účastníci z Indie k situačním atribucím &amp;lt;ref&amp;gt;Miller, J.G. (1984). Culture and the development of everyday social explanation. Journal of Personality and Social Psychology, 46(5), 961-978.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt aktér - pozorovatel ===&lt;br /&gt;
Efekt popisal v roce 1973 Nisbett tak, že aktér má u své osoby tendenci přeceňovat situaci a vytvářet situační atribuce („Nesložil jsem zkoušku, protože mě zkoušející nemá rád.“), zatímco pozorovatel má tendence o aktérově osobě vytvářet dispoziční atribuce (&amp;quot;Nesložil zkoušku, protože není dost chytrý.&amp;quot;) &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, E. R (1973). Behavior as seen by the actor and as seen by the observer. Journal of Personality and Social Psychology, 27(2), 154-164. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; .&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== egocentrické tendence ===&lt;br /&gt;
S teorií egocentrických tendencí přišli v roce 1977 badatelé Schlenker a Miller. Jsou to atribuční tendence '''připisovat si úspěch''' (sebeprosazující tendence) a '''nehlásit se k neúspěchu''' (sebeochraňující tendence) (&amp;quot;Vyhrál jsem, protože jsem dobrý.&amp;quot; X &amp;quot;Nevyhrál jsem, protože jsem měl smůlu.&amp;quot;). Roli hraje i náročnost dosažení úspěchu (čím bylo dosažení úspěchu náročnější, tím více ho připisujeme svým dispozicím). U atribuce chování ostatních lidí je tendence obrácená (&amp;quot;Vyhrál, protože mu přálo štěstí.&amp;quot; X &amp;quot;Nevyhrál, protože není dost dobrý.&amp;quot;)  &amp;lt;ref&amp;gt;Schlenker, B.R. &amp;amp; Miller, R.S. (1977). Egocentrism in Groups: Self-serving Biases or Logical Information Processing?. Journal of Personality and Social Psychology, 35(10), 755-764. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt falešného konsenzu ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje, že pozorovatel má tendenci považovat svoje chování v situacích za '''obecnou normu''', jiné varianty chování považuje za netypické.&amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Green, D. &amp;amp; House, P. (1977). The &amp;quot;False Consensus Effect&amp;quot;: An Egocentric Bias in Social Perception and Attribution Processes. Journal of Experimental Social Psychology, 13(3), 279-301.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== spotlight efekt ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje '''přeceňování''' toho, kolik [[Pozornost|pozornosti]] věnují ostatní lidé chování osoby. &amp;lt;ref&amp;gt;Gilovich, T., Savitsky, K. &amp;amp; Medvec, V.H. (2000). The Spotlight Effect in Social Judgment: An Egocentric Bias in Estimates of the Salience of One's Own Actions and Appearance. Journal of Personality and Social Psychology, 78(2), 211-222. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční teorie ==&lt;br /&gt;
Atribuční teorie se věnují '''studiu procesů''', kterými pozorovatel subjektivně vnímá příčiny vlastního jednání a jednání druhých lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== naviní analýza událostí ===&lt;br /&gt;
Pozorovatel situace - podle Heidera „laický (naivní) vědec“ - si '''automaticky, intuitivně a nedokonale''' a často za přehlížení situačních faktorů spojuje navenek projevené chování s jeho nepozorovatelnými příčinami. Svět se stává pro pozorovatele předvídatelnějším, pozorovatel získává pocit větší kontroly a je schopen větší adaptivity &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1985). &amp;quot;Spontaneous&amp;quot; Casual Thinking. Psychological Bulletin, 97(1), 74-84. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== teorie odpovídajících závěrů === &lt;br /&gt;
Teorie odpovídajících závěrů, neboli paradigma atribuce akce, popisuje tendenci pozorovatele připisovat chování aktéra dispoziční příčiny tak, aby se chování dalo odůvodnit již '''známými rysy aktéra nebo očekáváním pozorovatele''' &amp;lt;ref&amp;gt;Jones, E.E. &amp;amp; Davis, K.E. (1965). From Acts to Disposition: The Attribution Process in Person Perception. In L. Berkowitz (Ed.), Advances in Experimental Social Psychology (219-266). Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. V této teorii se rozlišují tři faktory - '''hédonická relevance, zaměřenost na osobu a společenská žádoucnost''' - podle kterých se atribuce dále dělí na:&lt;br /&gt;
# atribuci intence (záměru)&lt;br /&gt;
# atribuci dispozice&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí intence, tzn. jako záměrné, pokud pro něj má '''příjemné nebo nepříjemné následky''' (je hédonicky relevantní), nebo pokud je '''zaměřené na osobu pozorovatele'''. Například pokud je pozorovatel aktérem veřejně uražen, usoudí, že ho aktér urazil záměrně.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí dispozice, tzn. přisuzuje chování aktéra jeho osobnosti, pokud '''není společensky žádoucí'''. Například zlozvyky, nevhodná mluva nebo nedodržení formalit (podržení dveří, uvolnění místa v dopravním prostředku) jsou hodnoceny jako osobnostní charakteristiky.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Kelleyho model ===&lt;br /&gt;
Kelleyho model z let 1967 a 1972 obsahuje dva základní koncepty, do kterých se dělí podle množství informací, které má pozorovatel k dispozici, a to na:&lt;br /&gt;
# '''kovariační model''' (k dispozici je větší množství informací)&lt;br /&gt;
# '''model kauzálních schémat''' (k dispozici je velmi omezené množství informací)&lt;br /&gt;
Kovariační model popisuje '''atribuci založenou na více pozorováních''' (např.: pozorovatel zná osobnost aktéra a jeho chování z různých situací). Informace z těchto pozorování se dělí do tří skupin:&lt;br /&gt;
* konsenzus&lt;br /&gt;
* konzistence&lt;br /&gt;
* distinktivnost&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:Covariation-model.jpg|550x540px|náhled|Kelleyho kovariační model]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konsenzus''' posuzuje stabilitu chování aktéra ve srovnání s ostatními lidmi, tzn. jak je chování aktéra běžné ve srovnání s chováním jiných osob.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konzistence''' posuzuje stabilitu chování aktéra v různých časech, tzn. zda je chování aktéra v určité situaci vždy stejné.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Distinktivnost''' posuzuje stabilitu reakce aktéra v různých prostředích, tzn. zda je chování aktéra stejné i pokud se prostředí změní.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při vysokém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a nízké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování situaci. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při nízkém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a vysoké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování osobnosti aktéra.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Například pokud se aktér v kině při sledování filmu nahlas směje, přisoudíme jeho chování dispozici nebo situaci podle toho, jestli se smějí i ostatní lidé (konsenzus), jestli se aktér směje pokaždé při sledování filmů (konzistence) a jestli se často a rád směje i v jiných situacích (distinktivnost). Pokud vidíme, že se smějí i ostatní lidé v kině (vysoký konsenzus), nebo víme, že se aktér při sledování filmů většinou nesměje (nízká konzistence) a že se příliš nesměje ani v jiných situacích (nízká distinktivnost), můžeme připsat chování aktéra situaci (směje se, protože je film zábavný). Pokud se ale ostatní lidé v kině nesmějí (nízký konsenzus) a my víme, že se aktér směje při sledování všech filmů (vysoká konzistence), připíšeme jeho chování spíše jeho dispozicím (nesměje se, protože je film zábavný; je to projev jeho osobnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;/&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Model kauzálních schémat, neboli konfigurace, popisuje '''atribuci založenou na jednom pozorování'''. Pozorovatel vyvozuje příčiny na základě kauzálních schémat, protože nemá dostatek informací na atribuci podle kovariačního modelu (většinou proto, že je aktér neznámá osoba). '''Kauzální schémata''' jsou přesvědčení, stereotypní představy, předsudky nebo zkušenosti, podle kterých pozorovatel provádí atribuce. &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H.H. (1972). Causal Schemata and the Attribution Process. In E.E. Jones, D.E. Kanouse, H.H Kelley, H.E. Nisbett, S. Valins &amp;amp; B. Weiner (Eds.). Attribution: Perceiving the Causes of Behavior, (151-174). Morristown: General Learning Press.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== atribuce příčiny v úkolové situaci ===&lt;br /&gt;
Úspěch nebo selhání v úkolových situacích vyvolá v  subjektu '''specifickou emocionální reakci''' &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1986). An Attributional Theory of Motivation and Emotion. Psychological Review, 92(4), 548-573.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Weiner dělí dané příčiny v úkolové situaci na:&lt;br /&gt;
# vnější a vnitřní&lt;br /&gt;
# stabilní a labilní&lt;br /&gt;
# kontrolovatelné a nekontrolovatelné&lt;br /&gt;
Například úsilí je labilní, vnitřní, kontrolovatelná příčina, zatímco obtížnost úkolu je stabilní,  vnější, nekontrolovatelná příčina.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Důsledky atribuce ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Situace versus dispozice =====&lt;br /&gt;
Na ochotný čin aktéra pozorovatel reaguje '''přívětivěji''', pokud tento čin připíše dispozičním faktorům, než pokud jej připíše situaci &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Regan, D.T. (1978). Attributional Aspects of Interpersonal Attraction. In J.H.Harvey, W.Ickes &amp;amp; R.F.Kidd (Eds.), New Directions in Attribution Research, 2 (212 - 235). Hillsdale: Lawrence Erlbaum Associates.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Naopak zraňující činy jsou pozorovatelem více tolerovány, pokud jsou připsány situačním faktorům.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Výkon je '''snadněji atribuován situačně než dispozičně''' a v případě, že je připsán situačním faktorům, je hodnocen spíše negativně. Například pokud nadřízený soustavně dohlíží na podřízeného pracovníka, je tento pracovník hodnocen jako méně důvěryhodný než nemonitorovaný pracovník &amp;lt;ref&amp;gt;Strickland, L.H., Aboud, F.E., Gergen, K.J., Jahoda, G. &amp;amp; Tajfel, H. (1976). The &amp;quot;power structure&amp;quot; in social psychology. Representative Research in Social Psychology, 7. 79 - 86.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Výkon monitorovaného pracovníka je totiž připisován vnějšímu tlaku, tedy situačnímu faktoru.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Vnitřní versus vnější motivace =====&lt;br /&gt;
Atribuce ovlivňuje '''posun mezi vnitřní a vnější [[Motivace|motivací]]'''. Výzkum provedený s dětmi ve školce ukázal, že pokud byla polovině skupiny dětí, která si ráda kreslila s barevnými fixy, za kreslení nabídnuta odměna, zájem této poloviny o kreslení se snížil oproti skupině, které za kreslení žádná odměna nabídnuta nebyla &amp;lt;ref&amp;gt;Lepper, M.R., Greene, D. &amp;amp; Nisbett, R.E. (1973). Undermining Children's Intrinsic Interest with Extrinsic Reward: A Test of Overjustification Hypothesis. Journal of Personality and Social Psychology, 28(1), 129 - 137.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Díky atribuční tendenci osoba, které je za určitý úkon nabídnuta odměna, začne vnímat vnější motivaci k úkonu a '''přestane vnímat vnitřní motivaci'''. To vede k závěru, že pokud k danému úkonu potřebuje vnější motivaci, zřejmě činnost není naplňující.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Příčiny emoční excitace =====&lt;br /&gt;
Atribuce má výrazný vliv na '''prožívání [[Emoce|emočního vzrušení]]'''. Pokud je možno excitaci připsat vnější příčinu (například zvýšená hladina adrenalinu v důsledku rizikového sportu nebo cvičení), je výsledné emoční prožívání excitací '''méně ovlivněno''', než v případě, kdy nebylo možné připsat excitaci situačnímu faktoru &amp;lt;ref&amp;gt;Schachter, S. &amp;amp; Singer, J. (1962). Cognitive, Social, and Physiological Determinants of Emotional State. Psychological Review, 69(5), 379 - 399.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Emoční prožívání excitace se zvýšilo také při špatně interpretované atribuci, tzn. pokud byla excitaci připsána nesprávná příčina &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, R.E. &amp;amp; Schachter, S. (1966). Cognitive Manipulation of Pain. Journal of Experimental Social Psychology, 2(3), 227 - 236.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Reference ====&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Použitá literatura ====&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*Collinová, C. et al. (2014). Kniha psychologie. Praha: Eudomedia, k.s. - Knižní klub.&lt;br /&gt;
*Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayes, B. &amp;amp; Hesketh, B. (1989). Attribution Theory, Judgmental Biases, and Cognitive Behavior Modification: Prospects and Problems. Cognitive Therapy and Research, 13 (3), 211 – 230. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayesová, N. (2009). Základy sociální psychologie. Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Kassin, S. (2004). Psychologie. Brno: CPress.&lt;br /&gt;
*Kelley, H. H. &amp;amp; Michela, J. L. (1980). Attribution Theory and Research. Annual Review of Psychology, 31, 457 – 501. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Kučera, D. (2013). Moderni psychologie. Praha: Grada Publishing.&lt;br /&gt;
*Nakonečný, M. (1999). Sociální psychologie. Praha: Academia.&lt;br /&gt;
*Stroebe, H. &amp;amp; Hewstone, M. (2004). Sociální psychologie. Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Škobrtal, P. (2012). Vybrané kapitoly ze sociální psychologie. Ostrava: Ostravská univerzita.&lt;br /&gt;
*Řezáč, J. (1998). Sociální psychologie. Brno: Paido.&lt;br /&gt;
*Weiner, B. (2008). Reflections on the History of Attribution Theory and Research: People, Personalities, Publications, Problems. Social Psychology, 39 (3), 151 – 156. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Externí odkazy ====&lt;br /&gt;
[https://www.youtube.com/watch?v=mDhiyPAD6NQ Video o atribučních tendencích]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://www.uhh.hawaii.edu/~ronald/310/310-Attribution.htm Příklady atribuce v praxi]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://cogweb.ucla.edu/Discourse/Narrative/heider-simmel-demo.swf Experiment A.Michotta zabývající se přisuzováním příčiny chování neživých předmětů (animací)]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Zdroje obrázků ====&lt;br /&gt;
# vnitřní a vnější atribuce: http://www.mrgillpe.com/attribution-theory.html&lt;br /&gt;
# atribuční chyba: http://stripgenerator.com/strip/762151/sites-okay-youre-okay/view/all/&lt;br /&gt;
# Kelleyho kovariační model: https://leve.rs/blog/marketing-and-the-scientific-method/&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Související články ====&lt;br /&gt;
[[Haló efekt]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Pygmalion efekt]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Klíčová slova====&lt;br /&gt;
atribuce, kauzalita, situace, dispozice, chování&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Základy sociální psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Katerina.Ruzickova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=9372</id>
		<title>Atribuce</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=9372"/>
		<updated>2014-11-23T11:11:28Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Katerina.Ruzickova: /* efekt aktér - pozorovatel */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
'''Kauzální atribuce''' je [[Sociální psychologie|sociálně-psychologický pojem]]. Je to '''kognitivní proces přisuzování jedné či více příčin vlastnímu chování a chování jiných lidí'''. Jedná se o způsob subjektivního vytváření spojitostí mezi příčinou a následkem chování. Jako speciální případ atribuce je někdy vydělována sebepercepce. &amp;lt;ref&amp;gt;Bem, D. J. (1967). Self-perception: An Alternative Interpretation of Cognitive Dissonance Phenomena. Psychological Review, 74(3), 183-200.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Proces atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuci předcházejí dva kroky:&lt;br /&gt;
#'''[[Vnímání|percepce činu]]'''&lt;br /&gt;
#'''hodnocení záměru činu'''.&lt;br /&gt;
Percepce činu je ovlivněna [[Motivace|motivačními]], kognitivními a podnětovými faktory. Hodnocení záměru činu je ovlivněno myšlenkovými zkratkami, neúplnými informacemi a předpojatostí pozorovatele. Proces probíhá jinak u cizího pozorovatele, kde je atribuce ovlivněna zejména '''informovaností''' pozorovatele a '''očekávaností''' chování aktéra, a jinak při atribuci známého pozorovatele nebo při sebepercepci, kde atribuující osoba rozlišuje především mezi '''pozitivním''' a '''negativním''' chováním. &amp;lt;ref&amp;gt;Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://www.ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Funkce atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce umožňuje lidem pochopit příčiny vnitřních i vnějších událostí a pochopení těchto příčin jim umožňuje se lépe adaptovat. &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;&amp;gt;Heider, F. (1958). The Psychology of Interpersonal Relations. Retrieved from http://books.google.cz&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:6777539 orig.jpg|400x350px|náhled|Základní dělení atribuce na dispoziční a situační atribuci]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Základní dělení atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce se dělí na dvě základní skupiny:&lt;br /&gt;
#'''vnější'''&lt;br /&gt;
#'''vnitřní'''. &lt;br /&gt;
Vnější (situační, environmentální) atribuce je ovlivněna '''situačními faktory''', tzn. vnějším okolím aktéra (např.: obeznámenost s prostředím, síla podnětů).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vnitřní (osobnostní, dispoziční) atribuce je ovlivněna '''dispozičními faktory''', tzn. [[Psychologie osobnosti|osobností]] aktéra (z atribučního hlediska to jsou především motivy a schopnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Dimenze atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce může být klasifikována v několika dimenzích:&lt;br /&gt;
* '''''místo kauzality (kontroly)'''&lt;br /&gt;
''Poprvé rozdělil atribuci podle této dimenze Fritz Heider v roce 1958 &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt;, a to na:&lt;br /&gt;
# '''vnitřní místo kontroly'''&lt;br /&gt;
# '''vnější místo kontroly'''&lt;br /&gt;
Lidé s vnitřním místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet dispoziční atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Lidé s vnějším místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet situační atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* '''''stabilita'''''&lt;br /&gt;
Faktory stability příčiny chování se dělí na:&lt;br /&gt;
# '''stabilní faktory'''&lt;br /&gt;
# '''nestabilní faktory'''&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotní příčinu jako stabilní, pokud je ji '''obtížné (až nemožné) změnit''', např.: [[Inteligence|inteligence]], zákony.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí příčinu jako nestabilní, pokud se dá '''relativně snadno změnit (ovlivnit)''', např.: úsilí.&lt;br /&gt;
* '''''záměrnost'''''&lt;br /&gt;
* '''''kontrolovatelnost'''''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Vznik pojmu ===&lt;br /&gt;
Tématem atribuce na začátku 20. století zabýval například Ichheiser &amp;lt;ref&amp;gt;Ichheiser, G. (1933). Das Können, die Bedingungen des Könnens und das Erlebnis des Könnens. Zeitschrift für Angewandte Psychologie, 44, 364-378.&amp;lt;/ref&amp;gt; nebo Michotte, který v roce 1946 jako první provedl sérii experimentů týkajících se vnímání kauzality &amp;lt;ref&amp;gt;Michotte, A. (1963). The Perception of Causality. New York: Basic Books.&amp;lt;/ref&amp;gt;. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční proces začal jako první systematicky zkoumat rakouský psycholog působící v Americe, '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Fritz_Heider Fritz Heider]'''. Heider ve své knize ''The Psychology of Interpersonal Relation'' &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot; /&amp;gt; popsal tzv. '''laickou psychologii''' jako [[Vnímání|vnímání]] a posuzování druhých osob i sebe sama v každodenních situacích. Vytvořil první atribuční teorii – naivní analýzu událostí. Rozlišil atribuci na '''dispoziční''' a '''situační'''. Podle těchto dílčích atribucí rozlišil pozorovatele na lidi s vnějším místem a vnitřním místem kontroly. Atribuci považoval za předpoklad porozumění sociální realitě. Studie Heidera a Simmela &amp;lt;ref&amp;gt;Heider, F. &amp;amp; Simmel, M. (1944). An Experimental Study of Apparent Behavior. The American Journal of Psychology, 57, 243-259. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; prokázala silnou tendenci vysvětlovat si chování druhých jako úmyslné.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Koncept atribuce dále rozvinul americký psychologi '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Harold_Kelley Harold H. Kelley]''', který přispěl svou atribuční teorií k hlavnímu proudu sociální psychologie a přiblížil základní Heiderovy myšlenky vědecké obci &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H. H. (1967). Attribution Theory in Social Psychology. Nebraska Symposium on Motivation, 15, 192-238. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční tendence ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:All.png|400x465px|náhled|Atribuční tendence]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční tendence (sklony, styly) představují '''zkreslení vnímaní účastníků interakce''', které ovlivňuje interpretaci vlastního chování i chování ostatních lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Mezi hlavní atribuční tendence patří:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== základní atribuční chyba ===&lt;br /&gt;
Základní atribuční chyba je tendence '''přeceňovat vliv dispozičních příčin chování''' a podceňovat vliv situačních příčin &amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Amabile, T. &amp;amp; Steinmetz, J. (1977). Social Roles, Social Control and Biases in Social-Perception Processes. Journal of Personality and Social Psychology, 35(7), 485-494. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Pozorovatel většinou připisuje chování aktéra v dané situaci rysům jeho osobnosti („Udělal to, protože je takový.“).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
První studii zabývající se problémem základní atribuční chyby provedli v roce 1967 Jones a Davis, kteří zjistili, že osoby čtoucí politicky zaměřený text napsaný studentem vyvozovali studentovy postoje z textu bez ohledu na to, jestli jim bylo řečeno, že student si téma a postoj k danému tématu sám nevybral nebo že si ho dobrovolně zvolil &amp;lt;ref&amp;gt;Jones, E.E. &amp;amp; Harris, V.A. (1967). The attribution of attitudes. Journal of Experimental Social Psychology, 3, 1-24.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Účastníci experimentu tedy úplně ignorovali situační příčiny. V další studii bylo zjištěno, že roli hraje i výraznost rysů aktéra. &amp;lt;ref&amp;gt;McArthur, L.Z. &amp;amp; Post, D.L. (1977). Figural Emphasis and Person Perception. Journal of Experimental Social Psychology, 13(6), 520-535.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při zkoumání základní atribuční chyby u lidí vychovaných v duchu západní (USA) nebo východní (Indie) kultury bylo zjištěno, že ačkoliv u dětí se žádné rozdíly v atribuci nevyskytovaly, s přibývajícím věkem tíhli účastníci z USA více k dispozičním atribucím, zatímco účastníci z Indie k situačním atribucím &amp;lt;ref&amp;gt;Miller, J.G. (1984). Culture and the development of everyday social explanation. Journal of Personality and Social Psychology, 46(5), 961-978.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt aktér - pozorovatel ===&lt;br /&gt;
Efekt popisal v roce 1973 Nisbett tak, že aktér má u své osoby tendenci přeceňovat situaci a vytvářet situační atribuce („Nesložil jsem zkoušku, protože mě zkoušející nemá rád.“), zatímco pozorovatel má tendence o aktérově osobě vytvářet dispoziční atribuce (&amp;quot;Nesložil zkoušku, protože není dost chytrý.&amp;quot;) &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, E. R (1973). Behavior as seen by the actor and as seen by the observer. Journal of Personality and Social Psychology, 27(2), 154-164. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; .&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== egocentrické tendence ===&lt;br /&gt;
S teorií egocentrických tendencí přišli v roce 1977 badatelé Schlenker a Miller. Jsou to tendence '''připisovat si úspěch''' (sebeprosazující tendence) a '''nehlásit se k neúspěchu''' (sebeochraňující tendence) (&amp;quot;Vyhrál jsem, protože jsem dobrý.&amp;quot; X &amp;quot;Nevyhrál jsem, protože jsem měl smůlu.&amp;quot;). Roli hraje i náročnost dosažení úspěchu (čím bylo dosažení úspěchu náročnější, tím více ho připisujeme svým dispozicím). U atribuce směrem k ostatním lidem je tato tendence opačná (&amp;quot;Vyhrál, protože mu přálo štěstí.&amp;quot; X &amp;quot;Nevyhrál, protože není dost dobrý.&amp;quot;)  &amp;lt;ref&amp;gt;Schlenker, B.R. &amp;amp; Miller, R.S. (1977). Egocentrism in Groups: Self-serving Biases or Logical Information Processing?. Journal of Personality and Social Psychology, 35(10), 755-764. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt falešného konsenzu ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje, že pozorovatel má tendenci považovat svoje chování v situacích za '''obecnou normu''', jiné varianty chování považuje za netypické.&amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Green, D. &amp;amp; House, P. (1977). The &amp;quot;False Consensus Effect&amp;quot;: An Egocentric Bias in Social Perception and Attribution Processes. Journal of Experimental Social Psychology, 13(3), 279-301.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== spotlight efekt ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje '''přeceňování''' toho, kolik [[Pozornost|pozornosti]] věnují ostatní lidé chování osoby. &amp;lt;ref&amp;gt;Gilovich, T., Savitsky, K. &amp;amp; Medvec, V.H. (2000). The Spotlight Effect in Social Judgment: An Egocentric Bias in Estimates of the Salience of One's Own Actions and Appearance. Journal of Personality and Social Psychology, 78(2), 211-222. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční teorie ==&lt;br /&gt;
Atribuční teorie se věnují '''studiu procesů''', kterými pozorovatel subjektivně vnímá příčiny vlastního jednání a jednání druhých lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== naviní analýza událostí ===&lt;br /&gt;
Pozorovatel situace - podle Heidera „laický (naivní) vědec“ - si '''automaticky, intuitivně a nedokonale''' a často za přehlížení situačních faktorů spojuje navenek projevené chování s jeho nepozorovatelnými příčinami. Svět se stává pro pozorovatele předvídatelnějším, pozorovatel získává pocit větší kontroly a je schopen větší adaptivity &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1985). &amp;quot;Spontaneous&amp;quot; Casual Thinking. Psychological Bulletin, 97(1), 74-84. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== teorie odpovídajících závěrů === &lt;br /&gt;
Teorie odpovídajících závěrů, neboli paradigma atribuce akce, popisuje tendenci pozorovatele připisovat chování aktéra dispoziční příčiny tak, aby se chování dalo odůvodnit již '''známými rysy aktéra nebo očekáváním pozorovatele''' &amp;lt;ref&amp;gt;Jones, E.E. &amp;amp; Davis, K.E. (1965). From Acts to Disposition: The Attribution Process in Person Perception. In L. Berkowitz (Ed.), Advances in Experimental Social Psychology (219-266). Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. V této teorii se rozlišují tři faktory - '''hédonická relevance, zaměřenost na osobu a společenská žádoucnost''' - podle kterých se atribuce dále dělí na:&lt;br /&gt;
# atribuci intence (záměru)&lt;br /&gt;
# atribuci dispozice&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí intence, tzn. jako záměrné, pokud pro něj má '''příjemné nebo nepříjemné následky''' (je hédonicky relevantní), nebo pokud je '''zaměřené na osobu pozorovatele'''. Například pokud je pozorovatel aktérem veřejně uražen, usoudí, že ho aktér urazil záměrně.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí dispozice, tzn. přisuzuje chování aktéra jeho osobnosti, pokud '''není společensky žádoucí'''. Například zlozvyky, nevhodná mluva nebo nedodržení formalit (podržení dveří, uvolnění místa v dopravním prostředku) jsou hodnoceny jako osobnostní charakteristiky.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Kelleyho model ===&lt;br /&gt;
Kelleyho model z let 1967 a 1972 obsahuje dva základní koncepty, do kterých se dělí podle množství informací, které má pozorovatel k dispozici, a to na:&lt;br /&gt;
# '''kovariační model''' (k dispozici je větší množství informací)&lt;br /&gt;
# '''model kauzálních schémat''' (k dispozici je velmi omezené množství informací)&lt;br /&gt;
Kovariační model popisuje '''atribuci založenou na více pozorováních''' (např.: pozorovatel zná osobnost aktéra a jeho chování z různých situací). Informace z těchto pozorování se dělí do tří skupin:&lt;br /&gt;
* konsenzus&lt;br /&gt;
* konzistence&lt;br /&gt;
* distinktivnost&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:Covariation-model.jpg|550x540px|náhled|Kelleyho kovariační model]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konsenzus''' posuzuje stabilitu chování aktéra ve srovnání s ostatními lidmi, tzn. jak je chování aktéra běžné ve srovnání s chováním jiných osob.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konzistence''' posuzuje stabilitu chování aktéra v různých časech, tzn. zda je chování aktéra v určité situaci vždy stejné.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Distinktivnost''' posuzuje stabilitu reakce aktéra v různých prostředích, tzn. zda je chování aktéra stejné i pokud se prostředí změní.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při vysokém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a nízké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování situaci. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při nízkém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a vysoké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování osobnosti aktéra.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Například pokud se aktér v kině při sledování filmu nahlas směje, přisoudíme jeho chování dispozici nebo situaci podle toho, jestli se smějí i ostatní lidé (konsenzus), jestli se aktér směje pokaždé při sledování filmů (konzistence) a jestli se často a rád směje i v jiných situacích (distinktivnost). Pokud vidíme, že se smějí i ostatní lidé v kině (vysoký konsenzus), nebo víme, že se aktér při sledování filmů většinou nesměje (nízká konzistence) a že se příliš nesměje ani v jiných situacích (nízká distinktivnost), můžeme připsat chování aktéra situaci (směje se, protože je film zábavný). Pokud se ale ostatní lidé v kině nesmějí (nízký konsenzus) a my víme, že se aktér směje při sledování všech filmů (vysoká konzistence), připíšeme jeho chování spíše jeho dispozicím (nesměje se, protože je film zábavný; je to projev jeho osobnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;/&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Model kauzálních schémat, neboli konfigurace, popisuje '''atribuci založenou na jednom pozorování'''. Pozorovatel vyvozuje příčiny na základě kauzálních schémat, protože nemá dostatek informací na atribuci podle kovariačního modelu (většinou proto, že je aktér neznámá osoba). '''Kauzální schémata''' jsou přesvědčení, stereotypní představy, předsudky nebo zkušenosti, podle kterých pozorovatel provádí atribuce. &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H.H. (1972). Causal Schemata and the Attribution Process. In E.E. Jones, D.E. Kanouse, H.H Kelley, H.E. Nisbett, S. Valins &amp;amp; B. Weiner (Eds.). Attribution: Perceiving the Causes of Behavior, (151-174). Morristown: General Learning Press.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== atribuce příčiny v úkolové situaci ===&lt;br /&gt;
Úspěch nebo selhání v úkolových situacích vyvolá v  subjektu '''specifickou emocionální reakci''' &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1986). An Attributional Theory of Motivation and Emotion. Psychological Review, 92(4), 548-573.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Weiner dělí dané příčiny v úkolové situaci na:&lt;br /&gt;
# vnější a vnitřní&lt;br /&gt;
# stabilní a labilní&lt;br /&gt;
# kontrolovatelné a nekontrolovatelné&lt;br /&gt;
Například úsilí je labilní, vnitřní, kontrolovatelná příčina, zatímco obtížnost úkolu je stabilní,  vnější, nekontrolovatelná příčina.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Důsledky atribuce ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Situace versus dispozice =====&lt;br /&gt;
Na ochotný čin aktéra pozorovatel reaguje '''přívětivěji''', pokud tento čin připíše dispozičním faktorům, než pokud jej připíše situaci &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Regan, D.T. (1978). Attributional Aspects of Interpersonal Attraction. In J.H.Harvey, W.Ickes &amp;amp; R.F.Kidd (Eds.), New Directions in Attribution Research, 2 (212 - 235). Hillsdale: Lawrence Erlbaum Associates.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Naopak zraňující činy jsou pozorovatelem více tolerovány, pokud jsou připsány situačním faktorům.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Výkon je '''snadněji atribuován situačně než dispozičně''' a v případě, že je připsán situačním faktorům, je hodnocen spíše negativně. Například pokud nadřízený soustavně dohlíží na podřízeného pracovníka, je tento pracovník hodnocen jako méně důvěryhodný než nemonitorovaný pracovník &amp;lt;ref&amp;gt;Strickland, L.H., Aboud, F.E., Gergen, K.J., Jahoda, G. &amp;amp; Tajfel, H. (1976). The &amp;quot;power structure&amp;quot; in social psychology. Representative Research in Social Psychology, 7. 79 - 86.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Výkon monitorovaného pracovníka je totiž připisován vnějšímu tlaku, tedy situačnímu faktoru.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Vnitřní versus vnější motivace =====&lt;br /&gt;
Atribuce ovlivňuje '''posun mezi vnitřní a vnější [[Motivace|motivací]]'''. Výzkum provedený s dětmi ve školce ukázal, že pokud byla polovině skupiny dětí, která si ráda kreslila s barevnými fixy, za kreslení nabídnuta odměna, zájem této poloviny o kreslení se snížil oproti skupině, které za kreslení žádná odměna nabídnuta nebyla &amp;lt;ref&amp;gt;Lepper, M.R., Greene, D. &amp;amp; Nisbett, R.E. (1973). Undermining Children's Intrinsic Interest with Extrinsic Reward: A Test of Overjustification Hypothesis. Journal of Personality and Social Psychology, 28(1), 129 - 137.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Díky atribuční tendenci osoba, které je za určitý úkon nabídnuta odměna, začne vnímat vnější motivaci k úkonu a '''přestane vnímat vnitřní motivaci'''. To vede k závěru, že pokud k danému úkonu potřebuje vnější motivaci, zřejmě činnost není naplňující.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Příčiny emoční excitace =====&lt;br /&gt;
Atribuce má výrazný vliv na '''prožívání [[Emoce|emočního vzrušení]]'''. Pokud je možno excitaci připsat vnější příčinu (například zvýšená hladina adrenalinu v důsledku rizikového sportu nebo cvičení), je výsledné emoční prožívání excitací '''méně ovlivněno''', než v případě, kdy nebylo možné připsat excitaci situačnímu faktoru &amp;lt;ref&amp;gt;Schachter, S. &amp;amp; Singer, J. (1962). Cognitive, Social, and Physiological Determinants of Emotional State. Psychological Review, 69(5), 379 - 399.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Emoční prožívání excitace se zvýšilo také při špatně interpretované atribuci, tzn. pokud byla excitaci připsána nesprávná příčina &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, R.E. &amp;amp; Schachter, S. (1966). Cognitive Manipulation of Pain. Journal of Experimental Social Psychology, 2(3), 227 - 236.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Reference ====&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Použitá literatura ====&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*Collinová, C. et al. (2014). Kniha psychologie. Praha: Eudomedia, k.s. - Knižní klub.&lt;br /&gt;
*Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayes, B. &amp;amp; Hesketh, B. (1989). Attribution Theory, Judgmental Biases, and Cognitive Behavior Modification: Prospects and Problems. Cognitive Therapy and Research, 13 (3), 211 – 230. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayesová, N. (2009). Základy sociální psychologie. Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Kassin, S. (2004). Psychologie. Brno: CPress.&lt;br /&gt;
*Kelley, H. H. &amp;amp; Michela, J. L. (1980). Attribution Theory and Research. Annual Review of Psychology, 31, 457 – 501. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Kučera, D. (2013). Moderni psychologie. Praha: Grada Publishing.&lt;br /&gt;
*Nakonečný, M. (1999). Sociální psychologie. Praha: Academia.&lt;br /&gt;
*Stroebe, H. &amp;amp; Hewstone, M. (2004). Sociální psychologie. Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Škobrtal, P. (2012). Vybrané kapitoly ze sociální psychologie. Ostrava: Ostravská univerzita.&lt;br /&gt;
*Řezáč, J. (1998). Sociální psychologie. Brno: Paido.&lt;br /&gt;
*Weiner, B. (2008). Reflections on the History of Attribution Theory and Research: People, Personalities, Publications, Problems. Social Psychology, 39 (3), 151 – 156. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Externí odkazy ====&lt;br /&gt;
[https://www.youtube.com/watch?v=mDhiyPAD6NQ Video o atribučních tendencích]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://www.uhh.hawaii.edu/~ronald/310/310-Attribution.htm Příklady atribuce v praxi]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://cogweb.ucla.edu/Discourse/Narrative/heider-simmel-demo.swf Experiment A.Michotta zabývající se přisuzováním příčiny chování neživých předmětů (animací)]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Zdroje obrázků ====&lt;br /&gt;
# vnitřní a vnější atribuce: http://www.mrgillpe.com/attribution-theory.html&lt;br /&gt;
# atribuční chyba: http://stripgenerator.com/strip/762151/sites-okay-youre-okay/view/all/&lt;br /&gt;
# Kelleyho kovariační model: https://leve.rs/blog/marketing-and-the-scientific-method/&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Související články ====&lt;br /&gt;
[[Haló efekt]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Pygmalion efekt]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Klíčová slova====&lt;br /&gt;
atribuce, kauzalita, situace, dispozice, chování&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Základy sociální psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Katerina.Ruzickova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=9371</id>
		<title>Atribuce</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=9371"/>
		<updated>2014-11-23T11:05:32Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Katerina.Ruzickova: /* Odkazy */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
'''Kauzální atribuce''' je [[Sociální psychologie|sociálně-psychologický pojem]]. Je to '''kognitivní proces přisuzování jedné či více příčin vlastnímu chování a chování jiných lidí'''. Jedná se o způsob subjektivního vytváření spojitostí mezi příčinou a následkem chování. Jako speciální případ atribuce je někdy vydělována sebepercepce. &amp;lt;ref&amp;gt;Bem, D. J. (1967). Self-perception: An Alternative Interpretation of Cognitive Dissonance Phenomena. Psychological Review, 74(3), 183-200.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Proces atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuci předcházejí dva kroky:&lt;br /&gt;
#'''[[Vnímání|percepce činu]]'''&lt;br /&gt;
#'''hodnocení záměru činu'''.&lt;br /&gt;
Percepce činu je ovlivněna [[Motivace|motivačními]], kognitivními a podnětovými faktory. Hodnocení záměru činu je ovlivněno myšlenkovými zkratkami, neúplnými informacemi a předpojatostí pozorovatele. Proces probíhá jinak u cizího pozorovatele, kde je atribuce ovlivněna zejména '''informovaností''' pozorovatele a '''očekávaností''' chování aktéra, a jinak při atribuci známého pozorovatele nebo při sebepercepci, kde atribuující osoba rozlišuje především mezi '''pozitivním''' a '''negativním''' chováním. &amp;lt;ref&amp;gt;Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://www.ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Funkce atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce umožňuje lidem pochopit příčiny vnitřních i vnějších událostí a pochopení těchto příčin jim umožňuje se lépe adaptovat. &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;&amp;gt;Heider, F. (1958). The Psychology of Interpersonal Relations. Retrieved from http://books.google.cz&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:6777539 orig.jpg|400x350px|náhled|Základní dělení atribuce na dispoziční a situační atribuci]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Základní dělení atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce se dělí na dvě základní skupiny:&lt;br /&gt;
#'''vnější'''&lt;br /&gt;
#'''vnitřní'''. &lt;br /&gt;
Vnější (situační, environmentální) atribuce je ovlivněna '''situačními faktory''', tzn. vnějším okolím aktéra (např.: obeznámenost s prostředím, síla podnětů).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vnitřní (osobnostní, dispoziční) atribuce je ovlivněna '''dispozičními faktory''', tzn. [[Psychologie osobnosti|osobností]] aktéra (z atribučního hlediska to jsou především motivy a schopnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Dimenze atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce může být klasifikována v několika dimenzích:&lt;br /&gt;
* '''''místo kauzality (kontroly)'''&lt;br /&gt;
''Poprvé rozdělil atribuci podle této dimenze Fritz Heider v roce 1958 &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt;, a to na:&lt;br /&gt;
# '''vnitřní místo kontroly'''&lt;br /&gt;
# '''vnější místo kontroly'''&lt;br /&gt;
Lidé s vnitřním místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet dispoziční atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Lidé s vnějším místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet situační atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* '''''stabilita'''''&lt;br /&gt;
Faktory stability příčiny chování se dělí na:&lt;br /&gt;
# '''stabilní faktory'''&lt;br /&gt;
# '''nestabilní faktory'''&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotní příčinu jako stabilní, pokud je ji '''obtížné (až nemožné) změnit''', např.: [[Inteligence|inteligence]], zákony.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí příčinu jako nestabilní, pokud se dá '''relativně snadno změnit (ovlivnit)''', např.: úsilí.&lt;br /&gt;
* '''''záměrnost'''''&lt;br /&gt;
* '''''kontrolovatelnost'''''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Vznik pojmu ===&lt;br /&gt;
Tématem atribuce na začátku 20. století zabýval například Ichheiser &amp;lt;ref&amp;gt;Ichheiser, G. (1933). Das Können, die Bedingungen des Könnens und das Erlebnis des Könnens. Zeitschrift für Angewandte Psychologie, 44, 364-378.&amp;lt;/ref&amp;gt; nebo Michotte, který v roce 1946 jako první provedl sérii experimentů týkajících se vnímání kauzality &amp;lt;ref&amp;gt;Michotte, A. (1963). The Perception of Causality. New York: Basic Books.&amp;lt;/ref&amp;gt;. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční proces začal jako první systematicky zkoumat rakouský psycholog působící v Americe, '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Fritz_Heider Fritz Heider]'''. Heider ve své knize ''The Psychology of Interpersonal Relation'' &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot; /&amp;gt; popsal tzv. '''laickou psychologii''' jako [[Vnímání|vnímání]] a posuzování druhých osob i sebe sama v každodenních situacích. Vytvořil první atribuční teorii – naivní analýzu událostí. Rozlišil atribuci na '''dispoziční''' a '''situační'''. Podle těchto dílčích atribucí rozlišil pozorovatele na lidi s vnějším místem a vnitřním místem kontroly. Atribuci považoval za předpoklad porozumění sociální realitě. Studie Heidera a Simmela &amp;lt;ref&amp;gt;Heider, F. &amp;amp; Simmel, M. (1944). An Experimental Study of Apparent Behavior. The American Journal of Psychology, 57, 243-259. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; prokázala silnou tendenci vysvětlovat si chování druhých jako úmyslné.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Koncept atribuce dále rozvinul americký psychologi '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Harold_Kelley Harold H. Kelley]''', který přispěl svou atribuční teorií k hlavnímu proudu sociální psychologie a přiblížil základní Heiderovy myšlenky vědecké obci &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H. H. (1967). Attribution Theory in Social Psychology. Nebraska Symposium on Motivation, 15, 192-238. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční tendence ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:All.png|400x465px|náhled|Atribuční tendence]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční tendence (sklony, styly) představují '''zkreslení vnímaní účastníků interakce''', které ovlivňuje interpretaci vlastního chování i chování ostatních lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Mezi hlavní atribuční tendence patří:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== základní atribuční chyba ===&lt;br /&gt;
Základní atribuční chyba je tendence '''přeceňovat vliv dispozičních příčin chování''' a podceňovat vliv situačních příčin &amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Amabile, T. &amp;amp; Steinmetz, J. (1977). Social Roles, Social Control and Biases in Social-Perception Processes. Journal of Personality and Social Psychology, 35(7), 485-494. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Pozorovatel většinou připisuje chování aktéra v dané situaci rysům jeho osobnosti („Udělal to, protože je takový.“).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
První studii zabývající se problémem základní atribuční chyby provedli v roce 1967 Jones a Davis, kteří zjistili, že osoby čtoucí politicky zaměřený text napsaný studentem vyvozovali studentovy postoje z textu bez ohledu na to, jestli jim bylo řečeno, že student si téma a postoj k danému tématu sám nevybral nebo že si ho dobrovolně zvolil &amp;lt;ref&amp;gt;Jones, E.E. &amp;amp; Harris, V.A. (1967). The attribution of attitudes. Journal of Experimental Social Psychology, 3, 1-24.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Účastníci experimentu tedy úplně ignorovali situační příčiny. V další studii bylo zjištěno, že roli hraje i výraznost rysů aktéra. &amp;lt;ref&amp;gt;McArthur, L.Z. &amp;amp; Post, D.L. (1977). Figural Emphasis and Person Perception. Journal of Experimental Social Psychology, 13(6), 520-535.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při zkoumání základní atribuční chyby u lidí vychovaných v duchu západní (USA) nebo východní (Indie) kultury bylo zjištěno, že ačkoliv u dětí se žádné rozdíly v atribuci nevyskytovaly, s přibývajícím věkem tíhli účastníci z USA více k dispozičním atribucím, zatímco účastníci z Indie k situačním atribucím &amp;lt;ref&amp;gt;Miller, J.G. (1984). Culture and the development of everyday social explanation. Journal of Personality and Social Psychology, 46(5), 961-978.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt aktér - pozorovatel ===&lt;br /&gt;
Efekt popisal v roce 1973 Nisbett tak, že aktér má tendence o sobě vytvářet situační atribuce („Nesložil jsem zkoušku, protože mě zkoušející nemá rád.“), zatímco pozorovatel má tendence o aktérovi vytvářet dispoziční atribuce (&amp;quot;Nesložil zkoušku, protože není dost chytrý.&amp;quot;) &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, E. R (1973). Behavior as seen by the actor and as seen by the observer. Journal of Personality and Social Psychology, 27(2), 154-164. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; .&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== egocentrické tendence ===&lt;br /&gt;
S teorií egocentrických tendencí přišli v roce 1977 badatelé Schlenker a Miller. Jsou to tendence '''připisovat si úspěch''' (sebeprosazující tendence) a '''nehlásit se k neúspěchu''' (sebeochraňující tendence) (&amp;quot;Vyhrál jsem, protože jsem dobrý.&amp;quot; X &amp;quot;Nevyhrál jsem, protože jsem měl smůlu.&amp;quot;). Roli hraje i náročnost dosažení úspěchu (čím bylo dosažení úspěchu náročnější, tím více ho připisujeme svým dispozicím). U atribuce směrem k ostatním lidem je tato tendence opačná (&amp;quot;Vyhrál, protože mu přálo štěstí.&amp;quot; X &amp;quot;Nevyhrál, protože není dost dobrý.&amp;quot;)  &amp;lt;ref&amp;gt;Schlenker, B.R. &amp;amp; Miller, R.S. (1977). Egocentrism in Groups: Self-serving Biases or Logical Information Processing?. Journal of Personality and Social Psychology, 35(10), 755-764. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt falešného konsenzu ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje, že pozorovatel má tendenci považovat svoje chování v situacích za '''obecnou normu''', jiné varianty chování považuje za netypické.&amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Green, D. &amp;amp; House, P. (1977). The &amp;quot;False Consensus Effect&amp;quot;: An Egocentric Bias in Social Perception and Attribution Processes. Journal of Experimental Social Psychology, 13(3), 279-301.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== spotlight efekt ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje '''přeceňování''' toho, kolik [[Pozornost|pozornosti]] věnují ostatní lidé chování osoby. &amp;lt;ref&amp;gt;Gilovich, T., Savitsky, K. &amp;amp; Medvec, V.H. (2000). The Spotlight Effect in Social Judgment: An Egocentric Bias in Estimates of the Salience of One's Own Actions and Appearance. Journal of Personality and Social Psychology, 78(2), 211-222. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční teorie ==&lt;br /&gt;
Atribuční teorie se věnují '''studiu procesů''', kterými pozorovatel subjektivně vnímá příčiny vlastního jednání a jednání druhých lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== naviní analýza událostí ===&lt;br /&gt;
Pozorovatel situace - podle Heidera „laický (naivní) vědec“ - si '''automaticky, intuitivně a nedokonale''' a často za přehlížení situačních faktorů spojuje navenek projevené chování s jeho nepozorovatelnými příčinami. Svět se stává pro pozorovatele předvídatelnějším, pozorovatel získává pocit větší kontroly a je schopen větší adaptivity &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1985). &amp;quot;Spontaneous&amp;quot; Casual Thinking. Psychological Bulletin, 97(1), 74-84. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== teorie odpovídajících závěrů === &lt;br /&gt;
Teorie odpovídajících závěrů, neboli paradigma atribuce akce, popisuje tendenci pozorovatele připisovat chování aktéra dispoziční příčiny tak, aby se chování dalo odůvodnit již '''známými rysy aktéra nebo očekáváním pozorovatele''' &amp;lt;ref&amp;gt;Jones, E.E. &amp;amp; Davis, K.E. (1965). From Acts to Disposition: The Attribution Process in Person Perception. In L. Berkowitz (Ed.), Advances in Experimental Social Psychology (219-266). Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. V této teorii se rozlišují tři faktory - '''hédonická relevance, zaměřenost na osobu a společenská žádoucnost''' - podle kterých se atribuce dále dělí na:&lt;br /&gt;
# atribuci intence (záměru)&lt;br /&gt;
# atribuci dispozice&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí intence, tzn. jako záměrné, pokud pro něj má '''příjemné nebo nepříjemné následky''' (je hédonicky relevantní), nebo pokud je '''zaměřené na osobu pozorovatele'''. Například pokud je pozorovatel aktérem veřejně uražen, usoudí, že ho aktér urazil záměrně.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí dispozice, tzn. přisuzuje chování aktéra jeho osobnosti, pokud '''není společensky žádoucí'''. Například zlozvyky, nevhodná mluva nebo nedodržení formalit (podržení dveří, uvolnění místa v dopravním prostředku) jsou hodnoceny jako osobnostní charakteristiky.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Kelleyho model ===&lt;br /&gt;
Kelleyho model z let 1967 a 1972 obsahuje dva základní koncepty, do kterých se dělí podle množství informací, které má pozorovatel k dispozici, a to na:&lt;br /&gt;
# '''kovariační model''' (k dispozici je větší množství informací)&lt;br /&gt;
# '''model kauzálních schémat''' (k dispozici je velmi omezené množství informací)&lt;br /&gt;
Kovariační model popisuje '''atribuci založenou na více pozorováních''' (např.: pozorovatel zná osobnost aktéra a jeho chování z různých situací). Informace z těchto pozorování se dělí do tří skupin:&lt;br /&gt;
* konsenzus&lt;br /&gt;
* konzistence&lt;br /&gt;
* distinktivnost&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:Covariation-model.jpg|550x540px|náhled|Kelleyho kovariační model]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konsenzus''' posuzuje stabilitu chování aktéra ve srovnání s ostatními lidmi, tzn. jak je chování aktéra běžné ve srovnání s chováním jiných osob.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konzistence''' posuzuje stabilitu chování aktéra v různých časech, tzn. zda je chování aktéra v určité situaci vždy stejné.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Distinktivnost''' posuzuje stabilitu reakce aktéra v různých prostředích, tzn. zda je chování aktéra stejné i pokud se prostředí změní.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při vysokém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a nízké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování situaci. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při nízkém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a vysoké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování osobnosti aktéra.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Například pokud se aktér v kině při sledování filmu nahlas směje, přisoudíme jeho chování dispozici nebo situaci podle toho, jestli se smějí i ostatní lidé (konsenzus), jestli se aktér směje pokaždé při sledování filmů (konzistence) a jestli se často a rád směje i v jiných situacích (distinktivnost). Pokud vidíme, že se smějí i ostatní lidé v kině (vysoký konsenzus), nebo víme, že se aktér při sledování filmů většinou nesměje (nízká konzistence) a že se příliš nesměje ani v jiných situacích (nízká distinktivnost), můžeme připsat chování aktéra situaci (směje se, protože je film zábavný). Pokud se ale ostatní lidé v kině nesmějí (nízký konsenzus) a my víme, že se aktér směje při sledování všech filmů (vysoká konzistence), připíšeme jeho chování spíše jeho dispozicím (nesměje se, protože je film zábavný; je to projev jeho osobnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;/&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Model kauzálních schémat, neboli konfigurace, popisuje '''atribuci založenou na jednom pozorování'''. Pozorovatel vyvozuje příčiny na základě kauzálních schémat, protože nemá dostatek informací na atribuci podle kovariačního modelu (většinou proto, že je aktér neznámá osoba). '''Kauzální schémata''' jsou přesvědčení, stereotypní představy, předsudky nebo zkušenosti, podle kterých pozorovatel provádí atribuce. &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H.H. (1972). Causal Schemata and the Attribution Process. In E.E. Jones, D.E. Kanouse, H.H Kelley, H.E. Nisbett, S. Valins &amp;amp; B. Weiner (Eds.). Attribution: Perceiving the Causes of Behavior, (151-174). Morristown: General Learning Press.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== atribuce příčiny v úkolové situaci ===&lt;br /&gt;
Úspěch nebo selhání v úkolových situacích vyvolá v  subjektu '''specifickou emocionální reakci''' &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1986). An Attributional Theory of Motivation and Emotion. Psychological Review, 92(4), 548-573.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Weiner dělí dané příčiny v úkolové situaci na:&lt;br /&gt;
# vnější a vnitřní&lt;br /&gt;
# stabilní a labilní&lt;br /&gt;
# kontrolovatelné a nekontrolovatelné&lt;br /&gt;
Například úsilí je labilní, vnitřní, kontrolovatelná příčina, zatímco obtížnost úkolu je stabilní,  vnější, nekontrolovatelná příčina.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Důsledky atribuce ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Situace versus dispozice =====&lt;br /&gt;
Na ochotný čin aktéra pozorovatel reaguje '''přívětivěji''', pokud tento čin připíše dispozičním faktorům, než pokud jej připíše situaci &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Regan, D.T. (1978). Attributional Aspects of Interpersonal Attraction. In J.H.Harvey, W.Ickes &amp;amp; R.F.Kidd (Eds.), New Directions in Attribution Research, 2 (212 - 235). Hillsdale: Lawrence Erlbaum Associates.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Naopak zraňující činy jsou pozorovatelem více tolerovány, pokud jsou připsány situačním faktorům.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Výkon je '''snadněji atribuován situačně než dispozičně''' a v případě, že je připsán situačním faktorům, je hodnocen spíše negativně. Například pokud nadřízený soustavně dohlíží na podřízeného pracovníka, je tento pracovník hodnocen jako méně důvěryhodný než nemonitorovaný pracovník &amp;lt;ref&amp;gt;Strickland, L.H., Aboud, F.E., Gergen, K.J., Jahoda, G. &amp;amp; Tajfel, H. (1976). The &amp;quot;power structure&amp;quot; in social psychology. Representative Research in Social Psychology, 7. 79 - 86.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Výkon monitorovaného pracovníka je totiž připisován vnějšímu tlaku, tedy situačnímu faktoru.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Vnitřní versus vnější motivace =====&lt;br /&gt;
Atribuce ovlivňuje '''posun mezi vnitřní a vnější [[Motivace|motivací]]'''. Výzkum provedený s dětmi ve školce ukázal, že pokud byla polovině skupiny dětí, která si ráda kreslila s barevnými fixy, za kreslení nabídnuta odměna, zájem této poloviny o kreslení se snížil oproti skupině, které za kreslení žádná odměna nabídnuta nebyla &amp;lt;ref&amp;gt;Lepper, M.R., Greene, D. &amp;amp; Nisbett, R.E. (1973). Undermining Children's Intrinsic Interest with Extrinsic Reward: A Test of Overjustification Hypothesis. Journal of Personality and Social Psychology, 28(1), 129 - 137.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Díky atribuční tendenci osoba, které je za určitý úkon nabídnuta odměna, začne vnímat vnější motivaci k úkonu a '''přestane vnímat vnitřní motivaci'''. To vede k závěru, že pokud k danému úkonu potřebuje vnější motivaci, zřejmě činnost není naplňující.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Příčiny emoční excitace =====&lt;br /&gt;
Atribuce má výrazný vliv na '''prožívání [[Emoce|emočního vzrušení]]'''. Pokud je možno excitaci připsat vnější příčinu (například zvýšená hladina adrenalinu v důsledku rizikového sportu nebo cvičení), je výsledné emoční prožívání excitací '''méně ovlivněno''', než v případě, kdy nebylo možné připsat excitaci situačnímu faktoru &amp;lt;ref&amp;gt;Schachter, S. &amp;amp; Singer, J. (1962). Cognitive, Social, and Physiological Determinants of Emotional State. Psychological Review, 69(5), 379 - 399.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Emoční prožívání excitace se zvýšilo také při špatně interpretované atribuci, tzn. pokud byla excitaci připsána nesprávná příčina &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, R.E. &amp;amp; Schachter, S. (1966). Cognitive Manipulation of Pain. Journal of Experimental Social Psychology, 2(3), 227 - 236.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Reference ====&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Použitá literatura ====&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*Collinová, C. et al. (2014). Kniha psychologie. Praha: Eudomedia, k.s. - Knižní klub.&lt;br /&gt;
*Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayes, B. &amp;amp; Hesketh, B. (1989). Attribution Theory, Judgmental Biases, and Cognitive Behavior Modification: Prospects and Problems. Cognitive Therapy and Research, 13 (3), 211 – 230. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayesová, N. (2009). Základy sociální psychologie. Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Kassin, S. (2004). Psychologie. Brno: CPress.&lt;br /&gt;
*Kelley, H. H. &amp;amp; Michela, J. L. (1980). Attribution Theory and Research. Annual Review of Psychology, 31, 457 – 501. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Kučera, D. (2013). Moderni psychologie. Praha: Grada Publishing.&lt;br /&gt;
*Nakonečný, M. (1999). Sociální psychologie. Praha: Academia.&lt;br /&gt;
*Stroebe, H. &amp;amp; Hewstone, M. (2004). Sociální psychologie. Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Škobrtal, P. (2012). Vybrané kapitoly ze sociální psychologie. Ostrava: Ostravská univerzita.&lt;br /&gt;
*Řezáč, J. (1998). Sociální psychologie. Brno: Paido.&lt;br /&gt;
*Weiner, B. (2008). Reflections on the History of Attribution Theory and Research: People, Personalities, Publications, Problems. Social Psychology, 39 (3), 151 – 156. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Externí odkazy ====&lt;br /&gt;
[https://www.youtube.com/watch?v=mDhiyPAD6NQ Video o atribučních tendencích]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://www.uhh.hawaii.edu/~ronald/310/310-Attribution.htm Příklady atribuce v praxi]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://cogweb.ucla.edu/Discourse/Narrative/heider-simmel-demo.swf Experiment A.Michotta zabývající se přisuzováním příčiny chování neživých předmětů (animací)]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Zdroje obrázků ====&lt;br /&gt;
# vnitřní a vnější atribuce: http://www.mrgillpe.com/attribution-theory.html&lt;br /&gt;
# atribuční chyba: http://stripgenerator.com/strip/762151/sites-okay-youre-okay/view/all/&lt;br /&gt;
# Kelleyho kovariační model: https://leve.rs/blog/marketing-and-the-scientific-method/&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Související články ====&lt;br /&gt;
[[Haló efekt]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Pygmalion efekt]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Klíčová slova====&lt;br /&gt;
atribuce, kauzalita, situace, dispozice, chování&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Základy sociální psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Katerina.Ruzickova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=9370</id>
		<title>Atribuce</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=9370"/>
		<updated>2014-11-23T11:01:13Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Katerina.Ruzickova: /* Použitá literatura */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
'''Kauzální atribuce''' je [[Sociální psychologie|sociálně-psychologický pojem]]. Je to '''kognitivní proces přisuzování jedné či více příčin vlastnímu chování a chování jiných lidí'''. Jedná se o způsob subjektivního vytváření spojitostí mezi příčinou a následkem chování. Jako speciální případ atribuce je někdy vydělována sebepercepce. &amp;lt;ref&amp;gt;Bem, D. J. (1967). Self-perception: An Alternative Interpretation of Cognitive Dissonance Phenomena. Psychological Review, 74(3), 183-200.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Proces atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuci předcházejí dva kroky:&lt;br /&gt;
#'''[[Vnímání|percepce činu]]'''&lt;br /&gt;
#'''hodnocení záměru činu'''.&lt;br /&gt;
Percepce činu je ovlivněna [[Motivace|motivačními]], kognitivními a podnětovými faktory. Hodnocení záměru činu je ovlivněno myšlenkovými zkratkami, neúplnými informacemi a předpojatostí pozorovatele. Proces probíhá jinak u cizího pozorovatele, kde je atribuce ovlivněna zejména '''informovaností''' pozorovatele a '''očekávaností''' chování aktéra, a jinak při atribuci známého pozorovatele nebo při sebepercepci, kde atribuující osoba rozlišuje především mezi '''pozitivním''' a '''negativním''' chováním. &amp;lt;ref&amp;gt;Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://www.ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Funkce atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce umožňuje lidem pochopit příčiny vnitřních i vnějších událostí a pochopení těchto příčin jim umožňuje se lépe adaptovat. &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;&amp;gt;Heider, F. (1958). The Psychology of Interpersonal Relations. Retrieved from http://books.google.cz&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:6777539 orig.jpg|400x350px|náhled|Základní dělení atribuce na dispoziční a situační atribuci]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Základní dělení atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce se dělí na dvě základní skupiny:&lt;br /&gt;
#'''vnější'''&lt;br /&gt;
#'''vnitřní'''. &lt;br /&gt;
Vnější (situační, environmentální) atribuce je ovlivněna '''situačními faktory''', tzn. vnějším okolím aktéra (např.: obeznámenost s prostředím, síla podnětů).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vnitřní (osobnostní, dispoziční) atribuce je ovlivněna '''dispozičními faktory''', tzn. [[Psychologie osobnosti|osobností]] aktéra (z atribučního hlediska to jsou především motivy a schopnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Dimenze atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce může být klasifikována v několika dimenzích:&lt;br /&gt;
* '''''místo kauzality (kontroly)'''&lt;br /&gt;
''Poprvé rozdělil atribuci podle této dimenze Fritz Heider v roce 1958 &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt;, a to na:&lt;br /&gt;
# '''vnitřní místo kontroly'''&lt;br /&gt;
# '''vnější místo kontroly'''&lt;br /&gt;
Lidé s vnitřním místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet dispoziční atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Lidé s vnějším místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet situační atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* '''''stabilita'''''&lt;br /&gt;
Faktory stability příčiny chování se dělí na:&lt;br /&gt;
# '''stabilní faktory'''&lt;br /&gt;
# '''nestabilní faktory'''&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotní příčinu jako stabilní, pokud je ji '''obtížné (až nemožné) změnit''', např.: [[Inteligence|inteligence]], zákony.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí příčinu jako nestabilní, pokud se dá '''relativně snadno změnit (ovlivnit)''', např.: úsilí.&lt;br /&gt;
* '''''záměrnost'''''&lt;br /&gt;
* '''''kontrolovatelnost'''''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Vznik pojmu ===&lt;br /&gt;
Tématem atribuce na začátku 20. století zabýval například Ichheiser &amp;lt;ref&amp;gt;Ichheiser, G. (1933). Das Können, die Bedingungen des Könnens und das Erlebnis des Könnens. Zeitschrift für Angewandte Psychologie, 44, 364-378.&amp;lt;/ref&amp;gt; nebo Michotte, který v roce 1946 jako první provedl sérii experimentů týkajících se vnímání kauzality &amp;lt;ref&amp;gt;Michotte, A. (1963). The Perception of Causality. New York: Basic Books.&amp;lt;/ref&amp;gt;. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční proces začal jako první systematicky zkoumat rakouský psycholog působící v Americe, '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Fritz_Heider Fritz Heider]'''. Heider ve své knize ''The Psychology of Interpersonal Relation'' &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot; /&amp;gt; popsal tzv. '''laickou psychologii''' jako [[Vnímání|vnímání]] a posuzování druhých osob i sebe sama v každodenních situacích. Vytvořil první atribuční teorii – naivní analýzu událostí. Rozlišil atribuci na '''dispoziční''' a '''situační'''. Podle těchto dílčích atribucí rozlišil pozorovatele na lidi s vnějším místem a vnitřním místem kontroly. Atribuci považoval za předpoklad porozumění sociální realitě. Studie Heidera a Simmela &amp;lt;ref&amp;gt;Heider, F. &amp;amp; Simmel, M. (1944). An Experimental Study of Apparent Behavior. The American Journal of Psychology, 57, 243-259. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; prokázala silnou tendenci vysvětlovat si chování druhých jako úmyslné.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Koncept atribuce dále rozvinul americký psychologi '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Harold_Kelley Harold H. Kelley]''', který přispěl svou atribuční teorií k hlavnímu proudu sociální psychologie a přiblížil základní Heiderovy myšlenky vědecké obci &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H. H. (1967). Attribution Theory in Social Psychology. Nebraska Symposium on Motivation, 15, 192-238. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční tendence ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:All.png|400x465px|náhled|Atribuční tendence]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční tendence (sklony, styly) představují '''zkreslení vnímaní účastníků interakce''', které ovlivňuje interpretaci vlastního chování i chování ostatních lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Mezi hlavní atribuční tendence patří:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== základní atribuční chyba ===&lt;br /&gt;
Základní atribuční chyba je tendence '''přeceňovat vliv dispozičních příčin chování''' a podceňovat vliv situačních příčin &amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Amabile, T. &amp;amp; Steinmetz, J. (1977). Social Roles, Social Control and Biases in Social-Perception Processes. Journal of Personality and Social Psychology, 35(7), 485-494. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Pozorovatel většinou připisuje chování aktéra v dané situaci rysům jeho osobnosti („Udělal to, protože je takový.“).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
První studii zabývající se problémem základní atribuční chyby provedli v roce 1967 Jones a Davis, kteří zjistili, že osoby čtoucí politicky zaměřený text napsaný studentem vyvozovali studentovy postoje z textu bez ohledu na to, jestli jim bylo řečeno, že student si téma a postoj k danému tématu sám nevybral nebo že si ho dobrovolně zvolil &amp;lt;ref&amp;gt;Jones, E.E. &amp;amp; Harris, V.A. (1967). The attribution of attitudes. Journal of Experimental Social Psychology, 3, 1-24.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Účastníci experimentu tedy úplně ignorovali situační příčiny. V další studii bylo zjištěno, že roli hraje i výraznost rysů aktéra. &amp;lt;ref&amp;gt;McArthur, L.Z. &amp;amp; Post, D.L. (1977). Figural Emphasis and Person Perception. Journal of Experimental Social Psychology, 13(6), 520-535.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při zkoumání základní atribuční chyby u lidí vychovaných v duchu západní (USA) nebo východní (Indie) kultury bylo zjištěno, že ačkoliv u dětí se žádné rozdíly v atribuci nevyskytovaly, s přibývajícím věkem tíhli účastníci z USA více k dispozičním atribucím, zatímco účastníci z Indie k situačním atribucím &amp;lt;ref&amp;gt;Miller, J.G. (1984). Culture and the development of everyday social explanation. Journal of Personality and Social Psychology, 46(5), 961-978.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt aktér - pozorovatel ===&lt;br /&gt;
Efekt popisal v roce 1973 Nisbett tak, že aktér má tendence o sobě vytvářet situační atribuce („Nesložil jsem zkoušku, protože mě zkoušející nemá rád.“), zatímco pozorovatel má tendence o aktérovi vytvářet dispoziční atribuce (&amp;quot;Nesložil zkoušku, protože není dost chytrý.&amp;quot;) &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, E. R (1973). Behavior as seen by the actor and as seen by the observer. Journal of Personality and Social Psychology, 27(2), 154-164. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; .&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== egocentrické tendence ===&lt;br /&gt;
S teorií egocentrických tendencí přišli v roce 1977 badatelé Schlenker a Miller. Jsou to tendence '''připisovat si úspěch''' (sebeprosazující tendence) a '''nehlásit se k neúspěchu''' (sebeochraňující tendence) (&amp;quot;Vyhrál jsem, protože jsem dobrý.&amp;quot; X &amp;quot;Nevyhrál jsem, protože jsem měl smůlu.&amp;quot;). Roli hraje i náročnost dosažení úspěchu (čím bylo dosažení úspěchu náročnější, tím více ho připisujeme svým dispozicím). U atribuce směrem k ostatním lidem je tato tendence opačná (&amp;quot;Vyhrál, protože mu přálo štěstí.&amp;quot; X &amp;quot;Nevyhrál, protože není dost dobrý.&amp;quot;)  &amp;lt;ref&amp;gt;Schlenker, B.R. &amp;amp; Miller, R.S. (1977). Egocentrism in Groups: Self-serving Biases or Logical Information Processing?. Journal of Personality and Social Psychology, 35(10), 755-764. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt falešného konsenzu ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje, že pozorovatel má tendenci považovat svoje chování v situacích za '''obecnou normu''', jiné varianty chování považuje za netypické.&amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Green, D. &amp;amp; House, P. (1977). The &amp;quot;False Consensus Effect&amp;quot;: An Egocentric Bias in Social Perception and Attribution Processes. Journal of Experimental Social Psychology, 13(3), 279-301.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== spotlight efekt ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje '''přeceňování''' toho, kolik [[Pozornost|pozornosti]] věnují ostatní lidé chování osoby. &amp;lt;ref&amp;gt;Gilovich, T., Savitsky, K. &amp;amp; Medvec, V.H. (2000). The Spotlight Effect in Social Judgment: An Egocentric Bias in Estimates of the Salience of One's Own Actions and Appearance. Journal of Personality and Social Psychology, 78(2), 211-222. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční teorie ==&lt;br /&gt;
Atribuční teorie se věnují '''studiu procesů''', kterými pozorovatel subjektivně vnímá příčiny vlastního jednání a jednání druhých lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== naviní analýza událostí ===&lt;br /&gt;
Pozorovatel situace - podle Heidera „laický (naivní) vědec“ - si '''automaticky, intuitivně a nedokonale''' a často za přehlížení situačních faktorů spojuje navenek projevené chování s jeho nepozorovatelnými příčinami. Svět se stává pro pozorovatele předvídatelnějším, pozorovatel získává pocit větší kontroly a je schopen větší adaptivity &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1985). &amp;quot;Spontaneous&amp;quot; Casual Thinking. Psychological Bulletin, 97(1), 74-84. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== teorie odpovídajících závěrů === &lt;br /&gt;
Teorie odpovídajících závěrů, neboli paradigma atribuce akce, popisuje tendenci pozorovatele připisovat chování aktéra dispoziční příčiny tak, aby se chování dalo odůvodnit již '''známými rysy aktéra nebo očekáváním pozorovatele''' &amp;lt;ref&amp;gt;Jones, E.E. &amp;amp; Davis, K.E. (1965). From Acts to Disposition: The Attribution Process in Person Perception. In L. Berkowitz (Ed.), Advances in Experimental Social Psychology (219-266). Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. V této teorii se rozlišují tři faktory - '''hédonická relevance, zaměřenost na osobu a společenská žádoucnost''' - podle kterých se atribuce dále dělí na:&lt;br /&gt;
# atribuci intence (záměru)&lt;br /&gt;
# atribuci dispozice&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí intence, tzn. jako záměrné, pokud pro něj má '''příjemné nebo nepříjemné následky''' (je hédonicky relevantní), nebo pokud je '''zaměřené na osobu pozorovatele'''. Například pokud je pozorovatel aktérem veřejně uražen, usoudí, že ho aktér urazil záměrně.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí dispozice, tzn. přisuzuje chování aktéra jeho osobnosti, pokud '''není společensky žádoucí'''. Například zlozvyky, nevhodná mluva nebo nedodržení formalit (podržení dveří, uvolnění místa v dopravním prostředku) jsou hodnoceny jako osobnostní charakteristiky.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Kelleyho model ===&lt;br /&gt;
Kelleyho model z let 1967 a 1972 obsahuje dva základní koncepty, do kterých se dělí podle množství informací, které má pozorovatel k dispozici, a to na:&lt;br /&gt;
# '''kovariační model''' (k dispozici je větší množství informací)&lt;br /&gt;
# '''model kauzálních schémat''' (k dispozici je velmi omezené množství informací)&lt;br /&gt;
Kovariační model popisuje '''atribuci založenou na více pozorováních''' (např.: pozorovatel zná osobnost aktéra a jeho chování z různých situací). Informace z těchto pozorování se dělí do tří skupin:&lt;br /&gt;
* konsenzus&lt;br /&gt;
* konzistence&lt;br /&gt;
* distinktivnost&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:Covariation-model.jpg|550x540px|náhled|Kelleyho kovariační model]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konsenzus''' posuzuje stabilitu chování aktéra ve srovnání s ostatními lidmi, tzn. jak je chování aktéra běžné ve srovnání s chováním jiných osob.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konzistence''' posuzuje stabilitu chování aktéra v různých časech, tzn. zda je chování aktéra v určité situaci vždy stejné.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Distinktivnost''' posuzuje stabilitu reakce aktéra v různých prostředích, tzn. zda je chování aktéra stejné i pokud se prostředí změní.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při vysokém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a nízké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování situaci. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při nízkém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a vysoké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování osobnosti aktéra.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Například pokud se aktér v kině při sledování filmu nahlas směje, přisoudíme jeho chování dispozici nebo situaci podle toho, jestli se smějí i ostatní lidé (konsenzus), jestli se aktér směje pokaždé při sledování filmů (konzistence) a jestli se často a rád směje i v jiných situacích (distinktivnost). Pokud vidíme, že se smějí i ostatní lidé v kině (vysoký konsenzus), nebo víme, že se aktér při sledování filmů většinou nesměje (nízká konzistence) a že se příliš nesměje ani v jiných situacích (nízká distinktivnost), můžeme připsat chování aktéra situaci (směje se, protože je film zábavný). Pokud se ale ostatní lidé v kině nesmějí (nízký konsenzus) a my víme, že se aktér směje při sledování všech filmů (vysoká konzistence), připíšeme jeho chování spíše jeho dispozicím (nesměje se, protože je film zábavný; je to projev jeho osobnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;/&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Model kauzálních schémat, neboli konfigurace, popisuje '''atribuci založenou na jednom pozorování'''. Pozorovatel vyvozuje příčiny na základě kauzálních schémat, protože nemá dostatek informací na atribuci podle kovariačního modelu (většinou proto, že je aktér neznámá osoba). '''Kauzální schémata''' jsou přesvědčení, stereotypní představy, předsudky nebo zkušenosti, podle kterých pozorovatel provádí atribuce. &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H.H. (1972). Causal Schemata and the Attribution Process. In E.E. Jones, D.E. Kanouse, H.H Kelley, H.E. Nisbett, S. Valins &amp;amp; B. Weiner (Eds.). Attribution: Perceiving the Causes of Behavior, (151-174). Morristown: General Learning Press.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== atribuce příčiny v úkolové situaci ===&lt;br /&gt;
Úspěch nebo selhání v úkolových situacích vyvolá v  subjektu '''specifickou emocionální reakci''' &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1986). An Attributional Theory of Motivation and Emotion. Psychological Review, 92(4), 548-573.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Weiner dělí dané příčiny v úkolové situaci na:&lt;br /&gt;
# vnější a vnitřní&lt;br /&gt;
# stabilní a labilní&lt;br /&gt;
# kontrolovatelné a nekontrolovatelné&lt;br /&gt;
Například úsilí je labilní, vnitřní, kontrolovatelná příčina, zatímco obtížnost úkolu je stabilní,  vnější, nekontrolovatelná příčina.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Důsledky atribuce ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Situace versus dispozice =====&lt;br /&gt;
Na ochotný čin aktéra pozorovatel reaguje '''přívětivěji''', pokud tento čin připíše dispozičním faktorům, než pokud jej připíše situaci &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Regan, D.T. (1978). Attributional Aspects of Interpersonal Attraction. In J.H.Harvey, W.Ickes &amp;amp; R.F.Kidd (Eds.), New Directions in Attribution Research, 2 (212 - 235). Hillsdale: Lawrence Erlbaum Associates.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Naopak zraňující činy jsou pozorovatelem více tolerovány, pokud jsou připsány situačním faktorům.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Výkon je '''snadněji atribuován situačně než dispozičně''' a v případě, že je připsán situačním faktorům, je hodnocen spíše negativně. Například pokud nadřízený soustavně dohlíží na podřízeného pracovníka, je tento pracovník hodnocen jako méně důvěryhodný než nemonitorovaný pracovník &amp;lt;ref&amp;gt;Strickland, L.H., Aboud, F.E., Gergen, K.J., Jahoda, G. &amp;amp; Tajfel, H. (1976). The &amp;quot;power structure&amp;quot; in social psychology. Representative Research in Social Psychology, 7. 79 - 86.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Výkon monitorovaného pracovníka je totiž připisován vnějšímu tlaku, tedy situačnímu faktoru.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Vnitřní versus vnější motivace =====&lt;br /&gt;
Atribuce ovlivňuje '''posun mezi vnitřní a vnější [[Motivace|motivací]]'''. Výzkum provedený s dětmi ve školce ukázal, že pokud byla polovině skupiny dětí, která si ráda kreslila s barevnými fixy, za kreslení nabídnuta odměna, zájem této poloviny o kreslení se snížil oproti skupině, které za kreslení žádná odměna nabídnuta nebyla &amp;lt;ref&amp;gt;Lepper, M.R., Greene, D. &amp;amp; Nisbett, R.E. (1973). Undermining Children's Intrinsic Interest with Extrinsic Reward: A Test of Overjustification Hypothesis. Journal of Personality and Social Psychology, 28(1), 129 - 137.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Díky atribuční tendenci osoba, které je za určitý úkon nabídnuta odměna, začne vnímat vnější motivaci k úkonu a '''přestane vnímat vnitřní motivaci'''. To vede k závěru, že pokud k danému úkonu potřebuje vnější motivaci, zřejmě činnost není naplňující.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Příčiny emoční excitace =====&lt;br /&gt;
Atribuce má výrazný vliv na '''prožívání [[Emoce|emočního vzrušení]]'''. Pokud je možno excitaci připsat vnější příčinu (například zvýšená hladina adrenalinu v důsledku rizikového sportu nebo cvičení), je výsledné emoční prožívání excitací '''méně ovlivněno''', než v případě, kdy nebylo možné připsat excitaci situačnímu faktoru &amp;lt;ref&amp;gt;Schachter, S. &amp;amp; Singer, J. (1962). Cognitive, Social, and Physiological Determinants of Emotional State. Psychological Review, 69(5), 379 - 399.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Emoční prožívání excitace se zvýšilo také při špatně interpretované atribuci, tzn. pokud byla excitaci připsána nesprávná příčina &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, R.E. &amp;amp; Schachter, S. (1966). Cognitive Manipulation of Pain. Journal of Experimental Social Psychology, 2(3), 227 - 236.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Reference ====&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Použitá literatura ====&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*Collinová, C. et al. (2014). Kniha psychologie. Praha: Eudomedia, k.s. - Knižní klub.&lt;br /&gt;
*Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayes, B. &amp;amp; Hesketh, B. (1989). Attribution Theory, Judgmental Biases, and Cognitive Behavior Modification: Prospects and Problems. Cognitive Therapy and Research, 13 (3), 211 – 230. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayesová, N. (2009). Základy sociální psychologie. Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Kassin, S. (2004). Psychologie. Brno: CPress.&lt;br /&gt;
*Kelley, H. H. &amp;amp; Michela, J. L. (1980). Attribution Theory and Research. Annual Review of Psychology, 31, 457 – 501. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Kučera, D. (2013). Moderni psychologie. Praha: Grada Publishing.&lt;br /&gt;
*Nakonečný, M. (1999). Sociální psychologie. Praha: Academia.&lt;br /&gt;
*Stroebe, H. &amp;amp; Hewstone, M. (2004). Sociální psychologie. Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Škobrtal, P. (2012). Vybrané kapitoly ze sociální psychologie. Ostrava: Ostravská univerzita.&lt;br /&gt;
*Řezáč, J. (1998). Sociální psychologie. Brno: Paido.&lt;br /&gt;
*Weiner, B. (2008). Reflections on the History of Attribution Theory and Research: People, Personalities, Publications, Problems. Social Psychology, 39 (3), 151 – 156. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Externí odkazy ====&lt;br /&gt;
[https://www.youtube.com/watch?v=mDhiyPAD6NQ Video o atribučních tendencích]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://www.uhh.hawaii.edu/~ronald/310/310-Attribution.htm Příklady atribuce v praxi]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://cogweb.ucla.edu/Discourse/Narrative/heider-simmel-demo.swf Experiment A.Michotta zabývající se přisuzováním příčiny chování neživých předmětů (animací)]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Zdroje obrázků ====&lt;br /&gt;
# vnitřní a vnější atribuce: http://www.mrgillpe.com/attribution-theory.html&lt;br /&gt;
# atribuční chyba: http://stripgenerator.com/strip/762151/sites-okay-youre-okay/view/all/&lt;br /&gt;
# Kelleyho kovariační model: https://leve.rs/blog/marketing-and-the-scientific-method/&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Klíčová slova====&lt;br /&gt;
atribuce, kauzalita, situace, dispozice, chování&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Základy sociální psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Katerina.Ruzickova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=9369</id>
		<title>Atribuce</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=9369"/>
		<updated>2014-11-23T10:57:26Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Katerina.Ruzickova: /* základní atribuční chyba */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
'''Kauzální atribuce''' je [[Sociální psychologie|sociálně-psychologický pojem]]. Je to '''kognitivní proces přisuzování jedné či více příčin vlastnímu chování a chování jiných lidí'''. Jedná se o způsob subjektivního vytváření spojitostí mezi příčinou a následkem chování. Jako speciální případ atribuce je někdy vydělována sebepercepce. &amp;lt;ref&amp;gt;Bem, D. J. (1967). Self-perception: An Alternative Interpretation of Cognitive Dissonance Phenomena. Psychological Review, 74(3), 183-200.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Proces atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuci předcházejí dva kroky:&lt;br /&gt;
#'''[[Vnímání|percepce činu]]'''&lt;br /&gt;
#'''hodnocení záměru činu'''.&lt;br /&gt;
Percepce činu je ovlivněna [[Motivace|motivačními]], kognitivními a podnětovými faktory. Hodnocení záměru činu je ovlivněno myšlenkovými zkratkami, neúplnými informacemi a předpojatostí pozorovatele. Proces probíhá jinak u cizího pozorovatele, kde je atribuce ovlivněna zejména '''informovaností''' pozorovatele a '''očekávaností''' chování aktéra, a jinak při atribuci známého pozorovatele nebo při sebepercepci, kde atribuující osoba rozlišuje především mezi '''pozitivním''' a '''negativním''' chováním. &amp;lt;ref&amp;gt;Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://www.ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Funkce atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce umožňuje lidem pochopit příčiny vnitřních i vnějších událostí a pochopení těchto příčin jim umožňuje se lépe adaptovat. &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;&amp;gt;Heider, F. (1958). The Psychology of Interpersonal Relations. Retrieved from http://books.google.cz&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:6777539 orig.jpg|400x350px|náhled|Základní dělení atribuce na dispoziční a situační atribuci]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Základní dělení atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce se dělí na dvě základní skupiny:&lt;br /&gt;
#'''vnější'''&lt;br /&gt;
#'''vnitřní'''. &lt;br /&gt;
Vnější (situační, environmentální) atribuce je ovlivněna '''situačními faktory''', tzn. vnějším okolím aktéra (např.: obeznámenost s prostředím, síla podnětů).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vnitřní (osobnostní, dispoziční) atribuce je ovlivněna '''dispozičními faktory''', tzn. [[Psychologie osobnosti|osobností]] aktéra (z atribučního hlediska to jsou především motivy a schopnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Dimenze atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce může být klasifikována v několika dimenzích:&lt;br /&gt;
* '''''místo kauzality (kontroly)'''&lt;br /&gt;
''Poprvé rozdělil atribuci podle této dimenze Fritz Heider v roce 1958 &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt;, a to na:&lt;br /&gt;
# '''vnitřní místo kontroly'''&lt;br /&gt;
# '''vnější místo kontroly'''&lt;br /&gt;
Lidé s vnitřním místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet dispoziční atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Lidé s vnějším místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet situační atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* '''''stabilita'''''&lt;br /&gt;
Faktory stability příčiny chování se dělí na:&lt;br /&gt;
# '''stabilní faktory'''&lt;br /&gt;
# '''nestabilní faktory'''&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotní příčinu jako stabilní, pokud je ji '''obtížné (až nemožné) změnit''', např.: [[Inteligence|inteligence]], zákony.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí příčinu jako nestabilní, pokud se dá '''relativně snadno změnit (ovlivnit)''', např.: úsilí.&lt;br /&gt;
* '''''záměrnost'''''&lt;br /&gt;
* '''''kontrolovatelnost'''''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Vznik pojmu ===&lt;br /&gt;
Tématem atribuce na začátku 20. století zabýval například Ichheiser &amp;lt;ref&amp;gt;Ichheiser, G. (1933). Das Können, die Bedingungen des Könnens und das Erlebnis des Könnens. Zeitschrift für Angewandte Psychologie, 44, 364-378.&amp;lt;/ref&amp;gt; nebo Michotte, který v roce 1946 jako první provedl sérii experimentů týkajících se vnímání kauzality &amp;lt;ref&amp;gt;Michotte, A. (1963). The Perception of Causality. New York: Basic Books.&amp;lt;/ref&amp;gt;. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční proces začal jako první systematicky zkoumat rakouský psycholog působící v Americe, '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Fritz_Heider Fritz Heider]'''. Heider ve své knize ''The Psychology of Interpersonal Relation'' &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot; /&amp;gt; popsal tzv. '''laickou psychologii''' jako [[Vnímání|vnímání]] a posuzování druhých osob i sebe sama v každodenních situacích. Vytvořil první atribuční teorii – naivní analýzu událostí. Rozlišil atribuci na '''dispoziční''' a '''situační'''. Podle těchto dílčích atribucí rozlišil pozorovatele na lidi s vnějším místem a vnitřním místem kontroly. Atribuci považoval za předpoklad porozumění sociální realitě. Studie Heidera a Simmela &amp;lt;ref&amp;gt;Heider, F. &amp;amp; Simmel, M. (1944). An Experimental Study of Apparent Behavior. The American Journal of Psychology, 57, 243-259. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; prokázala silnou tendenci vysvětlovat si chování druhých jako úmyslné.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Koncept atribuce dále rozvinul americký psychologi '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Harold_Kelley Harold H. Kelley]''', který přispěl svou atribuční teorií k hlavnímu proudu sociální psychologie a přiblížil základní Heiderovy myšlenky vědecké obci &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H. H. (1967). Attribution Theory in Social Psychology. Nebraska Symposium on Motivation, 15, 192-238. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční tendence ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:All.png|400x465px|náhled|Atribuční tendence]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční tendence (sklony, styly) představují '''zkreslení vnímaní účastníků interakce''', které ovlivňuje interpretaci vlastního chování i chování ostatních lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Mezi hlavní atribuční tendence patří:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== základní atribuční chyba ===&lt;br /&gt;
Základní atribuční chyba je tendence '''přeceňovat vliv dispozičních příčin chování''' a podceňovat vliv situačních příčin &amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Amabile, T. &amp;amp; Steinmetz, J. (1977). Social Roles, Social Control and Biases in Social-Perception Processes. Journal of Personality and Social Psychology, 35(7), 485-494. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Pozorovatel většinou připisuje chování aktéra v dané situaci rysům jeho osobnosti („Udělal to, protože je takový.“).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
První studii zabývající se problémem základní atribuční chyby provedli v roce 1967 Jones a Davis, kteří zjistili, že osoby čtoucí politicky zaměřený text napsaný studentem vyvozovali studentovy postoje z textu bez ohledu na to, jestli jim bylo řečeno, že student si téma a postoj k danému tématu sám nevybral nebo že si ho dobrovolně zvolil &amp;lt;ref&amp;gt;Jones, E.E. &amp;amp; Harris, V.A. (1967). The attribution of attitudes. Journal of Experimental Social Psychology, 3, 1-24.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Účastníci experimentu tedy úplně ignorovali situační příčiny. V další studii bylo zjištěno, že roli hraje i výraznost rysů aktéra. &amp;lt;ref&amp;gt;McArthur, L.Z. &amp;amp; Post, D.L. (1977). Figural Emphasis and Person Perception. Journal of Experimental Social Psychology, 13(6), 520-535.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při zkoumání základní atribuční chyby u lidí vychovaných v duchu západní (USA) nebo východní (Indie) kultury bylo zjištěno, že ačkoliv u dětí se žádné rozdíly v atribuci nevyskytovaly, s přibývajícím věkem tíhli účastníci z USA více k dispozičním atribucím, zatímco účastníci z Indie k situačním atribucím &amp;lt;ref&amp;gt;Miller, J.G. (1984). Culture and the development of everyday social explanation. Journal of Personality and Social Psychology, 46(5), 961-978.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt aktér - pozorovatel ===&lt;br /&gt;
Efekt popisal v roce 1973 Nisbett tak, že aktér má tendence o sobě vytvářet situační atribuce („Nesložil jsem zkoušku, protože mě zkoušející nemá rád.“), zatímco pozorovatel má tendence o aktérovi vytvářet dispoziční atribuce (&amp;quot;Nesložil zkoušku, protože není dost chytrý.&amp;quot;) &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, E. R (1973). Behavior as seen by the actor and as seen by the observer. Journal of Personality and Social Psychology, 27(2), 154-164. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; .&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== egocentrické tendence ===&lt;br /&gt;
S teorií egocentrických tendencí přišli v roce 1977 badatelé Schlenker a Miller. Jsou to tendence '''připisovat si úspěch''' (sebeprosazující tendence) a '''nehlásit se k neúspěchu''' (sebeochraňující tendence) (&amp;quot;Vyhrál jsem, protože jsem dobrý.&amp;quot; X &amp;quot;Nevyhrál jsem, protože jsem měl smůlu.&amp;quot;). Roli hraje i náročnost dosažení úspěchu (čím bylo dosažení úspěchu náročnější, tím více ho připisujeme svým dispozicím). U atribuce směrem k ostatním lidem je tato tendence opačná (&amp;quot;Vyhrál, protože mu přálo štěstí.&amp;quot; X &amp;quot;Nevyhrál, protože není dost dobrý.&amp;quot;)  &amp;lt;ref&amp;gt;Schlenker, B.R. &amp;amp; Miller, R.S. (1977). Egocentrism in Groups: Self-serving Biases or Logical Information Processing?. Journal of Personality and Social Psychology, 35(10), 755-764. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt falešného konsenzu ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje, že pozorovatel má tendenci považovat svoje chování v situacích za '''obecnou normu''', jiné varianty chování považuje za netypické.&amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Green, D. &amp;amp; House, P. (1977). The &amp;quot;False Consensus Effect&amp;quot;: An Egocentric Bias in Social Perception and Attribution Processes. Journal of Experimental Social Psychology, 13(3), 279-301.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== spotlight efekt ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje '''přeceňování''' toho, kolik [[Pozornost|pozornosti]] věnují ostatní lidé chování osoby. &amp;lt;ref&amp;gt;Gilovich, T., Savitsky, K. &amp;amp; Medvec, V.H. (2000). The Spotlight Effect in Social Judgment: An Egocentric Bias in Estimates of the Salience of One's Own Actions and Appearance. Journal of Personality and Social Psychology, 78(2), 211-222. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční teorie ==&lt;br /&gt;
Atribuční teorie se věnují '''studiu procesů''', kterými pozorovatel subjektivně vnímá příčiny vlastního jednání a jednání druhých lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== naviní analýza událostí ===&lt;br /&gt;
Pozorovatel situace - podle Heidera „laický (naivní) vědec“ - si '''automaticky, intuitivně a nedokonale''' a často za přehlížení situačních faktorů spojuje navenek projevené chování s jeho nepozorovatelnými příčinami. Svět se stává pro pozorovatele předvídatelnějším, pozorovatel získává pocit větší kontroly a je schopen větší adaptivity &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1985). &amp;quot;Spontaneous&amp;quot; Casual Thinking. Psychological Bulletin, 97(1), 74-84. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== teorie odpovídajících závěrů === &lt;br /&gt;
Teorie odpovídajících závěrů, neboli paradigma atribuce akce, popisuje tendenci pozorovatele připisovat chování aktéra dispoziční příčiny tak, aby se chování dalo odůvodnit již '''známými rysy aktéra nebo očekáváním pozorovatele''' &amp;lt;ref&amp;gt;Jones, E.E. &amp;amp; Davis, K.E. (1965). From Acts to Disposition: The Attribution Process in Person Perception. In L. Berkowitz (Ed.), Advances in Experimental Social Psychology (219-266). Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. V této teorii se rozlišují tři faktory - '''hédonická relevance, zaměřenost na osobu a společenská žádoucnost''' - podle kterých se atribuce dále dělí na:&lt;br /&gt;
# atribuci intence (záměru)&lt;br /&gt;
# atribuci dispozice&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí intence, tzn. jako záměrné, pokud pro něj má '''příjemné nebo nepříjemné následky''' (je hédonicky relevantní), nebo pokud je '''zaměřené na osobu pozorovatele'''. Například pokud je pozorovatel aktérem veřejně uražen, usoudí, že ho aktér urazil záměrně.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí dispozice, tzn. přisuzuje chování aktéra jeho osobnosti, pokud '''není společensky žádoucí'''. Například zlozvyky, nevhodná mluva nebo nedodržení formalit (podržení dveří, uvolnění místa v dopravním prostředku) jsou hodnoceny jako osobnostní charakteristiky.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Kelleyho model ===&lt;br /&gt;
Kelleyho model z let 1967 a 1972 obsahuje dva základní koncepty, do kterých se dělí podle množství informací, které má pozorovatel k dispozici, a to na:&lt;br /&gt;
# '''kovariační model''' (k dispozici je větší množství informací)&lt;br /&gt;
# '''model kauzálních schémat''' (k dispozici je velmi omezené množství informací)&lt;br /&gt;
Kovariační model popisuje '''atribuci založenou na více pozorováních''' (např.: pozorovatel zná osobnost aktéra a jeho chování z různých situací). Informace z těchto pozorování se dělí do tří skupin:&lt;br /&gt;
* konsenzus&lt;br /&gt;
* konzistence&lt;br /&gt;
* distinktivnost&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:Covariation-model.jpg|550x540px|náhled|Kelleyho kovariační model]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konsenzus''' posuzuje stabilitu chování aktéra ve srovnání s ostatními lidmi, tzn. jak je chování aktéra běžné ve srovnání s chováním jiných osob.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konzistence''' posuzuje stabilitu chování aktéra v různých časech, tzn. zda je chování aktéra v určité situaci vždy stejné.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Distinktivnost''' posuzuje stabilitu reakce aktéra v různých prostředích, tzn. zda je chování aktéra stejné i pokud se prostředí změní.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při vysokém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a nízké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování situaci. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při nízkém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a vysoké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování osobnosti aktéra.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Například pokud se aktér v kině při sledování filmu nahlas směje, přisoudíme jeho chování dispozici nebo situaci podle toho, jestli se smějí i ostatní lidé (konsenzus), jestli se aktér směje pokaždé při sledování filmů (konzistence) a jestli se často a rád směje i v jiných situacích (distinktivnost). Pokud vidíme, že se smějí i ostatní lidé v kině (vysoký konsenzus), nebo víme, že se aktér při sledování filmů většinou nesměje (nízká konzistence) a že se příliš nesměje ani v jiných situacích (nízká distinktivnost), můžeme připsat chování aktéra situaci (směje se, protože je film zábavný). Pokud se ale ostatní lidé v kině nesmějí (nízký konsenzus) a my víme, že se aktér směje při sledování všech filmů (vysoká konzistence), připíšeme jeho chování spíše jeho dispozicím (nesměje se, protože je film zábavný; je to projev jeho osobnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;/&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Model kauzálních schémat, neboli konfigurace, popisuje '''atribuci založenou na jednom pozorování'''. Pozorovatel vyvozuje příčiny na základě kauzálních schémat, protože nemá dostatek informací na atribuci podle kovariačního modelu (většinou proto, že je aktér neznámá osoba). '''Kauzální schémata''' jsou přesvědčení, stereotypní představy, předsudky nebo zkušenosti, podle kterých pozorovatel provádí atribuce. &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H.H. (1972). Causal Schemata and the Attribution Process. In E.E. Jones, D.E. Kanouse, H.H Kelley, H.E. Nisbett, S. Valins &amp;amp; B. Weiner (Eds.). Attribution: Perceiving the Causes of Behavior, (151-174). Morristown: General Learning Press.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== atribuce příčiny v úkolové situaci ===&lt;br /&gt;
Úspěch nebo selhání v úkolových situacích vyvolá v  subjektu '''specifickou emocionální reakci''' &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1986). An Attributional Theory of Motivation and Emotion. Psychological Review, 92(4), 548-573.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Weiner dělí dané příčiny v úkolové situaci na:&lt;br /&gt;
# vnější a vnitřní&lt;br /&gt;
# stabilní a labilní&lt;br /&gt;
# kontrolovatelné a nekontrolovatelné&lt;br /&gt;
Například úsilí je labilní, vnitřní, kontrolovatelná příčina, zatímco obtížnost úkolu je stabilní,  vnější, nekontrolovatelná příčina.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Důsledky atribuce ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Situace versus dispozice =====&lt;br /&gt;
Na ochotný čin aktéra pozorovatel reaguje '''přívětivěji''', pokud tento čin připíše dispozičním faktorům, než pokud jej připíše situaci &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Regan, D.T. (1978). Attributional Aspects of Interpersonal Attraction. In J.H.Harvey, W.Ickes &amp;amp; R.F.Kidd (Eds.), New Directions in Attribution Research, 2 (212 - 235). Hillsdale: Lawrence Erlbaum Associates.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Naopak zraňující činy jsou pozorovatelem více tolerovány, pokud jsou připsány situačním faktorům.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Výkon je '''snadněji atribuován situačně než dispozičně''' a v případě, že je připsán situačním faktorům, je hodnocen spíše negativně. Například pokud nadřízený soustavně dohlíží na podřízeného pracovníka, je tento pracovník hodnocen jako méně důvěryhodný než nemonitorovaný pracovník &amp;lt;ref&amp;gt;Strickland, L.H., Aboud, F.E., Gergen, K.J., Jahoda, G. &amp;amp; Tajfel, H. (1976). The &amp;quot;power structure&amp;quot; in social psychology. Representative Research in Social Psychology, 7. 79 - 86.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Výkon monitorovaného pracovníka je totiž připisován vnějšímu tlaku, tedy situačnímu faktoru.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Vnitřní versus vnější motivace =====&lt;br /&gt;
Atribuce ovlivňuje '''posun mezi vnitřní a vnější [[Motivace|motivací]]'''. Výzkum provedený s dětmi ve školce ukázal, že pokud byla polovině skupiny dětí, která si ráda kreslila s barevnými fixy, za kreslení nabídnuta odměna, zájem této poloviny o kreslení se snížil oproti skupině, které za kreslení žádná odměna nabídnuta nebyla &amp;lt;ref&amp;gt;Lepper, M.R., Greene, D. &amp;amp; Nisbett, R.E. (1973). Undermining Children's Intrinsic Interest with Extrinsic Reward: A Test of Overjustification Hypothesis. Journal of Personality and Social Psychology, 28(1), 129 - 137.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Díky atribuční tendenci osoba, které je za určitý úkon nabídnuta odměna, začne vnímat vnější motivaci k úkonu a '''přestane vnímat vnitřní motivaci'''. To vede k závěru, že pokud k danému úkonu potřebuje vnější motivaci, zřejmě činnost není naplňující.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Příčiny emoční excitace =====&lt;br /&gt;
Atribuce má výrazný vliv na '''prožívání [[Emoce|emočního vzrušení]]'''. Pokud je možno excitaci připsat vnější příčinu (například zvýšená hladina adrenalinu v důsledku rizikového sportu nebo cvičení), je výsledné emoční prožívání excitací '''méně ovlivněno''', než v případě, kdy nebylo možné připsat excitaci situačnímu faktoru &amp;lt;ref&amp;gt;Schachter, S. &amp;amp; Singer, J. (1962). Cognitive, Social, and Physiological Determinants of Emotional State. Psychological Review, 69(5), 379 - 399.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Emoční prožívání excitace se zvýšilo také při špatně interpretované atribuci, tzn. pokud byla excitaci připsána nesprávná příčina &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, R.E. &amp;amp; Schachter, S. (1966). Cognitive Manipulation of Pain. Journal of Experimental Social Psychology, 2(3), 227 - 236.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Reference ====&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Použitá literatura ====&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*Collinová, C. et al. (2014). Kniha psychologie. Praha: Eudomedia, k.s. - Knižní klub.&lt;br /&gt;
*Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayes, B. &amp;amp; Hesketh, B. (1989). Attribution Theory, Judgmental Biases, and Cognitive Behavior Modification: Prospects and Problems. Cognitive Therapy and Research, 13 (3), 211 – 230. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayesová, N. (2009). Základy sociální psychologie.Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Kelley, H. H. &amp;amp; Michela, J. L. (1980). Attribution Theory and Research. Annual Review of Psychology, 31, 457 – 501. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Kučera, D. (2013). Moderni psychologie. Praha: Grada Publishing.&lt;br /&gt;
*Nakonečný, M. (1999). Sociální psychologie. Praha: Academia.&lt;br /&gt;
*Stroebe, H. &amp;amp; Hewstone, M. (2004). Sociální psychologie. Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Škobrtal, P. (2012). Vybrané kapitoly ze sociální psychologie. Ostrava: Ostravská univerzita.&lt;br /&gt;
*Řezáč, J. (1998). Sociální psychologie. Brno: Paido.&lt;br /&gt;
*Weiner, B. (2008). Reflections on the History of Attribution Theory and Research: People, Personalities, Publications, Problems. Social Psychology, 39 (3), 151 – 156. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Externí odkazy ====&lt;br /&gt;
[https://www.youtube.com/watch?v=mDhiyPAD6NQ Video o atribučních tendencích]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://www.uhh.hawaii.edu/~ronald/310/310-Attribution.htm Příklady atribuce v praxi]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://cogweb.ucla.edu/Discourse/Narrative/heider-simmel-demo.swf Experiment A.Michotta zabývající se přisuzováním příčiny chování neživých předmětů (animací)]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Zdroje obrázků ====&lt;br /&gt;
# vnitřní a vnější atribuce: http://www.mrgillpe.com/attribution-theory.html&lt;br /&gt;
# atribuční chyba: http://stripgenerator.com/strip/762151/sites-okay-youre-okay/view/all/&lt;br /&gt;
# Kelleyho kovariační model: https://leve.rs/blog/marketing-and-the-scientific-method/&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Klíčová slova====&lt;br /&gt;
atribuce, kauzalita, situace, dispozice, chování&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Základy sociální psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Katerina.Ruzickova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=9368</id>
		<title>Atribuce</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=9368"/>
		<updated>2014-11-23T10:57:00Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Katerina.Ruzickova: /* základní atribuční chyba */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
'''Kauzální atribuce''' je [[Sociální psychologie|sociálně-psychologický pojem]]. Je to '''kognitivní proces přisuzování jedné či více příčin vlastnímu chování a chování jiných lidí'''. Jedná se o způsob subjektivního vytváření spojitostí mezi příčinou a následkem chování. Jako speciální případ atribuce je někdy vydělována sebepercepce. &amp;lt;ref&amp;gt;Bem, D. J. (1967). Self-perception: An Alternative Interpretation of Cognitive Dissonance Phenomena. Psychological Review, 74(3), 183-200.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Proces atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuci předcházejí dva kroky:&lt;br /&gt;
#'''[[Vnímání|percepce činu]]'''&lt;br /&gt;
#'''hodnocení záměru činu'''.&lt;br /&gt;
Percepce činu je ovlivněna [[Motivace|motivačními]], kognitivními a podnětovými faktory. Hodnocení záměru činu je ovlivněno myšlenkovými zkratkami, neúplnými informacemi a předpojatostí pozorovatele. Proces probíhá jinak u cizího pozorovatele, kde je atribuce ovlivněna zejména '''informovaností''' pozorovatele a '''očekávaností''' chování aktéra, a jinak při atribuci známého pozorovatele nebo při sebepercepci, kde atribuující osoba rozlišuje především mezi '''pozitivním''' a '''negativním''' chováním. &amp;lt;ref&amp;gt;Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://www.ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Funkce atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce umožňuje lidem pochopit příčiny vnitřních i vnějších událostí a pochopení těchto příčin jim umožňuje se lépe adaptovat. &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;&amp;gt;Heider, F. (1958). The Psychology of Interpersonal Relations. Retrieved from http://books.google.cz&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:6777539 orig.jpg|400x350px|náhled|Základní dělení atribuce na dispoziční a situační atribuci]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Základní dělení atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce se dělí na dvě základní skupiny:&lt;br /&gt;
#'''vnější'''&lt;br /&gt;
#'''vnitřní'''. &lt;br /&gt;
Vnější (situační, environmentální) atribuce je ovlivněna '''situačními faktory''', tzn. vnějším okolím aktéra (např.: obeznámenost s prostředím, síla podnětů).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vnitřní (osobnostní, dispoziční) atribuce je ovlivněna '''dispozičními faktory''', tzn. [[Psychologie osobnosti|osobností]] aktéra (z atribučního hlediska to jsou především motivy a schopnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Dimenze atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce může být klasifikována v několika dimenzích:&lt;br /&gt;
* '''''místo kauzality (kontroly)'''&lt;br /&gt;
''Poprvé rozdělil atribuci podle této dimenze Fritz Heider v roce 1958 &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt;, a to na:&lt;br /&gt;
# '''vnitřní místo kontroly'''&lt;br /&gt;
# '''vnější místo kontroly'''&lt;br /&gt;
Lidé s vnitřním místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet dispoziční atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Lidé s vnějším místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet situační atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* '''''stabilita'''''&lt;br /&gt;
Faktory stability příčiny chování se dělí na:&lt;br /&gt;
# '''stabilní faktory'''&lt;br /&gt;
# '''nestabilní faktory'''&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotní příčinu jako stabilní, pokud je ji '''obtížné (až nemožné) změnit''', např.: [[Inteligence|inteligence]], zákony.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí příčinu jako nestabilní, pokud se dá '''relativně snadno změnit (ovlivnit)''', např.: úsilí.&lt;br /&gt;
* '''''záměrnost'''''&lt;br /&gt;
* '''''kontrolovatelnost'''''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Vznik pojmu ===&lt;br /&gt;
Tématem atribuce na začátku 20. století zabýval například Ichheiser &amp;lt;ref&amp;gt;Ichheiser, G. (1933). Das Können, die Bedingungen des Könnens und das Erlebnis des Könnens. Zeitschrift für Angewandte Psychologie, 44, 364-378.&amp;lt;/ref&amp;gt; nebo Michotte, který v roce 1946 jako první provedl sérii experimentů týkajících se vnímání kauzality &amp;lt;ref&amp;gt;Michotte, A. (1963). The Perception of Causality. New York: Basic Books.&amp;lt;/ref&amp;gt;. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční proces začal jako první systematicky zkoumat rakouský psycholog působící v Americe, '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Fritz_Heider Fritz Heider]'''. Heider ve své knize ''The Psychology of Interpersonal Relation'' &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot; /&amp;gt; popsal tzv. '''laickou psychologii''' jako [[Vnímání|vnímání]] a posuzování druhých osob i sebe sama v každodenních situacích. Vytvořil první atribuční teorii – naivní analýzu událostí. Rozlišil atribuci na '''dispoziční''' a '''situační'''. Podle těchto dílčích atribucí rozlišil pozorovatele na lidi s vnějším místem a vnitřním místem kontroly. Atribuci považoval za předpoklad porozumění sociální realitě. Studie Heidera a Simmela &amp;lt;ref&amp;gt;Heider, F. &amp;amp; Simmel, M. (1944). An Experimental Study of Apparent Behavior. The American Journal of Psychology, 57, 243-259. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; prokázala silnou tendenci vysvětlovat si chování druhých jako úmyslné.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Koncept atribuce dále rozvinul americký psychologi '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Harold_Kelley Harold H. Kelley]''', který přispěl svou atribuční teorií k hlavnímu proudu sociální psychologie a přiblížil základní Heiderovy myšlenky vědecké obci &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H. H. (1967). Attribution Theory in Social Psychology. Nebraska Symposium on Motivation, 15, 192-238. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční tendence ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:All.png|400x465px|náhled|Atribuční tendence]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční tendence (sklony, styly) představují '''zkreslení vnímaní účastníků interakce''', které ovlivňuje interpretaci vlastního chování i chování ostatních lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Mezi hlavní atribuční tendence patří:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== základní atribuční chyba ===&lt;br /&gt;
Základní atribuční chyba je tendence '''přeceňovat vliv dispozičních příčin chování''' a podceňovat vliv situačních příčin &amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Amabile, T. &amp;amp; Steinmetz, J. (1977). Social Roles, Social Control and Biases in Social-Perception Processes. Journal of Personality and Social Psychology, 35(7), 485-494. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Pozorovatel většinou připisuje chování aktéra v dané situaci rysům jeho osobnosti („Udělal to, protože je takový.“). První studii zabývající se problémem základní atribuční chyby provedli v roce 1967 Jones a Davis, kteří zjistili, že osoby čtoucí politicky zaměřený text napsaný studentem vyvozovali studentovy postoje z textu bez ohledu na to, jestli jim bylo řečeno, že student si téma a postoj k danému tématu sám nevybral nebo že si ho dobrovolně zvolil &amp;lt;ref&amp;gt;Jones, E.E. &amp;amp; Harris, V.A. (1967). The attribution of attitudes. Journal of Experimental Social Psychology, 3, 1-24.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Účastníci experimentu tedy úplně ignorovali situační příčiny. V další studii bylo zjištěno, že roli hraje i výraznost rysů aktéra. &amp;lt;ref&amp;gt;McArthur, L.Z. &amp;amp; Post, D.L. (1977). Figural Emphasis and Person Perception. Journal of Experimental Social Psychology, 13(6), 520-535.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při zkoumání základní atribuční chyby u lidí vychovaných v duchu západní (USA) nebo východní (Indie) kultury bylo zjištěno, že ačkoliv u dětí se žádné rozdíly v atribuci nevyskytovaly, s přibývajícím věkem tíhli účastníci z USA více k dispozičním atribucím, zatímco účastníci z Indie k situačním atribucím &amp;lt;ref&amp;gt;Miller, J.G. (1984). Culture and the development of everyday social explanation. Journal of Personality and Social Psychology, 46(5), 961-978.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt aktér - pozorovatel ===&lt;br /&gt;
Efekt popisal v roce 1973 Nisbett tak, že aktér má tendence o sobě vytvářet situační atribuce („Nesložil jsem zkoušku, protože mě zkoušející nemá rád.“), zatímco pozorovatel má tendence o aktérovi vytvářet dispoziční atribuce (&amp;quot;Nesložil zkoušku, protože není dost chytrý.&amp;quot;) &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, E. R (1973). Behavior as seen by the actor and as seen by the observer. Journal of Personality and Social Psychology, 27(2), 154-164. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; .&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== egocentrické tendence ===&lt;br /&gt;
S teorií egocentrických tendencí přišli v roce 1977 badatelé Schlenker a Miller. Jsou to tendence '''připisovat si úspěch''' (sebeprosazující tendence) a '''nehlásit se k neúspěchu''' (sebeochraňující tendence) (&amp;quot;Vyhrál jsem, protože jsem dobrý.&amp;quot; X &amp;quot;Nevyhrál jsem, protože jsem měl smůlu.&amp;quot;). Roli hraje i náročnost dosažení úspěchu (čím bylo dosažení úspěchu náročnější, tím více ho připisujeme svým dispozicím). U atribuce směrem k ostatním lidem je tato tendence opačná (&amp;quot;Vyhrál, protože mu přálo štěstí.&amp;quot; X &amp;quot;Nevyhrál, protože není dost dobrý.&amp;quot;)  &amp;lt;ref&amp;gt;Schlenker, B.R. &amp;amp; Miller, R.S. (1977). Egocentrism in Groups: Self-serving Biases or Logical Information Processing?. Journal of Personality and Social Psychology, 35(10), 755-764. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt falešného konsenzu ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje, že pozorovatel má tendenci považovat svoje chování v situacích za '''obecnou normu''', jiné varianty chování považuje za netypické.&amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Green, D. &amp;amp; House, P. (1977). The &amp;quot;False Consensus Effect&amp;quot;: An Egocentric Bias in Social Perception and Attribution Processes. Journal of Experimental Social Psychology, 13(3), 279-301.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== spotlight efekt ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje '''přeceňování''' toho, kolik [[Pozornost|pozornosti]] věnují ostatní lidé chování osoby. &amp;lt;ref&amp;gt;Gilovich, T., Savitsky, K. &amp;amp; Medvec, V.H. (2000). The Spotlight Effect in Social Judgment: An Egocentric Bias in Estimates of the Salience of One's Own Actions and Appearance. Journal of Personality and Social Psychology, 78(2), 211-222. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční teorie ==&lt;br /&gt;
Atribuční teorie se věnují '''studiu procesů''', kterými pozorovatel subjektivně vnímá příčiny vlastního jednání a jednání druhých lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== naviní analýza událostí ===&lt;br /&gt;
Pozorovatel situace - podle Heidera „laický (naivní) vědec“ - si '''automaticky, intuitivně a nedokonale''' a často za přehlížení situačních faktorů spojuje navenek projevené chování s jeho nepozorovatelnými příčinami. Svět se stává pro pozorovatele předvídatelnějším, pozorovatel získává pocit větší kontroly a je schopen větší adaptivity &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1985). &amp;quot;Spontaneous&amp;quot; Casual Thinking. Psychological Bulletin, 97(1), 74-84. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== teorie odpovídajících závěrů === &lt;br /&gt;
Teorie odpovídajících závěrů, neboli paradigma atribuce akce, popisuje tendenci pozorovatele připisovat chování aktéra dispoziční příčiny tak, aby se chování dalo odůvodnit již '''známými rysy aktéra nebo očekáváním pozorovatele''' &amp;lt;ref&amp;gt;Jones, E.E. &amp;amp; Davis, K.E. (1965). From Acts to Disposition: The Attribution Process in Person Perception. In L. Berkowitz (Ed.), Advances in Experimental Social Psychology (219-266). Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. V této teorii se rozlišují tři faktory - '''hédonická relevance, zaměřenost na osobu a společenská žádoucnost''' - podle kterých se atribuce dále dělí na:&lt;br /&gt;
# atribuci intence (záměru)&lt;br /&gt;
# atribuci dispozice&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí intence, tzn. jako záměrné, pokud pro něj má '''příjemné nebo nepříjemné následky''' (je hédonicky relevantní), nebo pokud je '''zaměřené na osobu pozorovatele'''. Například pokud je pozorovatel aktérem veřejně uražen, usoudí, že ho aktér urazil záměrně.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí dispozice, tzn. přisuzuje chování aktéra jeho osobnosti, pokud '''není společensky žádoucí'''. Například zlozvyky, nevhodná mluva nebo nedodržení formalit (podržení dveří, uvolnění místa v dopravním prostředku) jsou hodnoceny jako osobnostní charakteristiky.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Kelleyho model ===&lt;br /&gt;
Kelleyho model z let 1967 a 1972 obsahuje dva základní koncepty, do kterých se dělí podle množství informací, které má pozorovatel k dispozici, a to na:&lt;br /&gt;
# '''kovariační model''' (k dispozici je větší množství informací)&lt;br /&gt;
# '''model kauzálních schémat''' (k dispozici je velmi omezené množství informací)&lt;br /&gt;
Kovariační model popisuje '''atribuci založenou na více pozorováních''' (např.: pozorovatel zná osobnost aktéra a jeho chování z různých situací). Informace z těchto pozorování se dělí do tří skupin:&lt;br /&gt;
* konsenzus&lt;br /&gt;
* konzistence&lt;br /&gt;
* distinktivnost&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:Covariation-model.jpg|550x540px|náhled|Kelleyho kovariační model]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konsenzus''' posuzuje stabilitu chování aktéra ve srovnání s ostatními lidmi, tzn. jak je chování aktéra běžné ve srovnání s chováním jiných osob.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konzistence''' posuzuje stabilitu chování aktéra v různých časech, tzn. zda je chování aktéra v určité situaci vždy stejné.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Distinktivnost''' posuzuje stabilitu reakce aktéra v různých prostředích, tzn. zda je chování aktéra stejné i pokud se prostředí změní.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při vysokém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a nízké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování situaci. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při nízkém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a vysoké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování osobnosti aktéra.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Například pokud se aktér v kině při sledování filmu nahlas směje, přisoudíme jeho chování dispozici nebo situaci podle toho, jestli se smějí i ostatní lidé (konsenzus), jestli se aktér směje pokaždé při sledování filmů (konzistence) a jestli se často a rád směje i v jiných situacích (distinktivnost). Pokud vidíme, že se smějí i ostatní lidé v kině (vysoký konsenzus), nebo víme, že se aktér při sledování filmů většinou nesměje (nízká konzistence) a že se příliš nesměje ani v jiných situacích (nízká distinktivnost), můžeme připsat chování aktéra situaci (směje se, protože je film zábavný). Pokud se ale ostatní lidé v kině nesmějí (nízký konsenzus) a my víme, že se aktér směje při sledování všech filmů (vysoká konzistence), připíšeme jeho chování spíše jeho dispozicím (nesměje se, protože je film zábavný; je to projev jeho osobnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;/&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Model kauzálních schémat, neboli konfigurace, popisuje '''atribuci založenou na jednom pozorování'''. Pozorovatel vyvozuje příčiny na základě kauzálních schémat, protože nemá dostatek informací na atribuci podle kovariačního modelu (většinou proto, že je aktér neznámá osoba). '''Kauzální schémata''' jsou přesvědčení, stereotypní představy, předsudky nebo zkušenosti, podle kterých pozorovatel provádí atribuce. &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H.H. (1972). Causal Schemata and the Attribution Process. In E.E. Jones, D.E. Kanouse, H.H Kelley, H.E. Nisbett, S. Valins &amp;amp; B. Weiner (Eds.). Attribution: Perceiving the Causes of Behavior, (151-174). Morristown: General Learning Press.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== atribuce příčiny v úkolové situaci ===&lt;br /&gt;
Úspěch nebo selhání v úkolových situacích vyvolá v  subjektu '''specifickou emocionální reakci''' &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1986). An Attributional Theory of Motivation and Emotion. Psychological Review, 92(4), 548-573.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Weiner dělí dané příčiny v úkolové situaci na:&lt;br /&gt;
# vnější a vnitřní&lt;br /&gt;
# stabilní a labilní&lt;br /&gt;
# kontrolovatelné a nekontrolovatelné&lt;br /&gt;
Například úsilí je labilní, vnitřní, kontrolovatelná příčina, zatímco obtížnost úkolu je stabilní,  vnější, nekontrolovatelná příčina.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Důsledky atribuce ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Situace versus dispozice =====&lt;br /&gt;
Na ochotný čin aktéra pozorovatel reaguje '''přívětivěji''', pokud tento čin připíše dispozičním faktorům, než pokud jej připíše situaci &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Regan, D.T. (1978). Attributional Aspects of Interpersonal Attraction. In J.H.Harvey, W.Ickes &amp;amp; R.F.Kidd (Eds.), New Directions in Attribution Research, 2 (212 - 235). Hillsdale: Lawrence Erlbaum Associates.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Naopak zraňující činy jsou pozorovatelem více tolerovány, pokud jsou připsány situačním faktorům.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Výkon je '''snadněji atribuován situačně než dispozičně''' a v případě, že je připsán situačním faktorům, je hodnocen spíše negativně. Například pokud nadřízený soustavně dohlíží na podřízeného pracovníka, je tento pracovník hodnocen jako méně důvěryhodný než nemonitorovaný pracovník &amp;lt;ref&amp;gt;Strickland, L.H., Aboud, F.E., Gergen, K.J., Jahoda, G. &amp;amp; Tajfel, H. (1976). The &amp;quot;power structure&amp;quot; in social psychology. Representative Research in Social Psychology, 7. 79 - 86.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Výkon monitorovaného pracovníka je totiž připisován vnějšímu tlaku, tedy situačnímu faktoru.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Vnitřní versus vnější motivace =====&lt;br /&gt;
Atribuce ovlivňuje '''posun mezi vnitřní a vnější [[Motivace|motivací]]'''. Výzkum provedený s dětmi ve školce ukázal, že pokud byla polovině skupiny dětí, která si ráda kreslila s barevnými fixy, za kreslení nabídnuta odměna, zájem této poloviny o kreslení se snížil oproti skupině, které za kreslení žádná odměna nabídnuta nebyla &amp;lt;ref&amp;gt;Lepper, M.R., Greene, D. &amp;amp; Nisbett, R.E. (1973). Undermining Children's Intrinsic Interest with Extrinsic Reward: A Test of Overjustification Hypothesis. Journal of Personality and Social Psychology, 28(1), 129 - 137.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Díky atribuční tendenci osoba, které je za určitý úkon nabídnuta odměna, začne vnímat vnější motivaci k úkonu a '''přestane vnímat vnitřní motivaci'''. To vede k závěru, že pokud k danému úkonu potřebuje vnější motivaci, zřejmě činnost není naplňující.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Příčiny emoční excitace =====&lt;br /&gt;
Atribuce má výrazný vliv na '''prožívání [[Emoce|emočního vzrušení]]'''. Pokud je možno excitaci připsat vnější příčinu (například zvýšená hladina adrenalinu v důsledku rizikového sportu nebo cvičení), je výsledné emoční prožívání excitací '''méně ovlivněno''', než v případě, kdy nebylo možné připsat excitaci situačnímu faktoru &amp;lt;ref&amp;gt;Schachter, S. &amp;amp; Singer, J. (1962). Cognitive, Social, and Physiological Determinants of Emotional State. Psychological Review, 69(5), 379 - 399.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Emoční prožívání excitace se zvýšilo také při špatně interpretované atribuci, tzn. pokud byla excitaci připsána nesprávná příčina &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, R.E. &amp;amp; Schachter, S. (1966). Cognitive Manipulation of Pain. Journal of Experimental Social Psychology, 2(3), 227 - 236.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Reference ====&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Použitá literatura ====&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*Collinová, C. et al. (2014). Kniha psychologie. Praha: Eudomedia, k.s. - Knižní klub.&lt;br /&gt;
*Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayes, B. &amp;amp; Hesketh, B. (1989). Attribution Theory, Judgmental Biases, and Cognitive Behavior Modification: Prospects and Problems. Cognitive Therapy and Research, 13 (3), 211 – 230. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayesová, N. (2009). Základy sociální psychologie.Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Kelley, H. H. &amp;amp; Michela, J. L. (1980). Attribution Theory and Research. Annual Review of Psychology, 31, 457 – 501. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Kučera, D. (2013). Moderni psychologie. Praha: Grada Publishing.&lt;br /&gt;
*Nakonečný, M. (1999). Sociální psychologie. Praha: Academia.&lt;br /&gt;
*Stroebe, H. &amp;amp; Hewstone, M. (2004). Sociální psychologie. Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Škobrtal, P. (2012). Vybrané kapitoly ze sociální psychologie. Ostrava: Ostravská univerzita.&lt;br /&gt;
*Řezáč, J. (1998). Sociální psychologie. Brno: Paido.&lt;br /&gt;
*Weiner, B. (2008). Reflections on the History of Attribution Theory and Research: People, Personalities, Publications, Problems. Social Psychology, 39 (3), 151 – 156. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Externí odkazy ====&lt;br /&gt;
[https://www.youtube.com/watch?v=mDhiyPAD6NQ Video o atribučních tendencích]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://www.uhh.hawaii.edu/~ronald/310/310-Attribution.htm Příklady atribuce v praxi]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://cogweb.ucla.edu/Discourse/Narrative/heider-simmel-demo.swf Experiment A.Michotta zabývající se přisuzováním příčiny chování neživých předmětů (animací)]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Zdroje obrázků ====&lt;br /&gt;
