<?xml version="1.0"?>
<feed xmlns="http://www.w3.org/2005/Atom" xml:lang="cs">
	<id>https://wikisofia.cz/w/api.php?action=feedcontributions&amp;feedformat=atom&amp;user=Vera.Okenkova</id>
	<title>Wikisofia - Příspěvky uživatele [cs]</title>
	<link rel="self" type="application/atom+xml" href="https://wikisofia.cz/w/api.php?action=feedcontributions&amp;feedformat=atom&amp;user=Vera.Okenkova"/>
	<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/wiki/Speci%C3%A1ln%C3%AD:P%C5%99%C3%ADsp%C4%9Bvky/Vera.Okenkova"/>
	<updated>2026-05-08T20:50:25Z</updated>
	<subtitle>Příspěvky uživatele</subtitle>
	<generator>MediaWiki 1.33.0</generator>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Interview&amp;diff=19337</id>
		<title>Interview</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Interview&amp;diff=19337"/>
		<updated>2015-04-29T13:06:39Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Vera.Okenkova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;Rozhovor patří mezi přední a nejčastější '''metody kvalitativního výzkumu''', kam patří i [[terénní výzkum]], nicméně jeho užití zdaleka nezaručuje [[validita|validitu]]. Míra validity závisí na mnoha faktorech od přípravy tazatele (interviewer), jeho osobnosti, ochoty dotazovaného (interviewee), vybraného prostředí, situačního kontextu až po strukturu rozhovoru a mnohé jiné. Na druhou stranu žádný rozhovor není zcela od věci a nadarmo. ''„Každé interview představuje zdroj poučení nebo obsahuje alespoň nějaká data, na nichž lze dále stavět“''&amp;lt;ref&amp;gt;Soukup, M. (2014). Terénní výzkum v sociální a kulturní antropologii. (1. vyd., 169 s.) Praha: Karolinum. Str. 100.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Konec konců i odmítnutí potenciálního účastníka rozhovor uskutečnit má svou antropologickou hodnotu. Nejen, že můžeme pátrat po tom, proč k tomu došlo, tazateli je umožněno se od této zkušenosti odrazit a volit k příštímu rozhovoru jiný přístup.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== 1.Fáze: příprava ==&lt;br /&gt;
Vyjasníme si naše cíle, zkoumanou skupinu i metodiku zkoumání. Naše badatelské téma i náš záměr by měly sami o sobě predikovat '''metodiku a techniku sběru dat'''. Do přípravné fáze řadíme i sepsání otázek, okruhů či vyjasnění tématu – vše záleží na druhu interview.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V úvodní fázi oslovíme informátora a domluvíme si s ním rozhovor. Dbáme na vytvoření dobrého prvního dojmu, nepodceňujeme efekt primarity. Žádoucí je vyvolat důvěru a motivovanost k poskytnutí času a informací. Technik, jak oslovit či vyhledat žádaného informátora je více a opět záleží na vybrané tématice. Pracuje se s technikou prostého '''náhodného''', '''systematického''', '''stratifikovaného''' či '''vícestupňového výběru'''. Miroslav Disman a Olga Šmídová dále uvádí výběr '''kvótní''', '''účelový''', '''ankety''' či '''techniky sněhové koule'''.&amp;lt;ref&amp;gt;Disman, M., Ort, J., &amp;amp; Šmídová, O. (2002) Jak se vyrábí sociologická znalost. (Vydání první., 1 online resource (372 pages)), pp. 111 – 114.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pakliže máme delší časové období mezi oslovením a uskutečněním šetření, máme větší prostor a možnosti si tuto fázi připravit. &lt;br /&gt;
# Volíme prostor, kde se interview odehraje s uvážením, jak choulostivé téma máme. Přesto vždy by se mělo jednat o klidnější prostředí s co nejméně rušivými elementy. &lt;br /&gt;
# Dále volíme čas s ohledem na fyzické potřeby informátora, jeho povolání či kulturní zvyky. &lt;br /&gt;
# Dbáme i na vlastní přístup v podobě ošacení či vystupování. Důležitá je pro nás rovněž vědomostní příprava, tím spíše, jedná-li se o osobu, o které lze získat informace ještě před osobním setkáním.&lt;br /&gt;
# Rovněž bychom si měli ujasnit, jakým způsobem bude hovor zaznamenán (diktafon, papír, kamera). &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Miroslav Vaněk, Pavel Mücke a Hana Pelikánová zabývající se orální historií upozorňují: ''„Tím, že před rozhovorem provedete důkladnou domácí přípravu, projevíte úctu vůči narátorovi a současně zdůrazníte důležitost, již rozhovoru přikládáte“''&amp;lt;ref&amp;gt;Vaněk, M., Mücke, P., &amp;amp; Pelikánová, H. (2007). Naslouchat hlasům paměti: teoretické a praktické aspekty orální historie. (234 p.) Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR. p. 87.&amp;lt;/ref&amp;gt; Pro antropology a etnografy je přípravná fáze obzvlášť důležitá, jelikož plánovaná komunikace v mnohých případech neproběhne v nám kulturně známém rámci, ale formou pro nás zcela atypickou, tudíž seznámení se se základními rysy, hodnotami a kulturními vzorci chování dotazovaného je považováno za nezbytné.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== 2. Průběh rozhovoru ==&lt;br /&gt;
Nejprve se doporučuje přizpůsobit se pouhým pozorováním (při pozdravu, zdvořilostních frázích, či prvních otázkách) komunikační strategie účastníka. Pořadí a návaznost otázek či tematických okruhů je třeba mít již promyšlené. ''„Začíná se s otázkami, jež se týkají neproblémových skutečností, např. současných aktivit, zkušeností a chování jedince“''&amp;lt;ref&amp;gt;Hendl, J. (2012). Kvalitativní výzkum: základní teorie, metody a aplikace. (3. vyd., 407 s.) Praha: Portál. p. 169&amp;lt;/ref&amp;gt; Po popisné části se postupně přechází k části interpretační, kde nás zajímají názory účastníka. Klíčové dotazy, tzv. jádro rozhovoru se vnáší většinou vprostřed šetření. Demografické a identifikační otázky jsou poměrně nudné a nemusí být pro dotazovaného příjemné.&amp;lt;ref&amp;gt;Miovský, M. (2006). Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. (Vyd. 1., 332 s.) Praha: Grada.&amp;lt;/ref&amp;gt; ''&amp;quot;Tyto otázky se kladou buď nenápadně během rozhovoru, nebo se s nimi rozhovor zakončí…“''&amp;lt;ref&amp;gt;Hendl, J. (2012). Kvalitativní výzkum: základní teorie, metody a aplikace. (3. vyd., 407 s.) Praha: Portál. p. 169&amp;lt;/ref&amp;gt; Ke kontrole validity slouží různé pomůcky, např. kontrolní otázky. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vhodné je seznámit se s řadou '''technik a doporučení''', jak podnítit odpovídajícího k hlubším zamyšlením, jak udržet jeho pozornost a bystrost po celou dobu rozhovoru, jak umět pokládat intimní či nepříjemné otázky. Například technika opakování nabádá v klíčových otázkách opakovat obsah po tázaném. Zdůrazní to naši pozornost a vybídne to k úplnému objasnění problematiky či k doplnění detailů a kontextu. Efektivní se prokázala i technika parafráze, ve které tazatel přetlumočí získanou odpověď svými slovy, vlastní interpretací. Umožní to účastníkovi nahlédnout na problematiku z jiného úhlu pohledu nebo jen pokusit se znovu vysvětlit nastolené téma.&amp;lt;ref&amp;gt;Miovský, M. (2006). Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. (Vyd. 1., 332 s.) Praha: Grada. p. 66.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
Nezapomínejme na podstatu moderovaného rozhovoru: ''„V interview máme vytvořit rámec, v němž se bude moci dotazovaný vyjadřovat pomocí svých vlastních termínů a svým vlastním stylem“''&amp;lt;ref&amp;gt;Hendl, J. (2012). Kvalitativní výzkum: základní teorie, metody a aplikace. (3. vyd., 407 s.) Praha: Portál. p. 172&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== 3. Druhy interview ==&lt;br /&gt;
První dělení prozrazuje, zda se jedná o rozhovor '''face to face''' nebo '''přes mediální prostředek''' (telefon, skype, sociální sítě). Doporučovány jsou obě varianty, jelikož každá má své výhody i nevýhody. Po telefonu nejsme schopni zaznamenat nonverbální podněty, na druhou stranu větší anonymita někdy způsobuje větší otevřenost v případě citlivého tématu. Antropolog se setkává ve většině případů s první variantou, ve které má možnost sledovat digitální (uspořádání znaků jazyka podle syntaktických pravidel) i analogovou (nonverbální komunikaci, například postoj, gesta, výraz tváře, intonaci hlasu) složku komunikace. Především by pak měl dbát na úskalí interkulturní komunikace.&amp;lt;ref&amp;gt;Soukup, M. (2014). Terénní výzkum v sociální a kulturní antropologii. (1. vyd., 169 s.) Praha: Karolinum. p. 99.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Nestrukturované interview''' – zakládá si na přirozeném průběhu konverzace, který je omezen pouze tématem. Nejsou zde podstatné faktické údaje jako spíše uvažování zpovídaného, vnímání reality, vlastní sebepojetí, čemu přikládá při vyprávění důraz, kam se rozhovor dostane. „Kvalita dat může být značně zlepšena, pokud tazatel v průběhu rozhovoru dbá na to, aby zbytečně nepřerušoval tázaného, aby jej nesváděl z jeho sledu vyprávění, a pokud dokáže regulovat osobní vztah mezi ním a tázaným a umí se vyvarovat vlastních předsudkům a sklonům.“&amp;lt;ref&amp;gt;Schensul, J., &amp;amp; LeCompte, M. (c2012). Essential ethnographic methods: a mixed methods approach. (2nd ed., xx, 366 p.) Lanham, MD: AltaMira Press. p. 163.&amp;lt;/ref&amp;gt; Složitější nastává situace při zpracování a analyzování těchto dat.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Polostrukturované interview''' – předem máme vypracované okruhy i pomyslnou strukturu dialogu. Umí využívat předností obou hraničních metod. Tazateli je dána určitá volnost v postupu, důrazu na určité okruhy a detaily, zároveň je limitován jasně vytyčenými okruhy. Zpochybňována může být relevantnost předem nepřipravených otázek, tak jako regulovanost (neautentičnost) interview. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Strukturované interview''' – otázky i jejich pořadí jsou pevně fixované. Získaná data lze zpracovat do schémat a vzorců, ale často postrádají širší kontext a hlubší vstup do problematiky. Tato technika se velice podobá dotazníkovému šetření. Dbá na standardizované prostředí i striktní postup. Proto se mnozí autoři přiklání ji mezi rozhovory nezařazovat. Jiní rozlišují mezi uzavřenými otázkami, kde je přítomnost tazatele zbytečná, a mezi polouzavřenými/polootevřenými a otevřenými. Strukturované interview s otevřenými otázkami je podle Jana Hendla již nepopiratelně, i když v minimalizované podobě, regulováno tazatelem.&amp;lt;ref&amp;gt;Hendl, J. (2012). Kvalitativní výzkum: základní teorie, metody a aplikace. (3. vyd., 407 s.) Praha: Portál. p. 173.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== 4. Etika interview ==&lt;br /&gt;
'''Etický kodex''' si stanoví každý vědec většinou ještě před zahájením rozhovoru. Avšak v průběhu či při interpretaci materiálu dochází k opětovným střetům s novými morálními otázkami. Jejich zodpovězení je možné hledat v kodexech sepsaných antropologickými svazy a organizacemi (př. Americká antropologická asociace). Především tak důstojně jako byl rozhovor zahájen by měl skončit. Pokud jsme slíbili anonymitu či neuveřejnění určitých informací, pak bychom se toho také měli držet. ''„Rozhovor je založen především na budování vztahu mezi tazatelem a narátorem.“''&amp;lt;ref&amp;gt;Vaněk, M., Mücke, P., &amp;amp; Pelikánová, H. (2007). Naslouchat hlasům paměti: teoretické a praktické aspekty orální historie. (234 p.) Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR. p. 84.&amp;lt;/ref&amp;gt; (Vaněk, Mücke &amp;amp; Pelikánová, 2007, p. 84). Prospěch z takového jednání mohou mít obě skupiny. Důvěra dotazovaného může vyústit v druhé setkání, zaslání doplňujících materiálů či zkontaktování s novým potenciálním účastníkem.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
=== Reference ===&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Použitá literatura ===&lt;br /&gt;
* Disman, M., Ort, J., &amp;amp; Šmídová, O. (2002) Jak se vyrábí sociologická znalost. (Vydání první., 1 online resource (372 pages)).&lt;br /&gt;
* Hendl, J. (2012). Kvalitativní výzkum: základní teorie, metody a aplikace. (3. vyd., 407 s.) Praha: Portál.&lt;br /&gt;
* Miovský, M. (2006). Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. (Vyd. 1., 332 s.) Praha: Grada.&lt;br /&gt;
* Schensul, J., &amp;amp; LeCompte, M. (c2012). Essential ethnographic methods: a mixed methods approach. (2nd ed., xx, 366 p.) Lanham, MD: AltaMira Press.&lt;br /&gt;
* Soukup, M. (2014). Terénní výzkum v sociální a kulturní antropologii. (1. vyd., 169 s.) Praha: Karolinum.&lt;br /&gt;
* Vaněk, M., Mücke, P., &amp;amp; Pelikánová, H. (2007). Naslouchat hlasům paměti: teoretické a praktické aspekty orální historie. (234 p.) Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR.&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Vera.Okenkova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Interview&amp;diff=19321</id>
		<title>Interview</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Interview&amp;diff=19321"/>