# vnitřní a vnější atribuce: http://www.mrgillpe.com/attribution-theory.html&lt;br /&gt;
# atribuční chyba: http://stripgenerator.com/strip/762151/sites-okay-youre-okay/view/all/&lt;br /&gt;
# Kelleyho kovariační model: https://leve.rs/blog/marketing-and-the-scientific-method/&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Klíčová slova====&lt;br /&gt;
atribuce, kauzalita, situace, dispozice, chování&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Základy sociální psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Katerina.Ruzickova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=9367</id>
		<title>Atribuce</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=9367"/>
		<updated>2014-11-23T10:55:14Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Katerina.Ruzickova: /* základní atribuční chyba */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
'''Kauzální atribuce''' je [[Sociální psychologie|sociálně-psychologický pojem]]. Je to '''kognitivní proces přisuzování jedné či více příčin vlastnímu chování a chování jiných lidí'''. Jedná se o způsob subjektivního vytváření spojitostí mezi příčinou a následkem chování. Jako speciální případ atribuce je někdy vydělována sebepercepce. &amp;lt;ref&amp;gt;Bem, D. J. (1967). Self-perception: An Alternative Interpretation of Cognitive Dissonance Phenomena. Psychological Review, 74(3), 183-200.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Proces atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuci předcházejí dva kroky:&lt;br /&gt;
#'''[[Vnímání|percepce činu]]'''&lt;br /&gt;
#'''hodnocení záměru činu'''.&lt;br /&gt;
Percepce činu je ovlivněna [[Motivace|motivačními]], kognitivními a podnětovými faktory. Hodnocení záměru činu je ovlivněno myšlenkovými zkratkami, neúplnými informacemi a předpojatostí pozorovatele. Proces probíhá jinak u cizího pozorovatele, kde je atribuce ovlivněna zejména '''informovaností''' pozorovatele a '''očekávaností''' chování aktéra, a jinak při atribuci známého pozorovatele nebo při sebepercepci, kde atribuující osoba rozlišuje především mezi '''pozitivním''' a '''negativním''' chováním. &amp;lt;ref&amp;gt;Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://www.ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Funkce atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce umožňuje lidem pochopit příčiny vnitřních i vnějších událostí a pochopení těchto příčin jim umožňuje se lépe adaptovat. &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;&amp;gt;Heider, F. (1958). The Psychology of Interpersonal Relations. Retrieved from http://books.google.cz&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:6777539 orig.jpg|400x350px|náhled|Základní dělení atribuce na dispoziční a situační atribuci]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Základní dělení atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce se dělí na dvě základní skupiny:&lt;br /&gt;
#'''vnější'''&lt;br /&gt;
#'''vnitřní'''. &lt;br /&gt;
Vnější (situační, environmentální) atribuce je ovlivněna '''situačními faktory''', tzn. vnějším okolím aktéra (např.: obeznámenost s prostředím, síla podnětů).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vnitřní (osobnostní, dispoziční) atribuce je ovlivněna '''dispozičními faktory''', tzn. [[Psychologie osobnosti|osobností]] aktéra (z atribučního hlediska to jsou především motivy a schopnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Dimenze atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce může být klasifikována v několika dimenzích:&lt;br /&gt;
* '''''místo kauzality (kontroly)'''&lt;br /&gt;
''Poprvé rozdělil atribuci podle této dimenze Fritz Heider v roce 1958 &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt;, a to na:&lt;br /&gt;
# '''vnitřní místo kontroly'''&lt;br /&gt;
# '''vnější místo kontroly'''&lt;br /&gt;
Lidé s vnitřním místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet dispoziční atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Lidé s vnějším místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet situační atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* '''''stabilita'''''&lt;br /&gt;
Faktory stability příčiny chování se dělí na:&lt;br /&gt;
# '''stabilní faktory'''&lt;br /&gt;
# '''nestabilní faktory'''&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotní příčinu jako stabilní, pokud je ji '''obtížné (až nemožné) změnit''', např.: [[Inteligence|inteligence]], zákony.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí příčinu jako nestabilní, pokud se dá '''relativně snadno změnit (ovlivnit)''', např.: úsilí.&lt;br /&gt;
* '''''záměrnost'''''&lt;br /&gt;
* '''''kontrolovatelnost'''''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Vznik pojmu ===&lt;br /&gt;
Tématem atribuce na začátku 20. století zabýval například Ichheiser &amp;lt;ref&amp;gt;Ichheiser, G. (1933). Das Können, die Bedingungen des Könnens und das Erlebnis des Könnens. Zeitschrift für Angewandte Psychologie, 44, 364-378.&amp;lt;/ref&amp;gt; nebo Michotte, který v roce 1946 jako první provedl sérii experimentů týkajících se vnímání kauzality &amp;lt;ref&amp;gt;Michotte, A. (1963). The Perception of Causality. New York: Basic Books.&amp;lt;/ref&amp;gt;. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční proces začal jako první systematicky zkoumat rakouský psycholog působící v Americe, '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Fritz_Heider Fritz Heider]'''. Heider ve své knize ''The Psychology of Interpersonal Relation'' &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot; /&amp;gt; popsal tzv. '''laickou psychologii''' jako [[Vnímání|vnímání]] a posuzování druhých osob i sebe sama v každodenních situacích. Vytvořil první atribuční teorii – naivní analýzu událostí. Rozlišil atribuci na '''dispoziční''' a '''situační'''. Podle těchto dílčích atribucí rozlišil pozorovatele na lidi s vnějším místem a vnitřním místem kontroly. Atribuci považoval za předpoklad porozumění sociální realitě. Studie Heidera a Simmela &amp;lt;ref&amp;gt;Heider, F. &amp;amp; Simmel, M. (1944). An Experimental Study of Apparent Behavior. The American Journal of Psychology, 57, 243-259. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; prokázala silnou tendenci vysvětlovat si chování druhých jako úmyslné.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Koncept atribuce dále rozvinul americký psychologi '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Harold_Kelley Harold H. Kelley]''', který přispěl svou atribuční teorií k hlavnímu proudu sociální psychologie a přiblížil základní Heiderovy myšlenky vědecké obci &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H. H. (1967). Attribution Theory in Social Psychology. Nebraska Symposium on Motivation, 15, 192-238. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční tendence ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:All.png|400x465px|náhled|Atribuční tendence]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční tendence (sklony, styly) představují '''zkreslení vnímaní účastníků interakce''', které ovlivňuje interpretaci vlastního chování i chování ostatních lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Mezi hlavní atribuční tendence patří:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== základní atribuční chyba ===&lt;br /&gt;
Základní atribuční chyba je tendence '''přeceňovat vliv dispozičních příčin chování''' a podceňovat vliv situačních příčin &amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Amabile, T. &amp;amp; Steinmetz, J. (1977). Social Roles, Social Control and Biases in Social-Perception Processes. Journal of Personality and Social Psychology, 35(7), 485-494. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Pozorovatel většinou připisuje chování aktéra v dané situaci rysům jeho osobnosti („Udělal to, protože je takový.“). První studii zabývající se problémem základní atribuční chyby provedli v roce 1967 Jones a Davis, kteří zjistili, že osoby čtoucí politicky zaměřený text napsaný studentem vyvozovali studentovy postoje z textu bez ohledu na to, jestli jim bylo řečeno, že student si téma a postoj k danému tématu sám nevybral nebo že si ho dobrovolně zvolil &amp;lt;ref&amp;gt;Jones, E.E. &amp;amp; Harris, V.A. (1967). The attribution of attitudes. Journal of Experimental Social Psychology, 3, 1-24.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Účastníci experimentu tedy úplně ignorovali situační příčiny. V další studii bylo zjištěno, že roli hraje i výraznost rysů aktéra. &amp;lt;ref&amp;gt;McArthur, L.Z. &amp;amp; Post, D.L. (1977). Figural Emphasis and Person Perception. Journal of Experimental Social Psychology, 13(6), 520-535.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
Při zkoumání základní atribuční chyby u lidí vychovaných v duchu západní (USA) nebo východní (Indie) kultury bylo zjištěno, že ačkoliv u dětí se žádné rozdíly v atribuci nevyskytovaly, s přibývajícím věkem tíhli účastníci z USA více k dispozičním atribucím, zatímco účastníci z Indie k situačním atribucím &amp;lt;ref&amp;gt;Miller, J.G. (1984). Culture and the development of everyday social explanation. Journal of Personality and Social Psychology, 46(5), 961-978.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt aktér - pozorovatel ===&lt;br /&gt;
Efekt popisal v roce 1973 Nisbett tak, že aktér má tendence o sobě vytvářet situační atribuce („Nesložil jsem zkoušku, protože mě zkoušející nemá rád.“), zatímco pozorovatel má tendence o aktérovi vytvářet dispoziční atribuce (&amp;quot;Nesložil zkoušku, protože není dost chytrý.&amp;quot;) &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, E. R (1973). Behavior as seen by the actor and as seen by the observer. Journal of Personality and Social Psychology, 27(2), 154-164. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; .&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== egocentrické tendence ===&lt;br /&gt;
S teorií egocentrických tendencí přišli v roce 1977 badatelé Schlenker a Miller. Jsou to tendence '''připisovat si úspěch''' (sebeprosazující tendence) a '''nehlásit se k neúspěchu''' (sebeochraňující tendence) (&amp;quot;Vyhrál jsem, protože jsem dobrý.&amp;quot; X &amp;quot;Nevyhrál jsem, protože jsem měl smůlu.&amp;quot;). Roli hraje i náročnost dosažení úspěchu (čím bylo dosažení úspěchu náročnější, tím více ho připisujeme svým dispozicím). U atribuce směrem k ostatním lidem je tato tendence opačná (&amp;quot;Vyhrál, protože mu přálo štěstí.&amp;quot; X &amp;quot;Nevyhrál, protože není dost dobrý.&amp;quot;)  &amp;lt;ref&amp;gt;Schlenker, B.R. &amp;amp; Miller, R.S. (1977). Egocentrism in Groups: Self-serving Biases or Logical Information Processing?. Journal of Personality and Social Psychology, 35(10), 755-764. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt falešného konsenzu ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje, že pozorovatel má tendenci považovat svoje chování v situacích za '''obecnou normu''', jiné varianty chování považuje za netypické.&amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Green, D. &amp;amp; House, P. (1977). The &amp;quot;False Consensus Effect&amp;quot;: An Egocentric Bias in Social Perception and Attribution Processes. Journal of Experimental Social Psychology, 13(3), 279-301.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== spotlight efekt ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje '''přeceňování''' toho, kolik [[Pozornost|pozornosti]] věnují ostatní lidé chování osoby. &amp;lt;ref&amp;gt;Gilovich, T., Savitsky, K. &amp;amp; Medvec, V.H. (2000). The Spotlight Effect in Social Judgment: An Egocentric Bias in Estimates of the Salience of One's Own Actions and Appearance. Journal of Personality and Social Psychology, 78(2), 211-222. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční teorie ==&lt;br /&gt;
Atribuční teorie se věnují '''studiu procesů''', kterými pozorovatel subjektivně vnímá příčiny vlastního jednání a jednání druhých lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== naviní analýza událostí ===&lt;br /&gt;
Pozorovatel situace - podle Heidera „laický (naivní) vědec“ - si '''automaticky, intuitivně a nedokonale''' a často za přehlížení situačních faktorů spojuje navenek projevené chování s jeho nepozorovatelnými příčinami. Svět se stává pro pozorovatele předvídatelnějším, pozorovatel získává pocit větší kontroly a je schopen větší adaptivity &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1985). &amp;quot;Spontaneous&amp;quot; Casual Thinking. Psychological Bulletin, 97(1), 74-84. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== teorie odpovídajících závěrů === &lt;br /&gt;
Teorie odpovídajících závěrů, neboli paradigma atribuce akce, popisuje tendenci pozorovatele připisovat chování aktéra dispoziční příčiny tak, aby se chování dalo odůvodnit již '''známými rysy aktéra nebo očekáváním pozorovatele''' &amp;lt;ref&amp;gt;Jones, E.E. &amp;amp; Davis, K.E. (1965). From Acts to Disposition: The Attribution Process in Person Perception. In L. Berkowitz (Ed.), Advances in Experimental Social Psychology (219-266). Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. V této teorii se rozlišují tři faktory - '''hédonická relevance, zaměřenost na osobu a společenská žádoucnost''' - podle kterých se atribuce dále dělí na:&lt;br /&gt;
# atribuci intence (záměru)&lt;br /&gt;
# atribuci dispozice&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí intence, tzn. jako záměrné, pokud pro něj má '''příjemné nebo nepříjemné následky''' (je hédonicky relevantní), nebo pokud je '''zaměřené na osobu pozorovatele'''. Například pokud je pozorovatel aktérem veřejně uražen, usoudí, že ho aktér urazil záměrně.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí dispozice, tzn. přisuzuje chování aktéra jeho osobnosti, pokud '''není společensky žádoucí'''. Například zlozvyky, nevhodná mluva nebo nedodržení formalit (podržení dveří, uvolnění místa v dopravním prostředku) jsou hodnoceny jako osobnostní charakteristiky.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Kelleyho model ===&lt;br /&gt;
Kelleyho model z let 1967 a 1972 obsahuje dva základní koncepty, do kterých se dělí podle množství informací, které má pozorovatel k dispozici, a to na:&lt;br /&gt;
# '''kovariační model''' (k dispozici je větší množství informací)&lt;br /&gt;
# '''model kauzálních schémat''' (k dispozici je velmi omezené množství informací)&lt;br /&gt;
Kovariační model popisuje '''atribuci založenou na více pozorováních''' (např.: pozorovatel zná osobnost aktéra a jeho chování z různých situací). Informace z těchto pozorování se dělí do tří skupin:&lt;br /&gt;
* konsenzus&lt;br /&gt;
* konzistence&lt;br /&gt;
* distinktivnost&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:Covariation-model.jpg|550x540px|náhled|Kelleyho kovariační model]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konsenzus''' posuzuje stabilitu chování aktéra ve srovnání s ostatními lidmi, tzn. jak je chování aktéra běžné ve srovnání s chováním jiných osob.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konzistence''' posuzuje stabilitu chování aktéra v různých časech, tzn. zda je chování aktéra v určité situaci vždy stejné.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Distinktivnost''' posuzuje stabilitu reakce aktéra v různých prostředích, tzn. zda je chování aktéra stejné i pokud se prostředí změní.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při vysokém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a nízké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování situaci. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při nízkém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a vysoké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování osobnosti aktéra.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Například pokud se aktér v kině při sledování filmu nahlas směje, přisoudíme jeho chování dispozici nebo situaci podle toho, jestli se smějí i ostatní lidé (konsenzus), jestli se aktér směje pokaždé při sledování filmů (konzistence) a jestli se často a rád směje i v jiných situacích (distinktivnost). Pokud vidíme, že se smějí i ostatní lidé v kině (vysoký konsenzus), nebo víme, že se aktér při sledování filmů většinou nesměje (nízká konzistence) a že se příliš nesměje ani v jiných situacích (nízká distinktivnost), můžeme připsat chování aktéra situaci (směje se, protože je film zábavný). Pokud se ale ostatní lidé v kině nesmějí (nízký konsenzus) a my víme, že se aktér směje při sledování všech filmů (vysoká konzistence), připíšeme jeho chování spíše jeho dispozicím (nesměje se, protože je film zábavný; je to projev jeho osobnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;/&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Model kauzálních schémat, neboli konfigurace, popisuje '''atribuci založenou na jednom pozorování'''. Pozorovatel vyvozuje příčiny na základě kauzálních schémat, protože nemá dostatek informací na atribuci podle kovariačního modelu (většinou proto, že je aktér neznámá osoba). '''Kauzální schémata''' jsou přesvědčení, stereotypní představy, předsudky nebo zkušenosti, podle kterých pozorovatel provádí atribuce. &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H.H. (1972). Causal Schemata and the Attribution Process. In E.E. Jones, D.E. Kanouse, H.H Kelley, H.E. Nisbett, S. Valins &amp;amp; B. Weiner (Eds.). Attribution: Perceiving the Causes of Behavior, (151-174). Morristown: General Learning Press.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== atribuce příčiny v úkolové situaci ===&lt;br /&gt;
Úspěch nebo selhání v úkolových situacích vyvolá v  subjektu '''specifickou emocionální reakci''' &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1986). An Attributional Theory of Motivation and Emotion. Psychological Review, 92(4), 548-573.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Weiner dělí dané příčiny v úkolové situaci na:&lt;br /&gt;
# vnější a vnitřní&lt;br /&gt;
# stabilní a labilní&lt;br /&gt;
# kontrolovatelné a nekontrolovatelné&lt;br /&gt;
Například úsilí je labilní, vnitřní, kontrolovatelná příčina, zatímco obtížnost úkolu je stabilní,  vnější, nekontrolovatelná příčina.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Důsledky atribuce ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Situace versus dispozice =====&lt;br /&gt;
Na ochotný čin aktéra pozorovatel reaguje '''přívětivěji''', pokud tento čin připíše dispozičním faktorům, než pokud jej připíše situaci &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Regan, D.T. (1978). Attributional Aspects of Interpersonal Attraction. In J.H.Harvey, W.Ickes &amp;amp; R.F.Kidd (Eds.), New Directions in Attribution Research, 2 (212 - 235). Hillsdale: Lawrence Erlbaum Associates.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Naopak zraňující činy jsou pozorovatelem více tolerovány, pokud jsou připsány situačním faktorům.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Výkon je '''snadněji atribuován situačně než dispozičně''' a v případě, že je připsán situačním faktorům, je hodnocen spíše negativně. Například pokud nadřízený soustavně dohlíží na podřízeného pracovníka, je tento pracovník hodnocen jako méně důvěryhodný než nemonitorovaný pracovník &amp;lt;ref&amp;gt;Strickland, L.H., Aboud, F.E., Gergen, K.J., Jahoda, G. &amp;amp; Tajfel, H. (1976). The &amp;quot;power structure&amp;quot; in social psychology. Representative Research in Social Psychology, 7. 79 - 86.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Výkon monitorovaného pracovníka je totiž připisován vnějšímu tlaku, tedy situačnímu faktoru.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Vnitřní versus vnější motivace =====&lt;br /&gt;
Atribuce ovlivňuje '''posun mezi vnitřní a vnější [[Motivace|motivací]]'''. Výzkum provedený s dětmi ve školce ukázal, že pokud byla polovině skupiny dětí, která si ráda kreslila s barevnými fixy, za kreslení nabídnuta odměna, zájem této poloviny o kreslení se snížil oproti skupině, které za kreslení žádná odměna nabídnuta nebyla &amp;lt;ref&amp;gt;Lepper, M.R., Greene, D. &amp;amp; Nisbett, R.E. (1973). Undermining Children's Intrinsic Interest with Extrinsic Reward: A Test of Overjustification Hypothesis. Journal of Personality and Social Psychology, 28(1), 129 - 137.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Díky atribuční tendenci osoba, které je za určitý úkon nabídnuta odměna, začne vnímat vnější motivaci k úkonu a '''přestane vnímat vnitřní motivaci'''. To vede k závěru, že pokud k danému úkonu potřebuje vnější motivaci, zřejmě činnost není naplňující.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Příčiny emoční excitace =====&lt;br /&gt;
Atribuce má výrazný vliv na '''prožívání [[Emoce|emočního vzrušení]]'''. Pokud je možno excitaci připsat vnější příčinu (například zvýšená hladina adrenalinu v důsledku rizikového sportu nebo cvičení), je výsledné emoční prožívání excitací '''méně ovlivněno''', než v případě, kdy nebylo možné připsat excitaci situačnímu faktoru &amp;lt;ref&amp;gt;Schachter, S. &amp;amp; Singer, J. (1962). Cognitive, Social, and Physiological Determinants of Emotional State. Psychological Review, 69(5), 379 - 399.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Emoční prožívání excitace se zvýšilo také při špatně interpretované atribuci, tzn. pokud byla excitaci připsána nesprávná příčina &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, R.E. &amp;amp; Schachter, S. (1966). Cognitive Manipulation of Pain. Journal of Experimental Social Psychology, 2(3), 227 - 236.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Reference ====&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Použitá literatura ====&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*Collinová, C. et al. (2014). Kniha psychologie. Praha: Eudomedia, k.s. - Knižní klub.&lt;br /&gt;
*Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayes, B. &amp;amp; Hesketh, B. (1989). Attribution Theory, Judgmental Biases, and Cognitive Behavior Modification: Prospects and Problems. Cognitive Therapy and Research, 13 (3), 211 – 230. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayesová, N. (2009). Základy sociální psychologie.Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Kelley, H. H. &amp;amp; Michela, J. L. (1980). Attribution Theory and Research. Annual Review of Psychology, 31, 457 – 501. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Kučera, D. (2013). Moderni psychologie. Praha: Grada Publishing.&lt;br /&gt;
*Nakonečný, M. (1999). Sociální psychologie. Praha: Academia.&lt;br /&gt;
*Stroebe, H. &amp;amp; Hewstone, M. (2004). Sociální psychologie. Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Škobrtal, P. (2012). Vybrané kapitoly ze sociální psychologie. Ostrava: Ostravská univerzita.&lt;br /&gt;
*Řezáč, J. (1998). Sociální psychologie. Brno: Paido.&lt;br /&gt;
*Weiner, B. (2008). Reflections on the History of Attribution Theory and Research: People, Personalities, Publications, Problems. Social Psychology, 39 (3), 151 – 156. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Externí odkazy ====&lt;br /&gt;
[https://www.youtube.com/watch?v=mDhiyPAD6NQ Video o atribučních tendencích]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://www.uhh.hawaii.edu/~ronald/310/310-Attribution.htm Příklady atribuce v praxi]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://cogweb.ucla.edu/Discourse/Narrative/heider-simmel-demo.swf Experiment A.Michotta zabývající se přisuzováním příčiny chování neživých předmětů (animací)]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Zdroje obrázků ====&lt;br /&gt;
# vnitřní a vnější atribuce: http://www.mrgillpe.com/attribution-theory.html&lt;br /&gt;
# atribuční chyba: http://stripgenerator.com/strip/762151/sites-okay-youre-okay/view/all/&lt;br /&gt;
# Kelleyho kovariační model: https://leve.rs/blog/marketing-and-the-scientific-method/&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Klíčová slova====&lt;br /&gt;
atribuce, kauzalita, situace, dispozice, chování&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Základy sociální psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Katerina.Ruzickova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=9364</id>
		<title>Atribuce</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=9364"/>
		<updated>2014-11-23T10:46:21Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Katerina.Ruzickova: /* základní atribuční chyba */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
'''Kauzální atribuce''' je [[Sociální psychologie|sociálně-psychologický pojem]]. Je to '''kognitivní proces přisuzování jedné či více příčin vlastnímu chování a chování jiných lidí'''. Jedná se o způsob subjektivního vytváření spojitostí mezi příčinou a následkem chování. Jako speciální případ atribuce je někdy vydělována sebepercepce. &amp;lt;ref&amp;gt;Bem, D. J. (1967). Self-perception: An Alternative Interpretation of Cognitive Dissonance Phenomena. Psychological Review, 74(3), 183-200.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Proces atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuci předcházejí dva kroky:&lt;br /&gt;
#'''[[Vnímání|percepce činu]]'''&lt;br /&gt;
#'''hodnocení záměru činu'''.&lt;br /&gt;
Percepce činu je ovlivněna [[Motivace|motivačními]], kognitivními a podnětovými faktory. Hodnocení záměru činu je ovlivněno myšlenkovými zkratkami, neúplnými informacemi a předpojatostí pozorovatele. Proces probíhá jinak u cizího pozorovatele, kde je atribuce ovlivněna zejména '''informovaností''' pozorovatele a '''očekávaností''' chování aktéra, a jinak při atribuci známého pozorovatele nebo při sebepercepci, kde atribuující osoba rozlišuje především mezi '''pozitivním''' a '''negativním''' chováním. &amp;lt;ref&amp;gt;Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://www.ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Funkce atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce umožňuje lidem pochopit příčiny vnitřních i vnějších událostí a pochopení těchto příčin jim umožňuje se lépe adaptovat. &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;&amp;gt;Heider, F. (1958). The Psychology of Interpersonal Relations. Retrieved from http://books.google.cz&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:6777539 orig.jpg|400x350px|náhled|Základní dělení atribuce na dispoziční a situační atribuci]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Základní dělení atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce se dělí na dvě základní skupiny:&lt;br /&gt;
#'''vnější'''&lt;br /&gt;
#'''vnitřní'''. &lt;br /&gt;
Vnější (situační, environmentální) atribuce je ovlivněna '''situačními faktory''', tzn. vnějším okolím aktéra (např.: obeznámenost s prostředím, síla podnětů).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vnitřní (osobnostní, dispoziční) atribuce je ovlivněna '''dispozičními faktory''', tzn. [[Psychologie osobnosti|osobností]] aktéra (z atribučního hlediska to jsou především motivy a schopnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Dimenze atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce může být klasifikována v několika dimenzích:&lt;br /&gt;
* '''''místo kauzality (kontroly)'''&lt;br /&gt;
''Poprvé rozdělil atribuci podle této dimenze Fritz Heider v roce 1958 &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt;, a to na:&lt;br /&gt;
# '''vnitřní místo kontroly'''&lt;br /&gt;
# '''vnější místo kontroly'''&lt;br /&gt;
Lidé s vnitřním místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet dispoziční atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Lidé s vnějším místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet situační atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* '''''stabilita'''''&lt;br /&gt;
Faktory stability příčiny chování se dělí na:&lt;br /&gt;
# '''stabilní faktory'''&lt;br /&gt;
# '''nestabilní faktory'''&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotní příčinu jako stabilní, pokud je ji '''obtížné (až nemožné) změnit''', např.: [[Inteligence|inteligence]], zákony.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí příčinu jako nestabilní, pokud se dá '''relativně snadno změnit (ovlivnit)''', např.: úsilí.&lt;br /&gt;
* '''''záměrnost'''''&lt;br /&gt;
* '''''kontrolovatelnost'''''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Vznik pojmu ===&lt;br /&gt;
Tématem atribuce na začátku 20. století zabýval například Ichheiser &amp;lt;ref&amp;gt;Ichheiser, G. (1933). Das Können, die Bedingungen des Könnens und das Erlebnis des Könnens. Zeitschrift für Angewandte Psychologie, 44, 364-378.&amp;lt;/ref&amp;gt; nebo Michotte, který v roce 1946 jako první provedl sérii experimentů týkajících se vnímání kauzality &amp;lt;ref&amp;gt;Michotte, A. (1963). The Perception of Causality. New York: Basic Books.&amp;lt;/ref&amp;gt;. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční proces začal jako první systematicky zkoumat rakouský psycholog působící v Americe, '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Fritz_Heider Fritz Heider]'''. Heider ve své knize ''The Psychology of Interpersonal Relation'' &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot; /&amp;gt; popsal tzv. '''laickou psychologii''' jako [[Vnímání|vnímání]] a posuzování druhých osob i sebe sama v každodenních situacích. Vytvořil první atribuční teorii – naivní analýzu událostí. Rozlišil atribuci na '''dispoziční''' a '''situační'''. Podle těchto dílčích atribucí rozlišil pozorovatele na lidi s vnějším místem a vnitřním místem kontroly. Atribuci považoval za předpoklad porozumění sociální realitě. Studie Heidera a Simmela &amp;lt;ref&amp;gt;Heider, F. &amp;amp; Simmel, M. (1944). An Experimental Study of Apparent Behavior. The American Journal of Psychology, 57, 243-259. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; prokázala silnou tendenci vysvětlovat si chování druhých jako úmyslné.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Koncept atribuce dále rozvinul americký psychologi '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Harold_Kelley Harold H. Kelley]''', který přispěl svou atribuční teorií k hlavnímu proudu sociální psychologie a přiblížil základní Heiderovy myšlenky vědecké obci &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H. H. (1967). Attribution Theory in Social Psychology. Nebraska Symposium on Motivation, 15, 192-238. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční tendence ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:All.png|400x465px|náhled|Atribuční tendence]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční tendence (sklony, styly) představují '''zkreslení vnímaní účastníků interakce''', které ovlivňuje interpretaci vlastního chování i chování ostatních lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Mezi hlavní atribuční tendence patří:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== základní atribuční chyba ===&lt;br /&gt;
Základní atribuční chyba je tendence '''přeceňovat vliv dispozičních příčin chování''' a podceňovat vliv situačních příčin &amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Amabile, T. &amp;amp; Steinmetz, J. (1977). Social Roles, Social Control and Biases in Social-Perception Processes. Journal of Personality and Social Psychology, 35(7), 485-494. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Pozorovatel většinou připisuje chování aktéra v dané situaci rysům jeho osobnosti („Udělal to, protože je takový.“). První studii zabývající se problémem základní atribuční chyby provedli v roce 1967 Jones a Davis, kteří zjistili, že osoby čtoucí politicky zaměřený text napsaný studentem vyvozovali studentovy postoje z textu bez ohledu na to, jestli jim bylo řečeno, že student si téma a postoj k danému tématu sám nevybral nebo že si ho dobrovolně zvolil &amp;lt;ref&amp;gt;Jones, E.E. &amp;amp; Harris, V.A. (1967). The attribution of attitudes. Journal of Experimental Social Psychology, 3, 1-24.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Účastníci experimentu tedy úplně ignorovali situační příčiny. V další studii bylo zjištěno, že roli hraje i výraznost rysů aktéra. &amp;lt;ref&amp;gt;McArthur, L.Z. &amp;amp; Post, D.L. (1977). Figural Emphasis and Person Perception. Journal of Experimental Social Psychology, 13(6), 520-535.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt aktér - pozorovatel ===&lt;br /&gt;
Efekt popisal v roce 1973 Nisbett tak, že aktér má tendence o sobě vytvářet situační atribuce („Nesložil jsem zkoušku, protože mě zkoušející nemá rád.“), zatímco pozorovatel má tendence o aktérovi vytvářet dispoziční atribuce (&amp;quot;Nesložil zkoušku, protože není dost chytrý.&amp;quot;) &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, E. R (1973). Behavior as seen by the actor and as seen by the observer. Journal of Personality and Social Psychology, 27(2), 154-164. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; .&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== egocentrické tendence ===&lt;br /&gt;
S teorií egocentrických tendencí přišli v roce 1977 badatelé Schlenker a Miller. Jsou to tendence '''připisovat si úspěch''' (sebeprosazující tendence) a '''nehlásit se k neúspěchu''' (sebeochraňující tendence) (&amp;quot;Vyhrál jsem, protože jsem dobrý.&amp;quot; X &amp;quot;Nevyhrál jsem, protože jsem měl smůlu.&amp;quot;). Roli hraje i náročnost dosažení úspěchu (čím bylo dosažení úspěchu náročnější, tím více ho připisujeme svým dispozicím). U atribuce směrem k ostatním lidem je tato tendence opačná (&amp;quot;Vyhrál, protože mu přálo štěstí.&amp;quot; X &amp;quot;Nevyhrál, protože není dost dobrý.&amp;quot;)  &amp;lt;ref&amp;gt;Schlenker, B.R. &amp;amp; Miller, R.S. (1977). Egocentrism in Groups: Self-serving Biases or Logical Information Processing?. Journal of Personality and Social Psychology, 35(10), 755-764. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt falešného konsenzu ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje, že pozorovatel má tendenci považovat svoje chování v situacích za '''obecnou normu''', jiné varianty chování považuje za netypické.&amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Green, D. &amp;amp; House, P. (1977). The &amp;quot;False Consensus Effect&amp;quot;: An Egocentric Bias in Social Perception and Attribution Processes. Journal of Experimental Social Psychology, 13(3), 279-301.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== spotlight efekt ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje '''přeceňování''' toho, kolik [[Pozornost|pozornosti]] věnují ostatní lidé chování osoby. &amp;lt;ref&amp;gt;Gilovich, T., Savitsky, K. &amp;amp; Medvec, V.H. (2000). The Spotlight Effect in Social Judgment: An Egocentric Bias in Estimates of the Salience of One's Own Actions and Appearance. Journal of Personality and Social Psychology, 78(2), 211-222. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční teorie ==&lt;br /&gt;
Atribuční teorie se věnují '''studiu procesů''', kterými pozorovatel subjektivně vnímá příčiny vlastního jednání a jednání druhých lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== naviní analýza událostí ===&lt;br /&gt;
Pozorovatel situace - podle Heidera „laický (naivní) vědec“ - si '''automaticky, intuitivně a nedokonale''' a často za přehlížení situačních faktorů spojuje navenek projevené chování s jeho nepozorovatelnými příčinami. Svět se stává pro pozorovatele předvídatelnějším, pozorovatel získává pocit větší kontroly a je schopen větší adaptivity &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1985). &amp;quot;Spontaneous&amp;quot; Casual Thinking. Psychological Bulletin, 97(1), 74-84. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== teorie odpovídajících závěrů === &lt;br /&gt;
Teorie odpovídajících závěrů, neboli paradigma atribuce akce, popisuje tendenci pozorovatele připisovat chování aktéra dispoziční příčiny tak, aby se chování dalo odůvodnit již '''známými rysy aktéra nebo očekáváním pozorovatele''' &amp;lt;ref&amp;gt;Jones, E.E. &amp;amp; Davis, K.E. (1965). From Acts to Disposition: The Attribution Process in Person Perception. In L. Berkowitz (Ed.), Advances in Experimental Social Psychology (219-266). Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. V této teorii se rozlišují tři faktory - '''hédonická relevance, zaměřenost na osobu a společenská žádoucnost''' - podle kterých se atribuce dále dělí na:&lt;br /&gt;
# atribuci intence (záměru)&lt;br /&gt;
# atribuci dispozice&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí intence, tzn. jako záměrné, pokud pro něj má '''příjemné nebo nepříjemné následky''' (je hédonicky relevantní), nebo pokud je '''zaměřené na osobu pozorovatele'''. Například pokud je pozorovatel aktérem veřejně uražen, usoudí, že ho aktér urazil záměrně.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí dispozice, tzn. přisuzuje chování aktéra jeho osobnosti, pokud '''není společensky žádoucí'''. Například zlozvyky, nevhodná mluva nebo nedodržení formalit (podržení dveří, uvolnění místa v dopravním prostředku) jsou hodnoceny jako osobnostní charakteristiky.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Kelleyho model ===&lt;br /&gt;
Kelleyho model z let 1967 a 1972 obsahuje dva základní koncepty, do kterých se dělí podle množství informací, které má pozorovatel k dispozici, a to na:&lt;br /&gt;
# '''kovariační model''' (k dispozici je větší množství informací)&lt;br /&gt;
# '''model kauzálních schémat''' (k dispozici je velmi omezené množství informací)&lt;br /&gt;
Kovariační model popisuje '''atribuci založenou na více pozorováních''' (např.: pozorovatel zná osobnost aktéra a jeho chování z různých situací). Informace z těchto pozorování se dělí do tří skupin:&lt;br /&gt;
* konsenzus&lt;br /&gt;
* konzistence&lt;br /&gt;
* distinktivnost&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:Covariation-model.jpg|550x540px|náhled|Kelleyho kovariační model]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konsenzus''' posuzuje stabilitu chování aktéra ve srovnání s ostatními lidmi, tzn. jak je chování aktéra běžné ve srovnání s chováním jiných osob.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konzistence''' posuzuje stabilitu chování aktéra v různých časech, tzn. zda je chování aktéra v určité situaci vždy stejné.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Distinktivnost''' posuzuje stabilitu reakce aktéra v různých prostředích, tzn. zda je chování aktéra stejné i pokud se prostředí změní.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při vysokém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a nízké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování situaci. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při nízkém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a vysoké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování osobnosti aktéra.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Například pokud se aktér v kině při sledování filmu nahlas směje, přisoudíme jeho chování dispozici nebo situaci podle toho, jestli se smějí i ostatní lidé (konsenzus), jestli se aktér směje pokaždé při sledování filmů (konzistence) a jestli se často a rád směje i v jiných situacích (distinktivnost). Pokud vidíme, že se smějí i ostatní lidé v kině (vysoký konsenzus), nebo víme, že se aktér při sledování filmů většinou nesměje (nízká konzistence) a že se příliš nesměje ani v jiných situacích (nízká distinktivnost), můžeme připsat chování aktéra situaci (směje se, protože je film zábavný). Pokud se ale ostatní lidé v kině nesmějí (nízký konsenzus) a my víme, že se aktér směje při sledování všech filmů (vysoká konzistence), připíšeme jeho chování spíše jeho dispozicím (nesměje se, protože je film zábavný; je to projev jeho osobnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;/&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Model kauzálních schémat, neboli konfigurace, popisuje '''atribuci založenou na jednom pozorování'''. Pozorovatel vyvozuje příčiny na základě kauzálních schémat, protože nemá dostatek informací na atribuci podle kovariačního modelu (většinou proto, že je aktér neznámá osoba). '''Kauzální schémata''' jsou přesvědčení, stereotypní představy, předsudky nebo zkušenosti, podle kterých pozorovatel provádí atribuce. &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H.H. (1972). Causal Schemata and the Attribution Process. In E.E. Jones, D.E. Kanouse, H.H Kelley, H.E. Nisbett, S. Valins &amp;amp; B. Weiner (Eds.). Attribution: Perceiving the Causes of Behavior, (151-174). Morristown: General Learning Press.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== atribuce příčiny v úkolové situaci ===&lt;br /&gt;
Úspěch nebo selhání v úkolových situacích vyvolá v  subjektu '''specifickou emocionální reakci''' &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1986). An Attributional Theory of Motivation and Emotion. Psychological Review, 92(4), 548-573.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Weiner dělí dané příčiny v úkolové situaci na:&lt;br /&gt;
# vnější a vnitřní&lt;br /&gt;
# stabilní a labilní&lt;br /&gt;
# kontrolovatelné a nekontrolovatelné&lt;br /&gt;
Například úsilí je labilní, vnitřní, kontrolovatelná příčina, zatímco obtížnost úkolu je stabilní,  vnější, nekontrolovatelná příčina.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Důsledky atribuce ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Situace versus dispozice =====&lt;br /&gt;
Na ochotný čin aktéra pozorovatel reaguje '''přívětivěji''', pokud tento čin připíše dispozičním faktorům, než pokud jej připíše situaci &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Regan, D.T. (1978). Attributional Aspects of Interpersonal Attraction. In J.H.Harvey, W.Ickes &amp;amp; R.F.Kidd (Eds.), New Directions in Attribution Research, 2 (212 - 235). Hillsdale: Lawrence Erlbaum Associates.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Naopak zraňující činy jsou pozorovatelem více tolerovány, pokud jsou připsány situačním faktorům.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Výkon je '''snadněji atribuován situačně než dispozičně''' a v případě, že je připsán situačním faktorům, je hodnocen spíše negativně. Například pokud nadřízený soustavně dohlíží na podřízeného pracovníka, je tento pracovník hodnocen jako méně důvěryhodný než nemonitorovaný pracovník &amp;lt;ref&amp;gt;Strickland, L.H., Aboud, F.E., Gergen, K.J., Jahoda, G. &amp;amp; Tajfel, H. (1976). The &amp;quot;power structure&amp;quot; in social psychology. Representative Research in Social Psychology, 7. 79 - 86.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Výkon monitorovaného pracovníka je totiž připisován vnějšímu tlaku, tedy situačnímu faktoru.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Vnitřní versus vnější motivace =====&lt;br /&gt;
Atribuce ovlivňuje '''posun mezi vnitřní a vnější [[Motivace|motivací]]'''. Výzkum provedený s dětmi ve školce ukázal, že pokud byla polovině skupiny dětí, která si ráda kreslila s barevnými fixy, za kreslení nabídnuta odměna, zájem této poloviny o kreslení se snížil oproti skupině, které za kreslení žádná odměna nabídnuta nebyla &amp;lt;ref&amp;gt;Lepper, M.R., Greene, D. &amp;amp; Nisbett, R.E. (1973). Undermining Children's Intrinsic Interest with Extrinsic Reward: A Test of Overjustification Hypothesis. Journal of Personality and Social Psychology, 28(1), 129 - 137.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Díky atribuční tendenci osoba, které je za určitý úkon nabídnuta odměna, začne vnímat vnější motivaci k úkonu a '''přestane vnímat vnitřní motivaci'''. To vede k závěru, že pokud k danému úkonu potřebuje vnější motivaci, zřejmě činnost není naplňující.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Příčiny emoční excitace =====&lt;br /&gt;
Atribuce má výrazný vliv na '''prožívání [[Emoce|emočního vzrušení]]'''. Pokud je možno excitaci připsat vnější příčinu (například zvýšená hladina adrenalinu v důsledku rizikového sportu nebo cvičení), je výsledné emoční prožívání excitací '''méně ovlivněno''', než v případě, kdy nebylo možné připsat excitaci situačnímu faktoru &amp;lt;ref&amp;gt;Schachter, S. &amp;amp; Singer, J. (1962). Cognitive, Social, and Physiological Determinants of Emotional State. Psychological Review, 69(5), 379 - 399.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Emoční prožívání excitace se zvýšilo také při špatně interpretované atribuci, tzn. pokud byla excitaci připsána nesprávná příčina &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, R.E. &amp;amp; Schachter, S. (1966). Cognitive Manipulation of Pain. Journal of Experimental Social Psychology, 2(3), 227 - 236.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Reference ====&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Použitá literatura ====&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*Collinová, C. et al. (2014). Kniha psychologie. Praha: Eudomedia, k.s. - Knižní klub.&lt;br /&gt;
*Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayes, B. &amp;amp; Hesketh, B. (1989). Attribution Theory, Judgmental Biases, and Cognitive Behavior Modification: Prospects and Problems. Cognitive Therapy and Research, 13 (3), 211 – 230. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayesová, N. (2009). Základy sociální psychologie.Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Kelley, H. H. &amp;amp; Michela, J. L. (1980). Attribution Theory and Research. Annual Review of Psychology, 31, 457 – 501. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Kučera, D. (2013). Moderni psychologie. Praha: Grada Publishing.&lt;br /&gt;
*Nakonečný, M. (1999). Sociální psychologie. Praha: Academia.&lt;br /&gt;
*Stroebe, H. &amp;amp; Hewstone, M. (2004). Sociální psychologie. Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Škobrtal, P. (2012). Vybrané kapitoly ze sociální psychologie. Ostrava: Ostravská univerzita.&lt;br /&gt;
*Řezáč, J. (1998). Sociální psychologie. Brno: Paido.&lt;br /&gt;
*Weiner, B. (2008). Reflections on the History of Attribution Theory and Research: People, Personalities, Publications, Problems. Social Psychology, 39 (3), 151 – 156. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Externí odkazy ====&lt;br /&gt;
[https://www.youtube.com/watch?v=mDhiyPAD6NQ Video o atribučních tendencích]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://www.uhh.hawaii.edu/~ronald/310/310-Attribution.htm Příklady atribuce v praxi]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://cogweb.ucla.edu/Discourse/Narrative/heider-simmel-demo.swf Experiment A.Michotta zabývající se přisuzováním příčiny chování neživých předmětů (animací)]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Zdroje obrázků ====&lt;br /&gt;
# vnitřní a vnější atribuce: http://www.mrgillpe.com/attribution-theory.html&lt;br /&gt;
# atribuční chyba: http://stripgenerator.com/strip/762151/sites-okay-youre-okay/view/all/&lt;br /&gt;
# Kelleyho kovariační model: https://leve.rs/blog/marketing-and-the-scientific-method/&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Klíčová slova====&lt;br /&gt;
atribuce, kauzalita, situace, dispozice, chování&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Základy sociální psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Katerina.Ruzickova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=9362</id>
		<title>Atribuce</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=9362"/>
		<updated>2014-11-23T10:28:58Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Katerina.Ruzickova: /* Kelleyho model */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
'''Kauzální atribuce''' je [[Sociální psychologie|sociálně-psychologický pojem]]. Je to '''kognitivní proces přisuzování jedné či více příčin vlastnímu chování a chování jiných lidí'''. Jedná se o způsob subjektivního vytváření spojitostí mezi příčinou a následkem chování. Jako speciální případ atribuce je někdy vydělována sebepercepce. &amp;lt;ref&amp;gt;Bem, D. J. (1967). Self-perception: An Alternative Interpretation of Cognitive Dissonance Phenomena. Psychological Review, 74(3), 183-200.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Proces atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuci předcházejí dva kroky:&lt;br /&gt;
#'''[[Vnímání|percepce činu]]'''&lt;br /&gt;
#'''hodnocení záměru činu'''.&lt;br /&gt;
Percepce činu je ovlivněna [[Motivace|motivačními]], kognitivními a podnětovými faktory. Hodnocení záměru činu je ovlivněno myšlenkovými zkratkami, neúplnými informacemi a předpojatostí pozorovatele. Proces probíhá jinak u cizího pozorovatele, kde je atribuce ovlivněna zejména '''informovaností''' pozorovatele a '''očekávaností''' chování aktéra, a jinak při atribuci známého pozorovatele nebo při sebepercepci, kde atribuující osoba rozlišuje především mezi '''pozitivním''' a '''negativním''' chováním. &amp;lt;ref&amp;gt;Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://www.ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Funkce atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce umožňuje lidem pochopit příčiny vnitřních i vnějších událostí a pochopení těchto příčin jim umožňuje se lépe adaptovat. &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;&amp;gt;Heider, F. (1958). The Psychology of Interpersonal Relations. Retrieved from http://books.google.cz&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:6777539 orig.jpg|400x350px|náhled|Základní dělení atribuce na dispoziční a situační atribuci]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Základní dělení atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce se dělí na dvě základní skupiny:&lt;br /&gt;
#'''vnější'''&lt;br /&gt;
#'''vnitřní'''. &lt;br /&gt;
Vnější (situační, environmentální) atribuce je ovlivněna '''situačními faktory''', tzn. vnějším okolím aktéra (např.: obeznámenost s prostředím, síla podnětů).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vnitřní (osobnostní, dispoziční) atribuce je ovlivněna '''dispozičními faktory''', tzn. [[Psychologie osobnosti|osobností]] aktéra (z atribučního hlediska to jsou především motivy a schopnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Dimenze atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce může být klasifikována v několika dimenzích:&lt;br /&gt;
* '''''místo kauzality (kontroly)'''&lt;br /&gt;
''Poprvé rozdělil atribuci podle této dimenze Fritz Heider v roce 1958 &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt;, a to na:&lt;br /&gt;
# '''vnitřní místo kontroly'''&lt;br /&gt;
# '''vnější místo kontroly'''&lt;br /&gt;
Lidé s vnitřním místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet dispoziční atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Lidé s vnějším místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet situační atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* '''''stabilita'''''&lt;br /&gt;
Faktory stability příčiny chování se dělí na:&lt;br /&gt;
# '''stabilní faktory'''&lt;br /&gt;
# '''nestabilní faktory'''&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotní příčinu jako stabilní, pokud je ji '''obtížné (až nemožné) změnit''', např.: [[Inteligence|inteligence]], zákony.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí příčinu jako nestabilní, pokud se dá '''relativně snadno změnit (ovlivnit)''', např.: úsilí.&lt;br /&gt;
* '''''záměrnost'''''&lt;br /&gt;
* '''''kontrolovatelnost'''''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Vznik pojmu ===&lt;br /&gt;
Tématem atribuce na začátku 20. století zabýval například Ichheiser &amp;lt;ref&amp;gt;Ichheiser, G. (1933). Das Können, die Bedingungen des Könnens und das Erlebnis des Könnens. Zeitschrift für Angewandte Psychologie, 44, 364-378.&amp;lt;/ref&amp;gt; nebo Michotte, který v roce 1946 jako první provedl sérii experimentů týkajících se vnímání kauzality &amp;lt;ref&amp;gt;Michotte, A. (1963). The Perception of Causality. New York: Basic Books.&amp;lt;/ref&amp;gt;. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční proces začal jako první systematicky zkoumat rakouský psycholog působící v Americe, '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Fritz_Heider Fritz Heider]'''. Heider ve své knize ''The Psychology of Interpersonal Relation'' &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot; /&amp;gt; popsal tzv. '''laickou psychologii''' jako [[Vnímání|vnímání]] a posuzování druhých osob i sebe sama v každodenních situacích. Vytvořil první atribuční teorii – naivní analýzu událostí. Rozlišil atribuci na '''dispoziční''' a '''situační'''. Podle těchto dílčích atribucí rozlišil pozorovatele na lidi s vnějším místem a vnitřním místem kontroly. Atribuci považoval za předpoklad porozumění sociální realitě. Studie Heidera a Simmela &amp;lt;ref&amp;gt;Heider, F. &amp;amp; Simmel, M. (1944). An Experimental Study of Apparent Behavior. The American Journal of Psychology, 57, 243-259. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; prokázala silnou tendenci vysvětlovat si chování druhých jako úmyslné.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Koncept atribuce dále rozvinul americký psychologi '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Harold_Kelley Harold H. Kelley]''', který přispěl svou atribuční teorií k hlavnímu proudu sociální psychologie a přiblížil základní Heiderovy myšlenky vědecké obci &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H. H. (1967). Attribution Theory in Social Psychology. Nebraska Symposium on Motivation, 15, 192-238. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční tendence ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:All.png|400x465px|náhled|Atribuční tendence]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční tendence (sklony, styly) představují '''zkreslení vnímaní účastníků interakce''', které ovlivňuje interpretaci vlastního chování i chování ostatních lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Mezi hlavní atribuční tendence patří:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== základní atribuční chyba ===&lt;br /&gt;
Základní atribuční chyba je tendence připisovat '''vyšší vliv dispozičním příčinám''' než situačním příčinám &amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Amabile, T. &amp;amp; Steinmetz, J. (1977). Social Roles, Social Control and Biases in Social-Perception Processes. Journal of Personality and Social Psychology, 35(7), 485-494. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Pozorovatel většinou připisuje chování aktéra v dané situaci rysům jeho osobnosti („Udělal to, protože je takový.“). Roli hraje i výraznost rysů aktéra. &amp;lt;ref&amp;gt;McArthur, L.Z. &amp;amp; Post, D.L. (1977). Figural Emphasis and Person Perception. Journal of Experimental Social Psychology, 13(6), 520-535.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt aktér - pozorovatel ===&lt;br /&gt;
Efekt popisal v roce 1973 Nisbett tak, že aktér má tendence o sobě vytvářet situační atribuce („Nesložil jsem zkoušku, protože mě zkoušející nemá rád.“), zatímco pozorovatel má tendence o aktérovi vytvářet dispoziční atribuce (&amp;quot;Nesložil zkoušku, protože není dost chytrý.&amp;quot;) &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, E. R (1973). Behavior as seen by the actor and as seen by the observer. Journal of Personality and Social Psychology, 27(2), 154-164. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; .&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== egocentrické tendence ===&lt;br /&gt;
S teorií egocentrických tendencí přišli v roce 1977 badatelé Schlenker a Miller. Jsou to tendence '''připisovat si úspěch''' (sebeprosazující tendence) a '''nehlásit se k neúspěchu''' (sebeochraňující tendence) (&amp;quot;Vyhrál jsem, protože jsem dobrý.&amp;quot; X &amp;quot;Nevyhrál jsem, protože jsem měl smůlu.&amp;quot;). Roli hraje i náročnost dosažení úspěchu (čím bylo dosažení úspěchu náročnější, tím více ho připisujeme svým dispozicím). U atribuce směrem k ostatním lidem je tato tendence opačná (&amp;quot;Vyhrál, protože mu přálo štěstí.&amp;quot; X &amp;quot;Nevyhrál, protože není dost dobrý.&amp;quot;)  &amp;lt;ref&amp;gt;Schlenker, B.R. &amp;amp; Miller, R.S. (1977). Egocentrism in Groups: Self-serving Biases or Logical Information Processing?. Journal of Personality and Social Psychology, 35(10), 755-764. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt falešného konsenzu ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje, že pozorovatel má tendenci považovat svoje chování v situacích za '''obecnou normu''', jiné varianty chování považuje za netypické.&amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Green, D. &amp;amp; House, P. (1977). The &amp;quot;False Consensus Effect&amp;quot;: An Egocentric Bias in Social Perception and Attribution Processes. Journal of Experimental Social Psychology, 13(3), 279-301.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== spotlight efekt ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje '''přeceňování''' toho, kolik [[Pozornost|pozornosti]] věnují ostatní lidé chování osoby. &amp;lt;ref&amp;gt;Gilovich, T., Savitsky, K. &amp;amp; Medvec, V.H. (2000). The Spotlight Effect in Social Judgment: An Egocentric Bias in Estimates of the Salience of One's Own Actions and Appearance. Journal of Personality and Social Psychology, 78(2), 211-222. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční teorie ==&lt;br /&gt;
Atribuční teorie se věnují '''studiu procesů''', kterými pozorovatel subjektivně vnímá příčiny vlastního jednání a jednání druhých lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== naviní analýza událostí ===&lt;br /&gt;
Pozorovatel situace - podle Heidera „laický (naivní) vědec“ - si '''automaticky, intuitivně a nedokonale''' a často za přehlížení situačních faktorů spojuje navenek projevené chování s jeho nepozorovatelnými příčinami. Svět se stává pro pozorovatele předvídatelnějším, pozorovatel získává pocit větší kontroly a je schopen větší adaptivity &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1985). &amp;quot;Spontaneous&amp;quot; Casual Thinking. Psychological Bulletin, 97(1), 74-84. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== teorie odpovídajících závěrů === &lt;br /&gt;
Teorie odpovídajících závěrů, neboli paradigma atribuce akce, popisuje tendenci pozorovatele připisovat chování aktéra dispoziční příčiny tak, aby se chování dalo odůvodnit již '''známými rysy aktéra nebo očekáváním pozorovatele''' &amp;lt;ref&amp;gt;Jones, E.E. &amp;amp; Davis, K.E. (1965). From Acts to Disposition: The Attribution Process in Person Perception. In L. Berkowitz (Ed.), Advances in Experimental Social Psychology (219-266). Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. V této teorii se rozlišují tři faktory - '''hédonická relevance, zaměřenost na osobu a společenská žádoucnost''' - podle kterých se atribuce dále dělí na:&lt;br /&gt;
# atribuci intence (záměru)&lt;br /&gt;
# atribuci dispozice&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí intence, tzn. jako záměrné, pokud pro něj má '''příjemné nebo nepříjemné následky''' (je hédonicky relevantní), nebo pokud je '''zaměřené na osobu pozorovatele'''. Například pokud je pozorovatel aktérem veřejně uražen, usoudí, že ho aktér urazil záměrně.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí dispozice, tzn. přisuzuje chování aktéra jeho osobnosti, pokud '''není společensky žádoucí'''. Například zlozvyky, nevhodná mluva nebo nedodržení formalit (podržení dveří, uvolnění místa v dopravním prostředku) jsou hodnoceny jako osobnostní charakteristiky.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Kelleyho model ===&lt;br /&gt;
Kelleyho model z let 1967 a 1972 obsahuje dva základní koncepty, do kterých se dělí podle množství informací, které má pozorovatel k dispozici, a to na:&lt;br /&gt;
# '''kovariační model''' (k dispozici je větší množství informací)&lt;br /&gt;
# '''model kauzálních schémat''' (k dispozici je velmi omezené množství informací)&lt;br /&gt;
Kovariační model popisuje '''atribuci založenou na více pozorováních''' (např.: pozorovatel zná osobnost aktéra a jeho chování z různých situací). Informace z těchto pozorování se dělí do tří skupin:&lt;br /&gt;
* konsenzus&lt;br /&gt;
* konzistence&lt;br /&gt;
* distinktivnost&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:Covariation-model.jpg|550x540px|náhled|Kelleyho kovariační model]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konsenzus''' posuzuje stabilitu chování aktéra ve srovnání s ostatními lidmi, tzn. jak je chování aktéra běžné ve srovnání s chováním jiných osob.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konzistence''' posuzuje stabilitu chování aktéra v různých časech, tzn. zda je chování aktéra v určité situaci vždy stejné.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Distinktivnost''' posuzuje stabilitu reakce aktéra v různých prostředích, tzn. zda je chování aktéra stejné i pokud se prostředí změní.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při vysokém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a nízké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování situaci. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při nízkém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a vysoké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování osobnosti aktéra.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Například pokud se aktér v kině při sledování filmu nahlas směje, přisoudíme jeho chování dispozici nebo situaci podle toho, jestli se smějí i ostatní lidé (konsenzus), jestli se aktér směje pokaždé při sledování filmů (konzistence) a jestli se často a rád směje i v jiných situacích (distinktivnost). Pokud vidíme, že se smějí i ostatní lidé v kině (vysoký konsenzus), nebo víme, že se aktér při sledování filmů většinou nesměje (nízká konzistence) a že se příliš nesměje ani v jiných situacích (nízká distinktivnost), můžeme připsat chování aktéra situaci (směje se, protože je film zábavný). Pokud se ale ostatní lidé v kině nesmějí (nízký konsenzus) a my víme, že se aktér směje při sledování všech filmů (vysoká konzistence), připíšeme jeho chování spíše jeho dispozicím (nesměje se, protože je film zábavný; je to projev jeho osobnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;/&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Model kauzálních schémat, neboli konfigurace, popisuje '''atribuci založenou na jednom pozorování'''. Pozorovatel vyvozuje příčiny na základě kauzálních schémat, protože nemá dostatek informací na atribuci podle kovariačního modelu (většinou proto, že je aktér neznámá osoba). '''Kauzální schémata''' jsou přesvědčení, stereotypní představy, předsudky nebo zkušenosti, podle kterých pozorovatel provádí atribuce. &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H.H. (1972). Causal Schemata and the Attribution Process. In E.E. Jones, D.E. Kanouse, H.H Kelley, H.E. Nisbett, S. Valins &amp;amp; B. Weiner (Eds.). Attribution: Perceiving the Causes of Behavior, (151-174). Morristown: General Learning Press.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== atribuce příčiny v úkolové situaci ===&lt;br /&gt;
Úspěch nebo selhání v úkolových situacích vyvolá v  subjektu '''specifickou emocionální reakci''' &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1986). An Attributional Theory of Motivation and Emotion. Psychological Review, 92(4), 548-573.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Weiner dělí dané příčiny v úkolové situaci na:&lt;br /&gt;
# vnější a vnitřní&lt;br /&gt;
# stabilní a labilní&lt;br /&gt;
# kontrolovatelné a nekontrolovatelné&lt;br /&gt;
Například úsilí je labilní, vnitřní, kontrolovatelná příčina, zatímco obtížnost úkolu je stabilní,  vnější, nekontrolovatelná příčina.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Důsledky atribuce ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Situace versus dispozice =====&lt;br /&gt;
Na ochotný čin aktéra pozorovatel reaguje '''přívětivěji''', pokud tento čin připíše dispozičním faktorům, než pokud jej připíše situaci &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Regan, D.T. (1978). Attributional Aspects of Interpersonal Attraction. In J.H.Harvey, W.Ickes &amp;amp; R.F.Kidd (Eds.), New Directions in Attribution Research, 2 (212 - 235). Hillsdale: Lawrence Erlbaum Associates.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Naopak zraňující činy jsou pozorovatelem více tolerovány, pokud jsou připsány situačním faktorům.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Výkon je '''snadněji atribuován situačně než dispozičně''' a v případě, že je připsán situačním faktorům, je hodnocen spíše negativně. Například pokud nadřízený soustavně dohlíží na podřízeného pracovníka, je tento pracovník hodnocen jako méně důvěryhodný než nemonitorovaný pracovník &amp;lt;ref&amp;gt;Strickland, L.H., Aboud, F.E., Gergen, K.J., Jahoda, G. &amp;amp; Tajfel, H. (1976). The &amp;quot;power structure&amp;quot; in social psychology. Representative Research in Social Psychology, 7. 79 - 86.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Výkon monitorovaného pracovníka je totiž připisován vnějšímu tlaku, tedy situačnímu faktoru.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Vnitřní versus vnější motivace =====&lt;br /&gt;
Atribuce ovlivňuje '''posun mezi vnitřní a vnější [[Motivace|motivací]]'''. Výzkum provedený s dětmi ve školce ukázal, že pokud byla polovině skupiny dětí, která si ráda kreslila s barevnými fixy, za kreslení nabídnuta odměna, zájem této poloviny o kreslení se snížil oproti skupině, které za kreslení žádná odměna nabídnuta nebyla &amp;lt;ref&amp;gt;Lepper, M.R., Greene, D. &amp;amp; Nisbett, R.E. (1973). Undermining Children's Intrinsic Interest with Extrinsic Reward: A Test of Overjustification Hypothesis. Journal of Personality and Social Psychology, 28(1), 129 - 137.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Díky atribuční tendenci osoba, které je za určitý úkon nabídnuta odměna, začne vnímat vnější motivaci k úkonu a '''přestane vnímat vnitřní motivaci'''. To vede k závěru, že pokud k danému úkonu potřebuje vnější motivaci, zřejmě činnost není naplňující.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Příčiny emoční excitace =====&lt;br /&gt;
Atribuce má výrazný vliv na '''prožívání [[Emoce|emočního vzrušení]]'''. Pokud je možno excitaci připsat vnější příčinu (například zvýšená hladina adrenalinu v důsledku rizikového sportu nebo cvičení), je výsledné emoční prožívání excitací '''méně ovlivněno''', než v případě, kdy nebylo možné připsat excitaci situačnímu faktoru &amp;lt;ref&amp;gt;Schachter, S. &amp;amp; Singer, J. (1962). Cognitive, Social, and Physiological Determinants of Emotional State. Psychological Review, 69(5), 379 - 399.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Emoční prožívání excitace se zvýšilo také při špatně interpretované atribuci, tzn. pokud byla excitaci připsána nesprávná příčina &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, R.E. &amp;amp; Schachter, S. (1966). Cognitive Manipulation of Pain. Journal of Experimental Social Psychology, 2(3), 227 - 236.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Reference ====&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Použitá literatura ====&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*Collinová, C. et al. (2014). Kniha psychologie. Praha: Eudomedia, k.s. - Knižní klub.&lt;br /&gt;
*Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayes, B. &amp;amp; Hesketh, B. (1989). Attribution Theory, Judgmental Biases, and Cognitive Behavior Modification: Prospects and Problems. Cognitive Therapy and Research, 13 (3), 211 – 230. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayesová, N. (2009). Základy sociální psychologie.Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Kelley, H. H. &amp;amp; Michela, J. L. (1980). Attribution Theory and Research. Annual Review of Psychology, 31, 457 – 501. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Kučera, D. (2013). Moderni psychologie. Praha: Grada Publishing.&lt;br /&gt;
*Nakonečný, M. (1999). Sociální psychologie. Praha: Academia.&lt;br /&gt;
*Stroebe, H. &amp;amp; Hewstone, M. (2004). Sociální psychologie. Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Škobrtal, P. (2012). Vybrané kapitoly ze sociální psychologie. Ostrava: Ostravská univerzita.&lt;br /&gt;
*Řezáč, J. (1998). Sociální psychologie. Brno: Paido.&lt;br /&gt;
*Weiner, B. (2008). Reflections on the History of Attribution Theory and Research: People, Personalities, Publications, Problems. Social Psychology, 39 (3), 151 – 156. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Externí odkazy ====&lt;br /&gt;
[https://www.youtube.com/watch?v=mDhiyPAD6NQ Video o atribučních tendencích]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://www.uhh.hawaii.edu/~ronald/310/310-Attribution.htm Příklady atribuce v praxi]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://cogweb.ucla.edu/Discourse/Narrative/heider-simmel-demo.swf Experiment A.Michotta zabývající se přisuzováním příčiny chování neživých předmětů (animací)]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Zdroje obrázků ====&lt;br /&gt;
# vnitřní a vnější atribuce: http://www.mrgillpe.com/attribution-theory.html&lt;br /&gt;
# atribuční chyba: http://stripgenerator.com/strip/762151/sites-okay-youre-okay/view/all/&lt;br /&gt;
# Kelleyho kovariační model: https://leve.rs/blog/marketing-and-the-scientific-method/&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Klíčová slova====&lt;br /&gt;
atribuce, kauzalita, situace, dispozice, chování&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Základy sociální psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Katerina.Ruzickova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=8720</id>
		<title>Atribuce</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=8720"/>
		<updated>2014-11-17T13:32:54Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Katerina.Ruzickova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
'''Kauzální atribuce''' je [[Sociální psychologie|sociálně-psychologický pojem]]. Je to '''kognitivní proces přisuzování jedné či více příčin vlastnímu chování a chování jiných lidí'''. Jedná se o způsob subjektivního vytváření spojitostí mezi příčinou a následkem chování. Jako speciální případ atribuce je někdy vydělována sebepercepce. &amp;lt;ref&amp;gt;Bem, D. J. (1967). Self-perception: An Alternative Interpretation of Cognitive Dissonance Phenomena. Psychological Review, 74(3), 183-200.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Proces atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuci předcházejí dva kroky:&lt;br /&gt;
#'''[[Vnímání|percepce činu]]'''&lt;br /&gt;
#'''hodnocení záměru činu'''.&lt;br /&gt;
Percepce činu je ovlivněna [[Motivace|motivačními]], kognitivními a podnětovými faktory. Hodnocení záměru činu je ovlivněno myšlenkovými zkratkami, neúplnými informacemi a předpojatostí pozorovatele. Proces probíhá jinak u cizího pozorovatele, kde je atribuce ovlivněna zejména '''informovaností''' pozorovatele a '''očekávaností''' chování aktéra, a jinak při atribuci známého pozorovatele nebo při sebepercepci, kde atribuující osoba rozlišuje především mezi '''pozitivním''' a '''negativním''' chováním. &amp;lt;ref&amp;gt;Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://www.ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Funkce atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce umožňuje lidem pochopit příčiny vnitřních i vnějších událostí a pochopení těchto příčin jim umožňuje se lépe adaptovat. &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;&amp;gt;Heider, F. (1958). The Psychology of Interpersonal Relations. Retrieved from http://books.google.cz&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:6777539 orig.jpg|400x350px|náhled|Základní dělení atribuce na dispoziční a situační atribuci]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Základní dělení atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce se dělí na dvě základní skupiny:&lt;br /&gt;
#'''vnější'''&lt;br /&gt;
#'''vnitřní'''. &lt;br /&gt;
Vnější (situační, environmentální) atribuce je ovlivněna '''situačními faktory''', tzn. vnějším okolím aktéra (např.: obeznámenost s prostředím, síla podnětů).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vnitřní (osobnostní, dispoziční) atribuce je ovlivněna '''dispozičními faktory''', tzn. [[Psychologie osobnosti|osobností]] aktéra (z atribučního hlediska to jsou především motivy a schopnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Dimenze atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce může být klasifikována v několika dimenzích:&lt;br /&gt;
* '''''místo kauzality (kontroly)'''&lt;br /&gt;
''Poprvé rozdělil atribuci podle této dimenze Fritz Heider v roce 1958 &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt;, a to na:&lt;br /&gt;
# '''vnitřní místo kontroly'''&lt;br /&gt;
# '''vnější místo kontroly'''&lt;br /&gt;
Lidé s vnitřním místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet dispoziční atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Lidé s vnějším místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet situační atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* '''''stabilita'''''&lt;br /&gt;
Faktory stability příčiny chování se dělí na:&lt;br /&gt;
# '''stabilní faktory'''&lt;br /&gt;
# '''nestabilní faktory'''&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotní příčinu jako stabilní, pokud je ji '''obtížné (až nemožné) změnit''', např.: [[Inteligence|inteligence]], zákony.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí příčinu jako nestabilní, pokud se dá '''relativně snadno změnit (ovlivnit)''', např.: úsilí.&lt;br /&gt;
* '''''záměrnost'''''&lt;br /&gt;
* '''''kontrolovatelnost'''''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Vznik pojmu ===&lt;br /&gt;
Tématem atribuce na začátku 20. století zabýval například Ichheiser &amp;lt;ref&amp;gt;Ichheiser, G. (1933). Das Können, die Bedingungen des Könnens und das Erlebnis des Könnens. Zeitschrift für Angewandte Psychologie, 44, 364-378.&amp;lt;/ref&amp;gt; nebo Michotte, který v roce 1946 jako první provedl sérii experimentů týkajících se vnímání kauzality &amp;lt;ref&amp;gt;Michotte, A. (1963). The Perception of Causality. New York: Basic Books.&amp;lt;/ref&amp;gt;. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční proces začal jako první systematicky zkoumat rakouský psycholog působící v Americe, '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Fritz_Heider Fritz Heider]'''. Heider ve své knize ''The Psychology of Interpersonal Relation'' &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot; /&amp;gt; popsal tzv. '''laickou psychologii''' jako [[Vnímání|vnímání]] a posuzování druhých osob i sebe sama v každodenních situacích. Vytvořil první atribuční teorii – naivní analýzu událostí. Rozlišil atribuci na '''dispoziční''' a '''situační'''. Podle těchto dílčích atribucí rozlišil pozorovatele na lidi s vnějším místem a vnitřním místem kontroly. Atribuci považoval za předpoklad porozumění sociální realitě. Studie Heidera a Simmela &amp;lt;ref&amp;gt;Heider, F. &amp;amp; Simmel, M. (1944). An Experimental Study of Apparent Behavior. The American Journal of Psychology, 57, 243-259. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; prokázala silnou tendenci vysvětlovat si chování druhých jako úmyslné.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Koncept atribuce dále rozvinul americký psychologi '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Harold_Kelley Harold H. Kelley]''', který přispěl svou atribuční teorií k hlavnímu proudu sociální psychologie a přiblížil základní Heiderovy myšlenky vědecké obci &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H. H. (1967). Attribution Theory in Social Psychology. Nebraska Symposium on Motivation, 15, 192-238. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční tendence ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:All.png|400x465px|náhled|Atribuční tendence]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční tendence (sklony, styly) představují '''zkreslení vnímaní účastníků interakce''', které ovlivňuje interpretaci vlastního chování i chování ostatních lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Mezi hlavní atribuční tendence patří:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== základní atribuční chyba ===&lt;br /&gt;
Základní atribuční chyba je tendence připisovat '''vyšší vliv dispozičním příčinám''' než situačním příčinám &amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Amabile, T. &amp;amp; Steinmetz, J. (1977). Social Roles, Social Control and Biases in Social-Perception Processes. Journal of Personality and Social Psychology, 35(7), 485-494. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Pozorovatel většinou připisuje chování aktéra v dané situaci rysům jeho osobnosti („Udělal to, protože je takový.“). Roli hraje i výraznost rysů aktéra. &amp;lt;ref&amp;gt;McArthur, L.Z. &amp;amp; Post, D.L. (1977). Figural Emphasis and Person Perception. Journal of Experimental Social Psychology, 13(6), 520-535.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt aktér - pozorovatel ===&lt;br /&gt;
Efekt popisal v roce 1973 Nisbett tak, že aktér má tendence o sobě vytvářet situační atribuce („Nesložil jsem zkoušku, protože mě zkoušející nemá rád.“), zatímco pozorovatel má tendence o aktérovi vytvářet dispoziční atribuce (&amp;quot;Nesložil zkoušku, protože není dost chytrý.&amp;quot;) &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, E. R (1973). Behavior as seen by the actor and as seen by the observer. Journal of Personality and Social Psychology, 27(2), 154-164. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; .&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== egocentrické tendence ===&lt;br /&gt;
S teorií egocentrických tendencí přišli v roce 1977 badatelé Schlenker a Miller. Jsou to tendence '''připisovat si úspěch''' (sebeprosazující tendence) a '''nehlásit se k neúspěchu''' (sebeochraňující tendence) (&amp;quot;Vyhrál jsem, protože jsem dobrý.&amp;quot; X &amp;quot;Nevyhrál jsem, protože jsem měl smůlu.&amp;quot;). Roli hraje i náročnost dosažení úspěchu (čím bylo dosažení úspěchu náročnější, tím více ho připisujeme svým dispozicím). U atribuce směrem k ostatním lidem je tato tendence opačná (&amp;quot;Vyhrál, protože mu přálo štěstí.&amp;quot; X &amp;quot;Nevyhrál, protože není dost dobrý.&amp;quot;)  &amp;lt;ref&amp;gt;Schlenker, B.R. &amp;amp; Miller, R.S. (1977). Egocentrism in Groups: Self-serving Biases or Logical Information Processing?. Journal of Personality and Social Psychology, 35(10), 755-764. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt falešného konsenzu ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje, že pozorovatel má tendenci považovat svoje chování v situacích za '''obecnou normu''', jiné varianty chování považuje za netypické.&amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Green, D. &amp;amp; House, P. (1977). The &amp;quot;False Consensus Effect&amp;quot;: An Egocentric Bias in Social Perception and Attribution Processes. Journal of Experimental Social Psychology, 13(3), 279-301.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== spotlight efekt ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje '''přeceňování''' toho, kolik [[Pozornost|pozornosti]] věnují ostatní lidé chování osoby. &amp;lt;ref&amp;gt;Gilovich, T., Savitsky, K. &amp;amp; Medvec, V.H. (2000). The Spotlight Effect in Social Judgment: An Egocentric Bias in Estimates of the Salience of One's Own Actions and Appearance. Journal of Personality and Social Psychology, 78(2), 211-222. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční teorie ==&lt;br /&gt;
Atribuční teorie se věnují '''studiu procesů''', kterými pozorovatel subjektivně vnímá příčiny vlastního jednání a jednání druhých lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== naviní analýza událostí ===&lt;br /&gt;
Pozorovatel situace - podle Heidera „laický (naivní) vědec“ - si '''automaticky, intuitivně a nedokonale''' a často za přehlížení situačních faktorů spojuje navenek projevené chování s jeho nepozorovatelnými příčinami. Svět se stává pro pozorovatele předvídatelnějším, pozorovatel získává pocit větší kontroly a je schopen větší adaptivity &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1985). &amp;quot;Spontaneous&amp;quot; Casual Thinking. Psychological Bulletin, 97(1), 74-84. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== teorie odpovídajících závěrů === &lt;br /&gt;
Teorie odpovídajících závěrů, neboli paradigma atribuce akce, popisuje tendenci pozorovatele připisovat chování aktéra dispoziční příčiny tak, aby se chování dalo odůvodnit již '''známými rysy aktéra nebo očekáváním pozorovatele''' &amp;lt;ref&amp;gt;Jones, E.E. &amp;amp; Davis, K.E. (1965). From Acts to Disposition: The Attribution Process in Person Perception. In L. Berkowitz (Ed.), Advances in Experimental Social Psychology (219-266). Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. V této teorii se rozlišují tři faktory - '''hédonická relevance, zaměřenost na osobu a společenská žádoucnost''' - podle kterých se atribuce dále dělí na:&lt;br /&gt;
# atribuci intence (záměru)&lt;br /&gt;
# atribuci dispozice&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí intence, tzn. jako záměrné, pokud pro něj má '''příjemné nebo nepříjemné následky''' (je hédonicky relevantní), nebo pokud je '''zaměřené na osobu pozorovatele'''. Například pokud je pozorovatel aktérem veřejně uražen, usoudí, že ho aktér urazil záměrně.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí dispozice, tzn. přisuzuje chování aktéra jeho osobnosti, pokud '''není společensky žádoucí'''. Například zlozvyky, nevhodná mluva nebo nedodržení formalit (podržení dveří, uvolnění místa v dopravním prostředku) jsou hodnoceny jako osobnostní charakteristiky.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Kelleyho model ===&lt;br /&gt;
Kelleyho model z let 1967 a 1972 obsahuje dva základní koncepty, do kterých se dělí podle množství informací, které má pozorovatel k dispozici, a to na:&lt;br /&gt;
# '''kovariační model''' (k dispozici je větší množství informací)&lt;br /&gt;
# '''model kauzálních schémat''' (k dispozici je velmi omezené množství informací)&lt;br /&gt;
Kovariační model popisuje '''atribuci založenou na více pozorováních''' (např.: pozorovatel zná osobnost aktéra a jeho chování z různých situací). Informace z těchto pozorování se dělí do tří skupin:&lt;br /&gt;
* konsenzus&lt;br /&gt;
* konzistence&lt;br /&gt;
* distinktivnost&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:Covariation-model.jpg|550x540px|náhled|Kelleyho kovariační model]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konsenzus''' posuzuje stabilitu chování aktéra ve srovnání s ostatními lidmi, tzn. jak je chování aktéra běžné ve srovnání s chováním jiných osob.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konzistence''' posuzuje stabilitu chování aktéra v různých časech, tzn. zda je chování aktéra v určité situaci vždy stejná.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Distinktivnost''' posuzuje stabilitu reakce aktéra v různých prostředích, tzn. zda je chování aktéra stejné i pokud se prostředí změní.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při vysokém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a nízké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování situaci. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při nízkém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a vysoké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování osobnosti aktéra.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Například pokud se aktér v kině při sledování filmu nahlas směje, přisoudíme jeho chování dispozici nebo situaci podle toho, jestli se smějí i ostatní lidé (konsenzus), jestli se aktér směje pokaždé při sledování filmů (konzistence) a jestli se často a rád směje i v jiných situacích (distinktivnost). Pokud vidíme, že se smějí i ostatní lidé v kině (vysoký konsenzus) a víme, že se aktér při sledování filmů většinou nesměje (nízká konzistence) a že se příliš nesměje ani v jiných situacích (nízká distinktivnost), můžeme připsat chování aktéra situaci (směje se, protože je film zábavný). Pokud se ale ostatní lidé v kině nesmějí (nízký konsenzus) a my víme, že se aktér směje při sledování všech filmů (vysoká konzistence), připíšeme jeho chování spíše jeho dispozicím (nesměje se, protože je film zábavný; je to projev jeho osobnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;/&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Model kauzálních schémat, neboli konfigurace, popisuje '''atribuci založenou na jednom pozorování'''. Pozorovatel vyvozuje příčiny na základě kauzálních schémat, protože nemá dostatek informací na atribuci podle kovariačního modelu (většinou proto, že je aktér neznámá osoba). '''Kauzální schémata''' jsou přesvědčení, stereotypní představy, předsudky nebo zkušenosti, podle kterých pozorovatel provádí atribuce. &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H.H. (1972). Causal Schemata and the Attribution Process. In E.E. Jones, D.E. Kanouse, H.H Kelley, H.E. Nisbett, S. Valins &amp;amp; B. Weiner (Eds.). Attribution: Perceiving the Causes of Behavior, (151-174). Morristown: General Learning Press.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== atribuce příčiny v úkolové situaci ===&lt;br /&gt;
Úspěch nebo selhání v úkolových situacích vyvolá v  subjektu '''specifickou emocionální reakci''' &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1986). An Attributional Theory of Motivation and Emotion. Psychological Review, 92(4), 548-573.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Weiner dělí dané příčiny v úkolové situaci na:&lt;br /&gt;
# vnější a vnitřní&lt;br /&gt;
# stabilní a labilní&lt;br /&gt;
# kontrolovatelné a nekontrolovatelné&lt;br /&gt;
Například úsilí je labilní, vnitřní, kontrolovatelná příčina, zatímco obtížnost úkolu je stabilní,  vnější, nekontrolovatelná příčina.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Důsledky atribuce ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Situace versus dispozice =====&lt;br /&gt;
Na ochotný čin aktéra pozorovatel reaguje '''přívětivěji''', pokud tento čin připíše dispozičním faktorům, než pokud jej připíše situaci &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Regan, D.T. (1978). Attributional Aspects of Interpersonal Attraction. In J.H.Harvey, W.Ickes &amp;amp; R.F.Kidd (Eds.), New Directions in Attribution Research, 2 (212 - 235). Hillsdale: Lawrence Erlbaum Associates.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Naopak zraňující činy jsou pozorovatelem více tolerovány, pokud jsou připsány situačním faktorům.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Výkon je '''snadněji atribuován situačně než dispozičně''' a v případě, že je připsán situačním faktorům, je hodnocen spíše negativně. Například pokud nadřízený soustavně dohlíží na podřízeného pracovníka, je tento pracovník hodnocen jako méně důvěryhodný než nemonitorovaný pracovník &amp;lt;ref&amp;gt;Strickland, L.H., Aboud, F.E., Gergen, K.J., Jahoda, G. &amp;amp; Tajfel, H. (1976). The &amp;quot;power structure&amp;quot; in social psychology. Representative Research in Social Psychology, 7. 79 - 86.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Výkon monitorovaného pracovníka je totiž připisován vnějšímu tlaku, tedy situačnímu faktoru.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Vnitřní versus vnější motivace =====&lt;br /&gt;
Atribuce ovlivňuje '''posun mezi vnitřní a vnější [[Motivace|motivací]]'''. Výzkum provedený s dětmi ve školce ukázal, že pokud byla polovině skupiny dětí, která si ráda kreslila s barevnými fixy, za kreslení nabídnuta odměna, zájem této poloviny o kreslení se snížil oproti skupině, které za kreslení žádná odměna nabídnuta nebyla &amp;lt;ref&amp;gt;Lepper, M.R., Greene, D. &amp;amp; Nisbett, R.E. (1973). Undermining Children's Intrinsic Interest with Extrinsic Reward: A Test of Overjustification Hypothesis. Journal of Personality and Social Psychology, 28(1), 129 - 137.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Díky atribuční tendenci osoba, které je za určitý úkon nabídnuta odměna, začne vnímat vnější motivaci k úkonu a '''přestane vnímat vnitřní motivaci'''. To vede k závěru, že pokud k danému úkonu potřebuje vnější motivaci, zřejmě činnost není naplňující.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Příčiny emoční excitace =====&lt;br /&gt;
Atribuce má výrazný vliv na '''prožívání [[Emoce|emočního vzrušení]]'''. Pokud je možno excitaci připsat vnější příčinu (například zvýšená hladina adrenalinu v důsledku rizikového sportu nebo cvičení), je výsledné emoční prožívání excitací '''méně ovlivněno''', než v případě, kdy nebylo možné připsat excitaci situačnímu faktoru &amp;lt;ref&amp;gt;Schachter, S. &amp;amp; Singer, J. (1962). Cognitive, Social, and Physiological Determinants of Emotional State. Psychological Review, 69(5), 379 - 399.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Emoční prožívání excitace se zvýšilo také při špatně interpretované atribuci, tzn. pokud byla excitaci připsána nesprávná příčina &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, R.E. &amp;amp; Schachter, S. (1966). Cognitive Manipulation of Pain. Journal of Experimental Social Psychology, 2(3), 227 - 236.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Reference ====&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Použitá literatura ====&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*Collinová, C. et al. (2014). Kniha psychologie. Praha: Eudomedia, k.s. - Knižní klub.&lt;br /&gt;
*Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayes, B. &amp;amp; Hesketh, B. (1989). Attribution Theory, Judgmental Biases, and Cognitive Behavior Modification: Prospects and Problems. Cognitive Therapy and Research, 13 (3), 211 – 230. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayesová, N. (2009). Základy sociální psychologie.Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Kelley, H. H. &amp;amp; Michela, J. L. (1980). Attribution Theory and Research. Annual Review of Psychology, 31, 457 – 501. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Kučera, D. (2013). Moderni psychologie. Praha: Grada Publishing.&lt;br /&gt;
*Nakonečný, M. (1999). Sociální psychologie. Praha: Academia.&lt;br /&gt;
*Stroebe, H. &amp;amp; Hewstone, M. (2004). Sociální psychologie. Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Škobrtal, P. (2012). Vybrané kapitoly ze sociální psychologie. Ostrava: Ostravská univerzita.&lt;br /&gt;
*Řezáč, J. (1998). Sociální psychologie. Brno: Paido.&lt;br /&gt;
*Weiner, B. (2008). Reflections on the History of Attribution Theory and Research: People, Personalities, Publications, Problems. Social Psychology, 39 (3), 151 – 156. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Externí odkazy ====&lt;br /&gt;
[https://www.youtube.com/watch?v=mDhiyPAD6NQ Video o atribučních tendencích]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://www.uhh.hawaii.edu/~ronald/310/310-Attribution.htm Příklady atribuce v praxi]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://cogweb.ucla.edu/Discourse/Narrative/heider-simmel-demo.swf Experiment A.Michotta zabývající se přisuzováním příčiny chování neživých předmětů (animací)]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Zdroje obrázků ====&lt;br /&gt;
# vnitřní a vnější atribuce: http://www.mrgillpe.com/attribution-theory.html&lt;br /&gt;
# atribuční chyba: http://stripgenerator.com/strip/762151/sites-okay-youre-okay/view/all/&lt;br /&gt;
# Kelleyho kovariační model: https://leve.rs/blog/marketing-and-the-scientific-method/&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Klíčová slova====&lt;br /&gt;
atribuce, kauzalita, situace, dispozice, chování&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Základy sociální psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Katerina.Ruzickova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=8515</id>
		<title>Atribuce</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=8515"/>
		<updated>2014-11-15T18:25:55Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Katerina.Ruzickova: /* naviní analýza událostí */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
'''Kauzální atribuce''' je [[Sociální psychologie|sociálně-psychologický pojem]]. Je to '''kognitivní proces přisuzování jedné či více příčin vlastnímu chování a chování jiných lidí'''. Jedná se o způsob subjektivního vytváření spojitostí mezi příčinou a následkem chování. Jako speciální případ atribuce je někdy vydělována sebepercepce. &amp;lt;ref&amp;gt;Bem, D. J. (1967). Self-perception: An Alternative Interpretation of Cognitive Dissonance Phenomena. Psychological Review, 74(3), 183-200.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Proces atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuci předcházejí dva kroky:&lt;br /&gt;
#'''[[Vnímání|percepce činu]]'''&lt;br /&gt;
#'''hodnocení záměru činu'''.&lt;br /&gt;
Percepce činu je ovlivněna [[Motivace|motivačními]], kognitivními a podnětovými faktory. Hodnocení záměru činu je ovlivněno myšlenkovými zkratkami, neúplnými informacemi a předpojatostí pozorovatele. Proces probíhá jinak u cizího pozorovatele, kde je atribuce ovlivněna zejména '''informovaností''' pozorovatele a '''očekávaností''' chování aktéra, a jinak při atribuci známého pozorovatele nebo při sebepercepci, kde atribuující osoba rozlišuje především mezi '''pozitivním''' a '''negativním''' chováním. &amp;lt;ref&amp;gt;Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://www.ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Funkce atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce umožňuje lidem pochopit příčiny vnitřních i vnějších událostí a pochopení těchto příčin jim umožňuje se lépe adaptovat. &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;&amp;gt;Heider, F. (1958). The Psychology of Interpersonal Relations. Retrieved from http://books.google.cz&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:6777539 orig.jpg|400x350px|náhled|Základní dělení atribuce na dispoziční a situační atribuci]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Základní dělení atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce se dělí na dvě základní skupiny:&lt;br /&gt;
#'''vnější'''&lt;br /&gt;
#'''vnitřní'''. &lt;br /&gt;
Vnější (situační, environmentální) atribuce je ovlivněna '''situačními faktory''', tzn. vnějším okolím aktéra (např.: obeznámenost s prostředím, síla podnětů).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vnitřní (osobnostní, dispoziční) atribuce je ovlivněna '''dispozičními faktory''', tzn. [[Psychologie osobnosti|osobností]] aktéra (z atribučního hlediska to jsou především motivy a schopnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Dimenze atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce může být klasifikována v několika dimenzích:&lt;br /&gt;
* '''místo kauzality (kontroly)'''&lt;br /&gt;
Poprvé rozdělil atribuci podle této dimenze Fritz Heider v roce 1958 &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt;, a to na:&lt;br /&gt;
# '''vnitřní místo kontroly'''&lt;br /&gt;
# '''vnější místo kontroly'''&lt;br /&gt;
Lidé s vnitřním místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet dispoziční atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Lidé s vnějším místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet situační atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* '''stabilita'''&lt;br /&gt;
Faktory stability příčiny chování se dělí na:&lt;br /&gt;
# '''stabilní faktory'''&lt;br /&gt;
# '''nestabilní faktory'''&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotní příčinu jako stabilní, pokud je ji '''obtížné (až nemožné) změnit''', např.: [[Inteligence|inteligence]], zákony.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí příčinu jako nestabilní, pokud se dá '''relativně snadno změnit (ovlivnit)''', např.: úsilí.&lt;br /&gt;
* '''záměrnost'''&lt;br /&gt;
* '''kontrolovatelnost'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Vznik pojmu ===&lt;br /&gt;
Tématem atribuce na začátku 20. století zabýval například Ichheiser &amp;lt;ref&amp;gt;Ichheiser, G. (1933). Das Können, die Bedingungen des Könnens und das Erlebnis des Könnens. Zeitschrift für Angewandte Psychologie, 44, 364-378.&amp;lt;/ref&amp;gt; nebo Michotte, který v roce 1946 jako první provedl sérii experimentů týkajících se vnímání kauzality &amp;lt;ref&amp;gt;Michotte, A. (1963). The Perception of Causality. New York: Basic Books.&amp;lt;/ref&amp;gt;. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční proces začal jako první systematicky zkoumat rakouský psycholog působící v Americe, '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Fritz_Heider Fritz Heider]'''. Heider ve své knize ''The Psychology of Interpersonal Relation'' &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot; /&amp;gt; popsal tzv. '''laickou psychologii''' jako [[Vnímání|vnímání]] a posuzování druhých osob i sebe sama v každodenních situacích. Vytvořil první atribuční teorii – naivní analýzu událostí. Rozlišil atribuci na '''dispoziční''' a '''situační'''. Podle těchto dílčích atribucí rozlišil pozorovatele na lidi s vnějším místem a vnitřním místem kontroly. Atribuci považoval za předpoklad porozumění sociální realitě. Studie Heidera a Simmela &amp;lt;ref&amp;gt;Heider, F. &amp;amp; Simmel, M. (1944). An Experimental Study of Apparent Behavior. The American Journal of Psychology, 57, 243-259. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; prokázala silnou tendenci vysvětlovat si chování druhých jako úmyslné.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Koncept atribuce dále rozvinul americký psychologi '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Harold_Kelley Harold H. Kelley]''', který přispěl svou atribuční teorií k hlavnímu proudu sociální psychologie a přiblížil základní Heiderovy myšlenky vědecké obci &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H. H. (1967). Attribution Theory in Social Psychology. Nebraska Symposium on Motivation, 15, 192-238. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční tendence ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:All.png|400x465px|náhled|Atribuční tendence]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční tendence (sklony, styly) představují '''zkreslení vnímaní účastníků interakce''', které ovlivňuje interpretaci vlastního chování i chování ostatních lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Mezi hlavní atribuční tendence patří:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== základní atribuční chyba ===&lt;br /&gt;
Základní atribuční chyba je tendence připisovat '''vyšší vliv dispozičním příčinám''' než situačním příčinám &amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Amabile, T. &amp;amp; Steinmetz, J. (1977). Social Roles, Social Control and Biases in Social-Perception Processes. Journal of Personality and Social Psychology, 35(7), 485-494. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Pozorovatel většinou připisuje chování aktéra v dané situaci rysům jeho osobnosti („Udělal to, protože je takový.“). Roli hraje i výraznost rysů aktéra. &amp;lt;ref&amp;gt;McArthur, L.Z. &amp;amp; Post, D.L. (1977). Figural Emphasis and Person Perception. Journal of Experimental Social Psychology, 13(6), 520-535.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt aktér - pozorovatel ===&lt;br /&gt;
Efekt popisal v roce 1973 Nisbett tak, že aktér má tendence o sobě vytvářet situační atribuce („Nesložil jsem zkoušku, protože mě zkoušející nemá rád.“), zatímco pozorovatel má tendence o aktérovi vytvářet dispoziční atribuce (&amp;quot;Nesložil zkoušku, protože není dost chytrý.&amp;quot;) &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, E. R (1973). Behavior as seen by the actor and as seen by the observer. Journal of Personality and Social Psychology, 27(2), 154-164. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; .&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== egocentrické tendence ===&lt;br /&gt;
S teorií egocentrických tendencí přišli v roce 1977 badatelé Schlenker a Miller. Jsou to tendence '''připisovat si úspěch''' (sebeprosazující tendence) a '''nehlásit se k neúspěchu''' (sebeochraňující tendence) (&amp;quot;Vyhrál jsem, protože jsem dobrý.&amp;quot; X &amp;quot;Nevyhrál jsem, protože jsem měl smůlu.&amp;quot;). Roli hraje i náročnost dosažení úspěchu (čím bylo dosažení úspěchu náročnější, tím více ho připisujeme svým dispozicím). U atribuce směrem k ostatním lidem je tato tendence opačná (&amp;quot;Vyhrál, protože mu přálo štěstí.&amp;quot; X &amp;quot;Nevyhrál, protože není dost dobrý.&amp;quot;)  &amp;lt;ref&amp;gt;Schlenker, B.R. &amp;amp; Miller, R.S. (1977). Egocentrism in Groups: Self-serving Biases or Logical Information Processing?. Journal of Personality and Social Psychology, 35(10), 755-764. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt falešného konsenzu ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje, že pozorovatel má tendenci považovat svoje chování v situacích za '''obecnou normu''', jiné varianty chování považuje za netypické.&amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Green, D. &amp;amp; House, P. (1977). The &amp;quot;False Consensus Effect&amp;quot;: An Egocentric Bias in Social Perception and Attribution Processes. Journal of Experimental Social Psychology, 13(3), 279-301.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== spotlight efekt ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje '''přeceňování''' toho, kolik [[Pozornost|pozornosti]] věnují ostatní lidé chování osoby. &amp;lt;ref&amp;gt;Gilovich, T., Savitsky, K. &amp;amp; Medvec, V.H. (2000). The Spotlight Effect in Social Judgment: An Egocentric Bias in Estimates of the Salience of One's Own Actions and Appearance. Journal of Personality and Social Psychology, 78(2), 211-222. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční teorie ==&lt;br /&gt;
Atribuční teorie se věnují '''studiu procesů''', kterými pozorovatel subjektivně vnímá příčiny vlastního jednání a jednání druhých lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== naviní analýza událostí ===&lt;br /&gt;
Pozorovatel situace - podle Heidera „laický (naivní) vědec“ - si '''automaticky, intuitivně a nedokonale''' a často za přehlížení situačních faktorů spojuje navenek projevené chování s jeho nepozorovatelnými příčinami. Svět se stává pro pozorovatele předvídatelnějším, pozorovatel získává pocit větší kontroly a je schopen větší adaptivity &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1985). &amp;quot;Spontaneous&amp;quot; Casual Thinking. Psychological Bulletin, 97(1), 74-84. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== teorie odpovídajících závěrů === &lt;br /&gt;
Teorie odpovídajících závěrů, neboli paradigma atribuce akce, popisuje tendenci pozorovatele připisovat chování aktéra dispoziční příčiny tak, aby se chování dalo odůvodnit již '''známými rysy aktéra nebo očekáváním pozorovatele''' &amp;lt;ref&amp;gt;Jones, E.E. &amp;amp; Davis, K.E. (1965). From Acts to Disposition: The Attribution Process in Person Perception. In L. Berkowitz (Ed.), Advances in Experimental Social Psychology (219-266). Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. V této teorii se rozlišují tři faktory - '''hédonická relevance, zaměřenost na osobu a společenská žádoucnost''' - podle kterých se atribuce dále dělí na:&lt;br /&gt;
# atribuci intence (záměru)&lt;br /&gt;
# atribuci dispozice&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí intence, tzn. jako záměrné, pokud pro něj má '''příjemné nebo nepříjemné následky''' (je hédonicky relevantní), nebo pokud je '''zaměřené na osobu pozorovatele'''. Například pokud je pozorovatel aktérem veřejně uražen, usoudí, že ho aktér urazil záměrně.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí dispozice, tzn. přisuzuje chování aktéra jeho osobnosti, pokud '''není společensky žádoucí'''. Například zlozvyky, nevhodná mluva nebo nedodržení formalit (podržení dveří, uvolnění místa v dopravním prostředku) jsou hodnoceny jako osobnostní charakteristiky.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Kelleyho model ===&lt;br /&gt;
Kelleyho model z let 1967 a 1972 obsahuje dva základní koncepty, do kterých se dělí podle množství informací, které má pozorovatel k dispozici, a to na:&lt;br /&gt;
# '''kovariační model''' (k dispozici je větší množství informací)&lt;br /&gt;
# '''model kauzálních schémat''' (k dispozici je velmi omezené množství informací)&lt;br /&gt;
Kovariační model popisuje '''atribuci založenou na více pozorováních''' (např.: pozorovatel zná osobnost aktéra a jeho chování z různých situací). Informace z těchto pozorování se dělí do tří skupin:&lt;br /&gt;
* konsenzus&lt;br /&gt;
* konzistence&lt;br /&gt;
* distinktivnost&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:Covariation-model.jpg|550x540px|náhled|Kelleyho kovariační model]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konsenzus''' posuzuje stabilitu chování aktéra ve srovnání s ostatními lidmi, tzn. jak je chování aktéra běžné ve srovnání s chováním jiných osob.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konzistence''' posuzuje stabilitu chování aktéra v různých časech, tzn. zda je chování aktéra v určité situaci vždy stejná.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Distinktivnost''' posuzuje stabilitu reakce aktéra v různých prostředích, tzn. zda je chování aktéra stejné i pokud se prostředí změní.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při vysokém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a nízké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování situaci. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při nízkém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a vysoké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování osobnosti aktéra.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Například pokud se aktér v kině při sledování filmu nahlas směje, přisoudíme jeho chování dispozici nebo situaci podle toho, jestli se smějí i ostatní lidé (konsenzus), jestli se aktér směje pokaždé při sledování filmů (konzistence) a jestli se často a rád směje i v jiných situacích (distinktivnost). Pokud vidíme, že se smějí i ostatní lidé v kině (vysoký konsenzus) a víme, že se aktér při sledování filmů většinou nesměje (nízká konzistence) a že se příliš nesměje ani v jiných situacích (nízká distinktivnost), můžeme připsat chování aktéra situaci (směje se, protože je film zábavný). Pokud se ale ostatní lidé v kině nesmějí (nízký konsenzus) a my víme, že se aktér směje při sledování všech filmů (vysoká konzistence), připíšeme jeho chování spíše jeho dispozicím (nesměje se, protože je film zábavný; je to projev jeho osobnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;/&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Model kauzálních schémat, neboli konfigurace, popisuje '''atribuci založenou na jednom pozorování'''. Pozorovatel vyvozuje příčiny na základě kauzálních schémat, protože nemá dostatek informací na atribuci podle kovariačního modelu (většinou proto, že je aktér neznámá osoba). '''Kauzální schémata''' jsou přesvědčení, stereotypní představy, předsudky nebo zkušenosti, podle kterých pozorovatel provádí atribuce. &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H.H. (1972). Causal Schemata and the Attribution Process. In E.E. Jones, D.E. Kanouse, H.H Kelley, H.E. Nisbett, S. Valins &amp;amp; B. Weiner (Eds.). Attribution: Perceiving the Causes of Behavior, (151-174). Morristown: General Learning Press.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== atribuce příčiny v úkolové situaci ===&lt;br /&gt;
Úspěch nebo selhání v úkolových situacích vyvolá v  subjektu '''specifickou emocionální reakci''' &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1986). An Attributional Theory of Motivation and Emotion. Psychological Review, 92(4), 548-573.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Weiner dělí dané příčiny v úkolové situaci na:&lt;br /&gt;
# vnější a vnitřní&lt;br /&gt;
# stabilní a labilní&lt;br /&gt;
# kontrolovatelné a nekontrolovatelné&lt;br /&gt;
Například úsilí je labilní, vnitřní, kontrolovatelná příčina, zatímco obtížnost úkolu je stabilní,  vnější, nekontrolovatelná příčina.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Důsledky atribuce ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Situace versus dispozice =====&lt;br /&gt;
Na ochotný čin aktéra pozorovatel reaguje '''přívětivěji''', pokud tento čin připíše dispozičním faktorům, než pokud jej připíše situaci &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Regan, D.T. (1978). Attributional Aspects of Interpersonal Attraction. In J.H.Harvey, W.Ickes &amp;amp; R.F.Kidd (Eds.), New Directions in Attribution Research, 2 (212 - 235). Hillsdale: Lawrence Erlbaum Associates.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Naopak zraňující činy jsou pozorovatelem více tolerovány, pokud jsou připsány situačním faktorům.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Výkon je '''snadněji atribuován situačně než dispozičně''' a v případě, že je připsán situačním faktorům, je hodnocen spíše negativně. Například pokud nadřízený soustavně dohlíží na podřízeného pracovníka, je tento pracovník hodnocen jako méně důvěryhodný než nemonitorovaný pracovník &amp;lt;ref&amp;gt;Strickland, L.H., Aboud, F.E., Gergen, K.J., Jahoda, G. &amp;amp; Tajfel, H. (1976). The &amp;quot;power structure&amp;quot; in social psychology. Representative Research in Social Psychology, 7. 79 - 86.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Výkon monitorovaného pracovníka je totiž připisován vnějšímu tlaku, tedy situačnímu faktoru.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Vnitřní versus vnější motivace =====&lt;br /&gt;
Atribuce ovlivňuje '''posun mezi vnitřní a vnější [[Motivace|motivací]]'''. Výzkum provedený s dětmi ve školce ukázal, že pokud byla polovině skupiny dětí, která si ráda kreslila s barevnými fixy, za kreslení nabídnuta odměna, zájem této poloviny o kreslení se snížil oproti skupině, které za kreslení žádná odměna nabídnuta nebyla &amp;lt;ref&amp;gt;Lepper, M.R., Greene, D. &amp;amp; Nisbett, R.E. (1973). Undermining Children's Intrinsic Interest with Extrinsic Reward: A Test of Overjustification Hypothesis. Journal of Personality and Social Psychology, 28(1), 129 - 137.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Díky atribuční tendenci osoba, které je za určitý úkon nabídnuta odměna, začne vnímat vnější motivaci k úkonu a '''přestane vnímat vnitřní motivaci'''. To vede k závěru, že pokud k danému úkonu potřebuje vnější motivaci, zřejmě činnost není naplňující.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Příčiny emoční excitace =====&lt;br /&gt;
Atribuce má výrazný vliv na '''prožívání [[Emoce|emočního vzrušení]]'''. Pokud je možno excitaci připsat vnější příčinu (například zvýšená hladina adrenalinu v důsledku rizikového sportu nebo cvičení), je výsledné emoční prožívání excitací '''méně ovlivněno''', než v případě, kdy nebylo možné připsat excitaci situačnímu faktoru &amp;lt;ref&amp;gt;Schachter, S. &amp;amp; Singer, J. (1962). Cognitive, Social, and Physiological Determinants of Emotional State. Psychological Review, 69(5), 379 - 399.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Emoční prožívání excitace se zvýšilo také při špatně interpretované atribuci, tzn. pokud byla excitaci připsána nesprávná příčina &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, R.E. &amp;amp; Schachter, S. (1966). Cognitive Manipulation of Pain. Journal of Experimental Social Psychology, 2(3), 227 - 236.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Reference ====&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Použitá literatura ====&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*Collinová, C. et al. (2014). Kniha psychologie. Praha: Eudomedia, k.s. - Knižní klub.&lt;br /&gt;
*Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayes, B. &amp;amp; Hesketh, B. (1989). Attribution Theory, Judgmental Biases, and Cognitive Behavior Modification: Prospects and Problems. Cognitive Therapy and Research, 13 (3), 211 – 230. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayesová, N. (2009). Základy sociální psychologie.Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Kelley, H. H. &amp;amp; Michela, J. L. (1980). Attribution Theory and Research. Annual Review of Psychology, 31, 457 – 501. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Kučera, D. (2013). Moderni psychologie. Praha: Grada Publishing.&lt;br /&gt;
*Nakonečný, M. (1999). Sociální psychologie. Praha: Academia.&lt;br /&gt;
*Stroebe, H. &amp;amp; Hewstone, M. (2004). Sociální psychologie. Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Škobrtal, P. (2012). Vybrané kapitoly ze sociální psychologie. Ostrava: Ostravská univerzita.&lt;br /&gt;
*Řezáč, J. (1998). Sociální psychologie. Brno: Paido.&lt;br /&gt;
*Weiner, B. (2008). Reflections on the History of Attribution Theory and Research: People, Personalities, Publications, Problems. Social Psychology, 39 (3), 151 – 156. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Externí odkazy ====&lt;br /&gt;
[https://www.youtube.com/watch?v=mDhiyPAD6NQ Video o atribučních tendencích]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://www.uhh.hawaii.edu/~ronald/310/310-Attribution.htm Příklady atribuce v praxi]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://cogweb.ucla.edu/Discourse/Narrative/heider-simmel-demo.swf Experiment A.Michotta zabývající se přisuzováním příčiny chování neživých předmětů (animací)]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Zdroje obrázků ====&lt;br /&gt;
# vnitřní a vnější atribuce: http://www.mrgillpe.com/attribution-theory.html&lt;br /&gt;
# atribuční chyba: http://stripgenerator.com/strip/762151/sites-okay-youre-okay/view/all/&lt;br /&gt;
# Kelleyho kovariační model: https://leve.rs/blog/marketing-and-the-scientific-method/&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Klíčová slova====&lt;br /&gt;
atribuce, kauzalita, situace, dispozice, chování&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Základy sociální psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Katerina.Ruzickova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=8514</id>
		<title>Atribuce</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=8514"/>
		<updated>2014-11-15T18:22:10Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Katerina.Ruzickova: /* egocentrické tendence */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
'''Kauzální atribuce''' je [[Sociální psychologie|sociálně-psychologický pojem]]. Je to '''kognitivní proces přisuzování jedné či více příčin vlastnímu chování a chování jiných lidí'''. Jedná se o způsob subjektivního vytváření spojitostí mezi příčinou a následkem chování. Jako speciální případ atribuce je někdy vydělována sebepercepce. &amp;lt;ref&amp;gt;Bem, D. J. (1967). Self-perception: An Alternative Interpretation of Cognitive Dissonance Phenomena. Psychological Review, 74(3), 183-200.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Proces atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuci předcházejí dva kroky:&lt;br /&gt;
#'''[[Vnímání|percepce činu]]'''&lt;br /&gt;
#'''hodnocení záměru činu'''.&lt;br /&gt;
Percepce činu je ovlivněna [[Motivace|motivačními]], kognitivními a podnětovými faktory. Hodnocení záměru činu je ovlivněno myšlenkovými zkratkami, neúplnými informacemi a předpojatostí pozorovatele. Proces probíhá jinak u cizího pozorovatele, kde je atribuce ovlivněna zejména '''informovaností''' pozorovatele a '''očekávaností''' chování aktéra, a jinak při atribuci známého pozorovatele nebo při sebepercepci, kde atribuující osoba rozlišuje především mezi '''pozitivním''' a '''negativním''' chováním. &amp;lt;ref&amp;gt;Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://www.ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Funkce atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce umožňuje lidem pochopit příčiny vnitřních i vnějších událostí a pochopení těchto příčin jim umožňuje se lépe adaptovat. &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;&amp;gt;Heider, F. (1958). The Psychology of Interpersonal Relations. Retrieved from http://books.google.cz&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:6777539 orig.jpg|400x350px|náhled|Základní dělení atribuce na dispoziční a situační atribuci]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Základní dělení atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce se dělí na dvě základní skupiny:&lt;br /&gt;
#'''vnější'''&lt;br /&gt;
#'''vnitřní'''. &lt;br /&gt;
Vnější (situační, environmentální) atribuce je ovlivněna '''situačními faktory''', tzn. vnějším okolím aktéra (např.: obeznámenost s prostředím, síla podnětů).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vnitřní (osobnostní, dispoziční) atribuce je ovlivněna '''dispozičními faktory''', tzn. [[Psychologie osobnosti|osobností]] aktéra (z atribučního hlediska to jsou především motivy a schopnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Dimenze atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce může být klasifikována v několika dimenzích:&lt;br /&gt;
* '''místo kauzality (kontroly)'''&lt;br /&gt;
Poprvé rozdělil atribuci podle této dimenze Fritz Heider v roce 1958 &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt;, a to na:&lt;br /&gt;
# '''vnitřní místo kontroly'''&lt;br /&gt;
# '''vnější místo kontroly'''&lt;br /&gt;
Lidé s vnitřním místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet dispoziční atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Lidé s vnějším místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet situační atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* '''stabilita'''&lt;br /&gt;
Faktory stability příčiny chování se dělí na:&lt;br /&gt;
# '''stabilní faktory'''&lt;br /&gt;
# '''nestabilní faktory'''&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotní příčinu jako stabilní, pokud je ji '''obtížné (až nemožné) změnit''', např.: [[Inteligence|inteligence]], zákony.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí příčinu jako nestabilní, pokud se dá '''relativně snadno změnit (ovlivnit)''', např.: úsilí.&lt;br /&gt;
* '''záměrnost'''&lt;br /&gt;
* '''kontrolovatelnost'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Vznik pojmu ===&lt;br /&gt;
Tématem atribuce na začátku 20. století zabýval například Ichheiser &amp;lt;ref&amp;gt;Ichheiser, G. (1933). Das Können, die Bedingungen des Könnens und das Erlebnis des Könnens. Zeitschrift für Angewandte Psychologie, 44, 364-378.&amp;lt;/ref&amp;gt; nebo Michotte, který v roce 1946 jako první provedl sérii experimentů týkajících se vnímání kauzality &amp;lt;ref&amp;gt;Michotte, A. (1963). The Perception of Causality. New York: Basic Books.&amp;lt;/ref&amp;gt;. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční proces začal jako první systematicky zkoumat rakouský psycholog působící v Americe, '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Fritz_Heider Fritz Heider]'''. Heider ve své knize ''The Psychology of Interpersonal Relation'' &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot; /&amp;gt; popsal tzv. '''laickou psychologii''' jako [[Vnímání|vnímání]] a posuzování druhých osob i sebe sama v každodenních situacích. Vytvořil první atribuční teorii – naivní analýzu událostí. Rozlišil atribuci na '''dispoziční''' a '''situační'''. Podle těchto dílčích atribucí rozlišil pozorovatele na lidi s vnějším místem a vnitřním místem kontroly. Atribuci považoval za předpoklad porozumění sociální realitě. Studie Heidera a Simmela &amp;lt;ref&amp;gt;Heider, F. &amp;amp; Simmel, M. (1944). An Experimental Study of Apparent Behavior. The American Journal of Psychology, 57, 243-259. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; prokázala silnou tendenci vysvětlovat si chování druhých jako úmyslné.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Koncept atribuce dále rozvinul americký psychologi '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Harold_Kelley Harold H. Kelley]''', který přispěl svou atribuční teorií k hlavnímu proudu sociální psychologie a přiblížil základní Heiderovy myšlenky vědecké obci &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H. H. (1967). Attribution Theory in Social Psychology. Nebraska Symposium on Motivation, 15, 192-238. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční tendence ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:All.png|400x465px|náhled|Atribuční tendence]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční tendence (sklony, styly) představují '''zkreslení vnímaní účastníků interakce''', které ovlivňuje interpretaci vlastního chování i chování ostatních lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Mezi hlavní atribuční tendence patří:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== základní atribuční chyba ===&lt;br /&gt;
Základní atribuční chyba je tendence připisovat '''vyšší vliv dispozičním příčinám''' než situačním příčinám &amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Amabile, T. &amp;amp; Steinmetz, J. (1977). Social Roles, Social Control and Biases in Social-Perception Processes. Journal of Personality and Social Psychology, 35(7), 485-494. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Pozorovatel většinou připisuje chování aktéra v dané situaci rysům jeho osobnosti („Udělal to, protože je takový.“). Roli hraje i výraznost rysů aktéra. &amp;lt;ref&amp;gt;McArthur, L.Z. &amp;amp; Post, D.L. (1977). Figural Emphasis and Person Perception. Journal of Experimental Social Psychology, 13(6), 520-535.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt aktér - pozorovatel ===&lt;br /&gt;
Efekt popisal v roce 1973 Nisbett tak, že aktér má tendence o sobě vytvářet situační atribuce („Nesložil jsem zkoušku, protože mě zkoušející nemá rád.“), zatímco pozorovatel má tendence o aktérovi vytvářet dispoziční atribuce (&amp;quot;Nesložil zkoušku, protože není dost chytrý.&amp;quot;) &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, E. R (1973). Behavior as seen by the actor and as seen by the observer. Journal of Personality and Social Psychology, 27(2), 154-164. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; .&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== egocentrické tendence ===&lt;br /&gt;
S teorií egocentrických tendencí přišli v roce 1977 badatelé Schlenker a Miller. Jsou to tendence '''připisovat si úspěch''' (sebeprosazující tendence) a '''nehlásit se k neúspěchu''' (sebeochraňující tendence) (&amp;quot;Vyhrál jsem, protože jsem dobrý.&amp;quot; X &amp;quot;Nevyhrál jsem, protože jsem měl smůlu.&amp;quot;). Roli hraje i náročnost dosažení úspěchu (čím bylo dosažení úspěchu náročnější, tím více ho připisujeme svým dispozicím). U atribuce směrem k ostatním lidem je tato tendence opačná (&amp;quot;Vyhrál, protože mu přálo štěstí.&amp;quot; X &amp;quot;Nevyhrál, protože není dost dobrý.&amp;quot;)  &amp;lt;ref&amp;gt;Schlenker, B.R. &amp;amp; Miller, R.S. (1977). Egocentrism in Groups: Self-serving Biases or Logical Information Processing?. Journal of Personality and Social Psychology, 35(10), 755-764. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt falešného konsenzu ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje, že pozorovatel má tendenci považovat svoje chování v situacích za '''obecnou normu''', jiné varianty chování považuje za netypické.&amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Green, D. &amp;amp; House, P. (1977). The &amp;quot;False Consensus Effect&amp;quot;: An Egocentric Bias in Social Perception and Attribution Processes. Journal of Experimental Social Psychology, 13(3), 279-301.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== spotlight efekt ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje '''přeceňování''' toho, kolik [[Pozornost|pozornosti]] věnují ostatní lidé chování osoby. &amp;lt;ref&amp;gt;Gilovich, T., Savitsky, K. &amp;amp; Medvec, V.H. (2000). The Spotlight Effect in Social Judgment: An Egocentric Bias in Estimates of the Salience of One's Own Actions and Appearance. Journal of Personality and Social Psychology, 78(2), 211-222. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční teorie ==&lt;br /&gt;
Atribuční teorie se věnují '''studiu procesů''', kterými pozorovatel subjektivně vnímá příčiny vlastního jednání a jednání druhých lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== naviní analýza událostí ===&lt;br /&gt;
Pozorovatel situace - podle Heidera „laický (naivní) vědec“ - si '''automaticky, intuitivně a nedokonale''' spojuje navenek projevené chování s jeho nepozorovatelnými příčinami. Svět se stává pro pozorovatele předvídatelnějším, pozorovatel získává pocit větší kontroly a je schopen větší adaptivity &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1985). &amp;quot;Spontaneous&amp;quot; Casual Thinking. Psychological Bulletin, 97(1), 74-84. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Pozorovatel má často tendence částečně nebo zcela ignorovat situační faktory.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== teorie odpovídajících závěrů === &lt;br /&gt;
Teorie odpovídajících závěrů, neboli paradigma atribuce akce, popisuje tendenci pozorovatele připisovat chování aktéra dispoziční příčiny tak, aby se chování dalo odůvodnit již '''známými rysy aktéra nebo očekáváním pozorovatele''' &amp;lt;ref&amp;gt;Jones, E.E. &amp;amp; Davis, K.E. (1965). From Acts to Disposition: The Attribution Process in Person Perception. In L. Berkowitz (Ed.), Advances in Experimental Social Psychology (219-266). Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. V této teorii se rozlišují tři faktory - '''hédonická relevance, zaměřenost na osobu a společenská žádoucnost''' - podle kterých se atribuce dále dělí na:&lt;br /&gt;
# atribuci intence (záměru)&lt;br /&gt;
# atribuci dispozice&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí intence, tzn. jako záměrné, pokud pro něj má '''příjemné nebo nepříjemné následky''' (je hédonicky relevantní), nebo pokud je '''zaměřené na osobu pozorovatele'''. Například pokud je pozorovatel aktérem veřejně uražen, usoudí, že ho aktér urazil záměrně.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí dispozice, tzn. přisuzuje chování aktéra jeho osobnosti, pokud '''není společensky žádoucí'''. Například zlozvyky, nevhodná mluva nebo nedodržení formalit (podržení dveří, uvolnění místa v dopravním prostředku) jsou hodnoceny jako osobnostní charakteristiky.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Kelleyho model ===&lt;br /&gt;
Kelleyho model z let 1967 a 1972 obsahuje dva základní koncepty, do kterých se dělí podle množství informací, které má pozorovatel k dispozici, a to na:&lt;br /&gt;
# '''kovariační model''' (k dispozici je větší množství informací)&lt;br /&gt;
# '''model kauzálních schémat''' (k dispozici je velmi omezené množství informací)&lt;br /&gt;
Kovariační model popisuje '''atribuci založenou na více pozorováních''' (např.: pozorovatel zná osobnost aktéra a jeho chování z různých situací). Informace z těchto pozorování se dělí do tří skupin:&lt;br /&gt;
* konsenzus&lt;br /&gt;
* konzistence&lt;br /&gt;
* distinktivnost&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:Covariation-model.jpg|550x540px|náhled|Kelleyho kovariační model]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konsenzus''' posuzuje stabilitu chování aktéra ve srovnání s ostatními lidmi, tzn. jak je chování aktéra běžné ve srovnání s chováním jiných osob.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konzistence''' posuzuje stabilitu chování aktéra v různých časech, tzn. zda je chování aktéra v určité situaci vždy stejná.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Distinktivnost''' posuzuje stabilitu reakce aktéra v různých prostředích, tzn. zda je chování aktéra stejné i pokud se prostředí změní.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při vysokém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a nízké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování situaci. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při nízkém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a vysoké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování osobnosti aktéra.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Například pokud se aktér v kině při sledování filmu nahlas směje, přisoudíme jeho chování dispozici nebo situaci podle toho, jestli se smějí i ostatní lidé (konsenzus), jestli se aktér směje pokaždé při sledování filmů (konzistence) a jestli se často a rád směje i v jiných situacích (distinktivnost). Pokud vidíme, že se smějí i ostatní lidé v kině (vysoký konsenzus) a víme, že se aktér při sledování filmů většinou nesměje (nízká konzistence) a že se příliš nesměje ani v jiných situacích (nízká distinktivnost), můžeme připsat chování aktéra situaci (směje se, protože je film zábavný). Pokud se ale ostatní lidé v kině nesmějí (nízký konsenzus) a my víme, že se aktér směje při sledování všech filmů (vysoká konzistence), připíšeme jeho chování spíše jeho dispozicím (nesměje se, protože je film zábavný; je to projev jeho osobnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;/&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Model kauzálních schémat, neboli konfigurace, popisuje '''atribuci založenou na jednom pozorování'''. Pozorovatel vyvozuje příčiny na základě kauzálních schémat, protože nemá dostatek informací na atribuci podle kovariačního modelu (většinou proto, že je aktér neznámá osoba). '''Kauzální schémata''' jsou přesvědčení, stereotypní představy, předsudky nebo zkušenosti, podle kterých pozorovatel provádí atribuce. &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H.H. (1972). Causal Schemata and the Attribution Process. In E.E. Jones, D.E. Kanouse, H.H Kelley, H.E. Nisbett, S. Valins &amp;amp; B. Weiner (Eds.). Attribution: Perceiving the Causes of Behavior, (151-174). Morristown: General Learning Press.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== atribuce příčiny v úkolové situaci ===&lt;br /&gt;
Úspěch nebo selhání v úkolových situacích vyvolá v  subjektu '''specifickou emocionální reakci''' &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1986). An Attributional Theory of Motivation and Emotion. Psychological Review, 92(4), 548-573.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Weiner dělí dané příčiny v úkolové situaci na:&lt;br /&gt;
# vnější a vnitřní&lt;br /&gt;
# stabilní a labilní&lt;br /&gt;
# kontrolovatelné a nekontrolovatelné&lt;br /&gt;
Například úsilí je labilní, vnitřní, kontrolovatelná příčina, zatímco obtížnost úkolu je stabilní,  vnější, nekontrolovatelná příčina.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Důsledky atribuce ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Situace versus dispozice =====&lt;br /&gt;
Na ochotný čin aktéra pozorovatel reaguje '''přívětivěji''', pokud tento čin připíše dispozičním faktorům, než pokud jej připíše situaci &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Regan, D.T. (1978). Attributional Aspects of Interpersonal Attraction. In J.H.Harvey, W.Ickes &amp;amp; R.F.Kidd (Eds.), New Directions in Attribution Research, 2 (212 - 235). Hillsdale: Lawrence Erlbaum Associates.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Naopak zraňující činy jsou pozorovatelem více tolerovány, pokud jsou připsány situačním faktorům.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Výkon je '''snadněji atribuován situačně než dispozičně''' a v případě, že je připsán situačním faktorům, je hodnocen spíše negativně. Například pokud nadřízený soustavně dohlíží na podřízeného pracovníka, je tento pracovník hodnocen jako méně důvěryhodný než nemonitorovaný pracovník &amp;lt;ref&amp;gt;Strickland, L.H., Aboud, F.E., Gergen, K.J., Jahoda, G. &amp;amp; Tajfel, H. (1976). The &amp;quot;power structure&amp;quot; in social psychology. Representative Research in Social Psychology, 7. 79 - 86.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Výkon monitorovaného pracovníka je totiž připisován vnějšímu tlaku, tedy situačnímu faktoru.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Vnitřní versus vnější motivace =====&lt;br /&gt;
Atribuce ovlivňuje '''posun mezi vnitřní a vnější [[Motivace|motivací]]'''. Výzkum provedený s dětmi ve školce ukázal, že pokud byla polovině skupiny dětí, která si ráda kreslila s barevnými fixy, za kreslení nabídnuta odměna, zájem této poloviny o kreslení se snížil oproti skupině, které za kreslení žádná odměna nabídnuta nebyla &amp;lt;ref&amp;gt;Lepper, M.R., Greene, D. &amp;amp; Nisbett, R.E. (1973). Undermining Children's Intrinsic Interest with Extrinsic Reward: A Test of Overjustification Hypothesis. Journal of Personality and Social Psychology, 28(1), 129 - 137.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Díky atribuční tendenci osoba, které je za určitý úkon nabídnuta odměna, začne vnímat vnější motivaci k úkonu a '''přestane vnímat vnitřní motivaci'''. To vede k závěru, že pokud k danému úkonu potřebuje vnější motivaci, zřejmě činnost není naplňující.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Příčiny emoční excitace =====&lt;br /&gt;
Atribuce má výrazný vliv na '''prožívání [[Emoce|emočního vzrušení]]'''. Pokud je možno excitaci připsat vnější příčinu (například zvýšená hladina adrenalinu v důsledku rizikového sportu nebo cvičení), je výsledné emoční prožívání excitací '''méně ovlivněno''', než v případě, kdy nebylo možné připsat excitaci situačnímu faktoru &amp;lt;ref&amp;gt;Schachter, S. &amp;amp; Singer, J. (1962). Cognitive, Social, and Physiological Determinants of Emotional State. Psychological Review, 69(5), 379 - 399.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Emoční prožívání excitace se zvýšilo také při špatně interpretované atribuci, tzn. pokud byla excitaci připsána nesprávná příčina &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, R.E. &amp;amp; Schachter, S. (1966). Cognitive Manipulation of Pain. Journal of Experimental Social Psychology, 2(3), 227 - 236.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Reference ====&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Použitá literatura ====&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*Collinová, C. et al. (2014). Kniha psychologie. Praha: Eudomedia, k.s. - Knižní klub.&lt;br /&gt;
*Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayes, B. &amp;amp; Hesketh, B. (1989). Attribution Theory, Judgmental Biases, and Cognitive Behavior Modification: Prospects and Problems. Cognitive Therapy and Research, 13 (3), 211 – 230. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayesová, N. (2009). Základy sociální psychologie.Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Kelley, H. H. &amp;amp; Michela, J. L. (1980). Attribution Theory and Research. Annual Review of Psychology, 31, 457 – 501. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Kučera, D. (2013). Moderni psychologie. Praha: Grada Publishing.&lt;br /&gt;
*Nakonečný, M. (1999). Sociální psychologie. Praha: Academia.&lt;br /&gt;
*Stroebe, H. &amp;amp; Hewstone, M. (2004). Sociální psychologie. Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Škobrtal, P. (2012). Vybrané kapitoly ze sociální psychologie. Ostrava: Ostravská univerzita.&lt;br /&gt;
*Řezáč, J. (1998). Sociální psychologie. Brno: Paido.&lt;br /&gt;
*Weiner, B. (2008). Reflections on the History of Attribution Theory and Research: People, Personalities, Publications, Problems. Social Psychology, 39 (3), 151 – 156. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Externí odkazy ====&lt;br /&gt;
[https://www.youtube.com/watch?v=mDhiyPAD6NQ Video o atribučních tendencích]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://www.uhh.hawaii.edu/~ronald/310/310-Attribution.htm Příklady atribuce v praxi]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://cogweb.ucla.edu/Discourse/Narrative/heider-simmel-demo.swf Experiment A.Michotta zabývající se přisuzováním příčiny chování neživých předmětů (animací)]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Zdroje obrázků ====&lt;br /&gt;
# vnitřní a vnější atribuce: http://www.mrgillpe.com/attribution-theory.html&lt;br /&gt;
# atribuční chyba: http://stripgenerator.com/strip/762151/sites-okay-youre-okay/view/all/&lt;br /&gt;
# Kelleyho kovariační model: https://leve.rs/blog/marketing-and-the-scientific-method/&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Klíčová slova====&lt;br /&gt;
atribuce, kauzalita, situace, dispozice, chování&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Základy sociální psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Katerina.Ruzickova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=8513</id>
		<title>Atribuce</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=8513"/>
		<updated>2014-11-15T18:21:31Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Katerina.Ruzickova: /* efekt aktér - pozorovatel */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
'''Kauzální atribuce''' je [[Sociální psychologie|sociálně-psychologický pojem]]. Je to '''kognitivní proces přisuzování jedné či více příčin vlastnímu chování a chování jiných lidí'''. Jedná se o způsob subjektivního vytváření spojitostí mezi příčinou a následkem chování. Jako speciální případ atribuce je někdy vydělována sebepercepce. &amp;lt;ref&amp;gt;Bem, D. J. (1967). Self-perception: An Alternative Interpretation of Cognitive Dissonance Phenomena. Psychological Review, 74(3), 183-200.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Proces atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuci předcházejí dva kroky:&lt;br /&gt;
#'''[[Vnímání|percepce činu]]'''&lt;br /&gt;
#'''hodnocení záměru činu'''.&lt;br /&gt;
Percepce činu je ovlivněna [[Motivace|motivačními]], kognitivními a podnětovými faktory. Hodnocení záměru činu je ovlivněno myšlenkovými zkratkami, neúplnými informacemi a předpojatostí pozorovatele. Proces probíhá jinak u cizího pozorovatele, kde je atribuce ovlivněna zejména '''informovaností''' pozorovatele a '''očekávaností''' chování aktéra, a jinak při atribuci známého pozorovatele nebo při sebepercepci, kde atribuující osoba rozlišuje především mezi '''pozitivním''' a '''negativním''' chováním. &amp;lt;ref&amp;gt;Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://www.ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Funkce atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce umožňuje lidem pochopit příčiny vnitřních i vnějších událostí a pochopení těchto příčin jim umožňuje se lépe adaptovat. &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;&amp;gt;Heider, F. (1958). The Psychology of Interpersonal Relations. Retrieved from http://books.google.cz&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:6777539 orig.jpg|400x350px|náhled|Základní dělení atribuce na dispoziční a situační atribuci]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Základní dělení atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce se dělí na dvě základní skupiny:&lt;br /&gt;
#'''vnější'''&lt;br /&gt;
#'''vnitřní'''. &lt;br /&gt;
Vnější (situační, environmentální) atribuce je ovlivněna '''situačními faktory''', tzn. vnějším okolím aktéra (např.: obeznámenost s prostředím, síla podnětů).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vnitřní (osobnostní, dispoziční) atribuce je ovlivněna '''dispozičními faktory''', tzn. [[Psychologie osobnosti|osobností]] aktéra (z atribučního hlediska to jsou především motivy a schopnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Dimenze atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce může být klasifikována v několika dimenzích:&lt;br /&gt;
* '''místo kauzality (kontroly)'''&lt;br /&gt;
Poprvé rozdělil atribuci podle této dimenze Fritz Heider v roce 1958 &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt;, a to na:&lt;br /&gt;
# '''vnitřní místo kontroly'''&lt;br /&gt;
# '''vnější místo kontroly'''&lt;br /&gt;
Lidé s vnitřním místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet dispoziční atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Lidé s vnějším místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet situační atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* '''stabilita'''&lt;br /&gt;
Faktory stability příčiny chování se dělí na:&lt;br /&gt;
# '''stabilní faktory'''&lt;br /&gt;
# '''nestabilní faktory'''&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotní příčinu jako stabilní, pokud je ji '''obtížné (až nemožné) změnit''', např.: [[Inteligence|inteligence]], zákony.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí příčinu jako nestabilní, pokud se dá '''relativně snadno změnit (ovlivnit)''', např.: úsilí.&lt;br /&gt;
* '''záměrnost'''&lt;br /&gt;
* '''kontrolovatelnost'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Vznik pojmu ===&lt;br /&gt;
Tématem atribuce na začátku 20. století zabýval například Ichheiser &amp;lt;ref&amp;gt;Ichheiser, G. (1933). Das Können, die Bedingungen des Könnens und das Erlebnis des Könnens. Zeitschrift für Angewandte Psychologie, 44, 364-378.&amp;lt;/ref&amp;gt; nebo Michotte, který v roce 1946 jako první provedl sérii experimentů týkajících se vnímání kauzality &amp;lt;ref&amp;gt;Michotte, A. (1963). The Perception of Causality. New York: Basic Books.&amp;lt;/ref&amp;gt;. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční proces začal jako první systematicky zkoumat rakouský psycholog působící v Americe, '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Fritz_Heider Fritz Heider]'''. Heider ve své knize ''The Psychology of Interpersonal Relation'' &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot; /&amp;gt; popsal tzv. '''laickou psychologii''' jako [[Vnímání|vnímání]] a posuzování druhých osob i sebe sama v každodenních situacích. Vytvořil první atribuční teorii – naivní analýzu událostí. Rozlišil atribuci na '''dispoziční''' a '''situační'''. Podle těchto dílčích atribucí rozlišil pozorovatele na lidi s vnějším místem a vnitřním místem kontroly. Atribuci považoval za předpoklad porozumění sociální realitě. Studie Heidera a Simmela &amp;lt;ref&amp;gt;Heider, F. &amp;amp; Simmel, M. (1944). An Experimental Study of Apparent Behavior. The American Journal of Psychology, 57, 243-259. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; prokázala silnou tendenci vysvětlovat si chování druhých jako úmyslné.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Koncept atribuce dále rozvinul americký psychologi '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Harold_Kelley Harold H. Kelley]''', který přispěl svou atribuční teorií k hlavnímu proudu sociální psychologie a přiblížil základní Heiderovy myšlenky vědecké obci &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H. H. (1967). Attribution Theory in Social Psychology. Nebraska Symposium on Motivation, 15, 192-238. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční tendence ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:All.png|400x465px|náhled|Atribuční tendence]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční tendence (sklony, styly) představují '''zkreslení vnímaní účastníků interakce''', které ovlivňuje interpretaci vlastního chování i chování ostatních lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Mezi hlavní atribuční tendence patří:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== základní atribuční chyba ===&lt;br /&gt;
Základní atribuční chyba je tendence připisovat '''vyšší vliv dispozičním příčinám''' než situačním příčinám &amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Amabile, T. &amp;amp; Steinmetz, J. (1977). Social Roles, Social Control and Biases in Social-Perception Processes. Journal of Personality and Social Psychology, 35(7), 485-494. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Pozorovatel většinou připisuje chování aktéra v dané situaci rysům jeho osobnosti („Udělal to, protože je takový.“). Roli hraje i výraznost rysů aktéra. &amp;lt;ref&amp;gt;McArthur, L.Z. &amp;amp; Post, D.L. (1977). Figural Emphasis and Person Perception. Journal of Experimental Social Psychology, 13(6), 520-535.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt aktér - pozorovatel ===&lt;br /&gt;
Efekt popisal v roce 1973 Nisbett tak, že aktér má tendence o sobě vytvářet situační atribuce („Nesložil jsem zkoušku, protože mě zkoušející nemá rád.“), zatímco pozorovatel má tendence o aktérovi vytvářet dispoziční atribuce (&amp;quot;Nesložil zkoušku, protože není dost chytrý.&amp;quot;) &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, E. R (1973). Behavior as seen by the actor and as seen by the observer. Journal of Personality and Social Psychology, 27(2), 154-164. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; .&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== egocentrické tendence ===&lt;br /&gt;
S teorií egocentrických tendencí přišli v roce 1977 badatelé Schlenker a Miller &amp;lt;ref&amp;gt;Schlenker, B.R. &amp;amp; Miller, R.S. (1977). Egocentrism in Groups: Self-serving Biases or Logical Information Processing?. Journal of Personality and Social Psychology, 35(10), 755-764. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Jsou to tendence '''připisovat si úspěch''' (sebeprosazující tendence) a '''nehlásit se k neúspěchu''' (sebeochraňující tendence) (&amp;quot;Vyhrál jsem, protože jsem dobrý.&amp;quot; X &amp;quot;Nevyhrál jsem, protože jsem měl smůlu.&amp;quot;). Roli hraje i náročnost dosažení úspěchu (čím bylo dosažení úspěchu náročnější, tím více ho připisujeme svým dispozicím). U atribuce směrem k ostatním lidem je tato tendence opačná (&amp;quot;Vyhrál, protože mu přálo štěstí.&amp;quot; X &amp;quot;Nevyhrál, protože není dost dobrý.&amp;quot;).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt falešného konsenzu ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje, že pozorovatel má tendenci považovat svoje chování v situacích za '''obecnou normu''', jiné varianty chování považuje za netypické.&amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Green, D. &amp;amp; House, P. (1977). The &amp;quot;False Consensus Effect&amp;quot;: An Egocentric Bias in Social Perception and Attribution Processes. Journal of Experimental Social Psychology, 13(3), 279-301.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== spotlight efekt ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje '''přeceňování''' toho, kolik [[Pozornost|pozornosti]] věnují ostatní lidé chování osoby. &amp;lt;ref&amp;gt;Gilovich, T., Savitsky, K. &amp;amp; Medvec, V.H. (2000). The Spotlight Effect in Social Judgment: An Egocentric Bias in Estimates of the Salience of One's Own Actions and Appearance. Journal of Personality and Social Psychology, 78(2), 211-222. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční teorie ==&lt;br /&gt;
Atribuční teorie se věnují '''studiu procesů''', kterými pozorovatel subjektivně vnímá příčiny vlastního jednání a jednání druhých lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== naviní analýza událostí ===&lt;br /&gt;
Pozorovatel situace - podle Heidera „laický (naivní) vědec“ - si '''automaticky, intuitivně a nedokonale''' spojuje navenek projevené chování s jeho nepozorovatelnými příčinami. Svět se stává pro pozorovatele předvídatelnějším, pozorovatel získává pocit větší kontroly a je schopen větší adaptivity &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1985). &amp;quot;Spontaneous&amp;quot; Casual Thinking. Psychological Bulletin, 97(1), 74-84. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Pozorovatel má často tendence částečně nebo zcela ignorovat situační faktory.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== teorie odpovídajících závěrů === &lt;br /&gt;
Teorie odpovídajících závěrů, neboli paradigma atribuce akce, popisuje tendenci pozorovatele připisovat chování aktéra dispoziční příčiny tak, aby se chování dalo odůvodnit již '''známými rysy aktéra nebo očekáváním pozorovatele''' &amp;lt;ref&amp;gt;Jones, E.E. &amp;amp; Davis, K.E. (1965). From Acts to Disposition: The Attribution Process in Person Perception. In L. Berkowitz (Ed.), Advances in Experimental Social Psychology (219-266). Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. V této teorii se rozlišují tři faktory - '''hédonická relevance, zaměřenost na osobu a společenská žádoucnost''' - podle kterých se atribuce dále dělí na:&lt;br /&gt;
# atribuci intence (záměru)&lt;br /&gt;
# atribuci dispozice&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí intence, tzn. jako záměrné, pokud pro něj má '''příjemné nebo nepříjemné následky''' (je hédonicky relevantní), nebo pokud je '''zaměřené na osobu pozorovatele'''. Například pokud je pozorovatel aktérem veřejně uražen, usoudí, že ho aktér urazil záměrně.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí dispozice, tzn. přisuzuje chování aktéra jeho osobnosti, pokud '''není společensky žádoucí'''. Například zlozvyky, nevhodná mluva nebo nedodržení formalit (podržení dveří, uvolnění místa v dopravním prostředku) jsou hodnoceny jako osobnostní charakteristiky.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Kelleyho model ===&lt;br /&gt;
Kelleyho model z let 1967 a 1972 obsahuje dva základní koncepty, do kterých se dělí podle množství informací, které má pozorovatel k dispozici, a to na:&lt;br /&gt;
# '''kovariační model''' (k dispozici je větší množství informací)&lt;br /&gt;
# '''model kauzálních schémat''' (k dispozici je velmi omezené množství informací)&lt;br /&gt;
Kovariační model popisuje '''atribuci založenou na více pozorováních''' (např.: pozorovatel zná osobnost aktéra a jeho chování z různých situací). Informace z těchto pozorování se dělí do tří skupin:&lt;br /&gt;
* konsenzus&lt;br /&gt;
* konzistence&lt;br /&gt;
* distinktivnost&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:Covariation-model.jpg|550x540px|náhled|Kelleyho kovariační model]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konsenzus''' posuzuje stabilitu chování aktéra ve srovnání s ostatními lidmi, tzn. jak je chování aktéra běžné ve srovnání s chováním jiných osob.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konzistence''' posuzuje stabilitu chování aktéra v různých časech, tzn. zda je chování aktéra v určité situaci vždy stejná.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Distinktivnost''' posuzuje stabilitu reakce aktéra v různých prostředích, tzn. zda je chování aktéra stejné i pokud se prostředí změní.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při vysokém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a nízké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování situaci. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při nízkém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a vysoké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování osobnosti aktéra.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Například pokud se aktér v kině při sledování filmu nahlas směje, přisoudíme jeho chování dispozici nebo situaci podle toho, jestli se smějí i ostatní lidé (konsenzus), jestli se aktér směje pokaždé při sledování filmů (konzistence) a jestli se často a rád směje i v jiných situacích (distinktivnost). Pokud vidíme, že se smějí i ostatní lidé v kině (vysoký konsenzus) a víme, že se aktér při sledování filmů většinou nesměje (nízká konzistence) a že se příliš nesměje ani v jiných situacích (nízká distinktivnost), můžeme připsat chování aktéra situaci (směje se, protože je film zábavný). Pokud se ale ostatní lidé v kině nesmějí (nízký konsenzus) a my víme, že se aktér směje při sledování všech filmů (vysoká konzistence), připíšeme jeho chování spíše jeho dispozicím (nesměje se, protože je film zábavný; je to projev jeho osobnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;/&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Model kauzálních schémat, neboli konfigurace, popisuje '''atribuci založenou na jednom pozorování'''. Pozorovatel vyvozuje příčiny na základě kauzálních schémat, protože nemá dostatek informací na atribuci podle kovariačního modelu (většinou proto, že je aktér neznámá osoba). '''Kauzální schémata''' jsou přesvědčení, stereotypní představy, předsudky nebo zkušenosti, podle kterých pozorovatel provádí atribuce. &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H.H. (1972). Causal Schemata and the Attribution Process. In E.E. Jones, D.E. Kanouse, H.H Kelley, H.E. Nisbett, S. Valins &amp;amp; B. Weiner (Eds.). Attribution: Perceiving the Causes of Behavior, (151-174). Morristown: General Learning Press.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== atribuce příčiny v úkolové situaci ===&lt;br /&gt;
Úspěch nebo selhání v úkolových situacích vyvolá v  subjektu '''specifickou emocionální reakci''' &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1986). An Attributional Theory of Motivation and Emotion. Psychological Review, 92(4), 548-573.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Weiner dělí dané příčiny v úkolové situaci na:&lt;br /&gt;
# vnější a vnitřní&lt;br /&gt;
# stabilní a labilní&lt;br /&gt;
# kontrolovatelné a nekontrolovatelné&lt;br /&gt;
Například úsilí je labilní, vnitřní, kontrolovatelná příčina, zatímco obtížnost úkolu je stabilní,  vnější, nekontrolovatelná příčina.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Důsledky atribuce ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Situace versus dispozice =====&lt;br /&gt;
Na ochotný čin aktéra pozorovatel reaguje '''přívětivěji''', pokud tento čin připíše dispozičním faktorům, než pokud jej připíše situaci &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Regan, D.T. (1978). Attributional Aspects of Interpersonal Attraction. In J.H.Harvey, W.Ickes &amp;amp; R.F.Kidd (Eds.), New Directions in Attribution Research, 2 (212 - 235). Hillsdale: Lawrence Erlbaum Associates.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Naopak zraňující činy jsou pozorovatelem více tolerovány, pokud jsou připsány situačním faktorům.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Výkon je '''snadněji atribuován situačně než dispozičně''' a v případě, že je připsán situačním faktorům, je hodnocen spíše negativně. Například pokud nadřízený soustavně dohlíží na podřízeného pracovníka, je tento pracovník hodnocen jako méně důvěryhodný než nemonitorovaný pracovník &amp;lt;ref&amp;gt;Strickland, L.H., Aboud, F.E., Gergen, K.J., Jahoda, G. &amp;amp; Tajfel, H. (1976). The &amp;quot;power structure&amp;quot; in social psychology. Representative Research in Social Psychology, 7. 79 - 86.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Výkon monitorovaného pracovníka je totiž připisován vnějšímu tlaku, tedy situačnímu faktoru.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Vnitřní versus vnější motivace =====&lt;br /&gt;
Atribuce ovlivňuje '''posun mezi vnitřní a vnější [[Motivace|motivací]]'''. Výzkum provedený s dětmi ve školce ukázal, že pokud byla polovině skupiny dětí, která si ráda kreslila s barevnými fixy, za kreslení nabídnuta odměna, zájem této poloviny o kreslení se snížil oproti skupině, které za kreslení žádná odměna nabídnuta nebyla &amp;lt;ref&amp;gt;Lepper, M.R., Greene, D. &amp;amp; Nisbett, R.E. (1973). Undermining Children's Intrinsic Interest with Extrinsic Reward: A Test of Overjustification Hypothesis. Journal of Personality and Social Psychology, 28(1), 129 - 137.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Díky atribuční tendenci osoba, které je za určitý úkon nabídnuta odměna, začne vnímat vnější motivaci k úkonu a '''přestane vnímat vnitřní motivaci'''. To vede k závěru, že pokud k danému úkonu potřebuje vnější motivaci, zřejmě činnost není naplňující.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Příčiny emoční excitace =====&lt;br /&gt;
Atribuce má výrazný vliv na '''prožívání [[Emoce|emočního vzrušení]]'''. Pokud je možno excitaci připsat vnější příčinu (například zvýšená hladina adrenalinu v důsledku rizikového sportu nebo cvičení), je výsledné emoční prožívání excitací '''méně ovlivněno''', než v případě, kdy nebylo možné připsat excitaci situačnímu faktoru &amp;lt;ref&amp;gt;Schachter, S. &amp;amp; Singer, J. (1962). Cognitive, Social, and Physiological Determinants of Emotional State. Psychological Review, 69(5), 379 - 399.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Emoční prožívání excitace se zvýšilo také při špatně interpretované atribuci, tzn. pokud byla excitaci připsána nesprávná příčina &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, R.E. &amp;amp; Schachter, S. (1966). Cognitive Manipulation of Pain. Journal of Experimental Social Psychology, 2(3), 227 - 236.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Reference ====&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Použitá literatura ====&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*Collinová, C. et al. (2014). Kniha psychologie. Praha: Eudomedia, k.s. - Knižní klub.&lt;br /&gt;
*Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayes, B. &amp;amp; Hesketh, B. (1989). Attribution Theory, Judgmental Biases, and Cognitive Behavior Modification: Prospects and Problems. Cognitive Therapy and Research, 13 (3), 211 – 230. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayesová, N. (2009). Základy sociální psychologie.Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Kelley, H. H. &amp;amp; Michela, J. L. (1980). Attribution Theory and Research. Annual Review of Psychology, 31, 457 – 501. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Kučera, D. (2013). Moderni psychologie. Praha: Grada Publishing.&lt;br /&gt;
*Nakonečný, M. (1999). Sociální psychologie. Praha: Academia.&lt;br /&gt;
*Stroebe, H. &amp;amp; Hewstone, M. (2004). Sociální psychologie. Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Škobrtal, P. (2012). Vybrané kapitoly ze sociální psychologie. Ostrava: Ostravská univerzita.&lt;br /&gt;
*Řezáč, J. (1998). Sociální psychologie. Brno: Paido.&lt;br /&gt;
*Weiner, B. (2008). Reflections on the History of Attribution Theory and Research: People, Personalities, Publications, Problems. Social Psychology, 39 (3), 151 – 156. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Externí odkazy ====&lt;br /&gt;
[https://www.youtube.com/watch?v=mDhiyPAD6NQ Video o atribučních tendencích]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://www.uhh.hawaii.edu/~ronald/310/310-Attribution.htm Příklady atribuce v praxi]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://cogweb.ucla.edu/Discourse/Narrative/heider-simmel-demo.swf Experiment A.Michotta zabývající se přisuzováním příčiny chování neživých předmětů (animací)]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Zdroje obrázků ====&lt;br /&gt;
# vnitřní a vnější atribuce: http://www.mrgillpe.com/attribution-theory.html&lt;br /&gt;
# atribuční chyba: http://stripgenerator.com/strip/762151/sites-okay-youre-okay/view/all/&lt;br /&gt;
# Kelleyho kovariační model: https://leve.rs/blog/marketing-and-the-scientific-method/&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Klíčová slova====&lt;br /&gt;
atribuce, kauzalita, situace, dispozice, chování&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Základy sociální psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Katerina.Ruzickova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=8512</id>
		<title>Atribuce</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=8512"/>
		<updated>2014-11-15T18:13:33Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Katerina.Ruzickova: /* Kelleyho model */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
'''Kauzální atribuce''' je [[Sociální psychologie|sociálně-psychologický pojem]]. Je to '''kognitivní proces přisuzování jedné či více příčin vlastnímu chování a chování jiných lidí'''. Jedná se o způsob subjektivního vytváření spojitostí mezi příčinou a následkem chování. Jako speciální případ atribuce je někdy vydělována sebepercepce. &amp;lt;ref&amp;gt;Bem, D. J. (1967). Self-perception: An Alternative Interpretation of Cognitive Dissonance Phenomena. Psychological Review, 74(3), 183-200.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Proces atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuci předcházejí dva kroky:&lt;br /&gt;
#'''[[Vnímání|percepce činu]]'''&lt;br /&gt;
#'''hodnocení záměru činu'''.&lt;br /&gt;
Percepce činu je ovlivněna [[Motivace|motivačními]], kognitivními a podnětovými faktory. Hodnocení záměru činu je ovlivněno myšlenkovými zkratkami, neúplnými informacemi a předpojatostí pozorovatele. Proces probíhá jinak u cizího pozorovatele, kde je atribuce ovlivněna zejména '''informovaností''' pozorovatele a '''očekávaností''' chování aktéra, a jinak při atribuci známého pozorovatele nebo při sebepercepci, kde atribuující osoba rozlišuje především mezi '''pozitivním''' a '''negativním''' chováním. &amp;lt;ref&amp;gt;Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://www.ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Funkce atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce umožňuje lidem pochopit příčiny vnitřních i vnějších událostí a pochopení těchto příčin jim umožňuje se lépe adaptovat. &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;&amp;gt;Heider, F. (1958). The Psychology of Interpersonal Relations. Retrieved from http://books.google.cz&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:6777539 orig.jpg|400x350px|náhled|Základní dělení atribuce na dispoziční a situační atribuci]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Základní dělení atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce se dělí na dvě základní skupiny:&lt;br /&gt;
#'''vnější'''&lt;br /&gt;
#'''vnitřní'''. &lt;br /&gt;
Vnější (situační, environmentální) atribuce je ovlivněna '''situačními faktory''', tzn. vnějším okolím aktéra (např.: obeznámenost s prostředím, síla podnětů).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vnitřní (osobnostní, dispoziční) atribuce je ovlivněna '''dispozičními faktory''', tzn. [[Psychologie osobnosti|osobností]] aktéra (z atribučního hlediska to jsou především motivy a schopnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Dimenze atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce může být klasifikována v několika dimenzích:&lt;br /&gt;
* '''místo kauzality (kontroly)'''&lt;br /&gt;
Poprvé rozdělil atribuci podle této dimenze Fritz Heider v roce 1958 &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt;, a to na:&lt;br /&gt;
# '''vnitřní místo kontroly'''&lt;br /&gt;
# '''vnější místo kontroly'''&lt;br /&gt;
Lidé s vnitřním místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet dispoziční atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Lidé s vnějším místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet situační atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* '''stabilita'''&lt;br /&gt;
Faktory stability příčiny chování se dělí na:&lt;br /&gt;
# '''stabilní faktory'''&lt;br /&gt;
# '''nestabilní faktory'''&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotní příčinu jako stabilní, pokud je ji '''obtížné (až nemožné) změnit''', např.: [[Inteligence|inteligence]], zákony.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí příčinu jako nestabilní, pokud se dá '''relativně snadno změnit (ovlivnit)''', např.: úsilí.&lt;br /&gt;
* '''záměrnost'''&lt;br /&gt;
* '''kontrolovatelnost'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Vznik pojmu ===&lt;br /&gt;
Tématem atribuce na začátku 20. století zabýval například Ichheiser &amp;lt;ref&amp;gt;Ichheiser, G. (1933). Das Können, die Bedingungen des Könnens und das Erlebnis des Könnens. Zeitschrift für Angewandte Psychologie, 44, 364-378.&amp;lt;/ref&amp;gt; nebo Michotte, který v roce 1946 jako první provedl sérii experimentů týkajících se vnímání kauzality &amp;lt;ref&amp;gt;Michotte, A. (1963). The Perception of Causality. New York: Basic Books.&amp;lt;/ref&amp;gt;. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční proces začal jako první systematicky zkoumat rakouský psycholog působící v Americe, '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Fritz_Heider Fritz Heider]'''. Heider ve své knize ''The Psychology of Interpersonal Relation'' &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot; /&amp;gt; popsal tzv. '''laickou psychologii''' jako [[Vnímání|vnímání]] a posuzování druhých osob i sebe sama v každodenních situacích. Vytvořil první atribuční teorii – naivní analýzu událostí. Rozlišil atribuci na '''dispoziční''' a '''situační'''. Podle těchto dílčích atribucí rozlišil pozorovatele na lidi s vnějším místem a vnitřním místem kontroly. Atribuci považoval za předpoklad porozumění sociální realitě. Studie Heidera a Simmela &amp;lt;ref&amp;gt;Heider, F. &amp;amp; Simmel, M. (1944). An Experimental Study of Apparent Behavior. The American Journal of Psychology, 57, 243-259. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; prokázala silnou tendenci vysvětlovat si chování druhých jako úmyslné.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Koncept atribuce dále rozvinul americký psychologi '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Harold_Kelley Harold H. Kelley]''', který přispěl svou atribuční teorií k hlavnímu proudu sociální psychologie a přiblížil základní Heiderovy myšlenky vědecké obci &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H. H. (1967). Attribution Theory in Social Psychology. Nebraska Symposium on Motivation, 15, 192-238. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční tendence ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:All.png|400x465px|náhled|Atribuční tendence]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční tendence (sklony, styly) představují '''zkreslení vnímaní účastníků interakce''', které ovlivňuje interpretaci vlastního chování i chování ostatních lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Mezi hlavní atribuční tendence patří:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== základní atribuční chyba ===&lt;br /&gt;
Základní atribuční chyba je tendence připisovat '''vyšší vliv dispozičním příčinám''' než situačním příčinám &amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Amabile, T. &amp;amp; Steinmetz, J. (1977). Social Roles, Social Control and Biases in Social-Perception Processes. Journal of Personality and Social Psychology, 35(7), 485-494. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Pozorovatel většinou připisuje chování aktéra v dané situaci rysům jeho osobnosti („Udělal to, protože je takový.“). Roli hraje i výraznost rysů aktéra. &amp;lt;ref&amp;gt;McArthur, L.Z. &amp;amp; Post, D.L. (1977). Figural Emphasis and Person Perception. Journal of Experimental Social Psychology, 13(6), 520-535.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt aktér - pozorovatel ===&lt;br /&gt;
Efekt popisal v roce 1973 Nisbett &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, E. R (1973). Behavior as seen by the actor and as seen by the observer. Journal of Personality and Social Psychology, 27(2), 154-164. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; tak, že aktér má tendence o sobě vytvářet situační atribuce („Nesložil jsem zkoušku, protože mě zkoušející nemá rád.“), zatímco pozorovatel má tendence o aktérovi vytvářet dispoziční atribuce (&amp;quot;Nesložil zkoušku, protože není dost chytrý.&amp;quot;).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== egocentrické tendence ===&lt;br /&gt;
S teorií egocentrických tendencí přišli v roce 1977 badatelé Schlenker a Miller &amp;lt;ref&amp;gt;Schlenker, B.R. &amp;amp; Miller, R.S. (1977). Egocentrism in Groups: Self-serving Biases or Logical Information Processing?. Journal of Personality and Social Psychology, 35(10), 755-764. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Jsou to tendence '''připisovat si úspěch''' (sebeprosazující tendence) a '''nehlásit se k neúspěchu''' (sebeochraňující tendence) (&amp;quot;Vyhrál jsem, protože jsem dobrý.&amp;quot; X &amp;quot;Nevyhrál jsem, protože jsem měl smůlu.&amp;quot;). Roli hraje i náročnost dosažení úspěchu (čím bylo dosažení úspěchu náročnější, tím více ho připisujeme svým dispozicím). U atribuce směrem k ostatním lidem je tato tendence opačná (&amp;quot;Vyhrál, protože mu přálo štěstí.&amp;quot; X &amp;quot;Nevyhrál, protože není dost dobrý.&amp;quot;).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt falešného konsenzu ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje, že pozorovatel má tendenci považovat svoje chování v situacích za '''obecnou normu''', jiné varianty chování považuje za netypické.&amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Green, D. &amp;amp; House, P. (1977). The &amp;quot;False Consensus Effect&amp;quot;: An Egocentric Bias in Social Perception and Attribution Processes. Journal of Experimental Social Psychology, 13(3), 279-301.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== spotlight efekt ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje '''přeceňování''' toho, kolik [[Pozornost|pozornosti]] věnují ostatní lidé chování osoby. &amp;lt;ref&amp;gt;Gilovich, T., Savitsky, K. &amp;amp; Medvec, V.H. (2000). The Spotlight Effect in Social Judgment: An Egocentric Bias in Estimates of the Salience of One's Own Actions and Appearance. Journal of Personality and Social Psychology, 78(2), 211-222. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční teorie ==&lt;br /&gt;
Atribuční teorie se věnují '''studiu procesů''', kterými pozorovatel subjektivně vnímá příčiny vlastního jednání a jednání druhých lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== naviní analýza událostí ===&lt;br /&gt;
Pozorovatel situace - podle Heidera „laický (naivní) vědec“ - si '''automaticky, intuitivně a nedokonale''' spojuje navenek projevené chování s jeho nepozorovatelnými příčinami. Svět se stává pro pozorovatele předvídatelnějším, pozorovatel získává pocit větší kontroly a je schopen větší adaptivity &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1985). &amp;quot;Spontaneous&amp;quot; Casual Thinking. Psychological Bulletin, 97(1), 74-84. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Pozorovatel má často tendence částečně nebo zcela ignorovat situační faktory.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== teorie odpovídajících závěrů === &lt;br /&gt;
Teorie odpovídajících závěrů, neboli paradigma atribuce akce, popisuje tendenci pozorovatele připisovat chování aktéra dispoziční příčiny tak, aby se chování dalo odůvodnit již '''známými rysy aktéra nebo očekáváním pozorovatele''' &amp;lt;ref&amp;gt;Jones, E.E. &amp;amp; Davis, K.E. (1965). From Acts to Disposition: The Attribution Process in Person Perception. In L. Berkowitz (Ed.), Advances in Experimental Social Psychology (219-266). Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. V této teorii se rozlišují tři faktory - '''hédonická relevance, zaměřenost na osobu a společenská žádoucnost''' - podle kterých se atribuce dále dělí na:&lt;br /&gt;
# atribuci intence (záměru)&lt;br /&gt;
# atribuci dispozice&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí intence, tzn. jako záměrné, pokud pro něj má '''příjemné nebo nepříjemné následky''' (je hédonicky relevantní), nebo pokud je '''zaměřené na osobu pozorovatele'''. Například pokud je pozorovatel aktérem veřejně uražen, usoudí, že ho aktér urazil záměrně.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí dispozice, tzn. přisuzuje chování aktéra jeho osobnosti, pokud '''není společensky žádoucí'''. Například zlozvyky, nevhodná mluva nebo nedodržení formalit (podržení dveří, uvolnění místa v dopravním prostředku) jsou hodnoceny jako osobnostní charakteristiky.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Kelleyho model ===&lt;br /&gt;
Kelleyho model z let 1967 a 1972 obsahuje dva základní koncepty, do kterých se dělí podle množství informací, které má pozorovatel k dispozici, a to na:&lt;br /&gt;
# '''kovariační model''' (k dispozici je větší množství informací)&lt;br /&gt;
# '''model kauzálních schémat''' (k dispozici je velmi omezené množství informací)&lt;br /&gt;
Kovariační model popisuje '''atribuci založenou na více pozorováních''' (např.: pozorovatel zná osobnost aktéra a jeho chování z různých situací). Informace z těchto pozorování se dělí do tří skupin:&lt;br /&gt;
* konsenzus&lt;br /&gt;
* konzistence&lt;br /&gt;
* distinktivnost&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:Covariation-model.jpg|550x540px|náhled|Kelleyho kovariační model]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konsenzus''' posuzuje stabilitu chování aktéra ve srovnání s ostatními lidmi, tzn. jak je chování aktéra běžné ve srovnání s chováním jiných osob.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konzistence''' posuzuje stabilitu chování aktéra v různých časech, tzn. zda je chování aktéra v určité situaci vždy stejná.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Distinktivnost''' posuzuje stabilitu reakce aktéra v různých prostředích, tzn. zda je chování aktéra stejné i pokud se prostředí změní.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při vysokém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a nízké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování situaci. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při nízkém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a vysoké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování osobnosti aktéra.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Například pokud se aktér v kině při sledování filmu nahlas směje, přisoudíme jeho chování dispozici nebo situaci podle toho, jestli se smějí i ostatní lidé (konsenzus), jestli se aktér směje pokaždé při sledování filmů (konzistence) a jestli se často a rád směje i v jiných situacích (distinktivnost). Pokud vidíme, že se smějí i ostatní lidé v kině (vysoký konsenzus) a víme, že se aktér při sledování filmů většinou nesměje (nízká konzistence) a že se příliš nesměje ani v jiných situacích (nízká distinktivnost), můžeme připsat chování aktéra situaci (směje se, protože je film zábavný). Pokud se ale ostatní lidé v kině nesmějí (nízký konsenzus) a my víme, že se aktér směje při sledování všech filmů (vysoká konzistence), připíšeme jeho chování spíše jeho dispozicím (nesměje se, protože je film zábavný; je to projev jeho osobnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;/&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Model kauzálních schémat, neboli konfigurace, popisuje '''atribuci založenou na jednom pozorování'''. Pozorovatel vyvozuje příčiny na základě kauzálních schémat, protože nemá dostatek informací na atribuci podle kovariačního modelu (většinou proto, že je aktér neznámá osoba). '''Kauzální schémata''' jsou přesvědčení, stereotypní představy, předsudky nebo zkušenosti, podle kterých pozorovatel provádí atribuce. &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H.H. (1972). Causal Schemata and the Attribution Process. In E.E. Jones, D.E. Kanouse, H.H Kelley, H.E. Nisbett, S. Valins &amp;amp; B. Weiner (Eds.). Attribution: Perceiving the Causes of Behavior, (151-174). Morristown: General Learning Press.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== atribuce příčiny v úkolové situaci ===&lt;br /&gt;
Úspěch nebo selhání v úkolových situacích vyvolá v  subjektu '''specifickou emocionální reakci''' &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1986). An Attributional Theory of Motivation and Emotion. Psychological Review, 92(4), 548-573.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Weiner dělí dané příčiny v úkolové situaci na:&lt;br /&gt;
# vnější a vnitřní&lt;br /&gt;
# stabilní a labilní&lt;br /&gt;
# kontrolovatelné a nekontrolovatelné&lt;br /&gt;
Například úsilí je labilní, vnitřní, kontrolovatelná příčina, zatímco obtížnost úkolu je stabilní,  vnější, nekontrolovatelná příčina.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Důsledky atribuce ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Situace versus dispozice =====&lt;br /&gt;
Na ochotný čin aktéra pozorovatel reaguje '''přívětivěji''', pokud tento čin připíše dispozičním faktorům, než pokud jej připíše situaci &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Regan, D.T. (1978). Attributional Aspects of Interpersonal Attraction. In J.H.Harvey, W.Ickes &amp;amp; R.F.Kidd (Eds.), New Directions in Attribution Research, 2 (212 - 235). Hillsdale: Lawrence Erlbaum Associates.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Naopak zraňující činy jsou pozorovatelem více tolerovány, pokud jsou připsány situačním faktorům.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Výkon je '''snadněji atribuován situačně než dispozičně''' a v případě, že je připsán situačním faktorům, je hodnocen spíše negativně. Například pokud nadřízený soustavně dohlíží na podřízeného pracovníka, je tento pracovník hodnocen jako méně důvěryhodný než nemonitorovaný pracovník &amp;lt;ref&amp;gt;Strickland, L.H., Aboud, F.E., Gergen, K.J., Jahoda, G. &amp;amp; Tajfel, H. (1976). The &amp;quot;power structure&amp;quot; in social psychology. Representative Research in Social Psychology, 7. 79 - 86.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Výkon monitorovaného pracovníka je totiž připisován vnějšímu tlaku, tedy situačnímu faktoru.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Vnitřní versus vnější motivace =====&lt;br /&gt;
Atribuce ovlivňuje '''posun mezi vnitřní a vnější [[Motivace|motivací]]'''. Výzkum provedený s dětmi ve školce ukázal, že pokud byla polovině skupiny dětí, která si ráda kreslila s barevnými fixy, za kreslení nabídnuta odměna, zájem této poloviny o kreslení se snížil oproti skupině, které za kreslení žádná odměna nabídnuta nebyla &amp;lt;ref&amp;gt;Lepper, M.R., Greene, D. &amp;amp; Nisbett, R.E. (1973). Undermining Children's Intrinsic Interest with Extrinsic Reward: A Test of Overjustification Hypothesis. Journal of Personality and Social Psychology, 28(1), 129 - 137.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Díky atribuční tendenci osoba, které je za určitý úkon nabídnuta odměna, začne vnímat vnější motivaci k úkonu a '''přestane vnímat vnitřní motivaci'''. To vede k závěru, že pokud k danému úkonu potřebuje vnější motivaci, zřejmě činnost není naplňující.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Příčiny emoční excitace =====&lt;br /&gt;
Atribuce má výrazný vliv na '''prožívání [[Emoce|emočního vzrušení]]'''. Pokud je možno excitaci připsat vnější příčinu (například zvýšená hladina adrenalinu v důsledku rizikového sportu nebo cvičení), je výsledné emoční prožívání excitací '''méně ovlivněno''', než v případě, kdy nebylo možné připsat excitaci situačnímu faktoru &amp;lt;ref&amp;gt;Schachter, S. &amp;amp; Singer, J. (1962). Cognitive, Social, and Physiological Determinants of Emotional State. Psychological Review, 69(5), 379 - 399.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Emoční prožívání excitace se zvýšilo také při špatně interpretované atribuci, tzn. pokud byla excitaci připsána nesprávná příčina &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, R.E. &amp;amp; Schachter, S. (1966). Cognitive Manipulation of Pain. Journal of Experimental Social Psychology, 2(3), 227 - 236.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Reference ====&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Použitá literatura ====&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*Collinová, C. et al. (2014). Kniha psychologie. Praha: Eudomedia, k.s. - Knižní klub.&lt;br /&gt;
*Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayes, B. &amp;amp; Hesketh, B. (1989). Attribution Theory, Judgmental Biases, and Cognitive Behavior Modification: Prospects and Problems. Cognitive Therapy and Research, 13 (3), 211 – 230. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayesová, N. (2009). Základy sociální psychologie.Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Kelley, H. H. &amp;amp; Michela, J. L. (1980). Attribution Theory and Research. Annual Review of Psychology, 31, 457 – 501. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Kučera, D. (2013). Moderni psychologie. Praha: Grada Publishing.&lt;br /&gt;
*Nakonečný, M. (1999). Sociální psychologie. Praha: Academia.&lt;br /&gt;
*Stroebe, H. &amp;amp; Hewstone, M. (2004). Sociální psychologie. Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Škobrtal, P. (2012). Vybrané kapitoly ze sociální psychologie. Ostrava: Ostravská univerzita.&lt;br /&gt;
*Řezáč, J. (1998). Sociální psychologie. Brno: Paido.&lt;br /&gt;
*Weiner, B. (2008). Reflections on the History of Attribution Theory and Research: People, Personalities, Publications, Problems. Social Psychology, 39 (3), 151 – 156. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Externí odkazy ====&lt;br /&gt;
[https://www.youtube.com/watch?v=mDhiyPAD6NQ Video o atribučních tendencích]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://www.uhh.hawaii.edu/~ronald/310/310-Attribution.htm Příklady atribuce v praxi]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://cogweb.ucla.edu/Discourse/Narrative/heider-simmel-demo.swf Experiment A.Michotta zabývající se přisuzováním příčiny chování neživých předmětů (animací)]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Zdroje obrázků ====&lt;br /&gt;
# vnitřní a vnější atribuce: http://www.mrgillpe.com/attribution-theory.html&lt;br /&gt;
# atribuční chyba: http://stripgenerator.com/strip/762151/sites-okay-youre-okay/view/all/&lt;br /&gt;
# Kelleyho kovariační model: https://leve.rs/blog/marketing-and-the-scientific-method/&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Klíčová slova====&lt;br /&gt;
atribuce, kauzalita, situace, dispozice, chování&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Základy sociální psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Katerina.Ruzickova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=8511</id>
		<title>Atribuce</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=8511"/>
		<updated>2014-11-15T18:11:23Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Katerina.Ruzickova: /* atribuce příčiny v úkolové situaci */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
'''Kauzální atribuce''' je [[Sociální psychologie|sociálně-psychologický pojem]]. Je to '''kognitivní proces přisuzování jedné či více příčin vlastnímu chování a chování jiných lidí'''. Jedná se o způsob subjektivního vytváření spojitostí mezi příčinou a následkem chování. Jako speciální případ atribuce je někdy vydělována sebepercepce. &amp;lt;ref&amp;gt;Bem, D. J. (1967). Self-perception: An Alternative Interpretation of Cognitive Dissonance Phenomena. Psychological Review, 74(3), 183-200.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Proces atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuci předcházejí dva kroky:&lt;br /&gt;
#'''[[Vnímání|percepce činu]]'''&lt;br /&gt;
#'''hodnocení záměru činu'''.&lt;br /&gt;
Percepce činu je ovlivněna [[Motivace|motivačními]], kognitivními a podnětovými faktory. Hodnocení záměru činu je ovlivněno myšlenkovými zkratkami, neúplnými informacemi a předpojatostí pozorovatele. Proces probíhá jinak u cizího pozorovatele, kde je atribuce ovlivněna zejména '''informovaností''' pozorovatele a '''očekávaností''' chování aktéra, a jinak při atribuci známého pozorovatele nebo při sebepercepci, kde atribuující osoba rozlišuje především mezi '''pozitivním''' a '''negativním''' chováním. &amp;lt;ref&amp;gt;Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://www.ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Funkce atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce umožňuje lidem pochopit příčiny vnitřních i vnějších událostí a pochopení těchto příčin jim umožňuje se lépe adaptovat. &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;&amp;gt;Heider, F. (1958). The Psychology of Interpersonal Relations. Retrieved from http://books.google.cz&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:6777539 orig.jpg|400x350px|náhled|Základní dělení atribuce na dispoziční a situační atribuci]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Základní dělení atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce se dělí na dvě základní skupiny:&lt;br /&gt;
#'''vnější'''&lt;br /&gt;
#'''vnitřní'''. &lt;br /&gt;
Vnější (situační, environmentální) atribuce je ovlivněna '''situačními faktory''', tzn. vnějším okolím aktéra (např.: obeznámenost s prostředím, síla podnětů).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vnitřní (osobnostní, dispoziční) atribuce je ovlivněna '''dispozičními faktory''', tzn. [[Psychologie osobnosti|osobností]] aktéra (z atribučního hlediska to jsou především motivy a schopnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Dimenze atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce může být klasifikována v několika dimenzích:&lt;br /&gt;
* '''místo kauzality (kontroly)'''&lt;br /&gt;
Poprvé rozdělil atribuci podle této dimenze Fritz Heider v roce 1958 &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt;, a to na:&lt;br /&gt;
# '''vnitřní místo kontroly'''&lt;br /&gt;
# '''vnější místo kontroly'''&lt;br /&gt;
Lidé s vnitřním místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet dispoziční atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Lidé s vnějším místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet situační atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* '''stabilita'''&lt;br /&gt;
Faktory stability příčiny chování se dělí na:&lt;br /&gt;
# '''stabilní faktory'''&lt;br /&gt;
# '''nestabilní faktory'''&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotní příčinu jako stabilní, pokud je ji '''obtížné (až nemožné) změnit''', např.: [[Inteligence|inteligence]], zákony.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí příčinu jako nestabilní, pokud se dá '''relativně snadno změnit (ovlivnit)''', např.: úsilí.&lt;br /&gt;
* '''záměrnost'''&lt;br /&gt;
* '''kontrolovatelnost'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Vznik pojmu ===&lt;br /&gt;
Tématem atribuce na začátku 20. století zabýval například Ichheiser &amp;lt;ref&amp;gt;Ichheiser, G. (1933). Das Können, die Bedingungen des Könnens und das Erlebnis des Könnens. Zeitschrift für Angewandte Psychologie, 44, 364-378.&amp;lt;/ref&amp;gt; nebo Michotte, který v roce 1946 jako první provedl sérii experimentů týkajících se vnímání kauzality &amp;lt;ref&amp;gt;Michotte, A. (1963). The Perception of Causality. New York: Basic Books.&amp;lt;/ref&amp;gt;. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční proces začal jako první systematicky zkoumat rakouský psycholog působící v Americe, '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Fritz_Heider Fritz Heider]'''. Heider ve své knize ''The Psychology of Interpersonal Relation'' &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot; /&amp;gt; popsal tzv. '''laickou psychologii''' jako [[Vnímání|vnímání]] a posuzování druhých osob i sebe sama v každodenních situacích. Vytvořil první atribuční teorii – naivní analýzu událostí. Rozlišil atribuci na '''dispoziční''' a '''situační'''. Podle těchto dílčích atribucí rozlišil pozorovatele na lidi s vnějším místem a vnitřním místem kontroly. Atribuci považoval za předpoklad porozumění sociální realitě. Studie Heidera a Simmela &amp;lt;ref&amp;gt;Heider, F. &amp;amp; Simmel, M. (1944). An Experimental Study of Apparent Behavior. The American Journal of Psychology, 57, 243-259. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; prokázala silnou tendenci vysvětlovat si chování druhých jako úmyslné.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Koncept atribuce dále rozvinul americký psychologi '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Harold_Kelley Harold H. Kelley]''', který přispěl svou atribuční teorií k hlavnímu proudu sociální psychologie a přiblížil základní Heiderovy myšlenky vědecké obci &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H. H. (1967). Attribution Theory in Social Psychology. Nebraska Symposium on Motivation, 15, 192-238. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční tendence ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:All.png|400x465px|náhled|Atribuční tendence]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční tendence (sklony, styly) představují '''zkreslení vnímaní účastníků interakce''', které ovlivňuje interpretaci vlastního chování i chování ostatních lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Mezi hlavní atribuční tendence patří:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== základní atribuční chyba ===&lt;br /&gt;
Základní atribuční chyba je tendence připisovat '''vyšší vliv dispozičním příčinám''' než situačním příčinám &amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Amabile, T. &amp;amp; Steinmetz, J. (1977). Social Roles, Social Control and Biases in Social-Perception Processes. Journal of Personality and Social Psychology, 35(7), 485-494. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Pozorovatel většinou připisuje chování aktéra v dané situaci rysům jeho osobnosti („Udělal to, protože je takový.“). Roli hraje i výraznost rysů aktéra. &amp;lt;ref&amp;gt;McArthur, L.Z. &amp;amp; Post, D.L. (1977). Figural Emphasis and Person Perception. Journal of Experimental Social Psychology, 13(6), 520-535.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt aktér - pozorovatel ===&lt;br /&gt;
Efekt popisal v roce 1973 Nisbett &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, E. R (1973). Behavior as seen by the actor and as seen by the observer. Journal of Personality and Social Psychology, 27(2), 154-164. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; tak, že aktér má tendence o sobě vytvářet situační atribuce („Nesložil jsem zkoušku, protože mě zkoušející nemá rád.“), zatímco pozorovatel má tendence o aktérovi vytvářet dispoziční atribuce (&amp;quot;Nesložil zkoušku, protože není dost chytrý.&amp;quot;).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== egocentrické tendence ===&lt;br /&gt;
S teorií egocentrických tendencí přišli v roce 1977 badatelé Schlenker a Miller &amp;lt;ref&amp;gt;Schlenker, B.R. &amp;amp; Miller, R.S. (1977). Egocentrism in Groups: Self-serving Biases or Logical Information Processing?. Journal of Personality and Social Psychology, 35(10), 755-764. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Jsou to tendence '''připisovat si úspěch''' (sebeprosazující tendence) a '''nehlásit se k neúspěchu''' (sebeochraňující tendence) (&amp;quot;Vyhrál jsem, protože jsem dobrý.&amp;quot; X &amp;quot;Nevyhrál jsem, protože jsem měl smůlu.&amp;quot;). Roli hraje i náročnost dosažení úspěchu (čím bylo dosažení úspěchu náročnější, tím více ho připisujeme svým dispozicím). U atribuce směrem k ostatním lidem je tato tendence opačná (&amp;quot;Vyhrál, protože mu přálo štěstí.&amp;quot; X &amp;quot;Nevyhrál, protože není dost dobrý.&amp;quot;).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt falešného konsenzu ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje, že pozorovatel má tendenci považovat svoje chování v situacích za '''obecnou normu''', jiné varianty chování považuje za netypické.&amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Green, D. &amp;amp; House, P. (1977). The &amp;quot;False Consensus Effect&amp;quot;: An Egocentric Bias in Social Perception and Attribution Processes. Journal of Experimental Social Psychology, 13(3), 279-301.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== spotlight efekt ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje '''přeceňování''' toho, kolik [[Pozornost|pozornosti]] věnují ostatní lidé chování osoby. &amp;lt;ref&amp;gt;Gilovich, T., Savitsky, K. &amp;amp; Medvec, V.H. (2000). The Spotlight Effect in Social Judgment: An Egocentric Bias in Estimates of the Salience of One's Own Actions and Appearance. Journal of Personality and Social Psychology, 78(2), 211-222. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční teorie ==&lt;br /&gt;
Atribuční teorie se věnují '''studiu procesů''', kterými pozorovatel subjektivně vnímá příčiny vlastního jednání a jednání druhých lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== naviní analýza událostí ===&lt;br /&gt;
Pozorovatel situace - podle Heidera „laický (naivní) vědec“ - si '''automaticky, intuitivně a nedokonale''' spojuje navenek projevené chování s jeho nepozorovatelnými příčinami. Svět se stává pro pozorovatele předvídatelnějším, pozorovatel získává pocit větší kontroly a je schopen větší adaptivity &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1985). &amp;quot;Spontaneous&amp;quot; Casual Thinking. Psychological Bulletin, 97(1), 74-84. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Pozorovatel má často tendence částečně nebo zcela ignorovat situační faktory.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== teorie odpovídajících závěrů === &lt;br /&gt;
Teorie odpovídajících závěrů, neboli paradigma atribuce akce, popisuje tendenci pozorovatele připisovat chování aktéra dispoziční příčiny tak, aby se chování dalo odůvodnit již '''známými rysy aktéra nebo očekáváním pozorovatele''' &amp;lt;ref&amp;gt;Jones, E.E. &amp;amp; Davis, K.E. (1965). From Acts to Disposition: The Attribution Process in Person Perception. In L. Berkowitz (Ed.), Advances in Experimental Social Psychology (219-266). Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. V této teorii se rozlišují tři faktory - '''hédonická relevance, zaměřenost na osobu a společenská žádoucnost''' - podle kterých se atribuce dále dělí na:&lt;br /&gt;
# atribuci intence (záměru)&lt;br /&gt;
# atribuci dispozice&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí intence, tzn. jako záměrné, pokud pro něj má '''příjemné nebo nepříjemné následky''' (je hédonicky relevantní), nebo pokud je '''zaměřené na osobu pozorovatele'''. Například pokud je pozorovatel aktérem veřejně uražen, usoudí, že ho aktér urazil záměrně.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí dispozice, tzn. přisuzuje chování aktéra jeho osobnosti, pokud '''není společensky žádoucí'''. Například zlozvyky, nevhodná mluva nebo nedodržení formalit (podržení dveří, uvolnění místa v dopravním prostředku) jsou hodnoceny jako osobnostní charakteristiky.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Kelleyho model ===&lt;br /&gt;
Kelleyho model z let 1967 a 1972 obsahuje dva základní koncepty, do kterých se dělí podle množství informací, které má pozorovatel k dispozici, a to na:&lt;br /&gt;
# '''kovariační model''' (k dispozici je větší množství informací)&lt;br /&gt;
# '''model kauzálních schémat''' (k dispozici je velmi omezené množství informací)&lt;br /&gt;
Kovariační model popisuje '''atribuci založenou na více pozorováních''' (např.: pozorovatel zná osobnost aktéra a jeho chování z různých situací). Informace z těchto pozorování se dělí do tří skupin:&lt;br /&gt;
* konsenzus&lt;br /&gt;
* konzistence&lt;br /&gt;
* distinktivnost&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:Covariation-model.jpg|550x540px|náhled|Kelleyho kovariační model]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konsenzus''' posuzuje stabilitu chování aktéra ve srovnání s ostatními lidmi, tzn. jak je chování aktéra běžné ve srovnání s chováním jiných osob.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konzistence''' posuzuje stabilitu chování aktéra v různých časech, tzn. zda je chování aktéra v určité situaci vždy stejná.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Distinktivnost''' posuzuje stabilitu reakce aktéra v různých prostředích, tzn. zda je chování aktéra stejné i pokud se prostředí změní.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při vysokém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a nízké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování situaci. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při nízkém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a vysoké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování osobnosti aktéra.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Například''' pokud se aktér v kině při sledování filmu nahlas směje, přisoudíme jeho chování dispozici nebo situaci podle toho, jestli se smějí i ostatní lidé (konsenzus), jestli se aktér směje vždy, když sleduje nějaký film (konzistence), nebo/a jestli se aktér často a rád směje i v jiných situacích (distinktivnost). Pokud vidíme, že se smějí i ostatní lidé v kině (vysoký konsenzus) a víme, že se aktér při sledování filmů většinou nesměje (nízká konzistence) a že se příliš nesměje ani v jiných situacích (nízká distinktivnost), můžeme připsat chování aktéra situaci (směje se, protože je film zábavný). Pokud se ale ostatní lidé v kině nesmějí (nízký konsenzus) a my víme, že se aktér směje při sledování všech filmů (vysoká konzistence), připíšeme jeho chování spíše jeho dispozicím (nesměje se, protože je film zábavný, ale proto, že je to projev jeho osobnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;/&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Model kauzálních schémat, neboli konfigurace, popisuje '''atribuci založenou na jednom pozorování'''. Pozorovatel vyvozuje příčiny na základě kauzálních schémat, protože nemá dostatek informací na atribuci podle kovariačního modelu (většinou proto, že je aktér neznámá osoba). '''Kauzální schémata''' jsou přesvědčení, stereotypní představy, předsudky nebo zkušenosti, podle kterých pozorovatel provádí atribuce. &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H.H. (1972). Causal Schemata and the Attribution Process. In E.E. Jones, D.E. Kanouse, H.H Kelley, H.E. Nisbett, S. Valins &amp;amp; B. Weiner (Eds.). Attribution: Perceiving the Causes of Behavior, (151-174). Morristown: General Learning Press.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== atribuce příčiny v úkolové situaci ===&lt;br /&gt;
Úspěch nebo selhání v úkolových situacích vyvolá v  subjektu '''specifickou emocionální reakci''' &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1986). An Attributional Theory of Motivation and Emotion. Psychological Review, 92(4), 548-573.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Weiner dělí dané příčiny v úkolové situaci na:&lt;br /&gt;
# vnější a vnitřní&lt;br /&gt;
# stabilní a labilní&lt;br /&gt;
# kontrolovatelné a nekontrolovatelné&lt;br /&gt;
Například úsilí je labilní, vnitřní, kontrolovatelná příčina, zatímco obtížnost úkolu je stabilní,  vnější, nekontrolovatelná příčina.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Důsledky atribuce ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Situace versus dispozice =====&lt;br /&gt;
Na ochotný čin aktéra pozorovatel reaguje '''přívětivěji''', pokud tento čin připíše dispozičním faktorům, než pokud jej připíše situaci &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Regan, D.T. (1978). Attributional Aspects of Interpersonal Attraction. In J.H.Harvey, W.Ickes &amp;amp; R.F.Kidd (Eds.), New Directions in Attribution Research, 2 (212 - 235). Hillsdale: Lawrence Erlbaum Associates.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Naopak zraňující činy jsou pozorovatelem více tolerovány, pokud jsou připsány situačním faktorům.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Výkon je '''snadněji atribuován situačně než dispozičně''' a v případě, že je připsán situačním faktorům, je hodnocen spíše negativně. Například pokud nadřízený soustavně dohlíží na podřízeného pracovníka, je tento pracovník hodnocen jako méně důvěryhodný než nemonitorovaný pracovník &amp;lt;ref&amp;gt;Strickland, L.H., Aboud, F.E., Gergen, K.J., Jahoda, G. &amp;amp; Tajfel, H. (1976). The &amp;quot;power structure&amp;quot; in social psychology. Representative Research in Social Psychology, 7. 79 - 86.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Výkon monitorovaného pracovníka je totiž připisován vnějšímu tlaku, tedy situačnímu faktoru.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Vnitřní versus vnější motivace =====&lt;br /&gt;
Atribuce ovlivňuje '''posun mezi vnitřní a vnější [[Motivace|motivací]]'''. Výzkum provedený s dětmi ve školce ukázal, že pokud byla polovině skupiny dětí, která si ráda kreslila s barevnými fixy, za kreslení nabídnuta odměna, zájem této poloviny o kreslení se snížil oproti skupině, které za kreslení žádná odměna nabídnuta nebyla &amp;lt;ref&amp;gt;Lepper, M.R., Greene, D. &amp;amp; Nisbett, R.E. (1973). Undermining Children's Intrinsic Interest with Extrinsic Reward: A Test of Overjustification Hypothesis. Journal of Personality and Social Psychology, 28(1), 129 - 137.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Díky atribuční tendenci osoba, které je za určitý úkon nabídnuta odměna, začne vnímat vnější motivaci k úkonu a '''přestane vnímat vnitřní motivaci'''. To vede k závěru, že pokud k danému úkonu potřebuje vnější motivaci, zřejmě činnost není naplňující.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Příčiny emoční excitace =====&lt;br /&gt;
Atribuce má výrazný vliv na '''prožívání [[Emoce|emočního vzrušení]]'''. Pokud je možno excitaci připsat vnější příčinu (například zvýšená hladina adrenalinu v důsledku rizikového sportu nebo cvičení), je výsledné emoční prožívání excitací '''méně ovlivněno''', než v případě, kdy nebylo možné připsat excitaci situačnímu faktoru &amp;lt;ref&amp;gt;Schachter, S. &amp;amp; Singer, J. (1962). Cognitive, Social, and Physiological Determinants of Emotional State. Psychological Review, 69(5), 379 - 399.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Emoční prožívání excitace se zvýšilo také při špatně interpretované atribuci, tzn. pokud byla excitaci připsána nesprávná příčina &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, R.E. &amp;amp; Schachter, S. (1966). Cognitive Manipulation of Pain. Journal of Experimental Social Psychology, 2(3), 227 - 236.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Reference ====&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Použitá literatura ====&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*Collinová, C. et al. (2014). Kniha psychologie. Praha: Eudomedia, k.s. - Knižní klub.&lt;br /&gt;
*Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayes, B. &amp;amp; Hesketh, B. (1989). Attribution Theory, Judgmental Biases, and Cognitive Behavior Modification: Prospects and Problems. Cognitive Therapy and Research, 13 (3), 211 – 230. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayesová, N. (2009). Základy sociální psychologie.Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Kelley, H. H. &amp;amp; Michela, J. L. (1980). Attribution Theory and Research. Annual Review of Psychology, 31, 457 – 501. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Kučera, D. (2013). Moderni psychologie. Praha: Grada Publishing.&lt;br /&gt;
*Nakonečný, M. (1999). Sociální psychologie. Praha: Academia.&lt;br /&gt;
*Stroebe, H. &amp;amp; Hewstone, M. (2004). Sociální psychologie. Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Škobrtal, P. (2012). Vybrané kapitoly ze sociální psychologie. Ostrava: Ostravská univerzita.&lt;br /&gt;
*Řezáč, J. (1998). Sociální psychologie. Brno: Paido.&lt;br /&gt;
*Weiner, B. (2008). Reflections on the History of Attribution Theory and Research: People, Personalities, Publications, Problems. Social Psychology, 39 (3), 151 – 156. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Externí odkazy ====&lt;br /&gt;
[https://www.youtube.com/watch?v=mDhiyPAD6NQ Video o atribučních tendencích]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://www.uhh.hawaii.edu/~ronald/310/310-Attribution.htm Příklady atribuce v praxi]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://cogweb.ucla.edu/Discourse/Narrative/heider-simmel-demo.swf Experiment A.Michotta zabývající se přisuzováním příčiny chování neživých předmětů (animací)]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Zdroje obrázků ====&lt;br /&gt;
# vnitřní a vnější atribuce: http://www.mrgillpe.com/attribution-theory.html&lt;br /&gt;
# atribuční chyba: http://stripgenerator.com/strip/762151/sites-okay-youre-okay/view/all/&lt;br /&gt;
# Kelleyho kovariační model: https://leve.rs/blog/marketing-and-the-scientific-method/&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Klíčová slova====&lt;br /&gt;
atribuce, kauzalita, situace, dispozice, chování&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Základy sociální psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Katerina.Ruzickova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=8510</id>
		<title>Atribuce</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=8510"/>
		<updated>2014-11-15T18:10:56Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Katerina.Ruzickova: /* Kelleyho model */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
'''Kauzální atribuce''' je [[Sociální psychologie|sociálně-psychologický pojem]]. Je to '''kognitivní proces přisuzování jedné či více příčin vlastnímu chování a chování jiných lidí'''. Jedná se o způsob subjektivního vytváření spojitostí mezi příčinou a následkem chování. Jako speciální případ atribuce je někdy vydělována sebepercepce. &amp;lt;ref&amp;gt;Bem, D. J. (1967). Self-perception: An Alternative Interpretation of Cognitive Dissonance Phenomena. Psychological Review, 74(3), 183-200.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Proces atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuci předcházejí dva kroky:&lt;br /&gt;
#'''[[Vnímání|percepce činu]]'''&lt;br /&gt;
#'''hodnocení záměru činu'''.&lt;br /&gt;
Percepce činu je ovlivněna [[Motivace|motivačními]], kognitivními a podnětovými faktory. Hodnocení záměru činu je ovlivněno myšlenkovými zkratkami, neúplnými informacemi a předpojatostí pozorovatele. Proces probíhá jinak u cizího pozorovatele, kde je atribuce ovlivněna zejména '''informovaností''' pozorovatele a '''očekávaností''' chování aktéra, a jinak při atribuci známého pozorovatele nebo při sebepercepci, kde atribuující osoba rozlišuje především mezi '''pozitivním''' a '''negativním''' chováním. &amp;lt;ref&amp;gt;Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://www.ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Funkce atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce umožňuje lidem pochopit příčiny vnitřních i vnějších událostí a pochopení těchto příčin jim umožňuje se lépe adaptovat. &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;&amp;gt;Heider, F. (1958). The Psychology of Interpersonal Relations. Retrieved from http://books.google.cz&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:6777539 orig.jpg|400x350px|náhled|Základní dělení atribuce na dispoziční a situační atribuci]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Základní dělení atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce se dělí na dvě základní skupiny:&lt;br /&gt;
#'''vnější'''&lt;br /&gt;
#'''vnitřní'''. &lt;br /&gt;
Vnější (situační, environmentální) atribuce je ovlivněna '''situačními faktory''', tzn. vnějším okolím aktéra (např.: obeznámenost s prostředím, síla podnětů).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vnitřní (osobnostní, dispoziční) atribuce je ovlivněna '''dispozičními faktory''', tzn. [[Psychologie osobnosti|osobností]] aktéra (z atribučního hlediska to jsou především motivy a schopnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Dimenze atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce může být klasifikována v několika dimenzích:&lt;br /&gt;
* '''místo kauzality (kontroly)'''&lt;br /&gt;
Poprvé rozdělil atribuci podle této dimenze Fritz Heider v roce 1958 &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt;, a to na:&lt;br /&gt;
# '''vnitřní místo kontroly'''&lt;br /&gt;
# '''vnější místo kontroly'''&lt;br /&gt;
Lidé s vnitřním místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet dispoziční atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Lidé s vnějším místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet situační atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* '''stabilita'''&lt;br /&gt;
Faktory stability příčiny chování se dělí na:&lt;br /&gt;
# '''stabilní faktory'''&lt;br /&gt;
# '''nestabilní faktory'''&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotní příčinu jako stabilní, pokud je ji '''obtížné (až nemožné) změnit''', např.: [[Inteligence|inteligence]], zákony.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí příčinu jako nestabilní, pokud se dá '''relativně snadno změnit (ovlivnit)''', např.: úsilí.&lt;br /&gt;
* '''záměrnost'''&lt;br /&gt;
* '''kontrolovatelnost'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Vznik pojmu ===&lt;br /&gt;
Tématem atribuce na začátku 20. století zabýval například Ichheiser &amp;lt;ref&amp;gt;Ichheiser, G. (1933). Das Können, die Bedingungen des Könnens und das Erlebnis des Könnens. Zeitschrift für Angewandte Psychologie, 44, 364-378.&amp;lt;/ref&amp;gt; nebo Michotte, který v roce 1946 jako první provedl sérii experimentů týkajících se vnímání kauzality &amp;lt;ref&amp;gt;Michotte, A. (1963). The Perception of Causality. New York: Basic Books.&amp;lt;/ref&amp;gt;. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční proces začal jako první systematicky zkoumat rakouský psycholog působící v Americe, '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Fritz_Heider Fritz Heider]'''. Heider ve své knize ''The Psychology of Interpersonal Relation'' &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot; /&amp;gt; popsal tzv. '''laickou psychologii''' jako [[Vnímání|vnímání]] a posuzování druhých osob i sebe sama v každodenních situacích. Vytvořil první atribuční teorii – naivní analýzu událostí. Rozlišil atribuci na '''dispoziční''' a '''situační'''. Podle těchto dílčích atribucí rozlišil pozorovatele na lidi s vnějším místem a vnitřním místem kontroly. Atribuci považoval za předpoklad porozumění sociální realitě. Studie Heidera a Simmela &amp;lt;ref&amp;gt;Heider, F. &amp;amp; Simmel, M. (1944). An Experimental Study of Apparent Behavior. The American Journal of Psychology, 57, 243-259. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; prokázala silnou tendenci vysvětlovat si chování druhých jako úmyslné.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Koncept atribuce dále rozvinul americký psychologi '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Harold_Kelley Harold H. Kelley]''', který přispěl svou atribuční teorií k hlavnímu proudu sociální psychologie a přiblížil základní Heiderovy myšlenky vědecké obci &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H. H. (1967). Attribution Theory in Social Psychology. Nebraska Symposium on Motivation, 15, 192-238. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční tendence ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:All.png|400x465px|náhled|Atribuční tendence]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční tendence (sklony, styly) představují '''zkreslení vnímaní účastníků interakce''', které ovlivňuje interpretaci vlastního chování i chování ostatních lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Mezi hlavní atribuční tendence patří:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== základní atribuční chyba ===&lt;br /&gt;
Základní atribuční chyba je tendence připisovat '''vyšší vliv dispozičním příčinám''' než situačním příčinám &amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Amabile, T. &amp;amp; Steinmetz, J. (1977). Social Roles, Social Control and Biases in Social-Perception Processes. Journal of Personality and Social Psychology, 35(7), 485-494. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Pozorovatel většinou připisuje chování aktéra v dané situaci rysům jeho osobnosti („Udělal to, protože je takový.“). Roli hraje i výraznost rysů aktéra. &amp;lt;ref&amp;gt;McArthur, L.Z. &amp;amp; Post, D.L. (1977). Figural Emphasis and Person Perception. Journal of Experimental Social Psychology, 13(6), 520-535.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt aktér - pozorovatel ===&lt;br /&gt;
Efekt popisal v roce 1973 Nisbett &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, E. R (1973). Behavior as seen by the actor and as seen by the observer. Journal of Personality and Social Psychology, 27(2), 154-164. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; tak, že aktér má tendence o sobě vytvářet situační atribuce („Nesložil jsem zkoušku, protože mě zkoušející nemá rád.“), zatímco pozorovatel má tendence o aktérovi vytvářet dispoziční atribuce (&amp;quot;Nesložil zkoušku, protože není dost chytrý.&amp;quot;).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== egocentrické tendence ===&lt;br /&gt;
S teorií egocentrických tendencí přišli v roce 1977 badatelé Schlenker a Miller &amp;lt;ref&amp;gt;Schlenker, B.R. &amp;amp; Miller, R.S. (1977). Egocentrism in Groups: Self-serving Biases or Logical Information Processing?. Journal of Personality and Social Psychology, 35(10), 755-764. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Jsou to tendence '''připisovat si úspěch''' (sebeprosazující tendence) a '''nehlásit se k neúspěchu''' (sebeochraňující tendence) (&amp;quot;Vyhrál jsem, protože jsem dobrý.&amp;quot; X &amp;quot;Nevyhrál jsem, protože jsem měl smůlu.&amp;quot;). Roli hraje i náročnost dosažení úspěchu (čím bylo dosažení úspěchu náročnější, tím více ho připisujeme svým dispozicím). U atribuce směrem k ostatním lidem je tato tendence opačná (&amp;quot;Vyhrál, protože mu přálo štěstí.&amp;quot; X &amp;quot;Nevyhrál, protože není dost dobrý.&amp;quot;).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt falešného konsenzu ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje, že pozorovatel má tendenci považovat svoje chování v situacích za '''obecnou normu''', jiné varianty chování považuje za netypické.&amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Green, D. &amp;amp; House, P. (1977). The &amp;quot;False Consensus Effect&amp;quot;: An Egocentric Bias in Social Perception and Attribution Processes. Journal of Experimental Social Psychology, 13(3), 279-301.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== spotlight efekt ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje '''přeceňování''' toho, kolik [[Pozornost|pozornosti]] věnují ostatní lidé chování osoby. &amp;lt;ref&amp;gt;Gilovich, T., Savitsky, K. &amp;amp; Medvec, V.H. (2000). The Spotlight Effect in Social Judgment: An Egocentric Bias in Estimates of the Salience of One's Own Actions and Appearance. Journal of Personality and Social Psychology, 78(2), 211-222. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční teorie ==&lt;br /&gt;
Atribuční teorie se věnují '''studiu procesů''', kterými pozorovatel subjektivně vnímá příčiny vlastního jednání a jednání druhých lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== naviní analýza událostí ===&lt;br /&gt;
Pozorovatel situace - podle Heidera „laický (naivní) vědec“ - si '''automaticky, intuitivně a nedokonale''' spojuje navenek projevené chování s jeho nepozorovatelnými příčinami. Svět se stává pro pozorovatele předvídatelnějším, pozorovatel získává pocit větší kontroly a je schopen větší adaptivity &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1985). &amp;quot;Spontaneous&amp;quot; Casual Thinking. Psychological Bulletin, 97(1), 74-84. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Pozorovatel má často tendence částečně nebo zcela ignorovat situační faktory.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== teorie odpovídajících závěrů === &lt;br /&gt;
Teorie odpovídajících závěrů, neboli paradigma atribuce akce, popisuje tendenci pozorovatele připisovat chování aktéra dispoziční příčiny tak, aby se chování dalo odůvodnit již '''známými rysy aktéra nebo očekáváním pozorovatele''' &amp;lt;ref&amp;gt;Jones, E.E. &amp;amp; Davis, K.E. (1965). From Acts to Disposition: The Attribution Process in Person Perception. In L. Berkowitz (Ed.), Advances in Experimental Social Psychology (219-266). Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. V této teorii se rozlišují tři faktory - '''hédonická relevance, zaměřenost na osobu a společenská žádoucnost''' - podle kterých se atribuce dále dělí na:&lt;br /&gt;
# atribuci intence (záměru)&lt;br /&gt;
# atribuci dispozice&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí intence, tzn. jako záměrné, pokud pro něj má '''příjemné nebo nepříjemné následky''' (je hédonicky relevantní), nebo pokud je '''zaměřené na osobu pozorovatele'''. Například pokud je pozorovatel aktérem veřejně uražen, usoudí, že ho aktér urazil záměrně.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí dispozice, tzn. přisuzuje chování aktéra jeho osobnosti, pokud '''není společensky žádoucí'''. Například zlozvyky, nevhodná mluva nebo nedodržení formalit (podržení dveří, uvolnění místa v dopravním prostředku) jsou hodnoceny jako osobnostní charakteristiky.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Kelleyho model ===&lt;br /&gt;
Kelleyho model z let 1967 a 1972 obsahuje dva základní koncepty, do kterých se dělí podle množství informací, které má pozorovatel k dispozici, a to na:&lt;br /&gt;
# '''kovariační model''' (k dispozici je větší množství informací)&lt;br /&gt;
# '''model kauzálních schémat''' (k dispozici je velmi omezené množství informací)&lt;br /&gt;
Kovariační model popisuje '''atribuci založenou na více pozorováních''' (např.: pozorovatel zná osobnost aktéra a jeho chování z různých situací). Informace z těchto pozorování se dělí do tří skupin:&lt;br /&gt;
* konsenzus&lt;br /&gt;
* konzistence&lt;br /&gt;
* distinktivnost&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:Covariation-model.jpg|550x540px|náhled|Kelleyho kovariační model]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konsenzus''' posuzuje stabilitu chování aktéra ve srovnání s ostatními lidmi, tzn. jak je chování aktéra běžné ve srovnání s chováním jiných osob.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konzistence''' posuzuje stabilitu chování aktéra v různých časech, tzn. zda je chování aktéra v určité situaci vždy stejná.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Distinktivnost''' posuzuje stabilitu reakce aktéra v různých prostředích, tzn. zda je chování aktéra stejné i pokud se prostředí změní.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při vysokém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a nízké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování situaci. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při nízkém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a vysoké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování osobnosti aktéra.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Například''' pokud se aktér v kině při sledování filmu nahlas směje, přisoudíme jeho chování dispozici nebo situaci podle toho, jestli se smějí i ostatní lidé (konsenzus), jestli se aktér směje vždy, když sleduje nějaký film (konzistence), nebo/a jestli se aktér často a rád směje i v jiných situacích (distinktivnost). Pokud vidíme, že se smějí i ostatní lidé v kině (vysoký konsenzus) a víme, že se aktér při sledování filmů většinou nesměje (nízká konzistence) a že se příliš nesměje ani v jiných situacích (nízká distinktivnost), můžeme připsat chování aktéra situaci (směje se, protože je film zábavný). Pokud se ale ostatní lidé v kině nesmějí (nízký konsenzus) a my víme, že se aktér směje při sledování všech filmů (vysoká konzistence), připíšeme jeho chování spíše jeho dispozicím (nesměje se, protože je film zábavný, ale proto, že je to projev jeho osobnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;/&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Model kauzálních schémat, neboli konfigurace, popisuje '''atribuci založenou na jednom pozorování'''. Pozorovatel vyvozuje příčiny na základě kauzálních schémat, protože nemá dostatek informací na atribuci podle kovariačního modelu (většinou proto, že je aktér neznámá osoba). '''Kauzální schémata''' jsou přesvědčení, stereotypní představy, předsudky nebo zkušenosti, podle kterých pozorovatel provádí atribuce. &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H.H. (1972). Causal Schemata and the Attribution Process. In E.E. Jones, D.E. Kanouse, H.H Kelley, H.E. Nisbett, S. Valins &amp;amp; B. Weiner (Eds.). Attribution: Perceiving the Causes of Behavior, (151-174). Morristown: General Learning Press.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== atribuce příčiny v úkolové situaci ===&lt;br /&gt;
Úspěch nebo selhání v úkolových situacích vyvolá v  subjektu '''specifickou emocionální reakci''' &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1986). An Attributional Theory of Motivation and Emotion. Psychological Review, 92(4), 548-573.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Weiner dělí dané příčiny v úkolové situaci na:&lt;br /&gt;
# vnější a vnitřní&lt;br /&gt;
# stabilní a labilní&lt;br /&gt;
# kontrolovatelné a nekontrolovatelné&lt;br /&gt;
'''Například''' úsilí je labilní, vnitřní, kontrolovatelná příčina, zatímco obtížnost úkolu je stabilní,  vnější, nekontrolovatelná příčina.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Důsledky atribuce ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Situace versus dispozice =====&lt;br /&gt;
Na ochotný čin aktéra pozorovatel reaguje '''přívětivěji''', pokud tento čin připíše dispozičním faktorům, než pokud jej připíše situaci &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Regan, D.T. (1978). Attributional Aspects of Interpersonal Attraction. In J.H.Harvey, W.Ickes &amp;amp; R.F.Kidd (Eds.), New Directions in Attribution Research, 2 (212 - 235). Hillsdale: Lawrence Erlbaum Associates.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Naopak zraňující činy jsou pozorovatelem více tolerovány, pokud jsou připsány situačním faktorům.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Výkon je '''snadněji atribuován situačně než dispozičně''' a v případě, že je připsán situačním faktorům, je hodnocen spíše negativně. Například pokud nadřízený soustavně dohlíží na podřízeného pracovníka, je tento pracovník hodnocen jako méně důvěryhodný než nemonitorovaný pracovník &amp;lt;ref&amp;gt;Strickland, L.H., Aboud, F.E., Gergen, K.J., Jahoda, G. &amp;amp; Tajfel, H. (1976). The &amp;quot;power structure&amp;quot; in social psychology. Representative Research in Social Psychology, 7. 79 - 86.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Výkon monitorovaného pracovníka je totiž připisován vnějšímu tlaku, tedy situačnímu faktoru.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Vnitřní versus vnější motivace =====&lt;br /&gt;
Atribuce ovlivňuje '''posun mezi vnitřní a vnější [[Motivace|motivací]]'''. Výzkum provedený s dětmi ve školce ukázal, že pokud byla polovině skupiny dětí, která si ráda kreslila s barevnými fixy, za kreslení nabídnuta odměna, zájem této poloviny o kreslení se snížil oproti skupině, které za kreslení žádná odměna nabídnuta nebyla &amp;lt;ref&amp;gt;Lepper, M.R., Greene, D. &amp;amp; Nisbett, R.E. (1973). Undermining Children's Intrinsic Interest with Extrinsic Reward: A Test of Overjustification Hypothesis. Journal of Personality and Social Psychology, 28(1), 129 - 137.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Díky atribuční tendenci osoba, které je za určitý úkon nabídnuta odměna, začne vnímat vnější motivaci k úkonu a '''přestane vnímat vnitřní motivaci'''. To vede k závěru, že pokud k danému úkonu potřebuje vnější motivaci, zřejmě činnost není naplňující.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Příčiny emoční excitace =====&lt;br /&gt;
Atribuce má výrazný vliv na '''prožívání [[Emoce|emočního vzrušení]]'''. Pokud je možno excitaci připsat vnější příčinu (například zvýšená hladina adrenalinu v důsledku rizikového sportu nebo cvičení), je výsledné emoční prožívání excitací '''méně ovlivněno''', než v případě, kdy nebylo možné připsat excitaci situačnímu faktoru &amp;lt;ref&amp;gt;Schachter, S. &amp;amp; Singer, J. (1962). Cognitive, Social, and Physiological Determinants of Emotional State. Psychological Review, 69(5), 379 - 399.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Emoční prožívání excitace se zvýšilo také při špatně interpretované atribuci, tzn. pokud byla excitaci připsána nesprávná příčina &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, R.E. &amp;amp; Schachter, S. (1966). Cognitive Manipulation of Pain. Journal of Experimental Social Psychology, 2(3), 227 - 236.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Reference ====&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Použitá literatura ====&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*Collinová, C. et al. (2014). Kniha psychologie. Praha: Eudomedia, k.s. - Knižní klub.&lt;br /&gt;
*Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayes, B. &amp;amp; Hesketh, B. (1989). Attribution Theory, Judgmental Biases, and Cognitive Behavior Modification: Prospects and Problems. Cognitive Therapy and Research, 13 (3), 211 – 230. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayesová, N. (2009). Základy sociální psychologie.Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Kelley, H. H. &amp;amp; Michela, J. L. (1980). Attribution Theory and Research. Annual Review of Psychology, 31, 457 – 501. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Kučera, D. (2013). Moderni psychologie. Praha: Grada Publishing.&lt;br /&gt;
*Nakonečný, M. (1999). Sociální psychologie. Praha: Academia.&lt;br /&gt;
*Stroebe, H. &amp;amp; Hewstone, M. (2004). Sociální psychologie. Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Škobrtal, P. (2012). Vybrané kapitoly ze sociální psychologie. Ostrava: Ostravská univerzita.&lt;br /&gt;
*Řezáč, J. (1998). Sociální psychologie. Brno: Paido.&lt;br /&gt;
*Weiner, B. (2008). Reflections on the History of Attribution Theory and Research: People, Personalities, Publications, Problems. Social Psychology, 39 (3), 151 – 156. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Externí odkazy ====&lt;br /&gt;
[https://www.youtube.com/watch?v=mDhiyPAD6NQ Video o atribučních tendencích]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://www.uhh.hawaii.edu/~ronald/310/310-Attribution.htm Příklady atribuce v praxi]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://cogweb.ucla.edu/Discourse/Narrative/heider-simmel-demo.swf Experiment A.Michotta zabývající se přisuzováním příčiny chování neživých předmětů (animací)]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Zdroje obrázků ====&lt;br /&gt;
# vnitřní a vnější atribuce: http://www.mrgillpe.com/attribution-theory.html&lt;br /&gt;
# atribuční chyba: http://stripgenerator.com/strip/762151/sites-okay-youre-okay/view/all/&lt;br /&gt;
# Kelleyho kovariační model: https://leve.rs/blog/marketing-and-the-scientific-method/&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Klíčová slova====&lt;br /&gt;
atribuce, kauzalita, situace, dispozice, chování&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Základy sociální psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Katerina.Ruzickova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=8508</id>
		<title>Atribuce</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=8508"/>
		<updated>2014-11-15T18:09:29Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Katerina.Ruzickova: /* Situace versus dispozice */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
'''Kauzální atribuce''' je [[Sociální psychologie|sociálně-psychologický pojem]]. Je to '''kognitivní proces přisuzování jedné či více příčin vlastnímu chování a chování jiných lidí'''. Jedná se o způsob subjektivního vytváření spojitostí mezi příčinou a následkem chování. Jako speciální případ atribuce je někdy vydělována sebepercepce. &amp;lt;ref&amp;gt;Bem, D. J. (1967). Self-perception: An Alternative Interpretation of Cognitive Dissonance Phenomena. Psychological Review, 74(3), 183-200.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Proces atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuci předcházejí dva kroky:&lt;br /&gt;
#'''[[Vnímání|percepce činu]]'''&lt;br /&gt;
#'''hodnocení záměru činu'''.&lt;br /&gt;
Percepce činu je ovlivněna [[Motivace|motivačními]], kognitivními a podnětovými faktory. Hodnocení záměru činu je ovlivněno myšlenkovými zkratkami, neúplnými informacemi a předpojatostí pozorovatele. Proces probíhá jinak u cizího pozorovatele, kde je atribuce ovlivněna zejména '''informovaností''' pozorovatele a '''očekávaností''' chování aktéra, a jinak při atribuci známého pozorovatele nebo při sebepercepci, kde atribuující osoba rozlišuje především mezi '''pozitivním''' a '''negativním''' chováním. &amp;lt;ref&amp;gt;Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://www.ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Funkce atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce umožňuje lidem pochopit příčiny vnitřních i vnějších událostí a pochopení těchto příčin jim umožňuje se lépe adaptovat. &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;&amp;gt;Heider, F. (1958). The Psychology of Interpersonal Relations. Retrieved from http://books.google.cz&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:6777539 orig.jpg|400x350px|náhled|Základní dělení atribuce na dispoziční a situační atribuci]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Základní dělení atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce se dělí na dvě základní skupiny:&lt;br /&gt;
#'''vnější'''&lt;br /&gt;
#'''vnitřní'''. &lt;br /&gt;
Vnější (situační, environmentální) atribuce je ovlivněna '''situačními faktory''', tzn. vnějším okolím aktéra (např.: obeznámenost s prostředím, síla podnětů).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vnitřní (osobnostní, dispoziční) atribuce je ovlivněna '''dispozičními faktory''', tzn. [[Psychologie osobnosti|osobností]] aktéra (z atribučního hlediska to jsou především motivy a schopnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Dimenze atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce může být klasifikována v několika dimenzích:&lt;br /&gt;
* '''místo kauzality (kontroly)'''&lt;br /&gt;
Poprvé rozdělil atribuci podle této dimenze Fritz Heider v roce 1958 &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt;, a to na:&lt;br /&gt;
# '''vnitřní místo kontroly'''&lt;br /&gt;
# '''vnější místo kontroly'''&lt;br /&gt;
Lidé s vnitřním místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet dispoziční atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Lidé s vnějším místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet situační atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* '''stabilita'''&lt;br /&gt;
Faktory stability příčiny chování se dělí na:&lt;br /&gt;
# '''stabilní faktory'''&lt;br /&gt;
# '''nestabilní faktory'''&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotní příčinu jako stabilní, pokud je ji '''obtížné (až nemožné) změnit''', např.: [[Inteligence|inteligence]], zákony.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí příčinu jako nestabilní, pokud se dá '''relativně snadno změnit (ovlivnit)''', např.: úsilí.&lt;br /&gt;
* '''záměrnost'''&lt;br /&gt;
* '''kontrolovatelnost'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Vznik pojmu ===&lt;br /&gt;
Tématem atribuce na začátku 20. století zabýval například Ichheiser &amp;lt;ref&amp;gt;Ichheiser, G. (1933). Das Können, die Bedingungen des Könnens und das Erlebnis des Könnens. Zeitschrift für Angewandte Psychologie, 44, 364-378.&amp;lt;/ref&amp;gt; nebo Michotte, který v roce 1946 jako první provedl sérii experimentů týkajících se vnímání kauzality &amp;lt;ref&amp;gt;Michotte, A. (1963). The Perception of Causality. New York: Basic Books.&amp;lt;/ref&amp;gt;. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční proces začal jako první systematicky zkoumat rakouský psycholog působící v Americe, '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Fritz_Heider Fritz Heider]'''. Heider ve své knize ''The Psychology of Interpersonal Relation'' &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot; /&amp;gt; popsal tzv. '''laickou psychologii''' jako [[Vnímání|vnímání]] a posuzování druhých osob i sebe sama v každodenních situacích. Vytvořil první atribuční teorii – naivní analýzu událostí. Rozlišil atribuci na '''dispoziční''' a '''situační'''. Podle těchto dílčích atribucí rozlišil pozorovatele na lidi s vnějším místem a vnitřním místem kontroly. Atribuci považoval za předpoklad porozumění sociální realitě. Studie Heidera a Simmela &amp;lt;ref&amp;gt;Heider, F. &amp;amp; Simmel, M. (1944). An Experimental Study of Apparent Behavior. The American Journal of Psychology, 57, 243-259. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; prokázala silnou tendenci vysvětlovat si chování druhých jako úmyslné.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Koncept atribuce dále rozvinul americký psychologi '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Harold_Kelley Harold H. Kelley]''', který přispěl svou atribuční teorií k hlavnímu proudu sociální psychologie a přiblížil základní Heiderovy myšlenky vědecké obci &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H. H. (1967). Attribution Theory in Social Psychology. Nebraska Symposium on Motivation, 15, 192-238. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční tendence ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:All.png|400x465px|náhled|Atribuční tendence]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční tendence (sklony, styly) představují '''zkreslení vnímaní účastníků interakce''', které ovlivňuje interpretaci vlastního chování i chování ostatních lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Mezi hlavní atribuční tendence patří:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== základní atribuční chyba ===&lt;br /&gt;
Základní atribuční chyba je tendence připisovat '''vyšší vliv dispozičním příčinám''' než situačním příčinám &amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Amabile, T. &amp;amp; Steinmetz, J. (1977). Social Roles, Social Control and Biases in Social-Perception Processes. Journal of Personality and Social Psychology, 35(7), 485-494. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Pozorovatel většinou připisuje chování aktéra v dané situaci rysům jeho osobnosti („Udělal to, protože je takový.“). Roli hraje i výraznost rysů aktéra. &amp;lt;ref&amp;gt;McArthur, L.Z. &amp;amp; Post, D.L. (1977). Figural Emphasis and Person Perception. Journal of Experimental Social Psychology, 13(6), 520-535.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt aktér - pozorovatel ===&lt;br /&gt;
Efekt popisal v roce 1973 Nisbett &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, E. R (1973). Behavior as seen by the actor and as seen by the observer. Journal of Personality and Social Psychology, 27(2), 154-164. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; tak, že aktér má tendence o sobě vytvářet situační atribuce („Nesložil jsem zkoušku, protože mě zkoušející nemá rád.“), zatímco pozorovatel má tendence o aktérovi vytvářet dispoziční atribuce (&amp;quot;Nesložil zkoušku, protože není dost chytrý.&amp;quot;).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== egocentrické tendence ===&lt;br /&gt;
S teorií egocentrických tendencí přišli v roce 1977 badatelé Schlenker a Miller &amp;lt;ref&amp;gt;Schlenker, B.R. &amp;amp; Miller, R.S. (1977). Egocentrism in Groups: Self-serving Biases or Logical Information Processing?. Journal of Personality and Social Psychology, 35(10), 755-764. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Jsou to tendence '''připisovat si úspěch''' (sebeprosazující tendence) a '''nehlásit se k neúspěchu''' (sebeochraňující tendence) (&amp;quot;Vyhrál jsem, protože jsem dobrý.&amp;quot; X &amp;quot;Nevyhrál jsem, protože jsem měl smůlu.&amp;quot;). Roli hraje i náročnost dosažení úspěchu (čím bylo dosažení úspěchu náročnější, tím více ho připisujeme svým dispozicím). U atribuce směrem k ostatním lidem je tato tendence opačná (&amp;quot;Vyhrál, protože mu přálo štěstí.&amp;quot; X &amp;quot;Nevyhrál, protože není dost dobrý.&amp;quot;).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt falešného konsenzu ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje, že pozorovatel má tendenci považovat svoje chování v situacích za '''obecnou normu''', jiné varianty chování považuje za netypické.&amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Green, D. &amp;amp; House, P. (1977). The &amp;quot;False Consensus Effect&amp;quot;: An Egocentric Bias in Social Perception and Attribution Processes. Journal of Experimental Social Psychology, 13(3), 279-301.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== spotlight efekt ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje '''přeceňování''' toho, kolik [[Pozornost|pozornosti]] věnují ostatní lidé chování osoby. &amp;lt;ref&amp;gt;Gilovich, T., Savitsky, K. &amp;amp; Medvec, V.H. (2000). The Spotlight Effect in Social Judgment: An Egocentric Bias in Estimates of the Salience of One's Own Actions and Appearance. Journal of Personality and Social Psychology, 78(2), 211-222. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční teorie ==&lt;br /&gt;
Atribuční teorie se věnují '''studiu procesů''', kterými pozorovatel subjektivně vnímá příčiny vlastního jednání a jednání druhých lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== naviní analýza událostí ===&lt;br /&gt;
Pozorovatel situace - podle Heidera „laický (naivní) vědec“ - si '''automaticky, intuitivně a nedokonale''' spojuje navenek projevené chování s jeho nepozorovatelnými příčinami. Svět se stává pro pozorovatele předvídatelnějším, pozorovatel získává pocit větší kontroly a je schopen větší adaptivity &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1985). &amp;quot;Spontaneous&amp;quot; Casual Thinking. Psychological Bulletin, 97(1), 74-84. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Pozorovatel má často tendence částečně nebo zcela ignorovat situační faktory.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== teorie odpovídajících závěrů === &lt;br /&gt;
Teorie odpovídajících závěrů, neboli paradigma atribuce akce, popisuje tendenci pozorovatele připisovat chování aktéra dispoziční příčiny tak, aby se chování dalo odůvodnit již '''známými rysy aktéra nebo očekáváním pozorovatele''' &amp;lt;ref&amp;gt;Jones, E.E. &amp;amp; Davis, K.E. (1965). From Acts to Disposition: The Attribution Process in Person Perception. In L. Berkowitz (Ed.), Advances in Experimental Social Psychology (219-266). Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. V této teorii se rozlišují tři faktory - '''hédonická relevance, zaměřenost na osobu a společenská žádoucnost''' - podle kterých se atribuce dále dělí na:&lt;br /&gt;
# atribuci intence (záměru)&lt;br /&gt;
# atribuci dispozice&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí intence, tzn. jako záměrné, pokud pro něj má '''příjemné nebo nepříjemné následky''' (je hédonicky relevantní), nebo pokud je '''zaměřené na osobu pozorovatele'''. Například pokud je pozorovatel aktérem veřejně uražen, usoudí, že ho aktér urazil záměrně.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí dispozice, tzn. přisuzuje chování aktéra jeho osobnosti, pokud '''není společensky žádoucí'''. Například zlozvyky, nevhodná mluva nebo nedodržení formalit (podržení dveří, uvolnění místa v dopravním prostředku) jsou hodnoceny jako osobnostní charakteristiky.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Kelleyho model ===&lt;br /&gt;
Kelleyho model z let 1967 a 1972 obsahuje dva základní koncepty, do kterých se dělí podle množství informací, které má pozorovatel k dispozici, a to na:&lt;br /&gt;
# kovariační model (k dispozici je větší množství informací)&lt;br /&gt;
# model kauzálních schémat (k dispozici je velmi omezené množství informací)&lt;br /&gt;
Kovariační model popisuje '''atribuci založenou na více pozorováních''' (např.: pozorovatel zná osobnost aktéra a jeho chování z různých situací). Informace z těchto pozorování se dělí do tří skupin:&lt;br /&gt;
* konsenzus&lt;br /&gt;
* konzistence&lt;br /&gt;
* distinktivnost&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:Covariation-model.jpg|550x540px|náhled|Kelleyho kovariační model]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konsenzus''' posuzuje stabilitu chování aktéra ve srovnání s ostatními lidmi, tzn. jak je chování aktéra běžné ve srovnání s chováním jiných osob.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konzistence''' posuzuje stabilitu chování aktéra v různých časech, tzn. zda je chování aktéra v určité situaci vždy stejná.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Distinktivnost''' posuzuje stabilitu reakce aktéra v různých prostředích, tzn. zda je chování aktéra stejné i pokud se prostředí změní.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při vysokém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a nízké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování situaci. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při nízkém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a vysoké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování osobnosti aktéra.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Například''' pokud se aktér v kině při sledování filmu nahlas směje, přisoudíme jeho chování dispozici nebo situaci podle toho, jestli se smějí i ostatní lidé (konsenzus), jestli se aktér směje vždy, když sleduje nějaký film (konzistence), nebo/a jestli se aktér často a rád směje i v jiných situacích (distinktivnost). Pokud vidíme, že se smějí i ostatní lidé v kině (vysoký konsenzus) a víme, že se aktér při sledování filmů většinou nesměje (nízká konzistence) a že se příliš nesměje ani v jiných situacích (nízká distinktivnost), můžeme připsat chování aktéra situaci (směje se, protože je film zábavný). Pokud se ale ostatní lidé v kině nesmějí (nízký konsenzus) a my víme, že se aktér směje při sledování všech filmů (vysoká konzistence), připíšeme jeho chování spíše jeho dispozicím (nesměje se, protože je film zábavný, ale proto, že je to projev jeho osobnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;/&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Model kauzálních schémat, neboli konfigurace, popisuje '''atribuci založenou na jednom pozorování'''. Pozorovatel vyvozuje příčiny na základě '''kauzálních schémat''', protože nemá dostatek informací na atribuci podle kovariačního modelu (většinou proto, že je aktér neznámá osoba). Kauzální schémata jsou přesvědčení, stereotypní představy, předsudky nebo zkušenostní schémata, podle kterých pozorovatel provádí atribuce. &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H.H. (1972). Causal Schemata and the Attribution Process. In E.E. Jones, D.E. Kanouse, H.H Kelley, H.E. Nisbett, S. Valins &amp;amp; B. Weiner (Eds.). Attribution: Perceiving the Causes of Behavior, (151-174). Morristown: General Learning Press.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== atribuce příčiny v úkolové situaci ===&lt;br /&gt;
Úspěch nebo selhání v úkolových situacích vyvolá v  subjektu '''specifickou emocionální reakci''' &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1986). An Attributional Theory of Motivation and Emotion. Psychological Review, 92(4), 548-573.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Weiner dělí dané příčiny v úkolové situaci na:&lt;br /&gt;
# vnější a vnitřní&lt;br /&gt;
# stabilní a labilní&lt;br /&gt;
# kontrolovatelné a nekontrolovatelné&lt;br /&gt;
'''Například''' úsilí je labilní, vnitřní, kontrolovatelná příčina, zatímco obtížnost úkolu je stabilní,  vnější, nekontrolovatelná příčina.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Důsledky atribuce ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Situace versus dispozice =====&lt;br /&gt;
Na ochotný čin aktéra pozorovatel reaguje '''přívětivěji''', pokud tento čin připíše dispozičním faktorům, než pokud jej připíše situaci &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Regan, D.T. (1978). Attributional Aspects of Interpersonal Attraction. In J.H.Harvey, W.Ickes &amp;amp; R.F.Kidd (Eds.), New Directions in Attribution Research, 2 (212 - 235). Hillsdale: Lawrence Erlbaum Associates.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Naopak zraňující činy jsou pozorovatelem více tolerovány, pokud jsou připsány situačním faktorům.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Výkon je '''snadněji atribuován situačně než dispozičně''' a v případě, že je připsán situačním faktorům, je hodnocen spíše negativně. Například pokud nadřízený soustavně dohlíží na podřízeného pracovníka, je tento pracovník hodnocen jako méně důvěryhodný než nemonitorovaný pracovník &amp;lt;ref&amp;gt;Strickland, L.H., Aboud, F.E., Gergen, K.J., Jahoda, G. &amp;amp; Tajfel, H. (1976). The &amp;quot;power structure&amp;quot; in social psychology. Representative Research in Social Psychology, 7. 79 - 86.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Výkon monitorovaného pracovníka je totiž připisován vnějšímu tlaku, tedy situačnímu faktoru.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Vnitřní versus vnější motivace =====&lt;br /&gt;
Atribuce ovlivňuje '''posun mezi vnitřní a vnější [[Motivace|motivací]]'''. Výzkum provedený s dětmi ve školce ukázal, že pokud byla polovině skupiny dětí, která si ráda kreslila s barevnými fixy, za kreslení nabídnuta odměna, zájem této poloviny o kreslení se snížil oproti skupině, které za kreslení žádná odměna nabídnuta nebyla &amp;lt;ref&amp;gt;Lepper, M.R., Greene, D. &amp;amp; Nisbett, R.E. (1973). Undermining Children's Intrinsic Interest with Extrinsic Reward: A Test of Overjustification Hypothesis. Journal of Personality and Social Psychology, 28(1), 129 - 137.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Díky atribuční tendenci osoba, které je za určitý úkon nabídnuta odměna, začne vnímat vnější motivaci k úkonu a '''přestane vnímat vnitřní motivaci'''. To vede k závěru, že pokud k danému úkonu potřebuje vnější motivaci, zřejmě činnost není naplňující.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Příčiny emoční excitace =====&lt;br /&gt;
Atribuce má výrazný vliv na '''prožívání [[Emoce|emočního vzrušení]]'''. Pokud je možno excitaci připsat vnější příčinu (například zvýšená hladina adrenalinu v důsledku rizikového sportu nebo cvičení), je výsledné emoční prožívání excitací '''méně ovlivněno''', než v případě, kdy nebylo možné připsat excitaci situačnímu faktoru &amp;lt;ref&amp;gt;Schachter, S. &amp;amp; Singer, J. (1962). Cognitive, Social, and Physiological Determinants of Emotional State. Psychological Review, 69(5), 379 - 399.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Emoční prožívání excitace se zvýšilo také při špatně interpretované atribuci, tzn. pokud byla excitaci připsána nesprávná příčina &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, R.E. &amp;amp; Schachter, S. (1966). Cognitive Manipulation of Pain. Journal of Experimental Social Psychology, 2(3), 227 - 236.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Reference ====&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Použitá literatura ====&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*Collinová, C. et al. (2014). Kniha psychologie. Praha: Eudomedia, k.s. - Knižní klub.&lt;br /&gt;
*Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayes, B. &amp;amp; Hesketh, B. (1989). Attribution Theory, Judgmental Biases, and Cognitive Behavior Modification: Prospects and Problems. Cognitive Therapy and Research, 13 (3), 211 – 230. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayesová, N. (2009). Základy sociální psychologie.Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Kelley, H. H. &amp;amp; Michela, J. L. (1980). Attribution Theory and Research. Annual Review of Psychology, 31, 457 – 501. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Kučera, D. (2013). Moderni psychologie. Praha: Grada Publishing.&lt;br /&gt;
*Nakonečný, M. (1999). Sociální psychologie. Praha: Academia.&lt;br /&gt;
*Stroebe, H. &amp;amp; Hewstone, M. (2004). Sociální psychologie. Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Škobrtal, P. (2012). Vybrané kapitoly ze sociální psychologie. Ostrava: Ostravská univerzita.&lt;br /&gt;
*Řezáč, J. (1998). Sociální psychologie. Brno: Paido.&lt;br /&gt;
*Weiner, B. (2008). Reflections on the History of Attribution Theory and Research: People, Personalities, Publications, Problems. Social Psychology, 39 (3), 151 – 156. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Externí odkazy ====&lt;br /&gt;
[https://www.youtube.com/watch?v=mDhiyPAD6NQ Video o atribučních tendencích]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://www.uhh.hawaii.edu/~ronald/310/310-Attribution.htm Příklady atribuce v praxi]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://cogweb.ucla.edu/Discourse/Narrative/heider-simmel-demo.swf Experiment A.Michotta zabývající se přisuzováním příčiny chování neživých předmětů (animací)]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Zdroje obrázků ====&lt;br /&gt;
# vnitřní a vnější atribuce: http://www.mrgillpe.com/attribution-theory.html&lt;br /&gt;
# atribuční chyba: http://stripgenerator.com/strip/762151/sites-okay-youre-okay/view/all/&lt;br /&gt;
# Kelleyho kovariační model: https://leve.rs/blog/marketing-and-the-scientific-method/&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Klíčová slova====&lt;br /&gt;
atribuce, kauzalita, situace, dispozice, chování&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Základy sociální psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Katerina.Ruzickova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=8507</id>
		<title>Atribuce</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=8507"/>
		<updated>2014-11-15T18:08:43Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Katerina.Ruzickova: /* Vnitřní versus vnější motivace */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
'''Kauzální atribuce''' je [[Sociální psychologie|sociálně-psychologický pojem]]. Je to '''kognitivní proces přisuzování jedné či více příčin vlastnímu chování a chování jiných lidí'''. Jedná se o způsob subjektivního vytváření spojitostí mezi příčinou a následkem chování. Jako speciální případ atribuce je někdy vydělována sebepercepce. &amp;lt;ref&amp;gt;Bem, D. J. (1967). Self-perception: An Alternative Interpretation of Cognitive Dissonance Phenomena. Psychological Review, 74(3), 183-200.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Proces atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuci předcházejí dva kroky:&lt;br /&gt;
#'''[[Vnímání|percepce činu]]'''&lt;br /&gt;
#'''hodnocení záměru činu'''.&lt;br /&gt;
Percepce činu je ovlivněna [[Motivace|motivačními]], kognitivními a podnětovými faktory. Hodnocení záměru činu je ovlivněno myšlenkovými zkratkami, neúplnými informacemi a předpojatostí pozorovatele. Proces probíhá jinak u cizího pozorovatele, kde je atribuce ovlivněna zejména '''informovaností''' pozorovatele a '''očekávaností''' chování aktéra, a jinak při atribuci známého pozorovatele nebo při sebepercepci, kde atribuující osoba rozlišuje především mezi '''pozitivním''' a '''negativním''' chováním. &amp;lt;ref&amp;gt;Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://www.ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Funkce atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce umožňuje lidem pochopit příčiny vnitřních i vnějších událostí a pochopení těchto příčin jim umožňuje se lépe adaptovat. &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;&amp;gt;Heider, F. (1958). The Psychology of Interpersonal Relations. Retrieved from http://books.google.cz&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:6777539 orig.jpg|400x350px|náhled|Základní dělení atribuce na dispoziční a situační atribuci]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Základní dělení atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce se dělí na dvě základní skupiny:&lt;br /&gt;
#'''vnější'''&lt;br /&gt;
#'''vnitřní'''. &lt;br /&gt;
Vnější (situační, environmentální) atribuce je ovlivněna '''situačními faktory''', tzn. vnějším okolím aktéra (např.: obeznámenost s prostředím, síla podnětů).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vnitřní (osobnostní, dispoziční) atribuce je ovlivněna '''dispozičními faktory''', tzn. [[Psychologie osobnosti|osobností]] aktéra (z atribučního hlediska to jsou především motivy a schopnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Dimenze atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce může být klasifikována v několika dimenzích:&lt;br /&gt;
* '''místo kauzality (kontroly)'''&lt;br /&gt;
Poprvé rozdělil atribuci podle této dimenze Fritz Heider v roce 1958 &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt;, a to na:&lt;br /&gt;
# '''vnitřní místo kontroly'''&lt;br /&gt;
# '''vnější místo kontroly'''&lt;br /&gt;
Lidé s vnitřním místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet dispoziční atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Lidé s vnějším místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet situační atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* '''stabilita'''&lt;br /&gt;
Faktory stability příčiny chování se dělí na:&lt;br /&gt;
# '''stabilní faktory'''&lt;br /&gt;
# '''nestabilní faktory'''&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotní příčinu jako stabilní, pokud je ji '''obtížné (až nemožné) změnit''', např.: [[Inteligence|inteligence]], zákony.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí příčinu jako nestabilní, pokud se dá '''relativně snadno změnit (ovlivnit)''', např.: úsilí.&lt;br /&gt;
* '''záměrnost'''&lt;br /&gt;
* '''kontrolovatelnost'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Vznik pojmu ===&lt;br /&gt;
Tématem atribuce na začátku 20. století zabýval například Ichheiser &amp;lt;ref&amp;gt;Ichheiser, G. (1933). Das Können, die Bedingungen des Könnens und das Erlebnis des Könnens. Zeitschrift für Angewandte Psychologie, 44, 364-378.&amp;lt;/ref&amp;gt; nebo Michotte, který v roce 1946 jako první provedl sérii experimentů týkajících se vnímání kauzality &amp;lt;ref&amp;gt;Michotte, A. (1963). The Perception of Causality. New York: Basic Books.&amp;lt;/ref&amp;gt;. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční proces začal jako první systematicky zkoumat rakouský psycholog působící v Americe, '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Fritz_Heider Fritz Heider]'''. Heider ve své knize ''The Psychology of Interpersonal Relation'' &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot; /&amp;gt; popsal tzv. '''laickou psychologii''' jako [[Vnímání|vnímání]] a posuzování druhých osob i sebe sama v každodenních situacích. Vytvořil první atribuční teorii – naivní analýzu událostí. Rozlišil atribuci na '''dispoziční''' a '''situační'''. Podle těchto dílčích atribucí rozlišil pozorovatele na lidi s vnějším místem a vnitřním místem kontroly. Atribuci považoval za předpoklad porozumění sociální realitě. Studie Heidera a Simmela &amp;lt;ref&amp;gt;Heider, F. &amp;amp; Simmel, M. (1944). An Experimental Study of Apparent Behavior. The American Journal of Psychology, 57, 243-259. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; prokázala silnou tendenci vysvětlovat si chování druhých jako úmyslné.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Koncept atribuce dále rozvinul americký psychologi '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Harold_Kelley Harold H. Kelley]''', který přispěl svou atribuční teorií k hlavnímu proudu sociální psychologie a přiblížil základní Heiderovy myšlenky vědecké obci &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H. H. (1967). Attribution Theory in Social Psychology. Nebraska Symposium on Motivation, 15, 192-238. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční tendence ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:All.png|400x465px|náhled|Atribuční tendence]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční tendence (sklony, styly) představují '''zkreslení vnímaní účastníků interakce''', které ovlivňuje interpretaci vlastního chování i chování ostatních lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Mezi hlavní atribuční tendence patří:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== základní atribuční chyba ===&lt;br /&gt;
Základní atribuční chyba je tendence připisovat '''vyšší vliv dispozičním příčinám''' než situačním příčinám &amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Amabile, T. &amp;amp; Steinmetz, J. (1977). Social Roles, Social Control and Biases in Social-Perception Processes. Journal of Personality and Social Psychology, 35(7), 485-494. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Pozorovatel většinou připisuje chování aktéra v dané situaci rysům jeho osobnosti („Udělal to, protože je takový.“). Roli hraje i výraznost rysů aktéra. &amp;lt;ref&amp;gt;McArthur, L.Z. &amp;amp; Post, D.L. (1977). Figural Emphasis and Person Perception. Journal of Experimental Social Psychology, 13(6), 520-535.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt aktér - pozorovatel ===&lt;br /&gt;
Efekt popisal v roce 1973 Nisbett &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, E. R (1973). Behavior as seen by the actor and as seen by the observer. Journal of Personality and Social Psychology, 27(2), 154-164. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; tak, že aktér má tendence o sobě vytvářet situační atribuce („Nesložil jsem zkoušku, protože mě zkoušející nemá rád.“), zatímco pozorovatel má tendence o aktérovi vytvářet dispoziční atribuce (&amp;quot;Nesložil zkoušku, protože není dost chytrý.&amp;quot;).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== egocentrické tendence ===&lt;br /&gt;
S teorií egocentrických tendencí přišli v roce 1977 badatelé Schlenker a Miller &amp;lt;ref&amp;gt;Schlenker, B.R. &amp;amp; Miller, R.S. (1977). Egocentrism in Groups: Self-serving Biases or Logical Information Processing?. Journal of Personality and Social Psychology, 35(10), 755-764. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Jsou to tendence '''připisovat si úspěch''' (sebeprosazující tendence) a '''nehlásit se k neúspěchu''' (sebeochraňující tendence) (&amp;quot;Vyhrál jsem, protože jsem dobrý.&amp;quot; X &amp;quot;Nevyhrál jsem, protože jsem měl smůlu.&amp;quot;). Roli hraje i náročnost dosažení úspěchu (čím bylo dosažení úspěchu náročnější, tím více ho připisujeme svým dispozicím). U atribuce směrem k ostatním lidem je tato tendence opačná (&amp;quot;Vyhrál, protože mu přálo štěstí.&amp;quot; X &amp;quot;Nevyhrál, protože není dost dobrý.&amp;quot;).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt falešného konsenzu ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje, že pozorovatel má tendenci považovat svoje chování v situacích za '''obecnou normu''', jiné varianty chování považuje za netypické.&amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Green, D. &amp;amp; House, P. (1977). The &amp;quot;False Consensus Effect&amp;quot;: An Egocentric Bias in Social Perception and Attribution Processes. Journal of Experimental Social Psychology, 13(3), 279-301.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== spotlight efekt ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje '''přeceňování''' toho, kolik [[Pozornost|pozornosti]] věnují ostatní lidé chování osoby. &amp;lt;ref&amp;gt;Gilovich, T., Savitsky, K. &amp;amp; Medvec, V.H. (2000). The Spotlight Effect in Social Judgment: An Egocentric Bias in Estimates of the Salience of One's Own Actions and Appearance. Journal of Personality and Social Psychology, 78(2), 211-222. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční teorie ==&lt;br /&gt;
Atribuční teorie se věnují '''studiu procesů''', kterými pozorovatel subjektivně vnímá příčiny vlastního jednání a jednání druhých lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== naviní analýza událostí ===&lt;br /&gt;
Pozorovatel situace - podle Heidera „laický (naivní) vědec“ - si '''automaticky, intuitivně a nedokonale''' spojuje navenek projevené chování s jeho nepozorovatelnými příčinami. Svět se stává pro pozorovatele předvídatelnějším, pozorovatel získává pocit větší kontroly a je schopen větší adaptivity &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1985). &amp;quot;Spontaneous&amp;quot; Casual Thinking. Psychological Bulletin, 97(1), 74-84. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Pozorovatel má často tendence částečně nebo zcela ignorovat situační faktory.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== teorie odpovídajících závěrů === &lt;br /&gt;
Teorie odpovídajících závěrů, neboli paradigma atribuce akce, popisuje tendenci pozorovatele připisovat chování aktéra dispoziční příčiny tak, aby se chování dalo odůvodnit již '''známými rysy aktéra nebo očekáváním pozorovatele''' &amp;lt;ref&amp;gt;Jones, E.E. &amp;amp; Davis, K.E. (1965). From Acts to Disposition: The Attribution Process in Person Perception. In L. Berkowitz (Ed.), Advances in Experimental Social Psychology (219-266). Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. V této teorii se rozlišují tři faktory - '''hédonická relevance, zaměřenost na osobu a společenská žádoucnost''' - podle kterých se atribuce dále dělí na:&lt;br /&gt;
# atribuci intence (záměru)&lt;br /&gt;
# atribuci dispozice&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí intence, tzn. jako záměrné, pokud pro něj má '''příjemné nebo nepříjemné následky''' (je hédonicky relevantní), nebo pokud je '''zaměřené na osobu pozorovatele'''. Například pokud je pozorovatel aktérem veřejně uražen, usoudí, že ho aktér urazil záměrně.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí dispozice, tzn. přisuzuje chování aktéra jeho osobnosti, pokud '''není společensky žádoucí'''. Například zlozvyky, nevhodná mluva nebo nedodržení formalit (podržení dveří, uvolnění místa v dopravním prostředku) jsou hodnoceny jako osobnostní charakteristiky.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Kelleyho model ===&lt;br /&gt;
Kelleyho model z let 1967 a 1972 obsahuje dva základní koncepty, do kterých se dělí podle množství informací, které má pozorovatel k dispozici, a to na:&lt;br /&gt;
# kovariační model (k dispozici je větší množství informací)&lt;br /&gt;
# model kauzálních schémat (k dispozici je velmi omezené množství informací)&lt;br /&gt;
Kovariační model popisuje '''atribuci založenou na více pozorováních''' (např.: pozorovatel zná osobnost aktéra a jeho chování z různých situací). Informace z těchto pozorování se dělí do tří skupin:&lt;br /&gt;
* konsenzus&lt;br /&gt;
* konzistence&lt;br /&gt;
* distinktivnost&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:Covariation-model.jpg|550x540px|náhled|Kelleyho kovariační model]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konsenzus''' posuzuje stabilitu chování aktéra ve srovnání s ostatními lidmi, tzn. jak je chování aktéra běžné ve srovnání s chováním jiných osob.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konzistence''' posuzuje stabilitu chování aktéra v různých časech, tzn. zda je chování aktéra v určité situaci vždy stejná.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Distinktivnost''' posuzuje stabilitu reakce aktéra v různých prostředích, tzn. zda je chování aktéra stejné i pokud se prostředí změní.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při vysokém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a nízké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování situaci. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při nízkém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a vysoké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování osobnosti aktéra.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Například''' pokud se aktér v kině při sledování filmu nahlas směje, přisoudíme jeho chování dispozici nebo situaci podle toho, jestli se smějí i ostatní lidé (konsenzus), jestli se aktér směje vždy, když sleduje nějaký film (konzistence), nebo/a jestli se aktér často a rád směje i v jiných situacích (distinktivnost). Pokud vidíme, že se smějí i ostatní lidé v kině (vysoký konsenzus) a víme, že se aktér při sledování filmů většinou nesměje (nízká konzistence) a že se příliš nesměje ani v jiných situacích (nízká distinktivnost), můžeme připsat chování aktéra situaci (směje se, protože je film zábavný). Pokud se ale ostatní lidé v kině nesmějí (nízký konsenzus) a my víme, že se aktér směje při sledování všech filmů (vysoká konzistence), připíšeme jeho chování spíše jeho dispozicím (nesměje se, protože je film zábavný, ale proto, že je to projev jeho osobnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;/&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Model kauzálních schémat, neboli konfigurace, popisuje '''atribuci založenou na jednom pozorování'''. Pozorovatel vyvozuje příčiny na základě '''kauzálních schémat''', protože nemá dostatek informací na atribuci podle kovariačního modelu (většinou proto, že je aktér neznámá osoba). Kauzální schémata jsou přesvědčení, stereotypní představy, předsudky nebo zkušenostní schémata, podle kterých pozorovatel provádí atribuce. &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H.H. (1972). Causal Schemata and the Attribution Process. In E.E. Jones, D.E. Kanouse, H.H Kelley, H.E. Nisbett, S. Valins &amp;amp; B. Weiner (Eds.). Attribution: Perceiving the Causes of Behavior, (151-174). Morristown: General Learning Press.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== atribuce příčiny v úkolové situaci ===&lt;br /&gt;
Úspěch nebo selhání v úkolových situacích vyvolá v  subjektu '''specifickou emocionální reakci''' &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1986). An Attributional Theory of Motivation and Emotion. Psychological Review, 92(4), 548-573.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Weiner dělí dané příčiny v úkolové situaci na:&lt;br /&gt;
# vnější a vnitřní&lt;br /&gt;
# stabilní a labilní&lt;br /&gt;
# kontrolovatelné a nekontrolovatelné&lt;br /&gt;
'''Například''' úsilí je labilní, vnitřní, kontrolovatelná příčina, zatímco obtížnost úkolu je stabilní,  vnější, nekontrolovatelná příčina.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Důsledky atribuce ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Situace versus dispozice =====&lt;br /&gt;
Na ochotný čin aktéra pozorovatel reaguje '''přívětivěji''', pokud tento čin připíše dispozičním faktorům, než pokud jej připíše situaci &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Regan, D.T. (1978). Attributional Aspects of Interpersonal Attraction. In J.H.Harvey, W.Ickes &amp;amp; R.F.Kidd (Eds.), New Directions in Attribution Research, 2 (212 - 235). Hillsdale: Lawrence Erlbaum Associates.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Naopak zraňující činy jsou pozorovatelem více tolerovány, pokud jsou připsány situačním faktorům.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Výkon je '''snadněji atribuován situačně než dispozičně''' a v případě, že je připsán situačním faktorům, je hodnocen spíše negativně. Například pokud nadřízený soustavně dohlíží na podřízeného pracovníka, je tento pracovník hodnocen jako méně důvěryhodný než nemonitorovaný pracovník &amp;lt;ref&amp;gt;Strickland, L.H., Aboud, F.E., Gergen, K.J., Jahoda, G. &amp;amp; Tajfel, H. (1976). The &amp;quot;power structure&amp;quot; in social psychology. Representative Research in Social Psychology, 7. 79 - 86.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Výkon monitorovaného pracovníka je totiž připisován vnějšímu tlaku, tedy situačnímu faktoru.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuce je často uplatňována při sledování '''reklam''', kdy se divák rozhoduje, zda připsat zprávu snažící se ho přesvědčit o kvalitě určitého výrobku osobnosti aktéra (v této situaci herce v reklamě) nebo jeho situaci (tzn. jeho roli). U dětí školního věku byla zjištěna silná korelace mezi připsáním příčiny chování herce v reklamě situačním faktorům a uvědomováním si nesouladu mezi prezentovaným a skutečným výrobkem.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Vnitřní versus vnější motivace =====&lt;br /&gt;