		<updated>2015-04-29T09:51:55Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Vera.Okenkova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;Rozhovor patří mezi přední a nejčastější '''metody kvalitativního výzkumu''', kam patří i terénní výzkum, nicméně jeho užití zdaleka nezaručuje validitu. Míra validity závisí na mnoha faktorech od přípravy tazatele (interviewer), jeho osobnosti, ochoty dotazovaného (interviewee), vybraného prostředí, situačního kontextu až po strukturu rozhovoru a mnohé jiné. Na druhou stranu žádný rozhovor není zcela od věci a nadarmo. ''„Každé interview představuje zdroj poučení nebo obsahuje alespoň nějaká data, na nichž lze dále stavět“''&amp;lt;ref&amp;gt;Soukup, M. (2014). Terénní výzkum v sociální a kulturní antropologii. (1. vyd., 169 s.) Praha: Karolinum. Str. 100.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Konec konců i odmítnutí potenciálního účastníka rozhovor uskutečnit má svou antropologickou hodnotu. Nejen, že můžeme pátrat po tom, proč k tomu došlo, tazateli je umožněno se od této zkušenosti odrazit a volit k příštímu rozhovoru jiný přístup.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== 1.Fáze: příprava ==&lt;br /&gt;
Vyjasníme si naše cíle, zkoumanou skupinu i metodiku zkoumání. Naše badatelské téma i náš záměr by měly sami o sobě predikovat metodiku a techniku sběru dat. Do přípravné fáze řadíme i sepsání otázek, okruhů či vyjasnění tématu – vše záleží na druhu interview.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V úvodní fázi oslovíme tazatele a domluvíme si s ním rozhovor. Dbáme na vytvoření dobrého prvního dojmu, nepodceňujeme efekt primarity. Žádoucí je vyvolat důvěru a motivovanost k poskytnutí času a informací. Technik, jak oslovit či vyhledat žádaného tazatele je více a opět záleží na vybrané tématice. Pracuje se s technikou prostého náhodného, systematického, stratifikovaného či vícestupňového výběru. Miroslav Disman a Olga Šmídová dále uvádí výběr kvótní, účelový, ankety či techniky sněhové koule&amp;lt;ref&amp;gt;Disman, M., Ort, J., &amp;amp; Šmídová, O. (2002) Jak se vyrábí sociologická znalost. (Vydání první., 1 online resource (372 pages)), pp. 111 – 114.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pakliže máme delší časové období mezi oslovením a uskutečněním šetření, máme větší prostor a možnosti si tuto fázi připravit. &lt;br /&gt;
# Volíme prostor, kde se interview odehraje s uvážením, jak choulostivé téma máme. Přesto vždy by se mělo jednat o klidnější prostředí s co nejméně rušivými elementy. &lt;br /&gt;
# Dále volíme čas s ohledem na fyzické potřeby informátora, jeho povolání či kulturní zvyky. &lt;br /&gt;
# Dbáme i na vlastní přístup v podobě ošacení či vystupování. Důležitá je pro nás rovněž vědomostní příprava, tím spíše, jedná-li se o osobu, o které lze získat informace ještě před osobním setkáním.&lt;br /&gt;
# Rovněž bychom si měli ujasnit, jakým způsobem bude hovor zaznamenán (diktafon, papír, kamera). &lt;br /&gt;
# Miroslav Vaněk, Pavel Mücke a Hana Pelikánová zabývající se orální historií upozorňují: ''„Tím, že před rozhovorem provedete důkladnou domácí přípravu, projevíte úctu vůči narátorovi a současně zdůrazníte důležitost, již rozhovoru přikládáte“''&amp;lt;ref&amp;gt;Vaněk, M., Mücke, P., &amp;amp; Pelikánová, H. (2007). Naslouchat hlasům paměti: teoretické a praktické aspekty orální historie. (234 p.) Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR. p. 87.&amp;lt;/ref&amp;gt; &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pro antropology a etnografy je přípravná fáze obzvlášť důležitá, jelikož plánovaná komunikace v mnohých případech neproběhne v nám kulturně známém rámci, ale formou pro nás zcela atypickou, tudíž seznámení se se základními rysy, hodnotami a kulturními vzorci chování dotazovaného je považováno za nezbytné.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== 2. Průběh rozhovoru ==&lt;br /&gt;
Nejprve se doporučuje přizpůsobit se pouhým pozorováním (při pozdravu, zdvořilostních frázích, či prvních otázkách) komunikační strategie účastníka. Pořadí a návaznost otázek či tematických okruhů je třeba mít již promyšlené. ''„Začíná se s otázkami, jež se týkají neproblémových skutečností, např. současných aktivit, zkušeností a chování jedince“''&amp;lt;ref&amp;gt;Hendl, J. (2012). Kvalitativní výzkum: základní teorie, metody a aplikace. (3. vyd., 407 s.) Praha: Portál. p. 169&amp;lt;/ref&amp;gt; Po popisné části se postupně přechází k části interpretační, kde nás zajímají názory účastníka. Klíčové dotazy, tzv. jádro rozhovoru se vnáší většinou vprostřed šetření. Demografické a identifikační otázky jsou poměrně nudné a nemusí být pro dotazovaného příjemné.&amp;lt;ref&amp;gt;Miovský, M. (2006). Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. (Vyd. 1., 332 s.) Praha: Grada.&amp;lt;/ref&amp;gt; ''&amp;quot;Tyto otázky se kladou buď nenápadně během rozhovoru, nebo se s nimi rozhovor zakončí…“''&amp;lt;ref&amp;gt;Hendl, J. (2012). Kvalitativní výzkum: základní teorie, metody a aplikace. (3. vyd., 407 s.) Praha: Portál. p. 169&amp;lt;/ref&amp;gt; Ke kontrole validity slouží různé pomůcky, např. kontrolní otázky. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vhodné je seznámit se s řadou '''technik a doporučení''', jak podnítit odpovídajícího k hlubším zamyšlením, jak udržet jeho pozornost a bystrost po celou dobu rozhovoru, jak umět pokládat intimní či nepříjemné otázky. Například technika opakování nabádá v klíčových otázkách opakovat obsah po tázaném. Zdůrazní to naši pozornost a vybídne to k úplnému objasnění problematiky či k doplnění detailů a kontextu. Efektivní se prokázala i technika parafráze, ve které tazatel přetlumočí získanou odpověď svými slovy, vlastní interpretací. Umožní to účastníkovi nahlédnout na problematiku z jiného úhlu pohledu nebo jen pokusit se znovu vysvětlit nastolené téma.&amp;lt;ref&amp;gt;Miovský, M. (2006). Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. (Vyd. 1., 332 s.) Praha: Grada. p. 66.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
Nezapomínejme na podstatu moderovaného rozhovoru: ''„V interview máme vytvořit rámec, v němž se bude moci dotazovaný vyjadřovat pomocí svých vlastních termínů a svým vlastním stylem“''&amp;lt;ref&amp;gt;Hendl, J. (2012). Kvalitativní výzkum: základní teorie, metody a aplikace. (3. vyd., 407 s.) Praha: Portál. p. 172&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== 3. Druhy interview ==&lt;br /&gt;
První dělení prozrazuje, zda se jedná o rozhovor '''face to face''' nebo '''přes mediální prostředek''' (telefon, skype, sociální sítě). Doporučovány jsou obě varianty, jelikož každá má své výhody i nevýhody. Po telefonu nejsme schopni zaznamenat nonverbální podněty, na druhou stranu větší anonymita někdy způsobuje větší otevřenost v případě citlivého tématu. Antropolog se setkává ve většině případů s první variantou, ve které má možnost sledovat digitální (uspořádání znaků jazyka podle syntaktických pravidel) i analogovou (nonverbální komunikaci, například postoj, gesta, výraz tváře, intonaci hlasu) složku komunikace. Především by pak měl dbát na úskalí interkulturní komunikace.&amp;lt;ref&amp;gt;Soukup, M. (2014). Terénní výzkum v sociální a kulturní antropologii. (1. vyd., 169 s.) Praha: Karolinum. p. 99.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Nestrukturované interview''' – zakládá si na přirozeném průběhu konverzace, který je omezen pouze tématem. Nejsou zde podstatné faktické údaje jako spíše uvažování zpovídaného, vnímání reality, vlastní sebepojetí, čemu přikládá při vyprávění důraz, kam se rozhovor dostane. „Kvalita dat může být značně zlepšena, pokud tazatel v průběhu rozhovoru dbá na to, aby zbytečně nepřerušoval tázaného, aby jej nesváděl z jeho sledu vyprávění, a pokud dokáže regulovat osobní vztah mezi ním a tázaným a umí se vyvarovat vlastních předsudkům a sklonům.“&amp;lt;ref&amp;gt;Schensul, J., &amp;amp; LeCompte, M. (c2012). Essential ethnographic methods: a mixed methods approach. (2nd ed., xx, 366 p.) Lanham, MD: AltaMira Press. p. 163.&amp;lt;/ref&amp;gt; Složitější nastává situace při zpracování a analyzování těchto dat.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Polostrukturované interview''' – předem máme vypracované okruhy i pomyslnou strukturu dialogu. Umí využívat předností obou hraničních metod. Tazateli je dána určitá volnost v postupu, důrazu na určité okruhy a detaily, zároveň je limitován jasně vytyčenými okruhy. Zpochybňována může být relevantnost předem nepřipravených otázek, tak jako regulovanost (neautentičnost) interview. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Strukturované interview''' – otázky i jejich pořadí jsou pevně fixované. Získaná data lze zpracovat do schémat a vzorců, ale často postrádají širší kontext a hlubší vstup do problematiky. Tato technika se velice podobá dotazníkovému šetření. Dbá na standardizované prostředí i striktní postup. Proto se mnozí autoři přiklání ji mezi rozhovory nezařazovat. Jiní rozlišují mezi uzavřenými otázkami, kde je přítomnost tazatele zbytečná, a mezi polouzavřenými/polootevřenými a otevřenými. Strukturované interview s otevřenými otázkami je podle Jana Hendla již nepopiratelně, i když v minimalizované podobě, regulováno tazatelem.&amp;lt;ref&amp;gt;Hendl, J. (2012). Kvalitativní výzkum: základní teorie, metody a aplikace. (3. vyd., 407 s.) Praha: Portál. p. 173.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== 4. Etika interview ==&lt;br /&gt;
Etický kodex si stanoví každý vědec většinou ještě před zahájením rozhovoru. Avšak v průběhu či při interpretaci materiálu dochází k opětovným střetům s novými morálními otázkami. Jejich zodpovězení je možné hledat v kodexech sepsaných antropologickými svazy a organizacemi (př. Americká antropologická asociace). Především tak důstojně jako byl rozhovor zahájen by měl skončit. Pokud jsme slíbili anonymitu či neuveřejnění určitých informací, pak bychom se toho také měli držet. ''„Rozhovor je založen především na budování vztahu mezi tazatelem a narátorem.“''&amp;lt;ref&amp;gt;Vaněk, M., Mücke, P., &amp;amp; Pelikánová, H. (2007). Naslouchat hlasům paměti: teoretické a praktické aspekty orální historie. (234 p.) Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR. p. 84.&amp;lt;/ref&amp;gt; (Vaněk, Mücke &amp;amp; Pelikánová, 2007, p. 84). Prospěch z takového jednání mohou mít obě skupiny. Důvěra dotazovaného může vyústit v druhé setkání, zaslání doplňujících materiálů či zkontaktování s novým potenciálním účastníkem.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
=== Reference ===&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Použitá literatura ===&lt;br /&gt;
* Disman, M., Ort, J., &amp;amp; Šmídová, O. (2002) Jak se vyrábí sociologická znalost. (Vydání první., 1 online resource (372 pages)).&lt;br /&gt;
* Hendl, J. (2012). Kvalitativní výzkum: základní teorie, metody a aplikace. (3. vyd., 407 s.) Praha: Portál.&lt;br /&gt;
* Miovský, M. (2006). Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. (Vyd. 1., 332 s.) Praha: Grada.&lt;br /&gt;
* Schensul, J., &amp;amp; LeCompte, M. (c2012). Essential ethnographic methods: a mixed methods approach. (2nd ed., xx, 366 p.) Lanham, MD: AltaMira Press.&lt;br /&gt;
* Soukup, M. (2014). Terénní výzkum v sociální a kulturní antropologii. (1. vyd., 169 s.) Praha: Karolinum.&lt;br /&gt;
* Vaněk, M., Mücke, P., &amp;amp; Pelikánová, H. (2007). Naslouchat hlasům paměti: teoretické a praktické aspekty orální historie. (234 p.) Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR.&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Vera.Okenkova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Interview&amp;diff=19319</id>
		<title>Interview</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Interview&amp;diff=19319"/>
		<updated>2015-04-29T09:50:04Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Vera.Okenkova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;Rozhovor patří mezi přední a nejčastější '''metody kvalitativního výzkumu''', kam patří i terénní výzkum, nicméně jeho užití zdaleka nezaručuje validitu. Míra validity závisí na mnoha faktorech od přípravy tazatele (interviewer), jeho osobnosti, ochoty dotazovaného (interviewee), vybraného prostředí, situačního kontextu až po strukturu rozhovoru a mnohé jiné. Na druhou stranu žádný rozhovor není zcela od věci a nadarmo. ''„Každé interview představuje zdroj poučení nebo obsahuje alespoň nějaká data, na nichž lze dále stavět“''&amp;lt;ref&amp;gt;Soukup, M. (2014). Terénní výzkum v sociální a kulturní antropologii. (1. vyd., 169 s.) Praha: Karolinum. Str. 100.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Konec konců i odmítnutí potenciálního účastníka rozhovor uskutečnit má svou antropologickou hodnotu. Nejen, že můžeme pátrat po tom, proč k tomu došlo, tazateli je umožněno se od této zkušenosti odrazit a volit k příštímu rozhovoru jiný přístup.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== 1.Fáze: příprava ==&lt;br /&gt;
Vyjasníme si naše cíle, zkoumanou skupinu i metodiku zkoumání. Naše badatelské téma i náš záměr by měly sami o sobě predikovat metodiku a techniku sběru dat. Do přípravné fáze řadíme i sepsání otázek, okruhů či vyjasnění tématu – vše záleží na druhu interview.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V úvodní fázi oslovíme tazatele a domluvíme si s ním rozhovor. Dbáme na vytvoření dobrého prvního dojmu, nepodceňujeme efekt primarity. Žádoucí je vyvolat důvěru a motivovanost k poskytnutí času a informací. Technik, jak oslovit či vyhledat žádaného tazatele je více a opět záleží na vybrané tématice. Pracuje se s technikou prostého náhodného, systematického, stratifikovaného či vícestupňového výběru. Miroslav Disman a Olga Šmídová dále uvádí výběr kvótní, účelový, ankety či techniky sněhové koule&amp;lt;ref&amp;gt;Disman, M., Ort, J., &amp;amp; Šmídová, O. (2002) Jak se vyrábí sociologická znalost. (Vydání první., 1 online resource (372 pages)), pp. 111 – 114.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pakliže máme delší časové období mezi oslovením a uskutečněním šetření, máme větší prostor a možnosti si tuto fázi připravit. &lt;br /&gt;