Atribuce ovlivňuje '''posun mezi vnitřní a vnější [[Motivace|motivací]]'''. Výzkum provedený s dětmi ve školce ukázal, že pokud byla polovině skupiny dětí, která si ráda kreslila s barevnými fixy, za kreslení nabídnuta odměna, zájem této poloviny o kreslení se snížil oproti skupině, které za kreslení žádná odměna nabídnuta nebyla &amp;lt;ref&amp;gt;Lepper, M.R., Greene, D. &amp;amp; Nisbett, R.E. (1973). Undermining Children's Intrinsic Interest with Extrinsic Reward: A Test of Overjustification Hypothesis. Journal of Personality and Social Psychology, 28(1), 129 - 137.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Díky atribuční tendenci osoba, které je za určitý úkon nabídnuta odměna, začne vnímat vnější motivaci k úkonu a '''přestane vnímat vnitřní motivaci'''. To vede k závěru, že pokud k danému úkonu potřebuje vnější motivaci, zřejmě činnost není naplňující.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Příčiny emoční excitace =====&lt;br /&gt;
Atribuce má výrazný vliv na '''prožívání [[Emoce|emočního vzrušení]]'''. Pokud je možno excitaci připsat vnější příčinu (například zvýšená hladina adrenalinu v důsledku rizikového sportu nebo cvičení), je výsledné emoční prožívání excitací '''méně ovlivněno''', než v případě, kdy nebylo možné připsat excitaci situačnímu faktoru &amp;lt;ref&amp;gt;Schachter, S. &amp;amp; Singer, J. (1962). Cognitive, Social, and Physiological Determinants of Emotional State. Psychological Review, 69(5), 379 - 399.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Emoční prožívání excitace se zvýšilo také při špatně interpretované atribuci, tzn. pokud byla excitaci připsána nesprávná příčina &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, R.E. &amp;amp; Schachter, S. (1966). Cognitive Manipulation of Pain. Journal of Experimental Social Psychology, 2(3), 227 - 236.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Reference ====&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Použitá literatura ====&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*Collinová, C. et al. (2014). Kniha psychologie. Praha: Eudomedia, k.s. - Knižní klub.&lt;br /&gt;
*Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayes, B. &amp;amp; Hesketh, B. (1989). Attribution Theory, Judgmental Biases, and Cognitive Behavior Modification: Prospects and Problems. Cognitive Therapy and Research, 13 (3), 211 – 230. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayesová, N. (2009). Základy sociální psychologie.Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Kelley, H. H. &amp;amp; Michela, J. L. (1980). Attribution Theory and Research. Annual Review of Psychology, 31, 457 – 501. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Kučera, D. (2013). Moderni psychologie. Praha: Grada Publishing.&lt;br /&gt;
*Nakonečný, M. (1999). Sociální psychologie. Praha: Academia.&lt;br /&gt;
*Stroebe, H. &amp;amp; Hewstone, M. (2004). Sociální psychologie. Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Škobrtal, P. (2012). Vybrané kapitoly ze sociální psychologie. Ostrava: Ostravská univerzita.&lt;br /&gt;
*Řezáč, J. (1998). Sociální psychologie. Brno: Paido.&lt;br /&gt;
*Weiner, B. (2008). Reflections on the History of Attribution Theory and Research: People, Personalities, Publications, Problems. Social Psychology, 39 (3), 151 – 156. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Externí odkazy ====&lt;br /&gt;
[https://www.youtube.com/watch?v=mDhiyPAD6NQ Video o atribučních tendencích]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://www.uhh.hawaii.edu/~ronald/310/310-Attribution.htm Příklady atribuce v praxi]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://cogweb.ucla.edu/Discourse/Narrative/heider-simmel-demo.swf Experiment A.Michotta zabývající se přisuzováním příčiny chování neživých předmětů (animací)]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Zdroje obrázků ====&lt;br /&gt;
# vnitřní a vnější atribuce: http://www.mrgillpe.com/attribution-theory.html&lt;br /&gt;
# atribuční chyba: http://stripgenerator.com/strip/762151/sites-okay-youre-okay/view/all/&lt;br /&gt;
# Kelleyho kovariační model: https://leve.rs/blog/marketing-and-the-scientific-method/&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Klíčová slova====&lt;br /&gt;
atribuce, kauzalita, situace, dispozice, chování&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Základy sociální psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Katerina.Ruzickova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=8505</id>
		<title>Atribuce</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=8505"/>
		<updated>2014-11-15T18:07:51Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Katerina.Ruzickova: /* Vnitřní versus vnější motivace */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
'''Kauzální atribuce''' je [[Sociální psychologie|sociálně-psychologický pojem]]. Je to '''kognitivní proces přisuzování jedné či více příčin vlastnímu chování a chování jiných lidí'''. Jedná se o způsob subjektivního vytváření spojitostí mezi příčinou a následkem chování. Jako speciální případ atribuce je někdy vydělována sebepercepce. &amp;lt;ref&amp;gt;Bem, D. J. (1967). Self-perception: An Alternative Interpretation of Cognitive Dissonance Phenomena. Psychological Review, 74(3), 183-200.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Proces atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuci předcházejí dva kroky:&lt;br /&gt;
#'''[[Vnímání|percepce činu]]'''&lt;br /&gt;
#'''hodnocení záměru činu'''.&lt;br /&gt;
Percepce činu je ovlivněna [[Motivace|motivačními]], kognitivními a podnětovými faktory. Hodnocení záměru činu je ovlivněno myšlenkovými zkratkami, neúplnými informacemi a předpojatostí pozorovatele. Proces probíhá jinak u cizího pozorovatele, kde je atribuce ovlivněna zejména '''informovaností''' pozorovatele a '''očekávaností''' chování aktéra, a jinak při atribuci známého pozorovatele nebo při sebepercepci, kde atribuující osoba rozlišuje především mezi '''pozitivním''' a '''negativním''' chováním. &amp;lt;ref&amp;gt;Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://www.ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Funkce atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce umožňuje lidem pochopit příčiny vnitřních i vnějších událostí a pochopení těchto příčin jim umožňuje se lépe adaptovat. &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;&amp;gt;Heider, F. (1958). The Psychology of Interpersonal Relations. Retrieved from http://books.google.cz&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:6777539 orig.jpg|400x350px|náhled|Základní dělení atribuce na dispoziční a situační atribuci]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Základní dělení atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce se dělí na dvě základní skupiny:&lt;br /&gt;
#'''vnější'''&lt;br /&gt;
#'''vnitřní'''. &lt;br /&gt;
Vnější (situační, environmentální) atribuce je ovlivněna '''situačními faktory''', tzn. vnějším okolím aktéra (např.: obeznámenost s prostředím, síla podnětů).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vnitřní (osobnostní, dispoziční) atribuce je ovlivněna '''dispozičními faktory''', tzn. [[Psychologie osobnosti|osobností]] aktéra (z atribučního hlediska to jsou především motivy a schopnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Dimenze atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce může být klasifikována v několika dimenzích:&lt;br /&gt;
* '''místo kauzality (kontroly)'''&lt;br /&gt;
Poprvé rozdělil atribuci podle této dimenze Fritz Heider v roce 1958 &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt;, a to na:&lt;br /&gt;
# '''vnitřní místo kontroly'''&lt;br /&gt;
# '''vnější místo kontroly'''&lt;br /&gt;
Lidé s vnitřním místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet dispoziční atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Lidé s vnějším místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet situační atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* '''stabilita'''&lt;br /&gt;
Faktory stability příčiny chování se dělí na:&lt;br /&gt;
# '''stabilní faktory'''&lt;br /&gt;
# '''nestabilní faktory'''&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotní příčinu jako stabilní, pokud je ji '''obtížné (až nemožné) změnit''', např.: [[Inteligence|inteligence]], zákony.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí příčinu jako nestabilní, pokud se dá '''relativně snadno změnit (ovlivnit)''', např.: úsilí.&lt;br /&gt;
* '''záměrnost'''&lt;br /&gt;
* '''kontrolovatelnost'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Vznik pojmu ===&lt;br /&gt;
Tématem atribuce na začátku 20. století zabýval například Ichheiser &amp;lt;ref&amp;gt;Ichheiser, G. (1933). Das Können, die Bedingungen des Könnens und das Erlebnis des Könnens. Zeitschrift für Angewandte Psychologie, 44, 364-378.&amp;lt;/ref&amp;gt; nebo Michotte, který v roce 1946 jako první provedl sérii experimentů týkajících se vnímání kauzality &amp;lt;ref&amp;gt;Michotte, A. (1963). The Perception of Causality. New York: Basic Books.&amp;lt;/ref&amp;gt;. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční proces začal jako první systematicky zkoumat rakouský psycholog působící v Americe, '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Fritz_Heider Fritz Heider]'''. Heider ve své knize ''The Psychology of Interpersonal Relation'' &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot; /&amp;gt; popsal tzv. '''laickou psychologii''' jako [[Vnímání|vnímání]] a posuzování druhých osob i sebe sama v každodenních situacích. Vytvořil první atribuční teorii – naivní analýzu událostí. Rozlišil atribuci na '''dispoziční''' a '''situační'''. Podle těchto dílčích atribucí rozlišil pozorovatele na lidi s vnějším místem a vnitřním místem kontroly. Atribuci považoval za předpoklad porozumění sociální realitě. Studie Heidera a Simmela &amp;lt;ref&amp;gt;Heider, F. &amp;amp; Simmel, M. (1944). An Experimental Study of Apparent Behavior. The American Journal of Psychology, 57, 243-259. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; prokázala silnou tendenci vysvětlovat si chování druhých jako úmyslné.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Koncept atribuce dále rozvinul americký psychologi '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Harold_Kelley Harold H. Kelley]''', který přispěl svou atribuční teorií k hlavnímu proudu sociální psychologie a přiblížil základní Heiderovy myšlenky vědecké obci &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H. H. (1967). Attribution Theory in Social Psychology. Nebraska Symposium on Motivation, 15, 192-238. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční tendence ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:All.png|400x465px|náhled|Atribuční tendence]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční tendence (sklony, styly) představují '''zkreslení vnímaní účastníků interakce''', které ovlivňuje interpretaci vlastního chování i chování ostatních lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Mezi hlavní atribuční tendence patří:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== základní atribuční chyba ===&lt;br /&gt;
Základní atribuční chyba je tendence připisovat '''vyšší vliv dispozičním příčinám''' než situačním příčinám &amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Amabile, T. &amp;amp; Steinmetz, J. (1977). Social Roles, Social Control and Biases in Social-Perception Processes. Journal of Personality and Social Psychology, 35(7), 485-494. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Pozorovatel většinou připisuje chování aktéra v dané situaci rysům jeho osobnosti („Udělal to, protože je takový.“). Roli hraje i výraznost rysů aktéra. &amp;lt;ref&amp;gt;McArthur, L.Z. &amp;amp; Post, D.L. (1977). Figural Emphasis and Person Perception. Journal of Experimental Social Psychology, 13(6), 520-535.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt aktér - pozorovatel ===&lt;br /&gt;
Efekt popisal v roce 1973 Nisbett &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, E. R (1973). Behavior as seen by the actor and as seen by the observer. Journal of Personality and Social Psychology, 27(2), 154-164. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; tak, že aktér má tendence o sobě vytvářet situační atribuce („Nesložil jsem zkoušku, protože mě zkoušející nemá rád.“), zatímco pozorovatel má tendence o aktérovi vytvářet dispoziční atribuce (&amp;quot;Nesložil zkoušku, protože není dost chytrý.&amp;quot;).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== egocentrické tendence ===&lt;br /&gt;
S teorií egocentrických tendencí přišli v roce 1977 badatelé Schlenker a Miller &amp;lt;ref&amp;gt;Schlenker, B.R. &amp;amp; Miller, R.S. (1977). Egocentrism in Groups: Self-serving Biases or Logical Information Processing?. Journal of Personality and Social Psychology, 35(10), 755-764. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Jsou to tendence '''připisovat si úspěch''' (sebeprosazující tendence) a '''nehlásit se k neúspěchu''' (sebeochraňující tendence) (&amp;quot;Vyhrál jsem, protože jsem dobrý.&amp;quot; X &amp;quot;Nevyhrál jsem, protože jsem měl smůlu.&amp;quot;). Roli hraje i náročnost dosažení úspěchu (čím bylo dosažení úspěchu náročnější, tím více ho připisujeme svým dispozicím). U atribuce směrem k ostatním lidem je tato tendence opačná (&amp;quot;Vyhrál, protože mu přálo štěstí.&amp;quot; X &amp;quot;Nevyhrál, protože není dost dobrý.&amp;quot;).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt falešného konsenzu ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje, že pozorovatel má tendenci považovat svoje chování v situacích za '''obecnou normu''', jiné varianty chování považuje za netypické.&amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Green, D. &amp;amp; House, P. (1977). The &amp;quot;False Consensus Effect&amp;quot;: An Egocentric Bias in Social Perception and Attribution Processes. Journal of Experimental Social Psychology, 13(3), 279-301.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== spotlight efekt ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje '''přeceňování''' toho, kolik [[Pozornost|pozornosti]] věnují ostatní lidé chování osoby. &amp;lt;ref&amp;gt;Gilovich, T., Savitsky, K. &amp;amp; Medvec, V.H. (2000). The Spotlight Effect in Social Judgment: An Egocentric Bias in Estimates of the Salience of One's Own Actions and Appearance. Journal of Personality and Social Psychology, 78(2), 211-222. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční teorie ==&lt;br /&gt;
Atribuční teorie se věnují '''studiu procesů''', kterými pozorovatel subjektivně vnímá příčiny vlastního jednání a jednání druhých lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== naviní analýza událostí ===&lt;br /&gt;
Pozorovatel situace - podle Heidera „laický (naivní) vědec“ - si '''automaticky, intuitivně a nedokonale''' spojuje navenek projevené chování s jeho nepozorovatelnými příčinami. Svět se stává pro pozorovatele předvídatelnějším, pozorovatel získává pocit větší kontroly a je schopen větší adaptivity &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1985). &amp;quot;Spontaneous&amp;quot; Casual Thinking. Psychological Bulletin, 97(1), 74-84. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Pozorovatel má často tendence částečně nebo zcela ignorovat situační faktory.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== teorie odpovídajících závěrů === &lt;br /&gt;
Teorie odpovídajících závěrů, neboli paradigma atribuce akce, popisuje tendenci pozorovatele připisovat chování aktéra dispoziční příčiny tak, aby se chování dalo odůvodnit již '''známými rysy aktéra nebo očekáváním pozorovatele''' &amp;lt;ref&amp;gt;Jones, E.E. &amp;amp; Davis, K.E. (1965). From Acts to Disposition: The Attribution Process in Person Perception. In L. Berkowitz (Ed.), Advances in Experimental Social Psychology (219-266). Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. V této teorii se rozlišují tři faktory - '''hédonická relevance, zaměřenost na osobu a společenská žádoucnost''' - podle kterých se atribuce dále dělí na:&lt;br /&gt;
# atribuci intence (záměru)&lt;br /&gt;
# atribuci dispozice&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí intence, tzn. jako záměrné, pokud pro něj má '''příjemné nebo nepříjemné následky''' (je hédonicky relevantní), nebo pokud je '''zaměřené na osobu pozorovatele'''. Například pokud je pozorovatel aktérem veřejně uražen, usoudí, že ho aktér urazil záměrně.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí dispozice, tzn. přisuzuje chování aktéra jeho osobnosti, pokud '''není společensky žádoucí'''. Například zlozvyky, nevhodná mluva nebo nedodržení formalit (podržení dveří, uvolnění místa v dopravním prostředku) jsou hodnoceny jako osobnostní charakteristiky.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Kelleyho model ===&lt;br /&gt;
Kelleyho model z let 1967 a 1972 obsahuje dva základní koncepty, do kterých se dělí podle množství informací, které má pozorovatel k dispozici, a to na:&lt;br /&gt;
# kovariační model (k dispozici je větší množství informací)&lt;br /&gt;
# model kauzálních schémat (k dispozici je velmi omezené množství informací)&lt;br /&gt;
Kovariační model popisuje '''atribuci založenou na více pozorováních''' (např.: pozorovatel zná osobnost aktéra a jeho chování z různých situací). Informace z těchto pozorování se dělí do tří skupin:&lt;br /&gt;
* konsenzus&lt;br /&gt;
* konzistence&lt;br /&gt;
* distinktivnost&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:Covariation-model.jpg|550x540px|náhled|Kelleyho kovariační model]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konsenzus''' posuzuje stabilitu chování aktéra ve srovnání s ostatními lidmi, tzn. jak je chování aktéra běžné ve srovnání s chováním jiných osob.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konzistence''' posuzuje stabilitu chování aktéra v různých časech, tzn. zda je chování aktéra v určité situaci vždy stejná.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Distinktivnost''' posuzuje stabilitu reakce aktéra v různých prostředích, tzn. zda je chování aktéra stejné i pokud se prostředí změní.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při vysokém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a nízké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování situaci. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při nízkém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a vysoké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování osobnosti aktéra.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Například''' pokud se aktér v kině při sledování filmu nahlas směje, přisoudíme jeho chování dispozici nebo situaci podle toho, jestli se smějí i ostatní lidé (konsenzus), jestli se aktér směje vždy, když sleduje nějaký film (konzistence), nebo/a jestli se aktér často a rád směje i v jiných situacích (distinktivnost). Pokud vidíme, že se smějí i ostatní lidé v kině (vysoký konsenzus) a víme, že se aktér při sledování filmů většinou nesměje (nízká konzistence) a že se příliš nesměje ani v jiných situacích (nízká distinktivnost), můžeme připsat chování aktéra situaci (směje se, protože je film zábavný). Pokud se ale ostatní lidé v kině nesmějí (nízký konsenzus) a my víme, že se aktér směje při sledování všech filmů (vysoká konzistence), připíšeme jeho chování spíše jeho dispozicím (nesměje se, protože je film zábavný, ale proto, že je to projev jeho osobnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;/&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Model kauzálních schémat, neboli konfigurace, popisuje '''atribuci založenou na jednom pozorování'''. Pozorovatel vyvozuje příčiny na základě '''kauzálních schémat''', protože nemá dostatek informací na atribuci podle kovariačního modelu (většinou proto, že je aktér neznámá osoba). Kauzální schémata jsou přesvědčení, stereotypní představy, předsudky nebo zkušenostní schémata, podle kterých pozorovatel provádí atribuce. &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H.H. (1972). Causal Schemata and the Attribution Process. In E.E. Jones, D.E. Kanouse, H.H Kelley, H.E. Nisbett, S. Valins &amp;amp; B. Weiner (Eds.). Attribution: Perceiving the Causes of Behavior, (151-174). Morristown: General Learning Press.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== atribuce příčiny v úkolové situaci ===&lt;br /&gt;
Úspěch nebo selhání v úkolových situacích vyvolá v  subjektu '''specifickou emocionální reakci''' &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1986). An Attributional Theory of Motivation and Emotion. Psychological Review, 92(4), 548-573.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Weiner dělí dané příčiny v úkolové situaci na:&lt;br /&gt;
# vnější a vnitřní&lt;br /&gt;
# stabilní a labilní&lt;br /&gt;
# kontrolovatelné a nekontrolovatelné&lt;br /&gt;
'''Například''' úsilí je labilní, vnitřní, kontrolovatelná příčina, zatímco obtížnost úkolu je stabilní,  vnější, nekontrolovatelná příčina.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Důsledky atribuce ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Situace versus dispozice =====&lt;br /&gt;
Na ochotný čin aktéra pozorovatel reaguje '''přívětivěji''', pokud tento čin připíše dispozičním faktorům, než pokud jej připíše situaci &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Regan, D.T. (1978). Attributional Aspects of Interpersonal Attraction. In J.H.Harvey, W.Ickes &amp;amp; R.F.Kidd (Eds.), New Directions in Attribution Research, 2 (212 - 235). Hillsdale: Lawrence Erlbaum Associates.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Naopak zraňující činy jsou pozorovatelem více tolerovány, pokud jsou připsány situačním faktorům.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Výkon je '''snadněji atribuován situačně než dispozičně''' a v případě, že je připsán situačním faktorům, je hodnocen spíše negativně. Například pokud nadřízený soustavně dohlíží na podřízeného pracovníka, je tento pracovník hodnocen jako méně důvěryhodný než nemonitorovaný pracovník &amp;lt;ref&amp;gt;Strickland, L.H., Aboud, F.E., Gergen, K.J., Jahoda, G. &amp;amp; Tajfel, H. (1976). The &amp;quot;power structure&amp;quot; in social psychology. Representative Research in Social Psychology, 7. 79 - 86.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Výkon monitorovaného pracovníka je totiž připisován vnějšímu tlaku, tedy situačnímu faktoru.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuce je často uplatňována při sledování '''reklam''', kdy se divák rozhoduje, zda připsat zprávu snažící se ho přesvědčit o kvalitě určitého výrobku osobnosti aktéra (v této situaci herce v reklamě) nebo jeho situaci (tzn. jeho roli). U dětí školního věku byla zjištěna silná korelace mezi připsáním příčiny chování herce v reklamě situačním faktorům a uvědomováním si nesouladu mezi prezentovaným a skutečným výrobkem.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Vnitřní versus vnější motivace =====&lt;br /&gt;
Atribuce ovlivňuje '''posun mezi vnitřní a vnější [[Motivace|motivací]]'''. Výzkum provedený s dětmi ve školce ukázal, že pokud byla polovině skupiny dětí, která si ráda kreslila s barevnými fixy, za kreslení nabídnuta odměna, zájem této poloviny o kreslení se snížil oproti skupině, které za kreslení žádná odměna nabídnuta nebyla &amp;lt;ref&amp;gt;Lepper, M.R., Greene, D. &amp;amp; Nisbett, R.E. (1973). Undermining Children's Intrinsic Interest with Extrinsic Reward: A Test of Overjustification Hypothesis. Journal of Personality and Social Psychology, 28(1), 129 - 137.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Díky atribuční tendenci osoba, které je za určitý úkon nabídnuta odměna, začne vnímat vnější motivaci k úkonu a '''přestane vnímat vnitřní motivaci'''. To ji vede k závěru, že pokud k danému úkonu potřebuje vnější motivaci, zřejmě ji činnost nebaví.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Příčiny emoční excitace =====&lt;br /&gt;
Atribuce má výrazný vliv na '''prožívání [[Emoce|emočního vzrušení]]'''. Pokud je možno excitaci připsat vnější příčinu (například zvýšená hladina adrenalinu v důsledku rizikového sportu nebo cvičení), je výsledné emoční prožívání excitací '''méně ovlivněno''', než v případě, kdy nebylo možné připsat excitaci situačnímu faktoru &amp;lt;ref&amp;gt;Schachter, S. &amp;amp; Singer, J. (1962). Cognitive, Social, and Physiological Determinants of Emotional State. Psychological Review, 69(5), 379 - 399.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Emoční prožívání excitace se zvýšilo také při špatně interpretované atribuci, tzn. pokud byla excitaci připsána nesprávná příčina &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, R.E. &amp;amp; Schachter, S. (1966). Cognitive Manipulation of Pain. Journal of Experimental Social Psychology, 2(3), 227 - 236.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Reference ====&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Použitá literatura ====&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*Collinová, C. et al. (2014). Kniha psychologie. Praha: Eudomedia, k.s. - Knižní klub.&lt;br /&gt;
*Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayes, B. &amp;amp; Hesketh, B. (1989). Attribution Theory, Judgmental Biases, and Cognitive Behavior Modification: Prospects and Problems. Cognitive Therapy and Research, 13 (3), 211 – 230. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayesová, N. (2009). Základy sociální psychologie.Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Kelley, H. H. &amp;amp; Michela, J. L. (1980). Attribution Theory and Research. Annual Review of Psychology, 31, 457 – 501. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Kučera, D. (2013). Moderni psychologie. Praha: Grada Publishing.&lt;br /&gt;
*Nakonečný, M. (1999). Sociální psychologie. Praha: Academia.&lt;br /&gt;
*Stroebe, H. &amp;amp; Hewstone, M. (2004). Sociální psychologie. Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Škobrtal, P. (2012). Vybrané kapitoly ze sociální psychologie. Ostrava: Ostravská univerzita.&lt;br /&gt;
*Řezáč, J. (1998). Sociální psychologie. Brno: Paido.&lt;br /&gt;
*Weiner, B. (2008). Reflections on the History of Attribution Theory and Research: People, Personalities, Publications, Problems. Social Psychology, 39 (3), 151 – 156. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Externí odkazy ====&lt;br /&gt;
[https://www.youtube.com/watch?v=mDhiyPAD6NQ Video o atribučních tendencích]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://www.uhh.hawaii.edu/~ronald/310/310-Attribution.htm Příklady atribuce v praxi]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://cogweb.ucla.edu/Discourse/Narrative/heider-simmel-demo.swf Experiment A.Michotta zabývající se přisuzováním příčiny chování neživých předmětů (animací)]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Zdroje obrázků ====&lt;br /&gt;
# vnitřní a vnější atribuce: http://www.mrgillpe.com/attribution-theory.html&lt;br /&gt;
# atribuční chyba: http://stripgenerator.com/strip/762151/sites-okay-youre-okay/view/all/&lt;br /&gt;
# Kelleyho kovariační model: https://leve.rs/blog/marketing-and-the-scientific-method/&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Klíčová slova====&lt;br /&gt;
atribuce, kauzalita, situace, dispozice, chování&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Základy sociální psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Katerina.Ruzickova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=8504</id>
		<title>Atribuce</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=8504"/>
		<updated>2014-11-15T18:05:30Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Katerina.Ruzickova: /* Příčiny emoční excitace */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
'''Kauzální atribuce''' je [[Sociální psychologie|sociálně-psychologický pojem]]. Je to '''kognitivní proces přisuzování jedné či více příčin vlastnímu chování a chování jiných lidí'''. Jedná se o způsob subjektivního vytváření spojitostí mezi příčinou a následkem chování. Jako speciální případ atribuce je někdy vydělována sebepercepce. &amp;lt;ref&amp;gt;Bem, D. J. (1967). Self-perception: An Alternative Interpretation of Cognitive Dissonance Phenomena. Psychological Review, 74(3), 183-200.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Proces atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuci předcházejí dva kroky:&lt;br /&gt;
#'''[[Vnímání|percepce činu]]'''&lt;br /&gt;
#'''hodnocení záměru činu'''.&lt;br /&gt;
Percepce činu je ovlivněna [[Motivace|motivačními]], kognitivními a podnětovými faktory. Hodnocení záměru činu je ovlivněno myšlenkovými zkratkami, neúplnými informacemi a předpojatostí pozorovatele. Proces probíhá jinak u cizího pozorovatele, kde je atribuce ovlivněna zejména '''informovaností''' pozorovatele a '''očekávaností''' chování aktéra, a jinak při atribuci známého pozorovatele nebo při sebepercepci, kde atribuující osoba rozlišuje především mezi '''pozitivním''' a '''negativním''' chováním. &amp;lt;ref&amp;gt;Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://www.ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Funkce atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce umožňuje lidem pochopit příčiny vnitřních i vnějších událostí a pochopení těchto příčin jim umožňuje se lépe adaptovat. &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;&amp;gt;Heider, F. (1958). The Psychology of Interpersonal Relations. Retrieved from http://books.google.cz&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:6777539 orig.jpg|400x350px|náhled|Základní dělení atribuce na dispoziční a situační atribuci]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Základní dělení atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce se dělí na dvě základní skupiny:&lt;br /&gt;
#'''vnější'''&lt;br /&gt;
#'''vnitřní'''. &lt;br /&gt;
Vnější (situační, environmentální) atribuce je ovlivněna '''situačními faktory''', tzn. vnějším okolím aktéra (např.: obeznámenost s prostředím, síla podnětů).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vnitřní (osobnostní, dispoziční) atribuce je ovlivněna '''dispozičními faktory''', tzn. [[Psychologie osobnosti|osobností]] aktéra (z atribučního hlediska to jsou především motivy a schopnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Dimenze atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce může být klasifikována v několika dimenzích:&lt;br /&gt;
* '''místo kauzality (kontroly)'''&lt;br /&gt;
Poprvé rozdělil atribuci podle této dimenze Fritz Heider v roce 1958 &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt;, a to na:&lt;br /&gt;
# '''vnitřní místo kontroly'''&lt;br /&gt;
# '''vnější místo kontroly'''&lt;br /&gt;
Lidé s vnitřním místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet dispoziční atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Lidé s vnějším místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet situační atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* '''stabilita'''&lt;br /&gt;
Faktory stability příčiny chování se dělí na:&lt;br /&gt;
# '''stabilní faktory'''&lt;br /&gt;
# '''nestabilní faktory'''&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotní příčinu jako stabilní, pokud je ji '''obtížné (až nemožné) změnit''', např.: [[Inteligence|inteligence]], zákony.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí příčinu jako nestabilní, pokud se dá '''relativně snadno změnit (ovlivnit)''', např.: úsilí.&lt;br /&gt;
* '''záměrnost'''&lt;br /&gt;
* '''kontrolovatelnost'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Vznik pojmu ===&lt;br /&gt;
Tématem atribuce na začátku 20. století zabýval například Ichheiser &amp;lt;ref&amp;gt;Ichheiser, G. (1933). Das Können, die Bedingungen des Könnens und das Erlebnis des Könnens. Zeitschrift für Angewandte Psychologie, 44, 364-378.&amp;lt;/ref&amp;gt; nebo Michotte, který v roce 1946 jako první provedl sérii experimentů týkajících se vnímání kauzality &amp;lt;ref&amp;gt;Michotte, A. (1963). The Perception of Causality. New York: Basic Books.&amp;lt;/ref&amp;gt;. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční proces začal jako první systematicky zkoumat rakouský psycholog působící v Americe, '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Fritz_Heider Fritz Heider]'''. Heider ve své knize ''The Psychology of Interpersonal Relation'' &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot; /&amp;gt; popsal tzv. '''laickou psychologii''' jako [[Vnímání|vnímání]] a posuzování druhých osob i sebe sama v každodenních situacích. Vytvořil první atribuční teorii – naivní analýzu událostí. Rozlišil atribuci na '''dispoziční''' a '''situační'''. Podle těchto dílčích atribucí rozlišil pozorovatele na lidi s vnějším místem a vnitřním místem kontroly. Atribuci považoval za předpoklad porozumění sociální realitě. Studie Heidera a Simmela &amp;lt;ref&amp;gt;Heider, F. &amp;amp; Simmel, M. (1944). An Experimental Study of Apparent Behavior. The American Journal of Psychology, 57, 243-259. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; prokázala silnou tendenci vysvětlovat si chování druhých jako úmyslné.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Koncept atribuce dále rozvinul americký psychologi '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Harold_Kelley Harold H. Kelley]''', který přispěl svou atribuční teorií k hlavnímu proudu sociální psychologie a přiblížil základní Heiderovy myšlenky vědecké obci &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H. H. (1967). Attribution Theory in Social Psychology. Nebraska Symposium on Motivation, 15, 192-238. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční tendence ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:All.png|400x465px|náhled|Atribuční tendence]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční tendence (sklony, styly) představují '''zkreslení vnímaní účastníků interakce''', které ovlivňuje interpretaci vlastního chování i chování ostatních lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Mezi hlavní atribuční tendence patří:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== základní atribuční chyba ===&lt;br /&gt;
Základní atribuční chyba je tendence připisovat '''vyšší vliv dispozičním příčinám''' než situačním příčinám &amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Amabile, T. &amp;amp; Steinmetz, J. (1977). Social Roles, Social Control and Biases in Social-Perception Processes. Journal of Personality and Social Psychology, 35(7), 485-494. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Pozorovatel většinou připisuje chování aktéra v dané situaci rysům jeho osobnosti („Udělal to, protože je takový.“). Roli hraje i výraznost rysů aktéra. &amp;lt;ref&amp;gt;McArthur, L.Z. &amp;amp; Post, D.L. (1977). Figural Emphasis and Person Perception. Journal of Experimental Social Psychology, 13(6), 520-535.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt aktér - pozorovatel ===&lt;br /&gt;
Efekt popisal v roce 1973 Nisbett &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, E. R (1973). Behavior as seen by the actor and as seen by the observer. Journal of Personality and Social Psychology, 27(2), 154-164. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; tak, že aktér má tendence o sobě vytvářet situační atribuce („Nesložil jsem zkoušku, protože mě zkoušející nemá rád.“), zatímco pozorovatel má tendence o aktérovi vytvářet dispoziční atribuce (&amp;quot;Nesložil zkoušku, protože není dost chytrý.&amp;quot;).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== egocentrické tendence ===&lt;br /&gt;
S teorií egocentrických tendencí přišli v roce 1977 badatelé Schlenker a Miller &amp;lt;ref&amp;gt;Schlenker, B.R. &amp;amp; Miller, R.S. (1977). Egocentrism in Groups: Self-serving Biases or Logical Information Processing?. Journal of Personality and Social Psychology, 35(10), 755-764. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Jsou to tendence '''připisovat si úspěch''' (sebeprosazující tendence) a '''nehlásit se k neúspěchu''' (sebeochraňující tendence) (&amp;quot;Vyhrál jsem, protože jsem dobrý.&amp;quot; X &amp;quot;Nevyhrál jsem, protože jsem měl smůlu.&amp;quot;). Roli hraje i náročnost dosažení úspěchu (čím bylo dosažení úspěchu náročnější, tím více ho připisujeme svým dispozicím). U atribuce směrem k ostatním lidem je tato tendence opačná (&amp;quot;Vyhrál, protože mu přálo štěstí.&amp;quot; X &amp;quot;Nevyhrál, protože není dost dobrý.&amp;quot;).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt falešného konsenzu ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje, že pozorovatel má tendenci považovat svoje chování v situacích za '''obecnou normu''', jiné varianty chování považuje za netypické.&amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Green, D. &amp;amp; House, P. (1977). The &amp;quot;False Consensus Effect&amp;quot;: An Egocentric Bias in Social Perception and Attribution Processes. Journal of Experimental Social Psychology, 13(3), 279-301.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== spotlight efekt ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje '''přeceňování''' toho, kolik [[Pozornost|pozornosti]] věnují ostatní lidé chování osoby. &amp;lt;ref&amp;gt;Gilovich, T., Savitsky, K. &amp;amp; Medvec, V.H. (2000). The Spotlight Effect in Social Judgment: An Egocentric Bias in Estimates of the Salience of One's Own Actions and Appearance. Journal of Personality and Social Psychology, 78(2), 211-222. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční teorie ==&lt;br /&gt;
Atribuční teorie se věnují '''studiu procesů''', kterými pozorovatel subjektivně vnímá příčiny vlastního jednání a jednání druhých lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== naviní analýza událostí ===&lt;br /&gt;
Pozorovatel situace - podle Heidera „laický (naivní) vědec“ - si '''automaticky, intuitivně a nedokonale''' spojuje navenek projevené chování s jeho nepozorovatelnými příčinami. Svět se stává pro pozorovatele předvídatelnějším, pozorovatel získává pocit větší kontroly a je schopen větší adaptivity &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1985). &amp;quot;Spontaneous&amp;quot; Casual Thinking. Psychological Bulletin, 97(1), 74-84. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Pozorovatel má často tendence částečně nebo zcela ignorovat situační faktory.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== teorie odpovídajících závěrů === &lt;br /&gt;
Teorie odpovídajících závěrů, neboli paradigma atribuce akce, popisuje tendenci pozorovatele připisovat chování aktéra dispoziční příčiny tak, aby se chování dalo odůvodnit již '''známými rysy aktéra nebo očekáváním pozorovatele''' &amp;lt;ref&amp;gt;Jones, E.E. &amp;amp; Davis, K.E. (1965). From Acts to Disposition: The Attribution Process in Person Perception. In L. Berkowitz (Ed.), Advances in Experimental Social Psychology (219-266). Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. V této teorii se rozlišují tři faktory - '''hédonická relevance, zaměřenost na osobu a společenská žádoucnost''' - podle kterých se atribuce dále dělí na:&lt;br /&gt;
# atribuci intence (záměru)&lt;br /&gt;
# atribuci dispozice&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí intence, tzn. jako záměrné, pokud pro něj má '''příjemné nebo nepříjemné následky''' (je hédonicky relevantní), nebo pokud je '''zaměřené na osobu pozorovatele'''. Například pokud je pozorovatel aktérem veřejně uražen, usoudí, že ho aktér urazil záměrně.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí dispozice, tzn. přisuzuje chování aktéra jeho osobnosti, pokud '''není společensky žádoucí'''. Například zlozvyky, nevhodná mluva nebo nedodržení formalit (podržení dveří, uvolnění místa v dopravním prostředku) jsou hodnoceny jako osobnostní charakteristiky.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Kelleyho model ===&lt;br /&gt;
Kelleyho model z let 1967 a 1972 obsahuje dva základní koncepty, do kterých se dělí podle množství informací, které má pozorovatel k dispozici, a to na:&lt;br /&gt;
# kovariační model (k dispozici je větší množství informací)&lt;br /&gt;
# model kauzálních schémat (k dispozici je velmi omezené množství informací)&lt;br /&gt;
Kovariační model popisuje '''atribuci založenou na více pozorováních''' (např.: pozorovatel zná osobnost aktéra a jeho chování z různých situací). Informace z těchto pozorování se dělí do tří skupin:&lt;br /&gt;
* konsenzus&lt;br /&gt;
* konzistence&lt;br /&gt;
* distinktivnost&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:Covariation-model.jpg|550x540px|náhled|Kelleyho kovariační model]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konsenzus''' posuzuje stabilitu chování aktéra ve srovnání s ostatními lidmi, tzn. jak je chování aktéra běžné ve srovnání s chováním jiných osob.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konzistence''' posuzuje stabilitu chování aktéra v různých časech, tzn. zda je chování aktéra v určité situaci vždy stejná.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Distinktivnost''' posuzuje stabilitu reakce aktéra v různých prostředích, tzn. zda je chování aktéra stejné i pokud se prostředí změní.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při vysokém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a nízké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování situaci. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při nízkém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a vysoké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování osobnosti aktéra.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Například''' pokud se aktér v kině při sledování filmu nahlas směje, přisoudíme jeho chování dispozici nebo situaci podle toho, jestli se smějí i ostatní lidé (konsenzus), jestli se aktér směje vždy, když sleduje nějaký film (konzistence), nebo/a jestli se aktér často a rád směje i v jiných situacích (distinktivnost). Pokud vidíme, že se smějí i ostatní lidé v kině (vysoký konsenzus) a víme, že se aktér při sledování filmů většinou nesměje (nízká konzistence) a že se příliš nesměje ani v jiných situacích (nízká distinktivnost), můžeme připsat chování aktéra situaci (směje se, protože je film zábavný). Pokud se ale ostatní lidé v kině nesmějí (nízký konsenzus) a my víme, že se aktér směje při sledování všech filmů (vysoká konzistence), připíšeme jeho chování spíše jeho dispozicím (nesměje se, protože je film zábavný, ale proto, že je to projev jeho osobnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;/&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Model kauzálních schémat, neboli konfigurace, popisuje '''atribuci založenou na jednom pozorování'''. Pozorovatel vyvozuje příčiny na základě '''kauzálních schémat''', protože nemá dostatek informací na atribuci podle kovariačního modelu (většinou proto, že je aktér neznámá osoba). Kauzální schémata jsou přesvědčení, stereotypní představy, předsudky nebo zkušenostní schémata, podle kterých pozorovatel provádí atribuce. &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H.H. (1972). Causal Schemata and the Attribution Process. In E.E. Jones, D.E. Kanouse, H.H Kelley, H.E. Nisbett, S. Valins &amp;amp; B. Weiner (Eds.). Attribution: Perceiving the Causes of Behavior, (151-174). Morristown: General Learning Press.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== atribuce příčiny v úkolové situaci ===&lt;br /&gt;
Úspěch nebo selhání v úkolových situacích vyvolá v  subjektu '''specifickou emocionální reakci''' &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1986). An Attributional Theory of Motivation and Emotion. Psychological Review, 92(4), 548-573.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Weiner dělí dané příčiny v úkolové situaci na:&lt;br /&gt;
# vnější a vnitřní&lt;br /&gt;
# stabilní a labilní&lt;br /&gt;
# kontrolovatelné a nekontrolovatelné&lt;br /&gt;
'''Například''' úsilí je labilní, vnitřní, kontrolovatelná příčina, zatímco obtížnost úkolu je stabilní,  vnější, nekontrolovatelná příčina.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Důsledky atribuce ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Situace versus dispozice =====&lt;br /&gt;
Na ochotný čin aktéra pozorovatel reaguje '''přívětivěji''', pokud tento čin připíše dispozičním faktorům, než pokud jej připíše situaci &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Regan, D.T. (1978). Attributional Aspects of Interpersonal Attraction. In J.H.Harvey, W.Ickes &amp;amp; R.F.Kidd (Eds.), New Directions in Attribution Research, 2 (212 - 235). Hillsdale: Lawrence Erlbaum Associates.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Naopak zraňující činy jsou pozorovatelem více tolerovány, pokud jsou připsány situačním faktorům.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Výkon je '''snadněji atribuován situačně než dispozičně''' a v případě, že je připsán situačním faktorům, je hodnocen spíše negativně. Například pokud nadřízený soustavně dohlíží na podřízeného pracovníka, je tento pracovník hodnocen jako méně důvěryhodný než nemonitorovaný pracovník &amp;lt;ref&amp;gt;Strickland, L.H., Aboud, F.E., Gergen, K.J., Jahoda, G. &amp;amp; Tajfel, H. (1976). The &amp;quot;power structure&amp;quot; in social psychology. Representative Research in Social Psychology, 7. 79 - 86.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Výkon monitorovaného pracovníka je totiž připisován vnějšímu tlaku, tedy situačnímu faktoru.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuce je často uplatňována při sledování '''reklam''', kdy se divák rozhoduje, zda připsat zprávu snažící se ho přesvědčit o kvalitě určitého výrobku osobnosti aktéra (v této situaci herce v reklamě) nebo jeho situaci (tzn. jeho roli). U dětí školního věku byla zjištěna silná korelace mezi připsáním příčiny chování herce v reklamě situačním faktorům a uvědomováním si nesouladu mezi prezentovaným a skutečným výrobkem.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Vnitřní versus vnější motivace =====&lt;br /&gt;
Atribuce také ovlivňuje '''posun mezi vnitřní a vnější [[Motivace|motivací]]'''. Výzkum provedený s dětmi ve školce dokázal, že pokud byla polovině skupiny dětí, která si ráda kreslila s barevnými fixy, byla za kreslení nabídnuta odměna, zájem této poloviny se snížil oproti skupině, které za kreslení žádná odměna nabídnuta nebyla &amp;lt;ref&amp;gt;Lepper, M.R., Greene, D. &amp;amp; Nisbett, R.E. (1973). Undermining Children's Intrinsic Interest with Extrinsic Reward: A Test of Overjustification Hypothesis. Journal of Personality and Social Psychology, 28(1), 129 - 137.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Díky atribuční tendenci totiž člověk, kterému je za určitý úkon nabídnuta odměna, začne vnímat vnější motivaci k úkonu a '''přestane vnímat vnitřní motivaci'''. To ho vede k závěru, že pokud k danému úkonu potřebuje vnější motivaci, zřejmě jej činnost příliš nebaví.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Příčiny emoční excitace =====&lt;br /&gt;
Atribuce má výrazný vliv na '''prožívání [[Emoce|emočního vzrušení]]'''. Pokud je možno excitaci připsat vnější příčinu (například zvýšená hladina adrenalinu v důsledku rizikového sportu nebo cvičení), je výsledné emoční prožívání excitací '''méně ovlivněno''', než v případě, kdy nebylo možné připsat excitaci situačnímu faktoru &amp;lt;ref&amp;gt;Schachter, S. &amp;amp; Singer, J. (1962). Cognitive, Social, and Physiological Determinants of Emotional State. Psychological Review, 69(5), 379 - 399.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Emoční prožívání excitace se zvýšilo také při špatně interpretované atribuci, tzn. pokud byla excitaci připsána nesprávná příčina &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, R.E. &amp;amp; Schachter, S. (1966). Cognitive Manipulation of Pain. Journal of Experimental Social Psychology, 2(3), 227 - 236.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Reference ====&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Použitá literatura ====&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*Collinová, C. et al. (2014). Kniha psychologie. Praha: Eudomedia, k.s. - Knižní klub.&lt;br /&gt;
*Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayes, B. &amp;amp; Hesketh, B. (1989). Attribution Theory, Judgmental Biases, and Cognitive Behavior Modification: Prospects and Problems. Cognitive Therapy and Research, 13 (3), 211 – 230. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayesová, N. (2009). Základy sociální psychologie.Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Kelley, H. H. &amp;amp; Michela, J. L. (1980). Attribution Theory and Research. Annual Review of Psychology, 31, 457 – 501. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Kučera, D. (2013). Moderni psychologie. Praha: Grada Publishing.&lt;br /&gt;
*Nakonečný, M. (1999). Sociální psychologie. Praha: Academia.&lt;br /&gt;
*Stroebe, H. &amp;amp; Hewstone, M. (2004). Sociální psychologie. Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Škobrtal, P. (2012). Vybrané kapitoly ze sociální psychologie. Ostrava: Ostravská univerzita.&lt;br /&gt;
*Řezáč, J. (1998). Sociální psychologie. Brno: Paido.&lt;br /&gt;
*Weiner, B. (2008). Reflections on the History of Attribution Theory and Research: People, Personalities, Publications, Problems. Social Psychology, 39 (3), 151 – 156. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Externí odkazy ====&lt;br /&gt;
[https://www.youtube.com/watch?v=mDhiyPAD6NQ Video o atribučních tendencích]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://www.uhh.hawaii.edu/~ronald/310/310-Attribution.htm Příklady atribuce v praxi]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://cogweb.ucla.edu/Discourse/Narrative/heider-simmel-demo.swf Experiment A.Michotta zabývající se přisuzováním příčiny chování neživých předmětů (animací)]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Zdroje obrázků ====&lt;br /&gt;
# vnitřní a vnější atribuce: http://www.mrgillpe.com/attribution-theory.html&lt;br /&gt;
# atribuční chyba: http://stripgenerator.com/strip/762151/sites-okay-youre-okay/view/all/&lt;br /&gt;
# Kelleyho kovariační model: https://leve.rs/blog/marketing-and-the-scientific-method/&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Klíčová slova====&lt;br /&gt;
atribuce, kauzalita, situace, dispozice, chování&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Základy sociální psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Katerina.Ruzickova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=8503</id>
		<title>Atribuce</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=8503"/>
		<updated>2014-11-15T18:02:47Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Katerina.Ruzickova: /* spotlight efekt */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
'''Kauzální atribuce''' je [[Sociální psychologie|sociálně-psychologický pojem]]. Je to '''kognitivní proces přisuzování jedné či více příčin vlastnímu chování a chování jiných lidí'''. Jedná se o způsob subjektivního vytváření spojitostí mezi příčinou a následkem chování. Jako speciální případ atribuce je někdy vydělována sebepercepce. &amp;lt;ref&amp;gt;Bem, D. J. (1967). Self-perception: An Alternative Interpretation of Cognitive Dissonance Phenomena. Psychological Review, 74(3), 183-200.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Proces atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuci předcházejí dva kroky:&lt;br /&gt;
#'''[[Vnímání|percepce činu]]'''&lt;br /&gt;
#'''hodnocení záměru činu'''.&lt;br /&gt;
Percepce činu je ovlivněna [[Motivace|motivačními]], kognitivními a podnětovými faktory. Hodnocení záměru činu je ovlivněno myšlenkovými zkratkami, neúplnými informacemi a předpojatostí pozorovatele. Proces probíhá jinak u cizího pozorovatele, kde je atribuce ovlivněna zejména '''informovaností''' pozorovatele a '''očekávaností''' chování aktéra, a jinak při atribuci známého pozorovatele nebo při sebepercepci, kde atribuující osoba rozlišuje především mezi '''pozitivním''' a '''negativním''' chováním. &amp;lt;ref&amp;gt;Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://www.ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Funkce atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce umožňuje lidem pochopit příčiny vnitřních i vnějších událostí a pochopení těchto příčin jim umožňuje se lépe adaptovat. &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;&amp;gt;Heider, F. (1958). The Psychology of Interpersonal Relations. Retrieved from http://books.google.cz&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:6777539 orig.jpg|400x350px|náhled|Základní dělení atribuce na dispoziční a situační atribuci]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Základní dělení atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce se dělí na dvě základní skupiny:&lt;br /&gt;
#'''vnější'''&lt;br /&gt;
#'''vnitřní'''. &lt;br /&gt;
Vnější (situační, environmentální) atribuce je ovlivněna '''situačními faktory''', tzn. vnějším okolím aktéra (např.: obeznámenost s prostředím, síla podnětů).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vnitřní (osobnostní, dispoziční) atribuce je ovlivněna '''dispozičními faktory''', tzn. [[Psychologie osobnosti|osobností]] aktéra (z atribučního hlediska to jsou především motivy a schopnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Dimenze atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce může být klasifikována v několika dimenzích:&lt;br /&gt;
* '''místo kauzality (kontroly)'''&lt;br /&gt;
Poprvé rozdělil atribuci podle této dimenze Fritz Heider v roce 1958 &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt;, a to na:&lt;br /&gt;
# '''vnitřní místo kontroly'''&lt;br /&gt;
# '''vnější místo kontroly'''&lt;br /&gt;
Lidé s vnitřním místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet dispoziční atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Lidé s vnějším místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet situační atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* '''stabilita'''&lt;br /&gt;
Faktory stability příčiny chování se dělí na:&lt;br /&gt;
# '''stabilní faktory'''&lt;br /&gt;
# '''nestabilní faktory'''&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotní příčinu jako stabilní, pokud je ji '''obtížné (až nemožné) změnit''', např.: [[Inteligence|inteligence]], zákony.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí příčinu jako nestabilní, pokud se dá '''relativně snadno změnit (ovlivnit)''', např.: úsilí.&lt;br /&gt;
* '''záměrnost'''&lt;br /&gt;
* '''kontrolovatelnost'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Vznik pojmu ===&lt;br /&gt;
Tématem atribuce na začátku 20. století zabýval například Ichheiser &amp;lt;ref&amp;gt;Ichheiser, G. (1933). Das Können, die Bedingungen des Könnens und das Erlebnis des Könnens. Zeitschrift für Angewandte Psychologie, 44, 364-378.&amp;lt;/ref&amp;gt; nebo Michotte, který v roce 1946 jako první provedl sérii experimentů týkajících se vnímání kauzality &amp;lt;ref&amp;gt;Michotte, A. (1963). The Perception of Causality. New York: Basic Books.&amp;lt;/ref&amp;gt;. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční proces začal jako první systematicky zkoumat rakouský psycholog působící v Americe, '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Fritz_Heider Fritz Heider]'''. Heider ve své knize ''The Psychology of Interpersonal Relation'' &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot; /&amp;gt; popsal tzv. '''laickou psychologii''' jako [[Vnímání|vnímání]] a posuzování druhých osob i sebe sama v každodenních situacích. Vytvořil první atribuční teorii – naivní analýzu událostí. Rozlišil atribuci na '''dispoziční''' a '''situační'''. Podle těchto dílčích atribucí rozlišil pozorovatele na lidi s vnějším místem a vnitřním místem kontroly. Atribuci považoval za předpoklad porozumění sociální realitě. Studie Heidera a Simmela &amp;lt;ref&amp;gt;Heider, F. &amp;amp; Simmel, M. (1944). An Experimental Study of Apparent Behavior. The American Journal of Psychology, 57, 243-259. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; prokázala silnou tendenci vysvětlovat si chování druhých jako úmyslné.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Koncept atribuce dále rozvinul americký psychologi '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Harold_Kelley Harold H. Kelley]''', který přispěl svou atribuční teorií k hlavnímu proudu sociální psychologie a přiblížil základní Heiderovy myšlenky vědecké obci &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H. H. (1967). Attribution Theory in Social Psychology. Nebraska Symposium on Motivation, 15, 192-238. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční tendence ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:All.png|400x465px|náhled|Atribuční tendence]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční tendence (sklony, styly) představují '''zkreslení vnímaní účastníků interakce''', které ovlivňuje interpretaci vlastního chování i chování ostatních lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Mezi hlavní atribuční tendence patří:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== základní atribuční chyba ===&lt;br /&gt;
Základní atribuční chyba je tendence připisovat '''vyšší vliv dispozičním příčinám''' než situačním příčinám &amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Amabile, T. &amp;amp; Steinmetz, J. (1977). Social Roles, Social Control and Biases in Social-Perception Processes. Journal of Personality and Social Psychology, 35(7), 485-494. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Pozorovatel většinou připisuje chování aktéra v dané situaci rysům jeho osobnosti („Udělal to, protože je takový.“). Roli hraje i výraznost rysů aktéra. &amp;lt;ref&amp;gt;McArthur, L.Z. &amp;amp; Post, D.L. (1977). Figural Emphasis and Person Perception. Journal of Experimental Social Psychology, 13(6), 520-535.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt aktér - pozorovatel ===&lt;br /&gt;
Efekt popisal v roce 1973 Nisbett &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, E. R (1973). Behavior as seen by the actor and as seen by the observer. Journal of Personality and Social Psychology, 27(2), 154-164. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; tak, že aktér má tendence o sobě vytvářet situační atribuce („Nesložil jsem zkoušku, protože mě zkoušející nemá rád.“), zatímco pozorovatel má tendence o aktérovi vytvářet dispoziční atribuce (&amp;quot;Nesložil zkoušku, protože není dost chytrý.&amp;quot;).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== egocentrické tendence ===&lt;br /&gt;
S teorií egocentrických tendencí přišli v roce 1977 badatelé Schlenker a Miller &amp;lt;ref&amp;gt;Schlenker, B.R. &amp;amp; Miller, R.S. (1977). Egocentrism in Groups: Self-serving Biases or Logical Information Processing?. Journal of Personality and Social Psychology, 35(10), 755-764. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Jsou to tendence '''připisovat si úspěch''' (sebeprosazující tendence) a '''nehlásit se k neúspěchu''' (sebeochraňující tendence) (&amp;quot;Vyhrál jsem, protože jsem dobrý.&amp;quot; X &amp;quot;Nevyhrál jsem, protože jsem měl smůlu.&amp;quot;). Roli hraje i náročnost dosažení úspěchu (čím bylo dosažení úspěchu náročnější, tím více ho připisujeme svým dispozicím). U atribuce směrem k ostatním lidem je tato tendence opačná (&amp;quot;Vyhrál, protože mu přálo štěstí.&amp;quot; X &amp;quot;Nevyhrál, protože není dost dobrý.&amp;quot;).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt falešného konsenzu ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje, že pozorovatel má tendenci považovat svoje chování v situacích za '''obecnou normu''', jiné varianty chování považuje za netypické.&amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Green, D. &amp;amp; House, P. (1977). The &amp;quot;False Consensus Effect&amp;quot;: An Egocentric Bias in Social Perception and Attribution Processes. Journal of Experimental Social Psychology, 13(3), 279-301.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== spotlight efekt ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje '''přeceňování''' toho, kolik [[Pozornost|pozornosti]] věnují ostatní lidé chování osoby. &amp;lt;ref&amp;gt;Gilovich, T., Savitsky, K. &amp;amp; Medvec, V.H. (2000). The Spotlight Effect in Social Judgment: An Egocentric Bias in Estimates of the Salience of One's Own Actions and Appearance. Journal of Personality and Social Psychology, 78(2), 211-222. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční teorie ==&lt;br /&gt;
Atribuční teorie se věnují '''studiu procesů''', kterými pozorovatel subjektivně vnímá příčiny vlastního jednání a jednání druhých lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== naviní analýza událostí ===&lt;br /&gt;
Pozorovatel situace - podle Heidera „laický (naivní) vědec“ - si '''automaticky, intuitivně a nedokonale''' spojuje navenek projevené chování s jeho nepozorovatelnými příčinami. Svět se stává pro pozorovatele předvídatelnějším, pozorovatel získává pocit větší kontroly a je schopen větší adaptivity &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1985). &amp;quot;Spontaneous&amp;quot; Casual Thinking. Psychological Bulletin, 97(1), 74-84. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Pozorovatel má často tendence částečně nebo zcela ignorovat situační faktory.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== teorie odpovídajících závěrů === &lt;br /&gt;
Teorie odpovídajících závěrů, neboli paradigma atribuce akce, popisuje tendenci pozorovatele připisovat chování aktéra dispoziční příčiny tak, aby se chování dalo odůvodnit již '''známými rysy aktéra nebo očekáváním pozorovatele''' &amp;lt;ref&amp;gt;Jones, E.E. &amp;amp; Davis, K.E. (1965). From Acts to Disposition: The Attribution Process in Person Perception. In L. Berkowitz (Ed.), Advances in Experimental Social Psychology (219-266). Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. V této teorii se rozlišují tři faktory - '''hédonická relevance, zaměřenost na osobu a společenská žádoucnost''' - podle kterých se atribuce dále dělí na:&lt;br /&gt;
# atribuci intence (záměru)&lt;br /&gt;
# atribuci dispozice&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí intence, tzn. jako záměrné, pokud pro něj má '''příjemné nebo nepříjemné následky''' (je hédonicky relevantní), nebo pokud je '''zaměřené na osobu pozorovatele'''. Například pokud je pozorovatel aktérem veřejně uražen, usoudí, že ho aktér urazil záměrně.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí dispozice, tzn. přisuzuje chování aktéra jeho osobnosti, pokud '''není společensky žádoucí'''. Například zlozvyky, nevhodná mluva nebo nedodržení formalit (podržení dveří, uvolnění místa v dopravním prostředku) jsou hodnoceny jako osobnostní charakteristiky.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Kelleyho model ===&lt;br /&gt;
Kelleyho model z let 1967 a 1972 obsahuje dva základní koncepty, do kterých se dělí podle množství informací, které má pozorovatel k dispozici, a to na:&lt;br /&gt;
# kovariační model (k dispozici je větší množství informací)&lt;br /&gt;
# model kauzálních schémat (k dispozici je velmi omezené množství informací)&lt;br /&gt;
Kovariační model popisuje '''atribuci založenou na více pozorováních''' (např.: pozorovatel zná osobnost aktéra a jeho chování z různých situací). Informace z těchto pozorování se dělí do tří skupin:&lt;br /&gt;
* konsenzus&lt;br /&gt;
* konzistence&lt;br /&gt;
* distinktivnost&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:Covariation-model.jpg|550x540px|náhled|Kelleyho kovariační model]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konsenzus''' posuzuje stabilitu chování aktéra ve srovnání s ostatními lidmi, tzn. jak je chování aktéra běžné ve srovnání s chováním jiných osob.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konzistence''' posuzuje stabilitu chování aktéra v různých časech, tzn. zda je chování aktéra v určité situaci vždy stejná.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Distinktivnost''' posuzuje stabilitu reakce aktéra v různých prostředích, tzn. zda je chování aktéra stejné i pokud se prostředí změní.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při vysokém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a nízké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování situaci. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při nízkém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a vysoké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování osobnosti aktéra.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Například''' pokud se aktér v kině při sledování filmu nahlas směje, přisoudíme jeho chování dispozici nebo situaci podle toho, jestli se smějí i ostatní lidé (konsenzus), jestli se aktér směje vždy, když sleduje nějaký film (konzistence), nebo/a jestli se aktér často a rád směje i v jiných situacích (distinktivnost). Pokud vidíme, že se smějí i ostatní lidé v kině (vysoký konsenzus) a víme, že se aktér při sledování filmů většinou nesměje (nízká konzistence) a že se příliš nesměje ani v jiných situacích (nízká distinktivnost), můžeme připsat chování aktéra situaci (směje se, protože je film zábavný). Pokud se ale ostatní lidé v kině nesmějí (nízký konsenzus) a my víme, že se aktér směje při sledování všech filmů (vysoká konzistence), připíšeme jeho chování spíše jeho dispozicím (nesměje se, protože je film zábavný, ale proto, že je to projev jeho osobnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;/&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Model kauzálních schémat, neboli konfigurace, popisuje '''atribuci založenou na jednom pozorování'''. Pozorovatel vyvozuje příčiny na základě '''kauzálních schémat''', protože nemá dostatek informací na atribuci podle kovariačního modelu (většinou proto, že je aktér neznámá osoba). Kauzální schémata jsou přesvědčení, stereotypní představy, předsudky nebo zkušenostní schémata, podle kterých pozorovatel provádí atribuce. &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H.H. (1972). Causal Schemata and the Attribution Process. In E.E. Jones, D.E. Kanouse, H.H Kelley, H.E. Nisbett, S. Valins &amp;amp; B. Weiner (Eds.). Attribution: Perceiving the Causes of Behavior, (151-174). Morristown: General Learning Press.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== atribuce příčiny v úkolové situaci ===&lt;br /&gt;
Úspěch nebo selhání v úkolových situacích vyvolá v  subjektu '''specifickou emocionální reakci''' &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1986). An Attributional Theory of Motivation and Emotion. Psychological Review, 92(4), 548-573.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Weiner dělí dané příčiny v úkolové situaci na:&lt;br /&gt;
# vnější a vnitřní&lt;br /&gt;
# stabilní a labilní&lt;br /&gt;
# kontrolovatelné a nekontrolovatelné&lt;br /&gt;
'''Například''' úsilí je labilní, vnitřní, kontrolovatelná příčina, zatímco obtížnost úkolu je stabilní,  vnější, nekontrolovatelná příčina.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Důsledky atribuce ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Situace versus dispozice =====&lt;br /&gt;
Na ochotný čin aktéra pozorovatel reaguje '''přívětivěji''', pokud tento čin připíše dispozičním faktorům, než pokud jej připíše situaci &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Regan, D.T. (1978). Attributional Aspects of Interpersonal Attraction. In J.H.Harvey, W.Ickes &amp;amp; R.F.Kidd (Eds.), New Directions in Attribution Research, 2 (212 - 235). Hillsdale: Lawrence Erlbaum Associates.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Naopak zraňující činy jsou pozorovatelem více tolerovány, pokud jsou připsány situačním faktorům.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Výkon je '''snadněji atribuován situačně než dispozičně''' a v případě, že je připsán situačním faktorům, je hodnocen spíše negativně. Například pokud nadřízený soustavně dohlíží na podřízeného pracovníka, je tento pracovník hodnocen jako méně důvěryhodný než nemonitorovaný pracovník &amp;lt;ref&amp;gt;Strickland, L.H., Aboud, F.E., Gergen, K.J., Jahoda, G. &amp;amp; Tajfel, H. (1976). The &amp;quot;power structure&amp;quot; in social psychology. Representative Research in Social Psychology, 7. 79 - 86.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Výkon monitorovaného pracovníka je totiž připisován vnějšímu tlaku, tedy situačnímu faktoru.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuce je často uplatňována při sledování '''reklam''', kdy se divák rozhoduje, zda připsat zprávu snažící se ho přesvědčit o kvalitě určitého výrobku osobnosti aktéra (v této situaci herce v reklamě) nebo jeho situaci (tzn. jeho roli). U dětí školního věku byla zjištěna silná korelace mezi připsáním příčiny chování herce v reklamě situačním faktorům a uvědomováním si nesouladu mezi prezentovaným a skutečným výrobkem.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Vnitřní versus vnější motivace =====&lt;br /&gt;
Atribuce také ovlivňuje '''posun mezi vnitřní a vnější [[Motivace|motivací]]'''. Výzkum provedený s dětmi ve školce dokázal, že pokud byla polovině skupiny dětí, která si ráda kreslila s barevnými fixy, byla za kreslení nabídnuta odměna, zájem této poloviny se snížil oproti skupině, které za kreslení žádná odměna nabídnuta nebyla &amp;lt;ref&amp;gt;Lepper, M.R., Greene, D. &amp;amp; Nisbett, R.E. (1973). Undermining Children's Intrinsic Interest with Extrinsic Reward: A Test of Overjustification Hypothesis. Journal of Personality and Social Psychology, 28(1), 129 - 137.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Díky atribuční tendenci totiž člověk, kterému je za určitý úkon nabídnuta odměna, začne vnímat vnější motivaci k úkonu a '''přestane vnímat vnitřní motivaci'''. To ho vede k závěru, že pokud k danému úkonu potřebuje vnější motivaci, zřejmě jej činnost příliš nebaví.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Příčiny emoční excitace =====&lt;br /&gt;
Atribuce má výrazný vliv na '''prožívání [[Emoce|emočního vzrušení]]'''. Bylo zjištěno, že pokud bylo možno excitaci připsat vnější příčinu (například zvýšená hladina adrenalinu v důsledku rizikového sportu nebo cvičení), bylo výsledné emoční prožívání excitací mnohem '''méně ovlivněno''', než pokud se nedala připsat situačnímu faktoru &amp;lt;ref&amp;gt;Schachter, S. &amp;amp; Singer, J. (1962). Cognitive, Social, and Physiological Determinants of Emotional State. Psychological Review, 69(5), 379 - 399.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Emoční prožívání excitace se zvýšilo také při špatně interpretované atribuci, tzn. pokud byla excitaci připsána nesprávná příčina &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, R.E. &amp;amp; Schachter, S. (1966). Cognitive Manipulation of Pain. Journal of Experimental Social Psychology, 2(3), 227 - 236.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Reference ====&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Použitá literatura ====&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*Collinová, C. et al. (2014). Kniha psychologie. Praha: Eudomedia, k.s. - Knižní klub.&lt;br /&gt;
*Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayes, B. &amp;amp; Hesketh, B. (1989). Attribution Theory, Judgmental Biases, and Cognitive Behavior Modification: Prospects and Problems. Cognitive Therapy and Research, 13 (3), 211 – 230. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayesová, N. (2009). Základy sociální psychologie.Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Kelley, H. H. &amp;amp; Michela, J. L. (1980). Attribution Theory and Research. Annual Review of Psychology, 31, 457 – 501. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Kučera, D. (2013). Moderni psychologie. Praha: Grada Publishing.&lt;br /&gt;
*Nakonečný, M. (1999). Sociální psychologie. Praha: Academia.&lt;br /&gt;
*Stroebe, H. &amp;amp; Hewstone, M. (2004). Sociální psychologie. Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Škobrtal, P. (2012). Vybrané kapitoly ze sociální psychologie. Ostrava: Ostravská univerzita.&lt;br /&gt;
*Řezáč, J. (1998). Sociální psychologie. Brno: Paido.&lt;br /&gt;
*Weiner, B. (2008). Reflections on the History of Attribution Theory and Research: People, Personalities, Publications, Problems. Social Psychology, 39 (3), 151 – 156. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Externí odkazy ====&lt;br /&gt;
[https://www.youtube.com/watch?v=mDhiyPAD6NQ Video o atribučních tendencích]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://www.uhh.hawaii.edu/~ronald/310/310-Attribution.htm Příklady atribuce v praxi]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://cogweb.ucla.edu/Discourse/Narrative/heider-simmel-demo.swf Experiment A.Michotta zabývající se přisuzováním příčiny chování neživých předmětů (animací)]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Zdroje obrázků ====&lt;br /&gt;
# vnitřní a vnější atribuce: http://www.mrgillpe.com/attribution-theory.html&lt;br /&gt;
# atribuční chyba: http://stripgenerator.com/strip/762151/sites-okay-youre-okay/view/all/&lt;br /&gt;
# Kelleyho kovariační model: https://leve.rs/blog/marketing-and-the-scientific-method/&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Klíčová slova====&lt;br /&gt;
atribuce, kauzalita, situace, dispozice, chování&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Základy sociální psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Katerina.Ruzickova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=8502</id>
		<title>Atribuce</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=8502"/>
		<updated>2014-11-15T18:01:28Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Katerina.Ruzickova: /* spotlight efekt */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
'''Kauzální atribuce''' je [[Sociální psychologie|sociálně-psychologický pojem]]. Je to '''kognitivní proces přisuzování jedné či více příčin vlastnímu chování a chování jiných lidí'''. Jedná se o způsob subjektivního vytváření spojitostí mezi příčinou a následkem chování. Jako speciální případ atribuce je někdy vydělována sebepercepce. &amp;lt;ref&amp;gt;Bem, D. J. (1967). Self-perception: An Alternative Interpretation of Cognitive Dissonance Phenomena. Psychological Review, 74(3), 183-200.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Proces atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuci předcházejí dva kroky:&lt;br /&gt;
#'''[[Vnímání|percepce činu]]'''&lt;br /&gt;
#'''hodnocení záměru činu'''.&lt;br /&gt;
Percepce činu je ovlivněna [[Motivace|motivačními]], kognitivními a podnětovými faktory. Hodnocení záměru činu je ovlivněno myšlenkovými zkratkami, neúplnými informacemi a předpojatostí pozorovatele. Proces probíhá jinak u cizího pozorovatele, kde je atribuce ovlivněna zejména '''informovaností''' pozorovatele a '''očekávaností''' chování aktéra, a jinak při atribuci známého pozorovatele nebo při sebepercepci, kde atribuující osoba rozlišuje především mezi '''pozitivním''' a '''negativním''' chováním. &amp;lt;ref&amp;gt;Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://www.ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Funkce atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce umožňuje lidem pochopit příčiny vnitřních i vnějších událostí a pochopení těchto příčin jim umožňuje se lépe adaptovat. &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;&amp;gt;Heider, F. (1958). The Psychology of Interpersonal Relations. Retrieved from http://books.google.cz&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:6777539 orig.jpg|400x350px|náhled|Základní dělení atribuce na dispoziční a situační atribuci]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Základní dělení atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce se dělí na dvě základní skupiny:&lt;br /&gt;
#'''vnější'''&lt;br /&gt;
#'''vnitřní'''. &lt;br /&gt;
Vnější (situační, environmentální) atribuce je ovlivněna '''situačními faktory''', tzn. vnějším okolím aktéra (např.: obeznámenost s prostředím, síla podnětů).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vnitřní (osobnostní, dispoziční) atribuce je ovlivněna '''dispozičními faktory''', tzn. [[Psychologie osobnosti|osobností]] aktéra (z atribučního hlediska to jsou především motivy a schopnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Dimenze atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce může být klasifikována v několika dimenzích:&lt;br /&gt;
* '''místo kauzality (kontroly)'''&lt;br /&gt;
Poprvé rozdělil atribuci podle této dimenze Fritz Heider v roce 1958 &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt;, a to na:&lt;br /&gt;
# '''vnitřní místo kontroly'''&lt;br /&gt;
# '''vnější místo kontroly'''&lt;br /&gt;
Lidé s vnitřním místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet dispoziční atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Lidé s vnějším místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet situační atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* '''stabilita'''&lt;br /&gt;
Faktory stability příčiny chování se dělí na:&lt;br /&gt;
# '''stabilní faktory'''&lt;br /&gt;
# '''nestabilní faktory'''&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotní příčinu jako stabilní, pokud je ji '''obtížné (až nemožné) změnit''', např.: [[Inteligence|inteligence]], zákony.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí příčinu jako nestabilní, pokud se dá '''relativně snadno změnit (ovlivnit)''', např.: úsilí.&lt;br /&gt;
* '''záměrnost'''&lt;br /&gt;
* '''kontrolovatelnost'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Vznik pojmu ===&lt;br /&gt;
Tématem atribuce na začátku 20. století zabýval například Ichheiser &amp;lt;ref&amp;gt;Ichheiser, G. (1933). Das Können, die Bedingungen des Könnens und das Erlebnis des Könnens. Zeitschrift für Angewandte Psychologie, 44, 364-378.&amp;lt;/ref&amp;gt; nebo Michotte, který v roce 1946 jako první provedl sérii experimentů týkajících se vnímání kauzality &amp;lt;ref&amp;gt;Michotte, A. (1963). The Perception of Causality. New York: Basic Books.&amp;lt;/ref&amp;gt;. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční proces začal jako první systematicky zkoumat rakouský psycholog působící v Americe, '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Fritz_Heider Fritz Heider]'''. Heider ve své knize ''The Psychology of Interpersonal Relation'' &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot; /&amp;gt; popsal tzv. '''laickou psychologii''' jako [[Vnímání|vnímání]] a posuzování druhých osob i sebe sama v každodenních situacích. Vytvořil první atribuční teorii – naivní analýzu událostí. Rozlišil atribuci na '''dispoziční''' a '''situační'''. Podle těchto dílčích atribucí rozlišil pozorovatele na lidi s vnějším místem a vnitřním místem kontroly. Atribuci považoval za předpoklad porozumění sociální realitě. Studie Heidera a Simmela &amp;lt;ref&amp;gt;Heider, F. &amp;amp; Simmel, M. (1944). An Experimental Study of Apparent Behavior. The American Journal of Psychology, 57, 243-259. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; prokázala silnou tendenci vysvětlovat si chování druhých jako úmyslné.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Koncept atribuce dále rozvinul americký psychologi '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Harold_Kelley Harold H. Kelley]''', který přispěl svou atribuční teorií k hlavnímu proudu sociální psychologie a přiblížil základní Heiderovy myšlenky vědecké obci &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H. H. (1967). Attribution Theory in Social Psychology. Nebraska Symposium on Motivation, 15, 192-238. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční tendence ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:All.png|400x465px|náhled|Atribuční tendence]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční tendence (sklony, styly) představují '''zkreslení vnímaní účastníků interakce''', které ovlivňuje interpretaci vlastního chování i chování ostatních lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Mezi hlavní atribuční tendence patří:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== základní atribuční chyba ===&lt;br /&gt;
Základní atribuční chyba je tendence připisovat '''vyšší vliv dispozičním příčinám''' než situačním příčinám &amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Amabile, T. &amp;amp; Steinmetz, J. (1977). Social Roles, Social Control and Biases in Social-Perception Processes. Journal of Personality and Social Psychology, 35(7), 485-494. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Pozorovatel většinou připisuje chování aktéra v dané situaci rysům jeho osobnosti („Udělal to, protože je takový.“). Roli hraje i výraznost rysů aktéra. &amp;lt;ref&amp;gt;McArthur, L.Z. &amp;amp; Post, D.L. (1977). Figural Emphasis and Person Perception. Journal of Experimental Social Psychology, 13(6), 520-535.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt aktér - pozorovatel ===&lt;br /&gt;
Efekt popisal v roce 1973 Nisbett &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, E. R (1973). Behavior as seen by the actor and as seen by the observer. Journal of Personality and Social Psychology, 27(2), 154-164. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; tak, že aktér má tendence o sobě vytvářet situační atribuce („Nesložil jsem zkoušku, protože mě zkoušející nemá rád.“), zatímco pozorovatel má tendence o aktérovi vytvářet dispoziční atribuce (&amp;quot;Nesložil zkoušku, protože není dost chytrý.&amp;quot;).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== egocentrické tendence ===&lt;br /&gt;
S teorií egocentrických tendencí přišli v roce 1977 badatelé Schlenker a Miller &amp;lt;ref&amp;gt;Schlenker, B.R. &amp;amp; Miller, R.S. (1977). Egocentrism in Groups: Self-serving Biases or Logical Information Processing?. Journal of Personality and Social Psychology, 35(10), 755-764. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Jsou to tendence '''připisovat si úspěch''' (sebeprosazující tendence) a '''nehlásit se k neúspěchu''' (sebeochraňující tendence) (&amp;quot;Vyhrál jsem, protože jsem dobrý.&amp;quot; X &amp;quot;Nevyhrál jsem, protože jsem měl smůlu.&amp;quot;). Roli hraje i náročnost dosažení úspěchu (čím bylo dosažení úspěchu náročnější, tím více ho připisujeme svým dispozicím). U atribuce směrem k ostatním lidem je tato tendence opačná (&amp;quot;Vyhrál, protože mu přálo štěstí.&amp;quot; X &amp;quot;Nevyhrál, protože není dost dobrý.&amp;quot;).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt falešného konsenzu ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje, že pozorovatel má tendenci považovat svoje chování v situacích za '''obecnou normu''', jiné varianty chování považuje za netypické.&amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Green, D. &amp;amp; House, P. (1977). The &amp;quot;False Consensus Effect&amp;quot;: An Egocentric Bias in Social Perception and Attribution Processes. Journal of Experimental Social Psychology, 13(3), 279-301.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== spotlight efekt ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje '''přeceňování''' míry [[Pozornost|pozornosti]], kterou osobě věnují ostatní lidé. &amp;lt;ref&amp;gt;Gilovich, T., Savitsky, K. &amp;amp; Medvec, V.H. (2000). The Spotlight Effect in Social Judgment: An Egocentric Bias in Estimates of the Salience of One's Own Actions and Appearance. Journal of Personality and Social Psychology, 78(2), 211-222. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční teorie ==&lt;br /&gt;
Atribuční teorie se věnují '''studiu procesů''', kterými pozorovatel subjektivně vnímá příčiny vlastního jednání a jednání druhých lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== naviní analýza událostí ===&lt;br /&gt;
Pozorovatel situace - podle Heidera „laický (naivní) vědec“ - si '''automaticky, intuitivně a nedokonale''' spojuje navenek projevené chování s jeho nepozorovatelnými příčinami. Svět se stává pro pozorovatele předvídatelnějším, pozorovatel získává pocit větší kontroly a je schopen větší adaptivity &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1985). &amp;quot;Spontaneous&amp;quot; Casual Thinking. Psychological Bulletin, 97(1), 74-84. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Pozorovatel má často tendence částečně nebo zcela ignorovat situační faktory.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== teorie odpovídajících závěrů === &lt;br /&gt;
Teorie odpovídajících závěrů, neboli paradigma atribuce akce, popisuje tendenci pozorovatele připisovat chování aktéra dispoziční příčiny tak, aby se chování dalo odůvodnit již '''známými rysy aktéra nebo očekáváním pozorovatele''' &amp;lt;ref&amp;gt;Jones, E.E. &amp;amp; Davis, K.E. (1965). From Acts to Disposition: The Attribution Process in Person Perception. In L. Berkowitz (Ed.), Advances in Experimental Social Psychology (219-266). Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. V této teorii se rozlišují tři faktory - '''hédonická relevance, zaměřenost na osobu a společenská žádoucnost''' - podle kterých se atribuce dále dělí na:&lt;br /&gt;
# atribuci intence (záměru)&lt;br /&gt;
# atribuci dispozice&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí intence, tzn. jako záměrné, pokud pro něj má '''příjemné nebo nepříjemné následky''' (je hédonicky relevantní), nebo pokud je '''zaměřené na osobu pozorovatele'''. Například pokud je pozorovatel aktérem veřejně uražen, usoudí, že ho aktér urazil záměrně.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí dispozice, tzn. přisuzuje chování aktéra jeho osobnosti, pokud '''není společensky žádoucí'''. Například zlozvyky, nevhodná mluva nebo nedodržení formalit (podržení dveří, uvolnění místa v dopravním prostředku) jsou hodnoceny jako osobnostní charakteristiky.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Kelleyho model ===&lt;br /&gt;
Kelleyho model z let 1967 a 1972 obsahuje dva základní koncepty, do kterých se dělí podle množství informací, které má pozorovatel k dispozici, a to na:&lt;br /&gt;
# kovariační model (k dispozici je větší množství informací)&lt;br /&gt;
# model kauzálních schémat (k dispozici je velmi omezené množství informací)&lt;br /&gt;
Kovariační model popisuje '''atribuci založenou na více pozorováních''' (např.: pozorovatel zná osobnost aktéra a jeho chování z různých situací). Informace z těchto pozorování se dělí do tří skupin:&lt;br /&gt;
* konsenzus&lt;br /&gt;
* konzistence&lt;br /&gt;
* distinktivnost&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:Covariation-model.jpg|550x540px|náhled|Kelleyho kovariační model]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konsenzus''' posuzuje stabilitu chování aktéra ve srovnání s ostatními lidmi, tzn. jak je chování aktéra běžné ve srovnání s chováním jiných osob.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konzistence''' posuzuje stabilitu chování aktéra v různých časech, tzn. zda je chování aktéra v určité situaci vždy stejná.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Distinktivnost''' posuzuje stabilitu reakce aktéra v různých prostředích, tzn. zda je chování aktéra stejné i pokud se prostředí změní.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při vysokém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a nízké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování situaci. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při nízkém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a vysoké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování osobnosti aktéra.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Například''' pokud se aktér v kině při sledování filmu nahlas směje, přisoudíme jeho chování dispozici nebo situaci podle toho, jestli se smějí i ostatní lidé (konsenzus), jestli se aktér směje vždy, když sleduje nějaký film (konzistence), nebo/a jestli se aktér často a rád směje i v jiných situacích (distinktivnost). Pokud vidíme, že se smějí i ostatní lidé v kině (vysoký konsenzus) a víme, že se aktér při sledování filmů většinou nesměje (nízká konzistence) a že se příliš nesměje ani v jiných situacích (nízká distinktivnost), můžeme připsat chování aktéra situaci (směje se, protože je film zábavný). Pokud se ale ostatní lidé v kině nesmějí (nízký konsenzus) a my víme, že se aktér směje při sledování všech filmů (vysoká konzistence), připíšeme jeho chování spíše jeho dispozicím (nesměje se, protože je film zábavný, ale proto, že je to projev jeho osobnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;/&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Model kauzálních schémat, neboli konfigurace, popisuje '''atribuci založenou na jednom pozorování'''. Pozorovatel vyvozuje příčiny na základě '''kauzálních schémat''', protože nemá dostatek informací na atribuci podle kovariačního modelu (většinou proto, že je aktér neznámá osoba). Kauzální schémata jsou přesvědčení, stereotypní představy, předsudky nebo zkušenostní schémata, podle kterých pozorovatel provádí atribuce. &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H.H. (1972). Causal Schemata and the Attribution Process. In E.E. Jones, D.E. Kanouse, H.H Kelley, H.E. Nisbett, S. Valins &amp;amp; B. Weiner (Eds.). Attribution: Perceiving the Causes of Behavior, (151-174). Morristown: General Learning Press.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== atribuce příčiny v úkolové situaci ===&lt;br /&gt;
Úspěch nebo selhání v úkolových situacích vyvolá v  subjektu '''specifickou emocionální reakci''' &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1986). An Attributional Theory of Motivation and Emotion. Psychological Review, 92(4), 548-573.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Weiner dělí dané příčiny v úkolové situaci na:&lt;br /&gt;
# vnější a vnitřní&lt;br /&gt;
# stabilní a labilní&lt;br /&gt;
# kontrolovatelné a nekontrolovatelné&lt;br /&gt;
'''Například''' úsilí je labilní, vnitřní, kontrolovatelná příčina, zatímco obtížnost úkolu je stabilní,  vnější, nekontrolovatelná příčina.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Důsledky atribuce ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Situace versus dispozice =====&lt;br /&gt;
Na ochotný čin aktéra pozorovatel reaguje '''přívětivěji''', pokud tento čin připíše dispozičním faktorům, než pokud jej připíše situaci &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Regan, D.T. (1978). Attributional Aspects of Interpersonal Attraction. In J.H.Harvey, W.Ickes &amp;amp; R.F.Kidd (Eds.), New Directions in Attribution Research, 2 (212 - 235). Hillsdale: Lawrence Erlbaum Associates.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Naopak zraňující činy jsou pozorovatelem více tolerovány, pokud jsou připsány situačním faktorům.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Výkon je '''snadněji atribuován situačně než dispozičně''' a v případě, že je připsán situačním faktorům, je hodnocen spíše negativně. Například pokud nadřízený soustavně dohlíží na podřízeného pracovníka, je tento pracovník hodnocen jako méně důvěryhodný než nemonitorovaný pracovník &amp;lt;ref&amp;gt;Strickland, L.H., Aboud, F.E., Gergen, K.J., Jahoda, G. &amp;amp; Tajfel, H. (1976). The &amp;quot;power structure&amp;quot; in social psychology. Representative Research in Social Psychology, 7. 79 - 86.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Výkon monitorovaného pracovníka je totiž připisován vnějšímu tlaku, tedy situačnímu faktoru.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuce je často uplatňována při sledování '''reklam''', kdy se divák rozhoduje, zda připsat zprávu snažící se ho přesvědčit o kvalitě určitého výrobku osobnosti aktéra (v této situaci herce v reklamě) nebo jeho situaci (tzn. jeho roli). U dětí školního věku byla zjištěna silná korelace mezi připsáním příčiny chování herce v reklamě situačním faktorům a uvědomováním si nesouladu mezi prezentovaným a skutečným výrobkem.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Vnitřní versus vnější motivace =====&lt;br /&gt;
Atribuce také ovlivňuje '''posun mezi vnitřní a vnější [[Motivace|motivací]]'''. Výzkum provedený s dětmi ve školce dokázal, že pokud byla polovině skupiny dětí, která si ráda kreslila s barevnými fixy, byla za kreslení nabídnuta odměna, zájem této poloviny se snížil oproti skupině, které za kreslení žádná odměna nabídnuta nebyla &amp;lt;ref&amp;gt;Lepper, M.R., Greene, D. &amp;amp; Nisbett, R.E. (1973). Undermining Children's Intrinsic Interest with Extrinsic Reward: A Test of Overjustification Hypothesis. Journal of Personality and Social Psychology, 28(1), 129 - 137.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Díky atribuční tendenci totiž člověk, kterému je za určitý úkon nabídnuta odměna, začne vnímat vnější motivaci k úkonu a '''přestane vnímat vnitřní motivaci'''. To ho vede k závěru, že pokud k danému úkonu potřebuje vnější motivaci, zřejmě jej činnost příliš nebaví.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Příčiny emoční excitace =====&lt;br /&gt;
Atribuce má výrazný vliv na '''prožívání [[Emoce|emočního vzrušení]]'''. Bylo zjištěno, že pokud bylo možno excitaci připsat vnější příčinu (například zvýšená hladina adrenalinu v důsledku rizikového sportu nebo cvičení), bylo výsledné emoční prožívání excitací mnohem '''méně ovlivněno''', než pokud se nedala připsat situačnímu faktoru &amp;lt;ref&amp;gt;Schachter, S. &amp;amp; Singer, J. (1962). Cognitive, Social, and Physiological Determinants of Emotional State. Psychological Review, 69(5), 379 - 399.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Emoční prožívání excitace se zvýšilo také při špatně interpretované atribuci, tzn. pokud byla excitaci připsána nesprávná příčina &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, R.E. &amp;amp; Schachter, S. (1966). Cognitive Manipulation of Pain. Journal of Experimental Social Psychology, 2(3), 227 - 236.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Reference ====&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Použitá literatura ====&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*Collinová, C. et al. (2014). Kniha psychologie. Praha: Eudomedia, k.s. - Knižní klub.&lt;br /&gt;
*Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayes, B. &amp;amp; Hesketh, B. (1989). Attribution Theory, Judgmental Biases, and Cognitive Behavior Modification: Prospects and Problems. Cognitive Therapy and Research, 13 (3), 211 – 230. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayesová, N. (2009). Základy sociální psychologie.Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Kelley, H. H. &amp;amp; Michela, J. L. (1980). Attribution Theory and Research. Annual Review of Psychology, 31, 457 – 501. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Kučera, D. (2013). Moderni psychologie. Praha: Grada Publishing.&lt;br /&gt;
*Nakonečný, M. (1999). Sociální psychologie. Praha: Academia.&lt;br /&gt;
*Stroebe, H. &amp;amp; Hewstone, M. (2004). Sociální psychologie. Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Škobrtal, P. (2012). Vybrané kapitoly ze sociální psychologie. Ostrava: Ostravská univerzita.&lt;br /&gt;
*Řezáč, J. (1998). Sociální psychologie. Brno: Paido.&lt;br /&gt;
*Weiner, B. (2008). Reflections on the History of Attribution Theory and Research: People, Personalities, Publications, Problems. Social Psychology, 39 (3), 151 – 156. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Externí odkazy ====&lt;br /&gt;
[https://www.youtube.com/watch?v=mDhiyPAD6NQ Video o atribučních tendencích]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://www.uhh.hawaii.edu/~ronald/310/310-Attribution.htm Příklady atribuce v praxi]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://cogweb.ucla.edu/Discourse/Narrative/heider-simmel-demo.swf Experiment A.Michotta zabývající se přisuzováním příčiny chování neživých předmětů (animací)]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Zdroje obrázků ====&lt;br /&gt;
# vnitřní a vnější atribuce: http://www.mrgillpe.com/attribution-theory.html&lt;br /&gt;
# atribuční chyba: http://stripgenerator.com/strip/762151/sites-okay-youre-okay/view/all/&lt;br /&gt;
# Kelleyho kovariační model: https://leve.rs/blog/marketing-and-the-scientific-method/&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Klíčová slova====&lt;br /&gt;
atribuce, kauzalita, situace, dispozice, chování&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Základy sociální psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Katerina.Ruzickova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=8501</id>
		<title>Atribuce</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=8501"/>
		<updated>2014-11-15T18:00:54Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Katerina.Ruzickova: /* efekt falešného konsenzu */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
'''Kauzální atribuce''' je [[Sociální psychologie|sociálně-psychologický pojem]]. Je to '''kognitivní proces přisuzování jedné či více příčin vlastnímu chování a chování jiných lidí'''. Jedná se o způsob subjektivního vytváření spojitostí mezi příčinou a následkem chování. Jako speciální případ atribuce je někdy vydělována sebepercepce. &amp;lt;ref&amp;gt;Bem, D. J. (1967). Self-perception: An Alternative Interpretation of Cognitive Dissonance Phenomena. Psychological Review, 74(3), 183-200.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Proces atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuci předcházejí dva kroky:&lt;br /&gt;
#'''[[Vnímání|percepce činu]]'''&lt;br /&gt;
#'''hodnocení záměru činu'''.&lt;br /&gt;
Percepce činu je ovlivněna [[Motivace|motivačními]], kognitivními a podnětovými faktory. Hodnocení záměru činu je ovlivněno myšlenkovými zkratkami, neúplnými informacemi a předpojatostí pozorovatele. Proces probíhá jinak u cizího pozorovatele, kde je atribuce ovlivněna zejména '''informovaností''' pozorovatele a '''očekávaností''' chování aktéra, a jinak při atribuci známého pozorovatele nebo při sebepercepci, kde atribuující osoba rozlišuje především mezi '''pozitivním''' a '''negativním''' chováním. &amp;lt;ref&amp;gt;Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://www.ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Funkce atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce umožňuje lidem pochopit příčiny vnitřních i vnějších událostí a pochopení těchto příčin jim umožňuje se lépe adaptovat. &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;&amp;gt;Heider, F. (1958). The Psychology of Interpersonal Relations. Retrieved from http://books.google.cz&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:6777539 orig.jpg|400x350px|náhled|Základní dělení atribuce na dispoziční a situační atribuci]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Základní dělení atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce se dělí na dvě základní skupiny:&lt;br /&gt;
#'''vnější'''&lt;br /&gt;
#'''vnitřní'''. &lt;br /&gt;
Vnější (situační, environmentální) atribuce je ovlivněna '''situačními faktory''', tzn. vnějším okolím aktéra (např.: obeznámenost s prostředím, síla podnětů).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vnitřní (osobnostní, dispoziční) atribuce je ovlivněna '''dispozičními faktory''', tzn. [[Psychologie osobnosti|osobností]] aktéra (z atribučního hlediska to jsou především motivy a schopnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Dimenze atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce může být klasifikována v několika dimenzích:&lt;br /&gt;
* '''místo kauzality (kontroly)'''&lt;br /&gt;
Poprvé rozdělil atribuci podle této dimenze Fritz Heider v roce 1958 &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt;, a to na:&lt;br /&gt;
# '''vnitřní místo kontroly'''&lt;br /&gt;
# '''vnější místo kontroly'''&lt;br /&gt;
Lidé s vnitřním místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet dispoziční atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Lidé s vnějším místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet situační atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* '''stabilita'''&lt;br /&gt;
Faktory stability příčiny chování se dělí na:&lt;br /&gt;
# '''stabilní faktory'''&lt;br /&gt;
# '''nestabilní faktory'''&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotní příčinu jako stabilní, pokud je ji '''obtížné (až nemožné) změnit''', např.: [[Inteligence|inteligence]], zákony.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí příčinu jako nestabilní, pokud se dá '''relativně snadno změnit (ovlivnit)''', např.: úsilí.&lt;br /&gt;
* '''záměrnost'''&lt;br /&gt;
* '''kontrolovatelnost'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Vznik pojmu ===&lt;br /&gt;
Tématem atribuce na začátku 20. století zabýval například Ichheiser &amp;lt;ref&amp;gt;Ichheiser, G. (1933). Das Können, die Bedingungen des Könnens und das Erlebnis des Könnens. Zeitschrift für Angewandte Psychologie, 44, 364-378.&amp;lt;/ref&amp;gt; nebo Michotte, který v roce 1946 jako první provedl sérii experimentů týkajících se vnímání kauzality &amp;lt;ref&amp;gt;Michotte, A. (1963). The Perception of Causality. New York: Basic Books.&amp;lt;/ref&amp;gt;. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční proces začal jako první systematicky zkoumat rakouský psycholog působící v Americe, '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Fritz_Heider Fritz Heider]'''. Heider ve své knize ''The Psychology of Interpersonal Relation'' &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot; /&amp;gt; popsal tzv. '''laickou psychologii''' jako [[Vnímání|vnímání]] a posuzování druhých osob i sebe sama v každodenních situacích. Vytvořil první atribuční teorii – naivní analýzu událostí. Rozlišil atribuci na '''dispoziční''' a '''situační'''. Podle těchto dílčích atribucí rozlišil pozorovatele na lidi s vnějším místem a vnitřním místem kontroly. Atribuci považoval za předpoklad porozumění sociální realitě. Studie Heidera a Simmela &amp;lt;ref&amp;gt;Heider, F. &amp;amp; Simmel, M. (1944). An Experimental Study of Apparent Behavior. The American Journal of Psychology, 57, 243-259. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; prokázala silnou tendenci vysvětlovat si chování druhých jako úmyslné.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Koncept atribuce dále rozvinul americký psychologi '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Harold_Kelley Harold H. Kelley]''', který přispěl svou atribuční teorií k hlavnímu proudu sociální psychologie a přiblížil základní Heiderovy myšlenky vědecké obci &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H. H. (1967). Attribution Theory in Social Psychology. Nebraska Symposium on Motivation, 15, 192-238. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční tendence ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:All.png|400x465px|náhled|Atribuční tendence]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční tendence (sklony, styly) představují '''zkreslení vnímaní účastníků interakce''', které ovlivňuje interpretaci vlastního chování i chování ostatních lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Mezi hlavní atribuční tendence patří:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== základní atribuční chyba ===&lt;br /&gt;
Základní atribuční chyba je tendence připisovat '''vyšší vliv dispozičním příčinám''' než situačním příčinám &amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Amabile, T. &amp;amp; Steinmetz, J. (1977). Social Roles, Social Control and Biases in Social-Perception Processes. Journal of Personality and Social Psychology, 35(7), 485-494. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Pozorovatel většinou připisuje chování aktéra v dané situaci rysům jeho osobnosti („Udělal to, protože je takový.“). Roli hraje i výraznost rysů aktéra. &amp;lt;ref&amp;gt;McArthur, L.Z. &amp;amp; Post, D.L. (1977). Figural Emphasis and Person Perception. Journal of Experimental Social Psychology, 13(6), 520-535.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt aktér - pozorovatel ===&lt;br /&gt;
Efekt popisal v roce 1973 Nisbett &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, E. R (1973). Behavior as seen by the actor and as seen by the observer. Journal of Personality and Social Psychology, 27(2), 154-164. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; tak, že aktér má tendence o sobě vytvářet situační atribuce („Nesložil jsem zkoušku, protože mě zkoušející nemá rád.“), zatímco pozorovatel má tendence o aktérovi vytvářet dispoziční atribuce (&amp;quot;Nesložil zkoušku, protože není dost chytrý.&amp;quot;).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== egocentrické tendence ===&lt;br /&gt;
S teorií egocentrických tendencí přišli v roce 1977 badatelé Schlenker a Miller &amp;lt;ref&amp;gt;Schlenker, B.R. &amp;amp; Miller, R.S. (1977). Egocentrism in Groups: Self-serving Biases or Logical Information Processing?. Journal of Personality and Social Psychology, 35(10), 755-764. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Jsou to tendence '''připisovat si úspěch''' (sebeprosazující tendence) a '''nehlásit se k neúspěchu''' (sebeochraňující tendence) (&amp;quot;Vyhrál jsem, protože jsem dobrý.&amp;quot; X &amp;quot;Nevyhrál jsem, protože jsem měl smůlu.&amp;quot;). Roli hraje i náročnost dosažení úspěchu (čím bylo dosažení úspěchu náročnější, tím více ho připisujeme svým dispozicím). U atribuce směrem k ostatním lidem je tato tendence opačná (&amp;quot;Vyhrál, protože mu přálo štěstí.&amp;quot; X &amp;quot;Nevyhrál, protože není dost dobrý.&amp;quot;).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt falešného konsenzu ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje, že pozorovatel má tendenci považovat svoje chování v situacích za '''obecnou normu''', jiné varianty chování považuje za netypické.&amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Green, D. &amp;amp; House, P. (1977). The &amp;quot;False Consensus Effect&amp;quot;: An Egocentric Bias in Social Perception and Attribution Processes. Journal of Experimental Social Psychology, 13(3), 279-301.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== spotlight efekt ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje '''přeceňování''' míry [[Pozornost|pozornosti]], kterou naší osobě věnují ostatní lidé. &amp;lt;ref&amp;gt;Gilovich, T., Savitsky, K. &amp;amp; Medvec, V.H. (2000). The Spotlight Effect in Social Judgment: An Egocentric Bias in Estimates of the Salience of One's Own Actions and Appearance. Journal of Personality and Social Psychology, 78(2), 211-222. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční teorie ==&lt;br /&gt;
Atribuční teorie se věnují '''studiu procesů''', kterými pozorovatel subjektivně vnímá příčiny vlastního jednání a jednání druhých lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== naviní analýza událostí ===&lt;br /&gt;
Pozorovatel situace - podle Heidera „laický (naivní) vědec“ - si '''automaticky, intuitivně a nedokonale''' spojuje navenek projevené chování s jeho nepozorovatelnými příčinami. Svět se stává pro pozorovatele předvídatelnějším, pozorovatel získává pocit větší kontroly a je schopen větší adaptivity &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1985). &amp;quot;Spontaneous&amp;quot; Casual Thinking. Psychological Bulletin, 97(1), 74-84. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Pozorovatel má často tendence částečně nebo zcela ignorovat situační faktory.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== teorie odpovídajících závěrů === &lt;br /&gt;
Teorie odpovídajících závěrů, neboli paradigma atribuce akce, popisuje tendenci pozorovatele připisovat chování aktéra dispoziční příčiny tak, aby se chování dalo odůvodnit již '''známými rysy aktéra nebo očekáváním pozorovatele''' &amp;lt;ref&amp;gt;Jones, E.E. &amp;amp; Davis, K.E. (1965). From Acts to Disposition: The Attribution Process in Person Perception. In L. Berkowitz (Ed.), Advances in Experimental Social Psychology (219-266). Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. V této teorii se rozlišují tři faktory - '''hédonická relevance, zaměřenost na osobu a společenská žádoucnost''' - podle kterých se atribuce dále dělí na:&lt;br /&gt;
# atribuci intence (záměru)&lt;br /&gt;
# atribuci dispozice&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí intence, tzn. jako záměrné, pokud pro něj má '''příjemné nebo nepříjemné následky''' (je hédonicky relevantní), nebo pokud je '''zaměřené na osobu pozorovatele'''. Například pokud je pozorovatel aktérem veřejně uražen, usoudí, že ho aktér urazil záměrně.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí dispozice, tzn. přisuzuje chování aktéra jeho osobnosti, pokud '''není společensky žádoucí'''. Například zlozvyky, nevhodná mluva nebo nedodržení formalit (podržení dveří, uvolnění místa v dopravním prostředku) jsou hodnoceny jako osobnostní charakteristiky.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Kelleyho model ===&lt;br /&gt;
Kelleyho model z let 1967 a 1972 obsahuje dva základní koncepty, do kterých se dělí podle množství informací, které má pozorovatel k dispozici, a to na:&lt;br /&gt;
# kovariační model (k dispozici je větší množství informací)&lt;br /&gt;
# model kauzálních schémat (k dispozici je velmi omezené množství informací)&lt;br /&gt;
Kovariační model popisuje '''atribuci založenou na více pozorováních''' (např.: pozorovatel zná osobnost aktéra a jeho chování z různých situací). Informace z těchto pozorování se dělí do tří skupin:&lt;br /&gt;
* konsenzus&lt;br /&gt;
* konzistence&lt;br /&gt;
* distinktivnost&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:Covariation-model.jpg|550x540px|náhled|Kelleyho kovariační model]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konsenzus''' posuzuje stabilitu chování aktéra ve srovnání s ostatními lidmi, tzn. jak je chování aktéra běžné ve srovnání s chováním jiných osob.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konzistence''' posuzuje stabilitu chování aktéra v různých časech, tzn. zda je chování aktéra v určité situaci vždy stejná.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Distinktivnost''' posuzuje stabilitu reakce aktéra v různých prostředích, tzn. zda je chování aktéra stejné i pokud se prostředí změní.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při vysokém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a nízké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování situaci. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při nízkém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a vysoké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování osobnosti aktéra.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Například''' pokud se aktér v kině při sledování filmu nahlas směje, přisoudíme jeho chování dispozici nebo situaci podle toho, jestli se smějí i ostatní lidé (konsenzus), jestli se aktér směje vždy, když sleduje nějaký film (konzistence), nebo/a jestli se aktér často a rád směje i v jiných situacích (distinktivnost). Pokud vidíme, že se smějí i ostatní lidé v kině (vysoký konsenzus) a víme, že se aktér při sledování filmů většinou nesměje (nízká konzistence) a že se příliš nesměje ani v jiných situacích (nízká distinktivnost), můžeme připsat chování aktéra situaci (směje se, protože je film zábavný). Pokud se ale ostatní lidé v kině nesmějí (nízký konsenzus) a my víme, že se aktér směje při sledování všech filmů (vysoká konzistence), připíšeme jeho chování spíše jeho dispozicím (nesměje se, protože je film zábavný, ale proto, že je to projev jeho osobnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;/&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Model kauzálních schémat, neboli konfigurace, popisuje '''atribuci založenou na jednom pozorování'''. Pozorovatel vyvozuje příčiny na základě '''kauzálních schémat''', protože nemá dostatek informací na atribuci podle kovariačního modelu (většinou proto, že je aktér neznámá osoba). Kauzální schémata jsou přesvědčení, stereotypní představy, předsudky nebo zkušenostní schémata, podle kterých pozorovatel provádí atribuce. &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H.H. (1972). Causal Schemata and the Attribution Process. In E.E. Jones, D.E. Kanouse, H.H Kelley, H.E. Nisbett, S. Valins &amp;amp; B. Weiner (Eds.). Attribution: Perceiving the Causes of Behavior, (151-174). Morristown: General Learning Press.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== atribuce příčiny v úkolové situaci ===&lt;br /&gt;
Úspěch nebo selhání v úkolových situacích vyvolá v  subjektu '''specifickou emocionální reakci''' &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1986). An Attributional Theory of Motivation and Emotion. Psychological Review, 92(4), 548-573.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Weiner dělí dané příčiny v úkolové situaci na:&lt;br /&gt;
# vnější a vnitřní&lt;br /&gt;
# stabilní a labilní&lt;br /&gt;
# kontrolovatelné a nekontrolovatelné&lt;br /&gt;
'''Například''' úsilí je labilní, vnitřní, kontrolovatelná příčina, zatímco obtížnost úkolu je stabilní,  vnější, nekontrolovatelná příčina.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Důsledky atribuce ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Situace versus dispozice =====&lt;br /&gt;
Na ochotný čin aktéra pozorovatel reaguje '''přívětivěji''', pokud tento čin připíše dispozičním faktorům, než pokud jej připíše situaci &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Regan, D.T. (1978). Attributional Aspects of Interpersonal Attraction. In J.H.Harvey, W.Ickes &amp;amp; R.F.Kidd (Eds.), New Directions in Attribution Research, 2 (212 - 235). Hillsdale: Lawrence Erlbaum Associates.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Naopak zraňující činy jsou pozorovatelem více tolerovány, pokud jsou připsány situačním faktorům.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Výkon je '''snadněji atribuován situačně než dispozičně''' a v případě, že je připsán situačním faktorům, je hodnocen spíše negativně. Například pokud nadřízený soustavně dohlíží na podřízeného pracovníka, je tento pracovník hodnocen jako méně důvěryhodný než nemonitorovaný pracovník &amp;lt;ref&amp;gt;Strickland, L.H., Aboud, F.E., Gergen, K.J., Jahoda, G. &amp;amp; Tajfel, H. (1976). The &amp;quot;power structure&amp;quot; in social psychology. Representative Research in Social Psychology, 7. 79 - 86.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Výkon monitorovaného pracovníka je totiž připisován vnějšímu tlaku, tedy situačnímu faktoru.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuce je často uplatňována při sledování '''reklam''', kdy se divák rozhoduje, zda připsat zprávu snažící se ho přesvědčit o kvalitě určitého výrobku osobnosti aktéra (v této situaci herce v reklamě) nebo jeho situaci (tzn. jeho roli). U dětí školního věku byla zjištěna silná korelace mezi připsáním příčiny chování herce v reklamě situačním faktorům a uvědomováním si nesouladu mezi prezentovaným a skutečným výrobkem.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Vnitřní versus vnější motivace =====&lt;br /&gt;
Atribuce také ovlivňuje '''posun mezi vnitřní a vnější [[Motivace|motivací]]'''. Výzkum provedený s dětmi ve školce dokázal, že pokud byla polovině skupiny dětí, která si ráda kreslila s barevnými fixy, byla za kreslení nabídnuta odměna, zájem této poloviny se snížil oproti skupině, které za kreslení žádná odměna nabídnuta nebyla &amp;lt;ref&amp;gt;Lepper, M.R., Greene, D. &amp;amp; Nisbett, R.E. (1973). Undermining Children's Intrinsic Interest with Extrinsic Reward: A Test of Overjustification Hypothesis. Journal of Personality and Social Psychology, 28(1), 129 - 137.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Díky atribuční tendenci totiž člověk, kterému je za určitý úkon nabídnuta odměna, začne vnímat vnější motivaci k úkonu a '''přestane vnímat vnitřní motivaci'''. To ho vede k závěru, že pokud k danému úkonu potřebuje vnější motivaci, zřejmě jej činnost příliš nebaví.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Příčiny emoční excitace =====&lt;br /&gt;
Atribuce má výrazný vliv na '''prožívání [[Emoce|emočního vzrušení]]'''. Bylo zjištěno, že pokud bylo možno excitaci připsat vnější příčinu (například zvýšená hladina adrenalinu v důsledku rizikového sportu nebo cvičení), bylo výsledné emoční prožívání excitací mnohem '''méně ovlivněno''', než pokud se nedala připsat situačnímu faktoru &amp;lt;ref&amp;gt;Schachter, S. &amp;amp; Singer, J. (1962). Cognitive, Social, and Physiological Determinants of Emotional State. Psychological Review, 69(5), 379 - 399.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Emoční prožívání excitace se zvýšilo také při špatně interpretované atribuci, tzn. pokud byla excitaci připsána nesprávná příčina &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, R.E. &amp;amp; Schachter, S. (1966). Cognitive Manipulation of Pain. Journal of Experimental Social Psychology, 2(3), 227 - 236.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Reference ====&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Použitá literatura ====&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*Collinová, C. et al. (2014). Kniha psychologie. Praha: Eudomedia, k.s. - Knižní klub.&lt;br /&gt;
*Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayes, B. &amp;amp; Hesketh, B. (1989). Attribution Theory, Judgmental Biases, and Cognitive Behavior Modification: Prospects and Problems. Cognitive Therapy and Research, 13 (3), 211 – 230. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayesová, N. (2009). Základy sociální psychologie.Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Kelley, H. H. &amp;amp; Michela, J. L. (1980). Attribution Theory and Research. Annual Review of Psychology, 31, 457 – 501. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Kučera, D. (2013). Moderni psychologie. Praha: Grada Publishing.&lt;br /&gt;
*Nakonečný, M. (1999). Sociální psychologie. Praha: Academia.&lt;br /&gt;
*Stroebe, H. &amp;amp; Hewstone, M. (2004). Sociální psychologie. Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Škobrtal, P. (2012). Vybrané kapitoly ze sociální psychologie. Ostrava: Ostravská univerzita.&lt;br /&gt;
*Řezáč, J. (1998). Sociální psychologie. Brno: Paido.&lt;br /&gt;
*Weiner, B. (2008). Reflections on the History of Attribution Theory and Research: People, Personalities, Publications, Problems. Social Psychology, 39 (3), 151 – 156. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Externí odkazy ====&lt;br /&gt;
[https://www.youtube.com/watch?v=mDhiyPAD6NQ Video o atribučních tendencích]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://www.uhh.hawaii.edu/~ronald/310/310-Attribution.htm Příklady atribuce v praxi]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://cogweb.ucla.edu/Discourse/Narrative/heider-simmel-demo.swf Experiment A.Michotta zabývající se přisuzováním příčiny chování neživých předmětů (animací)]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Zdroje obrázků ====&lt;br /&gt;
# vnitřní a vnější atribuce: http://www.mrgillpe.com/attribution-theory.html&lt;br /&gt;
# atribuční chyba: http://stripgenerator.com/strip/762151/sites-okay-youre-okay/view/all/&lt;br /&gt;
# Kelleyho kovariační model: https://leve.rs/blog/marketing-and-the-scientific-method/&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Klíčová slova====&lt;br /&gt;
atribuce, kauzalita, situace, dispozice, chování&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Základy sociální psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Katerina.Ruzickova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=8500</id>
		<title>Atribuce</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=8500"/>
		<updated>2014-11-15T17:59:59Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Katerina.Ruzickova: /* egocentrické tendence */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
'''Kauzální atribuce''' je [[Sociální psychologie|sociálně-psychologický pojem]]. Je to '''kognitivní proces přisuzování jedné či více příčin vlastnímu chování a chování jiných lidí'''. Jedná se o způsob subjektivního vytváření spojitostí mezi příčinou a následkem chování. Jako speciální případ atribuce je někdy vydělována sebepercepce. &amp;lt;ref&amp;gt;Bem, D. J. (1967). Self-perception: An Alternative Interpretation of Cognitive Dissonance Phenomena. Psychological Review, 74(3), 183-200.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Proces atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuci předcházejí dva kroky:&lt;br /&gt;
#'''[[Vnímání|percepce činu]]'''&lt;br /&gt;
#'''hodnocení záměru činu'''.&lt;br /&gt;
Percepce činu je ovlivněna [[Motivace|motivačními]], kognitivními a podnětovými faktory. Hodnocení záměru činu je ovlivněno myšlenkovými zkratkami, neúplnými informacemi a předpojatostí pozorovatele. Proces probíhá jinak u cizího pozorovatele, kde je atribuce ovlivněna zejména '''informovaností''' pozorovatele a '''očekávaností''' chování aktéra, a jinak při atribuci známého pozorovatele nebo při sebepercepci, kde atribuující osoba rozlišuje především mezi '''pozitivním''' a '''negativním''' chováním. &amp;lt;ref&amp;gt;Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://www.ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Funkce atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce umožňuje lidem pochopit příčiny vnitřních i vnějších událostí a pochopení těchto příčin jim umožňuje se lépe adaptovat. &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;&amp;gt;Heider, F. (1958). The Psychology of Interpersonal Relations. Retrieved from http://books.google.cz&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:6777539 orig.jpg|400x350px|náhled|Základní dělení atribuce na dispoziční a situační atribuci]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Základní dělení atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce se dělí na dvě základní skupiny:&lt;br /&gt;
#'''vnější'''&lt;br /&gt;
#'''vnitřní'''. &lt;br /&gt;
Vnější (situační, environmentální) atribuce je ovlivněna '''situačními faktory''', tzn. vnějším okolím aktéra (např.: obeznámenost s prostředím, síla podnětů).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vnitřní (osobnostní, dispoziční) atribuce je ovlivněna '''dispozičními faktory''', tzn. [[Psychologie osobnosti|osobností]] aktéra (z atribučního hlediska to jsou především motivy a schopnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Dimenze atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce může být klasifikována v několika dimenzích:&lt;br /&gt;
* '''místo kauzality (kontroly)'''&lt;br /&gt;
Poprvé rozdělil atribuci podle této dimenze Fritz Heider v roce 1958 &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt;, a to na:&lt;br /&gt;
# '''vnitřní místo kontroly'''&lt;br /&gt;
# '''vnější místo kontroly'''&lt;br /&gt;
Lidé s vnitřním místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet dispoziční atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Lidé s vnějším místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet situační atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* '''stabilita'''&lt;br /&gt;
Faktory stability příčiny chování se dělí na:&lt;br /&gt;
# '''stabilní faktory'''&lt;br /&gt;
# '''nestabilní faktory'''&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotní příčinu jako stabilní, pokud je ji '''obtížné (až nemožné) změnit''', např.: [[Inteligence|inteligence]], zákony.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí příčinu jako nestabilní, pokud se dá '''relativně snadno změnit (ovlivnit)''', např.: úsilí.&lt;br /&gt;
* '''záměrnost'''&lt;br /&gt;
* '''kontrolovatelnost'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Vznik pojmu ===&lt;br /&gt;
Tématem atribuce na začátku 20. století zabýval například Ichheiser &amp;lt;ref&amp;gt;Ichheiser, G. (1933). Das Können, die Bedingungen des Könnens und das Erlebnis des Könnens. Zeitschrift für Angewandte Psychologie, 44, 364-378.&amp;lt;/ref&amp;gt; nebo Michotte, který v roce 1946 jako první provedl sérii experimentů týkajících se vnímání kauzality &amp;lt;ref&amp;gt;Michotte, A. (1963). The Perception of Causality. New York: Basic Books.&amp;lt;/ref&amp;gt;. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční proces začal jako první systematicky zkoumat rakouský psycholog působící v Americe, '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Fritz_Heider Fritz Heider]'''. Heider ve své knize ''The Psychology of Interpersonal Relation'' &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot; /&amp;gt; popsal tzv. '''laickou psychologii''' jako [[Vnímání|vnímání]] a posuzování druhých osob i sebe sama v každodenních situacích. Vytvořil první atribuční teorii – naivní analýzu událostí. Rozlišil atribuci na '''dispoziční''' a '''situační'''. Podle těchto dílčích atribucí rozlišil pozorovatele na lidi s vnějším místem a vnitřním místem kontroly. Atribuci považoval za předpoklad porozumění sociální realitě. Studie Heidera a Simmela &amp;lt;ref&amp;gt;Heider, F. &amp;amp; Simmel, M. (1944). An Experimental Study of Apparent Behavior. The American Journal of Psychology, 57, 243-259. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; prokázala silnou tendenci vysvětlovat si chování druhých jako úmyslné.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Koncept atribuce dále rozvinul americký psychologi '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Harold_Kelley Harold H. Kelley]''', který přispěl svou atribuční teorií k hlavnímu proudu sociální psychologie a přiblížil základní Heiderovy myšlenky vědecké obci &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H. H. (1967). Attribution Theory in Social Psychology. Nebraska Symposium on Motivation, 15, 192-238. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční tendence ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:All.png|400x465px|náhled|Atribuční tendence]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční tendence (sklony, styly) představují '''zkreslení vnímaní účastníků interakce''', které ovlivňuje interpretaci vlastního chování i chování ostatních lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Mezi hlavní atribuční tendence patří:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== základní atribuční chyba ===&lt;br /&gt;
Základní atribuční chyba je tendence připisovat '''vyšší vliv dispozičním příčinám''' než situačním příčinám &amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Amabile, T. &amp;amp; Steinmetz, J. (1977). Social Roles, Social Control and Biases in Social-Perception Processes. Journal of Personality and Social Psychology, 35(7), 485-494. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Pozorovatel většinou připisuje chování aktéra v dané situaci rysům jeho osobnosti („Udělal to, protože je takový.“). Roli hraje i výraznost rysů aktéra. &amp;lt;ref&amp;gt;McArthur, L.Z. &amp;amp; Post, D.L. (1977). Figural Emphasis and Person Perception. Journal of Experimental Social Psychology, 13(6), 520-535.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt aktér - pozorovatel ===&lt;br /&gt;
Efekt popisal v roce 1973 Nisbett &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, E. R (1973). Behavior as seen by the actor and as seen by the observer. Journal of Personality and Social Psychology, 27(2), 154-164. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; tak, že aktér má tendence o sobě vytvářet situační atribuce („Nesložil jsem zkoušku, protože mě zkoušející nemá rád.“), zatímco pozorovatel má tendence o aktérovi vytvářet dispoziční atribuce (&amp;quot;Nesložil zkoušku, protože není dost chytrý.&amp;quot;).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== egocentrické tendence ===&lt;br /&gt;
S teorií egocentrických tendencí přišli v roce 1977 badatelé Schlenker a Miller &amp;lt;ref&amp;gt;Schlenker, B.R. &amp;amp; Miller, R.S. (1977). Egocentrism in Groups: Self-serving Biases or Logical Information Processing?. Journal of Personality and Social Psychology, 35(10), 755-764. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Jsou to tendence '''připisovat si úspěch''' (sebeprosazující tendence) a '''nehlásit se k neúspěchu''' (sebeochraňující tendence) (&amp;quot;Vyhrál jsem, protože jsem dobrý.&amp;quot; X &amp;quot;Nevyhrál jsem, protože jsem měl smůlu.&amp;quot;). Roli hraje i náročnost dosažení úspěchu (čím bylo dosažení úspěchu náročnější, tím více ho připisujeme svým dispozicím). U atribuce směrem k ostatním lidem je tato tendence opačná (&amp;quot;Vyhrál, protože mu přálo štěstí.&amp;quot; X &amp;quot;Nevyhrál, protože není dost dobrý.&amp;quot;).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt falešného konsenzu ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje, že pozorovatel má tendenci považovat svoje chování v situacích za '''obecnou normu''', alternativní varianty chování považuje za ojedinělé.&amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Green, D. &amp;amp; House, P. (1977). The &amp;quot;False Consensus Effect&amp;quot;: An Egocentric Bias in Social Perception and Attribution Processes. Journal of Experimental Social Psychology, 13(3), 279-301.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== spotlight efekt ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje '''přeceňování''' míry [[Pozornost|pozornosti]], kterou naší osobě věnují ostatní lidé. &amp;lt;ref&amp;gt;Gilovich, T., Savitsky, K. &amp;amp; Medvec, V.H. (2000). The Spotlight Effect in Social Judgment: An Egocentric Bias in Estimates of the Salience of One's Own Actions and Appearance. Journal of Personality and Social Psychology, 78(2), 211-222. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční teorie ==&lt;br /&gt;
Atribuční teorie se věnují '''studiu procesů''', kterými pozorovatel subjektivně vnímá příčiny vlastního jednání a jednání druhých lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== naviní analýza událostí ===&lt;br /&gt;
Pozorovatel situace - podle Heidera „laický (naivní) vědec“ - si '''automaticky, intuitivně a nedokonale''' spojuje navenek projevené chování s jeho nepozorovatelnými příčinami. Svět se stává pro pozorovatele předvídatelnějším, pozorovatel získává pocit větší kontroly a je schopen větší adaptivity &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1985). &amp;quot;Spontaneous&amp;quot; Casual Thinking. Psychological Bulletin, 97(1), 74-84. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Pozorovatel má často tendence částečně nebo zcela ignorovat situační faktory.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== teorie odpovídajících závěrů === &lt;br /&gt;
Teorie odpovídajících závěrů, neboli paradigma atribuce akce, popisuje tendenci pozorovatele připisovat chování aktéra dispoziční příčiny tak, aby se chování dalo odůvodnit již '''známými rysy aktéra nebo očekáváním pozorovatele''' &amp;lt;ref&amp;gt;Jones, E.E. &amp;amp; Davis, K.E. (1965). From Acts to Disposition: The Attribution Process in Person Perception. In L. Berkowitz (Ed.), Advances in Experimental Social Psychology (219-266). Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. V této teorii se rozlišují tři faktory - '''hédonická relevance, zaměřenost na osobu a společenská žádoucnost''' - podle kterých se atribuce dále dělí na:&lt;br /&gt;
# atribuci intence (záměru)&lt;br /&gt;
# atribuci dispozice&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí intence, tzn. jako záměrné, pokud pro něj má '''příjemné nebo nepříjemné následky''' (je hédonicky relevantní), nebo pokud je '''zaměřené na osobu pozorovatele'''. Například pokud je pozorovatel aktérem veřejně uražen, usoudí, že ho aktér urazil záměrně.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí dispozice, tzn. přisuzuje chování aktéra jeho osobnosti, pokud '''není společensky žádoucí'''. Například zlozvyky, nevhodná mluva nebo nedodržení formalit (podržení dveří, uvolnění místa v dopravním prostředku) jsou hodnoceny jako osobnostní charakteristiky.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Kelleyho model ===&lt;br /&gt;
Kelleyho model z let 1967 a 1972 obsahuje dva základní koncepty, do kterých se dělí podle množství informací, které má pozorovatel k dispozici, a to na:&lt;br /&gt;
# kovariační model (k dispozici je větší množství informací)&lt;br /&gt;
# model kauzálních schémat (k dispozici je velmi omezené množství informací)&lt;br /&gt;
Kovariační model popisuje '''atribuci založenou na více pozorováních''' (např.: pozorovatel zná osobnost aktéra a jeho chování z různých situací). Informace z těchto pozorování se dělí do tří skupin:&lt;br /&gt;
* konsenzus&lt;br /&gt;
* konzistence&lt;br /&gt;
* distinktivnost&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:Covariation-model.jpg|550x540px|náhled|Kelleyho kovariační model]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konsenzus''' posuzuje stabilitu chování aktéra ve srovnání s ostatními lidmi, tzn. jak je chování aktéra běžné ve srovnání s chováním jiných osob.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konzistence''' posuzuje stabilitu chování aktéra v různých časech, tzn. zda je chování aktéra v určité situaci vždy stejná.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Distinktivnost''' posuzuje stabilitu reakce aktéra v různých prostředích, tzn. zda je chování aktéra stejné i pokud se prostředí změní.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při vysokém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a nízké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování situaci. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při nízkém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a vysoké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování osobnosti aktéra.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Například''' pokud se aktér v kině při sledování filmu nahlas směje, přisoudíme jeho chování dispozici nebo situaci podle toho, jestli se smějí i ostatní lidé (konsenzus), jestli se aktér směje vždy, když sleduje nějaký film (konzistence), nebo/a jestli se aktér často a rád směje i v jiných situacích (distinktivnost). Pokud vidíme, že se smějí i ostatní lidé v kině (vysoký konsenzus) a víme, že se aktér při sledování filmů většinou nesměje (nízká konzistence) a že se příliš nesměje ani v jiných situacích (nízká distinktivnost), můžeme připsat chování aktéra situaci (směje se, protože je film zábavný). Pokud se ale ostatní lidé v kině nesmějí (nízký konsenzus) a my víme, že se aktér směje při sledování všech filmů (vysoká konzistence), připíšeme jeho chování spíše jeho dispozicím (nesměje se, protože je film zábavný, ale proto, že je to projev jeho osobnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;/&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Model kauzálních schémat, neboli konfigurace, popisuje '''atribuci založenou na jednom pozorování'''. Pozorovatel vyvozuje příčiny na základě '''kauzálních schémat''', protože nemá dostatek informací na atribuci podle kovariačního modelu (většinou proto, že je aktér neznámá osoba). Kauzální schémata jsou přesvědčení, stereotypní představy, předsudky nebo zkušenostní schémata, podle kterých pozorovatel provádí atribuce. &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H.H. (1972). Causal Schemata and the Attribution Process. In E.E. Jones, D.E. Kanouse, H.H Kelley, H.E. Nisbett, S. Valins &amp;amp; B. Weiner (Eds.). Attribution: Perceiving the Causes of Behavior, (151-174). Morristown: General Learning Press.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== atribuce příčiny v úkolové situaci ===&lt;br /&gt;
Úspěch nebo selhání v úkolových situacích vyvolá v  subjektu '''specifickou emocionální reakci''' &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1986). An Attributional Theory of Motivation and Emotion. Psychological Review, 92(4), 548-573.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Weiner dělí dané příčiny v úkolové situaci na:&lt;br /&gt;
# vnější a vnitřní&lt;br /&gt;
# stabilní a labilní&lt;br /&gt;
# kontrolovatelné a nekontrolovatelné&lt;br /&gt;
'''Například''' úsilí je labilní, vnitřní, kontrolovatelná příčina, zatímco obtížnost úkolu je stabilní,  vnější, nekontrolovatelná příčina.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Důsledky atribuce ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Situace versus dispozice =====&lt;br /&gt;
Na ochotný čin aktéra pozorovatel reaguje '''přívětivěji''', pokud tento čin připíše dispozičním faktorům, než pokud jej připíše situaci &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Regan, D.T. (1978). Attributional Aspects of Interpersonal Attraction. In J.H.Harvey, W.Ickes &amp;amp; R.F.Kidd (Eds.), New Directions in Attribution Research, 2 (212 - 235). Hillsdale: Lawrence Erlbaum Associates.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Naopak zraňující činy jsou pozorovatelem více tolerovány, pokud jsou připsány situačním faktorům.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Výkon je '''snadněji atribuován situačně než dispozičně''' a v případě, že je připsán situačním faktorům, je hodnocen spíše negativně. Například pokud nadřízený soustavně dohlíží na podřízeného pracovníka, je tento pracovník hodnocen jako méně důvěryhodný než nemonitorovaný pracovník &amp;lt;ref&amp;gt;Strickland, L.H., Aboud, F.E., Gergen, K.J., Jahoda, G. &amp;amp; Tajfel, H. (1976). The &amp;quot;power structure&amp;quot; in social psychology. Representative Research in Social Psychology, 7. 79 - 86.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Výkon monitorovaného pracovníka je totiž připisován vnějšímu tlaku, tedy situačnímu faktoru.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuce je často uplatňována při sledování '''reklam''', kdy se divák rozhoduje, zda připsat zprávu snažící se ho přesvědčit o kvalitě určitého výrobku osobnosti aktéra (v této situaci herce v reklamě) nebo jeho situaci (tzn. jeho roli). U dětí školního věku byla zjištěna silná korelace mezi připsáním příčiny chování herce v reklamě situačním faktorům a uvědomováním si nesouladu mezi prezentovaným a skutečným výrobkem.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Vnitřní versus vnější motivace =====&lt;br /&gt;
Atribuce také ovlivňuje '''posun mezi vnitřní a vnější [[Motivace|motivací]]'''. Výzkum provedený s dětmi ve školce dokázal, že pokud byla polovině skupiny dětí, která si ráda kreslila s barevnými fixy, byla za kreslení nabídnuta odměna, zájem této poloviny se snížil oproti skupině, které za kreslení žádná odměna nabídnuta nebyla &amp;lt;ref&amp;gt;Lepper, M.R., Greene, D. &amp;amp; Nisbett, R.E. (1973). Undermining Children's Intrinsic Interest with Extrinsic Reward: A Test of Overjustification Hypothesis. Journal of Personality and Social Psychology, 28(1), 129 - 137.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Díky atribuční tendenci totiž člověk, kterému je za určitý úkon nabídnuta odměna, začne vnímat vnější motivaci k úkonu a '''přestane vnímat vnitřní motivaci'''. To ho vede k závěru, že pokud k danému úkonu potřebuje vnější motivaci, zřejmě jej činnost příliš nebaví.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Příčiny emoční excitace =====&lt;br /&gt;
Atribuce má výrazný vliv na '''prožívání [[Emoce|emočního vzrušení]]'''. Bylo zjištěno, že pokud bylo možno excitaci připsat vnější příčinu (například zvýšená hladina adrenalinu v důsledku rizikového sportu nebo cvičení), bylo výsledné emoční prožívání excitací mnohem '''méně ovlivněno''', než pokud se nedala připsat situačnímu faktoru &amp;lt;ref&amp;gt;Schachter, S. &amp;amp; Singer, J. (1962). Cognitive, Social, and Physiological Determinants of Emotional State. Psychological Review, 69(5), 379 - 399.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Emoční prožívání excitace se zvýšilo také při špatně interpretované atribuci, tzn. pokud byla excitaci připsána nesprávná příčina &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, R.E. &amp;amp; Schachter, S. (1966). Cognitive Manipulation of Pain. Journal of Experimental Social Psychology, 2(3), 227 - 236.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Reference ====&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Použitá literatura ====&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*Collinová, C. et al. (2014). Kniha psychologie. Praha: Eudomedia, k.s. - Knižní klub.&lt;br /&gt;
*Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayes, B. &amp;amp; Hesketh, B. (1989). Attribution Theory, Judgmental Biases, and Cognitive Behavior Modification: Prospects and Problems. Cognitive Therapy and Research, 13 (3), 211 – 230. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayesová, N. (2009). Základy sociální psychologie.Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Kelley, H. H. &amp;amp; Michela, J. L. (1980). Attribution Theory and Research. Annual Review of Psychology, 31, 457 – 501. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Kučera, D. (2013). Moderni psychologie. Praha: Grada Publishing.&lt;br /&gt;
*Nakonečný, M. (1999). Sociální psychologie. Praha: Academia.&lt;br /&gt;
*Stroebe, H. &amp;amp; Hewstone, M. (2004). Sociální psychologie. Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Škobrtal, P. (2012). Vybrané kapitoly ze sociální psychologie. Ostrava: Ostravská univerzita.&lt;br /&gt;
*Řezáč, J. (1998). Sociální psychologie. Brno: Paido.&lt;br /&gt;
*Weiner, B. (2008). Reflections on the History of Attribution Theory and Research: People, Personalities, Publications, Problems. Social Psychology, 39 (3), 151 – 156. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Externí odkazy ====&lt;br /&gt;
[https://www.youtube.com/watch?v=mDhiyPAD6NQ Video o atribučních tendencích]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://www.uhh.hawaii.edu/~ronald/310/310-Attribution.htm Příklady atribuce v praxi]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://cogweb.ucla.edu/Discourse/Narrative/heider-simmel-demo.swf Experiment A.Michotta zabývající se přisuzováním příčiny chování neživých předmětů (animací)]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Zdroje obrázků ====&lt;br /&gt;
# vnitřní a vnější atribuce: http://www.mrgillpe.com/attribution-theory.html&lt;br /&gt;
# atribuční chyba: http://stripgenerator.com/strip/762151/sites-okay-youre-okay/view/all/&lt;br /&gt;
# Kelleyho kovariační model: https://leve.rs/blog/marketing-and-the-scientific-method/&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Klíčová slova====&lt;br /&gt;
atribuce, kauzalita, situace, dispozice, chování&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Základy sociální psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Katerina.Ruzickova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=8499</id>
		<title>Atribuce</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=8499"/>
		<updated>2014-11-15T17:58:06Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Katerina.Ruzickova: /* efekt aktér - pozorovatel */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
'''Kauzální atribuce''' je [[Sociální psychologie|sociálně-psychologický pojem]]. Je to '''kognitivní proces přisuzování jedné či více příčin vlastnímu chování a chování jiných lidí'''. Jedná se o způsob subjektivního vytváření spojitostí mezi příčinou a následkem chování. Jako speciální případ atribuce je někdy vydělována sebepercepce. &amp;lt;ref&amp;gt;Bem, D. J. (1967). Self-perception: An Alternative Interpretation of Cognitive Dissonance Phenomena. Psychological Review, 74(3), 183-200.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Proces atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuci předcházejí dva kroky:&lt;br /&gt;
#'''[[Vnímání|percepce činu]]'''&lt;br /&gt;
#'''hodnocení záměru činu'''.&lt;br /&gt;
Percepce činu je ovlivněna [[Motivace|motivačními]], kognitivními a podnětovými faktory. Hodnocení záměru činu je ovlivněno myšlenkovými zkratkami, neúplnými informacemi a předpojatostí pozorovatele. Proces probíhá jinak u cizího pozorovatele, kde je atribuce ovlivněna zejména '''informovaností''' pozorovatele a '''očekávaností''' chování aktéra, a jinak při atribuci známého pozorovatele nebo při sebepercepci, kde atribuující osoba rozlišuje především mezi '''pozitivním''' a '''negativním''' chováním. &amp;lt;ref&amp;gt;Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://www.ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Funkce atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce umožňuje lidem pochopit příčiny vnitřních i vnějších událostí a pochopení těchto příčin jim umožňuje se lépe adaptovat. &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;&amp;gt;Heider, F. (1958). The Psychology of Interpersonal Relations. Retrieved from http://books.google.cz&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:6777539 orig.jpg|400x350px|náhled|Základní dělení atribuce na dispoziční a situační atribuci]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Základní dělení atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce se dělí na dvě základní skupiny:&lt;br /&gt;
#'''vnější'''&lt;br /&gt;
#'''vnitřní'''. &lt;br /&gt;
Vnější (situační, environmentální) atribuce je ovlivněna '''situačními faktory''', tzn. vnějším okolím aktéra (např.: obeznámenost s prostředím, síla podnětů).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vnitřní (osobnostní, dispoziční) atribuce je ovlivněna '''dispozičními faktory''', tzn. [[Psychologie osobnosti|osobností]] aktéra (z atribučního hlediska to jsou především motivy a schopnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Dimenze atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce může být klasifikována v několika dimenzích:&lt;br /&gt;
* '''místo kauzality (kontroly)'''&lt;br /&gt;
Poprvé rozdělil atribuci podle této dimenze Fritz Heider v roce 1958 &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt;, a to na:&lt;br /&gt;
# '''vnitřní místo kontroly'''&lt;br /&gt;
# '''vnější místo kontroly'''&lt;br /&gt;
Lidé s vnitřním místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet dispoziční atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Lidé s vnějším místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet situační atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* '''stabilita'''&lt;br /&gt;
Faktory stability příčiny chování se dělí na:&lt;br /&gt;
# '''stabilní faktory'''&lt;br /&gt;
# '''nestabilní faktory'''&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotní příčinu jako stabilní, pokud je ji '''obtížné (až nemožné) změnit''', např.: [[Inteligence|inteligence]], zákony.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí příčinu jako nestabilní, pokud se dá '''relativně snadno změnit (ovlivnit)''', např.: úsilí.&lt;br /&gt;
* '''záměrnost'''&lt;br /&gt;
* '''kontrolovatelnost'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Vznik pojmu ===&lt;br /&gt;
Tématem atribuce na začátku 20. století zabýval například Ichheiser &amp;lt;ref&amp;gt;Ichheiser, G. (1933). Das Können, die Bedingungen des Könnens und das Erlebnis des Könnens. Zeitschrift für Angewandte Psychologie, 44, 364-378.&amp;lt;/ref&amp;gt; nebo Michotte, který v roce 1946 jako první provedl sérii experimentů týkajících se vnímání kauzality &amp;lt;ref&amp;gt;Michotte, A. (1963). The Perception of Causality. New York: Basic Books.&amp;lt;/ref&amp;gt;. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční proces začal jako první systematicky zkoumat rakouský psycholog působící v Americe, '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Fritz_Heider Fritz Heider]'''. Heider ve své knize ''The Psychology of Interpersonal Relation'' &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot; /&amp;gt; popsal tzv. '''laickou psychologii''' jako [[Vnímání|vnímání]] a posuzování druhých osob i sebe sama v každodenních situacích. Vytvořil první atribuční teorii – naivní analýzu událostí. Rozlišil atribuci na '''dispoziční''' a '''situační'''. Podle těchto dílčích atribucí rozlišil pozorovatele na lidi s vnějším místem a vnitřním místem kontroly. Atribuci považoval za předpoklad porozumění sociální realitě. Studie Heidera a Simmela &amp;lt;ref&amp;gt;Heider, F. &amp;amp; Simmel, M. (1944). An Experimental Study of Apparent Behavior. The American Journal of Psychology, 57, 243-259. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; prokázala silnou tendenci vysvětlovat si chování druhých jako úmyslné.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Koncept atribuce dále rozvinul americký psychologi '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Harold_Kelley Harold H. Kelley]''', který přispěl svou atribuční teorií k hlavnímu proudu sociální psychologie a přiblížil základní Heiderovy myšlenky vědecké obci &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H. H. (1967). Attribution Theory in Social Psychology. Nebraska Symposium on Motivation, 15, 192-238. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční tendence ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:All.png|400x465px|náhled|Atribuční tendence]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční tendence (sklony, styly) představují '''zkreslení vnímaní účastníků interakce''', které ovlivňuje interpretaci vlastního chování i chování ostatních lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Mezi hlavní atribuční tendence patří:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== základní atribuční chyba ===&lt;br /&gt;
Základní atribuční chyba je tendence připisovat '''vyšší vliv dispozičním příčinám''' než situačním příčinám &amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Amabile, T. &amp;amp; Steinmetz, J. (1977). Social Roles, Social Control and Biases in Social-Perception Processes. Journal of Personality and Social Psychology, 35(7), 485-494. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Pozorovatel většinou připisuje chování aktéra v dané situaci rysům jeho osobnosti („Udělal to, protože je takový.“). Roli hraje i výraznost rysů aktéra. &amp;lt;ref&amp;gt;McArthur, L.Z. &amp;amp; Post, D.L. (1977). Figural Emphasis and Person Perception. Journal of Experimental Social Psychology, 13(6), 520-535.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt aktér - pozorovatel ===&lt;br /&gt;
Efekt popisal v roce 1973 Nisbett &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, E. R (1973). Behavior as seen by the actor and as seen by the observer. Journal of Personality and Social Psychology, 27(2), 154-164. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; tak, že aktér má tendence o sobě vytvářet situační atribuce („Nesložil jsem zkoušku, protože mě zkoušející nemá rád.“), zatímco pozorovatel má tendence o aktérovi vytvářet dispoziční atribuce (&amp;quot;Nesložil zkoušku, protože není dost chytrý.&amp;quot;).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== egocentrické tendence ===&lt;br /&gt;
S teorií egocentrických tendencí přišli v roce 1977 badatelé Schlenker a Miller &amp;lt;ref&amp;gt;Schlenker, B.R. &amp;amp; Miller, R.S. (1977). Egocentrism in Groups: Self-serving Biases or Logical Information Processing?. Journal of Personality and Social Psychology, 35(10), 755-764. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Jsou to '''tendence připisovat si úspěch (sebeprosazující tendence) a nehlásit se k neúspěchu (sebeochraňující tendence)''' (&amp;quot;Vyhrál jsem, protože jsem dobrý.&amp;quot; X &amp;quot;Nevyhrál jsem, protože jsem měl smůlu.&amp;quot;). Roli hraje i náročnost dosažení úspěchu (čím bylo dosažení úspěchu náročnější, tím více ho připisujeme svým dispozicím). U atribuce směrem k ostatním lidem je tato tendence opačná (&amp;quot;Vyhrál, protože mu přálo štěstí.&amp;quot; X &amp;quot;Nevyhrál, protože není dost dobrý.&amp;quot;).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt falešného konsenzu ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje, že pozorovatel má tendenci považovat svoje chování v situacích za '''obecnou normu''', alternativní varianty chování považuje za ojedinělé.&amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Green, D. &amp;amp; House, P. (1977). The &amp;quot;False Consensus Effect&amp;quot;: An Egocentric Bias in Social Perception and Attribution Processes. Journal of Experimental Social Psychology, 13(3), 279-301.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== spotlight efekt ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje '''přeceňování''' míry [[Pozornost|pozornosti]], kterou naší osobě věnují ostatní lidé. &amp;lt;ref&amp;gt;Gilovich, T., Savitsky, K. &amp;amp; Medvec, V.H. (2000). The Spotlight Effect in Social Judgment: An Egocentric Bias in Estimates of the Salience of One's Own Actions and Appearance. Journal of Personality and Social Psychology, 78(2), 211-222. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční teorie ==&lt;br /&gt;
Atribuční teorie se věnují '''studiu procesů''', kterými pozorovatel subjektivně vnímá příčiny vlastního jednání a jednání druhých lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== naviní analýza událostí ===&lt;br /&gt;
Pozorovatel situace - podle Heidera „laický (naivní) vědec“ - si '''automaticky, intuitivně a nedokonale''' spojuje navenek projevené chování s jeho nepozorovatelnými příčinami. Svět se stává pro pozorovatele předvídatelnějším, pozorovatel získává pocit větší kontroly a je schopen větší adaptivity &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1985). &amp;quot;Spontaneous&amp;quot; Casual Thinking. Psychological Bulletin, 97(1), 74-84. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Pozorovatel má často tendence částečně nebo zcela ignorovat situační faktory.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== teorie odpovídajících závěrů === &lt;br /&gt;
Teorie odpovídajících závěrů, neboli paradigma atribuce akce, popisuje tendenci pozorovatele připisovat chování aktéra dispoziční příčiny tak, aby se chování dalo odůvodnit již '''známými rysy aktéra nebo očekáváním pozorovatele''' &amp;lt;ref&amp;gt;Jones, E.E. &amp;amp; Davis, K.E. (1965). From Acts to Disposition: The Attribution Process in Person Perception. In L. Berkowitz (Ed.), Advances in Experimental Social Psychology (219-266). Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. V této teorii se rozlišují tři faktory - '''hédonická relevance, zaměřenost na osobu a společenská žádoucnost''' - podle kterých se atribuce dále dělí na:&lt;br /&gt;
# atribuci intence (záměru)&lt;br /&gt;
# atribuci dispozice&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí intence, tzn. jako záměrné, pokud pro něj má '''příjemné nebo nepříjemné následky''' (je hédonicky relevantní), nebo pokud je '''zaměřené na osobu pozorovatele'''. Například pokud je pozorovatel aktérem veřejně uražen, usoudí, že ho aktér urazil záměrně.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí dispozice, tzn. přisuzuje chování aktéra jeho osobnosti, pokud '''není společensky žádoucí'''. Například zlozvyky, nevhodná mluva nebo nedodržení formalit (podržení dveří, uvolnění místa v dopravním prostředku) jsou hodnoceny jako osobnostní charakteristiky.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Kelleyho model ===&lt;br /&gt;
Kelleyho model z let 1967 a 1972 obsahuje dva základní koncepty, do kterých se dělí podle množství informací, které má pozorovatel k dispozici, a to na:&lt;br /&gt;
# kovariační model (k dispozici je větší množství informací)&lt;br /&gt;
# model kauzálních schémat (k dispozici je velmi omezené množství informací)&lt;br /&gt;
Kovariační model popisuje '''atribuci založenou na více pozorováních''' (např.: pozorovatel zná osobnost aktéra a jeho chování z různých situací). Informace z těchto pozorování se dělí do tří skupin:&lt;br /&gt;
* konsenzus&lt;br /&gt;
* konzistence&lt;br /&gt;
* distinktivnost&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:Covariation-model.jpg|550x540px|náhled|Kelleyho kovariační model]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konsenzus''' posuzuje stabilitu chování aktéra ve srovnání s ostatními lidmi, tzn. jak je chování aktéra běžné ve srovnání s chováním jiných osob.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konzistence''' posuzuje stabilitu chování aktéra v různých časech, tzn. zda je chování aktéra v určité situaci vždy stejná.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Distinktivnost''' posuzuje stabilitu reakce aktéra v různých prostředích, tzn. zda je chování aktéra stejné i pokud se prostředí změní.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při vysokém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a nízké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování situaci. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při nízkém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a vysoké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování osobnosti aktéra.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Například''' pokud se aktér v kině při sledování filmu nahlas směje, přisoudíme jeho chování dispozici nebo situaci podle toho, jestli se smějí i ostatní lidé (konsenzus), jestli se aktér směje vždy, když sleduje nějaký film (konzistence), nebo/a jestli se aktér často a rád směje i v jiných situacích (distinktivnost). Pokud vidíme, že se smějí i ostatní lidé v kině (vysoký konsenzus) a víme, že se aktér při sledování filmů většinou nesměje (nízká konzistence) a že se příliš nesměje ani v jiných situacích (nízká distinktivnost), můžeme připsat chování aktéra situaci (směje se, protože je film zábavný). Pokud se ale ostatní lidé v kině nesmějí (nízký konsenzus) a my víme, že se aktér směje při sledování všech filmů (vysoká konzistence), připíšeme jeho chování spíše jeho dispozicím (nesměje se, protože je film zábavný, ale proto, že je to projev jeho osobnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;/&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Model kauzálních schémat, neboli konfigurace, popisuje '''atribuci založenou na jednom pozorování'''. Pozorovatel vyvozuje příčiny na základě '''kauzálních schémat''', protože nemá dostatek informací na atribuci podle kovariačního modelu (většinou proto, že je aktér neznámá osoba). Kauzální schémata jsou přesvědčení, stereotypní představy, předsudky nebo zkušenostní schémata, podle kterých pozorovatel provádí atribuce. &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H.H. (1972). Causal Schemata and the Attribution Process. In E.E. Jones, D.E. Kanouse, H.H Kelley, H.E. Nisbett, S. Valins &amp;amp; B. Weiner (Eds.). Attribution: Perceiving the Causes of Behavior, (151-174). Morristown: General Learning Press.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== atribuce příčiny v úkolové situaci ===&lt;br /&gt;
Úspěch nebo selhání v úkolových situacích vyvolá v  subjektu '''specifickou emocionální reakci''' &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1986). An Attributional Theory of Motivation and Emotion. Psychological Review, 92(4), 548-573.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Weiner dělí dané příčiny v úkolové situaci na:&lt;br /&gt;
# vnější a vnitřní&lt;br /&gt;
# stabilní a labilní&lt;br /&gt;
# kontrolovatelné a nekontrolovatelné&lt;br /&gt;
'''Například''' úsilí je labilní, vnitřní, kontrolovatelná příčina, zatímco obtížnost úkolu je stabilní,  vnější, nekontrolovatelná příčina.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Důsledky atribuce ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Situace versus dispozice =====&lt;br /&gt;
Na ochotný čin aktéra pozorovatel reaguje '''přívětivěji''', pokud tento čin připíše dispozičním faktorům, než pokud jej připíše situaci &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Regan, D.T. (1978). Attributional Aspects of Interpersonal Attraction. In J.H.Harvey, W.Ickes &amp;amp; R.F.Kidd (Eds.), New Directions in Attribution Research, 2 (212 - 235). Hillsdale: Lawrence Erlbaum Associates.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Naopak zraňující činy jsou pozorovatelem více tolerovány, pokud jsou připsány situačním faktorům.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Výkon je '''snadněji atribuován situačně než dispozičně''' a v případě, že je připsán situačním faktorům, je hodnocen spíše negativně. Například pokud nadřízený soustavně dohlíží na podřízeného pracovníka, je tento pracovník hodnocen jako méně důvěryhodný než nemonitorovaný pracovník &amp;lt;ref&amp;gt;Strickland, L.H., Aboud, F.E., Gergen, K.J., Jahoda, G. &amp;amp; Tajfel, H. (1976). The &amp;quot;power structure&amp;quot; in social psychology. Representative Research in Social Psychology, 7. 79 - 86.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Výkon monitorovaného pracovníka je totiž připisován vnějšímu tlaku, tedy situačnímu faktoru.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuce je často uplatňována při sledování '''reklam''', kdy se divák rozhoduje, zda připsat zprávu snažící se ho přesvědčit o kvalitě určitého výrobku osobnosti aktéra (v této situaci herce v reklamě) nebo jeho situaci (tzn. jeho roli). U dětí školního věku byla zjištěna silná korelace mezi připsáním příčiny chování herce v reklamě situačním faktorům a uvědomováním si nesouladu mezi prezentovaným a skutečným výrobkem.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Vnitřní versus vnější motivace =====&lt;br /&gt;
Atribuce také ovlivňuje '''posun mezi vnitřní a vnější [[Motivace|motivací]]'''. Výzkum provedený s dětmi ve školce dokázal, že pokud byla polovině skupiny dětí, která si ráda kreslila s barevnými fixy, byla za kreslení nabídnuta odměna, zájem této poloviny se snížil oproti skupině, které za kreslení žádná odměna nabídnuta nebyla &amp;lt;ref&amp;gt;Lepper, M.R., Greene, D. &amp;amp; Nisbett, R.E. (1973). Undermining Children's Intrinsic Interest with Extrinsic Reward: A Test of Overjustification Hypothesis. Journal of Personality and Social Psychology, 28(1), 129 - 137.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Díky atribuční tendenci totiž člověk, kterému je za určitý úkon nabídnuta odměna, začne vnímat vnější motivaci k úkonu a '''přestane vnímat vnitřní motivaci'''. To ho vede k závěru, že pokud k danému úkonu potřebuje vnější motivaci, zřejmě jej činnost příliš nebaví.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Příčiny emoční excitace =====&lt;br /&gt;
Atribuce má výrazný vliv na '''prožívání [[Emoce|emočního vzrušení]]'''. Bylo zjištěno, že pokud bylo možno excitaci připsat vnější příčinu (například zvýšená hladina adrenalinu v důsledku rizikového sportu nebo cvičení), bylo výsledné emoční prožívání excitací mnohem '''méně ovlivněno''', než pokud se nedala připsat situačnímu faktoru &amp;lt;ref&amp;gt;Schachter, S. &amp;amp; Singer, J. (1962). Cognitive, Social, and Physiological Determinants of Emotional State. Psychological Review, 69(5), 379 - 399.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Emoční prožívání excitace se zvýšilo také při špatně interpretované atribuci, tzn. pokud byla excitaci připsána nesprávná příčina &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, R.E. &amp;amp; Schachter, S. (1966). Cognitive Manipulation of Pain. Journal of Experimental Social Psychology, 2(3), 227 - 236.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Reference ====&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Použitá literatura ====&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*Collinová, C. et al. (2014). Kniha psychologie. Praha: Eudomedia, k.s. - Knižní klub.&lt;br /&gt;
*Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayes, B. &amp;amp; Hesketh, B. (1989). Attribution Theory, Judgmental Biases, and Cognitive Behavior Modification: Prospects and Problems. Cognitive Therapy and Research, 13 (3), 211 – 230. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayesová, N. (2009). Základy sociální psychologie.Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Kelley, H. H. &amp;amp; Michela, J. L. (1980). Attribution Theory and Research. Annual Review of Psychology, 31, 457 – 501. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Kučera, D. (2013). Moderni psychologie. Praha: Grada Publishing.&lt;br /&gt;
*Nakonečný, M. (1999). Sociální psychologie. Praha: Academia.&lt;br /&gt;
*Stroebe, H. &amp;amp; Hewstone, M. (2004). Sociální psychologie. Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Škobrtal, P. (2012). Vybrané kapitoly ze sociální psychologie. Ostrava: Ostravská univerzita.&lt;br /&gt;
*Řezáč, J. (1998). Sociální psychologie. Brno: Paido.&lt;br /&gt;
*Weiner, B. (2008). Reflections on the History of Attribution Theory and Research: People, Personalities, Publications, Problems. Social Psychology, 39 (3), 151 – 156. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Externí odkazy ====&lt;br /&gt;
[https://www.youtube.com/watch?v=mDhiyPAD6NQ Video o atribučních tendencích]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://www.uhh.hawaii.edu/~ronald/310/310-Attribution.htm Příklady atribuce v praxi]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://cogweb.ucla.edu/Discourse/Narrative/heider-simmel-demo.swf Experiment A.Michotta zabývající se přisuzováním příčiny chování neživých předmětů (animací)]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Zdroje obrázků ====&lt;br /&gt;
# vnitřní a vnější atribuce: http://www.mrgillpe.com/attribution-theory.html&lt;br /&gt;
# atribuční chyba: http://stripgenerator.com/strip/762151/sites-okay-youre-okay/view/all/&lt;br /&gt;
# Kelleyho kovariační model: https://leve.rs/blog/marketing-and-the-scientific-method/&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Klíčová slova====&lt;br /&gt;
atribuce, kauzalita, situace, dispozice, chování&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Základy sociální psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Katerina.Ruzickova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=8498</id>
		<title>Atribuce</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=8498"/>
		<updated>2014-11-15T17:56:50Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Katerina.Ruzickova: /* základní atribuční chyba */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
'''Kauzální atribuce''' je [[Sociální psychologie|sociálně-psychologický pojem]]. Je to '''kognitivní proces přisuzování jedné či více příčin vlastnímu chování a chování jiných lidí'''. Jedná se o způsob subjektivního vytváření spojitostí mezi příčinou a následkem chování. Jako speciální případ atribuce je někdy vydělována sebepercepce. &amp;lt;ref&amp;gt;Bem, D. J. (1967). Self-perception: An Alternative Interpretation of Cognitive Dissonance Phenomena. Psychological Review, 74(3), 183-200.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Proces atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuci předcházejí dva kroky:&lt;br /&gt;
#'''[[Vnímání|percepce činu]]'''&lt;br /&gt;
#'''hodnocení záměru činu'''.&lt;br /&gt;
Percepce činu je ovlivněna [[Motivace|motivačními]], kognitivními a podnětovými faktory. Hodnocení záměru činu je ovlivněno myšlenkovými zkratkami, neúplnými informacemi a předpojatostí pozorovatele. Proces probíhá jinak u cizího pozorovatele, kde je atribuce ovlivněna zejména '''informovaností''' pozorovatele a '''očekávaností''' chování aktéra, a jinak při atribuci známého pozorovatele nebo při sebepercepci, kde atribuující osoba rozlišuje především mezi '''pozitivním''' a '''negativním''' chováním. &amp;lt;ref&amp;gt;Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://www.ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Funkce atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce umožňuje lidem pochopit příčiny vnitřních i vnějších událostí a pochopení těchto příčin jim umožňuje se lépe adaptovat. &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;&amp;gt;Heider, F. (1958). The Psychology of Interpersonal Relations. Retrieved from http://books.google.cz&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:6777539 orig.jpg|400x350px|náhled|Základní dělení atribuce na dispoziční a situační atribuci]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Základní dělení atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce se dělí na dvě základní skupiny:&lt;br /&gt;
#'''vnější'''&lt;br /&gt;
#'''vnitřní'''. &lt;br /&gt;
Vnější (situační, environmentální) atribuce je ovlivněna '''situačními faktory''', tzn. vnějším okolím aktéra (např.: obeznámenost s prostředím, síla podnětů).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vnitřní (osobnostní, dispoziční) atribuce je ovlivněna '''dispozičními faktory''', tzn. [[Psychologie osobnosti|osobností]] aktéra (z atribučního hlediska to jsou především motivy a schopnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Dimenze atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce může být klasifikována v několika dimenzích:&lt;br /&gt;
* '''místo kauzality (kontroly)'''&lt;br /&gt;
Poprvé rozdělil atribuci podle této dimenze Fritz Heider v roce 1958 &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt;, a to na:&lt;br /&gt;
# '''vnitřní místo kontroly'''&lt;br /&gt;
# '''vnější místo kontroly'''&lt;br /&gt;
Lidé s vnitřním místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet dispoziční atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Lidé s vnějším místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet situační atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* '''stabilita'''&lt;br /&gt;
Faktory stability příčiny chování se dělí na:&lt;br /&gt;
# '''stabilní faktory'''&lt;br /&gt;
# '''nestabilní faktory'''&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotní příčinu jako stabilní, pokud je ji '''obtížné (až nemožné) změnit''', např.: [[Inteligence|inteligence]], zákony.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí příčinu jako nestabilní, pokud se dá '''relativně snadno změnit (ovlivnit)''', např.: úsilí.&lt;br /&gt;
* '''záměrnost'''&lt;br /&gt;
* '''kontrolovatelnost'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Vznik pojmu ===&lt;br /&gt;
Tématem atribuce na začátku 20. století zabýval například Ichheiser &amp;lt;ref&amp;gt;Ichheiser, G. (1933). Das Können, die Bedingungen des Könnens und das Erlebnis des Könnens. Zeitschrift für Angewandte Psychologie, 44, 364-378.&amp;lt;/ref&amp;gt; nebo Michotte, který v roce 1946 jako první provedl sérii experimentů týkajících se vnímání kauzality &amp;lt;ref&amp;gt;Michotte, A. (1963). The Perception of Causality. New York: Basic Books.&amp;lt;/ref&amp;gt;. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční proces začal jako první systematicky zkoumat rakouský psycholog působící v Americe, '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Fritz_Heider Fritz Heider]'''. Heider ve své knize ''The Psychology of Interpersonal Relation'' &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot; /&amp;gt; popsal tzv. '''laickou psychologii''' jako [[Vnímání|vnímání]] a posuzování druhých osob i sebe sama v každodenních situacích. Vytvořil první atribuční teorii – naivní analýzu událostí. Rozlišil atribuci na '''dispoziční''' a '''situační'''. Podle těchto dílčích atribucí rozlišil pozorovatele na lidi s vnějším místem a vnitřním místem kontroly. Atribuci považoval za předpoklad porozumění sociální realitě. Studie Heidera a Simmela &amp;lt;ref&amp;gt;Heider, F. &amp;amp; Simmel, M. (1944). An Experimental Study of Apparent Behavior. The American Journal of Psychology, 57, 243-259. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; prokázala silnou tendenci vysvětlovat si chování druhých jako úmyslné.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Koncept atribuce dále rozvinul americký psychologi '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Harold_Kelley Harold H. Kelley]''', který přispěl svou atribuční teorií k hlavnímu proudu sociální psychologie a přiblížil základní Heiderovy myšlenky vědecké obci &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H. H. (1967). Attribution Theory in Social Psychology. Nebraska Symposium on Motivation, 15, 192-238. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční tendence ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:All.png|400x465px|náhled|Atribuční tendence]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční tendence (sklony, styly) představují '''zkreslení vnímaní účastníků interakce''', které ovlivňuje interpretaci vlastního chování i chování ostatních lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Mezi hlavní atribuční tendence patří:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== základní atribuční chyba ===&lt;br /&gt;
Základní atribuční chyba je tendence připisovat '''vyšší vliv dispozičním příčinám''' než situačním příčinám &amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Amabile, T. &amp;amp; Steinmetz, J. (1977). Social Roles, Social Control and Biases in Social-Perception Processes. Journal of Personality and Social Psychology, 35(7), 485-494. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Pozorovatel většinou připisuje chování aktéra v dané situaci rysům jeho osobnosti („Udělal to, protože je takový.“). Roli hraje i výraznost rysů aktéra. &amp;lt;ref&amp;gt;McArthur, L.Z. &amp;amp; Post, D.L. (1977). Figural Emphasis and Person Perception. Journal of Experimental Social Psychology, 13(6), 520-535.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt aktér - pozorovatel ===&lt;br /&gt;
Efekt popisal v roce 1973 Nisbett &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, E. R (1973). Behavior as seen by the actor and as seen by the observer. Journal of Personality and Social Psychology, 27(2), 154-164. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; tak, že aktér má při sebepercepci tendence vytvářet situační atribuce („Nesložil jsem zkoušku, protože mě zkoušející nemá rád.“), zatímco pozorovatel má při sledování chování aktéra tendence vytvářet dispoziční atribuce (&amp;quot;Nesložil zkoušku, protože není dost chytrý.&amp;quot;).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== egocentrické tendence ===&lt;br /&gt;
S teorií egocentrických tendencí přišli v roce 1977 badatelé Schlenker a Miller &amp;lt;ref&amp;gt;Schlenker, B.R. &amp;amp; Miller, R.S. (1977). Egocentrism in Groups: Self-serving Biases or Logical Information Processing?. Journal of Personality and Social Psychology, 35(10), 755-764. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Jsou to '''tendence připisovat si úspěch (sebeprosazující tendence) a nehlásit se k neúspěchu (sebeochraňující tendence)''' (&amp;quot;Vyhrál jsem, protože jsem dobrý.&amp;quot; X &amp;quot;Nevyhrál jsem, protože jsem měl smůlu.&amp;quot;). Roli hraje i náročnost dosažení úspěchu (čím bylo dosažení úspěchu náročnější, tím více ho připisujeme svým dispozicím). U atribuce směrem k ostatním lidem je tato tendence opačná (&amp;quot;Vyhrál, protože mu přálo štěstí.&amp;quot; X &amp;quot;Nevyhrál, protože není dost dobrý.&amp;quot;).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt falešného konsenzu ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje, že pozorovatel má tendenci považovat svoje chování v situacích za '''obecnou normu''', alternativní varianty chování považuje za ojedinělé.&amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Green, D. &amp;amp; House, P. (1977). The &amp;quot;False Consensus Effect&amp;quot;: An Egocentric Bias in Social Perception and Attribution Processes. Journal of Experimental Social Psychology, 13(3), 279-301.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== spotlight efekt ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje '''přeceňování''' míry [[Pozornost|pozornosti]], kterou naší osobě věnují ostatní lidé. &amp;lt;ref&amp;gt;Gilovich, T., Savitsky, K. &amp;amp; Medvec, V.H. (2000). The Spotlight Effect in Social Judgment: An Egocentric Bias in Estimates of the Salience of One's Own Actions and Appearance. Journal of Personality and Social Psychology, 78(2), 211-222. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční teorie ==&lt;br /&gt;
Atribuční teorie se věnují '''studiu procesů''', kterými pozorovatel subjektivně vnímá příčiny vlastního jednání a jednání druhých lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== naviní analýza událostí ===&lt;br /&gt;
Pozorovatel situace - podle Heidera „laický (naivní) vědec“ - si '''automaticky, intuitivně a nedokonale''' spojuje navenek projevené chování s jeho nepozorovatelnými příčinami. Svět se stává pro pozorovatele předvídatelnějším, pozorovatel získává pocit větší kontroly a je schopen větší adaptivity &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1985). &amp;quot;Spontaneous&amp;quot; Casual Thinking. Psychological Bulletin, 97(1), 74-84. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Pozorovatel má často tendence částečně nebo zcela ignorovat situační faktory.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== teorie odpovídajících závěrů === &lt;br /&gt;
Teorie odpovídajících závěrů, neboli paradigma atribuce akce, popisuje tendenci pozorovatele připisovat chování aktéra dispoziční příčiny tak, aby se chování dalo odůvodnit již '''známými rysy aktéra nebo očekáváním pozorovatele''' &amp;lt;ref&amp;gt;Jones, E.E. &amp;amp; Davis, K.E. (1965). From Acts to Disposition: The Attribution Process in Person Perception. In L. Berkowitz (Ed.), Advances in Experimental Social Psychology (219-266). Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. V této teorii se rozlišují tři faktory - '''hédonická relevance, zaměřenost na osobu a společenská žádoucnost''' - podle kterých se atribuce dále dělí na:&lt;br /&gt;
# atribuci intence (záměru)&lt;br /&gt;
# atribuci dispozice&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí intence, tzn. jako záměrné, pokud pro něj má '''příjemné nebo nepříjemné následky''' (je hédonicky relevantní), nebo pokud je '''zaměřené na osobu pozorovatele'''. Například pokud je pozorovatel aktérem veřejně uražen, usoudí, že ho aktér urazil záměrně.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí dispozice, tzn. přisuzuje chování aktéra jeho osobnosti, pokud '''není společensky žádoucí'''. Například zlozvyky, nevhodná mluva nebo nedodržení formalit (podržení dveří, uvolnění místa v dopravním prostředku) jsou hodnoceny jako osobnostní charakteristiky.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Kelleyho model ===&lt;br /&gt;
Kelleyho model z let 1967 a 1972 obsahuje dva základní koncepty, do kterých se dělí podle množství informací, které má pozorovatel k dispozici, a to na:&lt;br /&gt;
# kovariační model (k dispozici je větší množství informací)&lt;br /&gt;
# model kauzálních schémat (k dispozici je velmi omezené množství informací)&lt;br /&gt;
Kovariační model popisuje '''atribuci založenou na více pozorováních''' (např.: pozorovatel zná osobnost aktéra a jeho chování z různých situací). Informace z těchto pozorování se dělí do tří skupin:&lt;br /&gt;
* konsenzus&lt;br /&gt;
* konzistence&lt;br /&gt;
* distinktivnost&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:Covariation-model.jpg|550x540px|náhled|Kelleyho kovariační model]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konsenzus''' posuzuje stabilitu chování aktéra ve srovnání s ostatními lidmi, tzn. jak je chování aktéra běžné ve srovnání s chováním jiných osob.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konzistence''' posuzuje stabilitu chování aktéra v různých časech, tzn. zda je chování aktéra v určité situaci vždy stejná.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Distinktivnost''' posuzuje stabilitu reakce aktéra v různých prostředích, tzn. zda je chování aktéra stejné i pokud se prostředí změní.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při vysokém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a nízké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování situaci. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při nízkém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a vysoké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování osobnosti aktéra.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Například''' pokud se aktér v kině při sledování filmu nahlas směje, přisoudíme jeho chování dispozici nebo situaci podle toho, jestli se smějí i ostatní lidé (konsenzus), jestli se aktér směje vždy, když sleduje nějaký film (konzistence), nebo/a jestli se aktér často a rád směje i v jiných situacích (distinktivnost). Pokud vidíme, že se smějí i ostatní lidé v kině (vysoký konsenzus) a víme, že se aktér při sledování filmů většinou nesměje (nízká konzistence) a že se příliš nesměje ani v jiných situacích (nízká distinktivnost), můžeme připsat chování aktéra situaci (směje se, protože je film zábavný). Pokud se ale ostatní lidé v kině nesmějí (nízký konsenzus) a my víme, že se aktér směje při sledování všech filmů (vysoká konzistence), připíšeme jeho chování spíše jeho dispozicím (nesměje se, protože je film zábavný, ale proto, že je to projev jeho osobnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;/&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Model kauzálních schémat, neboli konfigurace, popisuje '''atribuci založenou na jednom pozorování'''. Pozorovatel vyvozuje příčiny na základě '''kauzálních schémat''', protože nemá dostatek informací na atribuci podle kovariačního modelu (většinou proto, že je aktér neznámá osoba). Kauzální schémata jsou přesvědčení, stereotypní představy, předsudky nebo zkušenostní schémata, podle kterých pozorovatel provádí atribuce. &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H.H. (1972). Causal Schemata and the Attribution Process. In E.E. Jones, D.E. Kanouse, H.H Kelley, H.E. Nisbett, S. Valins &amp;amp; B. Weiner (Eds.). Attribution: Perceiving the Causes of Behavior, (151-174). Morristown: General Learning Press.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== atribuce příčiny v úkolové situaci ===&lt;br /&gt;
Úspěch nebo selhání v úkolových situacích vyvolá v  subjektu '''specifickou emocionální reakci''' &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1986). An Attributional Theory of Motivation and Emotion. Psychological Review, 92(4), 548-573.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Weiner dělí dané příčiny v úkolové situaci na:&lt;br /&gt;
# vnější a vnitřní&lt;br /&gt;
# stabilní a labilní&lt;br /&gt;
# kontrolovatelné a nekontrolovatelné&lt;br /&gt;
'''Například''' úsilí je labilní, vnitřní, kontrolovatelná příčina, zatímco obtížnost úkolu je stabilní,  vnější, nekontrolovatelná příčina.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Důsledky atribuce ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Situace versus dispozice =====&lt;br /&gt;
Na ochotný čin aktéra pozorovatel reaguje '''přívětivěji''', pokud tento čin připíše dispozičním faktorům, než pokud jej připíše situaci &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Regan, D.T. (1978). Attributional Aspects of Interpersonal Attraction. In J.H.Harvey, W.Ickes &amp;amp; R.F.Kidd (Eds.), New Directions in Attribution Research, 2 (212 - 235). Hillsdale: Lawrence Erlbaum Associates.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Naopak zraňující činy jsou pozorovatelem více tolerovány, pokud jsou připsány situačním faktorům.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Výkon je '''snadněji atribuován situačně než dispozičně''' a v případě, že je připsán situačním faktorům, je hodnocen spíše negativně. Například pokud nadřízený soustavně dohlíží na podřízeného pracovníka, je tento pracovník hodnocen jako méně důvěryhodný než nemonitorovaný pracovník &amp;lt;ref&amp;gt;Strickland, L.H., Aboud, F.E., Gergen, K.J., Jahoda, G. &amp;amp; Tajfel, H. (1976). The &amp;quot;power structure&amp;quot; in social psychology. Representative Research in Social Psychology, 7. 79 - 86.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Výkon monitorovaného pracovníka je totiž připisován vnějšímu tlaku, tedy situačnímu faktoru.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuce je často uplatňována při sledování '''reklam''', kdy se divák rozhoduje, zda připsat zprávu snažící se ho přesvědčit o kvalitě určitého výrobku osobnosti aktéra (v této situaci herce v reklamě) nebo jeho situaci (tzn. jeho roli). U dětí školního věku byla zjištěna silná korelace mezi připsáním příčiny chování herce v reklamě situačním faktorům a uvědomováním si nesouladu mezi prezentovaným a skutečným výrobkem.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Vnitřní versus vnější motivace =====&lt;br /&gt;
Atribuce také ovlivňuje '''posun mezi vnitřní a vnější [[Motivace|motivací]]'''. Výzkum provedený s dětmi ve školce dokázal, že pokud byla polovině skupiny dětí, která si ráda kreslila s barevnými fixy, byla za kreslení nabídnuta odměna, zájem této poloviny se snížil oproti skupině, které za kreslení žádná odměna nabídnuta nebyla &amp;lt;ref&amp;gt;Lepper, M.R., Greene, D. &amp;amp; Nisbett, R.E. (1973). Undermining Children's Intrinsic Interest with Extrinsic Reward: A Test of Overjustification Hypothesis. Journal of Personality and Social Psychology, 28(1), 129 - 137.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Díky atribuční tendenci totiž člověk, kterému je za určitý úkon nabídnuta odměna, začne vnímat vnější motivaci k úkonu a '''přestane vnímat vnitřní motivaci'''. To ho vede k závěru, že pokud k danému úkonu potřebuje vnější motivaci, zřejmě jej činnost příliš nebaví.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Příčiny emoční excitace =====&lt;br /&gt;
Atribuce má výrazný vliv na '''prožívání [[Emoce|emočního vzrušení]]'''. Bylo zjištěno, že pokud bylo možno excitaci připsat vnější příčinu (například zvýšená hladina adrenalinu v důsledku rizikového sportu nebo cvičení), bylo výsledné emoční prožívání excitací mnohem '''méně ovlivněno''', než pokud se nedala připsat situačnímu faktoru &amp;lt;ref&amp;gt;Schachter, S. &amp;amp; Singer, J. (1962). Cognitive, Social, and Physiological Determinants of Emotional State. Psychological Review, 69(5), 379 - 399.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Emoční prožívání excitace se zvýšilo také při špatně interpretované atribuci, tzn. pokud byla excitaci připsána nesprávná příčina &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, R.E. &amp;amp; Schachter, S. (1966). Cognitive Manipulation of Pain. Journal of Experimental Social Psychology, 2(3), 227 - 236.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Reference ====&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Použitá literatura ====&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*Collinová, C. et al. (2014). Kniha psychologie. Praha: Eudomedia, k.s. - Knižní klub.&lt;br /&gt;
*Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayes, B. &amp;amp; Hesketh, B. (1989). Attribution Theory, Judgmental Biases, and Cognitive Behavior Modification: Prospects and Problems. Cognitive Therapy and Research, 13 (3), 211 – 230. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayesová, N. (2009). Základy sociální psychologie.Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Kelley, H. H. &amp;amp; Michela, J. L. (1980). Attribution Theory and Research. Annual Review of Psychology, 31, 457 – 501. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Kučera, D. (2013). Moderni psychologie. Praha: Grada Publishing.&lt;br /&gt;
*Nakonečný, M. (1999). Sociální psychologie. Praha: Academia.&lt;br /&gt;
*Stroebe, H. &amp;amp; Hewstone, M. (2004). Sociální psychologie. Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Škobrtal, P. (2012). Vybrané kapitoly ze sociální psychologie. Ostrava: Ostravská univerzita.&lt;br /&gt;
*Řezáč, J. (1998). Sociální psychologie. Brno: Paido.&lt;br /&gt;
*Weiner, B. (2008). Reflections on the History of Attribution Theory and Research: People, Personalities, Publications, Problems. Social Psychology, 39 (3), 151 – 156. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Externí odkazy ====&lt;br /&gt;
[https://www.youtube.com/watch?v=mDhiyPAD6NQ Video o atribučních tendencích]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://www.uhh.hawaii.edu/~ronald/310/310-Attribution.htm Příklady atribuce v praxi]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://cogweb.ucla.edu/Discourse/Narrative/heider-simmel-demo.swf Experiment A.Michotta zabývající se přisuzováním příčiny chování neživých předmětů (animací)]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Zdroje obrázků ====&lt;br /&gt;
# vnitřní a vnější atribuce: http://www.mrgillpe.com/attribution-theory.html&lt;br /&gt;
# atribuční chyba: http://stripgenerator.com/strip/762151/sites-okay-youre-okay/view/all/&lt;br /&gt;
# Kelleyho kovariační model: https://leve.rs/blog/marketing-and-the-scientific-method/&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Klíčová slova====&lt;br /&gt;
atribuce, kauzalita, situace, dispozice, chování&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Základy sociální psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Katerina.Ruzickova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=8497</id>
		<title>Atribuce</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=8497"/>
		<updated>2014-11-15T17:55:12Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Katerina.Ruzickova: /* Vznik pojmu */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
'''Kauzální atribuce''' je [[Sociální psychologie|sociálně-psychologický pojem]]. Je to '''kognitivní proces přisuzování jedné či více příčin vlastnímu chování a chování jiných lidí'''. Jedná se o způsob subjektivního vytváření spojitostí mezi příčinou a následkem chování. Jako speciální případ atribuce je někdy vydělována sebepercepce. &amp;lt;ref&amp;gt;Bem, D. J. (1967). Self-perception: An Alternative Interpretation of Cognitive Dissonance Phenomena. Psychological Review, 74(3), 183-200.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Proces atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuci předcházejí dva kroky:&lt;br /&gt;
#'''[[Vnímání|percepce činu]]'''&lt;br /&gt;
#'''hodnocení záměru činu'''.&lt;br /&gt;
Percepce činu je ovlivněna [[Motivace|motivačními]], kognitivními a podnětovými faktory. Hodnocení záměru činu je ovlivněno myšlenkovými zkratkami, neúplnými informacemi a předpojatostí pozorovatele. Proces probíhá jinak u cizího pozorovatele, kde je atribuce ovlivněna zejména '''informovaností''' pozorovatele a '''očekávaností''' chování aktéra, a jinak při atribuci známého pozorovatele nebo při sebepercepci, kde atribuující osoba rozlišuje především mezi '''pozitivním''' a '''negativním''' chováním. &amp;lt;ref&amp;gt;Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://www.ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Funkce atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce umožňuje lidem pochopit příčiny vnitřních i vnějších událostí a pochopení těchto příčin jim umožňuje se lépe adaptovat. &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;&amp;gt;Heider, F. (1958). The Psychology of Interpersonal Relations. Retrieved from http://books.google.cz&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:6777539 orig.jpg|400x350px|náhled|Základní dělení atribuce na dispoziční a situační atribuci]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Základní dělení atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce se dělí na dvě základní skupiny:&lt;br /&gt;
#'''vnější'''&lt;br /&gt;
#'''vnitřní'''. &lt;br /&gt;
Vnější (situační, environmentální) atribuce je ovlivněna '''situačními faktory''', tzn. vnějším okolím aktéra (např.: obeznámenost s prostředím, síla podnětů).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vnitřní (osobnostní, dispoziční) atribuce je ovlivněna '''dispozičními faktory''', tzn. [[Psychologie osobnosti|osobností]] aktéra (z atribučního hlediska to jsou především motivy a schopnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Dimenze atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce může být klasifikována v několika dimenzích:&lt;br /&gt;
* '''místo kauzality (kontroly)'''&lt;br /&gt;
Poprvé rozdělil atribuci podle této dimenze Fritz Heider v roce 1958 &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt;, a to na:&lt;br /&gt;
# '''vnitřní místo kontroly'''&lt;br /&gt;
# '''vnější místo kontroly'''&lt;br /&gt;
Lidé s vnitřním místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet dispoziční atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Lidé s vnějším místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet situační atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* '''stabilita'''&lt;br /&gt;
Faktory stability příčiny chování se dělí na:&lt;br /&gt;
# '''stabilní faktory'''&lt;br /&gt;
# '''nestabilní faktory'''&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotní příčinu jako stabilní, pokud je ji '''obtížné (až nemožné) změnit''', např.: [[Inteligence|inteligence]], zákony.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí příčinu jako nestabilní, pokud se dá '''relativně snadno změnit (ovlivnit)''', např.: úsilí.&lt;br /&gt;
* '''záměrnost'''&lt;br /&gt;
* '''kontrolovatelnost'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Vznik pojmu ===&lt;br /&gt;
Tématem atribuce na začátku 20. století zabýval například Ichheiser &amp;lt;ref&amp;gt;Ichheiser, G. (1933). Das Können, die Bedingungen des Könnens und das Erlebnis des Könnens. Zeitschrift für Angewandte Psychologie, 44, 364-378.&amp;lt;/ref&amp;gt; nebo Michotte, který v roce 1946 jako první provedl sérii experimentů týkajících se vnímání kauzality &amp;lt;ref&amp;gt;Michotte, A. (1963). The Perception of Causality. New York: Basic Books.&amp;lt;/ref&amp;gt;. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční proces začal jako první systematicky zkoumat rakouský psycholog působící v Americe, '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Fritz_Heider Fritz Heider]'''. Heider ve své knize ''The Psychology of Interpersonal Relation'' &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot; /&amp;gt; popsal tzv. '''laickou psychologii''' jako [[Vnímání|vnímání]] a posuzování druhých osob i sebe sama v každodenních situacích. Vytvořil první atribuční teorii – naivní analýzu událostí. Rozlišil atribuci na '''dispoziční''' a '''situační'''. Podle těchto dílčích atribucí rozlišil pozorovatele na lidi s vnějším místem a vnitřním místem kontroly. Atribuci považoval za předpoklad porozumění sociální realitě. Studie Heidera a Simmela &amp;lt;ref&amp;gt;Heider, F. &amp;amp; Simmel, M. (1944). An Experimental Study of Apparent Behavior. The American Journal of Psychology, 57, 243-259. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; prokázala silnou tendenci vysvětlovat si chování druhých jako úmyslné.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Koncept atribuce dále rozvinul americký psychologi '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Harold_Kelley Harold H. Kelley]''', který přispěl svou atribuční teorií k hlavnímu proudu sociální psychologie a přiblížil základní Heiderovy myšlenky vědecké obci &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H. H. (1967). Attribution Theory in Social Psychology. Nebraska Symposium on Motivation, 15, 192-238. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční tendence ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:All.png|400x465px|náhled|Atribuční tendence]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční tendence (sklony, styly) představují '''zkreslení vnímaní účastníků interakce''', které ovlivňuje interpretaci vlastního chování i chování ostatních lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Mezi hlavní atribuční tendence patří:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== základní atribuční chyba ===&lt;br /&gt;
Základní atribuční chyba je tendence připisovat '''vyšší vliv rysům aktéra než situaci''', ve které se aktér nachází &amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Amabile, T. &amp;amp; Steinmetz, J. (1977). Social Roles, Social Control and Biases in Social-Perception Processes. Journal of Personality and Social Psychology, 35(7), 485-494. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Pozorovatel tedy většinou posuzuje chování aktéra v dané situaci jako dispoziční („Udělal to, protože je takový.“). Roli hraje i výraznost rysů aktéra. &amp;lt;ref&amp;gt;McArthur, L.Z. &amp;amp; Post, D.L. (1977). Figural Emphasis and Person Perception. Journal of Experimental Social Psychology, 13(6), 520-535.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt aktér - pozorovatel ===&lt;br /&gt;
Efekt popisal v roce 1973 Nisbett &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, E. R (1973). Behavior as seen by the actor and as seen by the observer. Journal of Personality and Social Psychology, 27(2), 154-164. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; tak, že aktér má při sebepercepci tendence vytvářet situační atribuce („Nesložil jsem zkoušku, protože mě zkoušející nemá rád.“), zatímco pozorovatel má při sledování chování aktéra tendence vytvářet dispoziční atribuce (&amp;quot;Nesložil zkoušku, protože není dost chytrý.&amp;quot;).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== egocentrické tendence ===&lt;br /&gt;
S teorií egocentrických tendencí přišli v roce 1977 badatelé Schlenker a Miller &amp;lt;ref&amp;gt;Schlenker, B.R. &amp;amp; Miller, R.S. (1977). Egocentrism in Groups: Self-serving Biases or Logical Information Processing?. Journal of Personality and Social Psychology, 35(10), 755-764. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Jsou to '''tendence připisovat si úspěch (sebeprosazující tendence) a nehlásit se k neúspěchu (sebeochraňující tendence)''' (&amp;quot;Vyhrál jsem, protože jsem dobrý.&amp;quot; X &amp;quot;Nevyhrál jsem, protože jsem měl smůlu.&amp;quot;). Roli hraje i náročnost dosažení úspěchu (čím bylo dosažení úspěchu náročnější, tím více ho připisujeme svým dispozicím). U atribuce směrem k ostatním lidem je tato tendence opačná (&amp;quot;Vyhrál, protože mu přálo štěstí.&amp;quot; X &amp;quot;Nevyhrál, protože není dost dobrý.&amp;quot;).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt falešného konsenzu ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje, že pozorovatel má tendenci považovat svoje chování v situacích za '''obecnou normu''', alternativní varianty chování považuje za ojedinělé.&amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Green, D. &amp;amp; House, P. (1977). The &amp;quot;False Consensus Effect&amp;quot;: An Egocentric Bias in Social Perception and Attribution Processes. Journal of Experimental Social Psychology, 13(3), 279-301.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== spotlight efekt ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje '''přeceňování''' míry [[Pozornost|pozornosti]], kterou naší osobě věnují ostatní lidé. &amp;lt;ref&amp;gt;Gilovich, T., Savitsky, K. &amp;amp; Medvec, V.H. (2000). The Spotlight Effect in Social Judgment: An Egocentric Bias in Estimates of the Salience of One's Own Actions and Appearance. Journal of Personality and Social Psychology, 78(2), 211-222. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční teorie ==&lt;br /&gt;
Atribuční teorie se věnují '''studiu procesů''', kterými pozorovatel subjektivně vnímá příčiny vlastního jednání a jednání druhých lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== naviní analýza událostí ===&lt;br /&gt;
Pozorovatel situace - podle Heidera „laický (naivní) vědec“ - si '''automaticky, intuitivně a nedokonale''' spojuje navenek projevené chování s jeho nepozorovatelnými příčinami. Svět se stává pro pozorovatele předvídatelnějším, pozorovatel získává pocit větší kontroly a je schopen větší adaptivity &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1985). &amp;quot;Spontaneous&amp;quot; Casual Thinking. Psychological Bulletin, 97(1), 74-84. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Pozorovatel má často tendence částečně nebo zcela ignorovat situační faktory.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== teorie odpovídajících závěrů === &lt;br /&gt;
Teorie odpovídajících závěrů, neboli paradigma atribuce akce, popisuje tendenci pozorovatele připisovat chování aktéra dispoziční příčiny tak, aby se chování dalo odůvodnit již '''známými rysy aktéra nebo očekáváním pozorovatele''' &amp;lt;ref&amp;gt;Jones, E.E. &amp;amp; Davis, K.E. (1965). From Acts to Disposition: The Attribution Process in Person Perception. In L. Berkowitz (Ed.), Advances in Experimental Social Psychology (219-266). Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. V této teorii se rozlišují tři faktory - '''hédonická relevance, zaměřenost na osobu a společenská žádoucnost''' - podle kterých se atribuce dále dělí na:&lt;br /&gt;
# atribuci intence (záměru)&lt;br /&gt;
# atribuci dispozice&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí intence, tzn. jako záměrné, pokud pro něj má '''příjemné nebo nepříjemné následky''' (je hédonicky relevantní), nebo pokud je '''zaměřené na osobu pozorovatele'''. Například pokud je pozorovatel aktérem veřejně uražen, usoudí, že ho aktér urazil záměrně.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí dispozice, tzn. přisuzuje chování aktéra jeho osobnosti, pokud '''není společensky žádoucí'''. Například zlozvyky, nevhodná mluva nebo nedodržení formalit (podržení dveří, uvolnění místa v dopravním prostředku) jsou hodnoceny jako osobnostní charakteristiky.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Kelleyho model ===&lt;br /&gt;
Kelleyho model z let 1967 a 1972 obsahuje dva základní koncepty, do kterých se dělí podle množství informací, které má pozorovatel k dispozici, a to na:&lt;br /&gt;
# kovariační model (k dispozici je větší množství informací)&lt;br /&gt;
# model kauzálních schémat (k dispozici je velmi omezené množství informací)&lt;br /&gt;
Kovariační model popisuje '''atribuci založenou na více pozorováních''' (např.: pozorovatel zná osobnost aktéra a jeho chování z různých situací). Informace z těchto pozorování se dělí do tří skupin:&lt;br /&gt;
* konsenzus&lt;br /&gt;
* konzistence&lt;br /&gt;
* distinktivnost&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:Covariation-model.jpg|550x540px|náhled|Kelleyho kovariační model]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konsenzus''' posuzuje stabilitu chování aktéra ve srovnání s ostatními lidmi, tzn. jak je chování aktéra běžné ve srovnání s chováním jiných osob.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konzistence''' posuzuje stabilitu chování aktéra v různých časech, tzn. zda je chování aktéra v určité situaci vždy stejná.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Distinktivnost''' posuzuje stabilitu reakce aktéra v různých prostředích, tzn. zda je chování aktéra stejné i pokud se prostředí změní.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při vysokém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a nízké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování situaci. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při nízkém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a vysoké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování osobnosti aktéra.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Například''' pokud se aktér v kině při sledování filmu nahlas směje, přisoudíme jeho chování dispozici nebo situaci podle toho, jestli se smějí i ostatní lidé (konsenzus), jestli se aktér směje vždy, když sleduje nějaký film (konzistence), nebo/a jestli se aktér často a rád směje i v jiných situacích (distinktivnost). Pokud vidíme, že se smějí i ostatní lidé v kině (vysoký konsenzus) a víme, že se aktér při sledování filmů většinou nesměje (nízká konzistence) a že se příliš nesměje ani v jiných situacích (nízká distinktivnost), můžeme připsat chování aktéra situaci (směje se, protože je film zábavný). Pokud se ale ostatní lidé v kině nesmějí (nízký konsenzus) a my víme, že se aktér směje při sledování všech filmů (vysoká konzistence), připíšeme jeho chování spíše jeho dispozicím (nesměje se, protože je film zábavný, ale proto, že je to projev jeho osobnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;/&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Model kauzálních schémat, neboli konfigurace, popisuje '''atribuci založenou na jednom pozorování'''. Pozorovatel vyvozuje příčiny na základě '''kauzálních schémat''', protože nemá dostatek informací na atribuci podle kovariačního modelu (většinou proto, že je aktér neznámá osoba). Kauzální schémata jsou přesvědčení, stereotypní představy, předsudky nebo zkušenostní schémata, podle kterých pozorovatel provádí atribuce. &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H.H. (1972). Causal Schemata and the Attribution Process. In E.E. Jones, D.E. Kanouse, H.H Kelley, H.E. Nisbett, S. Valins &amp;amp; B. Weiner (Eds.). Attribution: Perceiving the Causes of Behavior, (151-174). Morristown: General Learning Press.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== atribuce příčiny v úkolové situaci ===&lt;br /&gt;
Úspěch nebo selhání v úkolových situacích vyvolá v  subjektu '''specifickou emocionální reakci''' &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1986). An Attributional Theory of Motivation and Emotion. Psychological Review, 92(4), 548-573.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Weiner dělí dané příčiny v úkolové situaci na:&lt;br /&gt;
# vnější a vnitřní&lt;br /&gt;
# stabilní a labilní&lt;br /&gt;
# kontrolovatelné a nekontrolovatelné&lt;br /&gt;
'''Například''' úsilí je labilní, vnitřní, kontrolovatelná příčina, zatímco obtížnost úkolu je stabilní,  vnější, nekontrolovatelná příčina.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Důsledky atribuce ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Situace versus dispozice =====&lt;br /&gt;
Na ochotný čin aktéra pozorovatel reaguje '''přívětivěji''', pokud tento čin připíše dispozičním faktorům, než pokud jej připíše situaci &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Regan, D.T. (1978). Attributional Aspects of Interpersonal Attraction. In J.H.Harvey, W.Ickes &amp;amp; R.F.Kidd (Eds.), New Directions in Attribution Research, 2 (212 - 235). Hillsdale: Lawrence Erlbaum Associates.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Naopak zraňující činy jsou pozorovatelem více tolerovány, pokud jsou připsány situačním faktorům.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Výkon je '''snadněji atribuován situačně než dispozičně''' a v případě, že je připsán situačním faktorům, je hodnocen spíše negativně. Například pokud nadřízený soustavně dohlíží na podřízeného pracovníka, je tento pracovník hodnocen jako méně důvěryhodný než nemonitorovaný pracovník &amp;lt;ref&amp;gt;Strickland, L.H., Aboud, F.E., Gergen, K.J., Jahoda, G. &amp;amp; Tajfel, H. (1976). The &amp;quot;power structure&amp;quot; in social psychology. Representative Research in Social Psychology, 7. 79 - 86.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Výkon monitorovaného pracovníka je totiž připisován vnějšímu tlaku, tedy situačnímu faktoru.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuce je často uplatňována při sledování '''reklam''', kdy se divák rozhoduje, zda připsat zprávu snažící se ho přesvědčit o kvalitě určitého výrobku osobnosti aktéra (v této situaci herce v reklamě) nebo jeho situaci (tzn. jeho roli). U dětí školního věku byla zjištěna silná korelace mezi připsáním příčiny chování herce v reklamě situačním faktorům a uvědomováním si nesouladu mezi prezentovaným a skutečným výrobkem.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Vnitřní versus vnější motivace =====&lt;br /&gt;
Atribuce také ovlivňuje '''posun mezi vnitřní a vnější [[Motivace|motivací]]'''. Výzkum provedený s dětmi ve školce dokázal, že pokud byla polovině skupiny dětí, která si ráda kreslila s barevnými fixy, byla za kreslení nabídnuta odměna, zájem této poloviny se snížil oproti skupině, které za kreslení žádná odměna nabídnuta nebyla &amp;lt;ref&amp;gt;Lepper, M.R., Greene, D. &amp;amp; Nisbett, R.E. (1973). Undermining Children's Intrinsic Interest with Extrinsic Reward: A Test of Overjustification Hypothesis. Journal of Personality and Social Psychology, 28(1), 129 - 137.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Díky atribuční tendenci totiž člověk, kterému je za určitý úkon nabídnuta odměna, začne vnímat vnější motivaci k úkonu a '''přestane vnímat vnitřní motivaci'''. To ho vede k závěru, že pokud k danému úkonu potřebuje vnější motivaci, zřejmě jej činnost příliš nebaví.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Příčiny emoční excitace =====&lt;br /&gt;
Atribuce má výrazný vliv na '''prožívání [[Emoce|emočního vzrušení]]'''. Bylo zjištěno, že pokud bylo možno excitaci připsat vnější příčinu (například zvýšená hladina adrenalinu v důsledku rizikového sportu nebo cvičení), bylo výsledné emoční prožívání excitací mnohem '''méně ovlivněno''', než pokud se nedala připsat situačnímu faktoru &amp;lt;ref&amp;gt;Schachter, S. &amp;amp; Singer, J. (1962). Cognitive, Social, and Physiological Determinants of Emotional State. Psychological Review, 69(5), 379 - 399.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Emoční prožívání excitace se zvýšilo také při špatně interpretované atribuci, tzn. pokud byla excitaci připsána nesprávná příčina &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, R.E. &amp;amp; Schachter, S. (1966). Cognitive Manipulation of Pain. Journal of Experimental Social Psychology, 2(3), 227 - 236.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Reference ====&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Použitá literatura ====&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*Collinová, C. et al. (2014). Kniha psychologie. Praha: Eudomedia, k.s. - Knižní klub.&lt;br /&gt;
*Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayes, B. &amp;amp; Hesketh, B. (1989). Attribution Theory, Judgmental Biases, and Cognitive Behavior Modification: Prospects and Problems. Cognitive Therapy and Research, 13 (3), 211 – 230. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayesová, N. (2009). Základy sociální psychologie.Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Kelley, H. H. &amp;amp; Michela, J. L. (1980). Attribution Theory and Research. Annual Review of Psychology, 31, 457 – 501. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Kučera, D. (2013). Moderni psychologie. Praha: Grada Publishing.&lt;br /&gt;
*Nakonečný, M. (1999). Sociální psychologie. Praha: Academia.&lt;br /&gt;
*Stroebe, H. &amp;amp; Hewstone, M. (2004). Sociální psychologie. Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Škobrtal, P. (2012). Vybrané kapitoly ze sociální psychologie. Ostrava: Ostravská univerzita.&lt;br /&gt;
*Řezáč, J. (1998). Sociální psychologie. Brno: Paido.&lt;br /&gt;
*Weiner, B. (2008). Reflections on the History of Attribution Theory and Research: People, Personalities, Publications, Problems. Social Psychology, 39 (3), 151 – 156. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Externí odkazy ====&lt;br /&gt;
[https://www.youtube.com/watch?v=mDhiyPAD6NQ Video o atribučních tendencích]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://www.uhh.hawaii.edu/~ronald/310/310-Attribution.htm Příklady atribuce v praxi]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://cogweb.ucla.edu/Discourse/Narrative/heider-simmel-demo.swf Experiment A.Michotta zabývající se přisuzováním příčiny chování neživých předmětů (animací)]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Zdroje obrázků ====&lt;br /&gt;
# vnitřní a vnější atribuce: http://www.mrgillpe.com/attribution-theory.html&lt;br /&gt;
# atribuční chyba: http://stripgenerator.com/strip/762151/sites-okay-youre-okay/view/all/&lt;br /&gt;
# Kelleyho kovariační model: https://leve.rs/blog/marketing-and-the-scientific-method/&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Klíčová slova====&lt;br /&gt;
atribuce, kauzalita, situace, dispozice, chování&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Základy sociální psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Katerina.Ruzickova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=8496</id>
		<title>Atribuce</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=8496"/>
		<updated>2014-11-15T17:53:58Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Katerina.Ruzickova: /* Funkce atribuce */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
'''Kauzální atribuce''' je [[Sociální psychologie|sociálně-psychologický pojem]]. Je to '''kognitivní proces přisuzování jedné či více příčin vlastnímu chování a chování jiných lidí'''. Jedná se o způsob subjektivního vytváření spojitostí mezi příčinou a následkem chování. Jako speciální případ atribuce je někdy vydělována sebepercepce. &amp;lt;ref&amp;gt;Bem, D. J. (1967). Self-perception: An Alternative Interpretation of Cognitive Dissonance Phenomena. Psychological Review, 74(3), 183-200.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Proces atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuci předcházejí dva kroky:&lt;br /&gt;
#'''[[Vnímání|percepce činu]]'''&lt;br /&gt;
#'''hodnocení záměru činu'''.&lt;br /&gt;
Percepce činu je ovlivněna [[Motivace|motivačními]], kognitivními a podnětovými faktory. Hodnocení záměru činu je ovlivněno myšlenkovými zkratkami, neúplnými informacemi a předpojatostí pozorovatele. Proces probíhá jinak u cizího pozorovatele, kde je atribuce ovlivněna zejména '''informovaností''' pozorovatele a '''očekávaností''' chování aktéra, a jinak při atribuci známého pozorovatele nebo při sebepercepci, kde atribuující osoba rozlišuje především mezi '''pozitivním''' a '''negativním''' chováním. &amp;lt;ref&amp;gt;Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://www.ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Funkce atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce umožňuje lidem pochopit příčiny vnitřních i vnějších událostí a pochopení těchto příčin jim umožňuje se lépe adaptovat. &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;&amp;gt;Heider, F. (1958). The Psychology of Interpersonal Relations. Retrieved from http://books.google.cz&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:6777539 orig.jpg|400x350px|náhled|Základní dělení atribuce na dispoziční a situační atribuci]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Základní dělení atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce se dělí na dvě základní skupiny:&lt;br /&gt;
#'''vnější'''&lt;br /&gt;
#'''vnitřní'''. &lt;br /&gt;
Vnější (situační, environmentální) atribuce je ovlivněna '''situačními faktory''', tzn. vnějším okolím aktéra (např.: obeznámenost s prostředím, síla podnětů).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vnitřní (osobnostní, dispoziční) atribuce je ovlivněna '''dispozičními faktory''', tzn. [[Psychologie osobnosti|osobností]] aktéra (z atribučního hlediska to jsou především motivy a schopnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Dimenze atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce může být klasifikována v několika dimenzích:&lt;br /&gt;
* '''místo kauzality (kontroly)'''&lt;br /&gt;
Poprvé rozdělil atribuci podle této dimenze Fritz Heider v roce 1958 &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt;, a to na:&lt;br /&gt;
# '''vnitřní místo kontroly'''&lt;br /&gt;
# '''vnější místo kontroly'''&lt;br /&gt;
Lidé s vnitřním místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet dispoziční atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Lidé s vnějším místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet situační atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* '''stabilita'''&lt;br /&gt;
Faktory stability příčiny chování se dělí na:&lt;br /&gt;
# '''stabilní faktory'''&lt;br /&gt;
# '''nestabilní faktory'''&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotní příčinu jako stabilní, pokud je ji '''obtížné (až nemožné) změnit''', např.: [[Inteligence|inteligence]], zákony.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí příčinu jako nestabilní, pokud se dá '''relativně snadno změnit (ovlivnit)''', např.: úsilí.&lt;br /&gt;
* '''záměrnost'''&lt;br /&gt;
* '''kontrolovatelnost'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Vznik pojmu ===&lt;br /&gt;
Tématem atribuce na začátku 20. století zabýval například Ichheiser &amp;lt;ref&amp;gt;Ichheiser, G. (1933). Das Können, die Bedingungen des Könnens und das Erlebnis des Könnens. Zeitschrift für Angewandte Psychologie, 44, 364-378.&amp;lt;/ref&amp;gt; nebo Michotte, který v roce 1946 jako první provedl sérii experimentů týkajících se vnímání kauzality &amp;lt;ref&amp;gt;Michotte, A. (1963). The Perception of Causality. New York: Basic Books.&amp;lt;/ref&amp;gt;. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční proces začal jako první systematicky zkoumat rakouský psycholog působící v Americe, '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Fritz_Heider Fritz Heider]'''. Heider ve své knize ''The Psychology of Interpersonal Relation'' &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot; /&amp;gt; popsal tzv. '''laickou psychologii''' jako [[Vnímání|vnímání]] a posuzování druhých osob i sebe sama v každodenních situacích. Vytvořil první atribuční teorii – naivní analýzu událostí. Rozlišil atribuci na '''dispoziční''' a '''situační'''. Podle těchto dílčích atribucí rozlišil pozorovatele na lidi s vnějším místem kontroly a na lidi s vnitřním místem kontroly. Atribuci považoval za předpoklad porozumění sociální realitě. Studie Heidera a Simmela &amp;lt;ref&amp;gt;Heider, F. &amp;amp; Simmel, M. (1944). An Experimental Study of Apparent Behavior. The American Journal of Psychology, 57, 243-259. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; prokázala silnou tendenci vysvětlovat si chování druhých jako úmyslné.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Koncept atribuce dále rozvinul americký psychologi '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Harold_Kelley Harold H. Kelley]''', který přispěl svou atribuční teorií k hlavnímu proudu sociální psychologie a přiblížil základní Heiderovy myšlenky vědecké obci &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H. H. (1967). Attribution Theory in Social Psychology. Nebraska Symposium on Motivation, 15, 192-238. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční tendence ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:All.png|400x465px|náhled|Atribuční tendence]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční tendence (sklony, styly) představují '''zkreslení vnímaní účastníků interakce''', které ovlivňuje interpretaci vlastního chování i chování ostatních lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Mezi hlavní atribuční tendence patří:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== základní atribuční chyba ===&lt;br /&gt;
Základní atribuční chyba je tendence připisovat '''vyšší vliv rysům aktéra než situaci''', ve které se aktér nachází &amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Amabile, T. &amp;amp; Steinmetz, J. (1977). Social Roles, Social Control and Biases in Social-Perception Processes. Journal of Personality and Social Psychology, 35(7), 485-494. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Pozorovatel tedy většinou posuzuje chování aktéra v dané situaci jako dispoziční („Udělal to, protože je takový.“). Roli hraje i výraznost rysů aktéra. &amp;lt;ref&amp;gt;McArthur, L.Z. &amp;amp; Post, D.L. (1977). Figural Emphasis and Person Perception. Journal of Experimental Social Psychology, 13(6), 520-535.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt aktér - pozorovatel ===&lt;br /&gt;
Efekt popisal v roce 1973 Nisbett &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, E. R (1973). Behavior as seen by the actor and as seen by the observer. Journal of Personality and Social Psychology, 27(2), 154-164. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; tak, že aktér má při sebepercepci tendence vytvářet situační atribuce („Nesložil jsem zkoušku, protože mě zkoušející nemá rád.“), zatímco pozorovatel má při sledování chování aktéra tendence vytvářet dispoziční atribuce (&amp;quot;Nesložil zkoušku, protože není dost chytrý.&amp;quot;).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== egocentrické tendence ===&lt;br /&gt;
S teorií egocentrických tendencí přišli v roce 1977 badatelé Schlenker a Miller &amp;lt;ref&amp;gt;Schlenker, B.R. &amp;amp; Miller, R.S. (1977). Egocentrism in Groups: Self-serving Biases or Logical Information Processing?. Journal of Personality and Social Psychology, 35(10), 755-764. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Jsou to '''tendence připisovat si úspěch (sebeprosazující tendence) a nehlásit se k neúspěchu (sebeochraňující tendence)''' (&amp;quot;Vyhrál jsem, protože jsem dobrý.&amp;quot; X &amp;quot;Nevyhrál jsem, protože jsem měl smůlu.&amp;quot;). Roli hraje i náročnost dosažení úspěchu (čím bylo dosažení úspěchu náročnější, tím více ho připisujeme svým dispozicím). U atribuce směrem k ostatním lidem je tato tendence opačná (&amp;quot;Vyhrál, protože mu přálo štěstí.&amp;quot; X &amp;quot;Nevyhrál, protože není dost dobrý.&amp;quot;).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt falešného konsenzu ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje, že pozorovatel má tendenci považovat svoje chování v situacích za '''obecnou normu''', alternativní varianty chování považuje za ojedinělé.&amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Green, D. &amp;amp; House, P. (1977). The &amp;quot;False Consensus Effect&amp;quot;: An Egocentric Bias in Social Perception and Attribution Processes. Journal of Experimental Social Psychology, 13(3), 279-301.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== spotlight efekt ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje '''přeceňování''' míry [[Pozornost|pozornosti]], kterou naší osobě věnují ostatní lidé. &amp;lt;ref&amp;gt;Gilovich, T., Savitsky, K. &amp;amp; Medvec, V.H. (2000). The Spotlight Effect in Social Judgment: An Egocentric Bias in Estimates of the Salience of One's Own Actions and Appearance. Journal of Personality and Social Psychology, 78(2), 211-222. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční teorie ==&lt;br /&gt;
Atribuční teorie se věnují '''studiu procesů''', kterými pozorovatel subjektivně vnímá příčiny vlastního jednání a jednání druhých lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== naviní analýza událostí ===&lt;br /&gt;
Pozorovatel situace - podle Heidera „laický (naivní) vědec“ - si '''automaticky, intuitivně a nedokonale''' spojuje navenek projevené chování s jeho nepozorovatelnými příčinami. Svět se stává pro pozorovatele předvídatelnějším, pozorovatel získává pocit větší kontroly a je schopen větší adaptivity &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1985). &amp;quot;Spontaneous&amp;quot; Casual Thinking. Psychological Bulletin, 97(1), 74-84. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Pozorovatel má často tendence částečně nebo zcela ignorovat situační faktory.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== teorie odpovídajících závěrů === &lt;br /&gt;
Teorie odpovídajících závěrů, neboli paradigma atribuce akce, popisuje tendenci pozorovatele připisovat chování aktéra dispoziční příčiny tak, aby se chování dalo odůvodnit již '''známými rysy aktéra nebo očekáváním pozorovatele''' &amp;lt;ref&amp;gt;Jones, E.E. &amp;amp; Davis, K.E. (1965). From Acts to Disposition: The Attribution Process in Person Perception. In L. Berkowitz (Ed.), Advances in Experimental Social Psychology (219-266). Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. V této teorii se rozlišují tři faktory - '''hédonická relevance, zaměřenost na osobu a společenská žádoucnost''' - podle kterých se atribuce dále dělí na:&lt;br /&gt;
# atribuci intence (záměru)&lt;br /&gt;
# atribuci dispozice&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí intence, tzn. jako záměrné, pokud pro něj má '''příjemné nebo nepříjemné následky''' (je hédonicky relevantní), nebo pokud je '''zaměřené na osobu pozorovatele'''. Například pokud je pozorovatel aktérem veřejně uražen, usoudí, že ho aktér urazil záměrně.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí dispozice, tzn. přisuzuje chování aktéra jeho osobnosti, pokud '''není společensky žádoucí'''. Například zlozvyky, nevhodná mluva nebo nedodržení formalit (podržení dveří, uvolnění místa v dopravním prostředku) jsou hodnoceny jako osobnostní charakteristiky.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Kelleyho model ===&lt;br /&gt;
Kelleyho model z let 1967 a 1972 obsahuje dva základní koncepty, do kterých se dělí podle množství informací, které má pozorovatel k dispozici, a to na:&lt;br /&gt;
# kovariační model (k dispozici je větší množství informací)&lt;br /&gt;
# model kauzálních schémat (k dispozici je velmi omezené množství informací)&lt;br /&gt;
Kovariační model popisuje '''atribuci založenou na více pozorováních''' (např.: pozorovatel zná osobnost aktéra a jeho chování z různých situací). Informace z těchto pozorování se dělí do tří skupin:&lt;br /&gt;
* konsenzus&lt;br /&gt;
* konzistence&lt;br /&gt;
* distinktivnost&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:Covariation-model.jpg|550x540px|náhled|Kelleyho kovariační model]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konsenzus''' posuzuje stabilitu chování aktéra ve srovnání s ostatními lidmi, tzn. jak je chování aktéra běžné ve srovnání s chováním jiných osob.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konzistence''' posuzuje stabilitu chování aktéra v různých časech, tzn. zda je chování aktéra v určité situaci vždy stejná.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Distinktivnost''' posuzuje stabilitu reakce aktéra v různých prostředích, tzn. zda je chování aktéra stejné i pokud se prostředí změní.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při vysokém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a nízké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování situaci. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při nízkém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a vysoké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování osobnosti aktéra.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Například''' pokud se aktér v kině při sledování filmu nahlas směje, přisoudíme jeho chování dispozici nebo situaci podle toho, jestli se smějí i ostatní lidé (konsenzus), jestli se aktér směje vždy, když sleduje nějaký film (konzistence), nebo/a jestli se aktér často a rád směje i v jiných situacích (distinktivnost). Pokud vidíme, že se smějí i ostatní lidé v kině (vysoký konsenzus) a víme, že se aktér při sledování filmů většinou nesměje (nízká konzistence) a že se příliš nesměje ani v jiných situacích (nízká distinktivnost), můžeme připsat chování aktéra situaci (směje se, protože je film zábavný). Pokud se ale ostatní lidé v kině nesmějí (nízký konsenzus) a my víme, že se aktér směje při sledování všech filmů (vysoká konzistence), připíšeme jeho chování spíše jeho dispozicím (nesměje se, protože je film zábavný, ale proto, že je to projev jeho osobnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;/&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Model kauzálních schémat, neboli konfigurace, popisuje '''atribuci založenou na jednom pozorování'''. Pozorovatel vyvozuje příčiny na základě '''kauzálních schémat''', protože nemá dostatek informací na atribuci podle kovariačního modelu (většinou proto, že je aktér neznámá osoba). Kauzální schémata jsou přesvědčení, stereotypní představy, předsudky nebo zkušenostní schémata, podle kterých pozorovatel provádí atribuce. &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H.H. (1972). Causal Schemata and the Attribution Process. In E.E. Jones, D.E. Kanouse, H.H Kelley, H.E. Nisbett, S. Valins &amp;amp; B. Weiner (Eds.). Attribution: Perceiving the Causes of Behavior, (151-174). Morristown: General Learning Press.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== atribuce příčiny v úkolové situaci ===&lt;br /&gt;
Úspěch nebo selhání v úkolových situacích vyvolá v  subjektu '''specifickou emocionální reakci''' &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1986). An Attributional Theory of Motivation and Emotion. Psychological Review, 92(4), 548-573.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Weiner dělí dané příčiny v úkolové situaci na:&lt;br /&gt;
# vnější a vnitřní&lt;br /&gt;
# stabilní a labilní&lt;br /&gt;
# kontrolovatelné a nekontrolovatelné&lt;br /&gt;
'''Například''' úsilí je labilní, vnitřní, kontrolovatelná příčina, zatímco obtížnost úkolu je stabilní,  vnější, nekontrolovatelná příčina.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Důsledky atribuce ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Situace versus dispozice =====&lt;br /&gt;
Na ochotný čin aktéra pozorovatel reaguje '''přívětivěji''', pokud tento čin připíše dispozičním faktorům, než pokud jej připíše situaci &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Regan, D.T. (1978). Attributional Aspects of Interpersonal Attraction. In J.H.Harvey, W.Ickes &amp;amp; R.F.Kidd (Eds.), New Directions in Attribution Research, 2 (212 - 235). Hillsdale: Lawrence Erlbaum Associates.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Naopak zraňující činy jsou pozorovatelem více tolerovány, pokud jsou připsány situačním faktorům.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Výkon je '''snadněji atribuován situačně než dispozičně''' a v případě, že je připsán situačním faktorům, je hodnocen spíše negativně. Například pokud nadřízený soustavně dohlíží na podřízeného pracovníka, je tento pracovník hodnocen jako méně důvěryhodný než nemonitorovaný pracovník &amp;lt;ref&amp;gt;Strickland, L.H., Aboud, F.E., Gergen, K.J., Jahoda, G. &amp;amp; Tajfel, H. (1976). The &amp;quot;power structure&amp;quot; in social psychology. Representative Research in Social Psychology, 7. 79 - 86.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Výkon monitorovaného pracovníka je totiž připisován vnějšímu tlaku, tedy situačnímu faktoru.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuce je často uplatňována při sledování '''reklam''', kdy se divák rozhoduje, zda připsat zprávu snažící se ho přesvědčit o kvalitě určitého výrobku osobnosti aktéra (v této situaci herce v reklamě) nebo jeho situaci (tzn. jeho roli). U dětí školního věku byla zjištěna silná korelace mezi připsáním příčiny chování herce v reklamě situačním faktorům a uvědomováním si nesouladu mezi prezentovaným a skutečným výrobkem.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Vnitřní versus vnější motivace =====&lt;br /&gt;
Atribuce také ovlivňuje '''posun mezi vnitřní a vnější [[Motivace|motivací]]'''. Výzkum provedený s dětmi ve školce dokázal, že pokud byla polovině skupiny dětí, která si ráda kreslila s barevnými fixy, byla za kreslení nabídnuta odměna, zájem této poloviny se snížil oproti skupině, které za kreslení žádná odměna nabídnuta nebyla &amp;lt;ref&amp;gt;Lepper, M.R., Greene, D. &amp;amp; Nisbett, R.E. (1973). Undermining Children's Intrinsic Interest with Extrinsic Reward: A Test of Overjustification Hypothesis. Journal of Personality and Social Psychology, 28(1), 129 - 137.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Díky atribuční tendenci totiž člověk, kterému je za určitý úkon nabídnuta odměna, začne vnímat vnější motivaci k úkonu a '''přestane vnímat vnitřní motivaci'''. To ho vede k závěru, že pokud k danému úkonu potřebuje vnější motivaci, zřejmě jej činnost příliš nebaví.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Příčiny emoční excitace =====&lt;br /&gt;
Atribuce má výrazný vliv na '''prožívání [[Emoce|emočního vzrušení]]'''. Bylo zjištěno, že pokud bylo možno excitaci připsat vnější příčinu (například zvýšená hladina adrenalinu v důsledku rizikového sportu nebo cvičení), bylo výsledné emoční prožívání excitací mnohem '''méně ovlivněno''', než pokud se nedala připsat situačnímu faktoru &amp;lt;ref&amp;gt;Schachter, S. &amp;amp; Singer, J. (1962). Cognitive, Social, and Physiological Determinants of Emotional State. Psychological Review, 69(5), 379 - 399.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Emoční prožívání excitace se zvýšilo také při špatně interpretované atribuci, tzn. pokud byla excitaci připsána nesprávná příčina &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, R.E. &amp;amp; Schachter, S. (1966). Cognitive Manipulation of Pain. Journal of Experimental Social Psychology, 2(3), 227 - 236.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Reference ====&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Použitá literatura ====&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*Collinová, C. et al. (2014). Kniha psychologie. Praha: Eudomedia, k.s. - Knižní klub.&lt;br /&gt;
*Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayes, B. &amp;amp; Hesketh, B. (1989). Attribution Theory, Judgmental Biases, and Cognitive Behavior Modification: Prospects and Problems. Cognitive Therapy and Research, 13 (3), 211 – 230. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayesová, N. (2009). Základy sociální psychologie.Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Kelley, H. H. &amp;amp; Michela, J. L. (1980). Attribution Theory and Research. Annual Review of Psychology, 31, 457 – 501. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Kučera, D. (2013). Moderni psychologie. Praha: Grada Publishing.&lt;br /&gt;
*Nakonečný, M. (1999). Sociální psychologie. Praha: Academia.&lt;br /&gt;
*Stroebe, H. &amp;amp; Hewstone, M. (2004). Sociální psychologie. Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Škobrtal, P. (2012). Vybrané kapitoly ze sociální psychologie. Ostrava: Ostravská univerzita.&lt;br /&gt;
*Řezáč, J. (1998). Sociální psychologie. Brno: Paido.&lt;br /&gt;
*Weiner, B. (2008). Reflections on the History of Attribution Theory and Research: People, Personalities, Publications, Problems. Social Psychology, 39 (3), 151 – 156. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Externí odkazy ====&lt;br /&gt;
[https://www.youtube.com/watch?v=mDhiyPAD6NQ Video o atribučních tendencích]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://www.uhh.hawaii.edu/~ronald/310/310-Attribution.htm Příklady atribuce v praxi]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://cogweb.ucla.edu/Discourse/Narrative/heider-simmel-demo.swf Experiment A.Michotta zabývající se přisuzováním příčiny chování neživých předmětů (animací)]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Zdroje obrázků ====&lt;br /&gt;
# vnitřní a vnější atribuce: http://www.mrgillpe.com/attribution-theory.html&lt;br /&gt;
# atribuční chyba: http://stripgenerator.com/strip/762151/sites-okay-youre-okay/view/all/&lt;br /&gt;
# Kelleyho kovariační model: https://leve.rs/blog/marketing-and-the-scientific-method/&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Klíčová slova====&lt;br /&gt;
atribuce, kauzalita, situace, dispozice, chování&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Základy sociální psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Katerina.Ruzickova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=8495</id>
		<title>Atribuce</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=8495"/>
		<updated>2014-11-15T17:52:42Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Katerina.Ruzickova: /* Příčiny vzrušení */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
'''Kauzální atribuce''' je [[Sociální psychologie|sociálně-psychologický pojem]]. Je to '''kognitivní proces přisuzování jedné či více příčin vlastnímu chování a chování jiných lidí'''. Jedná se o způsob subjektivního vytváření spojitostí mezi příčinou a následkem chování. Jako speciální případ atribuce je někdy vydělována sebepercepce. &amp;lt;ref&amp;gt;Bem, D. J. (1967). Self-perception: An Alternative Interpretation of Cognitive Dissonance Phenomena. Psychological Review, 74(3), 183-200.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Proces atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuci předcházejí dva kroky:&lt;br /&gt;
#'''[[Vnímání|percepce činu]]'''&lt;br /&gt;
#'''hodnocení záměru činu'''.&lt;br /&gt;
Percepce činu je ovlivněna [[Motivace|motivačními]], kognitivními a podnětovými faktory. Hodnocení záměru činu je ovlivněno myšlenkovými zkratkami, neúplnými informacemi a předpojatostí pozorovatele. Proces probíhá jinak u cizího pozorovatele, kde je atribuce ovlivněna zejména '''informovaností''' pozorovatele a '''očekávaností''' chování aktéra, a jinak při atribuci známého pozorovatele nebo při sebepercepci, kde atribuující osoba rozlišuje především mezi '''pozitivním''' a '''negativním''' chováním. &amp;lt;ref&amp;gt;Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://www.ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Funkce atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce umožňuje lidem pochopit příčiny vnitřních i vnějších událostí a pochopení těchto příčin jim umožňuje se lépe '''adaptovat'''. &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;&amp;gt;Heider, F. (1958). The Psychology of Interpersonal Relations. Retrieved from http://books.google.cz&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:6777539 orig.jpg|400x350px|náhled|Základní dělení atribuce na dispoziční a situační atribuci]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Základní dělení atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce se dělí na dvě základní skupiny:&lt;br /&gt;
#'''vnější'''&lt;br /&gt;
#'''vnitřní'''. &lt;br /&gt;
Vnější (situační, environmentální) atribuce je ovlivněna '''situačními faktory''', tzn. vnějším okolím aktéra (např.: obeznámenost s prostředím, síla podnětů).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vnitřní (osobnostní, dispoziční) atribuce je ovlivněna '''dispozičními faktory''', tzn. [[Psychologie osobnosti|osobností]] aktéra (z atribučního hlediska to jsou především motivy a schopnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Dimenze atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce může být klasifikována v několika dimenzích:&lt;br /&gt;
* '''místo kauzality (kontroly)'''&lt;br /&gt;
Poprvé rozdělil atribuci podle této dimenze Fritz Heider v roce 1958 &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt;, a to na:&lt;br /&gt;
# '''vnitřní místo kontroly'''&lt;br /&gt;
# '''vnější místo kontroly'''&lt;br /&gt;
Lidé s vnitřním místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet dispoziční atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Lidé s vnějším místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet situační atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* '''stabilita'''&lt;br /&gt;
Faktory stability příčiny chování se dělí na:&lt;br /&gt;
# '''stabilní faktory'''&lt;br /&gt;
# '''nestabilní faktory'''&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotní příčinu jako stabilní, pokud je ji '''obtížné (až nemožné) změnit''', např.: [[Inteligence|inteligence]], zákony.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí příčinu jako nestabilní, pokud se dá '''relativně snadno změnit (ovlivnit)''', např.: úsilí.&lt;br /&gt;
* '''záměrnost'''&lt;br /&gt;
* '''kontrolovatelnost'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Vznik pojmu ===&lt;br /&gt;
Tématem atribuce na začátku 20. století zabýval například Ichheiser &amp;lt;ref&amp;gt;Ichheiser, G. (1933). Das Können, die Bedingungen des Könnens und das Erlebnis des Könnens. Zeitschrift für Angewandte Psychologie, 44, 364-378.&amp;lt;/ref&amp;gt; nebo Michotte, který v roce 1946 jako první provedl sérii experimentů týkajících se vnímání kauzality &amp;lt;ref&amp;gt;Michotte, A. (1963). The Perception of Causality. New York: Basic Books.&amp;lt;/ref&amp;gt;. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční proces začal jako první systematicky zkoumat rakouský psycholog působící v Americe, '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Fritz_Heider Fritz Heider]'''. Heider ve své knize ''The Psychology of Interpersonal Relation'' &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot; /&amp;gt; popsal tzv. '''laickou psychologii''' jako [[Vnímání|vnímání]] a posuzování druhých osob i sebe sama v každodenních situacích. Vytvořil první atribuční teorii – naivní analýzu událostí. Rozlišil atribuci na '''dispoziční''' a '''situační'''. Podle těchto dílčích atribucí rozlišil pozorovatele na lidi s vnějším místem kontroly a na lidi s vnitřním místem kontroly. Atribuci považoval za předpoklad porozumění sociální realitě. Studie Heidera a Simmela &amp;lt;ref&amp;gt;Heider, F. &amp;amp; Simmel, M. (1944). An Experimental Study of Apparent Behavior. The American Journal of Psychology, 57, 243-259. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; prokázala silnou tendenci vysvětlovat si chování druhých jako úmyslné.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Koncept atribuce dále rozvinul americký psychologi '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Harold_Kelley Harold H. Kelley]''', který přispěl svou atribuční teorií k hlavnímu proudu sociální psychologie a přiblížil základní Heiderovy myšlenky vědecké obci &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H. H. (1967). Attribution Theory in Social Psychology. Nebraska Symposium on Motivation, 15, 192-238. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční tendence ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:All.png|400x465px|náhled|Atribuční tendence]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční tendence (sklony, styly) představují '''zkreslení vnímaní účastníků interakce''', které ovlivňuje interpretaci vlastního chování i chování ostatních lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Mezi hlavní atribuční tendence patří:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== základní atribuční chyba ===&lt;br /&gt;
Základní atribuční chyba je tendence připisovat '''vyšší vliv rysům aktéra než situaci''', ve které se aktér nachází &amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Amabile, T. &amp;amp; Steinmetz, J. (1977). Social Roles, Social Control and Biases in Social-Perception Processes. Journal of Personality and Social Psychology, 35(7), 485-494. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Pozorovatel tedy většinou posuzuje chování aktéra v dané situaci jako dispoziční („Udělal to, protože je takový.“). Roli hraje i výraznost rysů aktéra. &amp;lt;ref&amp;gt;McArthur, L.Z. &amp;amp; Post, D.L. (1977). Figural Emphasis and Person Perception. Journal of Experimental Social Psychology, 13(6), 520-535.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt aktér - pozorovatel ===&lt;br /&gt;
Efekt popisal v roce 1973 Nisbett &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, E. R (1973). Behavior as seen by the actor and as seen by the observer. Journal of Personality and Social Psychology, 27(2), 154-164. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; tak, že aktér má při sebepercepci tendence vytvářet situační atribuce („Nesložil jsem zkoušku, protože mě zkoušející nemá rád.“), zatímco pozorovatel má při sledování chování aktéra tendence vytvářet dispoziční atribuce (&amp;quot;Nesložil zkoušku, protože není dost chytrý.&amp;quot;).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== egocentrické tendence ===&lt;br /&gt;
S teorií egocentrických tendencí přišli v roce 1977 badatelé Schlenker a Miller &amp;lt;ref&amp;gt;Schlenker, B.R. &amp;amp; Miller, R.S. (1977). Egocentrism in Groups: Self-serving Biases or Logical Information Processing?. Journal of Personality and Social Psychology, 35(10), 755-764. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Jsou to '''tendence připisovat si úspěch (sebeprosazující tendence) a nehlásit se k neúspěchu (sebeochraňující tendence)''' (&amp;quot;Vyhrál jsem, protože jsem dobrý.&amp;quot; X &amp;quot;Nevyhrál jsem, protože jsem měl smůlu.&amp;quot;). Roli hraje i náročnost dosažení úspěchu (čím bylo dosažení úspěchu náročnější, tím více ho připisujeme svým dispozicím). U atribuce směrem k ostatním lidem je tato tendence opačná (&amp;quot;Vyhrál, protože mu přálo štěstí.&amp;quot; X &amp;quot;Nevyhrál, protože není dost dobrý.&amp;quot;).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt falešného konsenzu ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje, že pozorovatel má tendenci považovat svoje chování v situacích za '''obecnou normu''', alternativní varianty chování považuje za ojedinělé.&amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Green, D. &amp;amp; House, P. (1977). The &amp;quot;False Consensus Effect&amp;quot;: An Egocentric Bias in Social Perception and Attribution Processes. Journal of Experimental Social Psychology, 13(3), 279-301.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== spotlight efekt ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje '''přeceňování''' míry [[Pozornost|pozornosti]], kterou naší osobě věnují ostatní lidé. &amp;lt;ref&amp;gt;Gilovich, T., Savitsky, K. &amp;amp; Medvec, V.H. (2000). The Spotlight Effect in Social Judgment: An Egocentric Bias in Estimates of the Salience of One's Own Actions and Appearance. Journal of Personality and Social Psychology, 78(2), 211-222. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční teorie ==&lt;br /&gt;
Atribuční teorie se věnují '''studiu procesů''', kterými pozorovatel subjektivně vnímá příčiny vlastního jednání a jednání druhých lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== naviní analýza událostí ===&lt;br /&gt;
Pozorovatel situace - podle Heidera „laický (naivní) vědec“ - si '''automaticky, intuitivně a nedokonale''' spojuje navenek projevené chování s jeho nepozorovatelnými příčinami. Svět se stává pro pozorovatele předvídatelnějším, pozorovatel získává pocit větší kontroly a je schopen větší adaptivity &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1985). &amp;quot;Spontaneous&amp;quot; Casual Thinking. Psychological Bulletin, 97(1), 74-84. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Pozorovatel má často tendence částečně nebo zcela ignorovat situační faktory.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== teorie odpovídajících závěrů === &lt;br /&gt;
Teorie odpovídajících závěrů, neboli paradigma atribuce akce, popisuje tendenci pozorovatele připisovat chování aktéra dispoziční příčiny tak, aby se chování dalo odůvodnit již '''známými rysy aktéra nebo očekáváním pozorovatele''' &amp;lt;ref&amp;gt;Jones, E.E. &amp;amp; Davis, K.E. (1965). From Acts to Disposition: The Attribution Process in Person Perception. In L. Berkowitz (Ed.), Advances in Experimental Social Psychology (219-266). Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. V této teorii se rozlišují tři faktory - '''hédonická relevance, zaměřenost na osobu a společenská žádoucnost''' - podle kterých se atribuce dále dělí na:&lt;br /&gt;
# atribuci intence (záměru)&lt;br /&gt;
# atribuci dispozice&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí intence, tzn. jako záměrné, pokud pro něj má '''příjemné nebo nepříjemné následky''' (je hédonicky relevantní), nebo pokud je '''zaměřené na osobu pozorovatele'''. Například pokud je pozorovatel aktérem veřejně uražen, usoudí, že ho aktér urazil záměrně.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí dispozice, tzn. přisuzuje chování aktéra jeho osobnosti, pokud '''není společensky žádoucí'''. Například zlozvyky, nevhodná mluva nebo nedodržení formalit (podržení dveří, uvolnění místa v dopravním prostředku) jsou hodnoceny jako osobnostní charakteristiky.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Kelleyho model ===&lt;br /&gt;
Kelleyho model z let 1967 a 1972 obsahuje dva základní koncepty, do kterých se dělí podle množství informací, které má pozorovatel k dispozici, a to na:&lt;br /&gt;
# kovariační model (k dispozici je větší množství informací)&lt;br /&gt;
# model kauzálních schémat (k dispozici je velmi omezené množství informací)&lt;br /&gt;
Kovariační model popisuje '''atribuci založenou na více pozorováních''' (např.: pozorovatel zná osobnost aktéra a jeho chování z různých situací). Informace z těchto pozorování se dělí do tří skupin:&lt;br /&gt;
* konsenzus&lt;br /&gt;
* konzistence&lt;br /&gt;
* distinktivnost&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:Covariation-model.jpg|550x540px|náhled|Kelleyho kovariační model]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konsenzus''' posuzuje stabilitu chování aktéra ve srovnání s ostatními lidmi, tzn. jak je chování aktéra běžné ve srovnání s chováním jiných osob.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konzistence''' posuzuje stabilitu chování aktéra v různých časech, tzn. zda je chování aktéra v určité situaci vždy stejná.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Distinktivnost''' posuzuje stabilitu reakce aktéra v různých prostředích, tzn. zda je chování aktéra stejné i pokud se prostředí změní.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při vysokém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a nízké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování situaci. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při nízkém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a vysoké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování osobnosti aktéra.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Například''' pokud se aktér v kině při sledování filmu nahlas směje, přisoudíme jeho chování dispozici nebo situaci podle toho, jestli se smějí i ostatní lidé (konsenzus), jestli se aktér směje vždy, když sleduje nějaký film (konzistence), nebo/a jestli se aktér často a rád směje i v jiných situacích (distinktivnost). Pokud vidíme, že se smějí i ostatní lidé v kině (vysoký konsenzus) a víme, že se aktér při sledování filmů většinou nesměje (nízká konzistence) a že se příliš nesměje ani v jiných situacích (nízká distinktivnost), můžeme připsat chování aktéra situaci (směje se, protože je film zábavný). Pokud se ale ostatní lidé v kině nesmějí (nízký konsenzus) a my víme, že se aktér směje při sledování všech filmů (vysoká konzistence), připíšeme jeho chování spíše jeho dispozicím (nesměje se, protože je film zábavný, ale proto, že je to projev jeho osobnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;/&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Model kauzálních schémat, neboli konfigurace, popisuje '''atribuci založenou na jednom pozorování'''. Pozorovatel vyvozuje příčiny na základě '''kauzálních schémat''', protože nemá dostatek informací na atribuci podle kovariačního modelu (většinou proto, že je aktér neznámá osoba). Kauzální schémata jsou přesvědčení, stereotypní představy, předsudky nebo zkušenostní schémata, podle kterých pozorovatel provádí atribuce. &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H.H. (1972). Causal Schemata and the Attribution Process. In E.E. Jones, D.E. Kanouse, H.H Kelley, H.E. Nisbett, S. Valins &amp;amp; B. Weiner (Eds.). Attribution: Perceiving the Causes of Behavior, (151-174). Morristown: General Learning Press.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== atribuce příčiny v úkolové situaci ===&lt;br /&gt;
Úspěch nebo selhání v úkolových situacích vyvolá v  subjektu '''specifickou emocionální reakci''' &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1986). An Attributional Theory of Motivation and Emotion. Psychological Review, 92(4), 548-573.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Weiner dělí dané příčiny v úkolové situaci na:&lt;br /&gt;
# vnější a vnitřní&lt;br /&gt;
# stabilní a labilní&lt;br /&gt;
# kontrolovatelné a nekontrolovatelné&lt;br /&gt;
'''Například''' úsilí je labilní, vnitřní, kontrolovatelná příčina, zatímco obtížnost úkolu je stabilní,  vnější, nekontrolovatelná příčina.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Důsledky atribuce ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Situace versus dispozice =====&lt;br /&gt;
Na ochotný čin aktéra pozorovatel reaguje '''přívětivěji''', pokud tento čin připíše dispozičním faktorům, než pokud jej připíše situaci &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Regan, D.T. (1978). Attributional Aspects of Interpersonal Attraction. In J.H.Harvey, W.Ickes &amp;amp; R.F.Kidd (Eds.), New Directions in Attribution Research, 2 (212 - 235). Hillsdale: Lawrence Erlbaum Associates.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Naopak zraňující činy jsou pozorovatelem více tolerovány, pokud jsou připsány situačním faktorům.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Výkon je '''snadněji atribuován situačně než dispozičně''' a v případě, že je připsán situačním faktorům, je hodnocen spíše negativně. Například pokud nadřízený soustavně dohlíží na podřízeného pracovníka, je tento pracovník hodnocen jako méně důvěryhodný než nemonitorovaný pracovník &amp;lt;ref&amp;gt;Strickland, L.H., Aboud, F.E., Gergen, K.J., Jahoda, G. &amp;amp; Tajfel, H. (1976). The &amp;quot;power structure&amp;quot; in social psychology. Representative Research in Social Psychology, 7. 79 - 86.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Výkon monitorovaného pracovníka je totiž připisován vnějšímu tlaku, tedy situačnímu faktoru.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuce je často uplatňována při sledování '''reklam''', kdy se divák rozhoduje, zda připsat zprávu snažící se ho přesvědčit o kvalitě určitého výrobku osobnosti aktéra (v této situaci herce v reklamě) nebo jeho situaci (tzn. jeho roli). U dětí školního věku byla zjištěna silná korelace mezi připsáním příčiny chování herce v reklamě situačním faktorům a uvědomováním si nesouladu mezi prezentovaným a skutečným výrobkem.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Vnitřní versus vnější motivace =====&lt;br /&gt;
Atribuce také ovlivňuje '''posun mezi vnitřní a vnější [[Motivace|motivací]]'''. Výzkum provedený s dětmi ve školce dokázal, že pokud byla polovině skupiny dětí, která si ráda kreslila s barevnými fixy, byla za kreslení nabídnuta odměna, zájem této poloviny se snížil oproti skupině, které za kreslení žádná odměna nabídnuta nebyla &amp;lt;ref&amp;gt;Lepper, M.R., Greene, D. &amp;amp; Nisbett, R.E. (1973). Undermining Children's Intrinsic Interest with Extrinsic Reward: A Test of Overjustification Hypothesis. Journal of Personality and Social Psychology, 28(1), 129 - 137.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Díky atribuční tendenci totiž člověk, kterému je za určitý úkon nabídnuta odměna, začne vnímat vnější motivaci k úkonu a '''přestane vnímat vnitřní motivaci'''. To ho vede k závěru, že pokud k danému úkonu potřebuje vnější motivaci, zřejmě jej činnost příliš nebaví.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Příčiny emoční excitace =====&lt;br /&gt;
Atribuce má výrazný vliv na '''prožívání [[Emoce|emočního vzrušení]]'''. Bylo zjištěno, že pokud bylo možno excitaci připsat vnější příčinu (například zvýšená hladina adrenalinu v důsledku rizikového sportu nebo cvičení), bylo výsledné emoční prožívání excitací mnohem '''méně ovlivněno''', než pokud se nedala připsat situačnímu faktoru &amp;lt;ref&amp;gt;Schachter, S. &amp;amp; Singer, J. (1962). Cognitive, Social, and Physiological Determinants of Emotional State. Psychological Review, 69(5), 379 - 399.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Emoční prožívání excitace se zvýšilo také při špatně interpretované atribuci, tzn. pokud byla excitaci připsána nesprávná příčina &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, R.E. &amp;amp; Schachter, S. (1966). Cognitive Manipulation of Pain. Journal of Experimental Social Psychology, 2(3), 227 - 236.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Reference ====&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Použitá literatura ====&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*Collinová, C. et al. (2014). Kniha psychologie. Praha: Eudomedia, k.s. - Knižní klub.&lt;br /&gt;
*Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayes, B. &amp;amp; Hesketh, B. (1989). Attribution Theory, Judgmental Biases, and Cognitive Behavior Modification: Prospects and Problems. Cognitive Therapy and Research, 13 (3), 211 – 230. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayesová, N. (2009). Základy sociální psychologie.Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Kelley, H. H. &amp;amp; Michela, J. L. (1980). Attribution Theory and Research. Annual Review of Psychology, 31, 457 – 501. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Kučera, D. (2013). Moderni psychologie. Praha: Grada Publishing.&lt;br /&gt;
*Nakonečný, M. (1999). Sociální psychologie. Praha: Academia.&lt;br /&gt;
*Stroebe, H. &amp;amp; Hewstone, M. (2004). Sociální psychologie. Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Škobrtal, P. (2012). Vybrané kapitoly ze sociální psychologie. Ostrava: Ostravská univerzita.&lt;br /&gt;
*Řezáč, J. (1998). Sociální psychologie. Brno: Paido.&lt;br /&gt;
*Weiner, B. (2008). Reflections on the History of Attribution Theory and Research: People, Personalities, Publications, Problems. Social Psychology, 39 (3), 151 – 156. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Externí odkazy ====&lt;br /&gt;
[https://www.youtube.com/watch?v=mDhiyPAD6NQ Video o atribučních tendencích]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://www.uhh.hawaii.edu/~ronald/310/310-Attribution.htm Příklady atribuce v praxi]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://cogweb.ucla.edu/Discourse/Narrative/heider-simmel-demo.swf Experiment A.Michotta zabývající se přisuzováním příčiny chování neživých předmětů (animací)]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Zdroje obrázků ====&lt;br /&gt;
# vnitřní a vnější atribuce: http://www.mrgillpe.com/attribution-theory.html&lt;br /&gt;
# atribuční chyba: http://stripgenerator.com/strip/762151/sites-okay-youre-okay/view/all/&lt;br /&gt;
# Kelleyho kovariační model: https://leve.rs/blog/marketing-and-the-scientific-method/&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Klíčová slova====&lt;br /&gt;
atribuce, kauzalita, situace, dispozice, chování&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Základy sociální psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Katerina.Ruzickova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=8494</id>
		<title>Atribuce</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=8494"/>
		<updated>2014-11-15T17:51:16Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Katerina.Ruzickova: /* Zdroje obrázků */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
'''Kauzální atribuce''' je [[Sociální psychologie|sociálně-psychologický pojem]]. Je to '''kognitivní proces přisuzování jedné či více příčin vlastnímu chování a chování jiných lidí'''. Jedná se o způsob subjektivního vytváření spojitostí mezi příčinou a následkem chování. Jako speciální případ atribuce je někdy vydělována sebepercepce. &amp;lt;ref&amp;gt;Bem, D. J. (1967). Self-perception: An Alternative Interpretation of Cognitive Dissonance Phenomena. Psychological Review, 74(3), 183-200.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Proces atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuci předcházejí dva kroky:&lt;br /&gt;
#'''[[Vnímání|percepce činu]]'''&lt;br /&gt;
#'''hodnocení záměru činu'''.&lt;br /&gt;
Percepce činu je ovlivněna [[Motivace|motivačními]], kognitivními a podnětovými faktory. Hodnocení záměru činu je ovlivněno myšlenkovými zkratkami, neúplnými informacemi a předpojatostí pozorovatele. Proces probíhá jinak u cizího pozorovatele, kde je atribuce ovlivněna zejména '''informovaností''' pozorovatele a '''očekávaností''' chování aktéra, a jinak při atribuci známého pozorovatele nebo při sebepercepci, kde atribuující osoba rozlišuje především mezi '''pozitivním''' a '''negativním''' chováním. &amp;lt;ref&amp;gt;Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://www.ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Funkce atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce umožňuje lidem pochopit příčiny vnitřních i vnějších událostí a pochopení těchto příčin jim umožňuje se lépe '''adaptovat'''. &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;&amp;gt;Heider, F. (1958). The Psychology of Interpersonal Relations. Retrieved from http://books.google.cz&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:6777539 orig.jpg|400x350px|náhled|Základní dělení atribuce na dispoziční a situační atribuci]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Základní dělení atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce se dělí na dvě základní skupiny:&lt;br /&gt;
#'''vnější'''&lt;br /&gt;
#'''vnitřní'''. &lt;br /&gt;
Vnější (situační, environmentální) atribuce je ovlivněna '''situačními faktory''', tzn. vnějším okolím aktéra (např.: obeznámenost s prostředím, síla podnětů).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vnitřní (osobnostní, dispoziční) atribuce je ovlivněna '''dispozičními faktory''', tzn. [[Psychologie osobnosti|osobností]] aktéra (z atribučního hlediska to jsou především motivy a schopnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Dimenze atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce může být klasifikována v několika dimenzích:&lt;br /&gt;
* '''místo kauzality (kontroly)'''&lt;br /&gt;
Poprvé rozdělil atribuci podle této dimenze Fritz Heider v roce 1958 &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt;, a to na:&lt;br /&gt;
# '''vnitřní místo kontroly'''&lt;br /&gt;
# '''vnější místo kontroly'''&lt;br /&gt;
Lidé s vnitřním místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet dispoziční atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Lidé s vnějším místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet situační atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* '''stabilita'''&lt;br /&gt;
Faktory stability příčiny chování se dělí na:&lt;br /&gt;
# '''stabilní faktory'''&lt;br /&gt;
# '''nestabilní faktory'''&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotní příčinu jako stabilní, pokud je ji '''obtížné (až nemožné) změnit''', např.: [[Inteligence|inteligence]], zákony.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí příčinu jako nestabilní, pokud se dá '''relativně snadno změnit (ovlivnit)''', např.: úsilí.&lt;br /&gt;
* '''záměrnost'''&lt;br /&gt;
* '''kontrolovatelnost'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Vznik pojmu ===&lt;br /&gt;
Tématem atribuce na začátku 20. století zabýval například Ichheiser &amp;lt;ref&amp;gt;Ichheiser, G. (1933). Das Können, die Bedingungen des Könnens und das Erlebnis des Könnens. Zeitschrift für Angewandte Psychologie, 44, 364-378.&amp;lt;/ref&amp;gt; nebo Michotte, který v roce 1946 jako první provedl sérii experimentů týkajících se vnímání kauzality &amp;lt;ref&amp;gt;Michotte, A. (1963). The Perception of Causality. New York: Basic Books.&amp;lt;/ref&amp;gt;. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční proces začal jako první systematicky zkoumat rakouský psycholog působící v Americe, '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Fritz_Heider Fritz Heider]'''. Heider ve své knize ''The Psychology of Interpersonal Relation'' &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot; /&amp;gt; popsal tzv. '''laickou psychologii''' jako [[Vnímání|vnímání]] a posuzování druhých osob i sebe sama v každodenních situacích. Vytvořil první atribuční teorii – naivní analýzu událostí. Rozlišil atribuci na '''dispoziční''' a '''situační'''. Podle těchto dílčích atribucí rozlišil pozorovatele na lidi s vnějším místem kontroly a na lidi s vnitřním místem kontroly. Atribuci považoval za předpoklad porozumění sociální realitě. Studie Heidera a Simmela &amp;lt;ref&amp;gt;Heider, F. &amp;amp; Simmel, M. (1944). An Experimental Study of Apparent Behavior. The American Journal of Psychology, 57, 243-259. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; prokázala silnou tendenci vysvětlovat si chování druhých jako úmyslné.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Koncept atribuce dále rozvinul americký psychologi '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Harold_Kelley Harold H. Kelley]''', který přispěl svou atribuční teorií k hlavnímu proudu sociální psychologie a přiblížil základní Heiderovy myšlenky vědecké obci &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H. H. (1967). Attribution Theory in Social Psychology. Nebraska Symposium on Motivation, 15, 192-238. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční tendence ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:All.png|400x465px|náhled|Atribuční tendence]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční tendence (sklony, styly) představují '''zkreslení vnímaní účastníků interakce''', které ovlivňuje interpretaci vlastního chování i chování ostatních lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Mezi hlavní atribuční tendence patří:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== základní atribuční chyba ===&lt;br /&gt;
Základní atribuční chyba je tendence připisovat '''vyšší vliv rysům aktéra než situaci''', ve které se aktér nachází &amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Amabile, T. &amp;amp; Steinmetz, J. (1977). Social Roles, Social Control and Biases in Social-Perception Processes. Journal of Personality and Social Psychology, 35(7), 485-494. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Pozorovatel tedy většinou posuzuje chování aktéra v dané situaci jako dispoziční („Udělal to, protože je takový.“). Roli hraje i výraznost rysů aktéra. &amp;lt;ref&amp;gt;McArthur, L.Z. &amp;amp; Post, D.L. (1977). Figural Emphasis and Person Perception. Journal of Experimental Social Psychology, 13(6), 520-535.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt aktér - pozorovatel ===&lt;br /&gt;
Efekt popisal v roce 1973 Nisbett &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, E. R (1973). Behavior as seen by the actor and as seen by the observer. Journal of Personality and Social Psychology, 27(2), 154-164. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; tak, že aktér má při sebepercepci tendence vytvářet situační atribuce („Nesložil jsem zkoušku, protože mě zkoušející nemá rád.“), zatímco pozorovatel má při sledování chování aktéra tendence vytvářet dispoziční atribuce (&amp;quot;Nesložil zkoušku, protože není dost chytrý.&amp;quot;).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== egocentrické tendence ===&lt;br /&gt;