# Volíme prostor, kde se interview odehraje s uvážením, jak choulostivé téma máme. Přesto vždy by se mělo jednat o klidnější prostředí s co nejméně rušivými elementy. &lt;br /&gt;
# Dále volíme čas s ohledem na fyzické potřeby informátora, jeho povolání či kulturní zvyky. &lt;br /&gt;
# Dbáme i na vlastní přístup v podobě ošacení či vystupování. Důležitá je pro nás rovněž vědomostní příprava, tím spíše, jedná-li se o osobu, o které lze získat informace ještě před osobním setkáním.&lt;br /&gt;
# Rovněž bychom si měli ujasnit, jakým způsobem bude hovor zaznamenán (diktafon, papír, kamera). &lt;br /&gt;
# Miroslav Vaněk, Pavel Mücke a Hana Pelikánová zabývající se orální historií upozorňují: ''„Tím, že před rozhovorem provedete důkladnou domácí přípravu, projevíte úctu vůči narátorovi a současně zdůrazníte důležitost, již rozhovoru přikládáte“''&amp;lt;ref&amp;gt;Vaněk, M., Mücke, P., &amp;amp; Pelikánová, H. (2007). Naslouchat hlasům paměti: teoretické a praktické aspekty orální historie. (234 p.) Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR. p. 87.&amp;lt;/ref&amp;gt; &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pro antropology a etnografy je přípravná fáze obzvlášť důležitá, jelikož plánovaná komunikace v mnohých případech neproběhne v nám kulturně známém rámci, ale formou pro nás zcela atypickou, tudíž seznámení se se základními rysy, hodnotami a kulturními vzorci chování dotazovaného je považováno za nezbytné.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== 2. Průběh rozhovoru ==&lt;br /&gt;
Nejprve se doporučuje přizpůsobit se pouhým pozorováním (při pozdravu, zdvořilostních frázích, či prvních otázkách) komunikační strategie účastníka. Pořadí a návaznost otázek či tematických okruhů je třeba mít již promyšlené. ''„Začíná se s otázkami, jež se týkají neproblémových skutečností, např. současných aktivit, zkušeností a chování jedince“''&amp;lt;ref&amp;gt;Hendl, J. (2012). Kvalitativní výzkum: základní teorie, metody a aplikace. (3. vyd., 407 s.) Praha: Portál. p. 169&amp;lt;/ref&amp;gt; Po popisné části se postupně přechází k části interpretační, kde nás zajímají názory účastníka. Klíčové dotazy, tzv. jádro rozhovoru se vnáší většinou vprostřed šetření. Demografické a identifikační otázky jsou poměrně nudné a nemusí být pro dotazovaného příjemné.&amp;lt;ref&amp;gt;Miovský, M. (2006). Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. (Vyd. 1., 332 s.) Praha: Grada.&amp;lt;/ref&amp;gt; ''&amp;quot;Tyto otázky se kladou buď nenápadně během rozhovoru, nebo se s nimi rozhovor zakončí…“''&amp;lt;ref&amp;gt;Hendl, J. (2012). Kvalitativní výzkum: základní teorie, metody a aplikace. (3. vyd., 407 s.) Praha: Portál. p. 169&amp;lt;/ref&amp;gt; Ke kontrole validity slouží různé pomůcky, např. kontrolní otázky. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vhodné je seznámit se s řadou '''technik a doporučení''', jak podnítit odpovídajícího k hlubším zamyšlením, jak udržet jeho pozornost a bystrost po celou dobu rozhovoru, jak umět pokládat intimní či nepříjemné otázky. Například technika opakování nabádá v klíčových otázkách opakovat obsah po tázaném. Zdůrazní to naši pozornost a vybídne to k úplnému objasnění problematiky či k doplnění detailů a kontextu. Efektivní se prokázala i technika parafráze, ve které tazatel přetlumočí získanou odpověď svými slovy, vlastní interpretací. Umožní to účastníkovi nahlédnout na problematiku z jiného úhlu pohledu nebo jen pokusit se znovu vysvětlit nastolené téma.&amp;lt;ref&amp;gt;Miovský, M. (2006). Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. (Vyd. 1., 332 s.) Praha: Grada. p. 66.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
Nezapomínejme na podstatu moderovaného rozhovoru: ''„V interview máme vytvořit rámec, v němž se bude moci dotazovaný vyjadřovat pomocí svých vlastních termínů a svým vlastním stylem“''&amp;lt;ref&amp;gt;Hendl, J. (2012). Kvalitativní výzkum: základní teorie, metody a aplikace. (3. vyd., 407 s.) Praha: Portál. p. 172&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== 3. Druhy interview ==&lt;br /&gt;
První dělení prozrazuje, zda se jedná o rozhovor '''face to face''' nebo '''přes mediální prostředek''' (telefon, skype, sociální sítě). Doporučovány jsou obě varianty, jelikož každá má své výhody i nevýhody. Po telefonu nejsme schopni zaznamenat nonverbální podněty, na druhou stranu větší anonymita někdy způsobuje větší otevřenost v případě citlivého tématu. Antropolog se setkává ve většině případů s první variantou, ve které má možnost sledovat digitální (uspořádání znaků jazyka podle syntaktických pravidel) i analogovou (nonverbální komunikaci, například postoj, gesta, výraz tváře, intonaci hlasu) složku komunikace. Především by pak měl dbát na úskalí interkulturní komunikace.&amp;lt;ref&amp;gt;Soukup, M. (2014). Terénní výzkum v sociální a kulturní antropologii. (1. vyd., 169 s.) Praha: Karolinum. p. 99.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Nestrukturované interview''' – zakládá si na přirozeném průběhu konverzace, který je omezen pouze tématem. Nejsou zde podstatné faktické údaje jako spíše uvažování zpovídaného, vnímání reality, vlastní sebepojetí, čemu přikládá při vyprávění důraz, kam se rozhovor dostane. „Kvalita dat může být značně zlepšena, pokud tazatel v průběhu rozhovoru dbá na to, aby zbytečně nepřerušoval tázaného, aby jej nesváděl z jeho sledu vyprávění, a pokud dokáže regulovat osobní vztah mezi ním a tázaným a umí se vyvarovat vlastních předsudkům a sklonům.“&amp;lt;ref&amp;gt;Schensul, J., &amp;amp; LeCompte, M. (c2012). Essential ethnographic methods: a mixed methods approach. (2nd ed., xx, 366 p.) Lanham, MD: AltaMira Press. p. 163.&amp;lt;/ref&amp;gt; Složitější nastává situace při zpracování a analyzování těchto dat.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Polostrukturované interview''' – předem máme vypracované okruhy i pomyslnou strukturu dialogu. Umí využívat předností obou hraničních metod. Tazateli je dána určitá volnost v postupu, důrazu na určité okruhy a detaily, zároveň je limitován jasně vytyčenými okruhy. Zpochybňována může být relevantnost předem nepřipravených otázek, tak jako regulovanost (neautentičnost) interview. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Strukturované interview''' – otázky i jejich pořadí jsou pevně fixované. Získaná data lze zpracovat do schémat a vzorců, ale často postrádají širší kontext a hlubší vstup do problematiky. Tato technika se velice podobá dotazníkovému šetření. Dbá na standardizované prostředí i striktní postup. Proto se mnozí autoři přiklání ji mezi rozhovory nezařazovat. Jiní rozlišují mezi uzavřenými otázkami, kde je přítomnost tazatele zbytečná, a mezi polouzavřenými/polootevřenými a otevřenými. Strukturované interview s otevřenými otázkami je podle Jana Hendla již nepopiratelně, i když v minimalizované podobě, regulováno tazatelem.&amp;lt;ref&amp;gt;Hendl, J. (2012). Kvalitativní výzkum: základní teorie, metody a aplikace. (3. vyd., 407 s.) Praha: Portál. p. 173.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== 4. Etika interview ==&lt;br /&gt;
Etický kodex si stanoví každý vědec většinou ještě před zahájením rozhovoru. Avšak v průběhu či při interpretaci materiálu dochází k opětovným střetům s novými morálními otázkami. Jejich zodpovězení je možné hledat v kodexech sepsaných antropologickými svazy a organizacemi (př. Americká antropologická asociace). Především tak důstojně jako byl rozhovor zahájen by měl skončit. Pokud jsme slíbili anonymitu či neuveřejnění určitých informací, pak bychom se toho také měli držet. ''„Rozhovor je založen především na budování vztahu mezi tazatelem a narátorem.“''&amp;lt;ref&amp;gt;Vaněk, M., Mücke, P., &amp;amp; Pelikánová, H. (2007). Naslouchat hlasům paměti: teoretické a praktické aspekty orální historie. (234 p.) Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR. p. 84.&amp;lt;/ref&amp;gt; (Vaněk, Mücke &amp;amp; Pelikánová, 2007, p. 84). Prospěch z takového jednání mohou mít obě skupiny. Důvěra dotazovaného může vyústit v druhé setkání, zaslání doplňujících materiálů či zkontaktování s novým potenciálním účastníkem.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
=== Reference ===&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Použitá literatura ===&lt;br /&gt;
Disman, M., Ort, J., &amp;amp; Šmídová, O. (2002) Jak se vyrábí sociologická znalost. (Vydání první., 1 online resource (372 pages)).&lt;br /&gt;
Hendl, J. (2012). Kvalitativní výzkum: základní teorie, metody a aplikace. (3. vyd., 407 s.) Praha: Portál.&lt;br /&gt;
Miovský, M. (2006). Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. (Vyd. 1., 332 s.) Praha: Grada.&lt;br /&gt;
Schensul, J., &amp;amp; LeCompte, M. (c2012). Essential ethnographic methods: a mixed methods approach. (2nd ed., xx, 366 p.) Lanham, MD: AltaMira Press.&lt;br /&gt;
Soukup, M. (2014). Terénní výzkum v sociální a kulturní antropologii. (1. vyd., 169 s.) Praha: Karolinum.&lt;br /&gt;
Vaněk, M., Mücke, P., &amp;amp; Pelikánová, H. (2007). Naslouchat hlasům paměti: teoretické a praktické aspekty orální historie. (234 p.) Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR.&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Vera.Okenkova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Interview&amp;diff=19317</id>
		<title>Interview</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Interview&amp;diff=19317"/>
		<updated>2015-04-29T09:44:56Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Vera.Okenkova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;Rozhovor patří mezi přední a nejčastější '''metody kvalitativního výzkumu''', kam patří i terénní výzkum, nicméně jeho užití zdaleka nezaručuje validitu. Míra validity závisí na mnoha faktorech od přípravy tazatele (interviewer), jeho osobnosti, ochoty dotazovaného (interviewee), vybraného prostředí, situačního kontextu až po strukturu rozhovoru a mnohé jiné. Na druhou stranu žádný rozhovor není zcela od věci a nadarmo. ''„Každé interview představuje zdroj poučení nebo obsahuje alespoň nějaká data, na nichž lze dále stavět“''&amp;lt;ref&amp;gt;Soukup, M. (2014). Terénní výzkum v sociální a kulturní antropologii. (1. vyd., 169 s.) Praha: Karolinum. Str. 100.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Konec konců i odmítnutí potenciálního účastníka rozhovor uskutečnit má svou antropologickou hodnotu. Nejen, že můžeme pátrat po tom, proč k tomu došlo, tazateli je umožněno se od této zkušenosti odrazit a volit k příštímu rozhovoru jiný přístup.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== 1.Fáze: příprava ==&lt;br /&gt;
Vyjasníme si naše cíle, zkoumanou skupinu i metodiku zkoumání. Naše badatelské téma i náš záměr by měly sami o sobě predikovat metodiku a techniku sběru dat. Do přípravné fáze řadíme i sepsání otázek, okruhů či vyjasnění tématu – vše záleží na druhu interview.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V úvodní fázi oslovíme tazatele a domluvíme si s ním rozhovor. Dbáme na vytvoření dobrého prvního dojmu, nepodceňujeme efekt primarity. Žádoucí je vyvolat důvěru a motivovanost k poskytnutí času a informací. Technik, jak oslovit či vyhledat žádaného tazatele je více a opět záleží na vybrané tématice. Pracuje se s technikou prostého náhodného, systematického, stratifikovaného či vícestupňového výběru. Miroslav Disman a Olga Šmídová dále uvádí výběr kvótní, účelový, ankety či techniky sněhové koule&amp;lt;ref&amp;gt;Disman, M., Ort, J., &amp;amp; Šmídová, O. (2002) Jak se vyrábí sociologická znalost. (Vydání první., 1 online resource (372 pages)), pp. 111 – 114.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pakliže máme delší časové období mezi oslovením a uskutečněním šetření, máme větší prostor a možnosti si tuto fázi připravit. &lt;br /&gt;