S teorií egocentrických tendencí přišli v roce 1977 badatelé Schlenker a Miller &amp;lt;ref&amp;gt;Schlenker, B.R. &amp;amp; Miller, R.S. (1977). Egocentrism in Groups: Self-serving Biases or Logical Information Processing?. Journal of Personality and Social Psychology, 35(10), 755-764. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Jsou to '''tendence připisovat si úspěch (sebeprosazující tendence) a nehlásit se k neúspěchu (sebeochraňující tendence)''' (&amp;quot;Vyhrál jsem, protože jsem dobrý.&amp;quot; X &amp;quot;Nevyhrál jsem, protože jsem měl smůlu.&amp;quot;). Roli hraje i náročnost dosažení úspěchu (čím bylo dosažení úspěchu náročnější, tím více ho připisujeme svým dispozicím). U atribuce směrem k ostatním lidem je tato tendence opačná (&amp;quot;Vyhrál, protože mu přálo štěstí.&amp;quot; X &amp;quot;Nevyhrál, protože není dost dobrý.&amp;quot;).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt falešného konsenzu ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje, že pozorovatel má tendenci považovat svoje chování v situacích za '''obecnou normu''', alternativní varianty chování považuje za ojedinělé.&amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Green, D. &amp;amp; House, P. (1977). The &amp;quot;False Consensus Effect&amp;quot;: An Egocentric Bias in Social Perception and Attribution Processes. Journal of Experimental Social Psychology, 13(3), 279-301.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== spotlight efekt ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje '''přeceňování''' míry [[Pozornost|pozornosti]], kterou naší osobě věnují ostatní lidé. &amp;lt;ref&amp;gt;Gilovich, T., Savitsky, K. &amp;amp; Medvec, V.H. (2000). The Spotlight Effect in Social Judgment: An Egocentric Bias in Estimates of the Salience of One's Own Actions and Appearance. Journal of Personality and Social Psychology, 78(2), 211-222. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční teorie ==&lt;br /&gt;
Atribuční teorie se věnují '''studiu procesů''', kterými pozorovatel subjektivně vnímá příčiny vlastního jednání a jednání druhých lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== naviní analýza událostí ===&lt;br /&gt;
Pozorovatel situace - podle Heidera „laický (naivní) vědec“ - si '''automaticky, intuitivně a nedokonale''' spojuje navenek projevené chování s jeho nepozorovatelnými příčinami. Svět se stává pro pozorovatele předvídatelnějším, pozorovatel získává pocit větší kontroly a je schopen větší adaptivity &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1985). &amp;quot;Spontaneous&amp;quot; Casual Thinking. Psychological Bulletin, 97(1), 74-84. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Pozorovatel má často tendence částečně nebo zcela ignorovat situační faktory.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== teorie odpovídajících závěrů === &lt;br /&gt;
Teorie odpovídajících závěrů, neboli paradigma atribuce akce, popisuje tendenci pozorovatele připisovat chování aktéra dispoziční příčiny tak, aby se chování dalo odůvodnit již '''známými rysy aktéra nebo očekáváním pozorovatele''' &amp;lt;ref&amp;gt;Jones, E.E. &amp;amp; Davis, K.E. (1965). From Acts to Disposition: The Attribution Process in Person Perception. In L. Berkowitz (Ed.), Advances in Experimental Social Psychology (219-266). Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. V této teorii se rozlišují tři faktory - '''hédonická relevance, zaměřenost na osobu a společenská žádoucnost''' - podle kterých se atribuce dále dělí na:&lt;br /&gt;
# atribuci intence (záměru)&lt;br /&gt;
# atribuci dispozice&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí intence, tzn. jako záměrné, pokud pro něj má '''příjemné nebo nepříjemné následky''' (je hédonicky relevantní), nebo pokud je '''zaměřené na osobu pozorovatele'''. Například pokud je pozorovatel aktérem veřejně uražen, usoudí, že ho aktér urazil záměrně.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí dispozice, tzn. přisuzuje chování aktéra jeho osobnosti, pokud '''není společensky žádoucí'''. Například zlozvyky, nevhodná mluva nebo nedodržení formalit (podržení dveří, uvolnění místa v dopravním prostředku) jsou hodnoceny jako osobnostní charakteristiky.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Kelleyho model ===&lt;br /&gt;
Kelleyho model z let 1967 a 1972 obsahuje dva základní koncepty, do kterých se dělí podle množství informací, které má pozorovatel k dispozici, a to na:&lt;br /&gt;
# kovariační model (k dispozici je větší množství informací)&lt;br /&gt;
# model kauzálních schémat (k dispozici je velmi omezené množství informací)&lt;br /&gt;
Kovariační model popisuje '''atribuci založenou na více pozorováních''' (např.: pozorovatel zná osobnost aktéra a jeho chování z různých situací). Informace z těchto pozorování se dělí do tří skupin:&lt;br /&gt;
* konsenzus&lt;br /&gt;
* konzistence&lt;br /&gt;
* distinktivnost&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:Covariation-model.jpg|550x540px|náhled|Kelleyho kovariační model]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konsenzus''' posuzuje stabilitu chování aktéra ve srovnání s ostatními lidmi, tzn. jak je chování aktéra běžné ve srovnání s chováním jiných osob.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konzistence''' posuzuje stabilitu chování aktéra v různých časech, tzn. zda je chování aktéra v určité situaci vždy stejná.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Distinktivnost''' posuzuje stabilitu reakce aktéra v různých prostředích, tzn. zda je chování aktéra stejné i pokud se prostředí změní.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při vysokém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a nízké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování situaci. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při nízkém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a vysoké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování osobnosti aktéra.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Například''' pokud se aktér v kině při sledování filmu nahlas směje, přisoudíme jeho chování dispozici nebo situaci podle toho, jestli se smějí i ostatní lidé (konsenzus), jestli se aktér směje vždy, když sleduje nějaký film (konzistence), nebo/a jestli se aktér často a rád směje i v jiných situacích (distinktivnost). Pokud vidíme, že se smějí i ostatní lidé v kině (vysoký konsenzus) a víme, že se aktér při sledování filmů většinou nesměje (nízká konzistence) a že se příliš nesměje ani v jiných situacích (nízká distinktivnost), můžeme připsat chování aktéra situaci (směje se, protože je film zábavný). Pokud se ale ostatní lidé v kině nesmějí (nízký konsenzus) a my víme, že se aktér směje při sledování všech filmů (vysoká konzistence), připíšeme jeho chování spíše jeho dispozicím (nesměje se, protože je film zábavný, ale proto, že je to projev jeho osobnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;/&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Model kauzálních schémat, neboli konfigurace, popisuje '''atribuci založenou na jednom pozorování'''. Pozorovatel vyvozuje příčiny na základě '''kauzálních schémat''', protože nemá dostatek informací na atribuci podle kovariačního modelu (většinou proto, že je aktér neznámá osoba). Kauzální schémata jsou přesvědčení, stereotypní představy, předsudky nebo zkušenostní schémata, podle kterých pozorovatel provádí atribuce. &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H.H. (1972). Causal Schemata and the Attribution Process. In E.E. Jones, D.E. Kanouse, H.H Kelley, H.E. Nisbett, S. Valins &amp;amp; B. Weiner (Eds.). Attribution: Perceiving the Causes of Behavior, (151-174). Morristown: General Learning Press.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== atribuce příčiny v úkolové situaci ===&lt;br /&gt;
Úspěch nebo selhání v úkolových situacích vyvolá v  subjektu '''specifickou emocionální reakci''' &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1986). An Attributional Theory of Motivation and Emotion. Psychological Review, 92(4), 548-573.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Weiner dělí dané příčiny v úkolové situaci na:&lt;br /&gt;
# vnější a vnitřní&lt;br /&gt;
# stabilní a labilní&lt;br /&gt;
# kontrolovatelné a nekontrolovatelné&lt;br /&gt;
'''Například''' úsilí je labilní, vnitřní, kontrolovatelná příčina, zatímco obtížnost úkolu je stabilní,  vnější, nekontrolovatelná příčina.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Důsledky atribuce ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Situace versus dispozice =====&lt;br /&gt;
Na ochotný čin aktéra pozorovatel reaguje '''přívětivěji''', pokud tento čin připíše dispozičním faktorům, než pokud jej připíše situaci &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Regan, D.T. (1978). Attributional Aspects of Interpersonal Attraction. In J.H.Harvey, W.Ickes &amp;amp; R.F.Kidd (Eds.), New Directions in Attribution Research, 2 (212 - 235). Hillsdale: Lawrence Erlbaum Associates.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Naopak zraňující činy jsou pozorovatelem více tolerovány, pokud jsou připsány situačním faktorům.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Výkon je '''snadněji atribuován situačně než dispozičně''' a v případě, že je připsán situačním faktorům, je hodnocen spíše negativně. Například pokud nadřízený soustavně dohlíží na podřízeného pracovníka, je tento pracovník hodnocen jako méně důvěryhodný než nemonitorovaný pracovník &amp;lt;ref&amp;gt;Strickland, L.H., Aboud, F.E., Gergen, K.J., Jahoda, G. &amp;amp; Tajfel, H. (1976). The &amp;quot;power structure&amp;quot; in social psychology. Representative Research in Social Psychology, 7. 79 - 86.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Výkon monitorovaného pracovníka je totiž připisován vnějšímu tlaku, tedy situačnímu faktoru.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuce je často uplatňována při sledování '''reklam''', kdy se divák rozhoduje, zda připsat zprávu snažící se ho přesvědčit o kvalitě určitého výrobku osobnosti aktéra (v této situaci herce v reklamě) nebo jeho situaci (tzn. jeho roli). U dětí školního věku byla zjištěna silná korelace mezi připsáním příčiny chování herce v reklamě situačním faktorům a uvědomováním si nesouladu mezi prezentovaným a skutečným výrobkem.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Vnitřní versus vnější motivace =====&lt;br /&gt;
Atribuce také ovlivňuje '''posun mezi vnitřní a vnější [[Motivace|motivací]]'''. Výzkum provedený s dětmi ve školce dokázal, že pokud byla polovině skupiny dětí, která si ráda kreslila s barevnými fixy, byla za kreslení nabídnuta odměna, zájem této poloviny se snížil oproti skupině, které za kreslení žádná odměna nabídnuta nebyla &amp;lt;ref&amp;gt;Lepper, M.R., Greene, D. &amp;amp; Nisbett, R.E. (1973). Undermining Children's Intrinsic Interest with Extrinsic Reward: A Test of Overjustification Hypothesis. Journal of Personality and Social Psychology, 28(1), 129 - 137.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Díky atribuční tendenci totiž člověk, kterému je za určitý úkon nabídnuta odměna, začne vnímat vnější motivaci k úkonu a '''přestane vnímat vnitřní motivaci'''. To ho vede k závěru, že pokud k danému úkonu potřebuje vnější motivaci, zřejmě jej činnost příliš nebaví.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Příčiny vzrušení =====&lt;br /&gt;
Atribuce má výrazný vliv na '''prožívání [[Emoce|emočního vzrušení]]'''. Bylo zjištěno, že pokud bylo možno excitaci připsat vnější příčinu (například zvýšená hladina adrenalinu v důsledku rizikového sportu nebo cvičení), bylo výsledné emoční prožívání excitací mnohem '''méně ovlivněno''', než pokud se nedala připsat situačnímu faktoru &amp;lt;ref&amp;gt;Schachter, S. &amp;amp; Singer, J. (1962). Cognitive, Social, and Physiological Determinants of Emotional State. Psychological Review, 69(5), 379 - 399.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Emoční prožívání excitace se zvýšilo také při špatně interpretované atribuci, tzn. pokud byla excitaci připsána nesprávná příčina &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, R.E. &amp;amp; Schachter, S. (1966). Cognitive Manipulation of Pain. Journal of Experimental Social Psychology, 2(3), 227 - 236.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Reference ====&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Použitá literatura ====&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*Collinová, C. et al. (2014). Kniha psychologie. Praha: Eudomedia, k.s. - Knižní klub.&lt;br /&gt;
*Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayes, B. &amp;amp; Hesketh, B. (1989). Attribution Theory, Judgmental Biases, and Cognitive Behavior Modification: Prospects and Problems. Cognitive Therapy and Research, 13 (3), 211 – 230. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayesová, N. (2009). Základy sociální psychologie.Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Kelley, H. H. &amp;amp; Michela, J. L. (1980). Attribution Theory and Research. Annual Review of Psychology, 31, 457 – 501. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Kučera, D. (2013). Moderni psychologie. Praha: Grada Publishing.&lt;br /&gt;
*Nakonečný, M. (1999). Sociální psychologie. Praha: Academia.&lt;br /&gt;
*Stroebe, H. &amp;amp; Hewstone, M. (2004). Sociální psychologie. Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Škobrtal, P. (2012). Vybrané kapitoly ze sociální psychologie. Ostrava: Ostravská univerzita.&lt;br /&gt;
*Řezáč, J. (1998). Sociální psychologie. Brno: Paido.&lt;br /&gt;
*Weiner, B. (2008). Reflections on the History of Attribution Theory and Research: People, Personalities, Publications, Problems. Social Psychology, 39 (3), 151 – 156. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Externí odkazy ====&lt;br /&gt;
[https://www.youtube.com/watch?v=mDhiyPAD6NQ Video o atribučních tendencích]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://www.uhh.hawaii.edu/~ronald/310/310-Attribution.htm Příklady atribuce v praxi]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://cogweb.ucla.edu/Discourse/Narrative/heider-simmel-demo.swf Experiment A.Michotta zabývající se přisuzováním příčiny chování neživých předmětů (animací)]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Zdroje obrázků ====&lt;br /&gt;
# vnitřní a vnější atribuce: http://www.mrgillpe.com/attribution-theory.html&lt;br /&gt;
# atribuční chyba: http://stripgenerator.com/strip/762151/sites-okay-youre-okay/view/all/&lt;br /&gt;
# Kelleyho kovariační model: https://leve.rs/blog/marketing-and-the-scientific-method/&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Klíčová slova====&lt;br /&gt;
atribuce, kauzalita, situace, dispozice, chování&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Základy sociální psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Katerina.Ruzickova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=8493</id>
		<title>Atribuce</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=8493"/>
		<updated>2014-11-15T17:49:59Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Katerina.Ruzickova: /* Kelleyho model */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
'''Kauzální atribuce''' je [[Sociální psychologie|sociálně-psychologický pojem]]. Je to '''kognitivní proces přisuzování jedné či více příčin vlastnímu chování a chování jiných lidí'''. Jedná se o způsob subjektivního vytváření spojitostí mezi příčinou a následkem chování. Jako speciální případ atribuce je někdy vydělována sebepercepce. &amp;lt;ref&amp;gt;Bem, D. J. (1967). Self-perception: An Alternative Interpretation of Cognitive Dissonance Phenomena. Psychological Review, 74(3), 183-200.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Proces atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuci předcházejí dva kroky:&lt;br /&gt;
#'''[[Vnímání|percepce činu]]'''&lt;br /&gt;
#'''hodnocení záměru činu'''.&lt;br /&gt;
Percepce činu je ovlivněna [[Motivace|motivačními]], kognitivními a podnětovými faktory. Hodnocení záměru činu je ovlivněno myšlenkovými zkratkami, neúplnými informacemi a předpojatostí pozorovatele. Proces probíhá jinak u cizího pozorovatele, kde je atribuce ovlivněna zejména '''informovaností''' pozorovatele a '''očekávaností''' chování aktéra, a jinak při atribuci známého pozorovatele nebo při sebepercepci, kde atribuující osoba rozlišuje především mezi '''pozitivním''' a '''negativním''' chováním. &amp;lt;ref&amp;gt;Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://www.ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Funkce atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce umožňuje lidem pochopit příčiny vnitřních i vnějších událostí a pochopení těchto příčin jim umožňuje se lépe '''adaptovat'''. &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;&amp;gt;Heider, F. (1958). The Psychology of Interpersonal Relations. Retrieved from http://books.google.cz&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:6777539 orig.jpg|400x350px|náhled|Základní dělení atribuce na dispoziční a situační atribuci]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Základní dělení atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce se dělí na dvě základní skupiny:&lt;br /&gt;
#'''vnější'''&lt;br /&gt;
#'''vnitřní'''. &lt;br /&gt;
Vnější (situační, environmentální) atribuce je ovlivněna '''situačními faktory''', tzn. vnějším okolím aktéra (např.: obeznámenost s prostředím, síla podnětů).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vnitřní (osobnostní, dispoziční) atribuce je ovlivněna '''dispozičními faktory''', tzn. [[Psychologie osobnosti|osobností]] aktéra (z atribučního hlediska to jsou především motivy a schopnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Dimenze atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce může být klasifikována v několika dimenzích:&lt;br /&gt;
* '''místo kauzality (kontroly)'''&lt;br /&gt;
Poprvé rozdělil atribuci podle této dimenze Fritz Heider v roce 1958 &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt;, a to na:&lt;br /&gt;
# '''vnitřní místo kontroly'''&lt;br /&gt;
# '''vnější místo kontroly'''&lt;br /&gt;
Lidé s vnitřním místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet dispoziční atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Lidé s vnějším místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet situační atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* '''stabilita'''&lt;br /&gt;
Faktory stability příčiny chování se dělí na:&lt;br /&gt;
# '''stabilní faktory'''&lt;br /&gt;
# '''nestabilní faktory'''&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotní příčinu jako stabilní, pokud je ji '''obtížné (až nemožné) změnit''', např.: [[Inteligence|inteligence]], zákony.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí příčinu jako nestabilní, pokud se dá '''relativně snadno změnit (ovlivnit)''', např.: úsilí.&lt;br /&gt;
* '''záměrnost'''&lt;br /&gt;
* '''kontrolovatelnost'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Vznik pojmu ===&lt;br /&gt;
Tématem atribuce na začátku 20. století zabýval například Ichheiser &amp;lt;ref&amp;gt;Ichheiser, G. (1933). Das Können, die Bedingungen des Könnens und das Erlebnis des Könnens. Zeitschrift für Angewandte Psychologie, 44, 364-378.&amp;lt;/ref&amp;gt; nebo Michotte, který v roce 1946 jako první provedl sérii experimentů týkajících se vnímání kauzality &amp;lt;ref&amp;gt;Michotte, A. (1963). The Perception of Causality. New York: Basic Books.&amp;lt;/ref&amp;gt;. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční proces začal jako první systematicky zkoumat rakouský psycholog působící v Americe, '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Fritz_Heider Fritz Heider]'''. Heider ve své knize ''The Psychology of Interpersonal Relation'' &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot; /&amp;gt; popsal tzv. '''laickou psychologii''' jako [[Vnímání|vnímání]] a posuzování druhých osob i sebe sama v každodenních situacích. Vytvořil první atribuční teorii – naivní analýzu událostí. Rozlišil atribuci na '''dispoziční''' a '''situační'''. Podle těchto dílčích atribucí rozlišil pozorovatele na lidi s vnějším místem kontroly a na lidi s vnitřním místem kontroly. Atribuci považoval za předpoklad porozumění sociální realitě. Studie Heidera a Simmela &amp;lt;ref&amp;gt;Heider, F. &amp;amp; Simmel, M. (1944). An Experimental Study of Apparent Behavior. The American Journal of Psychology, 57, 243-259. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; prokázala silnou tendenci vysvětlovat si chování druhých jako úmyslné.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Koncept atribuce dále rozvinul americký psychologi '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Harold_Kelley Harold H. Kelley]''', který přispěl svou atribuční teorií k hlavnímu proudu sociální psychologie a přiblížil základní Heiderovy myšlenky vědecké obci &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H. H. (1967). Attribution Theory in Social Psychology. Nebraska Symposium on Motivation, 15, 192-238. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční tendence ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:All.png|400x465px|náhled|Atribuční tendence]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční tendence (sklony, styly) představují '''zkreslení vnímaní účastníků interakce''', které ovlivňuje interpretaci vlastního chování i chování ostatních lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Mezi hlavní atribuční tendence patří:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== základní atribuční chyba ===&lt;br /&gt;
Základní atribuční chyba je tendence připisovat '''vyšší vliv rysům aktéra než situaci''', ve které se aktér nachází &amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Amabile, T. &amp;amp; Steinmetz, J. (1977). Social Roles, Social Control and Biases in Social-Perception Processes. Journal of Personality and Social Psychology, 35(7), 485-494. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Pozorovatel tedy většinou posuzuje chování aktéra v dané situaci jako dispoziční („Udělal to, protože je takový.“). Roli hraje i výraznost rysů aktéra. &amp;lt;ref&amp;gt;McArthur, L.Z. &amp;amp; Post, D.L. (1977). Figural Emphasis and Person Perception. Journal of Experimental Social Psychology, 13(6), 520-535.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt aktér - pozorovatel ===&lt;br /&gt;
Efekt popisal v roce 1973 Nisbett &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, E. R (1973). Behavior as seen by the actor and as seen by the observer. Journal of Personality and Social Psychology, 27(2), 154-164. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; tak, že aktér má při sebepercepci tendence vytvářet situační atribuce („Nesložil jsem zkoušku, protože mě zkoušející nemá rád.“), zatímco pozorovatel má při sledování chování aktéra tendence vytvářet dispoziční atribuce (&amp;quot;Nesložil zkoušku, protože není dost chytrý.&amp;quot;).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== egocentrické tendence ===&lt;br /&gt;
S teorií egocentrických tendencí přišli v roce 1977 badatelé Schlenker a Miller &amp;lt;ref&amp;gt;Schlenker, B.R. &amp;amp; Miller, R.S. (1977). Egocentrism in Groups: Self-serving Biases or Logical Information Processing?. Journal of Personality and Social Psychology, 35(10), 755-764. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Jsou to '''tendence připisovat si úspěch (sebeprosazující tendence) a nehlásit se k neúspěchu (sebeochraňující tendence)''' (&amp;quot;Vyhrál jsem, protože jsem dobrý.&amp;quot; X &amp;quot;Nevyhrál jsem, protože jsem měl smůlu.&amp;quot;). Roli hraje i náročnost dosažení úspěchu (čím bylo dosažení úspěchu náročnější, tím více ho připisujeme svým dispozicím). U atribuce směrem k ostatním lidem je tato tendence opačná (&amp;quot;Vyhrál, protože mu přálo štěstí.&amp;quot; X &amp;quot;Nevyhrál, protože není dost dobrý.&amp;quot;).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt falešného konsenzu ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje, že pozorovatel má tendenci považovat svoje chování v situacích za '''obecnou normu''', alternativní varianty chování považuje za ojedinělé.&amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Green, D. &amp;amp; House, P. (1977). The &amp;quot;False Consensus Effect&amp;quot;: An Egocentric Bias in Social Perception and Attribution Processes. Journal of Experimental Social Psychology, 13(3), 279-301.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== spotlight efekt ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje '''přeceňování''' míry [[Pozornost|pozornosti]], kterou naší osobě věnují ostatní lidé. &amp;lt;ref&amp;gt;Gilovich, T., Savitsky, K. &amp;amp; Medvec, V.H. (2000). The Spotlight Effect in Social Judgment: An Egocentric Bias in Estimates of the Salience of One's Own Actions and Appearance. Journal of Personality and Social Psychology, 78(2), 211-222. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční teorie ==&lt;br /&gt;
Atribuční teorie se věnují '''studiu procesů''', kterými pozorovatel subjektivně vnímá příčiny vlastního jednání a jednání druhých lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== naviní analýza událostí ===&lt;br /&gt;
Pozorovatel situace - podle Heidera „laický (naivní) vědec“ - si '''automaticky, intuitivně a nedokonale''' spojuje navenek projevené chování s jeho nepozorovatelnými příčinami. Svět se stává pro pozorovatele předvídatelnějším, pozorovatel získává pocit větší kontroly a je schopen větší adaptivity &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1985). &amp;quot;Spontaneous&amp;quot; Casual Thinking. Psychological Bulletin, 97(1), 74-84. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Pozorovatel má často tendence částečně nebo zcela ignorovat situační faktory.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== teorie odpovídajících závěrů === &lt;br /&gt;
Teorie odpovídajících závěrů, neboli paradigma atribuce akce, popisuje tendenci pozorovatele připisovat chování aktéra dispoziční příčiny tak, aby se chování dalo odůvodnit již '''známými rysy aktéra nebo očekáváním pozorovatele''' &amp;lt;ref&amp;gt;Jones, E.E. &amp;amp; Davis, K.E. (1965). From Acts to Disposition: The Attribution Process in Person Perception. In L. Berkowitz (Ed.), Advances in Experimental Social Psychology (219-266). Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. V této teorii se rozlišují tři faktory - '''hédonická relevance, zaměřenost na osobu a společenská žádoucnost''' - podle kterých se atribuce dále dělí na:&lt;br /&gt;
# atribuci intence (záměru)&lt;br /&gt;
# atribuci dispozice&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí intence, tzn. jako záměrné, pokud pro něj má '''příjemné nebo nepříjemné následky''' (je hédonicky relevantní), nebo pokud je '''zaměřené na osobu pozorovatele'''. Například pokud je pozorovatel aktérem veřejně uražen, usoudí, že ho aktér urazil záměrně.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí dispozice, tzn. přisuzuje chování aktéra jeho osobnosti, pokud '''není společensky žádoucí'''. Například zlozvyky, nevhodná mluva nebo nedodržení formalit (podržení dveří, uvolnění místa v dopravním prostředku) jsou hodnoceny jako osobnostní charakteristiky.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Kelleyho model ===&lt;br /&gt;
Kelleyho model z let 1967 a 1972 obsahuje dva základní koncepty, do kterých se dělí podle množství informací, které má pozorovatel k dispozici, a to na:&lt;br /&gt;
# kovariační model (k dispozici je větší množství informací)&lt;br /&gt;
# model kauzálních schémat (k dispozici je velmi omezené množství informací)&lt;br /&gt;
Kovariační model popisuje '''atribuci založenou na více pozorováních''' (např.: pozorovatel zná osobnost aktéra a jeho chování z různých situací). Informace z těchto pozorování se dělí do tří skupin:&lt;br /&gt;
* konsenzus&lt;br /&gt;
* konzistence&lt;br /&gt;
* distinktivnost&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:Covariation-model.jpg|550x540px|náhled|Kelleyho kovariační model]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konsenzus''' posuzuje stabilitu chování aktéra ve srovnání s ostatními lidmi, tzn. jak je chování aktéra běžné ve srovnání s chováním jiných osob.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konzistence''' posuzuje stabilitu chování aktéra v různých časech, tzn. zda je chování aktéra v určité situaci vždy stejná.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Distinktivnost''' posuzuje stabilitu reakce aktéra v různých prostředích, tzn. zda je chování aktéra stejné i pokud se prostředí změní.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při vysokém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a nízké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování situaci. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při nízkém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a vysoké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování osobnosti aktéra.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Například''' pokud se aktér v kině při sledování filmu nahlas směje, přisoudíme jeho chování dispozici nebo situaci podle toho, jestli se smějí i ostatní lidé (konsenzus), jestli se aktér směje vždy, když sleduje nějaký film (konzistence), nebo/a jestli se aktér často a rád směje i v jiných situacích (distinktivnost). Pokud vidíme, že se smějí i ostatní lidé v kině (vysoký konsenzus) a víme, že se aktér při sledování filmů většinou nesměje (nízká konzistence) a že se příliš nesměje ani v jiných situacích (nízká distinktivnost), můžeme připsat chování aktéra situaci (směje se, protože je film zábavný). Pokud se ale ostatní lidé v kině nesmějí (nízký konsenzus) a my víme, že se aktér směje při sledování všech filmů (vysoká konzistence), připíšeme jeho chování spíše jeho dispozicím (nesměje se, protože je film zábavný, ale proto, že je to projev jeho osobnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;/&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Model kauzálních schémat, neboli konfigurace, popisuje '''atribuci založenou na jednom pozorování'''. Pozorovatel vyvozuje příčiny na základě '''kauzálních schémat''', protože nemá dostatek informací na atribuci podle kovariačního modelu (většinou proto, že je aktér neznámá osoba). Kauzální schémata jsou přesvědčení, stereotypní představy, předsudky nebo zkušenostní schémata, podle kterých pozorovatel provádí atribuce. &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H.H. (1972). Causal Schemata and the Attribution Process. In E.E. Jones, D.E. Kanouse, H.H Kelley, H.E. Nisbett, S. Valins &amp;amp; B. Weiner (Eds.). Attribution: Perceiving the Causes of Behavior, (151-174). Morristown: General Learning Press.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== atribuce příčiny v úkolové situaci ===&lt;br /&gt;
Úspěch nebo selhání v úkolových situacích vyvolá v  subjektu '''specifickou emocionální reakci''' &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1986). An Attributional Theory of Motivation and Emotion. Psychological Review, 92(4), 548-573.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Weiner dělí dané příčiny v úkolové situaci na:&lt;br /&gt;
# vnější a vnitřní&lt;br /&gt;
# stabilní a labilní&lt;br /&gt;
# kontrolovatelné a nekontrolovatelné&lt;br /&gt;
'''Například''' úsilí je labilní, vnitřní, kontrolovatelná příčina, zatímco obtížnost úkolu je stabilní,  vnější, nekontrolovatelná příčina.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Důsledky atribuce ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Situace versus dispozice =====&lt;br /&gt;
Na ochotný čin aktéra pozorovatel reaguje '''přívětivěji''', pokud tento čin připíše dispozičním faktorům, než pokud jej připíše situaci &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Regan, D.T. (1978). Attributional Aspects of Interpersonal Attraction. In J.H.Harvey, W.Ickes &amp;amp; R.F.Kidd (Eds.), New Directions in Attribution Research, 2 (212 - 235). Hillsdale: Lawrence Erlbaum Associates.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Naopak zraňující činy jsou pozorovatelem více tolerovány, pokud jsou připsány situačním faktorům.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Výkon je '''snadněji atribuován situačně než dispozičně''' a v případě, že je připsán situačním faktorům, je hodnocen spíše negativně. Například pokud nadřízený soustavně dohlíží na podřízeného pracovníka, je tento pracovník hodnocen jako méně důvěryhodný než nemonitorovaný pracovník &amp;lt;ref&amp;gt;Strickland, L.H., Aboud, F.E., Gergen, K.J., Jahoda, G. &amp;amp; Tajfel, H. (1976). The &amp;quot;power structure&amp;quot; in social psychology. Representative Research in Social Psychology, 7. 79 - 86.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Výkon monitorovaného pracovníka je totiž připisován vnějšímu tlaku, tedy situačnímu faktoru.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuce je často uplatňována při sledování '''reklam''', kdy se divák rozhoduje, zda připsat zprávu snažící se ho přesvědčit o kvalitě určitého výrobku osobnosti aktéra (v této situaci herce v reklamě) nebo jeho situaci (tzn. jeho roli). U dětí školního věku byla zjištěna silná korelace mezi připsáním příčiny chování herce v reklamě situačním faktorům a uvědomováním si nesouladu mezi prezentovaným a skutečným výrobkem.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Vnitřní versus vnější motivace =====&lt;br /&gt;
Atribuce také ovlivňuje '''posun mezi vnitřní a vnější [[Motivace|motivací]]'''. Výzkum provedený s dětmi ve školce dokázal, že pokud byla polovině skupiny dětí, která si ráda kreslila s barevnými fixy, byla za kreslení nabídnuta odměna, zájem této poloviny se snížil oproti skupině, které za kreslení žádná odměna nabídnuta nebyla &amp;lt;ref&amp;gt;Lepper, M.R., Greene, D. &amp;amp; Nisbett, R.E. (1973). Undermining Children's Intrinsic Interest with Extrinsic Reward: A Test of Overjustification Hypothesis. Journal of Personality and Social Psychology, 28(1), 129 - 137.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Díky atribuční tendenci totiž člověk, kterému je za určitý úkon nabídnuta odměna, začne vnímat vnější motivaci k úkonu a '''přestane vnímat vnitřní motivaci'''. To ho vede k závěru, že pokud k danému úkonu potřebuje vnější motivaci, zřejmě jej činnost příliš nebaví.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Příčiny vzrušení =====&lt;br /&gt;
Atribuce má výrazný vliv na '''prožívání [[Emoce|emočního vzrušení]]'''. Bylo zjištěno, že pokud bylo možno excitaci připsat vnější příčinu (například zvýšená hladina adrenalinu v důsledku rizikového sportu nebo cvičení), bylo výsledné emoční prožívání excitací mnohem '''méně ovlivněno''', než pokud se nedala připsat situačnímu faktoru &amp;lt;ref&amp;gt;Schachter, S. &amp;amp; Singer, J. (1962). Cognitive, Social, and Physiological Determinants of Emotional State. Psychological Review, 69(5), 379 - 399.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Emoční prožívání excitace se zvýšilo také při špatně interpretované atribuci, tzn. pokud byla excitaci připsána nesprávná příčina &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, R.E. &amp;amp; Schachter, S. (1966). Cognitive Manipulation of Pain. Journal of Experimental Social Psychology, 2(3), 227 - 236.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Reference ====&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Použitá literatura ====&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*Collinová, C. et al. (2014). Kniha psychologie. Praha: Eudomedia, k.s. - Knižní klub.&lt;br /&gt;
*Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayes, B. &amp;amp; Hesketh, B. (1989). Attribution Theory, Judgmental Biases, and Cognitive Behavior Modification: Prospects and Problems. Cognitive Therapy and Research, 13 (3), 211 – 230. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayesová, N. (2009). Základy sociální psychologie.Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Kelley, H. H. &amp;amp; Michela, J. L. (1980). Attribution Theory and Research. Annual Review of Psychology, 31, 457 – 501. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Kučera, D. (2013). Moderni psychologie. Praha: Grada Publishing.&lt;br /&gt;
*Nakonečný, M. (1999). Sociální psychologie. Praha: Academia.&lt;br /&gt;
*Stroebe, H. &amp;amp; Hewstone, M. (2004). Sociální psychologie. Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Škobrtal, P. (2012). Vybrané kapitoly ze sociální psychologie. Ostrava: Ostravská univerzita.&lt;br /&gt;
*Řezáč, J. (1998). Sociální psychologie. Brno: Paido.&lt;br /&gt;
*Weiner, B. (2008). Reflections on the History of Attribution Theory and Research: People, Personalities, Publications, Problems. Social Psychology, 39 (3), 151 – 156. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Externí odkazy ====&lt;br /&gt;
[https://www.youtube.com/watch?v=mDhiyPAD6NQ Video o atribučních tendencích]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://www.uhh.hawaii.edu/~ronald/310/310-Attribution.htm Příklady atribuce v praxi]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://cogweb.ucla.edu/Discourse/Narrative/heider-simmel-demo.swf Experiment A.Michotta zabývající se přisuzováním příčiny chování neživých předmětů (animací)]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Zdroje obrázků ====&lt;br /&gt;
# vnitřní a vnější atribuce: http://www.mrgillpe.com/attribution-theory.html&lt;br /&gt;
# atribuční chyba: http://stripgenerator.com/strip/762151/sites-okay-youre-okay/view/all/&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Klíčová slova====&lt;br /&gt;
atribuce, kauzalita, situace, dispozice, chování&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Základy sociální psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Katerina.Ruzickova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Soubor:Covariation-model.jpg&amp;diff=8492</id>
		<title>Soubor:Covariation-model.jpg</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Soubor:Covariation-model.jpg&amp;diff=8492"/>
		<updated>2014-11-15T17:48:01Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Katerina.Ruzickova: Kelleyho kovariační model&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;Kelleyho kovariační model&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Katerina.Ruzickova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=8490</id>
		<title>Atribuce</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=8490"/>
		<updated>2014-11-15T17:44:30Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Katerina.Ruzickova: /* Odkazy */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
'''Kauzální atribuce''' je [[Sociální psychologie|sociálně-psychologický pojem]]. Je to '''kognitivní proces přisuzování jedné či více příčin vlastnímu chování a chování jiných lidí'''. Jedná se o způsob subjektivního vytváření spojitostí mezi příčinou a následkem chování. Jako speciální případ atribuce je někdy vydělována sebepercepce. &amp;lt;ref&amp;gt;Bem, D. J. (1967). Self-perception: An Alternative Interpretation of Cognitive Dissonance Phenomena. Psychological Review, 74(3), 183-200.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Proces atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuci předcházejí dva kroky:&lt;br /&gt;
#'''[[Vnímání|percepce činu]]'''&lt;br /&gt;
#'''hodnocení záměru činu'''.&lt;br /&gt;
Percepce činu je ovlivněna [[Motivace|motivačními]], kognitivními a podnětovými faktory. Hodnocení záměru činu je ovlivněno myšlenkovými zkratkami, neúplnými informacemi a předpojatostí pozorovatele. Proces probíhá jinak u cizího pozorovatele, kde je atribuce ovlivněna zejména '''informovaností''' pozorovatele a '''očekávaností''' chování aktéra, a jinak při atribuci známého pozorovatele nebo při sebepercepci, kde atribuující osoba rozlišuje především mezi '''pozitivním''' a '''negativním''' chováním. &amp;lt;ref&amp;gt;Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://www.ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Funkce atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce umožňuje lidem pochopit příčiny vnitřních i vnějších událostí a pochopení těchto příčin jim umožňuje se lépe '''adaptovat'''. &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;&amp;gt;Heider, F. (1958). The Psychology of Interpersonal Relations. Retrieved from http://books.google.cz&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:6777539 orig.jpg|400x350px|náhled|Základní dělení atribuce na dispoziční a situační atribuci]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Základní dělení atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce se dělí na dvě základní skupiny:&lt;br /&gt;
#'''vnější'''&lt;br /&gt;
#'''vnitřní'''. &lt;br /&gt;
Vnější (situační, environmentální) atribuce je ovlivněna '''situačními faktory''', tzn. vnějším okolím aktéra (např.: obeznámenost s prostředím, síla podnětů).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vnitřní (osobnostní, dispoziční) atribuce je ovlivněna '''dispozičními faktory''', tzn. [[Psychologie osobnosti|osobností]] aktéra (z atribučního hlediska to jsou především motivy a schopnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Dimenze atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce může být klasifikována v několika dimenzích:&lt;br /&gt;
* '''místo kauzality (kontroly)'''&lt;br /&gt;
Poprvé rozdělil atribuci podle této dimenze Fritz Heider v roce 1958 &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt;, a to na:&lt;br /&gt;
# '''vnitřní místo kontroly'''&lt;br /&gt;
# '''vnější místo kontroly'''&lt;br /&gt;
Lidé s vnitřním místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet dispoziční atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Lidé s vnějším místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet situační atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* '''stabilita'''&lt;br /&gt;
Faktory stability příčiny chování se dělí na:&lt;br /&gt;
# '''stabilní faktory'''&lt;br /&gt;
# '''nestabilní faktory'''&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotní příčinu jako stabilní, pokud je ji '''obtížné (až nemožné) změnit''', např.: [[Inteligence|inteligence]], zákony.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí příčinu jako nestabilní, pokud se dá '''relativně snadno změnit (ovlivnit)''', např.: úsilí.&lt;br /&gt;
* '''záměrnost'''&lt;br /&gt;
* '''kontrolovatelnost'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Vznik pojmu ===&lt;br /&gt;
Tématem atribuce na začátku 20. století zabýval například Ichheiser &amp;lt;ref&amp;gt;Ichheiser, G. (1933). Das Können, die Bedingungen des Könnens und das Erlebnis des Könnens. Zeitschrift für Angewandte Psychologie, 44, 364-378.&amp;lt;/ref&amp;gt; nebo Michotte, který v roce 1946 jako první provedl sérii experimentů týkajících se vnímání kauzality &amp;lt;ref&amp;gt;Michotte, A. (1963). The Perception of Causality. New York: Basic Books.&amp;lt;/ref&amp;gt;. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční proces začal jako první systematicky zkoumat rakouský psycholog působící v Americe, '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Fritz_Heider Fritz Heider]'''. Heider ve své knize ''The Psychology of Interpersonal Relation'' &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot; /&amp;gt; popsal tzv. '''laickou psychologii''' jako [[Vnímání|vnímání]] a posuzování druhých osob i sebe sama v každodenních situacích. Vytvořil první atribuční teorii – naivní analýzu událostí. Rozlišil atribuci na '''dispoziční''' a '''situační'''. Podle těchto dílčích atribucí rozlišil pozorovatele na lidi s vnějším místem kontroly a na lidi s vnitřním místem kontroly. Atribuci považoval za předpoklad porozumění sociální realitě. Studie Heidera a Simmela &amp;lt;ref&amp;gt;Heider, F. &amp;amp; Simmel, M. (1944). An Experimental Study of Apparent Behavior. The American Journal of Psychology, 57, 243-259. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; prokázala silnou tendenci vysvětlovat si chování druhých jako úmyslné.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Koncept atribuce dále rozvinul americký psychologi '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Harold_Kelley Harold H. Kelley]''', který přispěl svou atribuční teorií k hlavnímu proudu sociální psychologie a přiblížil základní Heiderovy myšlenky vědecké obci &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H. H. (1967). Attribution Theory in Social Psychology. Nebraska Symposium on Motivation, 15, 192-238. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční tendence ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:All.png|400x465px|náhled|Atribuční tendence]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční tendence (sklony, styly) představují '''zkreslení vnímaní účastníků interakce''', které ovlivňuje interpretaci vlastního chování i chování ostatních lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Mezi hlavní atribuční tendence patří:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== základní atribuční chyba ===&lt;br /&gt;
Základní atribuční chyba je tendence připisovat '''vyšší vliv rysům aktéra než situaci''', ve které se aktér nachází &amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Amabile, T. &amp;amp; Steinmetz, J. (1977). Social Roles, Social Control and Biases in Social-Perception Processes. Journal of Personality and Social Psychology, 35(7), 485-494. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Pozorovatel tedy většinou posuzuje chování aktéra v dané situaci jako dispoziční („Udělal to, protože je takový.“). Roli hraje i výraznost rysů aktéra. &amp;lt;ref&amp;gt;McArthur, L.Z. &amp;amp; Post, D.L. (1977). Figural Emphasis and Person Perception. Journal of Experimental Social Psychology, 13(6), 520-535.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt aktér - pozorovatel ===&lt;br /&gt;
Efekt popisal v roce 1973 Nisbett &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, E. R (1973). Behavior as seen by the actor and as seen by the observer. Journal of Personality and Social Psychology, 27(2), 154-164. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; tak, že aktér má při sebepercepci tendence vytvářet situační atribuce („Nesložil jsem zkoušku, protože mě zkoušející nemá rád.“), zatímco pozorovatel má při sledování chování aktéra tendence vytvářet dispoziční atribuce (&amp;quot;Nesložil zkoušku, protože není dost chytrý.&amp;quot;).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== egocentrické tendence ===&lt;br /&gt;
S teorií egocentrických tendencí přišli v roce 1977 badatelé Schlenker a Miller &amp;lt;ref&amp;gt;Schlenker, B.R. &amp;amp; Miller, R.S. (1977). Egocentrism in Groups: Self-serving Biases or Logical Information Processing?. Journal of Personality and Social Psychology, 35(10), 755-764. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Jsou to '''tendence připisovat si úspěch (sebeprosazující tendence) a nehlásit se k neúspěchu (sebeochraňující tendence)''' (&amp;quot;Vyhrál jsem, protože jsem dobrý.&amp;quot; X &amp;quot;Nevyhrál jsem, protože jsem měl smůlu.&amp;quot;). Roli hraje i náročnost dosažení úspěchu (čím bylo dosažení úspěchu náročnější, tím více ho připisujeme svým dispozicím). U atribuce směrem k ostatním lidem je tato tendence opačná (&amp;quot;Vyhrál, protože mu přálo štěstí.&amp;quot; X &amp;quot;Nevyhrál, protože není dost dobrý.&amp;quot;).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt falešného konsenzu ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje, že pozorovatel má tendenci považovat svoje chování v situacích za '''obecnou normu''', alternativní varianty chování považuje za ojedinělé.&amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Green, D. &amp;amp; House, P. (1977). The &amp;quot;False Consensus Effect&amp;quot;: An Egocentric Bias in Social Perception and Attribution Processes. Journal of Experimental Social Psychology, 13(3), 279-301.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== spotlight efekt ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje '''přeceňování''' míry [[Pozornost|pozornosti]], kterou naší osobě věnují ostatní lidé. &amp;lt;ref&amp;gt;Gilovich, T., Savitsky, K. &amp;amp; Medvec, V.H. (2000). The Spotlight Effect in Social Judgment: An Egocentric Bias in Estimates of the Salience of One's Own Actions and Appearance. Journal of Personality and Social Psychology, 78(2), 211-222. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční teorie ==&lt;br /&gt;
Atribuční teorie se věnují '''studiu procesů''', kterými pozorovatel subjektivně vnímá příčiny vlastního jednání a jednání druhých lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== naviní analýza událostí ===&lt;br /&gt;
Pozorovatel situace - podle Heidera „laický (naivní) vědec“ - si '''automaticky, intuitivně a nedokonale''' spojuje navenek projevené chování s jeho nepozorovatelnými příčinami. Svět se stává pro pozorovatele předvídatelnějším, pozorovatel získává pocit větší kontroly a je schopen větší adaptivity &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1985). &amp;quot;Spontaneous&amp;quot; Casual Thinking. Psychological Bulletin, 97(1), 74-84. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Pozorovatel má často tendence částečně nebo zcela ignorovat situační faktory.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== teorie odpovídajících závěrů === &lt;br /&gt;
Teorie odpovídajících závěrů, neboli paradigma atribuce akce, popisuje tendenci pozorovatele připisovat chování aktéra dispoziční příčiny tak, aby se chování dalo odůvodnit již '''známými rysy aktéra nebo očekáváním pozorovatele''' &amp;lt;ref&amp;gt;Jones, E.E. &amp;amp; Davis, K.E. (1965). From Acts to Disposition: The Attribution Process in Person Perception. In L. Berkowitz (Ed.), Advances in Experimental Social Psychology (219-266). Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. V této teorii se rozlišují tři faktory - '''hédonická relevance, zaměřenost na osobu a společenská žádoucnost''' - podle kterých se atribuce dále dělí na:&lt;br /&gt;
# atribuci intence (záměru)&lt;br /&gt;
# atribuci dispozice&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí intence, tzn. jako záměrné, pokud pro něj má '''příjemné nebo nepříjemné následky''' (je hédonicky relevantní), nebo pokud je '''zaměřené na osobu pozorovatele'''. Například pokud je pozorovatel aktérem veřejně uražen, usoudí, že ho aktér urazil záměrně.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí dispozice, tzn. přisuzuje chování aktéra jeho osobnosti, pokud '''není společensky žádoucí'''. Například zlozvyky, nevhodná mluva nebo nedodržení formalit (podržení dveří, uvolnění místa v dopravním prostředku) jsou hodnoceny jako osobnostní charakteristiky.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Kelleyho model ===&lt;br /&gt;
Kelleyho model z let 1967 a 1972 obsahuje dva základní koncepty, do kterých se dělí podle množství informací, které má pozorovatel k dispozici, a to na:&lt;br /&gt;
# kovariační model (k dispozici je větší množství informací)&lt;br /&gt;
# model kauzálních schémat (k dispozici je velmi omezené množství informací)&lt;br /&gt;
Kovariační model popisuje '''atribuci založenou na více pozorováních''' (např.: pozorovatel zná osobnost aktéra a jeho chování z různých situací). Informace z těchto pozorování se dělí do tří skupin:&lt;br /&gt;
* konsenzus&lt;br /&gt;
* konzistence&lt;br /&gt;
* distinktivnost&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konsenzus''' posuzuje stabilitu chování aktéra ve srovnání s ostatními lidmi, tzn. jak je chování aktéra běžné ve srovnání s chováním jiných osob.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konzistence''' posuzuje stabilitu chování aktéra v různých časech, tzn. zda je chování aktéra v určité situaci vždy stejná.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Distinktivnost''' posuzuje stabilitu reakce aktéra v různých prostředích, tzn. zda je chování aktéra stejné i pokud se prostředí změní.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při vysokém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a nízké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování situaci. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při nízkém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a vysoké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování osobnosti aktéra.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Například''' pokud se aktér v kině při sledování filmu nahlas směje, přisoudíme jeho chování dispozici nebo situaci podle toho, jestli se smějí i ostatní lidé (konsenzus), jestli se aktér směje vždy, když sleduje nějaký film (konzistence), nebo/a jestli se aktér často a rád směje i v jiných situacích (distinktivnost). Pokud vidíme, že se smějí i ostatní lidé v kině (vysoký konsenzus) a víme, že se aktér při sledování filmů většinou nesměje (nízká konzistence) a že se příliš nesměje ani v jiných situacích (nízká distinktivnost), můžeme připsat chování aktéra situaci (směje se, protože je film zábavný). Pokud se ale ostatní lidé v kině nesmějí (nízký konsenzus) a my víme, že se aktér směje při sledování všech filmů (vysoká konzistence), připíšeme jeho chování spíše jeho dispozicím (nesměje se, protože je film zábavný, ale proto, že je to projev jeho osobnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;/&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Model kauzálních schémat, neboli konfigurace, popisuje '''atribuci založenou na jednom pozorování'''. Pozorovatel vyvozuje příčiny na základě '''kauzálních schémat''', protože nemá dostatek informací na atribuci podle kovariačního modelu (většinou proto, že je aktér neznámá osoba). Kauzální schémata jsou přesvědčení, stereotypní představy, předsudky nebo zkušenostní schémata, podle kterých pozorovatel provádí atribuce. &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H.H. (1972). Causal Schemata and the Attribution Process. In E.E. Jones, D.E. Kanouse, H.H Kelley, H.E. Nisbett, S. Valins &amp;amp; B. Weiner (Eds.). Attribution: Perceiving the Causes of Behavior, (151-174). Morristown: General Learning Press.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== atribuce příčiny v úkolové situaci ===&lt;br /&gt;
Úspěch nebo selhání v úkolových situacích vyvolá v  subjektu '''specifickou emocionální reakci''' &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1986). An Attributional Theory of Motivation and Emotion. Psychological Review, 92(4), 548-573.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Weiner dělí dané příčiny v úkolové situaci na:&lt;br /&gt;
# vnější a vnitřní&lt;br /&gt;
# stabilní a labilní&lt;br /&gt;
# kontrolovatelné a nekontrolovatelné&lt;br /&gt;
'''Například''' úsilí je labilní, vnitřní, kontrolovatelná příčina, zatímco obtížnost úkolu je stabilní,  vnější, nekontrolovatelná příčina.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Důsledky atribuce ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Situace versus dispozice =====&lt;br /&gt;
Na ochotný čin aktéra pozorovatel reaguje '''přívětivěji''', pokud tento čin připíše dispozičním faktorům, než pokud jej připíše situaci &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Regan, D.T. (1978). Attributional Aspects of Interpersonal Attraction. In J.H.Harvey, W.Ickes &amp;amp; R.F.Kidd (Eds.), New Directions in Attribution Research, 2 (212 - 235). Hillsdale: Lawrence Erlbaum Associates.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Naopak zraňující činy jsou pozorovatelem více tolerovány, pokud jsou připsány situačním faktorům.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Výkon je '''snadněji atribuován situačně než dispozičně''' a v případě, že je připsán situačním faktorům, je hodnocen spíše negativně. Například pokud nadřízený soustavně dohlíží na podřízeného pracovníka, je tento pracovník hodnocen jako méně důvěryhodný než nemonitorovaný pracovník &amp;lt;ref&amp;gt;Strickland, L.H., Aboud, F.E., Gergen, K.J., Jahoda, G. &amp;amp; Tajfel, H. (1976). The &amp;quot;power structure&amp;quot; in social psychology. Representative Research in Social Psychology, 7. 79 - 86.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Výkon monitorovaného pracovníka je totiž připisován vnějšímu tlaku, tedy situačnímu faktoru.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuce je často uplatňována při sledování '''reklam''', kdy se divák rozhoduje, zda připsat zprávu snažící se ho přesvědčit o kvalitě určitého výrobku osobnosti aktéra (v této situaci herce v reklamě) nebo jeho situaci (tzn. jeho roli). U dětí školního věku byla zjištěna silná korelace mezi připsáním příčiny chování herce v reklamě situačním faktorům a uvědomováním si nesouladu mezi prezentovaným a skutečným výrobkem.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Vnitřní versus vnější motivace =====&lt;br /&gt;
Atribuce také ovlivňuje '''posun mezi vnitřní a vnější [[Motivace|motivací]]'''. Výzkum provedený s dětmi ve školce dokázal, že pokud byla polovině skupiny dětí, která si ráda kreslila s barevnými fixy, byla za kreslení nabídnuta odměna, zájem této poloviny se snížil oproti skupině, které za kreslení žádná odměna nabídnuta nebyla &amp;lt;ref&amp;gt;Lepper, M.R., Greene, D. &amp;amp; Nisbett, R.E. (1973). Undermining Children's Intrinsic Interest with Extrinsic Reward: A Test of Overjustification Hypothesis. Journal of Personality and Social Psychology, 28(1), 129 - 137.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Díky atribuční tendenci totiž člověk, kterému je za určitý úkon nabídnuta odměna, začne vnímat vnější motivaci k úkonu a '''přestane vnímat vnitřní motivaci'''. To ho vede k závěru, že pokud k danému úkonu potřebuje vnější motivaci, zřejmě jej činnost příliš nebaví.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Příčiny vzrušení =====&lt;br /&gt;
Atribuce má výrazný vliv na '''prožívání [[Emoce|emočního vzrušení]]'''. Bylo zjištěno, že pokud bylo možno excitaci připsat vnější příčinu (například zvýšená hladina adrenalinu v důsledku rizikového sportu nebo cvičení), bylo výsledné emoční prožívání excitací mnohem '''méně ovlivněno''', než pokud se nedala připsat situačnímu faktoru &amp;lt;ref&amp;gt;Schachter, S. &amp;amp; Singer, J. (1962). Cognitive, Social, and Physiological Determinants of Emotional State. Psychological Review, 69(5), 379 - 399.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Emoční prožívání excitace se zvýšilo také při špatně interpretované atribuci, tzn. pokud byla excitaci připsána nesprávná příčina &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, R.E. &amp;amp; Schachter, S. (1966). Cognitive Manipulation of Pain. Journal of Experimental Social Psychology, 2(3), 227 - 236.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Reference ====&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Použitá literatura ====&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*Collinová, C. et al. (2014). Kniha psychologie. Praha: Eudomedia, k.s. - Knižní klub.&lt;br /&gt;
*Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayes, B. &amp;amp; Hesketh, B. (1989). Attribution Theory, Judgmental Biases, and Cognitive Behavior Modification: Prospects and Problems. Cognitive Therapy and Research, 13 (3), 211 – 230. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayesová, N. (2009). Základy sociální psychologie.Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Kelley, H. H. &amp;amp; Michela, J. L. (1980). Attribution Theory and Research. Annual Review of Psychology, 31, 457 – 501. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Kučera, D. (2013). Moderni psychologie. Praha: Grada Publishing.&lt;br /&gt;
*Nakonečný, M. (1999). Sociální psychologie. Praha: Academia.&lt;br /&gt;
*Stroebe, H. &amp;amp; Hewstone, M. (2004). Sociální psychologie. Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Škobrtal, P. (2012). Vybrané kapitoly ze sociální psychologie. Ostrava: Ostravská univerzita.&lt;br /&gt;
*Řezáč, J. (1998). Sociální psychologie. Brno: Paido.&lt;br /&gt;
*Weiner, B. (2008). Reflections on the History of Attribution Theory and Research: People, Personalities, Publications, Problems. Social Psychology, 39 (3), 151 – 156. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Externí odkazy ====&lt;br /&gt;
[https://www.youtube.com/watch?v=mDhiyPAD6NQ Video o atribučních tendencích]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://www.uhh.hawaii.edu/~ronald/310/310-Attribution.htm Příklady atribuce v praxi]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://cogweb.ucla.edu/Discourse/Narrative/heider-simmel-demo.swf Experiment A.Michotta zabývající se přisuzováním příčiny chování neživých předmětů (animací)]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Zdroje obrázků ====&lt;br /&gt;
# vnitřní a vnější atribuce: http://www.mrgillpe.com/attribution-theory.html&lt;br /&gt;
# atribuční chyba: http://stripgenerator.com/strip/762151/sites-okay-youre-okay/view/all/&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Klíčová slova====&lt;br /&gt;
atribuce, kauzalita, situace, dispozice, chování&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Základy sociální psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Katerina.Ruzickova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=8487</id>
		<title>Atribuce</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=8487"/>
		<updated>2014-11-15T17:40:41Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Katerina.Ruzickova: /* Příčiny vzrušení */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
'''Kauzální atribuce''' je [[Sociální psychologie|sociálně-psychologický pojem]]. Je to '''kognitivní proces přisuzování jedné či více příčin vlastnímu chování a chování jiných lidí'''. Jedná se o způsob subjektivního vytváření spojitostí mezi příčinou a následkem chování. Jako speciální případ atribuce je někdy vydělována sebepercepce. &amp;lt;ref&amp;gt;Bem, D. J. (1967). Self-perception: An Alternative Interpretation of Cognitive Dissonance Phenomena. Psychological Review, 74(3), 183-200.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Proces atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuci předcházejí dva kroky:&lt;br /&gt;
#'''[[Vnímání|percepce činu]]'''&lt;br /&gt;
#'''hodnocení záměru činu'''.&lt;br /&gt;
Percepce činu je ovlivněna [[Motivace|motivačními]], kognitivními a podnětovými faktory. Hodnocení záměru činu je ovlivněno myšlenkovými zkratkami, neúplnými informacemi a předpojatostí pozorovatele. Proces probíhá jinak u cizího pozorovatele, kde je atribuce ovlivněna zejména '''informovaností''' pozorovatele a '''očekávaností''' chování aktéra, a jinak při atribuci známého pozorovatele nebo při sebepercepci, kde atribuující osoba rozlišuje především mezi '''pozitivním''' a '''negativním''' chováním. &amp;lt;ref&amp;gt;Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://www.ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Funkce atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce umožňuje lidem pochopit příčiny vnitřních i vnějších událostí a pochopení těchto příčin jim umožňuje se lépe '''adaptovat'''. &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;&amp;gt;Heider, F. (1958). The Psychology of Interpersonal Relations. Retrieved from http://books.google.cz&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:6777539 orig.jpg|400x350px|náhled|Základní dělení atribuce na dispoziční a situační atribuci]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Základní dělení atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce se dělí na dvě základní skupiny:&lt;br /&gt;
#'''vnější'''&lt;br /&gt;
#'''vnitřní'''. &lt;br /&gt;
Vnější (situační, environmentální) atribuce je ovlivněna '''situačními faktory''', tzn. vnějším okolím aktéra (např.: obeznámenost s prostředím, síla podnětů).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vnitřní (osobnostní, dispoziční) atribuce je ovlivněna '''dispozičními faktory''', tzn. [[Psychologie osobnosti|osobností]] aktéra (z atribučního hlediska to jsou především motivy a schopnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Dimenze atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce může být klasifikována v několika dimenzích:&lt;br /&gt;
* '''místo kauzality (kontroly)'''&lt;br /&gt;
Poprvé rozdělil atribuci podle této dimenze Fritz Heider v roce 1958 &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt;, a to na:&lt;br /&gt;
# '''vnitřní místo kontroly'''&lt;br /&gt;
# '''vnější místo kontroly'''&lt;br /&gt;
Lidé s vnitřním místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet dispoziční atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Lidé s vnějším místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet situační atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* '''stabilita'''&lt;br /&gt;
Faktory stability příčiny chování se dělí na:&lt;br /&gt;
# '''stabilní faktory'''&lt;br /&gt;
# '''nestabilní faktory'''&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotní příčinu jako stabilní, pokud je ji '''obtížné (až nemožné) změnit''', např.: [[Inteligence|inteligence]], zákony.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí příčinu jako nestabilní, pokud se dá '''relativně snadno změnit (ovlivnit)''', např.: úsilí.&lt;br /&gt;
* '''záměrnost'''&lt;br /&gt;
* '''kontrolovatelnost'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Vznik pojmu ===&lt;br /&gt;
Tématem atribuce na začátku 20. století zabýval například Ichheiser &amp;lt;ref&amp;gt;Ichheiser, G. (1933). Das Können, die Bedingungen des Könnens und das Erlebnis des Könnens. Zeitschrift für Angewandte Psychologie, 44, 364-378.&amp;lt;/ref&amp;gt; nebo Michotte, který v roce 1946 jako první provedl sérii experimentů týkajících se vnímání kauzality &amp;lt;ref&amp;gt;Michotte, A. (1963). The Perception of Causality. New York: Basic Books.&amp;lt;/ref&amp;gt;. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční proces začal jako první systematicky zkoumat rakouský psycholog působící v Americe, '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Fritz_Heider Fritz Heider]'''. Heider ve své knize ''The Psychology of Interpersonal Relation'' &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot; /&amp;gt; popsal tzv. '''laickou psychologii''' jako [[Vnímání|vnímání]] a posuzování druhých osob i sebe sama v každodenních situacích. Vytvořil první atribuční teorii – naivní analýzu událostí. Rozlišil atribuci na '''dispoziční''' a '''situační'''. Podle těchto dílčích atribucí rozlišil pozorovatele na lidi s vnějším místem kontroly a na lidi s vnitřním místem kontroly. Atribuci považoval za předpoklad porozumění sociální realitě. Studie Heidera a Simmela &amp;lt;ref&amp;gt;Heider, F. &amp;amp; Simmel, M. (1944). An Experimental Study of Apparent Behavior. The American Journal of Psychology, 57, 243-259. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; prokázala silnou tendenci vysvětlovat si chování druhých jako úmyslné.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Koncept atribuce dále rozvinul americký psychologi '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Harold_Kelley Harold H. Kelley]''', který přispěl svou atribuční teorií k hlavnímu proudu sociální psychologie a přiblížil základní Heiderovy myšlenky vědecké obci &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H. H. (1967). Attribution Theory in Social Psychology. Nebraska Symposium on Motivation, 15, 192-238. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční tendence ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:All.png|400x465px|náhled|Atribuční tendence]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční tendence (sklony, styly) představují '''zkreslení vnímaní účastníků interakce''', které ovlivňuje interpretaci vlastního chování i chování ostatních lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Mezi hlavní atribuční tendence patří:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== základní atribuční chyba ===&lt;br /&gt;
Základní atribuční chyba je tendence připisovat '''vyšší vliv rysům aktéra než situaci''', ve které se aktér nachází &amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Amabile, T. &amp;amp; Steinmetz, J. (1977). Social Roles, Social Control and Biases in Social-Perception Processes. Journal of Personality and Social Psychology, 35(7), 485-494. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Pozorovatel tedy většinou posuzuje chování aktéra v dané situaci jako dispoziční („Udělal to, protože je takový.“). Roli hraje i výraznost rysů aktéra. &amp;lt;ref&amp;gt;McArthur, L.Z. &amp;amp; Post, D.L. (1977). Figural Emphasis and Person Perception. Journal of Experimental Social Psychology, 13(6), 520-535.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt aktér - pozorovatel ===&lt;br /&gt;
Efekt popisal v roce 1973 Nisbett &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, E. R (1973). Behavior as seen by the actor and as seen by the observer. Journal of Personality and Social Psychology, 27(2), 154-164. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; tak, že aktér má při sebepercepci tendence vytvářet situační atribuce („Nesložil jsem zkoušku, protože mě zkoušející nemá rád.“), zatímco pozorovatel má při sledování chování aktéra tendence vytvářet dispoziční atribuce (&amp;quot;Nesložil zkoušku, protože není dost chytrý.&amp;quot;).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== egocentrické tendence ===&lt;br /&gt;
S teorií egocentrických tendencí přišli v roce 1977 badatelé Schlenker a Miller &amp;lt;ref&amp;gt;Schlenker, B.R. &amp;amp; Miller, R.S. (1977). Egocentrism in Groups: Self-serving Biases or Logical Information Processing?. Journal of Personality and Social Psychology, 35(10), 755-764. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Jsou to '''tendence připisovat si úspěch (sebeprosazující tendence) a nehlásit se k neúspěchu (sebeochraňující tendence)''' (&amp;quot;Vyhrál jsem, protože jsem dobrý.&amp;quot; X &amp;quot;Nevyhrál jsem, protože jsem měl smůlu.&amp;quot;). Roli hraje i náročnost dosažení úspěchu (čím bylo dosažení úspěchu náročnější, tím více ho připisujeme svým dispozicím). U atribuce směrem k ostatním lidem je tato tendence opačná (&amp;quot;Vyhrál, protože mu přálo štěstí.&amp;quot; X &amp;quot;Nevyhrál, protože není dost dobrý.&amp;quot;).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt falešného konsenzu ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje, že pozorovatel má tendenci považovat svoje chování v situacích za '''obecnou normu''', alternativní varianty chování považuje za ojedinělé.&amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Green, D. &amp;amp; House, P. (1977). The &amp;quot;False Consensus Effect&amp;quot;: An Egocentric Bias in Social Perception and Attribution Processes. Journal of Experimental Social Psychology, 13(3), 279-301.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== spotlight efekt ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje '''přeceňování''' míry [[Pozornost|pozornosti]], kterou naší osobě věnují ostatní lidé. &amp;lt;ref&amp;gt;Gilovich, T., Savitsky, K. &amp;amp; Medvec, V.H. (2000). The Spotlight Effect in Social Judgment: An Egocentric Bias in Estimates of the Salience of One's Own Actions and Appearance. Journal of Personality and Social Psychology, 78(2), 211-222. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční teorie ==&lt;br /&gt;
Atribuční teorie se věnují '''studiu procesů''', kterými pozorovatel subjektivně vnímá příčiny vlastního jednání a jednání druhých lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== naviní analýza událostí ===&lt;br /&gt;
Pozorovatel situace - podle Heidera „laický (naivní) vědec“ - si '''automaticky, intuitivně a nedokonale''' spojuje navenek projevené chování s jeho nepozorovatelnými příčinami. Svět se stává pro pozorovatele předvídatelnějším, pozorovatel získává pocit větší kontroly a je schopen větší adaptivity &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1985). &amp;quot;Spontaneous&amp;quot; Casual Thinking. Psychological Bulletin, 97(1), 74-84. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Pozorovatel má často tendence částečně nebo zcela ignorovat situační faktory.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== teorie odpovídajících závěrů === &lt;br /&gt;
Teorie odpovídajících závěrů, neboli paradigma atribuce akce, popisuje tendenci pozorovatele připisovat chování aktéra dispoziční příčiny tak, aby se chování dalo odůvodnit již '''známými rysy aktéra nebo očekáváním pozorovatele''' &amp;lt;ref&amp;gt;Jones, E.E. &amp;amp; Davis, K.E. (1965). From Acts to Disposition: The Attribution Process in Person Perception. In L. Berkowitz (Ed.), Advances in Experimental Social Psychology (219-266). Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. V této teorii se rozlišují tři faktory - '''hédonická relevance, zaměřenost na osobu a společenská žádoucnost''' - podle kterých se atribuce dále dělí na:&lt;br /&gt;
# atribuci intence (záměru)&lt;br /&gt;
# atribuci dispozice&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí intence, tzn. jako záměrné, pokud pro něj má '''příjemné nebo nepříjemné následky''' (je hédonicky relevantní), nebo pokud je '''zaměřené na osobu pozorovatele'''. Například pokud je pozorovatel aktérem veřejně uražen, usoudí, že ho aktér urazil záměrně.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí dispozice, tzn. přisuzuje chování aktéra jeho osobnosti, pokud '''není společensky žádoucí'''. Například zlozvyky, nevhodná mluva nebo nedodržení formalit (podržení dveří, uvolnění místa v dopravním prostředku) jsou hodnoceny jako osobnostní charakteristiky.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Kelleyho model ===&lt;br /&gt;
Kelleyho model z let 1967 a 1972 obsahuje dva základní koncepty, do kterých se dělí podle množství informací, které má pozorovatel k dispozici, a to na:&lt;br /&gt;
# kovariační model (k dispozici je větší množství informací)&lt;br /&gt;
# model kauzálních schémat (k dispozici je velmi omezené množství informací)&lt;br /&gt;
Kovariační model popisuje '''atribuci založenou na více pozorováních''' (např.: pozorovatel zná osobnost aktéra a jeho chování z různých situací). Informace z těchto pozorování se dělí do tří skupin:&lt;br /&gt;
* konsenzus&lt;br /&gt;
* konzistence&lt;br /&gt;
* distinktivnost&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konsenzus''' posuzuje stabilitu chování aktéra ve srovnání s ostatními lidmi, tzn. jak je chování aktéra běžné ve srovnání s chováním jiných osob.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konzistence''' posuzuje stabilitu chování aktéra v různých časech, tzn. zda je chování aktéra v určité situaci vždy stejná.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Distinktivnost''' posuzuje stabilitu reakce aktéra v různých prostředích, tzn. zda je chování aktéra stejné i pokud se prostředí změní.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při vysokém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a nízké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování situaci. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při nízkém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a vysoké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování osobnosti aktéra.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Například''' pokud se aktér v kině při sledování filmu nahlas směje, přisoudíme jeho chování dispozici nebo situaci podle toho, jestli se smějí i ostatní lidé (konsenzus), jestli se aktér směje vždy, když sleduje nějaký film (konzistence), nebo/a jestli se aktér často a rád směje i v jiných situacích (distinktivnost). Pokud vidíme, že se smějí i ostatní lidé v kině (vysoký konsenzus) a víme, že se aktér při sledování filmů většinou nesměje (nízká konzistence) a že se příliš nesměje ani v jiných situacích (nízká distinktivnost), můžeme připsat chování aktéra situaci (směje se, protože je film zábavný). Pokud se ale ostatní lidé v kině nesmějí (nízký konsenzus) a my víme, že se aktér směje při sledování všech filmů (vysoká konzistence), připíšeme jeho chování spíše jeho dispozicím (nesměje se, protože je film zábavný, ale proto, že je to projev jeho osobnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;/&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Model kauzálních schémat, neboli konfigurace, popisuje '''atribuci založenou na jednom pozorování'''. Pozorovatel vyvozuje příčiny na základě '''kauzálních schémat''', protože nemá dostatek informací na atribuci podle kovariačního modelu (většinou proto, že je aktér neznámá osoba). Kauzální schémata jsou přesvědčení, stereotypní představy, předsudky nebo zkušenostní schémata, podle kterých pozorovatel provádí atribuce. &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H.H. (1972). Causal Schemata and the Attribution Process. In E.E. Jones, D.E. Kanouse, H.H Kelley, H.E. Nisbett, S. Valins &amp;amp; B. Weiner (Eds.). Attribution: Perceiving the Causes of Behavior, (151-174). Morristown: General Learning Press.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== atribuce příčiny v úkolové situaci ===&lt;br /&gt;
Úspěch nebo selhání v úkolových situacích vyvolá v  subjektu '''specifickou emocionální reakci''' &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1986). An Attributional Theory of Motivation and Emotion. Psychological Review, 92(4), 548-573.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Weiner dělí dané příčiny v úkolové situaci na:&lt;br /&gt;
# vnější a vnitřní&lt;br /&gt;
# stabilní a labilní&lt;br /&gt;
# kontrolovatelné a nekontrolovatelné&lt;br /&gt;
'''Například''' úsilí je labilní, vnitřní, kontrolovatelná příčina, zatímco obtížnost úkolu je stabilní,  vnější, nekontrolovatelná příčina.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Důsledky atribuce ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Situace versus dispozice =====&lt;br /&gt;
Na ochotný čin aktéra pozorovatel reaguje '''přívětivěji''', pokud tento čin připíše dispozičním faktorům, než pokud jej připíše situaci &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Regan, D.T. (1978). Attributional Aspects of Interpersonal Attraction. In J.H.Harvey, W.Ickes &amp;amp; R.F.Kidd (Eds.), New Directions in Attribution Research, 2 (212 - 235). Hillsdale: Lawrence Erlbaum Associates.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Naopak zraňující činy jsou pozorovatelem více tolerovány, pokud jsou připsány situačním faktorům.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Výkon je '''snadněji atribuován situačně než dispozičně''' a v případě, že je připsán situačním faktorům, je hodnocen spíše negativně. Například pokud nadřízený soustavně dohlíží na podřízeného pracovníka, je tento pracovník hodnocen jako méně důvěryhodný než nemonitorovaný pracovník &amp;lt;ref&amp;gt;Strickland, L.H., Aboud, F.E., Gergen, K.J., Jahoda, G. &amp;amp; Tajfel, H. (1976). The &amp;quot;power structure&amp;quot; in social psychology. Representative Research in Social Psychology, 7. 79 - 86.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Výkon monitorovaného pracovníka je totiž připisován vnějšímu tlaku, tedy situačnímu faktoru.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuce je často uplatňována při sledování '''reklam''', kdy se divák rozhoduje, zda připsat zprávu snažící se ho přesvědčit o kvalitě určitého výrobku osobnosti aktéra (v této situaci herce v reklamě) nebo jeho situaci (tzn. jeho roli). U dětí školního věku byla zjištěna silná korelace mezi připsáním příčiny chování herce v reklamě situačním faktorům a uvědomováním si nesouladu mezi prezentovaným a skutečným výrobkem.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Vnitřní versus vnější motivace =====&lt;br /&gt;
Atribuce také ovlivňuje '''posun mezi vnitřní a vnější [[Motivace|motivací]]'''. Výzkum provedený s dětmi ve školce dokázal, že pokud byla polovině skupiny dětí, která si ráda kreslila s barevnými fixy, byla za kreslení nabídnuta odměna, zájem této poloviny se snížil oproti skupině, které za kreslení žádná odměna nabídnuta nebyla &amp;lt;ref&amp;gt;Lepper, M.R., Greene, D. &amp;amp; Nisbett, R.E. (1973). Undermining Children's Intrinsic Interest with Extrinsic Reward: A Test of Overjustification Hypothesis. Journal of Personality and Social Psychology, 28(1), 129 - 137.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Díky atribuční tendenci totiž člověk, kterému je za určitý úkon nabídnuta odměna, začne vnímat vnější motivaci k úkonu a '''přestane vnímat vnitřní motivaci'''. To ho vede k závěru, že pokud k danému úkonu potřebuje vnější motivaci, zřejmě jej činnost příliš nebaví.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Příčiny vzrušení =====&lt;br /&gt;
Atribuce má výrazný vliv na '''prožívání [[Emoce|emočního vzrušení]]'''. Bylo zjištěno, že pokud bylo možno excitaci připsat vnější příčinu (například zvýšená hladina adrenalinu v důsledku rizikového sportu nebo cvičení), bylo výsledné emoční prožívání excitací mnohem '''méně ovlivněno''', než pokud se nedala připsat situačnímu faktoru &amp;lt;ref&amp;gt;Schachter, S. &amp;amp; Singer, J. (1962). Cognitive, Social, and Physiological Determinants of Emotional State. Psychological Review, 69(5), 379 - 399.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Emoční prožívání excitace se zvýšilo také při špatně interpretované atribuci, tzn. pokud byla excitaci připsána nesprávná příčina &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, R.E. &amp;amp; Schachter, S. (1966). Cognitive Manipulation of Pain. Journal of Experimental Social Psychology, 2(3), 227 - 236.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Reference ====&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Použitá literatura ====&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*Collinová, C. et al. (2014). Kniha psychologie. Praha: Eudomedia, k.s. - Knižní klub.&lt;br /&gt;
*Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayes, B. &amp;amp; Hesketh, B. (1989). Attribution Theory, Judgmental Biases, and Cognitive Behavior Modification: Prospects and Problems. Cognitive Therapy and Research, 13 (3), 211 – 230. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayesová, N. (2009). Základy sociální psychologie.Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Kelley, H. H. &amp;amp; Michela, J. L. (1980). Attribution Theory and Research. Annual Review of Psychology, 31, 457 – 501. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Kučera, D. (2013). Moderni psychologie. Praha: Grada Publishing.&lt;br /&gt;
*Nakonečný, M. (1999). Sociální psychologie. Praha: Academia.&lt;br /&gt;
*Stroebe, H. &amp;amp; Hewstone, M. (2004). Sociální psychologie. Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Škobrtal, P. (2012). Vybrané kapitoly ze sociální psychologie. Ostrava: Ostravská univerzita.&lt;br /&gt;
*Řezáč, J. (1998). Sociální psychologie. Brno: Paido.&lt;br /&gt;
*Weiner, B. (2008). Reflections on the History of Attribution Theory and Research: People, Personalities, Publications, Problems. Social Psychology, 39 (3), 151 – 156. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Externí odkazy ====&lt;br /&gt;
[https://www.youtube.com/watch?v=mDhiyPAD6NQ Video o atribučních tendencích]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://www.uhh.hawaii.edu/~ronald/310/310-Attribution.htm Příklady atribuce v praxi]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://cogweb.ucla.edu/Discourse/Narrative/heider-simmel-demo.swf Experiment A.Michotta zabývající se přisuzováním příčiny chování neživých předmětů (animací)]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Klíčová slova====&lt;br /&gt;
atribuce, kauzalita, situace, dispozice, chování&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Základy sociální psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Katerina.Ruzickova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=8486</id>
		<title>Atribuce</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=8486"/>
		<updated>2014-11-15T17:39:51Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Katerina.Ruzickova: /* Vnitřní versus vnější motivace */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
'''Kauzální atribuce''' je [[Sociální psychologie|sociálně-psychologický pojem]]. Je to '''kognitivní proces přisuzování jedné či více příčin vlastnímu chování a chování jiných lidí'''. Jedná se o způsob subjektivního vytváření spojitostí mezi příčinou a následkem chování. Jako speciální případ atribuce je někdy vydělována sebepercepce. &amp;lt;ref&amp;gt;Bem, D. J. (1967). Self-perception: An Alternative Interpretation of Cognitive Dissonance Phenomena. Psychological Review, 74(3), 183-200.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Proces atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuci předcházejí dva kroky:&lt;br /&gt;
#'''[[Vnímání|percepce činu]]'''&lt;br /&gt;
#'''hodnocení záměru činu'''.&lt;br /&gt;
Percepce činu je ovlivněna [[Motivace|motivačními]], kognitivními a podnětovými faktory. Hodnocení záměru činu je ovlivněno myšlenkovými zkratkami, neúplnými informacemi a předpojatostí pozorovatele. Proces probíhá jinak u cizího pozorovatele, kde je atribuce ovlivněna zejména '''informovaností''' pozorovatele a '''očekávaností''' chování aktéra, a jinak při atribuci známého pozorovatele nebo při sebepercepci, kde atribuující osoba rozlišuje především mezi '''pozitivním''' a '''negativním''' chováním. &amp;lt;ref&amp;gt;Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://www.ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Funkce atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce umožňuje lidem pochopit příčiny vnitřních i vnějších událostí a pochopení těchto příčin jim umožňuje se lépe '''adaptovat'''. &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;&amp;gt;Heider, F. (1958). The Psychology of Interpersonal Relations. Retrieved from http://books.google.cz&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:6777539 orig.jpg|400x350px|náhled|Základní dělení atribuce na dispoziční a situační atribuci]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Základní dělení atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce se dělí na dvě základní skupiny:&lt;br /&gt;
#'''vnější'''&lt;br /&gt;
#'''vnitřní'''. &lt;br /&gt;
Vnější (situační, environmentální) atribuce je ovlivněna '''situačními faktory''', tzn. vnějším okolím aktéra (např.: obeznámenost s prostředím, síla podnětů).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vnitřní (osobnostní, dispoziční) atribuce je ovlivněna '''dispozičními faktory''', tzn. [[Psychologie osobnosti|osobností]] aktéra (z atribučního hlediska to jsou především motivy a schopnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Dimenze atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce může být klasifikována v několika dimenzích:&lt;br /&gt;
* '''místo kauzality (kontroly)'''&lt;br /&gt;
Poprvé rozdělil atribuci podle této dimenze Fritz Heider v roce 1958 &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt;, a to na:&lt;br /&gt;
# '''vnitřní místo kontroly'''&lt;br /&gt;
# '''vnější místo kontroly'''&lt;br /&gt;
Lidé s vnitřním místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet dispoziční atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Lidé s vnějším místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet situační atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* '''stabilita'''&lt;br /&gt;
Faktory stability příčiny chování se dělí na:&lt;br /&gt;
# '''stabilní faktory'''&lt;br /&gt;
# '''nestabilní faktory'''&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotní příčinu jako stabilní, pokud je ji '''obtížné (až nemožné) změnit''', např.: [[Inteligence|inteligence]], zákony.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí příčinu jako nestabilní, pokud se dá '''relativně snadno změnit (ovlivnit)''', např.: úsilí.&lt;br /&gt;
* '''záměrnost'''&lt;br /&gt;
* '''kontrolovatelnost'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Vznik pojmu ===&lt;br /&gt;
Tématem atribuce na začátku 20. století zabýval například Ichheiser &amp;lt;ref&amp;gt;Ichheiser, G. (1933). Das Können, die Bedingungen des Könnens und das Erlebnis des Könnens. Zeitschrift für Angewandte Psychologie, 44, 364-378.&amp;lt;/ref&amp;gt; nebo Michotte, který v roce 1946 jako první provedl sérii experimentů týkajících se vnímání kauzality &amp;lt;ref&amp;gt;Michotte, A. (1963). The Perception of Causality. New York: Basic Books.&amp;lt;/ref&amp;gt;. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční proces začal jako první systematicky zkoumat rakouský psycholog působící v Americe, '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Fritz_Heider Fritz Heider]'''. Heider ve své knize ''The Psychology of Interpersonal Relation'' &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot; /&amp;gt; popsal tzv. '''laickou psychologii''' jako [[Vnímání|vnímání]] a posuzování druhých osob i sebe sama v každodenních situacích. Vytvořil první atribuční teorii – naivní analýzu událostí. Rozlišil atribuci na '''dispoziční''' a '''situační'''. Podle těchto dílčích atribucí rozlišil pozorovatele na lidi s vnějším místem kontroly a na lidi s vnitřním místem kontroly. Atribuci považoval za předpoklad porozumění sociální realitě. Studie Heidera a Simmela &amp;lt;ref&amp;gt;Heider, F. &amp;amp; Simmel, M. (1944). An Experimental Study of Apparent Behavior. The American Journal of Psychology, 57, 243-259. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; prokázala silnou tendenci vysvětlovat si chování druhých jako úmyslné.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Koncept atribuce dále rozvinul americký psychologi '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Harold_Kelley Harold H. Kelley]''', který přispěl svou atribuční teorií k hlavnímu proudu sociální psychologie a přiblížil základní Heiderovy myšlenky vědecké obci &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H. H. (1967). Attribution Theory in Social Psychology. Nebraska Symposium on Motivation, 15, 192-238. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční tendence ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:All.png|400x465px|náhled|Atribuční tendence]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční tendence (sklony, styly) představují '''zkreslení vnímaní účastníků interakce''', které ovlivňuje interpretaci vlastního chování i chování ostatních lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Mezi hlavní atribuční tendence patří:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== základní atribuční chyba ===&lt;br /&gt;
Základní atribuční chyba je tendence připisovat '''vyšší vliv rysům aktéra než situaci''', ve které se aktér nachází &amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Amabile, T. &amp;amp; Steinmetz, J. (1977). Social Roles, Social Control and Biases in Social-Perception Processes. Journal of Personality and Social Psychology, 35(7), 485-494. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Pozorovatel tedy většinou posuzuje chování aktéra v dané situaci jako dispoziční („Udělal to, protože je takový.“). Roli hraje i výraznost rysů aktéra. &amp;lt;ref&amp;gt;McArthur, L.Z. &amp;amp; Post, D.L. (1977). Figural Emphasis and Person Perception. Journal of Experimental Social Psychology, 13(6), 520-535.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt aktér - pozorovatel ===&lt;br /&gt;
Efekt popisal v roce 1973 Nisbett &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, E. R (1973). Behavior as seen by the actor and as seen by the observer. Journal of Personality and Social Psychology, 27(2), 154-164. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; tak, že aktér má při sebepercepci tendence vytvářet situační atribuce („Nesložil jsem zkoušku, protože mě zkoušející nemá rád.“), zatímco pozorovatel má při sledování chování aktéra tendence vytvářet dispoziční atribuce (&amp;quot;Nesložil zkoušku, protože není dost chytrý.&amp;quot;).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== egocentrické tendence ===&lt;br /&gt;
S teorií egocentrických tendencí přišli v roce 1977 badatelé Schlenker a Miller &amp;lt;ref&amp;gt;Schlenker, B.R. &amp;amp; Miller, R.S. (1977). Egocentrism in Groups: Self-serving Biases or Logical Information Processing?. Journal of Personality and Social Psychology, 35(10), 755-764. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Jsou to '''tendence připisovat si úspěch (sebeprosazující tendence) a nehlásit se k neúspěchu (sebeochraňující tendence)''' (&amp;quot;Vyhrál jsem, protože jsem dobrý.&amp;quot; X &amp;quot;Nevyhrál jsem, protože jsem měl smůlu.&amp;quot;). Roli hraje i náročnost dosažení úspěchu (čím bylo dosažení úspěchu náročnější, tím více ho připisujeme svým dispozicím). U atribuce směrem k ostatním lidem je tato tendence opačná (&amp;quot;Vyhrál, protože mu přálo štěstí.&amp;quot; X &amp;quot;Nevyhrál, protože není dost dobrý.&amp;quot;).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt falešného konsenzu ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje, že pozorovatel má tendenci považovat svoje chování v situacích za '''obecnou normu''', alternativní varianty chování považuje za ojedinělé.&amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Green, D. &amp;amp; House, P. (1977). The &amp;quot;False Consensus Effect&amp;quot;: An Egocentric Bias in Social Perception and Attribution Processes. Journal of Experimental Social Psychology, 13(3), 279-301.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== spotlight efekt ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje '''přeceňování''' míry [[Pozornost|pozornosti]], kterou naší osobě věnují ostatní lidé. &amp;lt;ref&amp;gt;Gilovich, T., Savitsky, K. &amp;amp; Medvec, V.H. (2000). The Spotlight Effect in Social Judgment: An Egocentric Bias in Estimates of the Salience of One's Own Actions and Appearance. Journal of Personality and Social Psychology, 78(2), 211-222. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční teorie ==&lt;br /&gt;
Atribuční teorie se věnují '''studiu procesů''', kterými pozorovatel subjektivně vnímá příčiny vlastního jednání a jednání druhých lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== naviní analýza událostí ===&lt;br /&gt;
Pozorovatel situace - podle Heidera „laický (naivní) vědec“ - si '''automaticky, intuitivně a nedokonale''' spojuje navenek projevené chování s jeho nepozorovatelnými příčinami. Svět se stává pro pozorovatele předvídatelnějším, pozorovatel získává pocit větší kontroly a je schopen větší adaptivity &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1985). &amp;quot;Spontaneous&amp;quot; Casual Thinking. Psychological Bulletin, 97(1), 74-84. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Pozorovatel má často tendence částečně nebo zcela ignorovat situační faktory.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== teorie odpovídajících závěrů === &lt;br /&gt;
Teorie odpovídajících závěrů, neboli paradigma atribuce akce, popisuje tendenci pozorovatele připisovat chování aktéra dispoziční příčiny tak, aby se chování dalo odůvodnit již '''známými rysy aktéra nebo očekáváním pozorovatele''' &amp;lt;ref&amp;gt;Jones, E.E. &amp;amp; Davis, K.E. (1965). From Acts to Disposition: The Attribution Process in Person Perception. In L. Berkowitz (Ed.), Advances in Experimental Social Psychology (219-266). Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. V této teorii se rozlišují tři faktory - '''hédonická relevance, zaměřenost na osobu a společenská žádoucnost''' - podle kterých se atribuce dále dělí na:&lt;br /&gt;
# atribuci intence (záměru)&lt;br /&gt;
# atribuci dispozice&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí intence, tzn. jako záměrné, pokud pro něj má '''příjemné nebo nepříjemné následky''' (je hédonicky relevantní), nebo pokud je '''zaměřené na osobu pozorovatele'''. Například pokud je pozorovatel aktérem veřejně uražen, usoudí, že ho aktér urazil záměrně.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí dispozice, tzn. přisuzuje chování aktéra jeho osobnosti, pokud '''není společensky žádoucí'''. Například zlozvyky, nevhodná mluva nebo nedodržení formalit (podržení dveří, uvolnění místa v dopravním prostředku) jsou hodnoceny jako osobnostní charakteristiky.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Kelleyho model ===&lt;br /&gt;
Kelleyho model z let 1967 a 1972 obsahuje dva základní koncepty, do kterých se dělí podle množství informací, které má pozorovatel k dispozici, a to na:&lt;br /&gt;
# kovariační model (k dispozici je větší množství informací)&lt;br /&gt;
# model kauzálních schémat (k dispozici je velmi omezené množství informací)&lt;br /&gt;
Kovariační model popisuje '''atribuci založenou na více pozorováních''' (např.: pozorovatel zná osobnost aktéra a jeho chování z různých situací). Informace z těchto pozorování se dělí do tří skupin:&lt;br /&gt;
* konsenzus&lt;br /&gt;
* konzistence&lt;br /&gt;
* distinktivnost&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konsenzus''' posuzuje stabilitu chování aktéra ve srovnání s ostatními lidmi, tzn. jak je chování aktéra běžné ve srovnání s chováním jiných osob.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konzistence''' posuzuje stabilitu chování aktéra v různých časech, tzn. zda je chování aktéra v určité situaci vždy stejná.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Distinktivnost''' posuzuje stabilitu reakce aktéra v různých prostředích, tzn. zda je chování aktéra stejné i pokud se prostředí změní.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při vysokém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a nízké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování situaci. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při nízkém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a vysoké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování osobnosti aktéra.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Například''' pokud se aktér v kině při sledování filmu nahlas směje, přisoudíme jeho chování dispozici nebo situaci podle toho, jestli se smějí i ostatní lidé (konsenzus), jestli se aktér směje vždy, když sleduje nějaký film (konzistence), nebo/a jestli se aktér často a rád směje i v jiných situacích (distinktivnost). Pokud vidíme, že se smějí i ostatní lidé v kině (vysoký konsenzus) a víme, že se aktér při sledování filmů většinou nesměje (nízká konzistence) a že se příliš nesměje ani v jiných situacích (nízká distinktivnost), můžeme připsat chování aktéra situaci (směje se, protože je film zábavný). Pokud se ale ostatní lidé v kině nesmějí (nízký konsenzus) a my víme, že se aktér směje při sledování všech filmů (vysoká konzistence), připíšeme jeho chování spíše jeho dispozicím (nesměje se, protože je film zábavný, ale proto, že je to projev jeho osobnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;/&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Model kauzálních schémat, neboli konfigurace, popisuje '''atribuci založenou na jednom pozorování'''. Pozorovatel vyvozuje příčiny na základě '''kauzálních schémat''', protože nemá dostatek informací na atribuci podle kovariačního modelu (většinou proto, že je aktér neznámá osoba). Kauzální schémata jsou přesvědčení, stereotypní představy, předsudky nebo zkušenostní schémata, podle kterých pozorovatel provádí atribuce. &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H.H. (1972). Causal Schemata and the Attribution Process. In E.E. Jones, D.E. Kanouse, H.H Kelley, H.E. Nisbett, S. Valins &amp;amp; B. Weiner (Eds.). Attribution: Perceiving the Causes of Behavior, (151-174). Morristown: General Learning Press.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== atribuce příčiny v úkolové situaci ===&lt;br /&gt;
Úspěch nebo selhání v úkolových situacích vyvolá v  subjektu '''specifickou emocionální reakci''' &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1986). An Attributional Theory of Motivation and Emotion. Psychological Review, 92(4), 548-573.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Weiner dělí dané příčiny v úkolové situaci na:&lt;br /&gt;
# vnější a vnitřní&lt;br /&gt;
# stabilní a labilní&lt;br /&gt;
# kontrolovatelné a nekontrolovatelné&lt;br /&gt;
'''Například''' úsilí je labilní, vnitřní, kontrolovatelná příčina, zatímco obtížnost úkolu je stabilní,  vnější, nekontrolovatelná příčina.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Důsledky atribuce ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Situace versus dispozice =====&lt;br /&gt;
Na ochotný čin aktéra pozorovatel reaguje '''přívětivěji''', pokud tento čin připíše dispozičním faktorům, než pokud jej připíše situaci &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Regan, D.T. (1978). Attributional Aspects of Interpersonal Attraction. In J.H.Harvey, W.Ickes &amp;amp; R.F.Kidd (Eds.), New Directions in Attribution Research, 2 (212 - 235). Hillsdale: Lawrence Erlbaum Associates.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Naopak zraňující činy jsou pozorovatelem více tolerovány, pokud jsou připsány situačním faktorům.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Výkon je '''snadněji atribuován situačně než dispozičně''' a v případě, že je připsán situačním faktorům, je hodnocen spíše negativně. Například pokud nadřízený soustavně dohlíží na podřízeného pracovníka, je tento pracovník hodnocen jako méně důvěryhodný než nemonitorovaný pracovník &amp;lt;ref&amp;gt;Strickland, L.H., Aboud, F.E., Gergen, K.J., Jahoda, G. &amp;amp; Tajfel, H. (1976). The &amp;quot;power structure&amp;quot; in social psychology. Representative Research in Social Psychology, 7. 79 - 86.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Výkon monitorovaného pracovníka je totiž připisován vnějšímu tlaku, tedy situačnímu faktoru.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuce je často uplatňována při sledování '''reklam''', kdy se divák rozhoduje, zda připsat zprávu snažící se ho přesvědčit o kvalitě určitého výrobku osobnosti aktéra (v této situaci herce v reklamě) nebo jeho situaci (tzn. jeho roli). U dětí školního věku byla zjištěna silná korelace mezi připsáním příčiny chování herce v reklamě situačním faktorům a uvědomováním si nesouladu mezi prezentovaným a skutečným výrobkem.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Vnitřní versus vnější motivace =====&lt;br /&gt;
Atribuce také ovlivňuje '''posun mezi vnitřní a vnější [[Motivace|motivací]]'''. Výzkum provedený s dětmi ve školce dokázal, že pokud byla polovině skupiny dětí, která si ráda kreslila s barevnými fixy, byla za kreslení nabídnuta odměna, zájem této poloviny se snížil oproti skupině, které za kreslení žádná odměna nabídnuta nebyla &amp;lt;ref&amp;gt;Lepper, M.R., Greene, D. &amp;amp; Nisbett, R.E. (1973). Undermining Children's Intrinsic Interest with Extrinsic Reward: A Test of Overjustification Hypothesis. Journal of Personality and Social Psychology, 28(1), 129 - 137.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Díky atribuční tendenci totiž člověk, kterému je za určitý úkon nabídnuta odměna, začne vnímat vnější motivaci k úkonu a '''přestane vnímat vnitřní motivaci'''. To ho vede k závěru, že pokud k danému úkonu potřebuje vnější motivaci, zřejmě jej činnost příliš nebaví.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Příčiny vzrušení =====&lt;br /&gt;
Atribuce má výrazný vliv na '''prožívání emočního vzrušení'''. Bylo zjištěno, že pokud bylo možno excitaci připsat vnější příčinu (například zvýšená hladina adrenalinu v důsledku rizikového sportu nebo cvičení), bylo výsledné emoční prožívání excitací mnohem '''méně ovlivněno''', než pokud se nedala připsat situačnímu faktoru &amp;lt;ref&amp;gt;Schachter, S. &amp;amp; Singer, J. (1962). Cognitive, Social, and Physiological Determinants of Emotional State. Psychological Review, 69(5), 379 - 399.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Emoční prožívání excitace se zvýšilo také při špatně interpretované atribuci, tzn. pokud byla excitaci připsána nesprávná příčina &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, R.E. &amp;amp; Schachter, S. (1966). Cognitive Manipulation of Pain. Journal of Experimental Social Psychology, 2(3), 227 - 236.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Reference ====&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Použitá literatura ====&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*Collinová, C. et al. (2014). Kniha psychologie. Praha: Eudomedia, k.s. - Knižní klub.&lt;br /&gt;
*Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayes, B. &amp;amp; Hesketh, B. (1989). Attribution Theory, Judgmental Biases, and Cognitive Behavior Modification: Prospects and Problems. Cognitive Therapy and Research, 13 (3), 211 – 230. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayesová, N. (2009). Základy sociální psychologie.Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Kelley, H. H. &amp;amp; Michela, J. L. (1980). Attribution Theory and Research. Annual Review of Psychology, 31, 457 – 501. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Kučera, D. (2013). Moderni psychologie. Praha: Grada Publishing.&lt;br /&gt;
*Nakonečný, M. (1999). Sociální psychologie. Praha: Academia.&lt;br /&gt;
*Stroebe, H. &amp;amp; Hewstone, M. (2004). Sociální psychologie. Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Škobrtal, P. (2012). Vybrané kapitoly ze sociální psychologie. Ostrava: Ostravská univerzita.&lt;br /&gt;
*Řezáč, J. (1998). Sociální psychologie. Brno: Paido.&lt;br /&gt;
*Weiner, B. (2008). Reflections on the History of Attribution Theory and Research: People, Personalities, Publications, Problems. Social Psychology, 39 (3), 151 – 156. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Externí odkazy ====&lt;br /&gt;
[https://www.youtube.com/watch?v=mDhiyPAD6NQ Video o atribučních tendencích]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://www.uhh.hawaii.edu/~ronald/310/310-Attribution.htm Příklady atribuce v praxi]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://cogweb.ucla.edu/Discourse/Narrative/heider-simmel-demo.swf Experiment A.Michotta zabývající se přisuzováním příčiny chování neživých předmětů (animací)]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Klíčová slova====&lt;br /&gt;
atribuce, kauzalita, situace, dispozice, chování&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Základy sociální psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Katerina.Ruzickova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=8485</id>
		<title>Atribuce</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=8485"/>
		<updated>2014-11-15T17:37:33Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Katerina.Ruzickova: /* Odkazy */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
'''Kauzální atribuce''' je [[Sociální psychologie|sociálně-psychologický pojem]]. Je to '''kognitivní proces přisuzování jedné či více příčin vlastnímu chování a chování jiných lidí'''. Jedná se o způsob subjektivního vytváření spojitostí mezi příčinou a následkem chování. Jako speciální případ atribuce je někdy vydělována sebepercepce. &amp;lt;ref&amp;gt;Bem, D. J. (1967). Self-perception: An Alternative Interpretation of Cognitive Dissonance Phenomena. Psychological Review, 74(3), 183-200.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Proces atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuci předcházejí dva kroky:&lt;br /&gt;
#'''[[Vnímání|percepce činu]]'''&lt;br /&gt;
#'''hodnocení záměru činu'''.&lt;br /&gt;
Percepce činu je ovlivněna [[Motivace|motivačními]], kognitivními a podnětovými faktory. Hodnocení záměru činu je ovlivněno myšlenkovými zkratkami, neúplnými informacemi a předpojatostí pozorovatele. Proces probíhá jinak u cizího pozorovatele, kde je atribuce ovlivněna zejména '''informovaností''' pozorovatele a '''očekávaností''' chování aktéra, a jinak při atribuci známého pozorovatele nebo při sebepercepci, kde atribuující osoba rozlišuje především mezi '''pozitivním''' a '''negativním''' chováním. &amp;lt;ref&amp;gt;Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://www.ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Funkce atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce umožňuje lidem pochopit příčiny vnitřních i vnějších událostí a pochopení těchto příčin jim umožňuje se lépe '''adaptovat'''. &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;&amp;gt;Heider, F. (1958). The Psychology of Interpersonal Relations. Retrieved from http://books.google.cz&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:6777539 orig.jpg|400x350px|náhled|Základní dělení atribuce na dispoziční a situační atribuci]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Základní dělení atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce se dělí na dvě základní skupiny:&lt;br /&gt;
#'''vnější'''&lt;br /&gt;
#'''vnitřní'''. &lt;br /&gt;
Vnější (situační, environmentální) atribuce je ovlivněna '''situačními faktory''', tzn. vnějším okolím aktéra (např.: obeznámenost s prostředím, síla podnětů).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vnitřní (osobnostní, dispoziční) atribuce je ovlivněna '''dispozičními faktory''', tzn. [[Psychologie osobnosti|osobností]] aktéra (z atribučního hlediska to jsou především motivy a schopnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Dimenze atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce může být klasifikována v několika dimenzích:&lt;br /&gt;
* '''místo kauzality (kontroly)'''&lt;br /&gt;
Poprvé rozdělil atribuci podle této dimenze Fritz Heider v roce 1958 &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt;, a to na:&lt;br /&gt;
# '''vnitřní místo kontroly'''&lt;br /&gt;
# '''vnější místo kontroly'''&lt;br /&gt;
Lidé s vnitřním místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet dispoziční atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Lidé s vnějším místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet situační atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* '''stabilita'''&lt;br /&gt;
Faktory stability příčiny chování se dělí na:&lt;br /&gt;
# '''stabilní faktory'''&lt;br /&gt;
# '''nestabilní faktory'''&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotní příčinu jako stabilní, pokud je ji '''obtížné (až nemožné) změnit''', např.: [[Inteligence|inteligence]], zákony.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí příčinu jako nestabilní, pokud se dá '''relativně snadno změnit (ovlivnit)''', např.: úsilí.&lt;br /&gt;
* '''záměrnost'''&lt;br /&gt;
* '''kontrolovatelnost'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Vznik pojmu ===&lt;br /&gt;
Tématem atribuce na začátku 20. století zabýval například Ichheiser &amp;lt;ref&amp;gt;Ichheiser, G. (1933). Das Können, die Bedingungen des Könnens und das Erlebnis des Könnens. Zeitschrift für Angewandte Psychologie, 44, 364-378.&amp;lt;/ref&amp;gt; nebo Michotte, který v roce 1946 jako první provedl sérii experimentů týkajících se vnímání kauzality &amp;lt;ref&amp;gt;Michotte, A. (1963). The Perception of Causality. New York: Basic Books.&amp;lt;/ref&amp;gt;. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční proces začal jako první systematicky zkoumat rakouský psycholog působící v Americe, '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Fritz_Heider Fritz Heider]'''. Heider ve své knize ''The Psychology of Interpersonal Relation'' &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot; /&amp;gt; popsal tzv. '''laickou psychologii''' jako [[Vnímání|vnímání]] a posuzování druhých osob i sebe sama v každodenních situacích. Vytvořil první atribuční teorii – naivní analýzu událostí. Rozlišil atribuci na '''dispoziční''' a '''situační'''. Podle těchto dílčích atribucí rozlišil pozorovatele na lidi s vnějším místem kontroly a na lidi s vnitřním místem kontroly. Atribuci považoval za předpoklad porozumění sociální realitě. Studie Heidera a Simmela &amp;lt;ref&amp;gt;Heider, F. &amp;amp; Simmel, M. (1944). An Experimental Study of Apparent Behavior. The American Journal of Psychology, 57, 243-259. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; prokázala silnou tendenci vysvětlovat si chování druhých jako úmyslné.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Koncept atribuce dále rozvinul americký psychologi '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Harold_Kelley Harold H. Kelley]''', který přispěl svou atribuční teorií k hlavnímu proudu sociální psychologie a přiblížil základní Heiderovy myšlenky vědecké obci &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H. H. (1967). Attribution Theory in Social Psychology. Nebraska Symposium on Motivation, 15, 192-238. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční tendence ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:All.png|400x465px|náhled|Atribuční tendence]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční tendence (sklony, styly) představují '''zkreslení vnímaní účastníků interakce''', které ovlivňuje interpretaci vlastního chování i chování ostatních lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Mezi hlavní atribuční tendence patří:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== základní atribuční chyba ===&lt;br /&gt;
Základní atribuční chyba je tendence připisovat '''vyšší vliv rysům aktéra než situaci''', ve které se aktér nachází &amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Amabile, T. &amp;amp; Steinmetz, J. (1977). Social Roles, Social Control and Biases in Social-Perception Processes. Journal of Personality and Social Psychology, 35(7), 485-494. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Pozorovatel tedy většinou posuzuje chování aktéra v dané situaci jako dispoziční („Udělal to, protože je takový.“). Roli hraje i výraznost rysů aktéra. &amp;lt;ref&amp;gt;McArthur, L.Z. &amp;amp; Post, D.L. (1977). Figural Emphasis and Person Perception. Journal of Experimental Social Psychology, 13(6), 520-535.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt aktér - pozorovatel ===&lt;br /&gt;
Efekt popisal v roce 1973 Nisbett &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, E. R (1973). Behavior as seen by the actor and as seen by the observer. Journal of Personality and Social Psychology, 27(2), 154-164. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; tak, že aktér má při sebepercepci tendence vytvářet situační atribuce („Nesložil jsem zkoušku, protože mě zkoušející nemá rád.“), zatímco pozorovatel má při sledování chování aktéra tendence vytvářet dispoziční atribuce (&amp;quot;Nesložil zkoušku, protože není dost chytrý.&amp;quot;).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== egocentrické tendence ===&lt;br /&gt;
S teorií egocentrických tendencí přišli v roce 1977 badatelé Schlenker a Miller &amp;lt;ref&amp;gt;Schlenker, B.R. &amp;amp; Miller, R.S. (1977). Egocentrism in Groups: Self-serving Biases or Logical Information Processing?. Journal of Personality and Social Psychology, 35(10), 755-764. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Jsou to '''tendence připisovat si úspěch (sebeprosazující tendence) a nehlásit se k neúspěchu (sebeochraňující tendence)''' (&amp;quot;Vyhrál jsem, protože jsem dobrý.&amp;quot; X &amp;quot;Nevyhrál jsem, protože jsem měl smůlu.&amp;quot;). Roli hraje i náročnost dosažení úspěchu (čím bylo dosažení úspěchu náročnější, tím více ho připisujeme svým dispozicím). U atribuce směrem k ostatním lidem je tato tendence opačná (&amp;quot;Vyhrál, protože mu přálo štěstí.&amp;quot; X &amp;quot;Nevyhrál, protože není dost dobrý.&amp;quot;).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt falešného konsenzu ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje, že pozorovatel má tendenci považovat svoje chování v situacích za '''obecnou normu''', alternativní varianty chování považuje za ojedinělé.&amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Green, D. &amp;amp; House, P. (1977). The &amp;quot;False Consensus Effect&amp;quot;: An Egocentric Bias in Social Perception and Attribution Processes. Journal of Experimental Social Psychology, 13(3), 279-301.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== spotlight efekt ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje '''přeceňování''' míry [[Pozornost|pozornosti]], kterou naší osobě věnují ostatní lidé. &amp;lt;ref&amp;gt;Gilovich, T., Savitsky, K. &amp;amp; Medvec, V.H. (2000). The Spotlight Effect in Social Judgment: An Egocentric Bias in Estimates of the Salience of One's Own Actions and Appearance. Journal of Personality and Social Psychology, 78(2), 211-222. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční teorie ==&lt;br /&gt;
Atribuční teorie se věnují '''studiu procesů''', kterými pozorovatel subjektivně vnímá příčiny vlastního jednání a jednání druhých lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== naviní analýza událostí ===&lt;br /&gt;
Pozorovatel situace - podle Heidera „laický (naivní) vědec“ - si '''automaticky, intuitivně a nedokonale''' spojuje navenek projevené chování s jeho nepozorovatelnými příčinami. Svět se stává pro pozorovatele předvídatelnějším, pozorovatel získává pocit větší kontroly a je schopen větší adaptivity &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1985). &amp;quot;Spontaneous&amp;quot; Casual Thinking. Psychological Bulletin, 97(1), 74-84. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Pozorovatel má často tendence částečně nebo zcela ignorovat situační faktory.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== teorie odpovídajících závěrů === &lt;br /&gt;
Teorie odpovídajících závěrů, neboli paradigma atribuce akce, popisuje tendenci pozorovatele připisovat chování aktéra dispoziční příčiny tak, aby se chování dalo odůvodnit již '''známými rysy aktéra nebo očekáváním pozorovatele''' &amp;lt;ref&amp;gt;Jones, E.E. &amp;amp; Davis, K.E. (1965). From Acts to Disposition: The Attribution Process in Person Perception. In L. Berkowitz (Ed.), Advances in Experimental Social Psychology (219-266). Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. V této teorii se rozlišují tři faktory - '''hédonická relevance, zaměřenost na osobu a společenská žádoucnost''' - podle kterých se atribuce dále dělí na:&lt;br /&gt;
# atribuci intence (záměru)&lt;br /&gt;
# atribuci dispozice&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí intence, tzn. jako záměrné, pokud pro něj má '''příjemné nebo nepříjemné následky''' (je hédonicky relevantní), nebo pokud je '''zaměřené na osobu pozorovatele'''. Například pokud je pozorovatel aktérem veřejně uražen, usoudí, že ho aktér urazil záměrně.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí dispozice, tzn. přisuzuje chování aktéra jeho osobnosti, pokud '''není společensky žádoucí'''. Například zlozvyky, nevhodná mluva nebo nedodržení formalit (podržení dveří, uvolnění místa v dopravním prostředku) jsou hodnoceny jako osobnostní charakteristiky.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Kelleyho model ===&lt;br /&gt;
Kelleyho model z let 1967 a 1972 obsahuje dva základní koncepty, do kterých se dělí podle množství informací, které má pozorovatel k dispozici, a to na:&lt;br /&gt;
# kovariační model (k dispozici je větší množství informací)&lt;br /&gt;
# model kauzálních schémat (k dispozici je velmi omezené množství informací)&lt;br /&gt;
Kovariační model popisuje '''atribuci založenou na více pozorováních''' (např.: pozorovatel zná osobnost aktéra a jeho chování z různých situací). Informace z těchto pozorování se dělí do tří skupin:&lt;br /&gt;
* konsenzus&lt;br /&gt;
* konzistence&lt;br /&gt;
* distinktivnost&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konsenzus''' posuzuje stabilitu chování aktéra ve srovnání s ostatními lidmi, tzn. jak je chování aktéra běžné ve srovnání s chováním jiných osob.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konzistence''' posuzuje stabilitu chování aktéra v různých časech, tzn. zda je chování aktéra v určité situaci vždy stejná.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Distinktivnost''' posuzuje stabilitu reakce aktéra v různých prostředích, tzn. zda je chování aktéra stejné i pokud se prostředí změní.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při vysokém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a nízké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování situaci. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při nízkém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a vysoké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování osobnosti aktéra.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Například''' pokud se aktér v kině při sledování filmu nahlas směje, přisoudíme jeho chování dispozici nebo situaci podle toho, jestli se smějí i ostatní lidé (konsenzus), jestli se aktér směje vždy, když sleduje nějaký film (konzistence), nebo/a jestli se aktér často a rád směje i v jiných situacích (distinktivnost). Pokud vidíme, že se smějí i ostatní lidé v kině (vysoký konsenzus) a víme, že se aktér při sledování filmů většinou nesměje (nízká konzistence) a že se příliš nesměje ani v jiných situacích (nízká distinktivnost), můžeme připsat chování aktéra situaci (směje se, protože je film zábavný). Pokud se ale ostatní lidé v kině nesmějí (nízký konsenzus) a my víme, že se aktér směje při sledování všech filmů (vysoká konzistence), připíšeme jeho chování spíše jeho dispozicím (nesměje se, protože je film zábavný, ale proto, že je to projev jeho osobnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;/&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Model kauzálních schémat, neboli konfigurace, popisuje '''atribuci založenou na jednom pozorování'''. Pozorovatel vyvozuje příčiny na základě '''kauzálních schémat''', protože nemá dostatek informací na atribuci podle kovariačního modelu (většinou proto, že je aktér neznámá osoba). Kauzální schémata jsou přesvědčení, stereotypní představy, předsudky nebo zkušenostní schémata, podle kterých pozorovatel provádí atribuce. &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H.H. (1972). Causal Schemata and the Attribution Process. In E.E. Jones, D.E. Kanouse, H.H Kelley, H.E. Nisbett, S. Valins &amp;amp; B. Weiner (Eds.). Attribution: Perceiving the Causes of Behavior, (151-174). Morristown: General Learning Press.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== atribuce příčiny v úkolové situaci ===&lt;br /&gt;
Úspěch nebo selhání v úkolových situacích vyvolá v  subjektu '''specifickou emocionální reakci''' &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1986). An Attributional Theory of Motivation and Emotion. Psychological Review, 92(4), 548-573.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Weiner dělí dané příčiny v úkolové situaci na:&lt;br /&gt;
# vnější a vnitřní&lt;br /&gt;
# stabilní a labilní&lt;br /&gt;
# kontrolovatelné a nekontrolovatelné&lt;br /&gt;
'''Například''' úsilí je labilní, vnitřní, kontrolovatelná příčina, zatímco obtížnost úkolu je stabilní,  vnější, nekontrolovatelná příčina.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Důsledky atribuce ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Situace versus dispozice =====&lt;br /&gt;
Na ochotný čin aktéra pozorovatel reaguje '''přívětivěji''', pokud tento čin připíše dispozičním faktorům, než pokud jej připíše situaci &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Regan, D.T. (1978). Attributional Aspects of Interpersonal Attraction. In J.H.Harvey, W.Ickes &amp;amp; R.F.Kidd (Eds.), New Directions in Attribution Research, 2 (212 - 235). Hillsdale: Lawrence Erlbaum Associates.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Naopak zraňující činy jsou pozorovatelem více tolerovány, pokud jsou připsány situačním faktorům.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Výkon je '''snadněji atribuován situačně než dispozičně''' a v případě, že je připsán situačním faktorům, je hodnocen spíše negativně. Například pokud nadřízený soustavně dohlíží na podřízeného pracovníka, je tento pracovník hodnocen jako méně důvěryhodný než nemonitorovaný pracovník &amp;lt;ref&amp;gt;Strickland, L.H., Aboud, F.E., Gergen, K.J., Jahoda, G. &amp;amp; Tajfel, H. (1976). The &amp;quot;power structure&amp;quot; in social psychology. Representative Research in Social Psychology, 7. 79 - 86.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Výkon monitorovaného pracovníka je totiž připisován vnějšímu tlaku, tedy situačnímu faktoru.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuce je často uplatňována při sledování '''reklam''', kdy se divák rozhoduje, zda připsat zprávu snažící se ho přesvědčit o kvalitě určitého výrobku osobnosti aktéra (v této situaci herce v reklamě) nebo jeho situaci (tzn. jeho roli). U dětí školního věku byla zjištěna silná korelace mezi připsáním příčiny chování herce v reklamě situačním faktorům a uvědomováním si nesouladu mezi prezentovaným a skutečným výrobkem.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Vnitřní versus vnější motivace =====&lt;br /&gt;
Atribuce také ovlivňuje '''posun mezi vnitřní a vnější motivací'''. Výzkum provedený s dětmi ve školce dokázal, že pokud byla polovině skupiny dětí, která si ráda kreslila s barevnými fixy, byla za kreslení nabídnuta odměna, zájem této poloviny se snížil oproti skupině, které za kreslení žádná odměna nabídnuta nebyla &amp;lt;ref&amp;gt;Lepper, M.R., Greene, D. &amp;amp; Nisbett, R.E. (1973). Undermining Children's Intrinsic Interest with Extrinsic Reward: A Test of Overjustification Hypothesis. Journal of Personality and Social Psychology, 28(1), 129 - 137.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Díky atribuční tendenci totiž člověk, kterému je za určitý úkon nabídnuta odměna, začne vnímat vnější motivaci k úkonu a '''přestane vnímat vnitřní motivaci'''. To ho vede k závěru, že pokud k danému úkonu potřebuje vnější motivaci, zřejmě jej činnost příliš nebaví.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Příčiny vzrušení =====&lt;br /&gt;
Atribuce má výrazný vliv na '''prožívání emočního vzrušení'''. Bylo zjištěno, že pokud bylo možno excitaci připsat vnější příčinu (například zvýšená hladina adrenalinu v důsledku rizikového sportu nebo cvičení), bylo výsledné emoční prožívání excitací mnohem '''méně ovlivněno''', než pokud se nedala připsat situačnímu faktoru &amp;lt;ref&amp;gt;Schachter, S. &amp;amp; Singer, J. (1962). Cognitive, Social, and Physiological Determinants of Emotional State. Psychological Review, 69(5), 379 - 399.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Emoční prožívání excitace se zvýšilo také při špatně interpretované atribuci, tzn. pokud byla excitaci připsána nesprávná příčina &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, R.E. &amp;amp; Schachter, S. (1966). Cognitive Manipulation of Pain. Journal of Experimental Social Psychology, 2(3), 227 - 236.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Reference ====&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Použitá literatura ====&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*Collinová, C. et al. (2014). Kniha psychologie. Praha: Eudomedia, k.s. - Knižní klub.&lt;br /&gt;
*Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayes, B. &amp;amp; Hesketh, B. (1989). Attribution Theory, Judgmental Biases, and Cognitive Behavior Modification: Prospects and Problems. Cognitive Therapy and Research, 13 (3), 211 – 230. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayesová, N. (2009). Základy sociální psychologie.Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Kelley, H. H. &amp;amp; Michela, J. L. (1980). Attribution Theory and Research. Annual Review of Psychology, 31, 457 – 501. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Kučera, D. (2013). Moderni psychologie. Praha: Grada Publishing.&lt;br /&gt;
*Nakonečný, M. (1999). Sociální psychologie. Praha: Academia.&lt;br /&gt;
*Stroebe, H. &amp;amp; Hewstone, M. (2004). Sociální psychologie. Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Škobrtal, P. (2012). Vybrané kapitoly ze sociální psychologie. Ostrava: Ostravská univerzita.&lt;br /&gt;
*Řezáč, J. (1998). Sociální psychologie. Brno: Paido.&lt;br /&gt;
*Weiner, B. (2008). Reflections on the History of Attribution Theory and Research: People, Personalities, Publications, Problems. Social Psychology, 39 (3), 151 – 156. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Externí odkazy ====&lt;br /&gt;
[https://www.youtube.com/watch?v=mDhiyPAD6NQ Video o atribučních tendencích]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://www.uhh.hawaii.edu/~ronald/310/310-Attribution.htm Příklady atribuce v praxi]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://cogweb.ucla.edu/Discourse/Narrative/heider-simmel-demo.swf Experiment A.Michotta zabývající se přisuzováním příčiny chování neživých předmětů (animací)]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Klíčová slova====&lt;br /&gt;
atribuce, kauzalita, situace, dispozice, chování&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Základy sociální psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Katerina.Ruzickova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=8482</id>
		<title>Atribuce</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=8482"/>
		<updated>2014-11-15T17:31:32Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Katerina.Ruzickova: /* egocentrické tendence */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
'''Kauzální atribuce''' je [[Sociální psychologie|sociálně-psychologický pojem]]. Je to '''kognitivní proces přisuzování jedné či více příčin vlastnímu chování a chování jiných lidí'''. Jedná se o způsob subjektivního vytváření spojitostí mezi příčinou a následkem chování. Jako speciální případ atribuce je někdy vydělována sebepercepce. &amp;lt;ref&amp;gt;Bem, D. J. (1967). Self-perception: An Alternative Interpretation of Cognitive Dissonance Phenomena. Psychological Review, 74(3), 183-200.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Proces atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuci předcházejí dva kroky:&lt;br /&gt;
#'''[[Vnímání|percepce činu]]'''&lt;br /&gt;
#'''hodnocení záměru činu'''.&lt;br /&gt;
Percepce činu je ovlivněna [[Motivace|motivačními]], kognitivními a podnětovými faktory. Hodnocení záměru činu je ovlivněno myšlenkovými zkratkami, neúplnými informacemi a předpojatostí pozorovatele. Proces probíhá jinak u cizího pozorovatele, kde je atribuce ovlivněna zejména '''informovaností''' pozorovatele a '''očekávaností''' chování aktéra, a jinak při atribuci známého pozorovatele nebo při sebepercepci, kde atribuující osoba rozlišuje především mezi '''pozitivním''' a '''negativním''' chováním. &amp;lt;ref&amp;gt;Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://www.ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Funkce atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce umožňuje lidem pochopit příčiny vnitřních i vnějších událostí a pochopení těchto příčin jim umožňuje se lépe '''adaptovat'''. &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;&amp;gt;Heider, F. (1958). The Psychology of Interpersonal Relations. Retrieved from http://books.google.cz&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:6777539 orig.jpg|400x350px|náhled|Základní dělení atribuce na dispoziční a situační atribuci]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Základní dělení atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce se dělí na dvě základní skupiny:&lt;br /&gt;
#'''vnější'''&lt;br /&gt;
#'''vnitřní'''. &lt;br /&gt;
Vnější (situační, environmentální) atribuce je ovlivněna '''situačními faktory''', tzn. vnějším okolím aktéra (např.: obeznámenost s prostředím, síla podnětů).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vnitřní (osobnostní, dispoziční) atribuce je ovlivněna '''dispozičními faktory''', tzn. [[Psychologie osobnosti|osobností]] aktéra (z atribučního hlediska to jsou především motivy a schopnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Dimenze atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce může být klasifikována v několika dimenzích:&lt;br /&gt;
* '''místo kauzality (kontroly)'''&lt;br /&gt;
Poprvé rozdělil atribuci podle této dimenze Fritz Heider v roce 1958 &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt;, a to na:&lt;br /&gt;
# '''vnitřní místo kontroly'''&lt;br /&gt;
# '''vnější místo kontroly'''&lt;br /&gt;
Lidé s vnitřním místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet dispoziční atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Lidé s vnějším místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet situační atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* '''stabilita'''&lt;br /&gt;
Faktory stability příčiny chování se dělí na:&lt;br /&gt;
# '''stabilní faktory'''&lt;br /&gt;
# '''nestabilní faktory'''&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotní příčinu jako stabilní, pokud je ji '''obtížné (až nemožné) změnit''', např.: [[Inteligence|inteligence]], zákony.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí příčinu jako nestabilní, pokud se dá '''relativně snadno změnit (ovlivnit)''', např.: úsilí.&lt;br /&gt;
* '''záměrnost'''&lt;br /&gt;
* '''kontrolovatelnost'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Vznik pojmu ===&lt;br /&gt;
Tématem atribuce na začátku 20. století zabýval například Ichheiser &amp;lt;ref&amp;gt;Ichheiser, G. (1933). Das Können, die Bedingungen des Könnens und das Erlebnis des Könnens. Zeitschrift für Angewandte Psychologie, 44, 364-378.&amp;lt;/ref&amp;gt; nebo Michotte, který v roce 1946 jako první provedl sérii experimentů týkajících se vnímání kauzality &amp;lt;ref&amp;gt;Michotte, A. (1963). The Perception of Causality. New York: Basic Books.&amp;lt;/ref&amp;gt;. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční proces začal jako první systematicky zkoumat rakouský psycholog působící v Americe, '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Fritz_Heider Fritz Heider]'''. Heider ve své knize ''The Psychology of Interpersonal Relation'' &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot; /&amp;gt; popsal tzv. '''laickou psychologii''' jako [[Vnímání|vnímání]] a posuzování druhých osob i sebe sama v každodenních situacích. Vytvořil první atribuční teorii – naivní analýzu událostí. Rozlišil atribuci na '''dispoziční''' a '''situační'''. Podle těchto dílčích atribucí rozlišil pozorovatele na lidi s vnějším místem kontroly a na lidi s vnitřním místem kontroly. Atribuci považoval za předpoklad porozumění sociální realitě. Studie Heidera a Simmela &amp;lt;ref&amp;gt;Heider, F. &amp;amp; Simmel, M. (1944). An Experimental Study of Apparent Behavior. The American Journal of Psychology, 57, 243-259. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; prokázala silnou tendenci vysvětlovat si chování druhých jako úmyslné.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Koncept atribuce dále rozvinul americký psychologi '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Harold_Kelley Harold H. Kelley]''', který přispěl svou atribuční teorií k hlavnímu proudu sociální psychologie a přiblížil základní Heiderovy myšlenky vědecké obci &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H. H. (1967). Attribution Theory in Social Psychology. Nebraska Symposium on Motivation, 15, 192-238. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční tendence ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:All.png|400x465px|náhled|Atribuční tendence]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční tendence (sklony, styly) představují '''zkreslení vnímaní účastníků interakce''', které ovlivňuje interpretaci vlastního chování i chování ostatních lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Mezi hlavní atribuční tendence patří:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== základní atribuční chyba ===&lt;br /&gt;
Základní atribuční chyba je tendence připisovat '''vyšší vliv rysům aktéra než situaci''', ve které se aktér nachází &amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Amabile, T. &amp;amp; Steinmetz, J. (1977). Social Roles, Social Control and Biases in Social-Perception Processes. Journal of Personality and Social Psychology, 35(7), 485-494. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Pozorovatel tedy většinou posuzuje chování aktéra v dané situaci jako dispoziční („Udělal to, protože je takový.“). Roli hraje i výraznost rysů aktéra. &amp;lt;ref&amp;gt;McArthur, L.Z. &amp;amp; Post, D.L. (1977). Figural Emphasis and Person Perception. Journal of Experimental Social Psychology, 13(6), 520-535.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt aktér - pozorovatel ===&lt;br /&gt;
Efekt popisal v roce 1973 Nisbett &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, E. R (1973). Behavior as seen by the actor and as seen by the observer. Journal of Personality and Social Psychology, 27(2), 154-164. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; tak, že aktér má při sebepercepci tendence vytvářet situační atribuce („Nesložil jsem zkoušku, protože mě zkoušející nemá rád.“), zatímco pozorovatel má při sledování chování aktéra tendence vytvářet dispoziční atribuce (&amp;quot;Nesložil zkoušku, protože není dost chytrý.&amp;quot;).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== egocentrické tendence ===&lt;br /&gt;
S teorií egocentrických tendencí přišli v roce 1977 badatelé Schlenker a Miller &amp;lt;ref&amp;gt;Schlenker, B.R. &amp;amp; Miller, R.S. (1977). Egocentrism in Groups: Self-serving Biases or Logical Information Processing?. Journal of Personality and Social Psychology, 35(10), 755-764. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Jsou to '''tendence připisovat si úspěch (sebeprosazující tendence) a nehlásit se k neúspěchu (sebeochraňující tendence)''' (&amp;quot;Vyhrál jsem, protože jsem dobrý.&amp;quot; X &amp;quot;Nevyhrál jsem, protože jsem měl smůlu.&amp;quot;). Roli hraje i náročnost dosažení úspěchu (čím bylo dosažení úspěchu náročnější, tím více ho připisujeme svým dispozicím). U atribuce směrem k ostatním lidem je tato tendence opačná (&amp;quot;Vyhrál, protože mu přálo štěstí.&amp;quot; X &amp;quot;Nevyhrál, protože není dost dobrý.&amp;quot;).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt falešného konsenzu ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje, že pozorovatel má tendenci považovat svoje chování v situacích za '''obecnou normu''', alternativní varianty chování považuje za ojedinělé.&amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Green, D. &amp;amp; House, P. (1977). The &amp;quot;False Consensus Effect&amp;quot;: An Egocentric Bias in Social Perception and Attribution Processes. Journal of Experimental Social Psychology, 13(3), 279-301.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== spotlight efekt ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje '''přeceňování''' míry [[Pozornost|pozornosti]], kterou naší osobě věnují ostatní lidé. &amp;lt;ref&amp;gt;Gilovich, T., Savitsky, K. &amp;amp; Medvec, V.H. (2000). The Spotlight Effect in Social Judgment: An Egocentric Bias in Estimates of the Salience of One's Own Actions and Appearance. Journal of Personality and Social Psychology, 78(2), 211-222. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční teorie ==&lt;br /&gt;
Atribuční teorie se věnují '''studiu procesů''', kterými pozorovatel subjektivně vnímá příčiny vlastního jednání a jednání druhých lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== naviní analýza událostí ===&lt;br /&gt;
Pozorovatel situace - podle Heidera „laický (naivní) vědec“ - si '''automaticky, intuitivně a nedokonale''' spojuje navenek projevené chování s jeho nepozorovatelnými příčinami. Svět se stává pro pozorovatele předvídatelnějším, pozorovatel získává pocit větší kontroly a je schopen větší adaptivity &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1985). &amp;quot;Spontaneous&amp;quot; Casual Thinking. Psychological Bulletin, 97(1), 74-84. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Pozorovatel má často tendence částečně nebo zcela ignorovat situační faktory.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== teorie odpovídajících závěrů === &lt;br /&gt;
Teorie odpovídajících závěrů, neboli paradigma atribuce akce, popisuje tendenci pozorovatele připisovat chování aktéra dispoziční příčiny tak, aby se chování dalo odůvodnit již '''známými rysy aktéra nebo očekáváním pozorovatele''' &amp;lt;ref&amp;gt;Jones, E.E. &amp;amp; Davis, K.E. (1965). From Acts to Disposition: The Attribution Process in Person Perception. In L. Berkowitz (Ed.), Advances in Experimental Social Psychology (219-266). Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. V této teorii se rozlišují tři faktory - '''hédonická relevance, zaměřenost na osobu a společenská žádoucnost''' - podle kterých se atribuce dále dělí na:&lt;br /&gt;
# atribuci intence (záměru)&lt;br /&gt;
# atribuci dispozice&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí intence, tzn. jako záměrné, pokud pro něj má '''příjemné nebo nepříjemné následky''' (je hédonicky relevantní), nebo pokud je '''zaměřené na osobu pozorovatele'''. Například pokud je pozorovatel aktérem veřejně uražen, usoudí, že ho aktér urazil záměrně.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí dispozice, tzn. přisuzuje chování aktéra jeho osobnosti, pokud '''není společensky žádoucí'''. Například zlozvyky, nevhodná mluva nebo nedodržení formalit (podržení dveří, uvolnění místa v dopravním prostředku) jsou hodnoceny jako osobnostní charakteristiky.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Kelleyho model ===&lt;br /&gt;
Kelleyho model z let 1967 a 1972 obsahuje dva základní koncepty, do kterých se dělí podle množství informací, které má pozorovatel k dispozici, a to na:&lt;br /&gt;
# kovariační model (k dispozici je větší množství informací)&lt;br /&gt;
# model kauzálních schémat (k dispozici je velmi omezené množství informací)&lt;br /&gt;
Kovariační model popisuje '''atribuci založenou na více pozorováních''' (např.: pozorovatel zná osobnost aktéra a jeho chování z různých situací). Informace z těchto pozorování se dělí do tří skupin:&lt;br /&gt;
* konsenzus&lt;br /&gt;
* konzistence&lt;br /&gt;
* distinktivnost&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konsenzus''' posuzuje stabilitu chování aktéra ve srovnání s ostatními lidmi, tzn. jak je chování aktéra běžné ve srovnání s chováním jiných osob.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konzistence''' posuzuje stabilitu chování aktéra v různých časech, tzn. zda je chování aktéra v určité situaci vždy stejná.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Distinktivnost''' posuzuje stabilitu reakce aktéra v různých prostředích, tzn. zda je chování aktéra stejné i pokud se prostředí změní.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při vysokém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a nízké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování situaci. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při nízkém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a vysoké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování osobnosti aktéra.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Například''' pokud se aktér v kině při sledování filmu nahlas směje, přisoudíme jeho chování dispozici nebo situaci podle toho, jestli se smějí i ostatní lidé (konsenzus), jestli se aktér směje vždy, když sleduje nějaký film (konzistence), nebo/a jestli se aktér často a rád směje i v jiných situacích (distinktivnost). Pokud vidíme, že se smějí i ostatní lidé v kině (vysoký konsenzus) a víme, že se aktér při sledování filmů většinou nesměje (nízká konzistence) a že se příliš nesměje ani v jiných situacích (nízká distinktivnost), můžeme připsat chování aktéra situaci (směje se, protože je film zábavný). Pokud se ale ostatní lidé v kině nesmějí (nízký konsenzus) a my víme, že se aktér směje při sledování všech filmů (vysoká konzistence), připíšeme jeho chování spíše jeho dispozicím (nesměje se, protože je film zábavný, ale proto, že je to projev jeho osobnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;/&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Model kauzálních schémat, neboli konfigurace, popisuje '''atribuci založenou na jednom pozorování'''. Pozorovatel vyvozuje příčiny na základě '''kauzálních schémat''', protože nemá dostatek informací na atribuci podle kovariačního modelu (většinou proto, že je aktér neznámá osoba). Kauzální schémata jsou přesvědčení, stereotypní představy, předsudky nebo zkušenostní schémata, podle kterých pozorovatel provádí atribuce. &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H.H. (1972). Causal Schemata and the Attribution Process. In E.E. Jones, D.E. Kanouse, H.H Kelley, H.E. Nisbett, S. Valins &amp;amp; B. Weiner (Eds.). Attribution: Perceiving the Causes of Behavior, (151-174). Morristown: General Learning Press.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== atribuce příčiny v úkolové situaci ===&lt;br /&gt;
Úspěch nebo selhání v úkolových situacích vyvolá v  subjektu '''specifickou emocionální reakci''' &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1986). An Attributional Theory of Motivation and Emotion. Psychological Review, 92(4), 548-573.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Weiner dělí dané příčiny v úkolové situaci na:&lt;br /&gt;
# vnější a vnitřní&lt;br /&gt;
# stabilní a labilní&lt;br /&gt;
# kontrolovatelné a nekontrolovatelné&lt;br /&gt;
'''Například''' úsilí je labilní, vnitřní, kontrolovatelná příčina, zatímco obtížnost úkolu je stabilní,  vnější, nekontrolovatelná příčina.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Důsledky atribuce ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Situace versus dispozice =====&lt;br /&gt;
Na ochotný čin aktéra pozorovatel reaguje '''přívětivěji''', pokud tento čin připíše dispozičním faktorům, než pokud jej připíše situaci &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Regan, D.T. (1978). Attributional Aspects of Interpersonal Attraction. In J.H.Harvey, W.Ickes &amp;amp; R.F.Kidd (Eds.), New Directions in Attribution Research, 2 (212 - 235). Hillsdale: Lawrence Erlbaum Associates.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Naopak zraňující činy jsou pozorovatelem více tolerovány, pokud jsou připsány situačním faktorům.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Výkon je '''snadněji atribuován situačně než dispozičně''' a v případě, že je připsán situačním faktorům, je hodnocen spíše negativně. Například pokud nadřízený soustavně dohlíží na podřízeného pracovníka, je tento pracovník hodnocen jako méně důvěryhodný než nemonitorovaný pracovník &amp;lt;ref&amp;gt;Strickland, L.H., Aboud, F.E., Gergen, K.J., Jahoda, G. &amp;amp; Tajfel, H. (1976). The &amp;quot;power structure&amp;quot; in social psychology. Representative Research in Social Psychology, 7. 79 - 86.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Výkon monitorovaného pracovníka je totiž připisován vnějšímu tlaku, tedy situačnímu faktoru.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuce je často uplatňována při sledování '''reklam''', kdy se divák rozhoduje, zda připsat zprávu snažící se ho přesvědčit o kvalitě určitého výrobku osobnosti aktéra (v této situaci herce v reklamě) nebo jeho situaci (tzn. jeho roli). U dětí školního věku byla zjištěna silná korelace mezi připsáním příčiny chování herce v reklamě situačním faktorům a uvědomováním si nesouladu mezi prezentovaným a skutečným výrobkem.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Vnitřní versus vnější motivace =====&lt;br /&gt;
Atribuce také ovlivňuje '''posun mezi vnitřní a vnější motivací'''. Výzkum provedený s dětmi ve školce dokázal, že pokud byla polovině skupiny dětí, která si ráda kreslila s barevnými fixy, byla za kreslení nabídnuta odměna, zájem této poloviny se snížil oproti skupině, které za kreslení žádná odměna nabídnuta nebyla &amp;lt;ref&amp;gt;Lepper, M.R., Greene, D. &amp;amp; Nisbett, R.E. (1973). Undermining Children's Intrinsic Interest with Extrinsic Reward: A Test of Overjustification Hypothesis. Journal of Personality and Social Psychology, 28(1), 129 - 137.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Díky atribuční tendenci totiž člověk, kterému je za určitý úkon nabídnuta odměna, začne vnímat vnější motivaci k úkonu a '''přestane vnímat vnitřní motivaci'''. To ho vede k závěru, že pokud k danému úkonu potřebuje vnější motivaci, zřejmě jej činnost příliš nebaví.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Příčiny vzrušení =====&lt;br /&gt;
Atribuce má výrazný vliv na '''prožívání emočního vzrušení'''. Bylo zjištěno, že pokud bylo možno excitaci připsat vnější příčinu (například zvýšená hladina adrenalinu v důsledku rizikového sportu nebo cvičení), bylo výsledné emoční prožívání excitací mnohem '''méně ovlivněno''', než pokud se nedala připsat situačnímu faktoru &amp;lt;ref&amp;gt;Schachter, S. &amp;amp; Singer, J. (1962). Cognitive, Social, and Physiological Determinants of Emotional State. Psychological Review, 69(5), 379 - 399.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Emoční prožívání excitace se zvýšilo také při špatně interpretované atribuci, tzn. pokud byla excitaci připsána nesprávná příčina &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, R.E. &amp;amp; Schachter, S. (1966). Cognitive Manipulation of Pain. Journal of Experimental Social Psychology, 2(3), 227 - 236.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Reference ====&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Použitá literatura ====&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*Collinová, C. et al. (2014). Kniha psychologie. Praha: Eudomedia, k.s. - Knižní klub.&lt;br /&gt;
*Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayes, B. &amp;amp; Hesketh, B. (1989). Attribution Theory, Judgmental Biases, and Cognitive Behavior Modification: Prospects and Problems. Cognitive Therapy and Research, 13 (3), 211 – 230. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayesová, N. (2009). Základy sociální psychologie.Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Kelley, H. H. &amp;amp; Michela, J. L. (1980). Attribution Theory and Research. Annual Review of Psychology, 31, 457 – 501. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Kučera, D. (2013). Moderni psychologie. Praha: Grada Publishing.&lt;br /&gt;
*Nakonečný, M. (1999). Sociální psychologie. Praha: Academia.&lt;br /&gt;
*Stroebe, H. &amp;amp; Hewstone, M. (2004). Sociální psychologie. Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Škobrtal, P. (2012). Vybrané kapitoly ze sociální psychologie. Ostrava: Ostravská univerzita.&lt;br /&gt;
*Řezáč, J. (1998). Sociální psychologie. Brno: Paido.&lt;br /&gt;
*Weiner, B. (2008). Reflections on the History of Attribution Theory and Research: People, Personalities, Publications, Problems. Social Psychology, 39 (3), 151 – 156. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Externí odkazy ====&lt;br /&gt;
[https://www.youtube.com/watch?v=mDhiyPAD6NQ Video o atribučních tendencích]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://www.uhh.hawaii.edu/~ronald/310/310-Attribution.htm Příklady atribuce v praxi]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://cogweb.ucla.edu/Discourse/Narrative/heider-simmel-demo.swf Experiment A.Michotta zabývající se přisuzováním příčiny chování neživých předmětů (animací)]&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Základy sociální psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Katerina.Ruzickova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=8480</id>
		<title>Atribuce</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=8480"/>
		<updated>2014-11-15T17:29:42Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Katerina.Ruzickova: /* základní atribuční chyba */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
'''Kauzální atribuce''' je [[Sociální psychologie|sociálně-psychologický pojem]]. Je to '''kognitivní proces přisuzování jedné či více příčin vlastnímu chování a chování jiných lidí'''. Jedná se o způsob subjektivního vytváření spojitostí mezi příčinou a následkem chování. Jako speciální případ atribuce je někdy vydělována sebepercepce. &amp;lt;ref&amp;gt;Bem, D. J. (1967). Self-perception: An Alternative Interpretation of Cognitive Dissonance Phenomena. Psychological Review, 74(3), 183-200.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Proces atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuci předcházejí dva kroky:&lt;br /&gt;
#'''[[Vnímání|percepce činu]]'''&lt;br /&gt;
#'''hodnocení záměru činu'''.&lt;br /&gt;
Percepce činu je ovlivněna [[Motivace|motivačními]], kognitivními a podnětovými faktory. Hodnocení záměru činu je ovlivněno myšlenkovými zkratkami, neúplnými informacemi a předpojatostí pozorovatele. Proces probíhá jinak u cizího pozorovatele, kde je atribuce ovlivněna zejména '''informovaností''' pozorovatele a '''očekávaností''' chování aktéra, a jinak při atribuci známého pozorovatele nebo při sebepercepci, kde atribuující osoba rozlišuje především mezi '''pozitivním''' a '''negativním''' chováním. &amp;lt;ref&amp;gt;Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://www.ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Funkce atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce umožňuje lidem pochopit příčiny vnitřních i vnějších událostí a pochopení těchto příčin jim umožňuje se lépe '''adaptovat'''. &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;&amp;gt;Heider, F. (1958). The Psychology of Interpersonal Relations. Retrieved from http://books.google.cz&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:6777539 orig.jpg|400x350px|náhled|Základní dělení atribuce na dispoziční a situační atribuci]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Základní dělení atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce se dělí na dvě základní skupiny:&lt;br /&gt;
#'''vnější'''&lt;br /&gt;
#'''vnitřní'''. &lt;br /&gt;
Vnější (situační, environmentální) atribuce je ovlivněna '''situačními faktory''', tzn. vnějším okolím aktéra (např.: obeznámenost s prostředím, síla podnětů).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vnitřní (osobnostní, dispoziční) atribuce je ovlivněna '''dispozičními faktory''', tzn. [[Psychologie osobnosti|osobností]] aktéra (z atribučního hlediska to jsou především motivy a schopnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Dimenze atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce může být klasifikována v několika dimenzích:&lt;br /&gt;
* '''místo kauzality (kontroly)'''&lt;br /&gt;
Poprvé rozdělil atribuci podle této dimenze Fritz Heider v roce 1958 &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt;, a to na:&lt;br /&gt;
# '''vnitřní místo kontroly'''&lt;br /&gt;
# '''vnější místo kontroly'''&lt;br /&gt;
Lidé s vnitřním místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet dispoziční atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Lidé s vnějším místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet situační atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* '''stabilita'''&lt;br /&gt;
Faktory stability příčiny chování se dělí na:&lt;br /&gt;
# '''stabilní faktory'''&lt;br /&gt;
# '''nestabilní faktory'''&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotní příčinu jako stabilní, pokud je ji '''obtížné (až nemožné) změnit''', např.: [[Inteligence|inteligence]], zákony.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí příčinu jako nestabilní, pokud se dá '''relativně snadno změnit (ovlivnit)''', např.: úsilí.&lt;br /&gt;
* '''záměrnost'''&lt;br /&gt;
* '''kontrolovatelnost'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Vznik pojmu ===&lt;br /&gt;
Tématem atribuce na začátku 20. století zabýval například Ichheiser &amp;lt;ref&amp;gt;Ichheiser, G. (1933). Das Können, die Bedingungen des Könnens und das Erlebnis des Könnens. Zeitschrift für Angewandte Psychologie, 44, 364-378.&amp;lt;/ref&amp;gt; nebo Michotte, který v roce 1946 jako první provedl sérii experimentů týkajících se vnímání kauzality &amp;lt;ref&amp;gt;Michotte, A. (1963). The Perception of Causality. New York: Basic Books.&amp;lt;/ref&amp;gt;. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční proces začal jako první systematicky zkoumat rakouský psycholog působící v Americe, '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Fritz_Heider Fritz Heider]'''. Heider ve své knize ''The Psychology of Interpersonal Relation'' &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot; /&amp;gt; popsal tzv. '''laickou psychologii''' jako [[Vnímání|vnímání]] a posuzování druhých osob i sebe sama v každodenních situacích. Vytvořil první atribuční teorii – naivní analýzu událostí. Rozlišil atribuci na '''dispoziční''' a '''situační'''. Podle těchto dílčích atribucí rozlišil pozorovatele na lidi s vnějším místem kontroly a na lidi s vnitřním místem kontroly. Atribuci považoval za předpoklad porozumění sociální realitě. Studie Heidera a Simmela &amp;lt;ref&amp;gt;Heider, F. &amp;amp; Simmel, M. (1944). An Experimental Study of Apparent Behavior. The American Journal of Psychology, 57, 243-259. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; prokázala silnou tendenci vysvětlovat si chování druhých jako úmyslné.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Koncept atribuce dále rozvinul americký psychologi '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Harold_Kelley Harold H. Kelley]''', který přispěl svou atribuční teorií k hlavnímu proudu sociální psychologie a přiblížil základní Heiderovy myšlenky vědecké obci &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H. H. (1967). Attribution Theory in Social Psychology. Nebraska Symposium on Motivation, 15, 192-238. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční tendence ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:All.png|400x465px|náhled|Atribuční tendence]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční tendence (sklony, styly) představují '''zkreslení vnímaní účastníků interakce''', které ovlivňuje interpretaci vlastního chování i chování ostatních lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Mezi hlavní atribuční tendence patří:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== základní atribuční chyba ===&lt;br /&gt;
Základní atribuční chyba je tendence připisovat '''vyšší vliv rysům aktéra než situaci''', ve které se aktér nachází &amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Amabile, T. &amp;amp; Steinmetz, J. (1977). Social Roles, Social Control and Biases in Social-Perception Processes. Journal of Personality and Social Psychology, 35(7), 485-494. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Pozorovatel tedy většinou posuzuje chování aktéra v dané situaci jako dispoziční („Udělal to, protože je takový.“). Roli hraje i výraznost rysů aktéra. &amp;lt;ref&amp;gt;McArthur, L.Z. &amp;amp; Post, D.L. (1977). Figural Emphasis and Person Perception. Journal of Experimental Social Psychology, 13(6), 520-535.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt aktér - pozorovatel ===&lt;br /&gt;
Efekt popisal v roce 1973 Nisbett &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, E. R (1973). Behavior as seen by the actor and as seen by the observer. Journal of Personality and Social Psychology, 27(2), 154-164. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; tak, že aktér má při sebepercepci tendence vytvářet situační atribuce („Nesložil jsem zkoušku, protože mě zkoušející nemá rád.“), zatímco pozorovatel má při sledování chování aktéra tendence vytvářet dispoziční atribuce (&amp;quot;Nesložil zkoušku, protože není dost chytrý.&amp;quot;).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== egocentrické tendence ===&lt;br /&gt;
S teorií egocentrických tendencí přišli v roce 1977 badatelé Schlenker a Miller &amp;lt;ref&amp;gt;Schlenker, B.R. &amp;amp; Miller, R.S. (1977). Egocentrism in Groups: Self-serving Biases or Logical Information Processing?. Journal of Personality and Social Psychology, 35(10), 755-764. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Jsou to '''tendence připisovat si úspěch (sebeprosazující tendence) a nehlásit se k neúspěchu (sebeochraňující tendence)''' (&amp;quot;Vyhrál jsem, protože jsem dobrý.&amp;quot;, &amp;quot;Nevyhrál jsem, protože jsem měl smůlu.&amp;quot;). Roli hraje i náročnost dosažení úspěchu (čím bylo dosažení úspěchu náročnější, tím více ho připisujeme svým dispozicím). U atribuce směrem k ostatním lidem je tato tendence opačná („Vyhrál, protože mu přálo štěstí.“, „Nevyhrál, protože není dost dobrý.“).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt falešného konsenzu ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje, že pozorovatel má tendenci považovat svoje chování v situacích za '''obecnou normu''', alternativní varianty chování považuje za ojedinělé.&amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Green, D. &amp;amp; House, P. (1977). The &amp;quot;False Consensus Effect&amp;quot;: An Egocentric Bias in Social Perception and Attribution Processes. Journal of Experimental Social Psychology, 13(3), 279-301.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== spotlight efekt ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje '''přeceňování''' míry [[Pozornost|pozornosti]], kterou naší osobě věnují ostatní lidé. &amp;lt;ref&amp;gt;Gilovich, T., Savitsky, K. &amp;amp; Medvec, V.H. (2000). The Spotlight Effect in Social Judgment: An Egocentric Bias in Estimates of the Salience of One's Own Actions and Appearance. Journal of Personality and Social Psychology, 78(2), 211-222. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční teorie ==&lt;br /&gt;
Atribuční teorie se věnují '''studiu procesů''', kterými pozorovatel subjektivně vnímá příčiny vlastního jednání a jednání druhých lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== naviní analýza událostí ===&lt;br /&gt;
Pozorovatel situace - podle Heidera „laický (naivní) vědec“ - si '''automaticky, intuitivně a nedokonale''' spojuje navenek projevené chování s jeho nepozorovatelnými příčinami. Svět se stává pro pozorovatele předvídatelnějším, pozorovatel získává pocit větší kontroly a je schopen větší adaptivity &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1985). &amp;quot;Spontaneous&amp;quot; Casual Thinking. Psychological Bulletin, 97(1), 74-84. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Pozorovatel má často tendence částečně nebo zcela ignorovat situační faktory.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== teorie odpovídajících závěrů === &lt;br /&gt;
Teorie odpovídajících závěrů, neboli paradigma atribuce akce, popisuje tendenci pozorovatele připisovat chování aktéra dispoziční příčiny tak, aby se chování dalo odůvodnit již '''známými rysy aktéra nebo očekáváním pozorovatele''' &amp;lt;ref&amp;gt;Jones, E.E. &amp;amp; Davis, K.E. (1965). From Acts to Disposition: The Attribution Process in Person Perception. In L. Berkowitz (Ed.), Advances in Experimental Social Psychology (219-266). Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. V této teorii se rozlišují tři faktory - '''hédonická relevance, zaměřenost na osobu a společenská žádoucnost''' - podle kterých se atribuce dále dělí na:&lt;br /&gt;
# atribuci intence (záměru)&lt;br /&gt;
# atribuci dispozice&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí intence, tzn. jako záměrné, pokud pro něj má '''příjemné nebo nepříjemné následky''' (je hédonicky relevantní), nebo pokud je '''zaměřené na osobu pozorovatele'''. Například pokud je pozorovatel aktérem veřejně uražen, usoudí, že ho aktér urazil záměrně.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí dispozice, tzn. přisuzuje chování aktéra jeho osobnosti, pokud '''není společensky žádoucí'''. Například zlozvyky, nevhodná mluva nebo nedodržení formalit (podržení dveří, uvolnění místa v dopravním prostředku) jsou hodnoceny jako osobnostní charakteristiky.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Kelleyho model ===&lt;br /&gt;
Kelleyho model z let 1967 a 1972 obsahuje dva základní koncepty, do kterých se dělí podle množství informací, které má pozorovatel k dispozici, a to na:&lt;br /&gt;
# kovariační model (k dispozici je větší množství informací)&lt;br /&gt;
# model kauzálních schémat (k dispozici je velmi omezené množství informací)&lt;br /&gt;
Kovariační model popisuje '''atribuci založenou na více pozorováních''' (např.: pozorovatel zná osobnost aktéra a jeho chování z různých situací). Informace z těchto pozorování se dělí do tří skupin:&lt;br /&gt;
* konsenzus&lt;br /&gt;
* konzistence&lt;br /&gt;
* distinktivnost&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konsenzus''' posuzuje stabilitu chování aktéra ve srovnání s ostatními lidmi, tzn. jak je chování aktéra běžné ve srovnání s chováním jiných osob.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konzistence''' posuzuje stabilitu chování aktéra v různých časech, tzn. zda je chování aktéra v určité situaci vždy stejná.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Distinktivnost''' posuzuje stabilitu reakce aktéra v různých prostředích, tzn. zda je chování aktéra stejné i pokud se prostředí změní.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při vysokém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a nízké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování situaci. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při nízkém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a vysoké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování osobnosti aktéra.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Například''' pokud se aktér v kině při sledování filmu nahlas směje, přisoudíme jeho chování dispozici nebo situaci podle toho, jestli se smějí i ostatní lidé (konsenzus), jestli se aktér směje vždy, když sleduje nějaký film (konzistence), nebo/a jestli se aktér často a rád směje i v jiných situacích (distinktivnost). Pokud vidíme, že se smějí i ostatní lidé v kině (vysoký konsenzus) a víme, že se aktér při sledování filmů většinou nesměje (nízká konzistence) a že se příliš nesměje ani v jiných situacích (nízká distinktivnost), můžeme připsat chování aktéra situaci (směje se, protože je film zábavný). Pokud se ale ostatní lidé v kině nesmějí (nízký konsenzus) a my víme, že se aktér směje při sledování všech filmů (vysoká konzistence), připíšeme jeho chování spíše jeho dispozicím (nesměje se, protože je film zábavný, ale proto, že je to projev jeho osobnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;/&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Model kauzálních schémat, neboli konfigurace, popisuje '''atribuci založenou na jednom pozorování'''. Pozorovatel vyvozuje příčiny na základě '''kauzálních schémat''', protože nemá dostatek informací na atribuci podle kovariačního modelu (většinou proto, že je aktér neznámá osoba). Kauzální schémata jsou přesvědčení, stereotypní představy, předsudky nebo zkušenostní schémata, podle kterých pozorovatel provádí atribuce. &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H.H. (1972). Causal Schemata and the Attribution Process. In E.E. Jones, D.E. Kanouse, H.H Kelley, H.E. Nisbett, S. Valins &amp;amp; B. Weiner (Eds.). Attribution: Perceiving the Causes of Behavior, (151-174). Morristown: General Learning Press.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== atribuce příčiny v úkolové situaci ===&lt;br /&gt;
Úspěch nebo selhání v úkolových situacích vyvolá v  subjektu '''specifickou emocionální reakci''' &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1986). An Attributional Theory of Motivation and Emotion. Psychological Review, 92(4), 548-573.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Weiner dělí dané příčiny v úkolové situaci na:&lt;br /&gt;
# vnější a vnitřní&lt;br /&gt;
# stabilní a labilní&lt;br /&gt;
# kontrolovatelné a nekontrolovatelné&lt;br /&gt;
'''Například''' úsilí je labilní, vnitřní, kontrolovatelná příčina, zatímco obtížnost úkolu je stabilní,  vnější, nekontrolovatelná příčina.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Důsledky atribuce ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Situace versus dispozice =====&lt;br /&gt;
Na ochotný čin aktéra pozorovatel reaguje '''přívětivěji''', pokud tento čin připíše dispozičním faktorům, než pokud jej připíše situaci &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Regan, D.T. (1978). Attributional Aspects of Interpersonal Attraction. In J.H.Harvey, W.Ickes &amp;amp; R.F.Kidd (Eds.), New Directions in Attribution Research, 2 (212 - 235). Hillsdale: Lawrence Erlbaum Associates.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Naopak zraňující činy jsou pozorovatelem více tolerovány, pokud jsou připsány situačním faktorům.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Výkon je '''snadněji atribuován situačně než dispozičně''' a v případě, že je připsán situačním faktorům, je hodnocen spíše negativně. Například pokud nadřízený soustavně dohlíží na podřízeného pracovníka, je tento pracovník hodnocen jako méně důvěryhodný než nemonitorovaný pracovník &amp;lt;ref&amp;gt;Strickland, L.H., Aboud, F.E., Gergen, K.J., Jahoda, G. &amp;amp; Tajfel, H. (1976). The &amp;quot;power structure&amp;quot; in social psychology. Representative Research in Social Psychology, 7. 79 - 86.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Výkon monitorovaného pracovníka je totiž připisován vnějšímu tlaku, tedy situačnímu faktoru.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuce je často uplatňována při sledování '''reklam''', kdy se divák rozhoduje, zda připsat zprávu snažící se ho přesvědčit o kvalitě určitého výrobku osobnosti aktéra (v této situaci herce v reklamě) nebo jeho situaci (tzn. jeho roli). U dětí školního věku byla zjištěna silná korelace mezi připsáním příčiny chování herce v reklamě situačním faktorům a uvědomováním si nesouladu mezi prezentovaným a skutečným výrobkem.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Vnitřní versus vnější motivace =====&lt;br /&gt;
Atribuce také ovlivňuje '''posun mezi vnitřní a vnější motivací'''. Výzkum provedený s dětmi ve školce dokázal, že pokud byla polovině skupiny dětí, která si ráda kreslila s barevnými fixy, byla za kreslení nabídnuta odměna, zájem této poloviny se snížil oproti skupině, které za kreslení žádná odměna nabídnuta nebyla &amp;lt;ref&amp;gt;Lepper, M.R., Greene, D. &amp;amp; Nisbett, R.E. (1973). Undermining Children's Intrinsic Interest with Extrinsic Reward: A Test of Overjustification Hypothesis. Journal of Personality and Social Psychology, 28(1), 129 - 137.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Díky atribuční tendenci totiž člověk, kterému je za určitý úkon nabídnuta odměna, začne vnímat vnější motivaci k úkonu a '''přestane vnímat vnitřní motivaci'''. To ho vede k závěru, že pokud k danému úkonu potřebuje vnější motivaci, zřejmě jej činnost příliš nebaví.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Příčiny vzrušení =====&lt;br /&gt;
Atribuce má výrazný vliv na '''prožívání emočního vzrušení'''. Bylo zjištěno, že pokud bylo možno excitaci připsat vnější příčinu (například zvýšená hladina adrenalinu v důsledku rizikového sportu nebo cvičení), bylo výsledné emoční prožívání excitací mnohem '''méně ovlivněno''', než pokud se nedala připsat situačnímu faktoru &amp;lt;ref&amp;gt;Schachter, S. &amp;amp; Singer, J. (1962). Cognitive, Social, and Physiological Determinants of Emotional State. Psychological Review, 69(5), 379 - 399.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Emoční prožívání excitace se zvýšilo také při špatně interpretované atribuci, tzn. pokud byla excitaci připsána nesprávná příčina &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, R.E. &amp;amp; Schachter, S. (1966). Cognitive Manipulation of Pain. Journal of Experimental Social Psychology, 2(3), 227 - 236.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Reference ====&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Použitá literatura ====&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*Collinová, C. et al. (2014). Kniha psychologie. Praha: Eudomedia, k.s. - Knižní klub.&lt;br /&gt;
*Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayes, B. &amp;amp; Hesketh, B. (1989). Attribution Theory, Judgmental Biases, and Cognitive Behavior Modification: Prospects and Problems. Cognitive Therapy and Research, 13 (3), 211 – 230. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayesová, N. (2009). Základy sociální psychologie.Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Kelley, H. H. &amp;amp; Michela, J. L. (1980). Attribution Theory and Research. Annual Review of Psychology, 31, 457 – 501. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Kučera, D. (2013). Moderni psychologie. Praha: Grada Publishing.&lt;br /&gt;
*Nakonečný, M. (1999). Sociální psychologie. Praha: Academia.&lt;br /&gt;
*Stroebe, H. &amp;amp; Hewstone, M. (2004). Sociální psychologie. Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Škobrtal, P. (2012). Vybrané kapitoly ze sociální psychologie. Ostrava: Ostravská univerzita.&lt;br /&gt;
*Řezáč, J. (1998). Sociální psychologie. Brno: Paido.&lt;br /&gt;
*Weiner, B. (2008). Reflections on the History of Attribution Theory and Research: People, Personalities, Publications, Problems. Social Psychology, 39 (3), 151 – 156. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Externí odkazy ====&lt;br /&gt;
[https://www.youtube.com/watch?v=mDhiyPAD6NQ Video o atribučních tendencích]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://www.uhh.hawaii.edu/~ronald/310/310-Attribution.htm Příklady atribuce v praxi]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://cogweb.ucla.edu/Discourse/Narrative/heider-simmel-demo.swf Experiment A.Michotta zabývající se přisuzováním příčiny chování neživých předmětů (animací)]&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Základy sociální psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Katerina.Ruzickova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=8479</id>
		<title>Atribuce</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=8479"/>
		<updated>2014-11-15T17:29:13Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Katerina.Ruzickova: /* základní atribuční chyba */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
'''Kauzální atribuce''' je [[Sociální psychologie|sociálně-psychologický pojem]]. Je to '''kognitivní proces přisuzování jedné či více příčin vlastnímu chování a chování jiných lidí'''. Jedná se o způsob subjektivního vytváření spojitostí mezi příčinou a následkem chování. Jako speciální případ atribuce je někdy vydělována sebepercepce. &amp;lt;ref&amp;gt;Bem, D. J. (1967). Self-perception: An Alternative Interpretation of Cognitive Dissonance Phenomena. Psychological Review, 74(3), 183-200.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Proces atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuci předcházejí dva kroky:&lt;br /&gt;
#'''[[Vnímání|percepce činu]]'''&lt;br /&gt;
#'''hodnocení záměru činu'''.&lt;br /&gt;
Percepce činu je ovlivněna [[Motivace|motivačními]], kognitivními a podnětovými faktory. Hodnocení záměru činu je ovlivněno myšlenkovými zkratkami, neúplnými informacemi a předpojatostí pozorovatele. Proces probíhá jinak u cizího pozorovatele, kde je atribuce ovlivněna zejména '''informovaností''' pozorovatele a '''očekávaností''' chování aktéra, a jinak při atribuci známého pozorovatele nebo při sebepercepci, kde atribuující osoba rozlišuje především mezi '''pozitivním''' a '''negativním''' chováním. &amp;lt;ref&amp;gt;Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://www.ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Funkce atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce umožňuje lidem pochopit příčiny vnitřních i vnějších událostí a pochopení těchto příčin jim umožňuje se lépe '''adaptovat'''. &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;&amp;gt;Heider, F. (1958). The Psychology of Interpersonal Relations. Retrieved from http://books.google.cz&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:6777539 orig.jpg|400x350px|náhled|Základní dělení atribuce na dispoziční a situační atribuci]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Základní dělení atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce se dělí na dvě základní skupiny:&lt;br /&gt;
#'''vnější'''&lt;br /&gt;
#'''vnitřní'''. &lt;br /&gt;
Vnější (situační, environmentální) atribuce je ovlivněna '''situačními faktory''', tzn. vnějším okolím aktéra (např.: obeznámenost s prostředím, síla podnětů).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vnitřní (osobnostní, dispoziční) atribuce je ovlivněna '''dispozičními faktory''', tzn. [[Psychologie osobnosti|osobností]] aktéra (z atribučního hlediska to jsou především motivy a schopnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Dimenze atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce může být klasifikována v několika dimenzích:&lt;br /&gt;
* '''místo kauzality (kontroly)'''&lt;br /&gt;
Poprvé rozdělil atribuci podle této dimenze Fritz Heider v roce 1958 &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt;, a to na:&lt;br /&gt;
# '''vnitřní místo kontroly'''&lt;br /&gt;
# '''vnější místo kontroly'''&lt;br /&gt;
Lidé s vnitřním místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet dispoziční atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Lidé s vnějším místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet situační atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* '''stabilita'''&lt;br /&gt;
Faktory stability příčiny chování se dělí na:&lt;br /&gt;
# '''stabilní faktory'''&lt;br /&gt;
# '''nestabilní faktory'''&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotní příčinu jako stabilní, pokud je ji '''obtížné (až nemožné) změnit''', např.: [[Inteligence|inteligence]], zákony.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí příčinu jako nestabilní, pokud se dá '''relativně snadno změnit (ovlivnit)''', např.: úsilí.&lt;br /&gt;
* '''záměrnost'''&lt;br /&gt;
* '''kontrolovatelnost'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Vznik pojmu ===&lt;br /&gt;
Tématem atribuce na začátku 20. století zabýval například Ichheiser &amp;lt;ref&amp;gt;Ichheiser, G. (1933). Das Können, die Bedingungen des Könnens und das Erlebnis des Könnens. Zeitschrift für Angewandte Psychologie, 44, 364-378.&amp;lt;/ref&amp;gt; nebo Michotte, který v roce 1946 jako první provedl sérii experimentů týkajících se vnímání kauzality &amp;lt;ref&amp;gt;Michotte, A. (1963). The Perception of Causality. New York: Basic Books.&amp;lt;/ref&amp;gt;. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční proces začal jako první systematicky zkoumat rakouský psycholog působící v Americe, '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Fritz_Heider Fritz Heider]'''. Heider ve své knize ''The Psychology of Interpersonal Relation'' &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot; /&amp;gt; popsal tzv. '''laickou psychologii''' jako [[Vnímání|vnímání]] a posuzování druhých osob i sebe sama v každodenních situacích. Vytvořil první atribuční teorii – naivní analýzu událostí. Rozlišil atribuci na '''dispoziční''' a '''situační'''. Podle těchto dílčích atribucí rozlišil pozorovatele na lidi s vnějším místem kontroly a na lidi s vnitřním místem kontroly. Atribuci považoval za předpoklad porozumění sociální realitě. Studie Heidera a Simmela &amp;lt;ref&amp;gt;Heider, F. &amp;amp; Simmel, M. (1944). An Experimental Study of Apparent Behavior. The American Journal of Psychology, 57, 243-259. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; prokázala silnou tendenci vysvětlovat si chování druhých jako úmyslné.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Koncept atribuce dále rozvinul americký psychologi '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Harold_Kelley Harold H. Kelley]''', který přispěl svou atribuční teorií k hlavnímu proudu sociální psychologie a přiblížil základní Heiderovy myšlenky vědecké obci &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H. H. (1967). Attribution Theory in Social Psychology. Nebraska Symposium on Motivation, 15, 192-238. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční tendence ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:All.png|400x465px|náhled|Atribuční tendence]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční tendence (sklony, styly) představují '''zkreslení vnímaní účastníků interakce''', které ovlivňuje interpretaci vlastního chování i chování ostatních lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Mezi hlavní atribuční tendence patří:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== základní atribuční chyba ===&lt;br /&gt;
Základní atribuční chyba je tendence připisovat '''vyšší vliv rysům aktéra než situaci''', ve které se aktér nachází &amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Amabile, T. &amp;amp; Steinmetz, J. (1977). Social Roles, Social Control and Biases in Social-Perception Processes. Journal of Personality and Social Psychology, 35(7), 485-494. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Pozorovatel tedy většinou posuzuje chování aktéra v dané situaci jako dispoziční („Udělal to, protože je takový.“). Roli hraje i výraznost daných rysů aktéra. &amp;lt;ref&amp;gt;McArthur, L.Z. &amp;amp; Post, D.L. (1977). Figural Emphasis and Person Perception. Journal of Experimental Social Psychology, 13(6), 520-535.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt aktér - pozorovatel ===&lt;br /&gt;
Efekt popisal v roce 1973 Nisbett &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, E. R (1973). Behavior as seen by the actor and as seen by the observer. Journal of Personality and Social Psychology, 27(2), 154-164. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; tak, že aktér má při sebepercepci tendence vytvářet situační atribuce („Nesložil jsem zkoušku, protože mě zkoušející nemá rád.“), zatímco pozorovatel má při sledování chování aktéra tendence vytvářet dispoziční atribuce (&amp;quot;Nesložil zkoušku, protože není dost chytrý.&amp;quot;).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== egocentrické tendence ===&lt;br /&gt;
S teorií egocentrických tendencí přišli v roce 1977 badatelé Schlenker a Miller &amp;lt;ref&amp;gt;Schlenker, B.R. &amp;amp; Miller, R.S. (1977). Egocentrism in Groups: Self-serving Biases or Logical Information Processing?. Journal of Personality and Social Psychology, 35(10), 755-764. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Jsou to '''tendence připisovat si úspěch (sebeprosazující tendence) a nehlásit se k neúspěchu (sebeochraňující tendence)''' (&amp;quot;Vyhrál jsem, protože jsem dobrý.&amp;quot;, &amp;quot;Nevyhrál jsem, protože jsem měl smůlu.&amp;quot;). Roli hraje i náročnost dosažení úspěchu (čím bylo dosažení úspěchu náročnější, tím více ho připisujeme svým dispozicím). U atribuce směrem k ostatním lidem je tato tendence opačná („Vyhrál, protože mu přálo štěstí.“, „Nevyhrál, protože není dost dobrý.“).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt falešného konsenzu ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje, že pozorovatel má tendenci považovat svoje chování v situacích za '''obecnou normu''', alternativní varianty chování považuje za ojedinělé.&amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Green, D. &amp;amp; House, P. (1977). The &amp;quot;False Consensus Effect&amp;quot;: An Egocentric Bias in Social Perception and Attribution Processes. Journal of Experimental Social Psychology, 13(3), 279-301.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== spotlight efekt ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje '''přeceňování''' míry [[Pozornost|pozornosti]], kterou naší osobě věnují ostatní lidé. &amp;lt;ref&amp;gt;Gilovich, T., Savitsky, K. &amp;amp; Medvec, V.H. (2000). The Spotlight Effect in Social Judgment: An Egocentric Bias in Estimates of the Salience of One's Own Actions and Appearance. Journal of Personality and Social Psychology, 78(2), 211-222. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční teorie ==&lt;br /&gt;
Atribuční teorie se věnují '''studiu procesů''', kterými pozorovatel subjektivně vnímá příčiny vlastního jednání a jednání druhých lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== naviní analýza událostí ===&lt;br /&gt;
Pozorovatel situace - podle Heidera „laický (naivní) vědec“ - si '''automaticky, intuitivně a nedokonale''' spojuje navenek projevené chování s jeho nepozorovatelnými příčinami. Svět se stává pro pozorovatele předvídatelnějším, pozorovatel získává pocit větší kontroly a je schopen větší adaptivity &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1985). &amp;quot;Spontaneous&amp;quot; Casual Thinking. Psychological Bulletin, 97(1), 74-84. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Pozorovatel má často tendence částečně nebo zcela ignorovat situační faktory.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== teorie odpovídajících závěrů === &lt;br /&gt;
Teorie odpovídajících závěrů, neboli paradigma atribuce akce, popisuje tendenci pozorovatele připisovat chování aktéra dispoziční příčiny tak, aby se chování dalo odůvodnit již '''známými rysy aktéra nebo očekáváním pozorovatele''' &amp;lt;ref&amp;gt;Jones, E.E. &amp;amp; Davis, K.E. (1965). From Acts to Disposition: The Attribution Process in Person Perception. In L. Berkowitz (Ed.), Advances in Experimental Social Psychology (219-266). Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. V této teorii se rozlišují tři faktory - '''hédonická relevance, zaměřenost na osobu a společenská žádoucnost''' - podle kterých se atribuce dále dělí na:&lt;br /&gt;
# atribuci intence (záměru)&lt;br /&gt;
# atribuci dispozice&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí intence, tzn. jako záměrné, pokud pro něj má '''příjemné nebo nepříjemné následky''' (je hédonicky relevantní), nebo pokud je '''zaměřené na osobu pozorovatele'''. Například pokud je pozorovatel aktérem veřejně uražen, usoudí, že ho aktér urazil záměrně.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí dispozice, tzn. přisuzuje chování aktéra jeho osobnosti, pokud '''není společensky žádoucí'''. Například zlozvyky, nevhodná mluva nebo nedodržení formalit (podržení dveří, uvolnění místa v dopravním prostředku) jsou hodnoceny jako osobnostní charakteristiky.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Kelleyho model ===&lt;br /&gt;
Kelleyho model z let 1967 a 1972 obsahuje dva základní koncepty, do kterých se dělí podle množství informací, které má pozorovatel k dispozici, a to na:&lt;br /&gt;
# kovariační model (k dispozici je větší množství informací)&lt;br /&gt;
# model kauzálních schémat (k dispozici je velmi omezené množství informací)&lt;br /&gt;
Kovariační model popisuje '''atribuci založenou na více pozorováních''' (např.: pozorovatel zná osobnost aktéra a jeho chování z různých situací). Informace z těchto pozorování se dělí do tří skupin:&lt;br /&gt;
* konsenzus&lt;br /&gt;
* konzistence&lt;br /&gt;
* distinktivnost&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konsenzus''' posuzuje stabilitu chování aktéra ve srovnání s ostatními lidmi, tzn. jak je chování aktéra běžné ve srovnání s chováním jiných osob.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konzistence''' posuzuje stabilitu chování aktéra v různých časech, tzn. zda je chování aktéra v určité situaci vždy stejná.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Distinktivnost''' posuzuje stabilitu reakce aktéra v různých prostředích, tzn. zda je chování aktéra stejné i pokud se prostředí změní.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při vysokém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a nízké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování situaci. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při nízkém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a vysoké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování osobnosti aktéra.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Například''' pokud se aktér v kině při sledování filmu nahlas směje, přisoudíme jeho chování dispozici nebo situaci podle toho, jestli se smějí i ostatní lidé (konsenzus), jestli se aktér směje vždy, když sleduje nějaký film (konzistence), nebo/a jestli se aktér často a rád směje i v jiných situacích (distinktivnost). Pokud vidíme, že se smějí i ostatní lidé v kině (vysoký konsenzus) a víme, že se aktér při sledování filmů většinou nesměje (nízká konzistence) a že se příliš nesměje ani v jiných situacích (nízká distinktivnost), můžeme připsat chování aktéra situaci (směje se, protože je film zábavný). Pokud se ale ostatní lidé v kině nesmějí (nízký konsenzus) a my víme, že se aktér směje při sledování všech filmů (vysoká konzistence), připíšeme jeho chování spíše jeho dispozicím (nesměje se, protože je film zábavný, ale proto, že je to projev jeho osobnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;/&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Model kauzálních schémat, neboli konfigurace, popisuje '''atribuci založenou na jednom pozorování'''. Pozorovatel vyvozuje příčiny na základě '''kauzálních schémat''', protože nemá dostatek informací na atribuci podle kovariačního modelu (většinou proto, že je aktér neznámá osoba). Kauzální schémata jsou přesvědčení, stereotypní představy, předsudky nebo zkušenostní schémata, podle kterých pozorovatel provádí atribuce. &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H.H. (1972). Causal Schemata and the Attribution Process. In E.E. Jones, D.E. Kanouse, H.H Kelley, H.E. Nisbett, S. Valins &amp;amp; B. Weiner (Eds.). Attribution: Perceiving the Causes of Behavior, (151-174). Morristown: General Learning Press.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== atribuce příčiny v úkolové situaci ===&lt;br /&gt;
Úspěch nebo selhání v úkolových situacích vyvolá v  subjektu '''specifickou emocionální reakci''' &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1986). An Attributional Theory of Motivation and Emotion. Psychological Review, 92(4), 548-573.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Weiner dělí dané příčiny v úkolové situaci na:&lt;br /&gt;
# vnější a vnitřní&lt;br /&gt;
# stabilní a labilní&lt;br /&gt;
# kontrolovatelné a nekontrolovatelné&lt;br /&gt;
'''Například''' úsilí je labilní, vnitřní, kontrolovatelná příčina, zatímco obtížnost úkolu je stabilní,  vnější, nekontrolovatelná příčina.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Důsledky atribuce ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Situace versus dispozice =====&lt;br /&gt;
Na ochotný čin aktéra pozorovatel reaguje '''přívětivěji''', pokud tento čin připíše dispozičním faktorům, než pokud jej připíše situaci &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Regan, D.T. (1978). Attributional Aspects of Interpersonal Attraction. In J.H.Harvey, W.Ickes &amp;amp; R.F.Kidd (Eds.), New Directions in Attribution Research, 2 (212 - 235). Hillsdale: Lawrence Erlbaum Associates.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Naopak zraňující činy jsou pozorovatelem více tolerovány, pokud jsou připsány situačním faktorům.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Výkon je '''snadněji atribuován situačně než dispozičně''' a v případě, že je připsán situačním faktorům, je hodnocen spíše negativně. Například pokud nadřízený soustavně dohlíží na podřízeného pracovníka, je tento pracovník hodnocen jako méně důvěryhodný než nemonitorovaný pracovník &amp;lt;ref&amp;gt;Strickland, L.H., Aboud, F.E., Gergen, K.J., Jahoda, G. &amp;amp; Tajfel, H. (1976). The &amp;quot;power structure&amp;quot; in social psychology. Representative Research in Social Psychology, 7. 79 - 86.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Výkon monitorovaného pracovníka je totiž připisován vnějšímu tlaku, tedy situačnímu faktoru.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuce je často uplatňována při sledování '''reklam''', kdy se divák rozhoduje, zda připsat zprávu snažící se ho přesvědčit o kvalitě určitého výrobku osobnosti aktéra (v této situaci herce v reklamě) nebo jeho situaci (tzn. jeho roli). U dětí školního věku byla zjištěna silná korelace mezi připsáním příčiny chování herce v reklamě situačním faktorům a uvědomováním si nesouladu mezi prezentovaným a skutečným výrobkem.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Vnitřní versus vnější motivace =====&lt;br /&gt;
Atribuce také ovlivňuje '''posun mezi vnitřní a vnější motivací'''. Výzkum provedený s dětmi ve školce dokázal, že pokud byla polovině skupiny dětí, která si ráda kreslila s barevnými fixy, byla za kreslení nabídnuta odměna, zájem této poloviny se snížil oproti skupině, které za kreslení žádná odměna nabídnuta nebyla &amp;lt;ref&amp;gt;Lepper, M.R., Greene, D. &amp;amp; Nisbett, R.E. (1973). Undermining Children's Intrinsic Interest with Extrinsic Reward: A Test of Overjustification Hypothesis. Journal of Personality and Social Psychology, 28(1), 129 - 137.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Díky atribuční tendenci totiž člověk, kterému je za určitý úkon nabídnuta odměna, začne vnímat vnější motivaci k úkonu a '''přestane vnímat vnitřní motivaci'''. To ho vede k závěru, že pokud k danému úkonu potřebuje vnější motivaci, zřejmě jej činnost příliš nebaví.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Příčiny vzrušení =====&lt;br /&gt;
Atribuce má výrazný vliv na '''prožívání emočního vzrušení'''. Bylo zjištěno, že pokud bylo možno excitaci připsat vnější příčinu (například zvýšená hladina adrenalinu v důsledku rizikového sportu nebo cvičení), bylo výsledné emoční prožívání excitací mnohem '''méně ovlivněno''', než pokud se nedala připsat situačnímu faktoru &amp;lt;ref&amp;gt;Schachter, S. &amp;amp; Singer, J. (1962). Cognitive, Social, and Physiological Determinants of Emotional State. Psychological Review, 69(5), 379 - 399.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Emoční prožívání excitace se zvýšilo také při špatně interpretované atribuci, tzn. pokud byla excitaci připsána nesprávná příčina &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, R.E. &amp;amp; Schachter, S. (1966). Cognitive Manipulation of Pain. Journal of Experimental Social Psychology, 2(3), 227 - 236.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Reference ====&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Použitá literatura ====&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*Collinová, C. et al. (2014). Kniha psychologie. Praha: Eudomedia, k.s. - Knižní klub.&lt;br /&gt;
*Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayes, B. &amp;amp; Hesketh, B. (1989). Attribution Theory, Judgmental Biases, and Cognitive Behavior Modification: Prospects and Problems. Cognitive Therapy and Research, 13 (3), 211 – 230. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayesová, N. (2009). Základy sociální psychologie.Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Kelley, H. H. &amp;amp; Michela, J. L. (1980). Attribution Theory and Research. Annual Review of Psychology, 31, 457 – 501. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Kučera, D. (2013). Moderni psychologie. Praha: Grada Publishing.&lt;br /&gt;
*Nakonečný, M. (1999). Sociální psychologie. Praha: Academia.&lt;br /&gt;
*Stroebe, H. &amp;amp; Hewstone, M. (2004). Sociální psychologie. Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Škobrtal, P. (2012). Vybrané kapitoly ze sociální psychologie. Ostrava: Ostravská univerzita.&lt;br /&gt;
*Řezáč, J. (1998). Sociální psychologie. Brno: Paido.&lt;br /&gt;
*Weiner, B. (2008). Reflections on the History of Attribution Theory and Research: People, Personalities, Publications, Problems. Social Psychology, 39 (3), 151 – 156. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Externí odkazy ====&lt;br /&gt;
[https://www.youtube.com/watch?v=mDhiyPAD6NQ Video o atribučních tendencích]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://www.uhh.hawaii.edu/~ronald/310/310-Attribution.htm Příklady atribuce v praxi]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://cogweb.ucla.edu/Discourse/Narrative/heider-simmel-demo.swf Experiment A.Michotta zabývající se přisuzováním příčiny chování neživých předmětů (animací)]&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Základy sociální psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Katerina.Ruzickova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=8478</id>
		<title>Atribuce</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=8478"/>
		<updated>2014-11-15T17:28:34Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Katerina.Ruzickova: /* Vznik pojmu */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
'''Kauzální atribuce''' je [[Sociální psychologie|sociálně-psychologický pojem]]. Je to '''kognitivní proces přisuzování jedné či více příčin vlastnímu chování a chování jiných lidí'''. Jedná se o způsob subjektivního vytváření spojitostí mezi příčinou a následkem chování. Jako speciální případ atribuce je někdy vydělována sebepercepce. &amp;lt;ref&amp;gt;Bem, D. J. (1967). Self-perception: An Alternative Interpretation of Cognitive Dissonance Phenomena. Psychological Review, 74(3), 183-200.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Proces atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuci předcházejí dva kroky:&lt;br /&gt;
#'''[[Vnímání|percepce činu]]'''&lt;br /&gt;
#'''hodnocení záměru činu'''.&lt;br /&gt;
Percepce činu je ovlivněna [[Motivace|motivačními]], kognitivními a podnětovými faktory. Hodnocení záměru činu je ovlivněno myšlenkovými zkratkami, neúplnými informacemi a předpojatostí pozorovatele. Proces probíhá jinak u cizího pozorovatele, kde je atribuce ovlivněna zejména '''informovaností''' pozorovatele a '''očekávaností''' chování aktéra, a jinak při atribuci známého pozorovatele nebo při sebepercepci, kde atribuující osoba rozlišuje především mezi '''pozitivním''' a '''negativním''' chováním. &amp;lt;ref&amp;gt;Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://www.ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Funkce atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce umožňuje lidem pochopit příčiny vnitřních i vnějších událostí a pochopení těchto příčin jim umožňuje se lépe '''adaptovat'''. &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;&amp;gt;Heider, F. (1958). The Psychology of Interpersonal Relations. Retrieved from http://books.google.cz&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:6777539 orig.jpg|400x350px|náhled|Základní dělení atribuce na dispoziční a situační atribuci]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Základní dělení atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce se dělí na dvě základní skupiny:&lt;br /&gt;
#'''vnější'''&lt;br /&gt;
#'''vnitřní'''. &lt;br /&gt;
Vnější (situační, environmentální) atribuce je ovlivněna '''situačními faktory''', tzn. vnějším okolím aktéra (např.: obeznámenost s prostředím, síla podnětů).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vnitřní (osobnostní, dispoziční) atribuce je ovlivněna '''dispozičními faktory''', tzn. [[Psychologie osobnosti|osobností]] aktéra (z atribučního hlediska to jsou především motivy a schopnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Dimenze atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce může být klasifikována v několika dimenzích:&lt;br /&gt;
* '''místo kauzality (kontroly)'''&lt;br /&gt;
Poprvé rozdělil atribuci podle této dimenze Fritz Heider v roce 1958 &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt;, a to na:&lt;br /&gt;
# '''vnitřní místo kontroly'''&lt;br /&gt;
# '''vnější místo kontroly'''&lt;br /&gt;
Lidé s vnitřním místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet dispoziční atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Lidé s vnějším místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet situační atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* '''stabilita'''&lt;br /&gt;
Faktory stability příčiny chování se dělí na:&lt;br /&gt;
# '''stabilní faktory'''&lt;br /&gt;
# '''nestabilní faktory'''&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotní příčinu jako stabilní, pokud je ji '''obtížné (až nemožné) změnit''', např.: [[Inteligence|inteligence]], zákony.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí příčinu jako nestabilní, pokud se dá '''relativně snadno změnit (ovlivnit)''', např.: úsilí.&lt;br /&gt;
* '''záměrnost'''&lt;br /&gt;
* '''kontrolovatelnost'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Vznik pojmu ===&lt;br /&gt;
Tématem atribuce na začátku 20. století zabýval například Ichheiser &amp;lt;ref&amp;gt;Ichheiser, G. (1933). Das Können, die Bedingungen des Könnens und das Erlebnis des Könnens. Zeitschrift für Angewandte Psychologie, 44, 364-378.&amp;lt;/ref&amp;gt; nebo Michotte, který v roce 1946 jako první provedl sérii experimentů týkajících se vnímání kauzality &amp;lt;ref&amp;gt;Michotte, A. (1963). The Perception of Causality. New York: Basic Books.&amp;lt;/ref&amp;gt;. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční proces začal jako první systematicky zkoumat rakouský psycholog působící v Americe, '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Fritz_Heider Fritz Heider]'''. Heider ve své knize ''The Psychology of Interpersonal Relation'' &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot; /&amp;gt; popsal tzv. '''laickou psychologii''' jako [[Vnímání|vnímání]] a posuzování druhých osob i sebe sama v každodenních situacích. Vytvořil první atribuční teorii – naivní analýzu událostí. Rozlišil atribuci na '''dispoziční''' a '''situační'''. Podle těchto dílčích atribucí rozlišil pozorovatele na lidi s vnějším místem kontroly a na lidi s vnitřním místem kontroly. Atribuci považoval za předpoklad porozumění sociální realitě. Studie Heidera a Simmela &amp;lt;ref&amp;gt;Heider, F. &amp;amp; Simmel, M. (1944). An Experimental Study of Apparent Behavior. The American Journal of Psychology, 57, 243-259. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; prokázala silnou tendenci vysvětlovat si chování druhých jako úmyslné.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Koncept atribuce dále rozvinul americký psychologi '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Harold_Kelley Harold H. Kelley]''', který přispěl svou atribuční teorií k hlavnímu proudu sociální psychologie a přiblížil základní Heiderovy myšlenky vědecké obci &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H. H. (1967). Attribution Theory in Social Psychology. Nebraska Symposium on Motivation, 15, 192-238. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční tendence ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:All.png|400x465px|náhled|Atribuční tendence]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční tendence (sklony, styly) představují '''zkreslení vnímaní účastníků interakce''', které ovlivňuje interpretaci vlastního chování i chování ostatních lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Mezi hlavní atribuční tendence patří:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== základní atribuční chyba ===&lt;br /&gt;
Základní atribuční chyba je tendence připisovat '''vyšší vliv rysům aktéra než situaci''', ve které se aktér nachází &amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Amabile, T. &amp;amp; Steinmetz, J. (1977). Social Roles, Social Control and Biases in Social-Perception Processes. Journal of Personality and Social Psychology, 35(7), 485-494. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Pozorovatel tedy většinou posuzuje chování aktéra v dané situaci jako dispoziční („Udělal to, protože je takový.“). Roli hraje i vliv význačnosti (výraznosti) daných rysů aktéra. &amp;lt;ref&amp;gt;McArthur, L.Z. &amp;amp; Post, D.L. (1977). Figural Emphasis and Person Perception. Journal of Experimental Social Psychology, 13(6), 520-535.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt aktér - pozorovatel ===&lt;br /&gt;
Efekt popisal v roce 1973 Nisbett &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, E. R (1973). Behavior as seen by the actor and as seen by the observer. Journal of Personality and Social Psychology, 27(2), 154-164. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; tak, že aktér má při sebepercepci tendence vytvářet situační atribuce („Nesložil jsem zkoušku, protože mě zkoušející nemá rád.“), zatímco pozorovatel má při sledování chování aktéra tendence vytvářet dispoziční atribuce (&amp;quot;Nesložil zkoušku, protože není dost chytrý.&amp;quot;).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== egocentrické tendence ===&lt;br /&gt;
S teorií egocentrických tendencí přišli v roce 1977 badatelé Schlenker a Miller &amp;lt;ref&amp;gt;Schlenker, B.R. &amp;amp; Miller, R.S. (1977). Egocentrism in Groups: Self-serving Biases or Logical Information Processing?. Journal of Personality and Social Psychology, 35(10), 755-764. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Jsou to '''tendence připisovat si úspěch (sebeprosazující tendence) a nehlásit se k neúspěchu (sebeochraňující tendence)''' (&amp;quot;Vyhrál jsem, protože jsem dobrý.&amp;quot;, &amp;quot;Nevyhrál jsem, protože jsem měl smůlu.&amp;quot;). Roli hraje i náročnost dosažení úspěchu (čím bylo dosažení úspěchu náročnější, tím více ho připisujeme svým dispozicím). U atribuce směrem k ostatním lidem je tato tendence opačná („Vyhrál, protože mu přálo štěstí.“, „Nevyhrál, protože není dost dobrý.“).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt falešného konsenzu ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje, že pozorovatel má tendenci považovat svoje chování v situacích za '''obecnou normu''', alternativní varianty chování považuje za ojedinělé.&amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Green, D. &amp;amp; House, P. (1977). The &amp;quot;False Consensus Effect&amp;quot;: An Egocentric Bias in Social Perception and Attribution Processes. Journal of Experimental Social Psychology, 13(3), 279-301.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== spotlight efekt ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje '''přeceňování''' míry [[Pozornost|pozornosti]], kterou naší osobě věnují ostatní lidé. &amp;lt;ref&amp;gt;Gilovich, T., Savitsky, K. &amp;amp; Medvec, V.H. (2000). The Spotlight Effect in Social Judgment: An Egocentric Bias in Estimates of the Salience of One's Own Actions and Appearance. Journal of Personality and Social Psychology, 78(2), 211-222. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční teorie ==&lt;br /&gt;
Atribuční teorie se věnují '''studiu procesů''', kterými pozorovatel subjektivně vnímá příčiny vlastního jednání a jednání druhých lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== naviní analýza událostí ===&lt;br /&gt;
Pozorovatel situace - podle Heidera „laický (naivní) vědec“ - si '''automaticky, intuitivně a nedokonale''' spojuje navenek projevené chování s jeho nepozorovatelnými příčinami. Svět se stává pro pozorovatele předvídatelnějším, pozorovatel získává pocit větší kontroly a je schopen větší adaptivity &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1985). &amp;quot;Spontaneous&amp;quot; Casual Thinking. Psychological Bulletin, 97(1), 74-84. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Pozorovatel má často tendence částečně nebo zcela ignorovat situační faktory.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== teorie odpovídajících závěrů === &lt;br /&gt;
Teorie odpovídajících závěrů, neboli paradigma atribuce akce, popisuje tendenci pozorovatele připisovat chování aktéra dispoziční příčiny tak, aby se chování dalo odůvodnit již '''známými rysy aktéra nebo očekáváním pozorovatele''' &amp;lt;ref&amp;gt;Jones, E.E. &amp;amp; Davis, K.E. (1965). From Acts to Disposition: The Attribution Process in Person Perception. In L. Berkowitz (Ed.), Advances in Experimental Social Psychology (219-266). Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. V této teorii se rozlišují tři faktory - '''hédonická relevance, zaměřenost na osobu a společenská žádoucnost''' - podle kterých se atribuce dále dělí na:&lt;br /&gt;
# atribuci intence (záměru)&lt;br /&gt;
# atribuci dispozice&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí intence, tzn. jako záměrné, pokud pro něj má '''příjemné nebo nepříjemné následky''' (je hédonicky relevantní), nebo pokud je '''zaměřené na osobu pozorovatele'''. Například pokud je pozorovatel aktérem veřejně uražen, usoudí, že ho aktér urazil záměrně.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí dispozice, tzn. přisuzuje chování aktéra jeho osobnosti, pokud '''není společensky žádoucí'''. Například zlozvyky, nevhodná mluva nebo nedodržení formalit (podržení dveří, uvolnění místa v dopravním prostředku) jsou hodnoceny jako osobnostní charakteristiky.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Kelleyho model ===&lt;br /&gt;
Kelleyho model z let 1967 a 1972 obsahuje dva základní koncepty, do kterých se dělí podle množství informací, které má pozorovatel k dispozici, a to na:&lt;br /&gt;
# kovariační model (k dispozici je větší množství informací)&lt;br /&gt;
# model kauzálních schémat (k dispozici je velmi omezené množství informací)&lt;br /&gt;
Kovariační model popisuje '''atribuci založenou na více pozorováních''' (např.: pozorovatel zná osobnost aktéra a jeho chování z různých situací). Informace z těchto pozorování se dělí do tří skupin:&lt;br /&gt;
* konsenzus&lt;br /&gt;
* konzistence&lt;br /&gt;
* distinktivnost&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konsenzus''' posuzuje stabilitu chování aktéra ve srovnání s ostatními lidmi, tzn. jak je chování aktéra běžné ve srovnání s chováním jiných osob.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konzistence''' posuzuje stabilitu chování aktéra v různých časech, tzn. zda je chování aktéra v určité situaci vždy stejná.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Distinktivnost''' posuzuje stabilitu reakce aktéra v různých prostředích, tzn. zda je chování aktéra stejné i pokud se prostředí změní.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při vysokém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a nízké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování situaci. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při nízkém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a vysoké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování osobnosti aktéra.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Například''' pokud se aktér v kině při sledování filmu nahlas směje, přisoudíme jeho chování dispozici nebo situaci podle toho, jestli se smějí i ostatní lidé (konsenzus), jestli se aktér směje vždy, když sleduje nějaký film (konzistence), nebo/a jestli se aktér často a rád směje i v jiných situacích (distinktivnost). Pokud vidíme, že se smějí i ostatní lidé v kině (vysoký konsenzus) a víme, že se aktér při sledování filmů většinou nesměje (nízká konzistence) a že se příliš nesměje ani v jiných situacích (nízká distinktivnost), můžeme připsat chování aktéra situaci (směje se, protože je film zábavný). Pokud se ale ostatní lidé v kině nesmějí (nízký konsenzus) a my víme, že se aktér směje při sledování všech filmů (vysoká konzistence), připíšeme jeho chování spíše jeho dispozicím (nesměje se, protože je film zábavný, ale proto, že je to projev jeho osobnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;/&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Model kauzálních schémat, neboli konfigurace, popisuje '''atribuci založenou na jednom pozorování'''. Pozorovatel vyvozuje příčiny na základě '''kauzálních schémat''', protože nemá dostatek informací na atribuci podle kovariačního modelu (většinou proto, že je aktér neznámá osoba). Kauzální schémata jsou přesvědčení, stereotypní představy, předsudky nebo zkušenostní schémata, podle kterých pozorovatel provádí atribuce. &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H.H. (1972). Causal Schemata and the Attribution Process. In E.E. Jones, D.E. Kanouse, H.H Kelley, H.E. Nisbett, S. Valins &amp;amp; B. Weiner (Eds.). Attribution: Perceiving the Causes of Behavior, (151-174). Morristown: General Learning Press.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== atribuce příčiny v úkolové situaci ===&lt;br /&gt;
Úspěch nebo selhání v úkolových situacích vyvolá v  subjektu '''specifickou emocionální reakci''' &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1986). An Attributional Theory of Motivation and Emotion. Psychological Review, 92(4), 548-573.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Weiner dělí dané příčiny v úkolové situaci na:&lt;br /&gt;
# vnější a vnitřní&lt;br /&gt;
# stabilní a labilní&lt;br /&gt;
# kontrolovatelné a nekontrolovatelné&lt;br /&gt;
'''Například''' úsilí je labilní, vnitřní, kontrolovatelná příčina, zatímco obtížnost úkolu je stabilní,  vnější, nekontrolovatelná příčina.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Důsledky atribuce ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Situace versus dispozice =====&lt;br /&gt;
Na ochotný čin aktéra pozorovatel reaguje '''přívětivěji''', pokud tento čin připíše dispozičním faktorům, než pokud jej připíše situaci &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Regan, D.T. (1978). Attributional Aspects of Interpersonal Attraction. In J.H.Harvey, W.Ickes &amp;amp; R.F.Kidd (Eds.), New Directions in Attribution Research, 2 (212 - 235). Hillsdale: Lawrence Erlbaum Associates.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Naopak zraňující činy jsou pozorovatelem více tolerovány, pokud jsou připsány situačním faktorům.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Výkon je '''snadněji atribuován situačně než dispozičně''' a v případě, že je připsán situačním faktorům, je hodnocen spíše negativně. Například pokud nadřízený soustavně dohlíží na podřízeného pracovníka, je tento pracovník hodnocen jako méně důvěryhodný než nemonitorovaný pracovník &amp;lt;ref&amp;gt;Strickland, L.H., Aboud, F.E., Gergen, K.J., Jahoda, G. &amp;amp; Tajfel, H. (1976). The &amp;quot;power structure&amp;quot; in social psychology. Representative Research in Social Psychology, 7. 79 - 86.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Výkon monitorovaného pracovníka je totiž připisován vnějšímu tlaku, tedy situačnímu faktoru.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuce je často uplatňována při sledování '''reklam''', kdy se divák rozhoduje, zda připsat zprávu snažící se ho přesvědčit o kvalitě určitého výrobku osobnosti aktéra (v této situaci herce v reklamě) nebo jeho situaci (tzn. jeho roli). U dětí školního věku byla zjištěna silná korelace mezi připsáním příčiny chování herce v reklamě situačním faktorům a uvědomováním si nesouladu mezi prezentovaným a skutečným výrobkem.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Vnitřní versus vnější motivace =====&lt;br /&gt;
Atribuce také ovlivňuje '''posun mezi vnitřní a vnější motivací'''. Výzkum provedený s dětmi ve školce dokázal, že pokud byla polovině skupiny dětí, která si ráda kreslila s barevnými fixy, byla za kreslení nabídnuta odměna, zájem této poloviny se snížil oproti skupině, které za kreslení žádná odměna nabídnuta nebyla &amp;lt;ref&amp;gt;Lepper, M.R., Greene, D. &amp;amp; Nisbett, R.E. (1973). Undermining Children's Intrinsic Interest with Extrinsic Reward: A Test of Overjustification Hypothesis. Journal of Personality and Social Psychology, 28(1), 129 - 137.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Díky atribuční tendenci totiž člověk, kterému je za určitý úkon nabídnuta odměna, začne vnímat vnější motivaci k úkonu a '''přestane vnímat vnitřní motivaci'''. To ho vede k závěru, že pokud k danému úkonu potřebuje vnější motivaci, zřejmě jej činnost příliš nebaví.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Příčiny vzrušení =====&lt;br /&gt;
Atribuce má výrazný vliv na '''prožívání emočního vzrušení'''. Bylo zjištěno, že pokud bylo možno excitaci připsat vnější příčinu (například zvýšená hladina adrenalinu v důsledku rizikového sportu nebo cvičení), bylo výsledné emoční prožívání excitací mnohem '''méně ovlivněno''', než pokud se nedala připsat situačnímu faktoru &amp;lt;ref&amp;gt;Schachter, S. &amp;amp; Singer, J. (1962). Cognitive, Social, and Physiological Determinants of Emotional State. Psychological Review, 69(5), 379 - 399.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Emoční prožívání excitace se zvýšilo také při špatně interpretované atribuci, tzn. pokud byla excitaci připsána nesprávná příčina &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, R.E. &amp;amp; Schachter, S. (1966). Cognitive Manipulation of Pain. Journal of Experimental Social Psychology, 2(3), 227 - 236.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Reference ====&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Použitá literatura ====&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*Collinová, C. et al. (2014). Kniha psychologie. Praha: Eudomedia, k.s. - Knižní klub.&lt;br /&gt;
*Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayes, B. &amp;amp; Hesketh, B. (1989). Attribution Theory, Judgmental Biases, and Cognitive Behavior Modification: Prospects and Problems. Cognitive Therapy and Research, 13 (3), 211 – 230. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayesová, N. (2009). Základy sociální psychologie.Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Kelley, H. H. &amp;amp; Michela, J. L. (1980). Attribution Theory and Research. Annual Review of Psychology, 31, 457 – 501. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Kučera, D. (2013). Moderni psychologie. Praha: Grada Publishing.&lt;br /&gt;
*Nakonečný, M. (1999). Sociální psychologie. Praha: Academia.&lt;br /&gt;
*Stroebe, H. &amp;amp; Hewstone, M. (2004). Sociální psychologie. Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Škobrtal, P. (2012). Vybrané kapitoly ze sociální psychologie. Ostrava: Ostravská univerzita.&lt;br /&gt;
*Řezáč, J. (1998). Sociální psychologie. Brno: Paido.&lt;br /&gt;
*Weiner, B. (2008). Reflections on the History of Attribution Theory and Research: People, Personalities, Publications, Problems. Social Psychology, 39 (3), 151 – 156. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Externí odkazy ====&lt;br /&gt;
[https://www.youtube.com/watch?v=mDhiyPAD6NQ Video o atribučních tendencích]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://www.uhh.hawaii.edu/~ronald/310/310-Attribution.htm Příklady atribuce v praxi]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://cogweb.ucla.edu/Discourse/Narrative/heider-simmel-demo.swf Experiment A.Michotta zabývající se přisuzováním příčiny chování neživých předmětů (animací)]&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Základy sociální psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Katerina.Ruzickova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=8477</id>
		<title>Atribuce</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=8477"/>
		<updated>2014-11-15T17:27:22Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Katerina.Ruzickova: /* Vznik pojmu */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
'''Kauzální atribuce''' je [[Sociální psychologie|sociálně-psychologický pojem]]. Je to '''kognitivní proces přisuzování jedné či více příčin vlastnímu chování a chování jiných lidí'''. Jedná se o způsob subjektivního vytváření spojitostí mezi příčinou a následkem chování. Jako speciální případ atribuce je někdy vydělována sebepercepce. &amp;lt;ref&amp;gt;Bem, D. J. (1967). Self-perception: An Alternative Interpretation of Cognitive Dissonance Phenomena. Psychological Review, 74(3), 183-200.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Proces atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuci předcházejí dva kroky:&lt;br /&gt;
#'''[[Vnímání|percepce činu]]'''&lt;br /&gt;
#'''hodnocení záměru činu'''.&lt;br /&gt;
Percepce činu je ovlivněna [[Motivace|motivačními]], kognitivními a podnětovými faktory. Hodnocení záměru činu je ovlivněno myšlenkovými zkratkami, neúplnými informacemi a předpojatostí pozorovatele. Proces probíhá jinak u cizího pozorovatele, kde je atribuce ovlivněna zejména '''informovaností''' pozorovatele a '''očekávaností''' chování aktéra, a jinak při atribuci známého pozorovatele nebo při sebepercepci, kde atribuující osoba rozlišuje především mezi '''pozitivním''' a '''negativním''' chováním. &amp;lt;ref&amp;gt;Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://www.ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Funkce atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce umožňuje lidem pochopit příčiny vnitřních i vnějších událostí a pochopení těchto příčin jim umožňuje se lépe '''adaptovat'''. &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;&amp;gt;Heider, F. (1958). The Psychology of Interpersonal Relations. Retrieved from http://books.google.cz&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:6777539 orig.jpg|400x350px|náhled|Základní dělení atribuce na dispoziční a situační atribuci]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Základní dělení atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce se dělí na dvě základní skupiny:&lt;br /&gt;
#'''vnější'''&lt;br /&gt;
#'''vnitřní'''. &lt;br /&gt;
Vnější (situační, environmentální) atribuce je ovlivněna '''situačními faktory''', tzn. vnějším okolím aktéra (např.: obeznámenost s prostředím, síla podnětů).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vnitřní (osobnostní, dispoziční) atribuce je ovlivněna '''dispozičními faktory''', tzn. [[Psychologie osobnosti|osobností]] aktéra (z atribučního hlediska to jsou především motivy a schopnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Dimenze atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce může být klasifikována v několika dimenzích:&lt;br /&gt;
* '''místo kauzality (kontroly)'''&lt;br /&gt;
Poprvé rozdělil atribuci podle této dimenze Fritz Heider v roce 1958 &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt;, a to na:&lt;br /&gt;
# '''vnitřní místo kontroly'''&lt;br /&gt;
# '''vnější místo kontroly'''&lt;br /&gt;
Lidé s vnitřním místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet dispoziční atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Lidé s vnějším místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet situační atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* '''stabilita'''&lt;br /&gt;
Faktory stability příčiny chování se dělí na:&lt;br /&gt;
# '''stabilní faktory'''&lt;br /&gt;
# '''nestabilní faktory'''&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotní příčinu jako stabilní, pokud je ji '''obtížné (až nemožné) změnit''', např.: [[Inteligence|inteligence]], zákony.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí příčinu jako nestabilní, pokud se dá '''relativně snadno změnit (ovlivnit)''', např.: úsilí.&lt;br /&gt;
* '''záměrnost'''&lt;br /&gt;
* '''kontrolovatelnost'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Vznik pojmu ===&lt;br /&gt;
Tématem atribuce na začátku 20. století zabýval například Ichheiser &amp;lt;ref&amp;gt;Ichheiser, G. (1933). Das Können, die Bedingungen des Könnens und das Erlebnis des Könnens. Zeitschrift für Angewandte Psychologie, 44, 364-378.&amp;lt;/ref&amp;gt; nebo Michotte, který v roce 1946 jako první provedl sérii experimentů týkajících se vnímání kauzality &amp;lt;ref&amp;gt;Michotte, A. (1963). The Perception of Causality. New York: Basic Books.&amp;lt;/ref&amp;gt;. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční proces začal jako první systematicky zkoumat rakouský psycholog působící v Americe, '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Fritz_Heider Fritz Heider]'''. Heider ve své knize ''The Psychology of Interpersonal Relation'' &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot; /&amp;gt; popsal tzv. '''laickou psychologii''' jako [[Vnímání|vnímání]] a posuzování druhých osob i sebe sama v každodenních situacích. Vytvořil první atribuční teorii – naivní analýzu událostí. Rozlišil atribuci na '''dispoziční''' a '''situační'''. Podle těchto dílčích atribucí rozlišil pozorovatele na lidi s vnějším místem kontroly a na lidi s vnitřním místem kontroly. Atribuci považoval za předpoklad porozumění sociální realitě. Studie Heidera a Simmela &amp;lt;ref&amp;gt;Heider, F. &amp;amp; Simmel, M. (1944). An Experimental Study of Apparent Behavior. The American Journal of Psychology, 57, 243-259. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; prokázala silnou tendenci lidí vysvětlovat si chování druhých jako úmyslné.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Koncept atribuce dále rozvinul americký psychologi '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Harold_Kelley Harold H. Kelley]''', který přispěl svou atribuční teorií k hlavnímu proudu sociální psychologie a přiblížil základní Heiderovy myšlenky vědecké obci &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H. H. (1967). Attribution Theory in Social Psychology. Nebraska Symposium on Motivation, 15, 192-238. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční tendence ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:All.png|400x465px|náhled|Atribuční tendence]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční tendence (sklony, styly) představují '''zkreslení vnímaní účastníků interakce''', které ovlivňuje interpretaci vlastního chování i chování ostatních lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Mezi hlavní atribuční tendence patří:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== základní atribuční chyba ===&lt;br /&gt;
Základní atribuční chyba je tendence připisovat '''vyšší vliv rysům aktéra než situaci''', ve které se aktér nachází &amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Amabile, T. &amp;amp; Steinmetz, J. (1977). Social Roles, Social Control and Biases in Social-Perception Processes. Journal of Personality and Social Psychology, 35(7), 485-494. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Pozorovatel tedy většinou posuzuje chování aktéra v dané situaci jako dispoziční („Udělal to, protože je takový.“). Roli hraje i vliv význačnosti (výraznosti) daných rysů aktéra. &amp;lt;ref&amp;gt;McArthur, L.Z. &amp;amp; Post, D.L. (1977). Figural Emphasis and Person Perception. Journal of Experimental Social Psychology, 13(6), 520-535.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt aktér - pozorovatel ===&lt;br /&gt;
Efekt popisal v roce 1973 Nisbett &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, E. R (1973). Behavior as seen by the actor and as seen by the observer. Journal of Personality and Social Psychology, 27(2), 154-164. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; tak, že aktér má při sebepercepci tendence vytvářet situační atribuce („Nesložil jsem zkoušku, protože mě zkoušející nemá rád.“), zatímco pozorovatel má při sledování chování aktéra tendence vytvářet dispoziční atribuce (&amp;quot;Nesložil zkoušku, protože není dost chytrý.&amp;quot;).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== egocentrické tendence ===&lt;br /&gt;
S teorií egocentrických tendencí přišli v roce 1977 badatelé Schlenker a Miller &amp;lt;ref&amp;gt;Schlenker, B.R. &amp;amp; Miller, R.S. (1977). Egocentrism in Groups: Self-serving Biases or Logical Information Processing?. Journal of Personality and Social Psychology, 35(10), 755-764. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Jsou to '''tendence připisovat si úspěch (sebeprosazující tendence) a nehlásit se k neúspěchu (sebeochraňující tendence)''' (&amp;quot;Vyhrál jsem, protože jsem dobrý.&amp;quot;, &amp;quot;Nevyhrál jsem, protože jsem měl smůlu.&amp;quot;). Roli hraje i náročnost dosažení úspěchu (čím bylo dosažení úspěchu náročnější, tím více ho připisujeme svým dispozicím). U atribuce směrem k ostatním lidem je tato tendence opačná („Vyhrál, protože mu přálo štěstí.“, „Nevyhrál, protože není dost dobrý.“).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt falešného konsenzu ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje, že pozorovatel má tendenci považovat svoje chování v situacích za '''obecnou normu''', alternativní varianty chování považuje za ojedinělé.&amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Green, D. &amp;amp; House, P. (1977). The &amp;quot;False Consensus Effect&amp;quot;: An Egocentric Bias in Social Perception and Attribution Processes. Journal of Experimental Social Psychology, 13(3), 279-301.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== spotlight efekt ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje '''přeceňování''' míry [[Pozornost|pozornosti]], kterou naší osobě věnují ostatní lidé. &amp;lt;ref&amp;gt;Gilovich, T., Savitsky, K. &amp;amp; Medvec, V.H. (2000). The Spotlight Effect in Social Judgment: An Egocentric Bias in Estimates of the Salience of One's Own Actions and Appearance. Journal of Personality and Social Psychology, 78(2), 211-222. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční teorie ==&lt;br /&gt;
Atribuční teorie se věnují '''studiu procesů''', kterými pozorovatel subjektivně vnímá příčiny vlastního jednání a jednání druhých lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== naviní analýza událostí ===&lt;br /&gt;
Pozorovatel situace - podle Heidera „laický (naivní) vědec“ - si '''automaticky, intuitivně a nedokonale''' spojuje navenek projevené chování s jeho nepozorovatelnými příčinami. Svět se stává pro pozorovatele předvídatelnějším, pozorovatel získává pocit větší kontroly a je schopen větší adaptivity &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1985). &amp;quot;Spontaneous&amp;quot; Casual Thinking. Psychological Bulletin, 97(1), 74-84. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Pozorovatel má často tendence částečně nebo zcela ignorovat situační faktory.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== teorie odpovídajících závěrů === &lt;br /&gt;
Teorie odpovídajících závěrů, neboli paradigma atribuce akce, popisuje tendenci pozorovatele připisovat chování aktéra dispoziční příčiny tak, aby se chování dalo odůvodnit již '''známými rysy aktéra nebo očekáváním pozorovatele''' &amp;lt;ref&amp;gt;Jones, E.E. &amp;amp; Davis, K.E. (1965). From Acts to Disposition: The Attribution Process in Person Perception. In L. Berkowitz (Ed.), Advances in Experimental Social Psychology (219-266). Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. V této teorii se rozlišují tři faktory - '''hédonická relevance, zaměřenost na osobu a společenská žádoucnost''' - podle kterých se atribuce dále dělí na:&lt;br /&gt;
# atribuci intence (záměru)&lt;br /&gt;
# atribuci dispozice&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí intence, tzn. jako záměrné, pokud pro něj má '''příjemné nebo nepříjemné následky''' (je hédonicky relevantní), nebo pokud je '''zaměřené na osobu pozorovatele'''. Například pokud je pozorovatel aktérem veřejně uražen, usoudí, že ho aktér urazil záměrně.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí dispozice, tzn. přisuzuje chování aktéra jeho osobnosti, pokud '''není společensky žádoucí'''. Například zlozvyky, nevhodná mluva nebo nedodržení formalit (podržení dveří, uvolnění místa v dopravním prostředku) jsou hodnoceny jako osobnostní charakteristiky.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Kelleyho model ===&lt;br /&gt;
Kelleyho model z let 1967 a 1972 obsahuje dva základní koncepty, do kterých se dělí podle množství informací, které má pozorovatel k dispozici, a to na:&lt;br /&gt;
# kovariační model (k dispozici je větší množství informací)&lt;br /&gt;
# model kauzálních schémat (k dispozici je velmi omezené množství informací)&lt;br /&gt;
Kovariační model popisuje '''atribuci založenou na více pozorováních''' (např.: pozorovatel zná osobnost aktéra a jeho chování z různých situací). Informace z těchto pozorování se dělí do tří skupin:&lt;br /&gt;
* konsenzus&lt;br /&gt;
* konzistence&lt;br /&gt;
* distinktivnost&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konsenzus''' posuzuje stabilitu chování aktéra ve srovnání s ostatními lidmi, tzn. jak je chování aktéra běžné ve srovnání s chováním jiných osob.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konzistence''' posuzuje stabilitu chování aktéra v různých časech, tzn. zda je chování aktéra v určité situaci vždy stejná.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Distinktivnost''' posuzuje stabilitu reakce aktéra v různých prostředích, tzn. zda je chování aktéra stejné i pokud se prostředí změní.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při vysokém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a nízké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování situaci. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při nízkém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a vysoké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování osobnosti aktéra.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Například''' pokud se aktér v kině při sledování filmu nahlas směje, přisoudíme jeho chování dispozici nebo situaci podle toho, jestli se smějí i ostatní lidé (konsenzus), jestli se aktér směje vždy, když sleduje nějaký film (konzistence), nebo/a jestli se aktér často a rád směje i v jiných situacích (distinktivnost). Pokud vidíme, že se smějí i ostatní lidé v kině (vysoký konsenzus) a víme, že se aktér při sledování filmů většinou nesměje (nízká konzistence) a že se příliš nesměje ani v jiných situacích (nízká distinktivnost), můžeme připsat chování aktéra situaci (směje se, protože je film zábavný). Pokud se ale ostatní lidé v kině nesmějí (nízký konsenzus) a my víme, že se aktér směje při sledování všech filmů (vysoká konzistence), připíšeme jeho chování spíše jeho dispozicím (nesměje se, protože je film zábavný, ale proto, že je to projev jeho osobnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;/&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Model kauzálních schémat, neboli konfigurace, popisuje '''atribuci založenou na jednom pozorování'''. Pozorovatel vyvozuje příčiny na základě '''kauzálních schémat''', protože nemá dostatek informací na atribuci podle kovariačního modelu (většinou proto, že je aktér neznámá osoba). Kauzální schémata jsou přesvědčení, stereotypní představy, předsudky nebo zkušenostní schémata, podle kterých pozorovatel provádí atribuce. &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H.H. (1972). Causal Schemata and the Attribution Process. In E.E. Jones, D.E. Kanouse, H.H Kelley, H.E. Nisbett, S. Valins &amp;amp; B. Weiner (Eds.). Attribution: Perceiving the Causes of Behavior, (151-174). Morristown: General Learning Press.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== atribuce příčiny v úkolové situaci ===&lt;br /&gt;
Úspěch nebo selhání v úkolových situacích vyvolá v  subjektu '''specifickou emocionální reakci''' &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1986). An Attributional Theory of Motivation and Emotion. Psychological Review, 92(4), 548-573.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Weiner dělí dané příčiny v úkolové situaci na:&lt;br /&gt;
# vnější a vnitřní&lt;br /&gt;
# stabilní a labilní&lt;br /&gt;
# kontrolovatelné a nekontrolovatelné&lt;br /&gt;
'''Například''' úsilí je labilní, vnitřní, kontrolovatelná příčina, zatímco obtížnost úkolu je stabilní,  vnější, nekontrolovatelná příčina.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Důsledky atribuce ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Situace versus dispozice =====&lt;br /&gt;
Na ochotný čin aktéra pozorovatel reaguje '''přívětivěji''', pokud tento čin připíše dispozičním faktorům, než pokud jej připíše situaci &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Regan, D.T. (1978). Attributional Aspects of Interpersonal Attraction. In J.H.Harvey, W.Ickes &amp;amp; R.F.Kidd (Eds.), New Directions in Attribution Research, 2 (212 - 235). Hillsdale: Lawrence Erlbaum Associates.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Naopak zraňující činy jsou pozorovatelem více tolerovány, pokud jsou připsány situačním faktorům.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Výkon je '''snadněji atribuován situačně než dispozičně''' a v případě, že je připsán situačním faktorům, je hodnocen spíše negativně. Například pokud nadřízený soustavně dohlíží na podřízeného pracovníka, je tento pracovník hodnocen jako méně důvěryhodný než nemonitorovaný pracovník &amp;lt;ref&amp;gt;Strickland, L.H., Aboud, F.E., Gergen, K.J., Jahoda, G. &amp;amp; Tajfel, H. (1976). The &amp;quot;power structure&amp;quot; in social psychology. Representative Research in Social Psychology, 7. 79 - 86.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Výkon monitorovaného pracovníka je totiž připisován vnějšímu tlaku, tedy situačnímu faktoru.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuce je často uplatňována při sledování '''reklam''', kdy se divák rozhoduje, zda připsat zprávu snažící se ho přesvědčit o kvalitě určitého výrobku osobnosti aktéra (v této situaci herce v reklamě) nebo jeho situaci (tzn. jeho roli). U dětí školního věku byla zjištěna silná korelace mezi připsáním příčiny chování herce v reklamě situačním faktorům a uvědomováním si nesouladu mezi prezentovaným a skutečným výrobkem.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Vnitřní versus vnější motivace =====&lt;br /&gt;
Atribuce také ovlivňuje '''posun mezi vnitřní a vnější motivací'''. Výzkum provedený s dětmi ve školce dokázal, že pokud byla polovině skupiny dětí, která si ráda kreslila s barevnými fixy, byla za kreslení nabídnuta odměna, zájem této poloviny se snížil oproti skupině, které za kreslení žádná odměna nabídnuta nebyla &amp;lt;ref&amp;gt;Lepper, M.R., Greene, D. &amp;amp; Nisbett, R.E. (1973). Undermining Children's Intrinsic Interest with Extrinsic Reward: A Test of Overjustification Hypothesis. Journal of Personality and Social Psychology, 28(1), 129 - 137.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Díky atribuční tendenci totiž člověk, kterému je za určitý úkon nabídnuta odměna, začne vnímat vnější motivaci k úkonu a '''přestane vnímat vnitřní motivaci'''. To ho vede k závěru, že pokud k danému úkonu potřebuje vnější motivaci, zřejmě jej činnost příliš nebaví.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Příčiny vzrušení =====&lt;br /&gt;
Atribuce má výrazný vliv na '''prožívání emočního vzrušení'''. Bylo zjištěno, že pokud bylo možno excitaci připsat vnější příčinu (například zvýšená hladina adrenalinu v důsledku rizikového sportu nebo cvičení), bylo výsledné emoční prožívání excitací mnohem '''méně ovlivněno''', než pokud se nedala připsat situačnímu faktoru &amp;lt;ref&amp;gt;Schachter, S. &amp;amp; Singer, J. (1962). Cognitive, Social, and Physiological Determinants of Emotional State. Psychological Review, 69(5), 379 - 399.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Emoční prožívání excitace se zvýšilo také při špatně interpretované atribuci, tzn. pokud byla excitaci připsána nesprávná příčina &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, R.E. &amp;amp; Schachter, S. (1966). Cognitive Manipulation of Pain. Journal of Experimental Social Psychology, 2(3), 227 - 236.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Reference ====&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Použitá literatura ====&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*Collinová, C. et al. (2014). Kniha psychologie. Praha: Eudomedia, k.s. - Knižní klub.&lt;br /&gt;
*Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayes, B. &amp;amp; Hesketh, B. (1989). Attribution Theory, Judgmental Biases, and Cognitive Behavior Modification: Prospects and Problems. Cognitive Therapy and Research, 13 (3), 211 – 230. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayesová, N. (2009). Základy sociální psychologie.Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Kelley, H. H. &amp;amp; Michela, J. L. (1980). Attribution Theory and Research. Annual Review of Psychology, 31, 457 – 501. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Kučera, D. (2013). Moderni psychologie. Praha: Grada Publishing.&lt;br /&gt;
*Nakonečný, M. (1999). Sociální psychologie. Praha: Academia.&lt;br /&gt;
*Stroebe, H. &amp;amp; Hewstone, M. (2004). Sociální psychologie. Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Škobrtal, P. (2012). Vybrané kapitoly ze sociální psychologie. Ostrava: Ostravská univerzita.&lt;br /&gt;
*Řezáč, J. (1998). Sociální psychologie. Brno: Paido.&lt;br /&gt;
*Weiner, B. (2008). Reflections on the History of Attribution Theory and Research: People, Personalities, Publications, Problems. Social Psychology, 39 (3), 151 – 156. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Externí odkazy ====&lt;br /&gt;
[https://www.youtube.com/watch?v=mDhiyPAD6NQ Video o atribučních tendencích]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://www.uhh.hawaii.edu/~ronald/310/310-Attribution.htm Příklady atribuce v praxi]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://cogweb.ucla.edu/Discourse/Narrative/heider-simmel-demo.swf Experiment A.Michotta zabývající se přisuzováním příčiny chování neživých předmětů (animací)]&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Základy sociální psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Katerina.Ruzickova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=8474</id>
		<title>Atribuce</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=8474"/>
		<updated>2014-11-15T17:24:42Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Katerina.Ruzickova: /* teorie odpovídajících závěrů */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
'''Kauzální atribuce''' je [[Sociální psychologie|sociálně-psychologický pojem]]. Je to '''kognitivní proces přisuzování jedné či více příčin vlastnímu chování a chování jiných lidí'''. Jedná se o způsob subjektivního vytváření spojitostí mezi příčinou a následkem chování. Jako speciální případ atribuce je někdy vydělována sebepercepce. &amp;lt;ref&amp;gt;Bem, D. J. (1967). Self-perception: An Alternative Interpretation of Cognitive Dissonance Phenomena. Psychological Review, 74(3), 183-200.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Proces atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuci předcházejí dva kroky:&lt;br /&gt;
#'''[[Vnímání|percepce činu]]'''&lt;br /&gt;
#'''hodnocení záměru činu'''.&lt;br /&gt;
Percepce činu je ovlivněna [[Motivace|motivačními]], kognitivními a podnětovými faktory. Hodnocení záměru činu je ovlivněno myšlenkovými zkratkami, neúplnými informacemi a předpojatostí pozorovatele. Proces probíhá jinak u cizího pozorovatele, kde je atribuce ovlivněna zejména '''informovaností''' pozorovatele a '''očekávaností''' chování aktéra, a jinak při atribuci známého pozorovatele nebo při sebepercepci, kde atribuující osoba rozlišuje především mezi '''pozitivním''' a '''negativním''' chováním. &amp;lt;ref&amp;gt;Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://www.ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Funkce atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce umožňuje lidem pochopit příčiny vnitřních i vnějších událostí a pochopení těchto příčin jim umožňuje se lépe '''adaptovat'''. &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;&amp;gt;Heider, F. (1958). The Psychology of Interpersonal Relations. Retrieved from http://books.google.cz&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:6777539 orig.jpg|400x350px|náhled|Základní dělení atribuce na dispoziční a situační atribuci]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Základní dělení atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce se dělí na dvě základní skupiny:&lt;br /&gt;
#'''vnější'''&lt;br /&gt;
#'''vnitřní'''. &lt;br /&gt;
Vnější (situační, environmentální) atribuce je ovlivněna '''situačními faktory''', tzn. vnějším okolím aktéra (např.: obeznámenost s prostředím, síla podnětů).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vnitřní (osobnostní, dispoziční) atribuce je ovlivněna '''dispozičními faktory''', tzn. [[Psychologie osobnosti|osobností]] aktéra (z atribučního hlediska to jsou především motivy a schopnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Dimenze atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce může být klasifikována v několika dimenzích:&lt;br /&gt;
* '''místo kauzality (kontroly)'''&lt;br /&gt;
Poprvé rozdělil atribuci podle této dimenze Fritz Heider v roce 1958 &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt;, a to na:&lt;br /&gt;
# '''vnitřní místo kontroly'''&lt;br /&gt;
# '''vnější místo kontroly'''&lt;br /&gt;
Lidé s vnitřním místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet dispoziční atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Lidé s vnějším místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet situační atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* '''stabilita'''&lt;br /&gt;
Faktory stability příčiny chování se dělí na:&lt;br /&gt;
# '''stabilní faktory'''&lt;br /&gt;
# '''nestabilní faktory'''&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotní příčinu jako stabilní, pokud je ji '''obtížné (až nemožné) změnit''', např.: [[Inteligence|inteligence]], zákony.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí příčinu jako nestabilní, pokud se dá '''relativně snadno změnit (ovlivnit)''', např.: úsilí.&lt;br /&gt;
* '''záměrnost'''&lt;br /&gt;
* '''kontrolovatelnost'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Vznik pojmu ===&lt;br /&gt;
Tématem atribuce na začátku 20. století zabýval například Ichheiser &amp;lt;ref&amp;gt;Ichheiser, G. (1933). Das Können, die Bedingungen des Könnens und das Erlebnis des Könnens. Zeitschrift für Angewandte Psychologie, 44, 364-378.&amp;lt;/ref&amp;gt; nebo Michotte, který v roce 1946 jako první provedl sérii experimentů týkajících se vnímání kauzality &amp;lt;ref&amp;gt;Michotte, A. (1963). The Perception of Causality. New York: Basic Books.&amp;lt;/ref&amp;gt;. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční proces začal jako první systematicky zkoumat rakouský psycholog působící v Americe, '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Fritz_Heider Fritz Heider]'''. Heider ve své knize ''The Psychology of Interpersonal Relation'' &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relation&amp;quot;/&amp;gt; popsal tzv. '''laickou psychologii''' jako [[Vnímání|vnímání]] a posuzování druhých osob i sebe sama v každodenních situacích. Vytvořil první atribuční teorii – naivní analýzu událostí. Rozlišil atribuci na '''dispoziční''' a '''situační'''. Podle těchto dílčích atribucí rozlišil pozorovatele na lidi s vnějším místem kontroly a na lidi s vnitřním místem kontroly. Atribuci považoval za předpoklad porozumění sociální realitě. Studie Heidera a Simmela &amp;lt;ref&amp;gt;Heider, F. &amp;amp; Simmel, M. (1944). An Experimental Study of Apparent Behavior. The American Journal of Psychology, 57, 243-259. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; prokázala silnou tendenci lidí vysvětlovat si chování druhých jako úmyslné.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Koncept atribuce dále rozvinul americký psychologi '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Harold_Kelley Harold H. Kelley]''', který přispěl svou atribuční teorií k hlavnímu proudu sociální psychologie a přiblížil základní Heiderovy myšlenky vědecké obci &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H. H. (1967). Attribution Theory in Social Psychology. Nebraska Symposium on Motivation, 15, 192-238. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční tendence ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:All.png|400x465px|náhled|Atribuční tendence]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční tendence (sklony, styly) představují '''zkreslení vnímaní účastníků interakce''', které ovlivňuje interpretaci vlastního chování i chování ostatních lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Mezi hlavní atribuční tendence patří:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== základní atribuční chyba ===&lt;br /&gt;
Základní atribuční chyba je tendence připisovat '''vyšší vliv rysům aktéra než situaci''', ve které se aktér nachází &amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Amabile, T. &amp;amp; Steinmetz, J. (1977). Social Roles, Social Control and Biases in Social-Perception Processes. Journal of Personality and Social Psychology, 35(7), 485-494. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Pozorovatel tedy většinou posuzuje chování aktéra v dané situaci jako dispoziční („Udělal to, protože je takový.“). Roli hraje i vliv význačnosti (výraznosti) daných rysů aktéra. &amp;lt;ref&amp;gt;McArthur, L.Z. &amp;amp; Post, D.L. (1977). Figural Emphasis and Person Perception. Journal of Experimental Social Psychology, 13(6), 520-535.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt aktér - pozorovatel ===&lt;br /&gt;
Efekt popisal v roce 1973 Nisbett &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, E. R (1973). Behavior as seen by the actor and as seen by the observer. Journal of Personality and Social Psychology, 27(2), 154-164. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; tak, že aktér má při sebepercepci tendence vytvářet situační atribuce („Nesložil jsem zkoušku, protože mě zkoušející nemá rád.“), zatímco pozorovatel má při sledování chování aktéra tendence vytvářet dispoziční atribuce (&amp;quot;Nesložil zkoušku, protože není dost chytrý.&amp;quot;).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== egocentrické tendence ===&lt;br /&gt;
S teorií egocentrických tendencí přišli v roce 1977 badatelé Schlenker a Miller &amp;lt;ref&amp;gt;Schlenker, B.R. &amp;amp; Miller, R.S. (1977). Egocentrism in Groups: Self-serving Biases or Logical Information Processing?. Journal of Personality and Social Psychology, 35(10), 755-764. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Jsou to '''tendence připisovat si úspěch (sebeprosazující tendence) a nehlásit se k neúspěchu (sebeochraňující tendence)''' (&amp;quot;Vyhrál jsem, protože jsem dobrý.&amp;quot;, &amp;quot;Nevyhrál jsem, protože jsem měl smůlu.&amp;quot;). Roli hraje i náročnost dosažení úspěchu (čím bylo dosažení úspěchu náročnější, tím více ho připisujeme svým dispozicím). U atribuce směrem k ostatním lidem je tato tendence opačná („Vyhrál, protože mu přálo štěstí.“, „Nevyhrál, protože není dost dobrý.“).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt falešného konsenzu ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje, že pozorovatel má tendenci považovat svoje chování v situacích za '''obecnou normu''', alternativní varianty chování považuje za ojedinělé.&amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Green, D. &amp;amp; House, P. (1977). The &amp;quot;False Consensus Effect&amp;quot;: An Egocentric Bias in Social Perception and Attribution Processes. Journal of Experimental Social Psychology, 13(3), 279-301.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== spotlight efekt ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje '''přeceňování''' míry [[Pozornost|pozornosti]], kterou naší osobě věnují ostatní lidé. &amp;lt;ref&amp;gt;Gilovich, T., Savitsky, K. &amp;amp; Medvec, V.H. (2000). The Spotlight Effect in Social Judgment: An Egocentric Bias in Estimates of the Salience of One's Own Actions and Appearance. Journal of Personality and Social Psychology, 78(2), 211-222. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční teorie ==&lt;br /&gt;
Atribuční teorie se věnují '''studiu procesů''', kterými pozorovatel subjektivně vnímá příčiny vlastního jednání a jednání druhých lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== naviní analýza událostí ===&lt;br /&gt;
Pozorovatel situace - podle Heidera „laický (naivní) vědec“ - si '''automaticky, intuitivně a nedokonale''' spojuje navenek projevené chování s jeho nepozorovatelnými příčinami. Svět se stává pro pozorovatele předvídatelnějším, pozorovatel získává pocit větší kontroly a je schopen větší adaptivity &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1985). &amp;quot;Spontaneous&amp;quot; Casual Thinking. Psychological Bulletin, 97(1), 74-84. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Pozorovatel má často tendence částečně nebo zcela ignorovat situační faktory.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== teorie odpovídajících závěrů === &lt;br /&gt;
Teorie odpovídajících závěrů, neboli paradigma atribuce akce, popisuje tendenci pozorovatele připisovat chování aktéra dispoziční příčiny tak, aby se chování dalo odůvodnit již '''známými rysy aktéra nebo očekáváním pozorovatele''' &amp;lt;ref&amp;gt;Jones, E.E. &amp;amp; Davis, K.E. (1965). From Acts to Disposition: The Attribution Process in Person Perception. In L. Berkowitz (Ed.), Advances in Experimental Social Psychology (219-266). Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. V této teorii se rozlišují tři faktory - '''hédonická relevance, zaměřenost na osobu a společenská žádoucnost''' - podle kterých se atribuce dále dělí na:&lt;br /&gt;
# atribuci intence (záměru)&lt;br /&gt;
# atribuci dispozice&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí intence, tzn. jako záměrné, pokud pro něj má '''příjemné nebo nepříjemné následky''' (je hédonicky relevantní), nebo pokud je '''zaměřené na osobu pozorovatele'''. Například pokud je pozorovatel aktérem veřejně uražen, usoudí, že ho aktér urazil záměrně.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí dispozice, tzn. přisuzuje chování aktéra jeho osobnosti, pokud '''není společensky žádoucí'''. Například zlozvyky, nevhodná mluva nebo nedodržení formalit (podržení dveří, uvolnění místa v dopravním prostředku) jsou hodnoceny jako osobnostní charakteristiky.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Kelleyho model ===&lt;br /&gt;
Kelleyho model z let 1967 a 1972 obsahuje dva základní koncepty, do kterých se dělí podle množství informací, které má pozorovatel k dispozici, a to na:&lt;br /&gt;
# kovariační model (k dispozici je větší množství informací)&lt;br /&gt;
# model kauzálních schémat (k dispozici je velmi omezené množství informací)&lt;br /&gt;
Kovariační model popisuje '''atribuci založenou na více pozorováních''' (např.: pozorovatel zná osobnost aktéra a jeho chování z různých situací). Informace z těchto pozorování se dělí do tří skupin:&lt;br /&gt;
* konsenzus&lt;br /&gt;
* konzistence&lt;br /&gt;
* distinktivnost&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konsenzus''' posuzuje stabilitu chování aktéra ve srovnání s ostatními lidmi, tzn. jak je chování aktéra běžné ve srovnání s chováním jiných osob.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konzistence''' posuzuje stabilitu chování aktéra v různých časech, tzn. zda je chování aktéra v určité situaci vždy stejná.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Distinktivnost''' posuzuje stabilitu reakce aktéra v různých prostředích, tzn. zda je chování aktéra stejné i pokud se prostředí změní.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při vysokém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a nízké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování situaci. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při nízkém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a vysoké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování osobnosti aktéra.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Například''' pokud se aktér v kině při sledování filmu nahlas směje, přisoudíme jeho chování dispozici nebo situaci podle toho, jestli se smějí i ostatní lidé (konsenzus), jestli se aktér směje vždy, když sleduje nějaký film (konzistence), nebo/a jestli se aktér často a rád směje i v jiných situacích (distinktivnost). Pokud vidíme, že se smějí i ostatní lidé v kině (vysoký konsenzus) a víme, že se aktér při sledování filmů většinou nesměje (nízká konzistence) a že se příliš nesměje ani v jiných situacích (nízká distinktivnost), můžeme připsat chování aktéra situaci (směje se, protože je film zábavný). Pokud se ale ostatní lidé v kině nesmějí (nízký konsenzus) a my víme, že se aktér směje při sledování všech filmů (vysoká konzistence), připíšeme jeho chování spíše jeho dispozicím (nesměje se, protože je film zábavný, ale proto, že je to projev jeho osobnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;/&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Model kauzálních schémat, neboli konfigurace, popisuje '''atribuci založenou na jednom pozorování'''. Pozorovatel vyvozuje příčiny na základě '''kauzálních schémat''', protože nemá dostatek informací na atribuci podle kovariačního modelu (většinou proto, že je aktér neznámá osoba). Kauzální schémata jsou přesvědčení, stereotypní představy, předsudky nebo zkušenostní schémata, podle kterých pozorovatel provádí atribuce. &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H.H. (1972). Causal Schemata and the Attribution Process. In E.E. Jones, D.E. Kanouse, H.H Kelley, H.E. Nisbett, S. Valins &amp;amp; B. Weiner (Eds.). Attribution: Perceiving the Causes of Behavior, (151-174). Morristown: General Learning Press.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== atribuce příčiny v úkolové situaci ===&lt;br /&gt;
Úspěch nebo selhání v úkolových situacích vyvolá v  subjektu '''specifickou emocionální reakci''' &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1986). An Attributional Theory of Motivation and Emotion. Psychological Review, 92(4), 548-573.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Weiner dělí dané příčiny v úkolové situaci na:&lt;br /&gt;
# vnější a vnitřní&lt;br /&gt;
# stabilní a labilní&lt;br /&gt;
# kontrolovatelné a nekontrolovatelné&lt;br /&gt;
'''Například''' úsilí je labilní, vnitřní, kontrolovatelná příčina, zatímco obtížnost úkolu je stabilní,  vnější, nekontrolovatelná příčina.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Důsledky atribuce ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Situace versus dispozice =====&lt;br /&gt;
Na ochotný čin aktéra pozorovatel reaguje '''přívětivěji''', pokud tento čin připíše dispozičním faktorům, než pokud jej připíše situaci &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Regan, D.T. (1978). Attributional Aspects of Interpersonal Attraction. In J.H.Harvey, W.Ickes &amp;amp; R.F.Kidd (Eds.), New Directions in Attribution Research, 2 (212 - 235). Hillsdale: Lawrence Erlbaum Associates.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Naopak zraňující činy jsou pozorovatelem více tolerovány, pokud jsou připsány situačním faktorům.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Výkon je '''snadněji atribuován situačně než dispozičně''' a v případě, že je připsán situačním faktorům, je hodnocen spíše negativně. Například pokud nadřízený soustavně dohlíží na podřízeného pracovníka, je tento pracovník hodnocen jako méně důvěryhodný než nemonitorovaný pracovník &amp;lt;ref&amp;gt;Strickland, L.H., Aboud, F.E., Gergen, K.J., Jahoda, G. &amp;amp; Tajfel, H. (1976). The &amp;quot;power structure&amp;quot; in social psychology. Representative Research in Social Psychology, 7. 79 - 86.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Výkon monitorovaného pracovníka je totiž připisován vnějšímu tlaku, tedy situačnímu faktoru.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuce je často uplatňována při sledování '''reklam''', kdy se divák rozhoduje, zda připsat zprávu snažící se ho přesvědčit o kvalitě určitého výrobku osobnosti aktéra (v této situaci herce v reklamě) nebo jeho situaci (tzn. jeho roli). U dětí školního věku byla zjištěna silná korelace mezi připsáním příčiny chování herce v reklamě situačním faktorům a uvědomováním si nesouladu mezi prezentovaným a skutečným výrobkem.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Vnitřní versus vnější motivace =====&lt;br /&gt;
Atribuce také ovlivňuje '''posun mezi vnitřní a vnější motivací'''. Výzkum provedený s dětmi ve školce dokázal, že pokud byla polovině skupiny dětí, která si ráda kreslila s barevnými fixy, byla za kreslení nabídnuta odměna, zájem této poloviny se snížil oproti skupině, které za kreslení žádná odměna nabídnuta nebyla &amp;lt;ref&amp;gt;Lepper, M.R., Greene, D. &amp;amp; Nisbett, R.E. (1973). Undermining Children's Intrinsic Interest with Extrinsic Reward: A Test of Overjustification Hypothesis. Journal of Personality and Social Psychology, 28(1), 129 - 137.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Díky atribuční tendenci totiž člověk, kterému je za určitý úkon nabídnuta odměna, začne vnímat vnější motivaci k úkonu a '''přestane vnímat vnitřní motivaci'''. To ho vede k závěru, že pokud k danému úkonu potřebuje vnější motivaci, zřejmě jej činnost příliš nebaví.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Příčiny vzrušení =====&lt;br /&gt;
Atribuce má výrazný vliv na '''prožívání emočního vzrušení'''. Bylo zjištěno, že pokud bylo možno excitaci připsat vnější příčinu (například zvýšená hladina adrenalinu v důsledku rizikového sportu nebo cvičení), bylo výsledné emoční prožívání excitací mnohem '''méně ovlivněno''', než pokud se nedala připsat situačnímu faktoru &amp;lt;ref&amp;gt;Schachter, S. &amp;amp; Singer, J. (1962). Cognitive, Social, and Physiological Determinants of Emotional State. Psychological Review, 69(5), 379 - 399.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Emoční prožívání excitace se zvýšilo také při špatně interpretované atribuci, tzn. pokud byla excitaci připsána nesprávná příčina &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, R.E. &amp;amp; Schachter, S. (1966). Cognitive Manipulation of Pain. Journal of Experimental Social Psychology, 2(3), 227 - 236.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Reference ====&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Použitá literatura ====&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*Collinová, C. et al. (2014). Kniha psychologie. Praha: Eudomedia, k.s. - Knižní klub.&lt;br /&gt;
*Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayes, B. &amp;amp; Hesketh, B. (1989). Attribution Theory, Judgmental Biases, and Cognitive Behavior Modification: Prospects and Problems. Cognitive Therapy and Research, 13 (3), 211 – 230. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayesová, N. (2009). Základy sociální psychologie.Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Kelley, H. H. &amp;amp; Michela, J. L. (1980). Attribution Theory and Research. Annual Review of Psychology, 31, 457 – 501. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Kučera, D. (2013). Moderni psychologie. Praha: Grada Publishing.&lt;br /&gt;
*Nakonečný, M. (1999). Sociální psychologie. Praha: Academia.&lt;br /&gt;
*Stroebe, H. &amp;amp; Hewstone, M. (2004). Sociální psychologie. Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Škobrtal, P. (2012). Vybrané kapitoly ze sociální psychologie. Ostrava: Ostravská univerzita.&lt;br /&gt;
*Řezáč, J. (1998). Sociální psychologie. Brno: Paido.&lt;br /&gt;
*Weiner, B. (2008). Reflections on the History of Attribution Theory and Research: People, Personalities, Publications, Problems. Social Psychology, 39 (3), 151 – 156. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Externí odkazy ====&lt;br /&gt;
[https://www.youtube.com/watch?v=mDhiyPAD6NQ Video o atribučních tendencích]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://www.uhh.hawaii.edu/~ronald/310/310-Attribution.htm Příklady atribuce v praxi]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://cogweb.ucla.edu/Discourse/Narrative/heider-simmel-demo.swf Experiment A.Michotta zabývající se přisuzováním příčiny chování neživých předmětů (animací)]&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Základy sociální psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Katerina.Ruzickova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=8473</id>
		<title>Atribuce</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=8473"/>
		<updated>2014-11-15T17:23:26Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Katerina.Ruzickova: /* Vznik pojmu */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
'''Kauzální atribuce''' je [[Sociální psychologie|sociálně-psychologický pojem]]. Je to '''kognitivní proces přisuzování jedné či více příčin vlastnímu chování a chování jiných lidí'''. Jedná se o způsob subjektivního vytváření spojitostí mezi příčinou a následkem chování. Jako speciální případ atribuce je někdy vydělována sebepercepce. &amp;lt;ref&amp;gt;Bem, D. J. (1967). Self-perception: An Alternative Interpretation of Cognitive Dissonance Phenomena. Psychological Review, 74(3), 183-200.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Proces atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuci předcházejí dva kroky:&lt;br /&gt;
#'''[[Vnímání|percepce činu]]'''&lt;br /&gt;
#'''hodnocení záměru činu'''.&lt;br /&gt;
Percepce činu je ovlivněna [[Motivace|motivačními]], kognitivními a podnětovými faktory. Hodnocení záměru činu je ovlivněno myšlenkovými zkratkami, neúplnými informacemi a předpojatostí pozorovatele. Proces probíhá jinak u cizího pozorovatele, kde je atribuce ovlivněna zejména '''informovaností''' pozorovatele a '''očekávaností''' chování aktéra, a jinak při atribuci známého pozorovatele nebo při sebepercepci, kde atribuující osoba rozlišuje především mezi '''pozitivním''' a '''negativním''' chováním. &amp;lt;ref&amp;gt;Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://www.ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Funkce atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce umožňuje lidem pochopit příčiny vnitřních i vnějších událostí a pochopení těchto příčin jim umožňuje se lépe '''adaptovat'''. &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;&amp;gt;Heider, F. (1958). The Psychology of Interpersonal Relations. Retrieved from http://books.google.cz&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:6777539 orig.jpg|400x350px|náhled|Základní dělení atribuce na dispoziční a situační atribuci]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Základní dělení atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce se dělí na dvě základní skupiny:&lt;br /&gt;
#'''vnější'''&lt;br /&gt;
#'''vnitřní'''. &lt;br /&gt;
Vnější (situační, environmentální) atribuce je ovlivněna '''situačními faktory''', tzn. vnějším okolím aktéra (např.: obeznámenost s prostředím, síla podnětů).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vnitřní (osobnostní, dispoziční) atribuce je ovlivněna '''dispozičními faktory''', tzn. [[Psychologie osobnosti|osobností]] aktéra (z atribučního hlediska to jsou především motivy a schopnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Dimenze atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce může být klasifikována v několika dimenzích:&lt;br /&gt;
* '''místo kauzality (kontroly)'''&lt;br /&gt;
Poprvé rozdělil atribuci podle této dimenze Fritz Heider v roce 1958 &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt;, a to na:&lt;br /&gt;
# '''vnitřní místo kontroly'''&lt;br /&gt;
# '''vnější místo kontroly'''&lt;br /&gt;
Lidé s vnitřním místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet dispoziční atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Lidé s vnějším místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet situační atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* '''stabilita'''&lt;br /&gt;