# Volíme prostor, kde se interview odehraje s uvážením, jak choulostivé téma máme. Přesto vždy by se mělo jednat o klidnější prostředí s co nejméně rušivými elementy. &lt;br /&gt;
# Dále volíme čas s ohledem na fyzické potřeby informátora, jeho povolání či kulturní zvyky. &lt;br /&gt;
# Dbáme i na vlastní přístup v podobě ošacení či vystupování. Důležitá je pro nás rovněž vědomostní příprava, tím spíše, jedná-li se o osobu, o které lze získat informace ještě před osobním setkáním.&lt;br /&gt;
# Rovněž bychom si měli ujasnit, jakým způsobem bude hovor zaznamenán (diktafon, papír, kamera). &lt;br /&gt;
# Miroslav Vaněk, Pavel Mücke a Hana Pelikánová zabývající se orální historií upozorňují: ''„Tím, že před rozhovorem provedete důkladnou domácí přípravu, projevíte úctu vůči narátorovi a současně zdůrazníte důležitost, již rozhovoru přikládáte“''&amp;lt;ref&amp;gt;Vaněk, M., Mücke, P., &amp;amp; Pelikánová, H. (2007). Naslouchat hlasům paměti: teoretické a praktické aspekty orální historie. (234 p.) Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR. p. 87.&amp;lt;/ref&amp;gt; &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pro antropology a etnografy je přípravná fáze obzvlášť důležitá, jelikož plánovaná komunikace v mnohých případech neproběhne v nám kulturně známém rámci, ale formou pro nás zcela atypickou, tudíž seznámení se se základními rysy, hodnotami a kulturními vzorci chování dotazovaného je považováno za nezbytné.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== 2. Průběh rozhovoru ==&lt;br /&gt;
Nejprve se doporučuje přizpůsobit se pouhým pozorováním (při pozdravu, zdvořilostních frázích, či prvních otázkách) komunikační strategie účastníka. Pořadí a návaznost otázek či tematických okruhů je třeba mít již promyšlené. ''„Začíná se s otázkami, jež se týkají neproblémových skutečností, např. současných aktivit, zkušeností a chování jedince“''&amp;lt;ref&amp;gt;Hendl, J. (2012). Kvalitativní výzkum: základní teorie, metody a aplikace. (3. vyd., 407 s.) Praha: Portál. p. 169&amp;lt;/ref&amp;gt; Po popisné části se postupně přechází k části interpretační, kde nás zajímají názory účastníka. Klíčové dotazy, tzv. jádro rozhovoru se vnáší většinou vprostřed šetření. Demografické a identifikační otázky jsou poměrně nudné a nemusí být pro dotazovaného příjemné.&amp;lt;ref&amp;gt;Miovský, M. (2006). Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. (Vyd. 1., 332 s.) Praha: Grada.&amp;lt;/ref&amp;gt; ''&amp;quot;Tyto otázky se kladou buď nenápadně během rozhovoru, nebo se s nimi rozhovor zakončí…“''&amp;lt;ref&amp;gt;Hendl, J. (2012). Kvalitativní výzkum: základní teorie, metody a aplikace. (3. vyd., 407 s.) Praha: Portál. p. 169&amp;lt;/ref&amp;gt; Ke kontrole validity slouží různé pomůcky, např. kontrolní otázky. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vhodné je seznámit se s řadou '''technik a doporučení''', jak podnítit odpovídajícího k hlubším zamyšlením, jak udržet jeho pozornost a bystrost po celou dobu rozhovoru, jak umět pokládat intimní či nepříjemné otázky. Například technika opakování nabádá v klíčových otázkách opakovat obsah po tázaném. Zdůrazní to naši pozornost a vybídne to k úplnému objasnění problematiky či k doplnění detailů a kontextu. Efektivní se prokázala i technika parafráze, ve které tazatel přetlumočí získanou odpověď svými slovy, vlastní interpretací. Umožní to účastníkovi nahlédnout na problematiku z jiného úhlu pohledu nebo jen pokusit se znovu vysvětlit nastolené téma.&amp;lt;ref&amp;gt;Miovský, M. (2006). Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. (Vyd. 1., 332 s.) Praha: Grada. p. 66.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
Nezapomínejme na podstatu moderovaného rozhovoru: ''„V interview máme vytvořit rámec, v němž se bude moci dotazovaný vyjadřovat pomocí svých vlastních termínů a svým vlastním stylem“''&amp;lt;ref&amp;gt;Hendl, J. (2012). Kvalitativní výzkum: základní teorie, metody a aplikace. (3. vyd., 407 s.) Praha: Portál. p. 172&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== 3. Druhy interview ==&lt;br /&gt;
První dělení prozrazuje, zda se jedná o rozhovor '''face to face''' nebo '''přes mediální prostředek''' (telefon, skype, sociální sítě). Doporučovány jsou obě varianty, jelikož každá má své výhody i nevýhody. Po telefonu nejsme schopni zaznamenat nonverbální podněty, na druhou stranu větší anonymita někdy způsobuje větší otevřenost v případě citlivého tématu. Antropolog se setkává ve většině případů s první variantou, ve které má možnost sledovat digitální (uspořádání znaků jazyka podle syntaktických pravidel) i analogovou (nonverbální komunikaci, například postoj, gesta, výraz tváře, intonaci hlasu) složku komunikace. Především by pak měl dbát na úskalí interkulturní komunikace.&amp;lt;ref&amp;gt;Soukup, M. (2014). Terénní výzkum v sociální a kulturní antropologii. (1. vyd., 169 s.) Praha: Karolinum. p. 99.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Nestrukturované interview''' – zakládá si na přirozeném průběhu konverzace, který je omezen pouze tématem. Nejsou zde podstatné faktické údaje jako spíše uvažování zpovídaného, vnímání reality, vlastní sebepojetí, čemu přikládá při vyprávění důraz, kam se rozhovor dostane. „Kvalita dat může být značně zlepšena, pokud tazatel v průběhu rozhovoru dbá na to, aby zbytečně nepřerušoval tázaného, aby jej nesváděl z jeho sledu vyprávění, a pokud dokáže regulovat osobní vztah mezi ním a tázaným a umí se vyvarovat vlastních předsudkům a sklonům.“&amp;lt;ref&amp;gt;Schensul, J., &amp;amp; LeCompte, M. (c2012). Essential ethnographic methods: a mixed methods approach. (2nd ed., xx, 366 p.) Lanham, MD: AltaMira Press. p. 163.&amp;lt;/ref&amp;gt; Složitější nastává situace při zpracování a analyzování těchto dat.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Polostrukturované interview''' – předem máme vypracované okruhy i pomyslnou strukturu dialogu. Umí využívat předností obou hraničních metod. Tazateli je dána určitá volnost v postupu, důrazu na určité okruhy a detaily, zároveň je limitován jasně vytyčenými okruhy. Zpochybňována může být relevantnost předem nepřipravených otázek, tak jako regulovanost (neautentičnost) interview. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Strukturované interview''' – otázky i jejich pořadí jsou pevně fixované. Získaná data lze zpracovat do schémat a vzorců, ale často postrádají širší kontext a hlubší vstup do problematiky. Tato technika se velice podobá dotazníkovému šetření. Dbá na standardizované prostředí i striktní postup. Proto se mnozí autoři přiklání ji mezi rozhovory nezařazovat. Jiní rozlišují mezi uzavřenými otázkami, kde je přítomnost tazatele zbytečná, a mezi polouzavřenými/polootevřenými a otevřenými. Strukturované interview s otevřenými otázkami je podle Jana Hendla již nepopiratelně, i když v minimalizované podobě, regulováno tazatelem.&amp;lt;ref&amp;gt;Hendl, J. (2012). Kvalitativní výzkum: základní teorie, metody a aplikace. (3. vyd., 407 s.) Praha: Portál. p. 173.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== 4. Etika interview ==&lt;br /&gt;
Etický kodex si stanoví každý vědec většinou ještě před zahájením rozhovoru. Avšak v průběhu či při interpretaci materiálu dochází k opětovným střetům s novými morálními otázkami. Jejich zodpovězení je možné hledat v kodexech sepsaných antropologickými svazy a organizacemi (př. Americká antropologická asociace). Především tak důstojně jako byl rozhovor zahájen by měl skončit. Pokud jsme slíbili anonymitu či neuveřejnění určitých informací, pak bychom se toho také měli držet. ''„Rozhovor je založen především na budování vztahu mezi tazatelem a narátorem.“''&amp;lt;ref&amp;gt;Vaněk, M., Mücke, P., &amp;amp; Pelikánová, H. (2007). Naslouchat hlasům paměti: teoretické a praktické aspekty orální historie. (234 p.) Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR. p. 84.&amp;lt;/ref&amp;gt; (Vaněk, Mücke &amp;amp; Pelikánová, 2007, p. 84). Prospěch z takového jednání mohou mít obě skupiny. Důvěra dotazovaného může vyústit v druhé setkání, zaslání doplňujících materiálů či zkontaktování s novým potenciálním účastníkem.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Disman, M., Ort, J., &amp;amp; Šmídová, O. (2002) Jak se vyrábí sociologická znalost. (Vydání první., 1 online resource (372 pages)).&lt;br /&gt;
Hendl, J. (2012). Kvalitativní výzkum: základní teorie, metody a aplikace. (3. vyd., 407 s.) Praha: Portál.&lt;br /&gt;
Miovský, M. (2006). Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. (Vyd. 1., 332 s.) Praha: Grada.&lt;br /&gt;
Schensul, J., &amp;amp; LeCompte, M. (c2012). Essential ethnographic methods: a mixed methods approach. (2nd ed., xx, 366 p.) Lanham, MD: AltaMira Press.&lt;br /&gt;
Soukup, M. (2014). Terénní výzkum v sociální a kulturní antropologii. (1. vyd., 169 s.) Praha: Karolinum.&lt;br /&gt;
Vaněk, M., Mücke, P., &amp;amp; Pelikánová, H. (2007). Naslouchat hlasům paměti: teoretické a praktické aspekty orální historie. (234 p.) Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR.&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Vera.Okenkova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Interview&amp;diff=19313</id>
		<title>Interview</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Interview&amp;diff=19313"/>
		<updated>2015-04-29T09:15:19Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Vera.Okenkova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;Rozhovor patří mezi přední a nejčastější '''metody kvalitativního výzkumu''', kam patří i terénní výzkum, nicméně jeho užití zdaleka nezaručuje validitu. Míra validity závisí na mnoha faktorech od přípravy tazatele (interviewer), jeho osobnosti, ochoty dotazovaného (interviewee), vybraného prostředí, situačního kontextu až po strukturu rozhovoru a mnohé jiné. Na druhou stranu žádný rozhovor není zcela od věci a nadarmo. ''„Každé interview představuje zdroj poučení nebo obsahuje alespoň nějaká data, na nichž lze dále stavět“''&amp;lt;ref&amp;gt;Soukup, M. (2014). Terénní výzkum v sociální a kulturní antropologii. (1. vyd., 169 s.) Praha: Karolinum. Str. 100.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Konec konců i odmítnutí potenciálního účastníka rozhovor uskutečnit má svou antropologickou hodnotu. Nejen, že můžeme pátrat po tom, proč k tomu došlo, tazateli je umožněno se od této zkušenosti odrazit a volit k příštímu rozhovoru jiný přístup.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== 1.Fáze: příprava ==&lt;br /&gt;
Vyjasníme si naše cíle, zkoumanou skupinu i metodiku zkoumání. Naše badatelské téma i náš záměr by měly sami o sobě predikovat metodiku a techniku sběru dat. Do přípravné fáze řadíme i sepsání otázek, okruhů či vyjasnění tématu – vše záleží na druhu interview.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V úvodní fázi oslovíme tazatele a domluvíme si s ním rozhovor. Dbáme na vytvoření dobrého prvního dojmu, nepodceňujeme efekt primarity. Žádoucí je vyvolat důvěru a motivovanost k poskytnutí času a informací. Technik, jak oslovit či vyhledat žádaného tazatele je více a opět záleží na vybrané tématice. Pracuje se s technikou prostého náhodného, systematického, stratifikovaného či vícestupňového výběru. Miroslav Disman a Olga Šmídová dále uvádí výběr kvótní, účelový, ankety či techniky sněhové koule&amp;lt;ref&amp;gt;Disman, M., Ort, J., &amp;amp; Šmídová, O. (2002) Jak se vyrábí sociologická znalost. (Vydání první., 1 online resource (372 pages)), pp. 111 – 114.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pakliže máme delší časové období mezi oslovením a uskutečněním šetření, máme větší prostor a možnosti si tuto fázi připravit. &lt;br /&gt;
# Volíme prostor, kde se interview odehraje s uvážením, jak choulostivé téma máme. Přesto vždy by se mělo jednat o klidnější prostředí s co nejméně rušivými elementy. &lt;br /&gt;
# Dále volíme čas s ohledem na fyzické potřeby informátora, jeho povolání či kulturní zvyky. &lt;br /&gt;
# Dbáme i na vlastní přístup v podobě ošacení či vystupování. Důležitá je pro nás rovněž vědomostní příprava, tím spíše, jedná-li se o osobu, o které lze získat informace ještě před osobním setkáním.&lt;br /&gt;
# Rovněž bychom si měli ujasnit, jakým způsobem bude hovor zaznamenán (diktafon, papír, kamera). &lt;br /&gt;
# Miroslav Vaněk, Pavel Mücke a Hana Pelikánová zabývající se orální historií upozorňují: ''„Tím, že před rozhovorem provedete důkladnou domácí přípravu, projevíte úctu vůči narátorovi a současně zdůrazníte důležitost, již rozhovoru přikládáte“''&amp;lt;ref&amp;gt;Vaněk, M., Mücke, P., &amp;amp; Pelikánová, H. (2007). Naslouchat hlasům paměti: teoretické a praktické aspekty orální historie. (234 p.) Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR. p. 87.&amp;lt;/ref&amp;gt; &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pro antropology a etnografy je přípravná fáze obzvlášť důležitá, jelikož plánovaná komunikace v mnohých případech neproběhne v nám kulturně známém rámci, ale formou pro nás zcela atypickou, tudíž seznámení se se základními rysy, hodnotami a kulturními vzorci chování dotazovaného je považováno za nezbytné.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== 2. Průběh rozhovoru ==&lt;br /&gt;
Nejprve se doporučuje přizpůsobit se pouhým pozorováním (při pozdravu, zdvořilostních frázích, či prvních otázkách) komunikační strategie účastníka. Pořadí a návaznost otázek či tematických okruhů je třeba mít již promyšlené. ''„Začíná se s otázkami, jež se týkají neproblémových skutečností, např. současných aktivit, zkušeností a chování jedince“''[[Hendl, J. (2012). Kvalitativní výzkum: základní teorie, metody a aplikace. (3. vyd., 407 s.) Praha: Portál. p. 169]] Po popisné části se postupně přechází k části interpretační, kde nás zajímají názory účastníka. Klíčové dotazy, tzv. jádro rozhovoru se vnáší většinou vprostřed šetření. Demografické a identifikační otázky jsou poměrně nudné a nemusí být pro dotazovaného příjemné.&amp;lt;ref&amp;gt;Miovský, M. (2006). Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. (Vyd. 1., 332 s.) Praha: Grada.&amp;lt;/ref&amp;gt; ''&amp;quot;Tyto otázky se kladou buď nenápadně během rozhovoru, nebo se s nimi rozhovor zakončí…“''&amp;lt;ref&amp;gt;Hendl, J. (2012). Kvalitativní výzkum: základní teorie, metody a aplikace. (3. vyd., 407 s.) Praha: Portál. p. 169&amp;lt;/ref&amp;gt; Ke kontrole validity slouží různé pomůcky, např. kontrolní otázky. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vhodné je seznámit se s řadou technik a doporučení, jak podnítit odpovídajícího k hlubším zamyšlením, jak udržet jeho pozornost a bystrost po celou dobu rozhovoru, jak umět pokládat intimní či nepříjemné otázky. Například technika opakování nabádá v klíčových otázkách opakovat obsah po tázaném. Zdůrazní to naši pozornost a vybídne to k úplnému objasnění problematiky či k doplnění detailů a kontextu. Efektivní se prokázala i technika parafráze, ve které tazatel přetlumočí získanou odpověď svými slovy, vlastní interpretací. Umožní to účastníkovi nahlédnout na problematiku z jiného úhlu pohledu nebo jen pokusit se znovu vysvětlit nastolené téma (Miovský, 2006, p. 166).&lt;br /&gt;
Nezapomínejme na podstatu moderovaného rozhovoru: „V interview máme vytvořit rámec, v němž se bude moci dotazovaný vyjadřovat pomocí svých vlastních termínů a svým vlastním stylem“ (Hendl, 2012, p. 172). &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
3.	Druhy interview&lt;br /&gt;
První dělení prozrazuje, zda se jedná o rozhovor face to face nebo přes mediální prostředek (telefon, skype, sociální sítě). Doporučovány jsou obě varianty, jelikož každá má své výhody i nevýhody. Po telefonu nejsme schopni zaznamenat nonverbální podněty, na druhou stranu větší anonymita někdy způsobuje větší otevřenost v případě citlivého tématu. Antropolog se setkává ve většině případů s první variantou, ve které má možnost sledovat digitální (uspořádání znaků jazyka podle syntaktických pravidel) i analogovou (nonverbální komunikaci, například postoj, gesta, výraz tváře, intonaci hlasu) složku komunikace. Především by pak měl dbát na úskalí interkulturní komunikace (Soukup, 2014, p. 99).&lt;br /&gt;
Nestrukturované interview – zakládá si na přirozeném průběhu konverzace, který je omezen pouze tématem. Nejsou zde podstatné faktické údaje jako spíše uvažování zpovídaného, vnímání reality, vlastní sebepojetí, čemu přikládá při vyprávění důraz, kam se rozhovor dostane. „Kvalita dat může být značně zlepšena, pokud tazatel v průběhu rozhovoru dbá na to, aby zbytečně nepřerušoval tázaného, aby jej nesváděl z jeho sledu vyprávění, a pokud dokáže regulovat osobní vztah mezi ním a tázaným a umí se vyvarovat vlastních předsudkům a sklonům“ (Schensul &amp;amp; LeCompte, 2013, p. 163). Složitější nastává situace při zpracování a analyzování těchto dat.&lt;br /&gt;
Polostrukturované interview – předem máme vypracované okruhy i pomyslnou strukturu dialogu. Umí využívat předností obou hraničních metod. Tazateli je dána určitá volnost v postupu, důrazu na určité okruhy a detaily, zároveň je limitován jasně vytyčenými okruhy. Zpochybňována může být relevantnost předem nepřipravených otázek, tak jako regulovanost (neautentičnost) interview. &lt;br /&gt;
Strukturované interview – otázky i jejich pořadí jsou pevně fixované. Získaná data lze zpracovat do schémat a vzorců, ale často postrádají širší kontext a hlubší vstup do problematiky. Tato technika se velice podobá dotazníkovému šetření. Dbá na standardizované prostředí i striktní postup. Proto se mnozí autoři přiklání ji mezi rozhovory nezařazovat. Jiní rozlišují mezi uzavřenými otázkami, kde je přítomnost tazatele zbytečná, a mezi polouzavřenými/polootevřenými a otevřenými. Strukturované interview s otevřenými otázkami je podle Jana Hendla již nepopiratelně, i když v minimalizované podobě, regulováno tazatelem (2012, p. 173).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
4.	Etika interview&lt;br /&gt;
Etický kodex si stanoví každý vědec většinou ještě před zahájením rozhovoru. Avšak v průběhu či při interpretaci materiálu dochází k opětovným střetům s novými morálními otázkami. Jejich zodpovězení je možné hledat v mnoha již sepsaných kodexe antropologickými svazy a organizacemi (př. Americká antropologická asociace). Především tak důstojně jako byl rozhovor zahájen by měl skončit. Pokud jsme slíbili anonymitu či neuveřejnění určitých informací, pak bychom se toho také měli držet. „Rozhovor je založen především na budování vztahu mezi tazatelem a narátorem“ (Vaněk, Mücke &amp;amp; Pelikánová, 2007, p. 84). Prospěch z takového jednání mohou mít obě skupiny. Důvěra dotazovaného může vyústit v druhé setkání, zaslání doplňujících materiálů či zkontaktování s novým potenciálním účastníkem.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Disman, M., Ort, J., &amp;amp; Šmídová, O. (2002) Jak se vyrábí sociologická znalost. (Vydání první., 1 online resource (372 pages)).&lt;br /&gt;
Hendl, J. (2012). Kvalitativní výzkum: základní teorie, metody a aplikace. (3. vyd., 407 s.) Praha: Portál.&lt;br /&gt;
Miovský, M. (2006). Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. (Vyd. 1., 332 s.) Praha: Grada.&lt;br /&gt;
Schensul, J., &amp;amp; LeCompte, M. (c2012). Essential ethnographic methods: a mixed methods approach. (2nd ed., xx, 366 p.) Lanham, MD: AltaMira Press.&lt;br /&gt;
Soukup, M. (2014). Terénní výzkum v sociální a kulturní antropologii. (1. vyd., 169 s.) Praha: Karolinum.&lt;br /&gt;
Vaněk, M., Mücke, P., &amp;amp; Pelikánová, H. (2007). Naslouchat hlasům paměti: teoretické a praktické aspekty orální historie. (234 p.) Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR.&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Vera.Okenkova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Interview&amp;diff=18891</id>
		<title>Interview</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Interview&amp;diff=18891"/>
		<updated>2015-04-19T10:49:25Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Vera.Okenkova: Založena nová stránka s textem „Rozhovor patří mezi přední a nejčastější '''metody kvalitativního výzkumu''', kam patří i terénní výzkum, nicméně jeho užití zdaleka nez…“&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;Rozhovor patří mezi přední a nejčastější '''metody kvalitativního výzkumu''', kam patří i terénní výzkum, nicméně jeho užití zdaleka nezaručuje validitu. Míra validity závisí na mnoha faktorech od přípravy tazatele (interviewer), jeho osobnosti, ochoty dotazovaného (interviewee), vybraného prostředí, situačního kontextu až po strukturu rozhovoru a mnohé jiné. Na druhou stranu žádný rozhovor není zcela od věci a nadarmo. ''„Každé interview představuje zdroj poučení nebo obsahuje alespoň nějaká data, na nichž lze dále stavět“''&amp;lt;ref&amp;gt;Soukup, M. (2014). Terénní výzkum v sociální a kulturní antropologii. (1. vyd., 169 s.) Praha: Karolinum. Str. 100.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Konec konců i odmítnutí potenciálního účastníka rozhovor uskutečnit má svou antropologickou hodnotu. Nejen, že můžeme pátrat po tom, proč k tomu došlo, tazateli je umožněno se od této zkušenosti odrazit a volit k příštímu rozhovoru jiný přístup.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
1.	Fáze: příprava&lt;br /&gt;
Vyjasníme si naše cíle, zkoumanou skupinu i metodiku zkoumání. Naše badatelské téma i náš záměr by měly sami o sobě predikovat metodiku a techniku sběru dat. Do přípravné fáze řadíme i sepsání otázek, okruhů či vyjasnění tématu – vše záleží na druhu interview.&lt;br /&gt;
V úvodní fázi oslovíme tazatele a domluvíme si s ním rozhovor. Dbáme na vytvoření dobrého prvního dojmu, nepodceňujeme efekt primarity. Žádoucí je vyvolat důvěru a motivovanost k poskytnutí času a informací. Technik, jak oslovit či vyhledat žádaného tazatele je více a opět záleží na vybrané tématice. Pracuje se s technikou prostého náhodného, systematického, stratifikovaného či vícestupňového výběru. Miroslav Disman a Olga Šmídová dále uvádí výběr kvótní, účelový, ankety či techniky sněhové koule (2002, pp. 111 – 114).&lt;br /&gt;
Pakliže máme delší časové období mezi oslovením a uskutečněním šetření, máme větší prostor a možnosti si tuto fázi připravit. &lt;br /&gt;
1.	Volíme prostor, kde se interview odehraje s uvážením, jak choulostivé téma máme. Přesto vždy by se mělo jednat o klidnější prostředí s co nejméně rušivými elementy. &lt;br /&gt;
2.	Dále volíme čas s ohledem na fyzické potřeby tazatele, jeho povolání či kulturní zvyky. &lt;br /&gt;
3.	Dbáme i na vlastní přístup v podobě ošacení či vystupování. Důležitá je pro nás rovněž vědomostní příprava, tím spíše, jedná-li se o osobu, o které lze získat informace ještě před osobním setkáním.&lt;br /&gt;
4.	Rovněž bychom si měli ujasnit, jakým způsobem bude hovor zaznamenán (diktafon, papír, kamera). &lt;br /&gt;
Miroslav Vaněk, Pavel Mücke a Hana Pelikánová zabývající se orální historií upozorňují: „Tím, že před rozhovorem provedete důkladnou domácí přípravu, projevíte úctu vůči narátorovi a současně zdůrazníte důležitost, již rozhovoru přikládáte“ (2007, p. 87). Pro antropology a etnografy je přípravná fáze obzvlášť důležitá, jelikož plánovaná komunikace neproběhne v nám kulturně známém rámci, ale formou pro nás zcela atypickou, tudíž seznámení se se základními rysy, hodnotami a kulturními vzorci chování dotazovaného je považováno za nezbytné.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
2.	Průběh rozhovoru&lt;br /&gt;
Nejprve se doporučuje přizpůsobit se pouhým pozorováním (při pozdravu, zdvořilostních frázích, či prvních otázkách) komunikační strategie účastníka. Pořadí a návaznost otázek či tematických okruhů je třeba mít již promyšlené. „Začíná se s otázkami, jež se týkají neproblémových skutečností, např. současných aktivit, zkušeností a chování jedince“ (Hendl, 2012, p. 169). Po popisné části se postupně přechází k části interpretační, kde nás zajímají názory účastníka. Klíčové dotazy, tzv. jádro rozhovoru se vnáší většinou vprostřed šetření. Demografické a identifikační otázky jsou poměrně nudné a nemusí být pro dotazovaného příjemné (Miovský, 2006). Tyto otázky se kladou buď nenápadně během rozhovoru, nebo se s nimi rozhovor zakončí…“ (Hendl, 2012, p. 169). Ke kontrole validity slouží různé pomůcky, např. kontrolní otázky. &lt;br /&gt;
Vhodné je seznámit se s řadou technik a doporučení, jak podnítit odpovídajícího k hlubším zamyšlením, jak udržet jeho pozornost a bystrost po celou dobu rozhovoru, jak umět pokládat intimní či nepříjemné otázky. Například technika opakování nabádá v klíčových otázkách opakovat obsah po tázaném. Zdůrazní to naši pozornost a vybídne to k úplnému objasnění problematiky či k doplnění detailů a kontextu. Efektivní se prokázala i technika parafráze, ve které tazatel přetlumočí získanou odpověď svými slovy, vlastní interpretací. Umožní to účastníkovi nahlédnout na problematiku z jiného úhlu pohledu nebo jen pokusit se znovu vysvětlit nastolené téma (Miovský, 2006, p. 166).&lt;br /&gt;
Nezapomínejme na podstatu moderovaného rozhovoru: „V interview máme vytvořit rámec, v němž se bude moci dotazovaný vyjadřovat pomocí svých vlastních termínů a svým vlastním stylem“ (Hendl, 2012, p. 172). &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
3.	Druhy interview&lt;br /&gt;
První dělení prozrazuje, zda se jedná o rozhovor face to face nebo přes mediální prostředek (telefon, skype, sociální sítě). Doporučovány jsou obě varianty, jelikož každá má své výhody i nevýhody. Po telefonu nejsme schopni zaznamenat nonverbální podněty, na druhou stranu větší anonymita někdy způsobuje větší otevřenost v případě citlivého tématu. Antropolog se setkává ve většině případů s první variantou, ve které má možnost sledovat digitální (uspořádání znaků jazyka podle syntaktických pravidel) i analogovou (nonverbální komunikaci, například postoj, gesta, výraz tváře, intonaci hlasu) složku komunikace. Především by pak měl dbát na úskalí interkulturní komunikace (Soukup, 2014, p. 99).&lt;br /&gt;
Nestrukturované interview – zakládá si na přirozeném průběhu konverzace, který je omezen pouze tématem. Nejsou zde podstatné faktické údaje jako spíše uvažování zpovídaného, vnímání reality, vlastní sebepojetí, čemu přikládá při vyprávění důraz, kam se rozhovor dostane. „Kvalita dat může být značně zlepšena, pokud tazatel v průběhu rozhovoru dbá na to, aby zbytečně nepřerušoval tázaného, aby jej nesváděl z jeho sledu vyprávění, a pokud dokáže regulovat osobní vztah mezi ním a tázaným a umí se vyvarovat vlastních předsudkům a sklonům“ (Schensul &amp;amp; LeCompte, 2013, p. 163). Složitější nastává situace při zpracování a analyzování těchto dat.&lt;br /&gt;
Polostrukturované interview – předem máme vypracované okruhy i pomyslnou strukturu dialogu. Umí využívat předností obou hraničních metod. Tazateli je dána určitá volnost v postupu, důrazu na určité okruhy a detaily, zároveň je limitován jasně vytyčenými okruhy. Zpochybňována může být relevantnost předem nepřipravených otázek, tak jako regulovanost (neautentičnost) interview. &lt;br /&gt;