Faktory stability příčiny chování se dělí na:&lt;br /&gt;
# '''stabilní faktory'''&lt;br /&gt;
# '''nestabilní faktory'''&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotní příčinu jako stabilní, pokud je ji '''obtížné (až nemožné) změnit''', např.: [[Inteligence|inteligence]], zákony.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí příčinu jako nestabilní, pokud se dá '''relativně snadno změnit (ovlivnit)''', např.: úsilí.&lt;br /&gt;
* '''záměrnost'''&lt;br /&gt;
* '''kontrolovatelnost'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Vznik pojmu ===&lt;br /&gt;
Tématem atribuce na začátku 20. století zabýval například Ichheiser &amp;lt;ref&amp;gt;Ichheiser, G. (1933). Das Können, die Bedingungen des Könnens und das Erlebnis des Könnens. Zeitschrift für Angewandte Psychologie, 44, 364-378.&amp;lt;/ref&amp;gt; nebo Michotte, který v roce 1946 jako první provedl sérii experimentů týkajících se vnímání kauzality &amp;lt;ref&amp;gt;Michotte, A. (1963). The Perception of Causality. New York: Basic Books.&amp;lt;/ref&amp;gt;. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční proces začal jako první systematicky zkoumat rakouský psycholog působící v Americe, '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Fritz_Heider Fritz Heider]'''. Heider ve své knize ''The Psychology of Interpersonal Relation'' &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relation&amp;quot;/&amp;gt; popsal tzv. '''laickou psychologii''' jako [[Vnímání|vnímání]] a posuzování druhých osob i sebe sama v každodenních situacích. Vytvořil první atribuční teorii – naivní analýzu událostí. Rozlišil atribuci na '''dispoziční''' a '''situační'''. Podle těchto dílčích atribucí rozlišil pozorovatele na lidi s vnějším místem kontroly a na lidi s vnitřním místem kontroly. Atribuci považoval za předpoklad porozumění sociální realitě. Studie Heidera a Simmela &amp;lt;ref&amp;gt;Heider, F. &amp;amp; Simmel, M. (1944). An Experimental Study of Apparent Behavior. The American Journal of Psychology, 57, 243-259. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; prokázala silnou tendenci lidí vysvětlovat si chování druhých jako úmyslné.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Koncept atribuce dále rozvinul americký psychologi '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Harold_Kelley Harold H. Kelley]''', který přispěl svou atribuční teorií k hlavnímu proudu sociální psychologie a přiblížil základní Heiderovy myšlenky vědecké obci &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H. H. (1967). Attribution Theory in Social Psychology. Nebraska Symposium on Motivation, 15, 192-238. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční tendence ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:All.png|400x465px|náhled|Atribuční tendence]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční tendence (sklony, styly) představují '''zkreslení vnímaní účastníků interakce''', které ovlivňuje interpretaci vlastního chování i chování ostatních lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Mezi hlavní atribuční tendence patří:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== základní atribuční chyba ===&lt;br /&gt;
Základní atribuční chyba je tendence připisovat '''vyšší vliv rysům aktéra než situaci''', ve které se aktér nachází &amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Amabile, T. &amp;amp; Steinmetz, J. (1977). Social Roles, Social Control and Biases in Social-Perception Processes. Journal of Personality and Social Psychology, 35(7), 485-494. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Pozorovatel tedy většinou posuzuje chování aktéra v dané situaci jako dispoziční („Udělal to, protože je takový.“). Roli hraje i vliv význačnosti (výraznosti) daných rysů aktéra. &amp;lt;ref&amp;gt;McArthur, L.Z. &amp;amp; Post, D.L. (1977). Figural Emphasis and Person Perception. Journal of Experimental Social Psychology, 13(6), 520-535.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt aktér - pozorovatel ===&lt;br /&gt;
Efekt popisal v roce 1973 Nisbett &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, E. R (1973). Behavior as seen by the actor and as seen by the observer. Journal of Personality and Social Psychology, 27(2), 154-164. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; tak, že aktér má při sebepercepci tendence vytvářet situační atribuce („Nesložil jsem zkoušku, protože mě zkoušející nemá rád.“), zatímco pozorovatel má při sledování chování aktéra tendence vytvářet dispoziční atribuce (&amp;quot;Nesložil zkoušku, protože není dost chytrý.&amp;quot;).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== egocentrické tendence ===&lt;br /&gt;
S teorií egocentrických tendencí přišli v roce 1977 badatelé Schlenker a Miller &amp;lt;ref&amp;gt;Schlenker, B.R. &amp;amp; Miller, R.S. (1977). Egocentrism in Groups: Self-serving Biases or Logical Information Processing?. Journal of Personality and Social Psychology, 35(10), 755-764. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Jsou to '''tendence připisovat si úspěch (sebeprosazující tendence) a nehlásit se k neúspěchu (sebeochraňující tendence)''' (&amp;quot;Vyhrál jsem, protože jsem dobrý.&amp;quot;, &amp;quot;Nevyhrál jsem, protože jsem měl smůlu.&amp;quot;). Roli hraje i náročnost dosažení úspěchu (čím bylo dosažení úspěchu náročnější, tím více ho připisujeme svým dispozicím). U atribuce směrem k ostatním lidem je tato tendence opačná („Vyhrál, protože mu přálo štěstí.“, „Nevyhrál, protože není dost dobrý.“).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt falešného konsenzu ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje, že pozorovatel má tendenci považovat svoje chování v situacích za '''obecnou normu''', alternativní varianty chování považuje za ojedinělé.&amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Green, D. &amp;amp; House, P. (1977). The &amp;quot;False Consensus Effect&amp;quot;: An Egocentric Bias in Social Perception and Attribution Processes. Journal of Experimental Social Psychology, 13(3), 279-301.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== spotlight efekt ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje '''přeceňování''' míry [[Pozornost|pozornosti]], kterou naší osobě věnují ostatní lidé. &amp;lt;ref&amp;gt;Gilovich, T., Savitsky, K. &amp;amp; Medvec, V.H. (2000). The Spotlight Effect in Social Judgment: An Egocentric Bias in Estimates of the Salience of One's Own Actions and Appearance. Journal of Personality and Social Psychology, 78(2), 211-222. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční teorie ==&lt;br /&gt;
Atribuční teorie se věnují '''studiu procesů''', kterými pozorovatel subjektivně vnímá příčiny vlastního jednání a jednání druhých lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== naviní analýza událostí ===&lt;br /&gt;
Pozorovatel situace - podle Heidera „laický (naivní) vědec“ - si '''automaticky, intuitivně a nedokonale''' spojuje navenek projevené chování s jeho nepozorovatelnými příčinami. Svět se stává pro pozorovatele předvídatelnějším, pozorovatel získává pocit větší kontroly a je schopen větší adaptivity &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1985). &amp;quot;Spontaneous&amp;quot; Casual Thinking. Psychological Bulletin, 97(1), 74-84. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Pozorovatel má často tendence částečně nebo zcela ignorovat situační faktory.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== teorie odpovídajících závěrů === &lt;br /&gt;
Teorie odpovídajících závěrů, neboli paradigma atribuce akce, popisuje tendenci pozorovatele připisovat chování aktéra dispoziční příčiny tak, aby se chování dalo odůvodnit již '''známými rysy aktéra nebo očekáváním pozorovatele''' &amp;lt;ref&amp;gt;Jones, E.E. &amp;amp; Davis, K.E. (1965). From Acts to Disposition: The Attribution Process in Person Perception. In L. Berkowitz (Ed.), Advances in Experimental Social Psychology (219-266). Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. V této teorii se rozlišují tři faktory - '''hédonická relevance, zaměřenost na osobu a společenská žádoucnost''' - podle kterých se atribuce dále dělí na:&lt;br /&gt;
# atribuci intence (záměru)&lt;br /&gt;
# atribuci dispozice&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí intence, tzn. jako záměrné, pokud pro něj má '''příjemné nebo nepříjemné následky''' (je hédonicky relevantní), nebo pokud je '''zaměřené na osobu pozorovatele'''. Například pokud je pozorovatel aktérem veřejně uražen, usoudí, že ho aktér urazil záměrně.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí dispozice, tzn. přisuzuje chování aktéra jeho osobnosti, pokud '''není společensky žádoucí'''. Například všechny zlozvyky (kousání nehtů), nevhodná mluva v přítomnosti vážené osoby nebo nedodržení formalit (podržení dveří, uvolnění místa v dopravním prostředku) budou hodnoceny jako osobnostní charakteristiky.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Kelleyho model ===&lt;br /&gt;
Kelleyho model z let 1967 a 1972 obsahuje dva základní koncepty, do kterých se dělí podle množství informací, které má pozorovatel k dispozici, a to na:&lt;br /&gt;
# kovariační model (k dispozici je větší množství informací)&lt;br /&gt;
# model kauzálních schémat (k dispozici je velmi omezené množství informací)&lt;br /&gt;
Kovariační model popisuje '''atribuci založenou na více pozorováních''' (např.: pozorovatel zná osobnost aktéra a jeho chování z různých situací). Informace z těchto pozorování se dělí do tří skupin:&lt;br /&gt;
* konsenzus&lt;br /&gt;
* konzistence&lt;br /&gt;
* distinktivnost&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konsenzus''' posuzuje stabilitu chování aktéra ve srovnání s ostatními lidmi, tzn. jak je chování aktéra běžné ve srovnání s chováním jiných osob.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konzistence''' posuzuje stabilitu chování aktéra v různých časech, tzn. zda je chování aktéra v určité situaci vždy stejná.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Distinktivnost''' posuzuje stabilitu reakce aktéra v různých prostředích, tzn. zda je chování aktéra stejné i pokud se prostředí změní.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při vysokém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a nízké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování situaci. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při nízkém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a vysoké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování osobnosti aktéra.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Například''' pokud se aktér v kině při sledování filmu nahlas směje, přisoudíme jeho chování dispozici nebo situaci podle toho, jestli se smějí i ostatní lidé (konsenzus), jestli se aktér směje vždy, když sleduje nějaký film (konzistence), nebo/a jestli se aktér často a rád směje i v jiných situacích (distinktivnost). Pokud vidíme, že se smějí i ostatní lidé v kině (vysoký konsenzus) a víme, že se aktér při sledování filmů většinou nesměje (nízká konzistence) a že se příliš nesměje ani v jiných situacích (nízká distinktivnost), můžeme připsat chování aktéra situaci (směje se, protože je film zábavný). Pokud se ale ostatní lidé v kině nesmějí (nízký konsenzus) a my víme, že se aktér směje při sledování všech filmů (vysoká konzistence), připíšeme jeho chování spíše jeho dispozicím (nesměje se, protože je film zábavný, ale proto, že je to projev jeho osobnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;/&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Model kauzálních schémat, neboli konfigurace, popisuje '''atribuci založenou na jednom pozorování'''. Pozorovatel vyvozuje příčiny na základě '''kauzálních schémat''', protože nemá dostatek informací na atribuci podle kovariačního modelu (většinou proto, že je aktér neznámá osoba). Kauzální schémata jsou přesvědčení, stereotypní představy, předsudky nebo zkušenostní schémata, podle kterých pozorovatel provádí atribuce. &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H.H. (1972). Causal Schemata and the Attribution Process. In E.E. Jones, D.E. Kanouse, H.H Kelley, H.E. Nisbett, S. Valins &amp;amp; B. Weiner (Eds.). Attribution: Perceiving the Causes of Behavior, (151-174). Morristown: General Learning Press.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== atribuce příčiny v úkolové situaci ===&lt;br /&gt;
Úspěch nebo selhání v úkolových situacích vyvolá v  subjektu '''specifickou emocionální reakci''' &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1986). An Attributional Theory of Motivation and Emotion. Psychological Review, 92(4), 548-573.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Weiner dělí dané příčiny v úkolové situaci na:&lt;br /&gt;
# vnější a vnitřní&lt;br /&gt;
# stabilní a labilní&lt;br /&gt;
# kontrolovatelné a nekontrolovatelné&lt;br /&gt;
'''Například''' úsilí je labilní, vnitřní, kontrolovatelná příčina, zatímco obtížnost úkolu je stabilní,  vnější, nekontrolovatelná příčina.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Důsledky atribuce ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Situace versus dispozice =====&lt;br /&gt;
Na ochotný čin aktéra pozorovatel reaguje '''přívětivěji''', pokud tento čin připíše dispozičním faktorům, než pokud jej připíše situaci &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Regan, D.T. (1978). Attributional Aspects of Interpersonal Attraction. In J.H.Harvey, W.Ickes &amp;amp; R.F.Kidd (Eds.), New Directions in Attribution Research, 2 (212 - 235). Hillsdale: Lawrence Erlbaum Associates.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Naopak zraňující činy jsou pozorovatelem více tolerovány, pokud jsou připsány situačním faktorům.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Výkon je '''snadněji atribuován situačně než dispozičně''' a v případě, že je připsán situačním faktorům, je hodnocen spíše negativně. Například pokud nadřízený soustavně dohlíží na podřízeného pracovníka, je tento pracovník hodnocen jako méně důvěryhodný než nemonitorovaný pracovník &amp;lt;ref&amp;gt;Strickland, L.H., Aboud, F.E., Gergen, K.J., Jahoda, G. &amp;amp; Tajfel, H. (1976). The &amp;quot;power structure&amp;quot; in social psychology. Representative Research in Social Psychology, 7. 79 - 86.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Výkon monitorovaného pracovníka je totiž připisován vnějšímu tlaku, tedy situačnímu faktoru.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuce je často uplatňována při sledování '''reklam''', kdy se divák rozhoduje, zda připsat zprávu snažící se ho přesvědčit o kvalitě určitého výrobku osobnosti aktéra (v této situaci herce v reklamě) nebo jeho situaci (tzn. jeho roli). U dětí školního věku byla zjištěna silná korelace mezi připsáním příčiny chování herce v reklamě situačním faktorům a uvědomováním si nesouladu mezi prezentovaným a skutečným výrobkem.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Vnitřní versus vnější motivace =====&lt;br /&gt;
Atribuce také ovlivňuje '''posun mezi vnitřní a vnější motivací'''. Výzkum provedený s dětmi ve školce dokázal, že pokud byla polovině skupiny dětí, která si ráda kreslila s barevnými fixy, byla za kreslení nabídnuta odměna, zájem této poloviny se snížil oproti skupině, které za kreslení žádná odměna nabídnuta nebyla &amp;lt;ref&amp;gt;Lepper, M.R., Greene, D. &amp;amp; Nisbett, R.E. (1973). Undermining Children's Intrinsic Interest with Extrinsic Reward: A Test of Overjustification Hypothesis. Journal of Personality and Social Psychology, 28(1), 129 - 137.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Díky atribuční tendenci totiž člověk, kterému je za určitý úkon nabídnuta odměna, začne vnímat vnější motivaci k úkonu a '''přestane vnímat vnitřní motivaci'''. To ho vede k závěru, že pokud k danému úkonu potřebuje vnější motivaci, zřejmě jej činnost příliš nebaví.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Příčiny vzrušení =====&lt;br /&gt;
Atribuce má výrazný vliv na '''prožívání emočního vzrušení'''. Bylo zjištěno, že pokud bylo možno excitaci připsat vnější příčinu (například zvýšená hladina adrenalinu v důsledku rizikového sportu nebo cvičení), bylo výsledné emoční prožívání excitací mnohem '''méně ovlivněno''', než pokud se nedala připsat situačnímu faktoru &amp;lt;ref&amp;gt;Schachter, S. &amp;amp; Singer, J. (1962). Cognitive, Social, and Physiological Determinants of Emotional State. Psychological Review, 69(5), 379 - 399.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Emoční prožívání excitace se zvýšilo také při špatně interpretované atribuci, tzn. pokud byla excitaci připsána nesprávná příčina &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, R.E. &amp;amp; Schachter, S. (1966). Cognitive Manipulation of Pain. Journal of Experimental Social Psychology, 2(3), 227 - 236.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Reference ====&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Použitá literatura ====&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*Collinová, C. et al. (2014). Kniha psychologie. Praha: Eudomedia, k.s. - Knižní klub.&lt;br /&gt;
*Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayes, B. &amp;amp; Hesketh, B. (1989). Attribution Theory, Judgmental Biases, and Cognitive Behavior Modification: Prospects and Problems. Cognitive Therapy and Research, 13 (3), 211 – 230. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayesová, N. (2009). Základy sociální psychologie.Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Kelley, H. H. &amp;amp; Michela, J. L. (1980). Attribution Theory and Research. Annual Review of Psychology, 31, 457 – 501. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Kučera, D. (2013). Moderni psychologie. Praha: Grada Publishing.&lt;br /&gt;
*Nakonečný, M. (1999). Sociální psychologie. Praha: Academia.&lt;br /&gt;
*Stroebe, H. &amp;amp; Hewstone, M. (2004). Sociální psychologie. Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Škobrtal, P. (2012). Vybrané kapitoly ze sociální psychologie. Ostrava: Ostravská univerzita.&lt;br /&gt;
*Řezáč, J. (1998). Sociální psychologie. Brno: Paido.&lt;br /&gt;
*Weiner, B. (2008). Reflections on the History of Attribution Theory and Research: People, Personalities, Publications, Problems. Social Psychology, 39 (3), 151 – 156. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Externí odkazy ====&lt;br /&gt;
[https://www.youtube.com/watch?v=mDhiyPAD6NQ Video o atribučních tendencích]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://www.uhh.hawaii.edu/~ronald/310/310-Attribution.htm Příklady atribuce v praxi]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://cogweb.ucla.edu/Discourse/Narrative/heider-simmel-demo.swf Experiment A.Michotta zabývající se přisuzováním příčiny chování neživých předmětů (animací)]&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Základy sociální psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Katerina.Ruzickova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=8472</id>
		<title>Atribuce</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=8472"/>
		<updated>2014-11-15T17:22:47Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Katerina.Ruzickova: /* Vznik pojmu */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
'''Kauzální atribuce''' je [[Sociální psychologie|sociálně-psychologický pojem]]. Je to '''kognitivní proces přisuzování jedné či více příčin vlastnímu chování a chování jiných lidí'''. Jedná se o způsob subjektivního vytváření spojitostí mezi příčinou a následkem chování. Jako speciální případ atribuce je někdy vydělována sebepercepce. &amp;lt;ref&amp;gt;Bem, D. J. (1967). Self-perception: An Alternative Interpretation of Cognitive Dissonance Phenomena. Psychological Review, 74(3), 183-200.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Proces atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuci předcházejí dva kroky:&lt;br /&gt;
#'''[[Vnímání|percepce činu]]'''&lt;br /&gt;
#'''hodnocení záměru činu'''.&lt;br /&gt;
Percepce činu je ovlivněna [[Motivace|motivačními]], kognitivními a podnětovými faktory. Hodnocení záměru činu je ovlivněno myšlenkovými zkratkami, neúplnými informacemi a předpojatostí pozorovatele. Proces probíhá jinak u cizího pozorovatele, kde je atribuce ovlivněna zejména '''informovaností''' pozorovatele a '''očekávaností''' chování aktéra, a jinak při atribuci známého pozorovatele nebo při sebepercepci, kde atribuující osoba rozlišuje především mezi '''pozitivním''' a '''negativním''' chováním. &amp;lt;ref&amp;gt;Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://www.ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Funkce atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce umožňuje lidem pochopit příčiny vnitřních i vnějších událostí a pochopení těchto příčin jim umožňuje se lépe '''adaptovat'''. &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;&amp;gt;Heider, F. (1958). The Psychology of Interpersonal Relations. Retrieved from http://books.google.cz&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:6777539 orig.jpg|400x350px|náhled|Základní dělení atribuce na dispoziční a situační atribuci]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Základní dělení atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce se dělí na dvě základní skupiny:&lt;br /&gt;
#'''vnější'''&lt;br /&gt;
#'''vnitřní'''. &lt;br /&gt;
Vnější (situační, environmentální) atribuce je ovlivněna '''situačními faktory''', tzn. vnějším okolím aktéra (např.: obeznámenost s prostředím, síla podnětů).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vnitřní (osobnostní, dispoziční) atribuce je ovlivněna '''dispozičními faktory''', tzn. [[Psychologie osobnosti|osobností]] aktéra (z atribučního hlediska to jsou především motivy a schopnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Dimenze atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce může být klasifikována v několika dimenzích:&lt;br /&gt;
* '''místo kauzality (kontroly)'''&lt;br /&gt;
Poprvé rozdělil atribuci podle této dimenze Fritz Heider v roce 1958 &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt;, a to na:&lt;br /&gt;
# '''vnitřní místo kontroly'''&lt;br /&gt;
# '''vnější místo kontroly'''&lt;br /&gt;
Lidé s vnitřním místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet dispoziční atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Lidé s vnějším místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet situační atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* '''stabilita'''&lt;br /&gt;
Faktory stability příčiny chování se dělí na:&lt;br /&gt;
# '''stabilní faktory'''&lt;br /&gt;
# '''nestabilní faktory'''&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotní příčinu jako stabilní, pokud je ji '''obtížné (až nemožné) změnit''', např.: [[Inteligence|inteligence]], zákony.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí příčinu jako nestabilní, pokud se dá '''relativně snadno změnit (ovlivnit)''', např.: úsilí.&lt;br /&gt;
* '''záměrnost'''&lt;br /&gt;
* '''kontrolovatelnost'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Vznik pojmu ===&lt;br /&gt;
Tématem atribuce na začátku 20. století zabýval například Ichheiser &amp;lt;ref&amp;gt;Ichheiser, G. (1933). Das Können, die Bedingungen des Könnens und das Erlebnis des Könnens. Zeitschrift für Angewandte Psychologie, 44, 364-378.&amp;lt;/ref&amp;gt; nebo Michotte, který v roce 1946 jako první provedl sérii experimentů týkajících se vnímání kauzality &amp;lt;ref&amp;gt;Michotte, A. (1963). The Perception of Causality. New York: Basic Books.&amp;lt;/ref&amp;gt;. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční proces začal jako první systematicky zkoumat rakouský psycholog působící v Americe, '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Fritz_Heider Fritz Heider]'''. Heider ve své knize ''The Psychology of Interpersonal Relation'' &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relation&amp;quot;/&amp;gt; popsal tzv. '''laickou psychologii''' jako [[Vnímání|vnímání]] a posuzování druhých osob i sebe sama v každodenních situacích. Vytvořil první atribuční teorii – naivní analýzu událostí. Rozlišil atribuci na '''dispoziční''' a '''situační'''. Podle těchto dílčích atribucí rozlišil pozorovatele na lidi s vnějším místem kontroly a na lidi s vnitřním místem kontroly. Atribuci považoval za předpoklad porozumění sociální realitě. Studie Heidera a Simmela &amp;lt;ref&amp;gt;Heider, F. &amp;amp; Simmel, M. (1944). An Experimental Study of Apparent Behavior. The American Journal of Psychology, 57, 243-259. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; prokázala silnou tendenci lidí vysvětlovat si chování druhých jako úmyslné.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Koncept atribuce dále rozvinul americký psychologi '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Harold_Kelley Harold H. Kelley]''', který přispěl svou atribuční teorií k hlavnímu proudu sociální psychologie a přiblížil základní Heiderovy myšlenky vědecké obci. &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H. H. (1967). Attribution Theory in Social Psychology. Nebraska Symposium on Motivation, 15, 192-238. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; Kelley se také spolu s E. Jonesem, B. Weinerem a dalšími podílel na kolektivním díle ''Attribution: Perceiving the Causes of Behavior''. &amp;lt;ref&amp;gt;Jones, E. E., Kanouse, D. E., Kelley, H. H., Nisbett, R. E., Valins, S. &amp;amp; Weiner, B. (1972). Attribution: Perceiving the Causes of Behavior. Morristown: General Learning Press&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční tendence ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:All.png|400x465px|náhled|Atribuční tendence]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční tendence (sklony, styly) představují '''zkreslení vnímaní účastníků interakce''', které ovlivňuje interpretaci vlastního chování i chování ostatních lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Mezi hlavní atribuční tendence patří:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== základní atribuční chyba ===&lt;br /&gt;
Základní atribuční chyba je tendence připisovat '''vyšší vliv rysům aktéra než situaci''', ve které se aktér nachází &amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Amabile, T. &amp;amp; Steinmetz, J. (1977). Social Roles, Social Control and Biases in Social-Perception Processes. Journal of Personality and Social Psychology, 35(7), 485-494. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Pozorovatel tedy většinou posuzuje chování aktéra v dané situaci jako dispoziční („Udělal to, protože je takový.“). Roli hraje i vliv význačnosti (výraznosti) daných rysů aktéra. &amp;lt;ref&amp;gt;McArthur, L.Z. &amp;amp; Post, D.L. (1977). Figural Emphasis and Person Perception. Journal of Experimental Social Psychology, 13(6), 520-535.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt aktér - pozorovatel ===&lt;br /&gt;
Efekt popisal v roce 1973 Nisbett &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, E. R (1973). Behavior as seen by the actor and as seen by the observer. Journal of Personality and Social Psychology, 27(2), 154-164. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; tak, že aktér má při sebepercepci tendence vytvářet situační atribuce („Nesložil jsem zkoušku, protože mě zkoušející nemá rád.“), zatímco pozorovatel má při sledování chování aktéra tendence vytvářet dispoziční atribuce (&amp;quot;Nesložil zkoušku, protože není dost chytrý.&amp;quot;).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== egocentrické tendence ===&lt;br /&gt;
S teorií egocentrických tendencí přišli v roce 1977 badatelé Schlenker a Miller &amp;lt;ref&amp;gt;Schlenker, B.R. &amp;amp; Miller, R.S. (1977). Egocentrism in Groups: Self-serving Biases or Logical Information Processing?. Journal of Personality and Social Psychology, 35(10), 755-764. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Jsou to '''tendence připisovat si úspěch (sebeprosazující tendence) a nehlásit se k neúspěchu (sebeochraňující tendence)''' (&amp;quot;Vyhrál jsem, protože jsem dobrý.&amp;quot;, &amp;quot;Nevyhrál jsem, protože jsem měl smůlu.&amp;quot;). Roli hraje i náročnost dosažení úspěchu (čím bylo dosažení úspěchu náročnější, tím více ho připisujeme svým dispozicím). U atribuce směrem k ostatním lidem je tato tendence opačná („Vyhrál, protože mu přálo štěstí.“, „Nevyhrál, protože není dost dobrý.“).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt falešného konsenzu ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje, že pozorovatel má tendenci považovat svoje chování v situacích za '''obecnou normu''', alternativní varianty chování považuje za ojedinělé.&amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Green, D. &amp;amp; House, P. (1977). The &amp;quot;False Consensus Effect&amp;quot;: An Egocentric Bias in Social Perception and Attribution Processes. Journal of Experimental Social Psychology, 13(3), 279-301.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== spotlight efekt ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje '''přeceňování''' míry [[Pozornost|pozornosti]], kterou naší osobě věnují ostatní lidé. &amp;lt;ref&amp;gt;Gilovich, T., Savitsky, K. &amp;amp; Medvec, V.H. (2000). The Spotlight Effect in Social Judgment: An Egocentric Bias in Estimates of the Salience of One's Own Actions and Appearance. Journal of Personality and Social Psychology, 78(2), 211-222. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční teorie ==&lt;br /&gt;
Atribuční teorie se věnují '''studiu procesů''', kterými pozorovatel subjektivně vnímá příčiny vlastního jednání a jednání druhých lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== naviní analýza událostí ===&lt;br /&gt;
Pozorovatel situace - podle Heidera „laický (naivní) vědec“ - si '''automaticky, intuitivně a nedokonale''' spojuje navenek projevené chování s jeho nepozorovatelnými příčinami. Svět se stává pro pozorovatele předvídatelnějším, pozorovatel získává pocit větší kontroly a je schopen větší adaptivity &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1985). &amp;quot;Spontaneous&amp;quot; Casual Thinking. Psychological Bulletin, 97(1), 74-84. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Pozorovatel má často tendence částečně nebo zcela ignorovat situační faktory.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== teorie odpovídajících závěrů === &lt;br /&gt;
Teorie odpovídajících závěrů, neboli paradigma atribuce akce, popisuje tendenci pozorovatele připisovat chování aktéra dispoziční příčiny tak, aby se chování dalo odůvodnit již '''známými rysy aktéra nebo očekáváním pozorovatele''' &amp;lt;ref&amp;gt;Jones, E.E. &amp;amp; Davis, K.E. (1965). From Acts to Disposition: The Attribution Process in Person Perception. In L. Berkowitz (Ed.), Advances in Experimental Social Psychology (219-266). Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. V této teorii se rozlišují tři faktory - '''hédonická relevance, zaměřenost na osobu a společenská žádoucnost''' - podle kterých se atribuce dále dělí na:&lt;br /&gt;
# atribuci intence (záměru)&lt;br /&gt;
# atribuci dispozice&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí intence, tzn. jako záměrné, pokud pro něj má '''příjemné nebo nepříjemné následky''' (je hédonicky relevantní), nebo pokud je '''zaměřené na osobu pozorovatele'''. Například pokud je pozorovatel aktérem veřejně uražen, usoudí, že ho aktér urazil záměrně.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí dispozice, tzn. přisuzuje chování aktéra jeho osobnosti, pokud '''není společensky žádoucí'''. Například všechny zlozvyky (kousání nehtů), nevhodná mluva v přítomnosti vážené osoby nebo nedodržení formalit (podržení dveří, uvolnění místa v dopravním prostředku) budou hodnoceny jako osobnostní charakteristiky.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Kelleyho model ===&lt;br /&gt;
Kelleyho model z let 1967 a 1972 obsahuje dva základní koncepty, do kterých se dělí podle množství informací, které má pozorovatel k dispozici, a to na:&lt;br /&gt;
# kovariační model (k dispozici je větší množství informací)&lt;br /&gt;
# model kauzálních schémat (k dispozici je velmi omezené množství informací)&lt;br /&gt;
Kovariační model popisuje '''atribuci založenou na více pozorováních''' (např.: pozorovatel zná osobnost aktéra a jeho chování z různých situací). Informace z těchto pozorování se dělí do tří skupin:&lt;br /&gt;
* konsenzus&lt;br /&gt;
* konzistence&lt;br /&gt;
* distinktivnost&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konsenzus''' posuzuje stabilitu chování aktéra ve srovnání s ostatními lidmi, tzn. jak je chování aktéra běžné ve srovnání s chováním jiných osob.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konzistence''' posuzuje stabilitu chování aktéra v různých časech, tzn. zda je chování aktéra v určité situaci vždy stejná.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Distinktivnost''' posuzuje stabilitu reakce aktéra v různých prostředích, tzn. zda je chování aktéra stejné i pokud se prostředí změní.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při vysokém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a nízké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování situaci. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při nízkém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a vysoké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování osobnosti aktéra.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Například''' pokud se aktér v kině při sledování filmu nahlas směje, přisoudíme jeho chování dispozici nebo situaci podle toho, jestli se smějí i ostatní lidé (konsenzus), jestli se aktér směje vždy, když sleduje nějaký film (konzistence), nebo/a jestli se aktér často a rád směje i v jiných situacích (distinktivnost). Pokud vidíme, že se smějí i ostatní lidé v kině (vysoký konsenzus) a víme, že se aktér při sledování filmů většinou nesměje (nízká konzistence) a že se příliš nesměje ani v jiných situacích (nízká distinktivnost), můžeme připsat chování aktéra situaci (směje se, protože je film zábavný). Pokud se ale ostatní lidé v kině nesmějí (nízký konsenzus) a my víme, že se aktér směje při sledování všech filmů (vysoká konzistence), připíšeme jeho chování spíše jeho dispozicím (nesměje se, protože je film zábavný, ale proto, že je to projev jeho osobnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;/&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Model kauzálních schémat, neboli konfigurace, popisuje '''atribuci založenou na jednom pozorování'''. Pozorovatel vyvozuje příčiny na základě '''kauzálních schémat''', protože nemá dostatek informací na atribuci podle kovariačního modelu (většinou proto, že je aktér neznámá osoba). Kauzální schémata jsou přesvědčení, stereotypní představy, předsudky nebo zkušenostní schémata, podle kterých pozorovatel provádí atribuce. &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H.H. (1972). Causal Schemata and the Attribution Process. In E.E. Jones, D.E. Kanouse, H.H Kelley, H.E. Nisbett, S. Valins &amp;amp; B. Weiner (Eds.). Attribution: Perceiving the Causes of Behavior, (151-174). Morristown: General Learning Press.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== atribuce příčiny v úkolové situaci ===&lt;br /&gt;
Úspěch nebo selhání v úkolových situacích vyvolá v  subjektu '''specifickou emocionální reakci''' &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1986). An Attributional Theory of Motivation and Emotion. Psychological Review, 92(4), 548-573.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Weiner dělí dané příčiny v úkolové situaci na:&lt;br /&gt;
# vnější a vnitřní&lt;br /&gt;
# stabilní a labilní&lt;br /&gt;
# kontrolovatelné a nekontrolovatelné&lt;br /&gt;
'''Například''' úsilí je labilní, vnitřní, kontrolovatelná příčina, zatímco obtížnost úkolu je stabilní,  vnější, nekontrolovatelná příčina.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Důsledky atribuce ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Situace versus dispozice =====&lt;br /&gt;
Na ochotný čin aktéra pozorovatel reaguje '''přívětivěji''', pokud tento čin připíše dispozičním faktorům, než pokud jej připíše situaci &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Regan, D.T. (1978). Attributional Aspects of Interpersonal Attraction. In J.H.Harvey, W.Ickes &amp;amp; R.F.Kidd (Eds.), New Directions in Attribution Research, 2 (212 - 235). Hillsdale: Lawrence Erlbaum Associates.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Naopak zraňující činy jsou pozorovatelem více tolerovány, pokud jsou připsány situačním faktorům.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Výkon je '''snadněji atribuován situačně než dispozičně''' a v případě, že je připsán situačním faktorům, je hodnocen spíše negativně. Například pokud nadřízený soustavně dohlíží na podřízeného pracovníka, je tento pracovník hodnocen jako méně důvěryhodný než nemonitorovaný pracovník &amp;lt;ref&amp;gt;Strickland, L.H., Aboud, F.E., Gergen, K.J., Jahoda, G. &amp;amp; Tajfel, H. (1976). The &amp;quot;power structure&amp;quot; in social psychology. Representative Research in Social Psychology, 7. 79 - 86.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Výkon monitorovaného pracovníka je totiž připisován vnějšímu tlaku, tedy situačnímu faktoru.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuce je často uplatňována při sledování '''reklam''', kdy se divák rozhoduje, zda připsat zprávu snažící se ho přesvědčit o kvalitě určitého výrobku osobnosti aktéra (v této situaci herce v reklamě) nebo jeho situaci (tzn. jeho roli). U dětí školního věku byla zjištěna silná korelace mezi připsáním příčiny chování herce v reklamě situačním faktorům a uvědomováním si nesouladu mezi prezentovaným a skutečným výrobkem.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Vnitřní versus vnější motivace =====&lt;br /&gt;
Atribuce také ovlivňuje '''posun mezi vnitřní a vnější motivací'''. Výzkum provedený s dětmi ve školce dokázal, že pokud byla polovině skupiny dětí, která si ráda kreslila s barevnými fixy, byla za kreslení nabídnuta odměna, zájem této poloviny se snížil oproti skupině, které za kreslení žádná odměna nabídnuta nebyla &amp;lt;ref&amp;gt;Lepper, M.R., Greene, D. &amp;amp; Nisbett, R.E. (1973). Undermining Children's Intrinsic Interest with Extrinsic Reward: A Test of Overjustification Hypothesis. Journal of Personality and Social Psychology, 28(1), 129 - 137.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Díky atribuční tendenci totiž člověk, kterému je za určitý úkon nabídnuta odměna, začne vnímat vnější motivaci k úkonu a '''přestane vnímat vnitřní motivaci'''. To ho vede k závěru, že pokud k danému úkonu potřebuje vnější motivaci, zřejmě jej činnost příliš nebaví.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Příčiny vzrušení =====&lt;br /&gt;
Atribuce má výrazný vliv na '''prožívání emočního vzrušení'''. Bylo zjištěno, že pokud bylo možno excitaci připsat vnější příčinu (například zvýšená hladina adrenalinu v důsledku rizikového sportu nebo cvičení), bylo výsledné emoční prožívání excitací mnohem '''méně ovlivněno''', než pokud se nedala připsat situačnímu faktoru &amp;lt;ref&amp;gt;Schachter, S. &amp;amp; Singer, J. (1962). Cognitive, Social, and Physiological Determinants of Emotional State. Psychological Review, 69(5), 379 - 399.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Emoční prožívání excitace se zvýšilo také při špatně interpretované atribuci, tzn. pokud byla excitaci připsána nesprávná příčina &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, R.E. &amp;amp; Schachter, S. (1966). Cognitive Manipulation of Pain. Journal of Experimental Social Psychology, 2(3), 227 - 236.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Reference ====&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Použitá literatura ====&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*Collinová, C. et al. (2014). Kniha psychologie. Praha: Eudomedia, k.s. - Knižní klub.&lt;br /&gt;
*Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayes, B. &amp;amp; Hesketh, B. (1989). Attribution Theory, Judgmental Biases, and Cognitive Behavior Modification: Prospects and Problems. Cognitive Therapy and Research, 13 (3), 211 – 230. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayesová, N. (2009). Základy sociální psychologie.Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Kelley, H. H. &amp;amp; Michela, J. L. (1980). Attribution Theory and Research. Annual Review of Psychology, 31, 457 – 501. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Kučera, D. (2013). Moderni psychologie. Praha: Grada Publishing.&lt;br /&gt;
*Nakonečný, M. (1999). Sociální psychologie. Praha: Academia.&lt;br /&gt;
*Stroebe, H. &amp;amp; Hewstone, M. (2004). Sociální psychologie. Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Škobrtal, P. (2012). Vybrané kapitoly ze sociální psychologie. Ostrava: Ostravská univerzita.&lt;br /&gt;
*Řezáč, J. (1998). Sociální psychologie. Brno: Paido.&lt;br /&gt;
*Weiner, B. (2008). Reflections on the History of Attribution Theory and Research: People, Personalities, Publications, Problems. Social Psychology, 39 (3), 151 – 156. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Externí odkazy ====&lt;br /&gt;
[https://www.youtube.com/watch?v=mDhiyPAD6NQ Video o atribučních tendencích]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://www.uhh.hawaii.edu/~ronald/310/310-Attribution.htm Příklady atribuce v praxi]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://cogweb.ucla.edu/Discourse/Narrative/heider-simmel-demo.swf Experiment A.Michotta zabývající se přisuzováním příčiny chování neživých předmětů (animací)]&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Základy sociální psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Katerina.Ruzickova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=8471</id>
		<title>Atribuce</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=8471"/>
		<updated>2014-11-15T17:20:50Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Katerina.Ruzickova: /* Vznik pojmu */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
'''Kauzální atribuce''' je [[Sociální psychologie|sociálně-psychologický pojem]]. Je to '''kognitivní proces přisuzování jedné či více příčin vlastnímu chování a chování jiných lidí'''. Jedná se o způsob subjektivního vytváření spojitostí mezi příčinou a následkem chování. Jako speciální případ atribuce je někdy vydělována sebepercepce. &amp;lt;ref&amp;gt;Bem, D. J. (1967). Self-perception: An Alternative Interpretation of Cognitive Dissonance Phenomena. Psychological Review, 74(3), 183-200.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Proces atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuci předcházejí dva kroky:&lt;br /&gt;
#'''[[Vnímání|percepce činu]]'''&lt;br /&gt;
#'''hodnocení záměru činu'''.&lt;br /&gt;
Percepce činu je ovlivněna [[Motivace|motivačními]], kognitivními a podnětovými faktory. Hodnocení záměru činu je ovlivněno myšlenkovými zkratkami, neúplnými informacemi a předpojatostí pozorovatele. Proces probíhá jinak u cizího pozorovatele, kde je atribuce ovlivněna zejména '''informovaností''' pozorovatele a '''očekávaností''' chování aktéra, a jinak při atribuci známého pozorovatele nebo při sebepercepci, kde atribuující osoba rozlišuje především mezi '''pozitivním''' a '''negativním''' chováním. &amp;lt;ref&amp;gt;Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://www.ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Funkce atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce umožňuje lidem pochopit příčiny vnitřních i vnějších událostí a pochopení těchto příčin jim umožňuje se lépe '''adaptovat'''. &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;&amp;gt;Heider, F. (1958). The Psychology of Interpersonal Relations. Retrieved from http://books.google.cz&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:6777539 orig.jpg|400x350px|náhled|Základní dělení atribuce na dispoziční a situační atribuci]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Základní dělení atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce se dělí na dvě základní skupiny:&lt;br /&gt;
#'''vnější'''&lt;br /&gt;
#'''vnitřní'''. &lt;br /&gt;
Vnější (situační, environmentální) atribuce je ovlivněna '''situačními faktory''', tzn. vnějším okolím aktéra (např.: obeznámenost s prostředím, síla podnětů).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vnitřní (osobnostní, dispoziční) atribuce je ovlivněna '''dispozičními faktory''', tzn. [[Psychologie osobnosti|osobností]] aktéra (z atribučního hlediska to jsou především motivy a schopnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Dimenze atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce může být klasifikována v několika dimenzích:&lt;br /&gt;
* '''místo kauzality (kontroly)'''&lt;br /&gt;
Poprvé rozdělil atribuci podle této dimenze Fritz Heider v roce 1958 &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt;, a to na:&lt;br /&gt;
# '''vnitřní místo kontroly'''&lt;br /&gt;
# '''vnější místo kontroly'''&lt;br /&gt;
Lidé s vnitřním místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet dispoziční atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Lidé s vnějším místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet situační atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* '''stabilita'''&lt;br /&gt;
Faktory stability příčiny chování se dělí na:&lt;br /&gt;
# '''stabilní faktory'''&lt;br /&gt;
# '''nestabilní faktory'''&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotní příčinu jako stabilní, pokud je ji '''obtížné (až nemožné) změnit''', např.: [[Inteligence|inteligence]], zákony.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí příčinu jako nestabilní, pokud se dá '''relativně snadno změnit (ovlivnit)''', např.: úsilí.&lt;br /&gt;
* '''záměrnost'''&lt;br /&gt;
* '''kontrolovatelnost'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Vznik pojmu ===&lt;br /&gt;
Tématem atribuce na začátku 20. století zabýval například Ichheiser &amp;lt;ref&amp;gt;Ichheiser, G. (1933). Das Können, die Bedingungen des Könnens und das Erlebnis des Könnens. Zeitschrift für Angewandte Psychologie, 44, 364-378.&amp;lt;/ref&amp;gt; nebo Michotte, který v roce 1946 jako první provedl sérii experimentů týkajících se vnímání kauzality &amp;lt;ref&amp;gt;Michotte, A. (1963). The Perception of Causality. New York: Basic Books.&amp;lt;/ref&amp;gt;. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční proces začal jako první systematicky zkoumat rakouský psycholog působící v Americe, '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Fritz_Heider Fritz Heider]'''. Heider ve své knize ''The Psychology of Interpersonal Relation'' &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relation&amp;quot;/&amp;gt; popsal tzv. '''laickou psychologii''' jako [[Vnímání|vnímání]] a posuzování druhých osob i sebe sama v každodenních situacích. Vytvořil první atribuční teorii – naivní analýzu událostí. Rozlišil atribuci na '''dispoziční''' a '''situační'''. Podle těchto dílčích atribucí rozlišil pozorovatele na lidi s vnějším místem kontroly a na lidi s vnitřním místem kontroly. Studie Heidera a Simmela &amp;lt;ref&amp;gt;Heider, F. &amp;amp; Simmel, M. (1944). An Experimental Study of Apparent Behavior. The American Journal of Psychology, 57, 243-259. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; prokázala silnou tendenci lidí vysvětlovat si chování druhých jako úmyslné. Heider považuje atribuci za předpoklad porozumění sociální realitě.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Koncept atribuce dále rozvinul americký psychologi '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Harold_Kelley Harold H. Kelley]''', který svým článkem publikovaným v ''Nebraska Symposium on Motivation'' přispěl svou atribuční teorií k hlavnímu proudu sociální psychologie a ve svém posudku Heiderovy knihy přiblížil základní Heiderovy myšlenky vědecké obci. &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H. H. (1967). Attribution Theory in Social Psychology. Nebraska Symposium on Motivation, 15, 192-238. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; Kelley se také spolu s E. Jonesem, B. Weinerem a dalšími podílel na kolektivním díle ''Attribution: Perceiving the Causes of Behavior''. &amp;lt;ref&amp;gt;Jones, E. E., Kanouse, D. E., Kelley, H. H., Nisbett, R. E., Valins, S. &amp;amp; Weiner, B. (1972). Attribution: Perceiving the Causes of Behavior. Morristown: General Learning Press&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční tendence ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:All.png|400x465px|náhled|Atribuční tendence]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční tendence (sklony, styly) představují '''zkreslení vnímaní účastníků interakce''', které ovlivňuje interpretaci vlastního chování i chování ostatních lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Mezi hlavní atribuční tendence patří:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== základní atribuční chyba ===&lt;br /&gt;
Základní atribuční chyba je tendence připisovat '''vyšší vliv rysům aktéra než situaci''', ve které se aktér nachází &amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Amabile, T. &amp;amp; Steinmetz, J. (1977). Social Roles, Social Control and Biases in Social-Perception Processes. Journal of Personality and Social Psychology, 35(7), 485-494. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Pozorovatel tedy většinou posuzuje chování aktéra v dané situaci jako dispoziční („Udělal to, protože je takový.“). Roli hraje i vliv význačnosti (výraznosti) daných rysů aktéra. &amp;lt;ref&amp;gt;McArthur, L.Z. &amp;amp; Post, D.L. (1977). Figural Emphasis and Person Perception. Journal of Experimental Social Psychology, 13(6), 520-535.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt aktér - pozorovatel ===&lt;br /&gt;
Efekt popisal v roce 1973 Nisbett &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, E. R (1973). Behavior as seen by the actor and as seen by the observer. Journal of Personality and Social Psychology, 27(2), 154-164. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; tak, že aktér má při sebepercepci tendence vytvářet situační atribuce („Nesložil jsem zkoušku, protože mě zkoušející nemá rád.“), zatímco pozorovatel má při sledování chování aktéra tendence vytvářet dispoziční atribuce (&amp;quot;Nesložil zkoušku, protože není dost chytrý.&amp;quot;).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== egocentrické tendence ===&lt;br /&gt;
S teorií egocentrických tendencí přišli v roce 1977 badatelé Schlenker a Miller &amp;lt;ref&amp;gt;Schlenker, B.R. &amp;amp; Miller, R.S. (1977). Egocentrism in Groups: Self-serving Biases or Logical Information Processing?. Journal of Personality and Social Psychology, 35(10), 755-764. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Jsou to '''tendence připisovat si úspěch (sebeprosazující tendence) a nehlásit se k neúspěchu (sebeochraňující tendence)''' (&amp;quot;Vyhrál jsem, protože jsem dobrý.&amp;quot;, &amp;quot;Nevyhrál jsem, protože jsem měl smůlu.&amp;quot;). Roli hraje i náročnost dosažení úspěchu (čím bylo dosažení úspěchu náročnější, tím více ho připisujeme svým dispozicím). U atribuce směrem k ostatním lidem je tato tendence opačná („Vyhrál, protože mu přálo štěstí.“, „Nevyhrál, protože není dost dobrý.“).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt falešného konsenzu ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje, že pozorovatel má tendenci považovat svoje chování v situacích za '''obecnou normu''', alternativní varianty chování považuje za ojedinělé.&amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Green, D. &amp;amp; House, P. (1977). The &amp;quot;False Consensus Effect&amp;quot;: An Egocentric Bias in Social Perception and Attribution Processes. Journal of Experimental Social Psychology, 13(3), 279-301.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== spotlight efekt ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje '''přeceňování''' míry [[Pozornost|pozornosti]], kterou naší osobě věnují ostatní lidé. &amp;lt;ref&amp;gt;Gilovich, T., Savitsky, K. &amp;amp; Medvec, V.H. (2000). The Spotlight Effect in Social Judgment: An Egocentric Bias in Estimates of the Salience of One's Own Actions and Appearance. Journal of Personality and Social Psychology, 78(2), 211-222. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční teorie ==&lt;br /&gt;
Atribuční teorie se věnují '''studiu procesů''', kterými pozorovatel subjektivně vnímá příčiny vlastního jednání a jednání druhých lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== naviní analýza událostí ===&lt;br /&gt;
Pozorovatel situace - podle Heidera „laický (naivní) vědec“ - si '''automaticky, intuitivně a nedokonale''' spojuje navenek projevené chování s jeho nepozorovatelnými příčinami. Svět se stává pro pozorovatele předvídatelnějším, pozorovatel získává pocit větší kontroly a je schopen větší adaptivity &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1985). &amp;quot;Spontaneous&amp;quot; Casual Thinking. Psychological Bulletin, 97(1), 74-84. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Pozorovatel má často tendence částečně nebo zcela ignorovat situační faktory.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== teorie odpovídajících závěrů === &lt;br /&gt;
Teorie odpovídajících závěrů, neboli paradigma atribuce akce, popisuje tendenci pozorovatele připisovat chování aktéra dispoziční příčiny tak, aby se chování dalo odůvodnit již '''známými rysy aktéra nebo očekáváním pozorovatele''' &amp;lt;ref&amp;gt;Jones, E.E. &amp;amp; Davis, K.E. (1965). From Acts to Disposition: The Attribution Process in Person Perception. In L. Berkowitz (Ed.), Advances in Experimental Social Psychology (219-266). Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. V této teorii se rozlišují tři faktory - '''hédonická relevance, zaměřenost na osobu a společenská žádoucnost''' - podle kterých se atribuce dále dělí na:&lt;br /&gt;
# atribuci intence (záměru)&lt;br /&gt;
# atribuci dispozice&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí intence, tzn. jako záměrné, pokud pro něj má '''příjemné nebo nepříjemné následky''' (je hédonicky relevantní), nebo pokud je '''zaměřené na osobu pozorovatele'''. Například pokud je pozorovatel aktérem veřejně uražen, usoudí, že ho aktér urazil záměrně.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí dispozice, tzn. přisuzuje chování aktéra jeho osobnosti, pokud '''není společensky žádoucí'''. Například všechny zlozvyky (kousání nehtů), nevhodná mluva v přítomnosti vážené osoby nebo nedodržení formalit (podržení dveří, uvolnění místa v dopravním prostředku) budou hodnoceny jako osobnostní charakteristiky.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Kelleyho model ===&lt;br /&gt;
Kelleyho model z let 1967 a 1972 obsahuje dva základní koncepty, do kterých se dělí podle množství informací, které má pozorovatel k dispozici, a to na:&lt;br /&gt;
# kovariační model (k dispozici je větší množství informací)&lt;br /&gt;
# model kauzálních schémat (k dispozici je velmi omezené množství informací)&lt;br /&gt;
Kovariační model popisuje '''atribuci založenou na více pozorováních''' (např.: pozorovatel zná osobnost aktéra a jeho chování z různých situací). Informace z těchto pozorování se dělí do tří skupin:&lt;br /&gt;
* konsenzus&lt;br /&gt;
* konzistence&lt;br /&gt;
* distinktivnost&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konsenzus''' posuzuje stabilitu chování aktéra ve srovnání s ostatními lidmi, tzn. jak je chování aktéra běžné ve srovnání s chováním jiných osob.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konzistence''' posuzuje stabilitu chování aktéra v různých časech, tzn. zda je chování aktéra v určité situaci vždy stejná.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Distinktivnost''' posuzuje stabilitu reakce aktéra v různých prostředích, tzn. zda je chování aktéra stejné i pokud se prostředí změní.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při vysokém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a nízké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování situaci. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při nízkém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a vysoké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování osobnosti aktéra.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Například''' pokud se aktér v kině při sledování filmu nahlas směje, přisoudíme jeho chování dispozici nebo situaci podle toho, jestli se smějí i ostatní lidé (konsenzus), jestli se aktér směje vždy, když sleduje nějaký film (konzistence), nebo/a jestli se aktér často a rád směje i v jiných situacích (distinktivnost). Pokud vidíme, že se smějí i ostatní lidé v kině (vysoký konsenzus) a víme, že se aktér při sledování filmů většinou nesměje (nízká konzistence) a že se příliš nesměje ani v jiných situacích (nízká distinktivnost), můžeme připsat chování aktéra situaci (směje se, protože je film zábavný). Pokud se ale ostatní lidé v kině nesmějí (nízký konsenzus) a my víme, že se aktér směje při sledování všech filmů (vysoká konzistence), připíšeme jeho chování spíše jeho dispozicím (nesměje se, protože je film zábavný, ale proto, že je to projev jeho osobnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;/&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Model kauzálních schémat, neboli konfigurace, popisuje '''atribuci založenou na jednom pozorování'''. Pozorovatel vyvozuje příčiny na základě '''kauzálních schémat''', protože nemá dostatek informací na atribuci podle kovariačního modelu (většinou proto, že je aktér neznámá osoba). Kauzální schémata jsou přesvědčení, stereotypní představy, předsudky nebo zkušenostní schémata, podle kterých pozorovatel provádí atribuce. &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H.H. (1972). Causal Schemata and the Attribution Process. In E.E. Jones, D.E. Kanouse, H.H Kelley, H.E. Nisbett, S. Valins &amp;amp; B. Weiner (Eds.). Attribution: Perceiving the Causes of Behavior, (151-174). Morristown: General Learning Press.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== atribuce příčiny v úkolové situaci ===&lt;br /&gt;
Úspěch nebo selhání v úkolových situacích vyvolá v  subjektu '''specifickou emocionální reakci''' &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1986). An Attributional Theory of Motivation and Emotion. Psychological Review, 92(4), 548-573.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Weiner dělí dané příčiny v úkolové situaci na:&lt;br /&gt;
# vnější a vnitřní&lt;br /&gt;
# stabilní a labilní&lt;br /&gt;
# kontrolovatelné a nekontrolovatelné&lt;br /&gt;
'''Například''' úsilí je labilní, vnitřní, kontrolovatelná příčina, zatímco obtížnost úkolu je stabilní,  vnější, nekontrolovatelná příčina.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Důsledky atribuce ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Situace versus dispozice =====&lt;br /&gt;
Na ochotný čin aktéra pozorovatel reaguje '''přívětivěji''', pokud tento čin připíše dispozičním faktorům, než pokud jej připíše situaci &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Regan, D.T. (1978). Attributional Aspects of Interpersonal Attraction. In J.H.Harvey, W.Ickes &amp;amp; R.F.Kidd (Eds.), New Directions in Attribution Research, 2 (212 - 235). Hillsdale: Lawrence Erlbaum Associates.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Naopak zraňující činy jsou pozorovatelem více tolerovány, pokud jsou připsány situačním faktorům.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Výkon je '''snadněji atribuován situačně než dispozičně''' a v případě, že je připsán situačním faktorům, je hodnocen spíše negativně. Například pokud nadřízený soustavně dohlíží na podřízeného pracovníka, je tento pracovník hodnocen jako méně důvěryhodný než nemonitorovaný pracovník &amp;lt;ref&amp;gt;Strickland, L.H., Aboud, F.E., Gergen, K.J., Jahoda, G. &amp;amp; Tajfel, H. (1976). The &amp;quot;power structure&amp;quot; in social psychology. Representative Research in Social Psychology, 7. 79 - 86.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Výkon monitorovaného pracovníka je totiž připisován vnějšímu tlaku, tedy situačnímu faktoru.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuce je často uplatňována při sledování '''reklam''', kdy se divák rozhoduje, zda připsat zprávu snažící se ho přesvědčit o kvalitě určitého výrobku osobnosti aktéra (v této situaci herce v reklamě) nebo jeho situaci (tzn. jeho roli). U dětí školního věku byla zjištěna silná korelace mezi připsáním příčiny chování herce v reklamě situačním faktorům a uvědomováním si nesouladu mezi prezentovaným a skutečným výrobkem.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Vnitřní versus vnější motivace =====&lt;br /&gt;
Atribuce také ovlivňuje '''posun mezi vnitřní a vnější motivací'''. Výzkum provedený s dětmi ve školce dokázal, že pokud byla polovině skupiny dětí, která si ráda kreslila s barevnými fixy, byla za kreslení nabídnuta odměna, zájem této poloviny se snížil oproti skupině, které za kreslení žádná odměna nabídnuta nebyla &amp;lt;ref&amp;gt;Lepper, M.R., Greene, D. &amp;amp; Nisbett, R.E. (1973). Undermining Children's Intrinsic Interest with Extrinsic Reward: A Test of Overjustification Hypothesis. Journal of Personality and Social Psychology, 28(1), 129 - 137.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Díky atribuční tendenci totiž člověk, kterému je za určitý úkon nabídnuta odměna, začne vnímat vnější motivaci k úkonu a '''přestane vnímat vnitřní motivaci'''. To ho vede k závěru, že pokud k danému úkonu potřebuje vnější motivaci, zřejmě jej činnost příliš nebaví.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Příčiny vzrušení =====&lt;br /&gt;
Atribuce má výrazný vliv na '''prožívání emočního vzrušení'''. Bylo zjištěno, že pokud bylo možno excitaci připsat vnější příčinu (například zvýšená hladina adrenalinu v důsledku rizikového sportu nebo cvičení), bylo výsledné emoční prožívání excitací mnohem '''méně ovlivněno''', než pokud se nedala připsat situačnímu faktoru &amp;lt;ref&amp;gt;Schachter, S. &amp;amp; Singer, J. (1962). Cognitive, Social, and Physiological Determinants of Emotional State. Psychological Review, 69(5), 379 - 399.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Emoční prožívání excitace se zvýšilo také při špatně interpretované atribuci, tzn. pokud byla excitaci připsána nesprávná příčina &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, R.E. &amp;amp; Schachter, S. (1966). Cognitive Manipulation of Pain. Journal of Experimental Social Psychology, 2(3), 227 - 236.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Reference ====&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Použitá literatura ====&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*Collinová, C. et al. (2014). Kniha psychologie. Praha: Eudomedia, k.s. - Knižní klub.&lt;br /&gt;
*Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayes, B. &amp;amp; Hesketh, B. (1989). Attribution Theory, Judgmental Biases, and Cognitive Behavior Modification: Prospects and Problems. Cognitive Therapy and Research, 13 (3), 211 – 230. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayesová, N. (2009). Základy sociální psychologie.Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Kelley, H. H. &amp;amp; Michela, J. L. (1980). Attribution Theory and Research. Annual Review of Psychology, 31, 457 – 501. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Kučera, D. (2013). Moderni psychologie. Praha: Grada Publishing.&lt;br /&gt;
*Nakonečný, M. (1999). Sociální psychologie. Praha: Academia.&lt;br /&gt;
*Stroebe, H. &amp;amp; Hewstone, M. (2004). Sociální psychologie. Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Škobrtal, P. (2012). Vybrané kapitoly ze sociální psychologie. Ostrava: Ostravská univerzita.&lt;br /&gt;
*Řezáč, J. (1998). Sociální psychologie. Brno: Paido.&lt;br /&gt;
*Weiner, B. (2008). Reflections on the History of Attribution Theory and Research: People, Personalities, Publications, Problems. Social Psychology, 39 (3), 151 – 156. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Externí odkazy ====&lt;br /&gt;
[https://www.youtube.com/watch?v=mDhiyPAD6NQ Video o atribučních tendencích]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://www.uhh.hawaii.edu/~ronald/310/310-Attribution.htm Příklady atribuce v praxi]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://cogweb.ucla.edu/Discourse/Narrative/heider-simmel-demo.swf Experiment A.Michotta zabývající se přisuzováním příčiny chování neživých předmětů (animací)]&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Základy sociální psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Katerina.Ruzickova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=8470</id>
		<title>Atribuce</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=8470"/>
		<updated>2014-11-15T17:16:21Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Katerina.Ruzickova: /* Vznik pojmu */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
'''Kauzální atribuce''' je [[Sociální psychologie|sociálně-psychologický pojem]]. Je to '''kognitivní proces přisuzování jedné či více příčin vlastnímu chování a chování jiných lidí'''. Jedná se o způsob subjektivního vytváření spojitostí mezi příčinou a následkem chování. Jako speciální případ atribuce je někdy vydělována sebepercepce. &amp;lt;ref&amp;gt;Bem, D. J. (1967). Self-perception: An Alternative Interpretation of Cognitive Dissonance Phenomena. Psychological Review, 74(3), 183-200.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Proces atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuci předcházejí dva kroky:&lt;br /&gt;
#'''[[Vnímání|percepce činu]]'''&lt;br /&gt;
#'''hodnocení záměru činu'''.&lt;br /&gt;
Percepce činu je ovlivněna [[Motivace|motivačními]], kognitivními a podnětovými faktory. Hodnocení záměru činu je ovlivněno myšlenkovými zkratkami, neúplnými informacemi a předpojatostí pozorovatele. Proces probíhá jinak u cizího pozorovatele, kde je atribuce ovlivněna zejména '''informovaností''' pozorovatele a '''očekávaností''' chování aktéra, a jinak při atribuci známého pozorovatele nebo při sebepercepci, kde atribuující osoba rozlišuje především mezi '''pozitivním''' a '''negativním''' chováním. &amp;lt;ref&amp;gt;Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://www.ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Funkce atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce umožňuje lidem pochopit příčiny vnitřních i vnějších událostí a pochopení těchto příčin jim umožňuje se lépe '''adaptovat'''. &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;&amp;gt;Heider, F. (1958). The Psychology of Interpersonal Relations. Retrieved from http://books.google.cz&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:6777539 orig.jpg|400x350px|náhled|Základní dělení atribuce na dispoziční a situační atribuci]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Základní dělení atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce se dělí na dvě základní skupiny:&lt;br /&gt;
#'''vnější'''&lt;br /&gt;
#'''vnitřní'''. &lt;br /&gt;
Vnější (situační, environmentální) atribuce je ovlivněna '''situačními faktory''', tzn. vnějším okolím aktéra (např.: obeznámenost s prostředím, síla podnětů).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vnitřní (osobnostní, dispoziční) atribuce je ovlivněna '''dispozičními faktory''', tzn. [[Psychologie osobnosti|osobností]] aktéra (z atribučního hlediska to jsou především motivy a schopnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Dimenze atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce může být klasifikována v několika dimenzích:&lt;br /&gt;
* '''místo kauzality (kontroly)'''&lt;br /&gt;
Poprvé rozdělil atribuci podle této dimenze Fritz Heider v roce 1958 &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt;, a to na:&lt;br /&gt;
# '''vnitřní místo kontroly'''&lt;br /&gt;
# '''vnější místo kontroly'''&lt;br /&gt;
Lidé s vnitřním místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet dispoziční atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Lidé s vnějším místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet situační atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* '''stabilita'''&lt;br /&gt;
Faktory stability příčiny chování se dělí na:&lt;br /&gt;
# '''stabilní faktory'''&lt;br /&gt;
# '''nestabilní faktory'''&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotní příčinu jako stabilní, pokud je ji '''obtížné (až nemožné) změnit''', např.: [[Inteligence|inteligence]], zákony.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí příčinu jako nestabilní, pokud se dá '''relativně snadno změnit (ovlivnit)''', např.: úsilí.&lt;br /&gt;
* '''záměrnost'''&lt;br /&gt;
* '''kontrolovatelnost'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Vznik pojmu ===&lt;br /&gt;
Tématem atribuce na začátku 20. století zabýval například Ichheiser &amp;lt;ref&amp;gt;Ichheiser, G. (1933). Das Können, die Bedingungen des Könnens und das Erlebnis des Könnens. Zeitschrift für Angewandte Psychologie, 44, 364-378.&amp;lt;/ref&amp;gt; nebo Michotte, který v roce 1946 jako první provedl sérii experimentů týkajících se vnímání kauzality &amp;lt;ref&amp;gt;Michotte, A. (1963). The Perception of Causality. New York: Basic Books.&amp;lt;/ref&amp;gt;. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční proces začal jako první systematicky zkoumat rakouský psycholog působící v Americe, '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Fritz_Heider Fritz Heider]'''. Heider ve své knize ''The Psychology of Interpersonal Relation (1958)'' popsal tzv. '''laickou psychologii''' jako [[Vnímání|vnímání]] a posuzování druhých osob i sebe sama v každodenních situacích. Vytvořil první atribuční teorii – naivní analýzu událostí. Rozlišil atribuci na '''dispoziční''' a '''situační'''. Podle těchto dílčích atribucí rozlišil pozorovatele na lidi s vnějším místem kontroly a na lidi s vnitřním místem kontroly. Studie Heidera a Simmela &amp;lt;ref&amp;gt;Heider, F. &amp;amp; Simmel, M. (1944). An Experimental Study of Apparent Behavior. The American Journal of Psychology, 57, 243-259. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; prokázala silnou tendenci lidí vysvětlovat si chování druhých jako úmyslné. Heider považuje atribuci za předpoklad porozumění sociální realitě.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Koncept atribuce dále rozvinul americký psychologi '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Harold_Kelley Harold H. Kelley]''', který svým článkem publikovaným v ''Nebraska Symposium on Motivation'' přispěl svou atribuční teorií k hlavnímu proudu sociální psychologie a ve svém posudku Heiderovy knihy přiblížil základní Heiderovy myšlenky vědecké obci. &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H. H. (1967). Attribution Theory in Social Psychology. Nebraska Symposium on Motivation, 15, 192-238. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; Kelley se také spolu s E. Jonesem, B. Weinerem a dalšími podílel na kolektivním díle ''Attribution: Perceiving the Causes of Behavior''. &amp;lt;ref&amp;gt;Jones, E. E., Kanouse, D. E., Kelley, H. H., Nisbett, R. E., Valins, S. &amp;amp; Weiner, B. (1972). Attribution: Perceiving the Causes of Behavior. Morristown: General Learning Press&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční tendence ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:All.png|400x465px|náhled|Atribuční tendence]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční tendence (sklony, styly) představují '''zkreslení vnímaní účastníků interakce''', které ovlivňuje interpretaci vlastního chování i chování ostatních lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Mezi hlavní atribuční tendence patří:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== základní atribuční chyba ===&lt;br /&gt;
Základní atribuční chyba je tendence připisovat '''vyšší vliv rysům aktéra než situaci''', ve které se aktér nachází &amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Amabile, T. &amp;amp; Steinmetz, J. (1977). Social Roles, Social Control and Biases in Social-Perception Processes. Journal of Personality and Social Psychology, 35(7), 485-494. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Pozorovatel tedy většinou posuzuje chování aktéra v dané situaci jako dispoziční („Udělal to, protože je takový.“). Roli hraje i vliv význačnosti (výraznosti) daných rysů aktéra. &amp;lt;ref&amp;gt;McArthur, L.Z. &amp;amp; Post, D.L. (1977). Figural Emphasis and Person Perception. Journal of Experimental Social Psychology, 13(6), 520-535.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt aktér - pozorovatel ===&lt;br /&gt;
Efekt popisal v roce 1973 Nisbett &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, E. R (1973). Behavior as seen by the actor and as seen by the observer. Journal of Personality and Social Psychology, 27(2), 154-164. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; tak, že aktér má při sebepercepci tendence vytvářet situační atribuce („Nesložil jsem zkoušku, protože mě zkoušející nemá rád.“), zatímco pozorovatel má při sledování chování aktéra tendence vytvářet dispoziční atribuce (&amp;quot;Nesložil zkoušku, protože není dost chytrý.&amp;quot;).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== egocentrické tendence ===&lt;br /&gt;
S teorií egocentrických tendencí přišli v roce 1977 badatelé Schlenker a Miller &amp;lt;ref&amp;gt;Schlenker, B.R. &amp;amp; Miller, R.S. (1977). Egocentrism in Groups: Self-serving Biases or Logical Information Processing?. Journal of Personality and Social Psychology, 35(10), 755-764. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Jsou to '''tendence připisovat si úspěch (sebeprosazující tendence) a nehlásit se k neúspěchu (sebeochraňující tendence)''' (&amp;quot;Vyhrál jsem, protože jsem dobrý.&amp;quot;, &amp;quot;Nevyhrál jsem, protože jsem měl smůlu.&amp;quot;). Roli hraje i náročnost dosažení úspěchu (čím bylo dosažení úspěchu náročnější, tím více ho připisujeme svým dispozicím). U atribuce směrem k ostatním lidem je tato tendence opačná („Vyhrál, protože mu přálo štěstí.“, „Nevyhrál, protože není dost dobrý.“).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt falešného konsenzu ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje, že pozorovatel má tendenci považovat svoje chování v situacích za '''obecnou normu''', alternativní varianty chování považuje za ojedinělé.&amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Green, D. &amp;amp; House, P. (1977). The &amp;quot;False Consensus Effect&amp;quot;: An Egocentric Bias in Social Perception and Attribution Processes. Journal of Experimental Social Psychology, 13(3), 279-301.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== spotlight efekt ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje '''přeceňování''' míry [[Pozornost|pozornosti]], kterou naší osobě věnují ostatní lidé. &amp;lt;ref&amp;gt;Gilovich, T., Savitsky, K. &amp;amp; Medvec, V.H. (2000). The Spotlight Effect in Social Judgment: An Egocentric Bias in Estimates of the Salience of One's Own Actions and Appearance. Journal of Personality and Social Psychology, 78(2), 211-222. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční teorie ==&lt;br /&gt;
Atribuční teorie se věnují '''studiu procesů''', kterými pozorovatel subjektivně vnímá příčiny vlastního jednání a jednání druhých lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== naviní analýza událostí ===&lt;br /&gt;
Pozorovatel situace - podle Heidera „laický (naivní) vědec“ - si '''automaticky, intuitivně a nedokonale''' spojuje navenek projevené chování s jeho nepozorovatelnými příčinami. Svět se stává pro pozorovatele předvídatelnějším, pozorovatel získává pocit větší kontroly a je schopen větší adaptivity &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1985). &amp;quot;Spontaneous&amp;quot; Casual Thinking. Psychological Bulletin, 97(1), 74-84. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Pozorovatel má často tendence částečně nebo zcela ignorovat situační faktory.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== teorie odpovídajících závěrů === &lt;br /&gt;
Teorie odpovídajících závěrů, neboli paradigma atribuce akce, popisuje tendenci pozorovatele připisovat chování aktéra dispoziční příčiny tak, aby se chování dalo odůvodnit již '''známými rysy aktéra nebo očekáváním pozorovatele''' &amp;lt;ref&amp;gt;Jones, E.E. &amp;amp; Davis, K.E. (1965). From Acts to Disposition: The Attribution Process in Person Perception. In L. Berkowitz (Ed.), Advances in Experimental Social Psychology (219-266). Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. V této teorii se rozlišují tři faktory - '''hédonická relevance, zaměřenost na osobu a společenská žádoucnost''' - podle kterých se atribuce dále dělí na:&lt;br /&gt;
# atribuci intence (záměru)&lt;br /&gt;
# atribuci dispozice&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí intence, tzn. jako záměrné, pokud pro něj má '''příjemné nebo nepříjemné následky''' (je hédonicky relevantní), nebo pokud je '''zaměřené na osobu pozorovatele'''. Například pokud je pozorovatel aktérem veřejně uražen, usoudí, že ho aktér urazil záměrně.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí dispozice, tzn. přisuzuje chování aktéra jeho osobnosti, pokud '''není společensky žádoucí'''. Například všechny zlozvyky (kousání nehtů), nevhodná mluva v přítomnosti vážené osoby nebo nedodržení formalit (podržení dveří, uvolnění místa v dopravním prostředku) budou hodnoceny jako osobnostní charakteristiky.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Kelleyho model ===&lt;br /&gt;
Kelleyho model z let 1967 a 1972 obsahuje dva základní koncepty, do kterých se dělí podle množství informací, které má pozorovatel k dispozici, a to na:&lt;br /&gt;
# kovariační model (k dispozici je větší množství informací)&lt;br /&gt;
# model kauzálních schémat (k dispozici je velmi omezené množství informací)&lt;br /&gt;
Kovariační model popisuje '''atribuci založenou na více pozorováních''' (např.: pozorovatel zná osobnost aktéra a jeho chování z různých situací). Informace z těchto pozorování se dělí do tří skupin:&lt;br /&gt;
* konsenzus&lt;br /&gt;
* konzistence&lt;br /&gt;
* distinktivnost&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konsenzus''' posuzuje stabilitu chování aktéra ve srovnání s ostatními lidmi, tzn. jak je chování aktéra běžné ve srovnání s chováním jiných osob.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konzistence''' posuzuje stabilitu chování aktéra v různých časech, tzn. zda je chování aktéra v určité situaci vždy stejná.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Distinktivnost''' posuzuje stabilitu reakce aktéra v různých prostředích, tzn. zda je chování aktéra stejné i pokud se prostředí změní.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při vysokém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a nízké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování situaci. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při nízkém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a vysoké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování osobnosti aktéra.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Například''' pokud se aktér v kině při sledování filmu nahlas směje, přisoudíme jeho chování dispozici nebo situaci podle toho, jestli se smějí i ostatní lidé (konsenzus), jestli se aktér směje vždy, když sleduje nějaký film (konzistence), nebo/a jestli se aktér často a rád směje i v jiných situacích (distinktivnost). Pokud vidíme, že se smějí i ostatní lidé v kině (vysoký konsenzus) a víme, že se aktér při sledování filmů většinou nesměje (nízká konzistence) a že se příliš nesměje ani v jiných situacích (nízká distinktivnost), můžeme připsat chování aktéra situaci (směje se, protože je film zábavný). Pokud se ale ostatní lidé v kině nesmějí (nízký konsenzus) a my víme, že se aktér směje při sledování všech filmů (vysoká konzistence), připíšeme jeho chování spíše jeho dispozicím (nesměje se, protože je film zábavný, ale proto, že je to projev jeho osobnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;/&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Model kauzálních schémat, neboli konfigurace, popisuje '''atribuci založenou na jednom pozorování'''. Pozorovatel vyvozuje příčiny na základě '''kauzálních schémat''', protože nemá dostatek informací na atribuci podle kovariačního modelu (většinou proto, že je aktér neznámá osoba). Kauzální schémata jsou přesvědčení, stereotypní představy, předsudky nebo zkušenostní schémata, podle kterých pozorovatel provádí atribuce. &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H.H. (1972). Causal Schemata and the Attribution Process. In E.E. Jones, D.E. Kanouse, H.H Kelley, H.E. Nisbett, S. Valins &amp;amp; B. Weiner (Eds.). Attribution: Perceiving the Causes of Behavior, (151-174). Morristown: General Learning Press.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== atribuce příčiny v úkolové situaci ===&lt;br /&gt;
Úspěch nebo selhání v úkolových situacích vyvolá v  subjektu '''specifickou emocionální reakci''' &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1986). An Attributional Theory of Motivation and Emotion. Psychological Review, 92(4), 548-573.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Weiner dělí dané příčiny v úkolové situaci na:&lt;br /&gt;
# vnější a vnitřní&lt;br /&gt;
# stabilní a labilní&lt;br /&gt;
# kontrolovatelné a nekontrolovatelné&lt;br /&gt;
'''Například''' úsilí je labilní, vnitřní, kontrolovatelná příčina, zatímco obtížnost úkolu je stabilní,  vnější, nekontrolovatelná příčina.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Důsledky atribuce ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Situace versus dispozice =====&lt;br /&gt;
Na ochotný čin aktéra pozorovatel reaguje '''přívětivěji''', pokud tento čin připíše dispozičním faktorům, než pokud jej připíše situaci &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Regan, D.T. (1978). Attributional Aspects of Interpersonal Attraction. In J.H.Harvey, W.Ickes &amp;amp; R.F.Kidd (Eds.), New Directions in Attribution Research, 2 (212 - 235). Hillsdale: Lawrence Erlbaum Associates.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Naopak zraňující činy jsou pozorovatelem více tolerovány, pokud jsou připsány situačním faktorům.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Výkon je '''snadněji atribuován situačně než dispozičně''' a v případě, že je připsán situačním faktorům, je hodnocen spíše negativně. Například pokud nadřízený soustavně dohlíží na podřízeného pracovníka, je tento pracovník hodnocen jako méně důvěryhodný než nemonitorovaný pracovník &amp;lt;ref&amp;gt;Strickland, L.H., Aboud, F.E., Gergen, K.J., Jahoda, G. &amp;amp; Tajfel, H. (1976). The &amp;quot;power structure&amp;quot; in social psychology. Representative Research in Social Psychology, 7. 79 - 86.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Výkon monitorovaného pracovníka je totiž připisován vnějšímu tlaku, tedy situačnímu faktoru.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuce je často uplatňována při sledování '''reklam''', kdy se divák rozhoduje, zda připsat zprávu snažící se ho přesvědčit o kvalitě určitého výrobku osobnosti aktéra (v této situaci herce v reklamě) nebo jeho situaci (tzn. jeho roli). U dětí školního věku byla zjištěna silná korelace mezi připsáním příčiny chování herce v reklamě situačním faktorům a uvědomováním si nesouladu mezi prezentovaným a skutečným výrobkem.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Vnitřní versus vnější motivace =====&lt;br /&gt;
Atribuce také ovlivňuje '''posun mezi vnitřní a vnější motivací'''. Výzkum provedený s dětmi ve školce dokázal, že pokud byla polovině skupiny dětí, která si ráda kreslila s barevnými fixy, byla za kreslení nabídnuta odměna, zájem této poloviny se snížil oproti skupině, které za kreslení žádná odměna nabídnuta nebyla &amp;lt;ref&amp;gt;Lepper, M.R., Greene, D. &amp;amp; Nisbett, R.E. (1973). Undermining Children's Intrinsic Interest with Extrinsic Reward: A Test of Overjustification Hypothesis. Journal of Personality and Social Psychology, 28(1), 129 - 137.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Díky atribuční tendenci totiž člověk, kterému je za určitý úkon nabídnuta odměna, začne vnímat vnější motivaci k úkonu a '''přestane vnímat vnitřní motivaci'''. To ho vede k závěru, že pokud k danému úkonu potřebuje vnější motivaci, zřejmě jej činnost příliš nebaví.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Příčiny vzrušení =====&lt;br /&gt;
Atribuce má výrazný vliv na '''prožívání emočního vzrušení'''. Bylo zjištěno, že pokud bylo možno excitaci připsat vnější příčinu (například zvýšená hladina adrenalinu v důsledku rizikového sportu nebo cvičení), bylo výsledné emoční prožívání excitací mnohem '''méně ovlivněno''', než pokud se nedala připsat situačnímu faktoru &amp;lt;ref&amp;gt;Schachter, S. &amp;amp; Singer, J. (1962). Cognitive, Social, and Physiological Determinants of Emotional State. Psychological Review, 69(5), 379 - 399.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Emoční prožívání excitace se zvýšilo také při špatně interpretované atribuci, tzn. pokud byla excitaci připsána nesprávná příčina &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, R.E. &amp;amp; Schachter, S. (1966). Cognitive Manipulation of Pain. Journal of Experimental Social Psychology, 2(3), 227 - 236.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Reference ====&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Použitá literatura ====&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*Collinová, C. et al. (2014). Kniha psychologie. Praha: Eudomedia, k.s. - Knižní klub.&lt;br /&gt;
*Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayes, B. &amp;amp; Hesketh, B. (1989). Attribution Theory, Judgmental Biases, and Cognitive Behavior Modification: Prospects and Problems. Cognitive Therapy and Research, 13 (3), 211 – 230. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayesová, N. (2009). Základy sociální psychologie.Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Kelley, H. H. &amp;amp; Michela, J. L. (1980). Attribution Theory and Research. Annual Review of Psychology, 31, 457 – 501. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Kučera, D. (2013). Moderni psychologie. Praha: Grada Publishing.&lt;br /&gt;
*Nakonečný, M. (1999). Sociální psychologie. Praha: Academia.&lt;br /&gt;
*Stroebe, H. &amp;amp; Hewstone, M. (2004). Sociální psychologie. Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Škobrtal, P. (2012). Vybrané kapitoly ze sociální psychologie. Ostrava: Ostravská univerzita.&lt;br /&gt;
*Řezáč, J. (1998). Sociální psychologie. Brno: Paido.&lt;br /&gt;
*Weiner, B. (2008). Reflections on the History of Attribution Theory and Research: People, Personalities, Publications, Problems. Social Psychology, 39 (3), 151 – 156. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Externí odkazy ====&lt;br /&gt;
[https://www.youtube.com/watch?v=mDhiyPAD6NQ Video o atribučních tendencích]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://www.uhh.hawaii.edu/~ronald/310/310-Attribution.htm Příklady atribuce v praxi]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://cogweb.ucla.edu/Discourse/Narrative/heider-simmel-demo.swf Experiment A.Michotta zabývající se přisuzováním příčiny chování neživých předmětů (animací)]&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Základy sociální psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Katerina.Ruzickova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=8469</id>
		<title>Atribuce</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=8469"/>
		<updated>2014-11-15T17:13:58Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Katerina.Ruzickova: /* Kelleyho model */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
'''Kauzální atribuce''' je [[Sociální psychologie|sociálně-psychologický pojem]]. Je to '''kognitivní proces přisuzování jedné či více příčin vlastnímu chování a chování jiných lidí'''. Jedná se o způsob subjektivního vytváření spojitostí mezi příčinou a následkem chování. Jako speciální případ atribuce je někdy vydělována sebepercepce. &amp;lt;ref&amp;gt;Bem, D. J. (1967). Self-perception: An Alternative Interpretation of Cognitive Dissonance Phenomena. Psychological Review, 74(3), 183-200.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Proces atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuci předcházejí dva kroky:&lt;br /&gt;
#'''[[Vnímání|percepce činu]]'''&lt;br /&gt;
#'''hodnocení záměru činu'''.&lt;br /&gt;
Percepce činu je ovlivněna [[Motivace|motivačními]], kognitivními a podnětovými faktory. Hodnocení záměru činu je ovlivněno myšlenkovými zkratkami, neúplnými informacemi a předpojatostí pozorovatele. Proces probíhá jinak u cizího pozorovatele, kde je atribuce ovlivněna zejména '''informovaností''' pozorovatele a '''očekávaností''' chování aktéra, a jinak při atribuci známého pozorovatele nebo při sebepercepci, kde atribuující osoba rozlišuje především mezi '''pozitivním''' a '''negativním''' chováním. &amp;lt;ref&amp;gt;Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://www.ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Funkce atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce umožňuje lidem pochopit příčiny vnitřních i vnějších událostí a pochopení těchto příčin jim umožňuje se lépe '''adaptovat'''. &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;&amp;gt;Heider, F. (1958). The Psychology of Interpersonal Relations. Retrieved from http://books.google.cz&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:6777539 orig.jpg|400x350px|náhled|Základní dělení atribuce na dispoziční a situační atribuci]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Základní dělení atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce se dělí na dvě základní skupiny:&lt;br /&gt;
#'''vnější'''&lt;br /&gt;
#'''vnitřní'''. &lt;br /&gt;
Vnější (situační, environmentální) atribuce je ovlivněna '''situačními faktory''', tzn. vnějším okolím aktéra (např.: obeznámenost s prostředím, síla podnětů).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vnitřní (osobnostní, dispoziční) atribuce je ovlivněna '''dispozičními faktory''', tzn. [[Psychologie osobnosti|osobností]] aktéra (z atribučního hlediska to jsou především motivy a schopnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Dimenze atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce může být klasifikována v několika dimenzích:&lt;br /&gt;
* '''místo kauzality (kontroly)'''&lt;br /&gt;
Poprvé rozdělil atribuci podle této dimenze Fritz Heider v roce 1958 &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt;, a to na:&lt;br /&gt;
# '''vnitřní místo kontroly'''&lt;br /&gt;
# '''vnější místo kontroly'''&lt;br /&gt;
Lidé s vnitřním místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet dispoziční atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Lidé s vnějším místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet situační atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* '''stabilita'''&lt;br /&gt;
Faktory stability příčiny chování se dělí na:&lt;br /&gt;
# '''stabilní faktory'''&lt;br /&gt;
# '''nestabilní faktory'''&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotní příčinu jako stabilní, pokud je ji '''obtížné (až nemožné) změnit''', např.: [[Inteligence|inteligence]], zákony.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí příčinu jako nestabilní, pokud se dá '''relativně snadno změnit (ovlivnit)''', např.: úsilí.&lt;br /&gt;
* '''záměrnost'''&lt;br /&gt;
* '''kontrolovatelnost'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Vznik pojmu ===&lt;br /&gt;
Tématem atribuce na začátku 20. století zabýval například Ichheiser &amp;lt;ref&amp;gt;Ichheiser, G. (1933). Das Können, die Bedingungen des Könnens und das Erlebnis des Könnens. Zeitschrift für Angewandte Psychologie, 44, 364-378.&amp;lt;/ref&amp;gt; nebo Michotte, který v roce 1946 jako první provedl sérii experimentů týkajících se vnímání kauzality &amp;lt;ref&amp;gt;Michotte, A. (1963). The Perception of Causality. New York: Basic Books.&amp;lt;/ref&amp;gt;. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční proces začal jako první systematicky zkoumat rakouský psycholog působící v Americe, '''Fritz Heider'''. Heider ve své knize ''The Psychology of Interpersonal Relation (1958)'' popsal tzv. '''laickou psychologii''' jako [[Vnímání|vnímání]] a posuzování druhých osob i sebe sama v každodenních situacích. Vytvořil první atribuční teorii – naivní analýzu událostí. Rozlišil atribuci na '''dispoziční''' a '''situační'''. Podle těchto dílčích atribucí rozlišil pozorovatele na lidi s vnějším místem kontroly a na lidi s vnitřním místem kontroly. Studie Heidera a Simmela &amp;lt;ref&amp;gt;Heider, F. &amp;amp; Simmel, M. (1944). An Experimental Study of Apparent Behavior. The American Journal of Psychology, 57, 243-259. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; prokázala silnou tendenci lidí vysvětlovat si chování druhých jako úmyslné. Heider považuje atribuci za předpoklad porozumění sociální realitě.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Koncept atribuce dále rozvinul americký psychologi '''Harold H. Kelley''', který svým článkem publikovaným v ''Nebraska Symposium on Motivation'' přispěl svou atribuční teorií k hlavnímu proudu sociální psychologie a ve svém posudku Heiderovy knihy přiblížil základní Heiderovy myšlenky vědecké obci. &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H. H. (1967). Attribution Theory in Social Psychology. Nebraska Symposium on Motivation, 15, 192-238. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; Kelley se také spolu s E. Jonesem, B. Weinerem a dalšími podílel na kolektivním díle ''Attribution: Perceiving the Causes of Behavior''. &amp;lt;ref&amp;gt;Jones, E. E., Kanouse, D. E., Kelley, H. H., Nisbett, R. E., Valins, S. &amp;amp; Weiner, B. (1972). Attribution: Perceiving the Causes of Behavior. Morristown: General Learning Press&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční tendence ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:All.png|400x465px|náhled|Atribuční tendence]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční tendence (sklony, styly) představují '''zkreslení vnímaní účastníků interakce''', které ovlivňuje interpretaci vlastního chování i chování ostatních lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Mezi hlavní atribuční tendence patří:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== základní atribuční chyba ===&lt;br /&gt;
Základní atribuční chyba je tendence připisovat '''vyšší vliv rysům aktéra než situaci''', ve které se aktér nachází &amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Amabile, T. &amp;amp; Steinmetz, J. (1977). Social Roles, Social Control and Biases in Social-Perception Processes. Journal of Personality and Social Psychology, 35(7), 485-494. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Pozorovatel tedy většinou posuzuje chování aktéra v dané situaci jako dispoziční („Udělal to, protože je takový.“). Roli hraje i vliv význačnosti (výraznosti) daných rysů aktéra. &amp;lt;ref&amp;gt;McArthur, L.Z. &amp;amp; Post, D.L. (1977). Figural Emphasis and Person Perception. Journal of Experimental Social Psychology, 13(6), 520-535.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt aktér - pozorovatel ===&lt;br /&gt;
Efekt popisal v roce 1973 Nisbett &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, E. R (1973). Behavior as seen by the actor and as seen by the observer. Journal of Personality and Social Psychology, 27(2), 154-164. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; tak, že aktér má při sebepercepci tendence vytvářet situační atribuce („Nesložil jsem zkoušku, protože mě zkoušející nemá rád.“), zatímco pozorovatel má při sledování chování aktéra tendence vytvářet dispoziční atribuce (&amp;quot;Nesložil zkoušku, protože není dost chytrý.&amp;quot;).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== egocentrické tendence ===&lt;br /&gt;
S teorií egocentrických tendencí přišli v roce 1977 badatelé Schlenker a Miller &amp;lt;ref&amp;gt;Schlenker, B.R. &amp;amp; Miller, R.S. (1977). Egocentrism in Groups: Self-serving Biases or Logical Information Processing?. Journal of Personality and Social Psychology, 35(10), 755-764. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Jsou to '''tendence připisovat si úspěch (sebeprosazující tendence) a nehlásit se k neúspěchu (sebeochraňující tendence)''' (&amp;quot;Vyhrál jsem, protože jsem dobrý.&amp;quot;, &amp;quot;Nevyhrál jsem, protože jsem měl smůlu.&amp;quot;). Roli hraje i náročnost dosažení úspěchu (čím bylo dosažení úspěchu náročnější, tím více ho připisujeme svým dispozicím). U atribuce směrem k ostatním lidem je tato tendence opačná („Vyhrál, protože mu přálo štěstí.“, „Nevyhrál, protože není dost dobrý.“).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt falešného konsenzu ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje, že pozorovatel má tendenci považovat svoje chování v situacích za '''obecnou normu''', alternativní varianty chování považuje za ojedinělé.&amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Green, D. &amp;amp; House, P. (1977). The &amp;quot;False Consensus Effect&amp;quot;: An Egocentric Bias in Social Perception and Attribution Processes. Journal of Experimental Social Psychology, 13(3), 279-301.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== spotlight efekt ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje '''přeceňování''' míry [[Pozornost|pozornosti]], kterou naší osobě věnují ostatní lidé. &amp;lt;ref&amp;gt;Gilovich, T., Savitsky, K. &amp;amp; Medvec, V.H. (2000). The Spotlight Effect in Social Judgment: An Egocentric Bias in Estimates of the Salience of One's Own Actions and Appearance. Journal of Personality and Social Psychology, 78(2), 211-222. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční teorie ==&lt;br /&gt;
Atribuční teorie se věnují '''studiu procesů''', kterými pozorovatel subjektivně vnímá příčiny vlastního jednání a jednání druhých lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== naviní analýza událostí ===&lt;br /&gt;
Pozorovatel situace - podle Heidera „laický (naivní) vědec“ - si '''automaticky, intuitivně a nedokonale''' spojuje navenek projevené chování s jeho nepozorovatelnými příčinami. Svět se stává pro pozorovatele předvídatelnějším, pozorovatel získává pocit větší kontroly a je schopen větší adaptivity &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1985). &amp;quot;Spontaneous&amp;quot; Casual Thinking. Psychological Bulletin, 97(1), 74-84. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Pozorovatel má často tendence částečně nebo zcela ignorovat situační faktory.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== teorie odpovídajících závěrů === &lt;br /&gt;
Teorie odpovídajících závěrů, neboli paradigma atribuce akce, popisuje tendenci pozorovatele připisovat chování aktéra dispoziční příčiny tak, aby se chování dalo odůvodnit již '''známými rysy aktéra nebo očekáváním pozorovatele''' &amp;lt;ref&amp;gt;Jones, E.E. &amp;amp; Davis, K.E. (1965). From Acts to Disposition: The Attribution Process in Person Perception. In L. Berkowitz (Ed.), Advances in Experimental Social Psychology (219-266). Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. V této teorii se rozlišují tři faktory - '''hédonická relevance, zaměřenost na osobu a společenská žádoucnost''' - podle kterých se atribuce dále dělí na:&lt;br /&gt;
# atribuci intence (záměru)&lt;br /&gt;
# atribuci dispozice&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí intence, tzn. jako záměrné, pokud pro něj má '''příjemné nebo nepříjemné následky''' (je hédonicky relevantní), nebo pokud je '''zaměřené na osobu pozorovatele'''. Například pokud je pozorovatel aktérem veřejně uražen, usoudí, že ho aktér urazil záměrně.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí dispozice, tzn. přisuzuje chování aktéra jeho osobnosti, pokud '''není společensky žádoucí'''. Například všechny zlozvyky (kousání nehtů), nevhodná mluva v přítomnosti vážené osoby nebo nedodržení formalit (podržení dveří, uvolnění místa v dopravním prostředku) budou hodnoceny jako osobnostní charakteristiky.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Kelleyho model ===&lt;br /&gt;
Kelleyho model z let 1967 a 1972 obsahuje dva základní koncepty, do kterých se dělí podle množství informací, které má pozorovatel k dispozici, a to na:&lt;br /&gt;
# kovariační model (k dispozici je větší množství informací)&lt;br /&gt;
# model kauzálních schémat (k dispozici je velmi omezené množství informací)&lt;br /&gt;
Kovariační model popisuje '''atribuci založenou na více pozorováních''' (např.: pozorovatel zná osobnost aktéra a jeho chování z různých situací). Informace z těchto pozorování se dělí do tří skupin:&lt;br /&gt;
* konsenzus&lt;br /&gt;
* konzistence&lt;br /&gt;
* distinktivnost&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konsenzus''' posuzuje stabilitu chování aktéra ve srovnání s ostatními lidmi, tzn. jak je chování aktéra běžné ve srovnání s chováním jiných osob.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konzistence''' posuzuje stabilitu chování aktéra v různých časech, tzn. zda je chování aktéra v určité situaci vždy stejná.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Distinktivnost''' posuzuje stabilitu reakce aktéra v různých prostředích, tzn. zda je chování aktéra stejné i pokud se prostředí změní.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při vysokém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a nízké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování situaci. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při nízkém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a vysoké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování osobnosti aktéra.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Například''' pokud se aktér v kině při sledování filmu nahlas směje, přisoudíme jeho chování dispozici nebo situaci podle toho, jestli se smějí i ostatní lidé (konsenzus), jestli se aktér směje vždy, když sleduje nějaký film (konzistence), nebo/a jestli se aktér často a rád směje i v jiných situacích (distinktivnost). Pokud vidíme, že se smějí i ostatní lidé v kině (vysoký konsenzus) a víme, že se aktér při sledování filmů většinou nesměje (nízká konzistence) a že se příliš nesměje ani v jiných situacích (nízká distinktivnost), můžeme připsat chování aktéra situaci (směje se, protože je film zábavný). Pokud se ale ostatní lidé v kině nesmějí (nízký konsenzus) a my víme, že se aktér směje při sledování všech filmů (vysoká konzistence), připíšeme jeho chování spíše jeho dispozicím (nesměje se, protože je film zábavný, ale proto, že je to projev jeho osobnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;/&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Model kauzálních schémat, neboli konfigurace, popisuje '''atribuci založenou na jednom pozorování'''. Pozorovatel vyvozuje příčiny na základě '''kauzálních schémat''', protože nemá dostatek informací na atribuci podle kovariačního modelu (většinou proto, že je aktér neznámá osoba). Kauzální schémata jsou přesvědčení, stereotypní představy, předsudky nebo zkušenostní schémata, podle kterých pozorovatel provádí atribuce. &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H.H. (1972). Causal Schemata and the Attribution Process. In E.E. Jones, D.E. Kanouse, H.H Kelley, H.E. Nisbett, S. Valins &amp;amp; B. Weiner (Eds.). Attribution: Perceiving the Causes of Behavior, (151-174). Morristown: General Learning Press.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== atribuce příčiny v úkolové situaci ===&lt;br /&gt;
Úspěch nebo selhání v úkolových situacích vyvolá v  subjektu '''specifickou emocionální reakci''' &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1986). An Attributional Theory of Motivation and Emotion. Psychological Review, 92(4), 548-573.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Weiner dělí dané příčiny v úkolové situaci na:&lt;br /&gt;
# vnější a vnitřní&lt;br /&gt;
# stabilní a labilní&lt;br /&gt;
# kontrolovatelné a nekontrolovatelné&lt;br /&gt;
'''Například''' úsilí je labilní, vnitřní, kontrolovatelná příčina, zatímco obtížnost úkolu je stabilní,  vnější, nekontrolovatelná příčina.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Důsledky atribuce ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Situace versus dispozice =====&lt;br /&gt;
Na ochotný čin aktéra pozorovatel reaguje '''přívětivěji''', pokud tento čin připíše dispozičním faktorům, než pokud jej připíše situaci &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Regan, D.T. (1978). Attributional Aspects of Interpersonal Attraction. In J.H.Harvey, W.Ickes &amp;amp; R.F.Kidd (Eds.), New Directions in Attribution Research, 2 (212 - 235). Hillsdale: Lawrence Erlbaum Associates.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Naopak zraňující činy jsou pozorovatelem více tolerovány, pokud jsou připsány situačním faktorům.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Výkon je '''snadněji atribuován situačně než dispozičně''' a v případě, že je připsán situačním faktorům, je hodnocen spíše negativně. Například pokud nadřízený soustavně dohlíží na podřízeného pracovníka, je tento pracovník hodnocen jako méně důvěryhodný než nemonitorovaný pracovník &amp;lt;ref&amp;gt;Strickland, L.H., Aboud, F.E., Gergen, K.J., Jahoda, G. &amp;amp; Tajfel, H. (1976). The &amp;quot;power structure&amp;quot; in social psychology. Representative Research in Social Psychology, 7. 79 - 86.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Výkon monitorovaného pracovníka je totiž připisován vnějšímu tlaku, tedy situačnímu faktoru.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuce je často uplatňována při sledování '''reklam''', kdy se divák rozhoduje, zda připsat zprávu snažící se ho přesvědčit o kvalitě určitého výrobku osobnosti aktéra (v této situaci herce v reklamě) nebo jeho situaci (tzn. jeho roli). U dětí školního věku byla zjištěna silná korelace mezi připsáním příčiny chování herce v reklamě situačním faktorům a uvědomováním si nesouladu mezi prezentovaným a skutečným výrobkem.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Vnitřní versus vnější motivace =====&lt;br /&gt;
Atribuce také ovlivňuje '''posun mezi vnitřní a vnější motivací'''. Výzkum provedený s dětmi ve školce dokázal, že pokud byla polovině skupiny dětí, která si ráda kreslila s barevnými fixy, byla za kreslení nabídnuta odměna, zájem této poloviny se snížil oproti skupině, které za kreslení žádná odměna nabídnuta nebyla &amp;lt;ref&amp;gt;Lepper, M.R., Greene, D. &amp;amp; Nisbett, R.E. (1973). Undermining Children's Intrinsic Interest with Extrinsic Reward: A Test of Overjustification Hypothesis. Journal of Personality and Social Psychology, 28(1), 129 - 137.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Díky atribuční tendenci totiž člověk, kterému je za určitý úkon nabídnuta odměna, začne vnímat vnější motivaci k úkonu a '''přestane vnímat vnitřní motivaci'''. To ho vede k závěru, že pokud k danému úkonu potřebuje vnější motivaci, zřejmě jej činnost příliš nebaví.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Příčiny vzrušení =====&lt;br /&gt;
Atribuce má výrazný vliv na '''prožívání emočního vzrušení'''. Bylo zjištěno, že pokud bylo možno excitaci připsat vnější příčinu (například zvýšená hladina adrenalinu v důsledku rizikového sportu nebo cvičení), bylo výsledné emoční prožívání excitací mnohem '''méně ovlivněno''', než pokud se nedala připsat situačnímu faktoru &amp;lt;ref&amp;gt;Schachter, S. &amp;amp; Singer, J. (1962). Cognitive, Social, and Physiological Determinants of Emotional State. Psychological Review, 69(5), 379 - 399.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Emoční prožívání excitace se zvýšilo také při špatně interpretované atribuci, tzn. pokud byla excitaci připsána nesprávná příčina &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, R.E. &amp;amp; Schachter, S. (1966). Cognitive Manipulation of Pain. Journal of Experimental Social Psychology, 2(3), 227 - 236.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Reference ====&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Použitá literatura ====&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*Collinová, C. et al. (2014). Kniha psychologie. Praha: Eudomedia, k.s. - Knižní klub.&lt;br /&gt;
*Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayes, B. &amp;amp; Hesketh, B. (1989). Attribution Theory, Judgmental Biases, and Cognitive Behavior Modification: Prospects and Problems. Cognitive Therapy and Research, 13 (3), 211 – 230. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayesová, N. (2009). Základy sociální psychologie.Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Kelley, H. H. &amp;amp; Michela, J. L. (1980). Attribution Theory and Research. Annual Review of Psychology, 31, 457 – 501. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Kučera, D. (2013). Moderni psychologie. Praha: Grada Publishing.&lt;br /&gt;
*Nakonečný, M. (1999). Sociální psychologie. Praha: Academia.&lt;br /&gt;
*Stroebe, H. &amp;amp; Hewstone, M. (2004). Sociální psychologie. Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Škobrtal, P. (2012). Vybrané kapitoly ze sociální psychologie. Ostrava: Ostravská univerzita.&lt;br /&gt;
*Řezáč, J. (1998). Sociální psychologie. Brno: Paido.&lt;br /&gt;
*Weiner, B. (2008). Reflections on the History of Attribution Theory and Research: People, Personalities, Publications, Problems. Social Psychology, 39 (3), 151 – 156. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Externí odkazy ====&lt;br /&gt;
[https://www.youtube.com/watch?v=mDhiyPAD6NQ Video o atribučních tendencích]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://www.uhh.hawaii.edu/~ronald/310/310-Attribution.htm Příklady atribuce v praxi]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://cogweb.ucla.edu/Discourse/Narrative/heider-simmel-demo.swf Experiment A.Michotta zabývající se přisuzováním příčiny chování neživých předmětů (animací)]&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Základy sociální psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Katerina.Ruzickova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=8468</id>
		<title>Atribuce</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&amp;diff=8468"/>
		<updated>2014-11-15T17:10:48Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Katerina.Ruzickova: /* Dimenze atribuce */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
'''Kauzální atribuce''' je [[Sociální psychologie|sociálně-psychologický pojem]]. Je to '''kognitivní proces přisuzování jedné či více příčin vlastnímu chování a chování jiných lidí'''. Jedná se o způsob subjektivního vytváření spojitostí mezi příčinou a následkem chování. Jako speciální případ atribuce je někdy vydělována sebepercepce. &amp;lt;ref&amp;gt;Bem, D. J. (1967). Self-perception: An Alternative Interpretation of Cognitive Dissonance Phenomena. Psychological Review, 74(3), 183-200.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Proces atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuci předcházejí dva kroky:&lt;br /&gt;
#'''[[Vnímání|percepce činu]]'''&lt;br /&gt;
#'''hodnocení záměru činu'''.&lt;br /&gt;
Percepce činu je ovlivněna [[Motivace|motivačními]], kognitivními a podnětovými faktory. Hodnocení záměru činu je ovlivněno myšlenkovými zkratkami, neúplnými informacemi a předpojatostí pozorovatele. Proces probíhá jinak u cizího pozorovatele, kde je atribuce ovlivněna zejména '''informovaností''' pozorovatele a '''očekávaností''' chování aktéra, a jinak při atribuci známého pozorovatele nebo při sebepercepci, kde atribuující osoba rozlišuje především mezi '''pozitivním''' a '''negativním''' chováním. &amp;lt;ref&amp;gt;Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://www.ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Funkce atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce umožňuje lidem pochopit příčiny vnitřních i vnějších událostí a pochopení těchto příčin jim umožňuje se lépe '''adaptovat'''. &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;&amp;gt;Heider, F. (1958). The Psychology of Interpersonal Relations. Retrieved from http://books.google.cz&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:6777539 orig.jpg|400x350px|náhled|Základní dělení atribuce na dispoziční a situační atribuci]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Základní dělení atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce se dělí na dvě základní skupiny:&lt;br /&gt;
#'''vnější'''&lt;br /&gt;
#'''vnitřní'''. &lt;br /&gt;
Vnější (situační, environmentální) atribuce je ovlivněna '''situačními faktory''', tzn. vnějším okolím aktéra (např.: obeznámenost s prostředím, síla podnětů).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vnitřní (osobnostní, dispoziční) atribuce je ovlivněna '''dispozičními faktory''', tzn. [[Psychologie osobnosti|osobností]] aktéra (z atribučního hlediska to jsou především motivy a schopnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Dimenze atribuce ===&lt;br /&gt;
Atribuce může být klasifikována v několika dimenzích:&lt;br /&gt;
* '''místo kauzality (kontroly)'''&lt;br /&gt;
Poprvé rozdělil atribuci podle této dimenze Fritz Heider v roce 1958 &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt;, a to na:&lt;br /&gt;
# '''vnitřní místo kontroly'''&lt;br /&gt;
# '''vnější místo kontroly'''&lt;br /&gt;
Lidé s vnitřním místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet dispoziční atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Lidé s vnějším místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet situační atribuce'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* '''stabilita'''&lt;br /&gt;
Faktory stability příčiny chování se dělí na:&lt;br /&gt;
# '''stabilní faktory'''&lt;br /&gt;
# '''nestabilní faktory'''&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotní příčinu jako stabilní, pokud je ji '''obtížné (až nemožné) změnit''', např.: [[Inteligence|inteligence]], zákony.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí příčinu jako nestabilní, pokud se dá '''relativně snadno změnit (ovlivnit)''', např.: úsilí.&lt;br /&gt;
* '''záměrnost'''&lt;br /&gt;
* '''kontrolovatelnost'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Vznik pojmu ===&lt;br /&gt;
Tématem atribuce na začátku 20. století zabýval například Ichheiser &amp;lt;ref&amp;gt;Ichheiser, G. (1933). Das Können, die Bedingungen des Könnens und das Erlebnis des Könnens. Zeitschrift für Angewandte Psychologie, 44, 364-378.&amp;lt;/ref&amp;gt; nebo Michotte, který v roce 1946 jako první provedl sérii experimentů týkajících se vnímání kauzality &amp;lt;ref&amp;gt;Michotte, A. (1963). The Perception of Causality. New York: Basic Books.&amp;lt;/ref&amp;gt;. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční proces začal jako první systematicky zkoumat rakouský psycholog působící v Americe, '''Fritz Heider'''. Heider ve své knize ''The Psychology of Interpersonal Relation (1958)'' popsal tzv. '''laickou psychologii''' jako [[Vnímání|vnímání]] a posuzování druhých osob i sebe sama v každodenních situacích. Vytvořil první atribuční teorii – naivní analýzu událostí. Rozlišil atribuci na '''dispoziční''' a '''situační'''. Podle těchto dílčích atribucí rozlišil pozorovatele na lidi s vnějším místem kontroly a na lidi s vnitřním místem kontroly. Studie Heidera a Simmela &amp;lt;ref&amp;gt;Heider, F. &amp;amp; Simmel, M. (1944). An Experimental Study of Apparent Behavior. The American Journal of Psychology, 57, 243-259. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; prokázala silnou tendenci lidí vysvětlovat si chování druhých jako úmyslné. Heider považuje atribuci za předpoklad porozumění sociální realitě.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Koncept atribuce dále rozvinul americký psychologi '''Harold H. Kelley''', který svým článkem publikovaným v ''Nebraska Symposium on Motivation'' přispěl svou atribuční teorií k hlavnímu proudu sociální psychologie a ve svém posudku Heiderovy knihy přiblížil základní Heiderovy myšlenky vědecké obci. &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H. H. (1967). Attribution Theory in Social Psychology. Nebraska Symposium on Motivation, 15, 192-238. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; Kelley se také spolu s E. Jonesem, B. Weinerem a dalšími podílel na kolektivním díle ''Attribution: Perceiving the Causes of Behavior''. &amp;lt;ref&amp;gt;Jones, E. E., Kanouse, D. E., Kelley, H. H., Nisbett, R. E., Valins, S. &amp;amp; Weiner, B. (1972). Attribution: Perceiving the Causes of Behavior. Morristown: General Learning Press&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční tendence ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Soubor:All.png|400x465px|náhled|Atribuční tendence]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuční tendence (sklony, styly) představují '''zkreslení vnímaní účastníků interakce''', které ovlivňuje interpretaci vlastního chování i chování ostatních lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Mezi hlavní atribuční tendence patří:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== základní atribuční chyba ===&lt;br /&gt;
Základní atribuční chyba je tendence připisovat '''vyšší vliv rysům aktéra než situaci''', ve které se aktér nachází &amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Amabile, T. &amp;amp; Steinmetz, J. (1977). Social Roles, Social Control and Biases in Social-Perception Processes. Journal of Personality and Social Psychology, 35(7), 485-494. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Pozorovatel tedy většinou posuzuje chování aktéra v dané situaci jako dispoziční („Udělal to, protože je takový.“). Roli hraje i vliv význačnosti (výraznosti) daných rysů aktéra. &amp;lt;ref&amp;gt;McArthur, L.Z. &amp;amp; Post, D.L. (1977). Figural Emphasis and Person Perception. Journal of Experimental Social Psychology, 13(6), 520-535.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt aktér - pozorovatel ===&lt;br /&gt;
Efekt popisal v roce 1973 Nisbett &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, E. R (1973). Behavior as seen by the actor and as seen by the observer. Journal of Personality and Social Psychology, 27(2), 154-164. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt; tak, že aktér má při sebepercepci tendence vytvářet situační atribuce („Nesložil jsem zkoušku, protože mě zkoušející nemá rád.“), zatímco pozorovatel má při sledování chování aktéra tendence vytvářet dispoziční atribuce (&amp;quot;Nesložil zkoušku, protože není dost chytrý.&amp;quot;).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== egocentrické tendence ===&lt;br /&gt;
S teorií egocentrických tendencí přišli v roce 1977 badatelé Schlenker a Miller &amp;lt;ref&amp;gt;Schlenker, B.R. &amp;amp; Miller, R.S. (1977). Egocentrism in Groups: Self-serving Biases or Logical Information Processing?. Journal of Personality and Social Psychology, 35(10), 755-764. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Jsou to '''tendence připisovat si úspěch (sebeprosazující tendence) a nehlásit se k neúspěchu (sebeochraňující tendence)''' (&amp;quot;Vyhrál jsem, protože jsem dobrý.&amp;quot;, &amp;quot;Nevyhrál jsem, protože jsem měl smůlu.&amp;quot;). Roli hraje i náročnost dosažení úspěchu (čím bylo dosažení úspěchu náročnější, tím více ho připisujeme svým dispozicím). U atribuce směrem k ostatním lidem je tato tendence opačná („Vyhrál, protože mu přálo štěstí.“, „Nevyhrál, protože není dost dobrý.“).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== efekt falešného konsenzu ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje, že pozorovatel má tendenci považovat svoje chování v situacích za '''obecnou normu''', alternativní varianty chování považuje za ojedinělé.&amp;lt;ref&amp;gt;Ross, L., Green, D. &amp;amp; House, P. (1977). The &amp;quot;False Consensus Effect&amp;quot;: An Egocentric Bias in Social Perception and Attribution Processes. Journal of Experimental Social Psychology, 13(3), 279-301.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== spotlight efekt ===&lt;br /&gt;
Efekt popisuje '''přeceňování''' míry [[Pozornost|pozornosti]], kterou naší osobě věnují ostatní lidé. &amp;lt;ref&amp;gt;Gilovich, T., Savitsky, K. &amp;amp; Medvec, V.H. (2000). The Spotlight Effect in Social Judgment: An Egocentric Bias in Estimates of the Salience of One's Own Actions and Appearance. Journal of Personality and Social Psychology, 78(2), 211-222. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atribuční teorie ==&lt;br /&gt;
Atribuční teorie se věnují '''studiu procesů''', kterými pozorovatel subjektivně vnímá příčiny vlastního jednání a jednání druhých lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== naviní analýza událostí ===&lt;br /&gt;
Pozorovatel situace - podle Heidera „laický (naivní) vědec“ - si '''automaticky, intuitivně a nedokonale''' spojuje navenek projevené chování s jeho nepozorovatelnými příčinami. Svět se stává pro pozorovatele předvídatelnějším, pozorovatel získává pocit větší kontroly a je schopen větší adaptivity &amp;lt;ref name=&amp;quot;Interpersonal Relations&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1985). &amp;quot;Spontaneous&amp;quot; Casual Thinking. Psychological Bulletin, 97(1), 74-84. Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. Pozorovatel má často tendence částečně nebo zcela ignorovat situační faktory.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== teorie odpovídajících závěrů === &lt;br /&gt;
Teorie odpovídajících závěrů, neboli paradigma atribuce akce, popisuje tendenci pozorovatele připisovat chování aktéra dispoziční příčiny tak, aby se chování dalo odůvodnit již '''známými rysy aktéra nebo očekáváním pozorovatele''' &amp;lt;ref&amp;gt;Jones, E.E. &amp;amp; Davis, K.E. (1965). From Acts to Disposition: The Attribution Process in Person Perception. In L. Berkowitz (Ed.), Advances in Experimental Social Psychology (219-266). Retrieved from http://ebscohost.com&amp;lt;/ref&amp;gt;. V této teorii se rozlišují tři faktory - '''hédonická relevance, zaměřenost na osobu a společenská žádoucnost''' - podle kterých se atribuce dále dělí na:&lt;br /&gt;
# atribuci intence (záměru)&lt;br /&gt;
# atribuci dispozice&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí intence, tzn. jako záměrné, pokud pro něj má '''příjemné nebo nepříjemné následky''' (je hédonicky relevantní), nebo pokud je '''zaměřené na osobu pozorovatele'''. Například pokud je pozorovatel aktérem veřejně uražen, usoudí, že ho aktér urazil záměrně.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí dispozice, tzn. přisuzuje chování aktéra jeho osobnosti, pokud '''není společensky žádoucí'''. Například všechny zlozvyky (kousání nehtů), nevhodná mluva v přítomnosti vážené osoby nebo nedodržení formalit (podržení dveří, uvolnění místa v dopravním prostředku) budou hodnoceny jako osobnostní charakteristiky.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Kelleyho model ===&lt;br /&gt;
Kelleyho model [[George A. Kelley|George Kelleyho]] z let 1967 a 1972 obsahuje dva základní koncepty, do kterých se dělí podle množství informací, které má pozorovatel k dispozici, a to na:&lt;br /&gt;
# kovariační model (k dispozici je větší množství informací)&lt;br /&gt;
# model kauzálních schémat (k dispozici je velmi omezené množství informací)&lt;br /&gt;
Kovariační model popisuje '''atribuci založenou na více pozorováních''' (např.: pozorovatel zná osobnost aktéra a jeho chování z různých situací). Informace z těchto pozorování se dělí do tří skupin:&lt;br /&gt;
* konsenzus&lt;br /&gt;
* konzistence&lt;br /&gt;
* distinktivnost&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konsenzus''' posuzuje stabilitu chování aktéra ve srovnání s ostatními lidmi, tzn. jak je chování aktéra běžné ve srovnání s chováním jiných osob.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Konzistence''' posuzuje stabilitu chování aktéra v různých časech, tzn. zda je chování aktéra v určité situaci vždy stejná.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Distinktivnost''' posuzuje stabilitu reakce aktéra v různých prostředích, tzn. zda je chování aktéra stejné i pokud se prostředí změní.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při vysokém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a nízké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování situaci. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při nízkém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a vysoké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování osobnosti aktéra.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Například''' pokud se aktér v kině při sledování filmu nahlas směje, přisoudíme jeho chování dispozici nebo situaci podle toho, jestli se smějí i ostatní lidé (konsenzus), jestli se aktér směje vždy, když sleduje nějaký film (konzistence), nebo/a jestli se aktér často a rád směje i v jiných situacích (distinktivnost). Pokud vidíme, že se smějí i ostatní lidé v kině (vysoký konsenzus) a víme, že se aktér při sledování filmů většinou nesměje (nízká konzistence) a že se příliš nesměje ani v jiných situacích (nízká distinktivnost), můžeme připsat chování aktéra situaci (směje se, protože je film zábavný). Pokud se ale ostatní lidé v kině nesmějí (nízký konsenzus) a my víme, že se aktér směje při sledování všech filmů (vysoká konzistence), připíšeme jeho chování spíše jeho dispozicím (nesměje se, protože je film zábavný, ale proto, že je to projev jeho osobnosti). &amp;lt;ref name=&amp;quot;kovariační model&amp;quot;/&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Model kauzálních schémat, neboli konfigurace, popisuje '''atribuci založenou na jednom pozorování'''. Pozorovatel vyvozuje příčiny na základě '''kauzálních schémat''', protože nemá dostatek informací na atribuci podle kovariačního modelu (většinou proto, že je aktér neznámá osoba). Kauzální schémata jsou přesvědčení, stereotypní představy, předsudky nebo zkušenostní schémata, podle kterých pozorovatel provádí atribuce. &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;&amp;gt;Kelley, H.H. (1972). Causal Schemata and the Attribution Process. In E.E. Jones, D.E. Kanouse, H.H Kelley, H.E. Nisbett, S. Valins &amp;amp; B. Weiner (Eds.). Attribution: Perceiving the Causes of Behavior, (151-174). Morristown: General Learning Press.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== atribuce příčiny v úkolové situaci ===&lt;br /&gt;
Úspěch nebo selhání v úkolových situacích vyvolá v  subjektu '''specifickou emocionální reakci''' &amp;lt;ref&amp;gt;Weiner, B. (1986). An Attributional Theory of Motivation and Emotion. Psychological Review, 92(4), 548-573.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Weiner dělí dané příčiny v úkolové situaci na:&lt;br /&gt;
# vnější a vnitřní&lt;br /&gt;
# stabilní a labilní&lt;br /&gt;
# kontrolovatelné a nekontrolovatelné&lt;br /&gt;
'''Například''' úsilí je labilní, vnitřní, kontrolovatelná příčina, zatímco obtížnost úkolu je stabilní,  vnější, nekontrolovatelná příčina.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Důsledky atribuce ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Situace versus dispozice =====&lt;br /&gt;
Na ochotný čin aktéra pozorovatel reaguje '''přívětivěji''', pokud tento čin připíše dispozičním faktorům, než pokud jej připíše situaci &amp;lt;ref name=&amp;quot;model kauzálních schémat&amp;quot;/&amp;gt; &amp;lt;ref&amp;gt;Regan, D.T. (1978). Attributional Aspects of Interpersonal Attraction. In J.H.Harvey, W.Ickes &amp;amp; R.F.Kidd (Eds.), New Directions in Attribution Research, 2 (212 - 235). Hillsdale: Lawrence Erlbaum Associates.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Naopak zraňující činy jsou pozorovatelem více tolerovány, pokud jsou připsány situačním faktorům.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Výkon je '''snadněji atribuován situačně než dispozičně''' a v případě, že je připsán situačním faktorům, je hodnocen spíše negativně. Například pokud nadřízený soustavně dohlíží na podřízeného pracovníka, je tento pracovník hodnocen jako méně důvěryhodný než nemonitorovaný pracovník &amp;lt;ref&amp;gt;Strickland, L.H., Aboud, F.E., Gergen, K.J., Jahoda, G. &amp;amp; Tajfel, H. (1976). The &amp;quot;power structure&amp;quot; in social psychology. Representative Research in Social Psychology, 7. 79 - 86.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Výkon monitorovaného pracovníka je totiž připisován vnějšímu tlaku, tedy situačnímu faktoru.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atribuce je často uplatňována při sledování '''reklam''', kdy se divák rozhoduje, zda připsat zprávu snažící se ho přesvědčit o kvalitě určitého výrobku osobnosti aktéra (v této situaci herce v reklamě) nebo jeho situaci (tzn. jeho roli). U dětí školního věku byla zjištěna silná korelace mezi připsáním příčiny chování herce v reklamě situačním faktorům a uvědomováním si nesouladu mezi prezentovaným a skutečným výrobkem.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Vnitřní versus vnější motivace =====&lt;br /&gt;
Atribuce také ovlivňuje '''posun mezi vnitřní a vnější motivací'''. Výzkum provedený s dětmi ve školce dokázal, že pokud byla polovině skupiny dětí, která si ráda kreslila s barevnými fixy, byla za kreslení nabídnuta odměna, zájem této poloviny se snížil oproti skupině, které za kreslení žádná odměna nabídnuta nebyla &amp;lt;ref&amp;gt;Lepper, M.R., Greene, D. &amp;amp; Nisbett, R.E. (1973). Undermining Children's Intrinsic Interest with Extrinsic Reward: A Test of Overjustification Hypothesis. Journal of Personality and Social Psychology, 28(1), 129 - 137.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Díky atribuční tendenci totiž člověk, kterému je za určitý úkon nabídnuta odměna, začne vnímat vnější motivaci k úkonu a '''přestane vnímat vnitřní motivaci'''. To ho vede k závěru, že pokud k danému úkonu potřebuje vnější motivaci, zřejmě jej činnost příliš nebaví.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===== Příčiny vzrušení =====&lt;br /&gt;
Atribuce má výrazný vliv na '''prožívání emočního vzrušení'''. Bylo zjištěno, že pokud bylo možno excitaci připsat vnější příčinu (například zvýšená hladina adrenalinu v důsledku rizikového sportu nebo cvičení), bylo výsledné emoční prožívání excitací mnohem '''méně ovlivněno''', než pokud se nedala připsat situačnímu faktoru &amp;lt;ref&amp;gt;Schachter, S. &amp;amp; Singer, J. (1962). Cognitive, Social, and Physiological Determinants of Emotional State. Psychological Review, 69(5), 379 - 399.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Emoční prožívání excitace se zvýšilo také při špatně interpretované atribuci, tzn. pokud byla excitaci připsána nesprávná příčina &amp;lt;ref&amp;gt;Nisbett, R.E. &amp;amp; Schachter, S. (1966). Cognitive Manipulation of Pain. Journal of Experimental Social Psychology, 2(3), 227 - 236.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Reference ====&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Použitá literatura ====&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*Collinová, C. et al. (2014). Kniha psychologie. Praha: Eudomedia, k.s. - Knižní klub.&lt;br /&gt;
*Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. &amp;amp; Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayes, B. &amp;amp; Hesketh, B. (1989). Attribution Theory, Judgmental Biases, and Cognitive Behavior Modification: Prospects and Problems. Cognitive Therapy and Research, 13 (3), 211 – 230. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Hayesová, N. (2009). Základy sociální psychologie.Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Kelley, H. H. &amp;amp; Michela, J. L. (1980). Attribution Theory and Research. Annual Review of Psychology, 31, 457 – 501. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
*Kučera, D. (2013). Moderni psychologie. Praha: Grada Publishing.&lt;br /&gt;
*Nakonečný, M. (1999). Sociální psychologie. Praha: Academia.&lt;br /&gt;
*Stroebe, H. &amp;amp; Hewstone, M. (2004). Sociální psychologie. Praha: Portál.&lt;br /&gt;
*Škobrtal, P. (2012). Vybrané kapitoly ze sociální psychologie. Ostrava: Ostravská univerzita.&lt;br /&gt;
*Řezáč, J. (1998). Sociální psychologie. Brno: Paido.&lt;br /&gt;
*Weiner, B. (2008). Reflections on the History of Attribution Theory and Research: People, Personalities, Publications, Problems. Social Psychology, 39 (3), 151 – 156. Retrieved from http://ebscohost.com.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Externí odkazy ====&lt;br /&gt;
[https://www.youtube.com/watch?v=mDhiyPAD6NQ Video o atribučních tendencích]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://www.uhh.hawaii.edu/~ronald/310/310-Attribution.htm Příklady atribuce v praxi]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://cogweb.ucla.edu/Discourse/Narrative/heider-simmel-demo.swf Experiment A.Michotta zabývající se přisuzováním příčiny chování neživých předmětů (animací)]&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Základy sociální psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Katerina.Ruzickova</name></author>
		
	</entry>
</feed>