Strukturované interview – otázky i jejich pořadí jsou pevně fixované. Získaná data lze zpracovat do schémat a vzorců, ale často postrádají širší kontext a hlubší vstup do problematiky. Tato technika se velice podobá dotazníkovému šetření. Dbá na standardizované prostředí i striktní postup. Proto se mnozí autoři přiklání ji mezi rozhovory nezařazovat. Jiní rozlišují mezi uzavřenými otázkami, kde je přítomnost tazatele zbytečná, a mezi polouzavřenými/polootevřenými a otevřenými. Strukturované interview s otevřenými otázkami je podle Jana Hendla již nepopiratelně, i když v minimalizované podobě, regulováno tazatelem (2012, p. 173).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
4.	Etika interview&lt;br /&gt;
Etický kodex si stanoví každý vědec většinou ještě před zahájením rozhovoru. Avšak v průběhu či při interpretaci materiálu dochází k opětovným střetům s novými morálními otázkami. Jejich zodpovězení je možné hledat v mnoha již sepsaných kodexe antropologickými svazy a organizacemi (př. Americká antropologická asociace). Především tak důstojně jako byl rozhovor zahájen by měl skončit. Pokud jsme slíbili anonymitu či neuveřejnění určitých informací, pak bychom se toho také měli držet. „Rozhovor je založen především na budování vztahu mezi tazatelem a narátorem“ (Vaněk, Mücke &amp;amp; Pelikánová, 2007, p. 84). Prospěch z takového jednání mohou mít obě skupiny. Důvěra dotazovaného může vyústit v druhé setkání, zaslání doplňujících materiálů či zkontaktování s novým potenciálním účastníkem.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Disman, M., Ort, J., &amp;amp; Šmídová, O. (2002) Jak se vyrábí sociologická znalost. (Vydání první., 1 online resource (372 pages)).&lt;br /&gt;
Hendl, J. (2012). Kvalitativní výzkum: základní teorie, metody a aplikace. (3. vyd., 407 s.) Praha: Portál.&lt;br /&gt;
Miovský, M. (2006). Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. (Vyd. 1., 332 s.) Praha: Grada.&lt;br /&gt;
Schensul, J., &amp;amp; LeCompte, M. (c2012). Essential ethnographic methods: a mixed methods approach. (2nd ed., xx, 366 p.) Lanham, MD: AltaMira Press.&lt;br /&gt;
Soukup, M. (2014). Terénní výzkum v sociální a kulturní antropologii. (1. vyd., 169 s.) Praha: Karolinum.&lt;br /&gt;
Vaněk, M., Mücke, P., &amp;amp; Pelikánová, H. (2007). Naslouchat hlasům paměti: teoretické a praktické aspekty orální historie. (234 p.) Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR.&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Vera.Okenkova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Port%C3%A1l:Metody_a_techniky_ter%C3%A9nn%C3%ADho_v%C3%BDzkumu&amp;diff=18890</id>
		<title>Portál:Metody a techniky terénního výzkumu</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Port%C3%A1l:Metody_a_techniky_ter%C3%A9nn%C3%ADho_v%C3%BDzkumu&amp;diff=18890"/>
		<updated>2015-04-19T10:44:55Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Vera.Okenkova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&amp;lt;!-- Portál:Metody a techniky terénního výzkumu&lt;br /&gt;
****** Upozornění! ******&lt;br /&gt;
Prosím, neváhejte s přispíváním do tohoto portálu. Pokud se ve struktuře nevyznáte a máte chuť s ním pracovat, obraťte se na jakéhokoliv člena redakce. Budeme Vám vděční za jakoukoliv pozitivní úpravu. &lt;br /&gt;
--&amp;gt;&lt;br /&gt;
{{Portál}}&lt;br /&gt;
* [[Terénní výzkum|Terénní výzkum]]&lt;br /&gt;
* [[Interview|Interview]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* [[Portál: Literatura - Metody a techniky terénního výzkumu|Literatura - Metody a techniky terénního výzkumu]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Etnologie]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Vera.Okenkova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Port%C3%A1l:Rejst%C5%99%C3%ADk_pojmoslov%C3%AD&amp;diff=18617</id>
		<title>Portál:Rejstřík pojmosloví</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Port%C3%A1l:Rejst%C5%99%C3%ADk_pojmoslov%C3%AD&amp;diff=18617"/>
		<updated>2015-04-06T08:37:10Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Vera.Okenkova: Založena nová stránka s textem „&amp;lt;!-- Portál:Rejstřík pojmosloví ****** Upozornění! ****** Prosím, neváhejte s přispíváním do tohoto portálu. Pokud se ve struktuře nevyznáte…“&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&amp;lt;!-- Portál:Rejstřík pojmosloví&lt;br /&gt;
****** Upozornění! ******&lt;br /&gt;
Prosím, neváhejte s přispíváním do tohoto portálu. Pokud se ve struktuře nevyznáte a máte chuť s ním pracovat, obraťte se na jakéhokoliv člena redakce. Budeme Vám vděční za jakoukoliv pozitivní úpravu. &lt;br /&gt;
--&amp;gt;&lt;br /&gt;
{{Portál}}&lt;br /&gt;
* [[Rasa|Rasa]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Etnologie]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Vera.Okenkova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Port%C3%A1l:Etnologie/Migrace_a_etnick%C3%A9_men%C5%A1iny&amp;diff=18616</id>
		<title>Portál:Etnologie/Migrace a etnické menšiny</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Port%C3%A1l:Etnologie/Migrace_a_etnick%C3%A9_men%C5%A1iny&amp;diff=18616"/>
		<updated>2015-04-06T08:35:34Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Vera.Okenkova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;* [[Portál:Rejstřík pojmosloví|Rejstřík pojmosloví]]&lt;br /&gt;
* [[Portál:Etnické menšiny Evropy|Etnické menšiny Evropy]]&lt;br /&gt;
* [[Portál:Teorie etnicity|Teorie etnicity]]&lt;br /&gt;
* [[Portál:Problémy etnicity a menšinových jazyků|Problémy etnicity a menšinových jazyků]]&lt;br /&gt;
* [[Portál:Migrační procesy – teorie a praxe v USA a v Evropě|Migrační procesy – teorie a praxe v USA a v Evropě]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* [[Portál:Literatura - migrace a etnické menšiny|Literatura - migrace a etnické menšiny]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Etnologie]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Vera.Okenkova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=N%C3%A1poje&amp;diff=17866</id>
		<title>Nápoje</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=N%C3%A1poje&amp;diff=17866"/>
		<updated>2015-02-24T10:12:21Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Vera.Okenkova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;== Víno ==&lt;br /&gt;
Víno není u nás domácí středoevropskou záležitostí. Víno je po staletí symbolem, již od [[antika|antiky]], váže se k ní i [[mytologie]]. Řecká vína byla proslulá a velmi silná, proto není divu, že celá antická kultura byla zvyklá vína ředit, většinou v poměru 3:2 (voda: víno). Jen bohům byla dělána úlitba bohům neředěným vínem. Ale napít se neředěného vína bylo považováno za velký hřích (existovala báje o řeckém králi Kleoménésovi, který se napil neředěného vína a špatně dopadl). Antická kultura je považována za kulturu pití vína. Nejlepší vína dávají údajně ostrovy v Egejském moři. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Zvyk připíjení vína vznikl pravděpodobně v Athénách. Tuto kulturu přebral Řím, římská vína byla sladší a kořeněnější. Nejoblíbenější byla Tarentská vína. Římané také vína ředili, většinou obyčejnou vodou, ale často i slazenou či mořskou vodou. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Křesťanství]] mělo od počátku také blízký vztah k vínu. Víno bylo pro křesťanství symbolem, kam se rozšířilo křesťanství, tam přišlo o víno i jeho pěstování. Šlechtěním vinné révy se zabývaly i kláštery. Křesťanství bylo a je ve srovnání s jinými velkými náboženstvími velice tolerantní vůči alkoholu. Katolictví ho povolovalo dokonce i v době postní. Svatá Ludmila se údajně hodně zasloužila o rozvoj pěstování vína v Polabí, ale doklady máme již z 6. století. Mnoho církevních autorit se o něm zmiňovalo kladně, např. sv. Augustin. Od počátku 12. století se konstituovaly i známé evropské značky (vína bílá- rýnská, bílá, červená o růžová- francouzská). V roce 1367 papež Urban V. chtěl přemístit papežskou stolici zpátky do Říma, ale většina kardinálů to odmítla, Petrarca to komentoval tak, že se jim nechce od vína francouzského ke svěcené vodě v Římě. Mniši vynalezli i víno šampaňské (v 17. století v klášteře ve Villiers. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vinný hrozen se jako ornament dostal i do [[lid|lidového]] prostředí, kde velice zdomácněl a rozšířil se.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Destiláty ==&lt;br /&gt;
Mužské řeholní řády ovládli i výrobu destilátů, arabské kultury to znaly již několik staletí, ale oni to dovedli k dokonalosti. Tento proces byl založen na tom, že alkohol má jiný bod varu než voda. I Michel de Fontaine se zmiňuje o destilování v řeholních řádech. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Koncem středověku se tvrdý alkohol začal pít i mimo kláštery. Zpočátku se považoval za všelék (ovšem to je stejné jako se vším, co je nové a nepříliš snadno dostupné). Slovo alkohol pochází z arabského alkehol a znamená ušlechtilý, avšak Korán alkohol zakazuje. Arabové ho tak po přijetí [[islám|islámu]] užívaly výhradně jako lék. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Tvrdý alkohol uměli vyrobit i staří Egypťané, Římané a Řekové, ale jen kvašením, neznali ještě destilační přístroj. &lt;br /&gt;
První destiláty, nazývané aquae vitae, se původně prodávaly v lékárně jako životabudič a dále jako dezinfekce ran. Dále byl využíván jako narkóza při chirurgických operacích. Počátkem 18. století Friedrich Hoffmann vyrobil kapky, později nazývané hoffmannovy, staly se univerzálním lékem, hodně na tom zbohatl. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Od 15. století bylo zvykem pálenku sladit, medem později i cukrem, tak ale vznikalo tzv. „babské“ pití. Ženský alkoholismus byl nezanedbatelný ve všech vrstvách, do kouta se např. nosila rosolka. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Od 16. století vznikaly u nás cechy vinopalníků, šlo o normální světskou činnost. Nápoje byly rozděleny na ušlechtilé a méně ušlechtilé, ty byly vyráběny třeba ze zkyslého vína nebo zkaženého piva. Nejčastěji se pálila žitná a slivovice, její výroba se zasloužila o to, že se přestaly od nás vyvážet sušené švestky. Borovičkou se léčila třeba cholera. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Pivo ==&lt;br /&gt;
Pivo bylo také známo také již od starověku- Mezopotámie (ječné), Egypt, znala ho i antika, ale moc si v něm nelibovala. Avšak Řekové si ho tolik neošklivili, Hyppokrates o tom napsal celý spis. Zato Římané pivo považovali za barbarský nápoj- hodně ho vařili Keltové. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Základem těchto starých piv byl ječný slad, k němuž se přidávala řada přísad. Germáni přišli na to, že skvělý pro výrobu piva je chmel. U nás se zpočátku vařilo také v klášterech, lidovým nápojem byla medovina. Z ječmene se vyrábělo červené, z pšenice nebo ovsa bílé. Od 13. a 14. století se pivo vařilo i ve městech, postupně tak bylo udělováno tzv. právo várečné. V polovině 16. století již bylo právo várečné přesně kodifikované.  &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Středověké pivo mělo vyšší obsah alkoholu a různé příchutě, navíc bylo i kořeněné. Od novověku začali šlechtici podnikat ve vaření piva, ale potřebovali odbytiště. Jednou z povinných poddanských dávek tak bylo odebírání vrchnostenského piva, pivo tak postupně vytlačuje medovinu.  Kvalita piva se dokonce úředně zkoušela, lavice se polila pivem a pánové v koženkách si na ni sedli a po určité době na povel všichni vstali, počítalo se, jak dlouho lavice zůstane přilepená na nich a podle toho se posuzovala kvalita. Těmto „komisařům kvality“ se říkalo lízníci. V době Rudolfa II. už bylo nejoblíbenějším nápojem. Slad byl velmi často z pšenice- pak bylo pivo bílé a z ječmene tmavé, to bylo staré (více uleželé). &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Od renesance se objevují spisy o pivu, např. Daniel Sedlčanský napsal stať O rozmlouvání zemana s pánem o pivovarnictví, dále třeba Tadeáš Hájek z Hájku dokonce v knize z roku 1585 popsal technologii výroby piva. I oficiální medicína se stavěla ke konzumaci piva kladně, Ferdinand Kopp považoval české pivo za blahoslavené, jen k bílému měl výhrady kvůli jeho nadýmavým účinkům. Pivo se začalo brzy i vyvážet. V Plzni byl pivovar založen už v 16. století, ale více se prosadil až v 19. století. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Káva ==&lt;br /&gt;
Písemné záznamy dokládají pěstování kávy již v 9. století v Persii. Káva postupně dobývá celý arabský svět- káva je považována za víno islámu. První zmínka o kávě v Evropě je z roku 1584, hovořil o ní německý botanik Klusius, který dostal darem kávová zrna a zkoumal je. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
První evropská kavárna byla otevřena v Benátkách v roce 1647, o 100 let později bylo otevřeno Cafe Greco v Římě. Brzy se začala pít káva i v Anglii, první kavárna zde byla otevřena v Oxfordu, vedl jí Syřan. Kavárny a konzumace kávy obecně se brzy rozšířila a byla velice oblíbená. Scházeli se zde muži, šlo o společenská a politická setkání. Karel II. v roce 1675 nechává všechny kavárny úředně zavřít jako semeniště revoluce. Ve Francii se kavárny rozšířily až v 18. století, ale to došlo k explozi, byly totiž důležité pro revoluci. V rakouské monarchii byla první kavárna otevřena v roce 1683 ve Vídni. Do poloviny 19. století zde fungovalo více než 100 kaváren. Roku 1700 byla první kavárna otevřena i v Praze, vedl ji člověk z Damašku (Georg Hatalás - Jiří Dlodatus), chodil tu v turbanu a v hedvábných kalhotách a prodával tu nejprve na ulici, ale rychle se zmohl, otevřel si kavárnu v Domě u zlatého hada (u Klementina). Záhy se v Praze objevují další kavárny- kafírny. Ale u nás káva byla považována za ženský nápoj, na rozdíl od zbytku Evropy, nekuly se zde pikle o politice. Londýnské ženy byly proti kávě vysazené, protože jim odváděla muže z domu.  &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Zpočátku považována za lék, to vydrželo dlouho, avšak druhý extrém zas tvrdil, že kdo jí pije, kope si hrob. Kofein byl objeven až roku 1820.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Obliba kávy přichází od společenských elit do nižších vrstev. Od poloviny 19. století se káva masově šíří po venkově (samozřejmě častěji náhražky - žaludy, žito- kávoviny). Přelomem bylo, když byla káva přijata jako hlavní součást snídaně. To vyvolalo změnu v jídelníčku, k horšímu, do té doby lidé snídali polévku, avšak na venkově se pila hlavně bílá káva, ta byla přeci jen o něco výživnější. Snídaně tak ztrácí svůj velký význam. Hlavně v dělnickém prostředí se tak ustálila snídaně složená z černé kávy a chleba. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pití kávy vyvolalo potřebu po hrnečcích. Na to nebyly venkovské domácnosti vybavené, zpočátku se káva jedla lžící jako polévka z jedné velké nádoby umístěné uprostřed stolu. Brzy se tak rozšiřoval sortiment nádobí. Hrnečky se tak prosazovaly i jako pouťové zboží. Změnilo to tak celou kulturu stolování. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Kakao ==&lt;br /&gt;
Evropa poznává kakao zhruba ve stejné době jako kávu. V jeho vlasti je zapojeno i do mytologie. Boby, v době Cortésova příchodu do Ameriky, měly i hodnotu platidla, kdo měl boby, ten byl bohatý. Španělé s sebou do Evropy přivezli, jak boby, tak i semena, začalo tak pěstování kakaa na evropském kontinentu. Nejprve se experimentovalo s čokoládou, její obliba je počítá až od doby, kdy se obecně začalo sladit, pak se masivně rozšiřuje. Roku 1606 se čokoláda dostává do Itálie,ve Florencii záhy vzniká první čokoládovna.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Druhým způsobem šíření čokolády bylo skrze ženské kláštery, řeholnice experimentovaly v kuchyni a z mnohých se stala centra cukrářství. Za velký rozvoj výroby čokolády vděčíme i panovnickým dvorům, opět ale šlo především o jejich ženské části- např. Marie Terezie, manželka Ludvíka IX. a další. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Ale objevují se i kritici čokolády, ti např. tvrdí, že z ní žena může mít hysterické záchvaty. V Holandsku se naopak čokoládě zpočátku přikládaly léčivé účinky, odtud se čokoláda šířila i do Německa, Švýcarska a dál po Evropě, ale ne všude, např. Prusko bylo proti ní neobyčejně zaujaté. Tabulková čokoláda pak přichází do módy v průběhu 18. a hlavně v 19. století.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Čaj&lt;br /&gt;
Čajová kultura se rozvinula především v Asii, v Číně byl dokonce objektem bájí a mytologie. Objev čaje je tam připisován polobájnému panovníkovi Šen Nungovi (údajně 2723-2697 př. n. l.), při převařování vody mu do ní měly spadnout lístky čajovníku. I dále je líčen jako kulturní hrdina. Údajně sestavil 1. čínský herbář, objevil pluh, byl propagátorem hygieny,…V jiném podání je objevil čaje jakýsi buddhistický mnich, dodnes pak buddhističtí mniši při modlitbách pijí množství čaje. &lt;br /&gt;
	&lt;br /&gt;
Čaj se do širšího povědomí dostává kolem roku 400 n. l. a to právě v Číně. Již v té době se stává všelidovým nápojem. V 10. století je pak již neodmyslitelnou součástí jídelníčku. Původně byl připravován z planých rostlin, postupně se ale kultivují. Nejprve se čajové lístky nechaly povařit, s větším rozšířením se začínají i sušit. Brzy se pak stávají cenným obchodním artiklem, už v 5. století se tak zde daly čajem i platit daně. Na konci 8. století pak byla dokonce zavedena daň z úrody čaje a zakazoval se soukromý prodej. Začaly se zakládat celé čajové plantáže. V 9. století pak byl kodifikován zákon na státní monopol výroby čaje. Ze semen čajovníku se pak mohl lisovat i olej. Ve formě prášku se podával i jako lék. Postupně vznikala i pravidla pro pěstování a sklízení čaje, postupně byly i vydávány nejrůznější příručky. Někdy se pak k čaji přidávaly různé příměsi. Čaj se z Číny začal vyvážet i do Nepálu, Tibetu, i mezi kočovníky, kde čaj mnohdy suploval i nedostatek ovoce a zeleniny. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Příprava čaje je od 14. století (od dynastie Ming) dodnes stejná, v té době byl ustanoven úřad koně a čaje, ten měl dohlížet na to, aby se čaj vyměňoval hlavně za koně. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Zájem o čaj se projevil i v Japonsku, postupně se tu utvářela celý speciální etiketa, rituál a celá čajová kultura.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Až do 19. století však byla Čína největším a téměř monopolním vývozcem čaje, brzy jí však dohnala Indie, to se však stalo na popud Anglie, byl totiž objeven nový druh čajovníku, plantáže jim pak hodně vynášely, vznikla tak velká konkurence Číně, na konci 19. století se Indie stala největším vývozcem čaje na světě. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Čaj se však začal pěstovat i jinde v Asii, např. na Cejlonu. Často se pak plantáže zakládaly v koloniích. Holandská východoindická společnost tak začala konkurovat Anglii. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Čaj se pak do Evropy dostal i po souši, přes Mongolsko do Ruska, také v 17. století. Zde se pak čaj stal také národním národem. Jeho obliba šla od cara po nejnižší vrstvy národa. Čaj se tu navíc upravoval a dodnes upravuje pomocí samovaru, který se stal rychle běžnou součástí ruských domácností. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Čaj platil v Evropě dokonce za mnohem větší luxus než káva, bylo na něj uvaleno více drastických cel, proto se jeho pití šířilo pomalu (kromě zmiňované Anglie a Ruska). Přímo v českých zemích je tomu stejně, sice se dlouho v dějinách vařily čaje bylinkové, ale ten pravý čaj se sem prakticky nedostal. Kultura čajoven se pak u nás rozmáhá až po roce 1989. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Zdroje==&lt;br /&gt;
=== Zdroj ===&lt;br /&gt;
ŠTĚPÁNOVÁ, Irena. ''Lidová strava v kulturněhistorickém kontextu''. Přednášky Ústavu etnologie FF UK, LS 2011/2012&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Doporučená literatura a další zdroje ===&lt;br /&gt;
* ''Antropology of Food and Habits'', Paris 1975&lt;br /&gt;
* ''Food in Perspective'', Edinburg 1981&lt;br /&gt;
* ''European Food History'', New York 1992&lt;br /&gt;
* Beranová M., ''Chléb a sýr u českých Slovanů''. Archeologické rozhledy 1990, r.42, s. 398-401&lt;br /&gt;
* Beranová M., ''Jídlo a pití za Rudolfa II''., Praha 1997&lt;br /&gt;
* Douglas M., ''Complexité culturelle: cuisin et société.'' Paris, Sociétés, 1988, č. 19&lt;br /&gt;
* Stoličná R., ''Jedlá a nápoje našich predkov'', Bratislava 1991&lt;br /&gt;
* Štěpánová, Irena. ''Lidová strava v kulturněhistorickém kontextu''. Přednášky Ústavu etnologie FF UK, LS 2011/2012&lt;br /&gt;
* Úlehlová-Tilschová M., ''Česká strava lidová'', Praha 2011&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Etnologie]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Vera.Okenkova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=N%C3%A1poje&amp;diff=17865</id>
		<title>Nápoje</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=N%C3%A1poje&amp;diff=17865"/>
		<updated>2015-02-24T10:06:05Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Vera.Okenkova: Založena nová stránka s textem „== Víno == Víno není u nás domácí středoevropskou záležitostí. Víno je po staletí symbolem, již od antiky, váže se k ní i mytologie. Řeck…“&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;== Víno ==&lt;br /&gt;
Víno není u nás domácí středoevropskou záležitostí. Víno je po staletí symbolem, již od antiky, váže se k ní i mytologie. Řecká vína byla proslulá a velmi silná, proto není divu, že celá antická kultura byla zvyklá vína ředit, většinou v poměru 3:2 (voda: víno). Jen bohům byla dělána úlitba bohům neředěným vínem. Ale napít se neředěného vína bylo považováno za velký hřích (existovala báje o řeckém králi Kleoménésovi, který se napil neředěného vína a špatně dopadl). Antická kultura je považována za kulturu pití vína. Nejlepší vína dávají údajně ostrovy v Egejském moři. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Zvyk připíjení vína vznikl pravděpodobně v Athénách. Tuto kulturu přebral Řím, římská vína byla sladší a kořeněnější. Nejoblíbenější byla Tarentská vína. Římané také vína ředili, většinou obyčejnou vodou, ale často i slazenou či mořskou vodou. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Křesťanství mělo od počátku také blízký vztah k vínu. Víno bylo pro křesťanství symbolem, kam se rozšířilo křesťanství, tam přišlo o víno i jeho pěstování. Šlechtěním vinné révy se zabývaly i kláštery. Křesťanství bylo a je ve srovnání s jinými velkými náboženstvími velice tolerantní vůči alkoholu. Katolictví ho povolovalo dokonce i v době postní. Svatá Ludmila se údajně hodně zasloužila o rozvoj pěstování vína v Polabí, ale doklady máme již z 6. století. Mnoho církevních autorit se o něm zmiňovalo kladně, např. sv. Augustin. Od počátku 12. století se konstituovaly i známé evropské značky (vína bílá- rýnská, bílá, červená o růžová- francouzská). V roce 1367 papež Urban V. chtěl přemístit papežskou stolici zpátky do Říma, ale většina kardinálů to odmítla, Petrarca to komentoval tak, že se jim nechce od vína francouzského ke svěcené vodě v Římě. Mniši vynalezli i víno šampaňské (v 17. století v klášteře ve Villiers. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vinný hrozen se jako ornament dostal i do lidového prostředí, kde velice zdomácněl a rozšířil se.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Destiláty ==&lt;br /&gt;
Mužské řeholní řády ovládli i výrobu destilátů, arabské kultury to znaly již několik staletí, ale oni to dovedli k dokonalosti. Tento proces byl založen na tom, že alkohol má jiný bod varu než voda. I Michel de Fontaine se zmiňuje o destilování v řeholních řádech. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Koncem středověku se tvrdý alkohol začal pít i mimo kláštery. Zpočátku se považoval za všelék (ovšem to je stejné jako se vším, co je nové a nepříliš snadno dostupné). Slovo alkohol pochází z arabského alkehol a znamená ušlechtilý, avšak Korán alkohol zakazuje. Arabové ho tak po přijetí islámu užívaly výhradně jako lék. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Tvrdý alkohol uměli vyrobit i staří Egypťané, Římané a Řekové, ale jen kvašením, neznali ještě destilační přístroj. &lt;br /&gt;
První destiláty, nazývané aquae vitae, se původně prodávaly v lékárně jako životabudič a dále jako dezinfekce ran. Dále byl využíván jako narkóza při chirurgických operacích. Počátkem 18. století Friedrich Hoffmann vyrobil kapky, později nazývané hoffmannovy, staly se univerzálním lékem, hodně na tom zbohatl. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Od 15. století bylo zvykem pálenku sladit, medem později i cukrem, tak ale vznikalo tzv. „babské“ pití. Ženský alkoholismus byl nezanedbatelný ve všech vrstvách, do kouta se např. nosila rosolka. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Od 16. století vznikaly u nás cechy vinopalníků, šlo o normální světskou činnost. Nápoje byly rozděleny na ušlechtilé a méně ušlechtilé, ty byly vyráběny třeba ze zkyslého vína nebo zkaženého piva. Nejčastěji se pálila žitná a slivovice, její výroba se zasloužila o to, že se přestaly od nás vyvážet sušené švestky. Borovičkou se léčila třeba cholera. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Pivo ==&lt;br /&gt;
Pivo bylo také známo také již od starověku- Mezopotámie (ječné), Egypt, znala ho i antika, ale moc si v něm nelibovala. Avšak Řekové si ho tolik neošklivili, Hyppokrates o tom napsal celý spis. Zato Římané pivo považovali za barbarský nápoj- hodně ho vařili Keltové. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Základem těchto starých piv byl ječný slad, k němuž se přidávala řada přísad. Germáni přišli na to, že skvělý pro výrobu piva je chmel. U nás se zpočátku vařilo také v klášterech, lidovým nápojem byla medovina. Z ječmene se vyrábělo červené, z pšenice nebo ovsa bílé. Od 13. a 14. století se pivo vařilo i ve městech, postupně tak bylo udělováno tzv. právo várečné. V polovině 16. století již bylo právo várečné přesně kodifikované.  &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Středověké pivo mělo vyšší obsah alkoholu a různé příchutě, navíc bylo i kořeněné. Od novověku začali šlechtici podnikat ve vaření piva, ale potřebovali odbytiště. Jednou z povinných poddanských dávek tak bylo odebírání vrchnostenského piva, pivo tak postupně vytlačuje medovinu.  Kvalita piva se dokonce úředně zkoušela, lavice se polila pivem a pánové v koženkách si na ni sedli a po určité době na povel všichni vstali, počítalo se, jak dlouho lavice zůstane přilepená na nich a podle toho se posuzovala kvalita. Těmto „komisařům kvality“ se říkalo lízníci. V době Rudolfa II. už bylo nejoblíbenějším nápojem. Slad byl velmi často z pšenice- pak bylo pivo bílé a z ječmene tmavé, to bylo staré (více uleželé). &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Od renesance se objevují spisy o pivu, např. Daniel Sedlčanský napsal stať O rozmlouvání zemana s pánem o pivovarnictví, dále třeba Tadeáš Hájek z Hájku dokonce v knize z roku 1585 popsal technologii výroby piva. I oficiální medicína se stavěla ke konzumaci piva kladně, Ferdinand Kopp považoval české pivo za blahoslavené, jen k bílému měl výhrady kvůli jeho nadýmavým účinkům. Pivo se začalo brzy i vyvážet. V Plzni byl pivovar založen už v 16. století, ale více se prosadil až v 19. století. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Káva ==&lt;br /&gt;
Písemné záznamy dokládají pěstování kávy již v 9. století v Persii. Káva postupně dobývá celý arabský svět- káva je považována za víno islámu. První zmínka o kávě v Evropě je z roku 1584, hovořil o ní německý botanik Klusius, který dostal darem kávová zrna a zkoumal je. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
První evropská kavárna byla otevřena v Benátkách v roce 1647, o 100 let později bylo otevřeno Cafe Greco v Římě. Brzy se začala pít káva i v Anglii, první kavárna zde byla otevřena v Oxfordu, vedl jí Syřan. Kavárny a konzumace kávy obecně se brzy rozšířila a byla velice oblíbená. Scházeli se zde muži, šlo o společenská a politická setkání. Karel II. v roce 1675 nechává všechny kavárny úředně zavřít jako semeniště revoluce. Ve Francii se kavárny rozšířily až v 18. století, ale to došlo k explozi, byly totiž důležité pro revoluci. V rakouské monarchii byla první kavárna otevřena v roce 1683 ve Vídni. Do poloviny 19. století zde fungovalo více než 100 kaváren. Roku 1700 byla první kavárna otevřena i v Praze, vedl ji člověk z Damašku (Georg Hatalás - Jiří Dlodatus), chodil tu v turbanu a v hedvábných kalhotách a prodával tu nejprve na ulici, ale rychle se zmohl, otevřel si kavárnu v Domě u zlatého hada (u Klementina). Záhy se v Praze objevují další kavárny- kafírny. Ale u nás káva byla považována za ženský nápoj, na rozdíl od zbytku Evropy, nekuly se zde pikle o politice. Londýnské ženy byly proti kávě vysazené, protože jim odváděla muže z domu.  &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Zpočátku považována za lék, to vydrželo dlouho, avšak druhý extrém zas tvrdil, že kdo jí pije, kope si hrob. Kofein byl objeven až roku 1820.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Obliba kávy přichází od společenských elit do nižších vrstev. Od poloviny 19. století se káva masově šíří po venkově (samozřejmě častěji náhražky - žaludy, žito- kávoviny). Přelomem bylo, když byla káva přijata jako hlavní součást snídaně. To vyvolalo změnu v jídelníčku, k horšímu, do té doby lidé snídali polévku, avšak na venkově se pila hlavně bílá káva, ta byla přeci jen o něco výživnější. Snídaně tak ztrácí svůj velký význam. Hlavně v dělnickém prostředí se tak ustálila snídaně složená z černé kávy a chleba. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pití kávy vyvolalo potřebu po hrnečcích. Na to nebyly venkovské domácnosti vybavené, zpočátku se káva jedla lžící jako polévka z jedné velké nádoby umístěné uprostřed stolu. Brzy se tak rozšiřoval sortiment nádobí. Hrnečky se tak prosazovaly i jako pouťové zboží. Změnilo to tak celou kulturu stolování. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Kakao ==&lt;br /&gt;
Evropa poznává kakao zhruba ve stejné době jako kávu. V jeho vlasti je zapojeno i do mytologie. Boby, v době Cortésova příchodu do Ameriky, měly i hodnotu platidla, kdo měl boby, ten byl bohatý. Španělé s sebou do Evropy přivezli, jak boby, tak i semena, začalo tak pěstování kakaa na evropském kontinentu. Nejprve se experimentovalo s čokoládou, její obliba je počítá až od doby, kdy se obecně začalo sladit, pak se masivně rozšiřuje. Roku 1606 se čokoláda dostává do Itálie,ve Florencii záhy vzniká první čokoládovna.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Druhým způsobem šíření čokolády bylo skrze ženské kláštery, řeholnice experimentovaly v kuchyni a z mnohých se stala centra cukrářství. Za velký rozvoj výroby čokolády vděčíme i panovnickým dvorům, opět ale šlo především o jejich ženské části- např. Marie Terezie, manželka Ludvíka IX. a další. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Ale objevují se i kritici čokolády, ti např. tvrdí, že z ní žena může mít hysterické záchvaty. V Holandsku se naopak čokoládě zpočátku přikládaly léčivé účinky, odtud se čokoláda šířila i do Německa, Švýcarska a dál po Evropě, ale ne všude, např. Prusko bylo proti ní neobyčejně zaujaté. Tabulková čokoláda pak přichází do módy v průběhu 18. a hlavně v 19. století.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Čaj&lt;br /&gt;
Čajová kultura se rozvinula především v Asii, v Číně byl dokonce objektem bájí a mytologie. Objev čaje je tam připisován polobájnému panovníkovi Šen Nungovi (údajně 2723-2697 př. n. l.), při převařování vody mu do ní měly spadnout lístky čajovníku. I dále je líčen jako kulturní hrdina. Údajně sestavil 1. čínský herbář, objevil pluh, byl propagátorem hygieny,…V jiném podání je objevil čaje jakýsi buddhistický mnich, dodnes pak buddhističtí mniši při modlitbách pijí množství čaje. &lt;br /&gt;
	&lt;br /&gt;
Čaj se do širšího povědomí dostává kolem roku 400 n. l. a to právě v Číně. Již v té době se stává všelidovým nápojem. V 10. století je pak již neodmyslitelnou součástí jídelníčku. Původně byl připravován z planých rostlin, postupně se ale kultivují. Nejprve se čajové lístky nechaly povařit, s větším rozšířením se začínají i sušit. Brzy se pak stávají cenným obchodním artiklem, už v 5. století se tak zde daly čajem i platit daně. Na konci 8. století pak byla dokonce zavedena daň z úrody čaje a zakazoval se soukromý prodej. Začaly se zakládat celé čajové plantáže. V 9. století pak byl kodifikován zákon na státní monopol výroby čaje. Ze semen čajovníku se pak mohl lisovat i olej. Ve formě prášku se podával i jako lék. Postupně vznikala i pravidla pro pěstování a sklízení čaje, postupně byly i vydávány nejrůznější příručky. Někdy se pak k čaji přidávaly různé příměsi. Čaj se z Číny začal vyvážet i do Nepálu, Tibetu, i mezi kočovníky, kde čaj mnohdy suploval i nedostatek ovoce a zeleniny. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Příprava čaje je od 14. století (od dynastie Ming) dodnes stejná, v té době byl ustanoven úřad koně a čaje, ten měl dohlížet na to, aby se čaj vyměňoval hlavně za koně. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Zájem o čaj se projevil i v Japonsku, postupně se tu utvářela celý speciální etiketa, rituál a celá čajová kultura.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Až do 19. století však byla Čína největším a téměř monopolním vývozcem čaje, brzy jí však dohnala Indie, to se však stalo na popud Anglie, byl totiž objeven nový druh čajovníku, plantáže jim pak hodně vynášely, vznikla tak velká konkurence Číně, na konci 19. století se Indie stala největším vývozcem čaje na světě. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Čaj se však začal pěstovat i jinde v Asii, např. na Cejlonu. Často se pak plantáže zakládaly v koloniích. Holandská východoindická společnost tak začala konkurovat Anglii. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Čaj se pak do Evropy dostal i po souši, přes Mongolsko do Ruska, také v 17. století. Zde se pak čaj stal také národním národem. Jeho obliba šla od cara po nejnižší vrstvy národa. Čaj se tu navíc upravoval a dodnes upravuje pomocí samovaru, který se stal rychle běžnou součástí ruských domácností. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Čaj platil v Evropě dokonce za mnohem větší luxus než káva, bylo na něj uvaleno více drastických cel, proto se jeho pití šířilo pomalu (kromě zmiňované Anglie a Ruska). Přímo v českých zemích je tomu stejně, sice se dlouho v dějinách vařily čaje bylinkové, ale ten pravý čaj se sem prakticky nedostal. Kultura čajoven se pak u nás rozmáhá až po roce 1989. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Zdroje==&lt;br /&gt;
=== Zdroj ===&lt;br /&gt;
ŠTĚPÁNOVÁ, Irena. ''Lidová strava v kulturněhistorickém kontextu''. Přednášky Ústavu etnologie FF UK, LS 2011/2012&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Doporučená literatura a další zdroje ===&lt;br /&gt;
* ''Antropology of Food and Habits'', Paris 1975&lt;br /&gt;
* ''Food in Perspective'', Edinburg 1981&lt;br /&gt;
* ''European Food History'', New York 1992&lt;br /&gt;
* Beranová M., ''Chléb a sýr u českých Slovanů''. Archeologické rozhledy 1990, r.42, s. 398-401&lt;br /&gt;
* Beranová M., ''Jídlo a pití za Rudolfa II''., Praha 1997&lt;br /&gt;
* Douglas M., ''Complexité culturelle: cuisin et société.'' Paris, Sociétés, 1988, č. 19&lt;br /&gt;
* Stoličná R., ''Jedlá a nápoje našich predkov'', Bratislava 1991&lt;br /&gt;
* Štěpánová, Irena. ''Lidová strava v kulturněhistorickém kontextu''. Přednášky Ústavu etnologie FF UK, LS 2011/2012&lt;br /&gt;
* Úlehlová-Tilschová M., ''Česká strava lidová'', Praha 2011&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Etnologie]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Vera.Okenkova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Port%C3%A1l:Lidov%C3%A1_strava_v_kulturn%C4%9B_historick%C3%A9m_kontextu&amp;diff=17864</id>
		<title>Portál:Lidová strava v kulturně historickém kontextu</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Port%C3%A1l:Lidov%C3%A1_strava_v_kulturn%C4%9B_historick%C3%A9m_kontextu&amp;diff=17864"/>
		<updated>2015-02-24T09:58:21Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Vera.Okenkova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&amp;lt;!-- Portál: Etnologie&lt;br /&gt;
****** Upozornění! ******&lt;br /&gt;
Prosím, neváhejte s přispíváním do tohoto portálu. Pokud se ve struktuře nevyznáte a máte chuť s ním pracovat, obraťte se na jakéhokoliv člena redakce. Budeme Vám vděční za jakoukoliv pozitivní úpravu. &lt;br /&gt;
--&amp;gt;&lt;br /&gt;
* [[Strava a náboženství|Strava a náboženství]]&lt;br /&gt;
* [[Vegetariánství|Vegetariánství]]&lt;br /&gt;
* [[Strava a sběračství|Strava a sběračství]]&lt;br /&gt;
* [[Včelařství, lov a rybolov|Včelařství, lov a rybolov]]&lt;br /&gt;
* [[Obiloviny a chléb|Obiloviny a chléb]]&lt;br /&gt;
* [[Mléko a mléčné výrobky|Mléko a mléčné výrobky]]&lt;br /&gt;
* [[Ovoce a zelenina|Ovoce a zelenina]]&lt;br /&gt;
* [[Nápoje|Nápoje]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Etnologie]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Vera.Okenkova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Claude_L%C3%A9vi-Strauss&amp;diff=17821</id>
		<title>Claude Lévi-Strauss</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Claude_L%C3%A9vi-Strauss&amp;diff=17821"/>
		<updated>2015-02-23T18:29:29Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Vera.Okenkova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;'''Claude Lévi-Strauss''', rozený Gustave Claude Lévi&amp;lt;ref&amp;gt;Rodný list č. 2985 z 1. prosince 1908, dostupný na stránce [http://search.arch.be/fr/tips/101-etat-civil archivů Belgie]&amp;lt;/ref&amp;gt; (28. listopadu 1908, Brusel - 30. října 2009, Paříž) byl významný francouzský etnolog a sociální antropolog, který významně ovlivnil vývoj společenských a humanitních věd druhé poloviny 20. století - mimo jiné také jako jeden z tvůrců [[Strukturalismus (etnologie)|strukturalistické]] teorie společnosti&amp;lt;ref name=&amp;quot;wikipedia&amp;quot;&amp;gt;[http://fr.wikipedia.org/wiki/Claude_L%C3%A9vi-Strauss/ Wikipedia.] [online]. [cit. 23. 2. 2015].&amp;lt;/ref&amp;gt; a ze zakladatelů [[reflexivní antropologie]], v rámci níž je věnován prostor otázce subjektivity badatele během terénního výzkumu.&amp;lt;ref name=&amp;quot;Soukup2&amp;quot;&amp;gt;SOUKUP, Martin. Terénní výzkum v sociální a kulturní antropologii. Karolinum, 2014.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Tento antropolog zastávající v letech 1959-1982 funkci čestného profesora na College de France a působící jako člen Académie française původně studoval filosofii a od roku 1934 působil jako profesor sociologie v brazilském Sao Paulu. Jeho myšlenky jsou inspirované americkou kulturní antropologií (především [[Boasova škola historismu|Boasovou školou historismu]]), moderní lingvistikou, filosofií a Durkheimovou sociologickou školou.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Straussovi práce se nejčastěji týkají tří hlavních tématických okruhů: 1. '''příbuzenské systémy''', 2. '''domorodé klasifikační systémy''', 3. '''mytologické systémy'''. &amp;lt;ref name=&amp;quot;Soukup1&amp;quot;&amp;gt;SOUKUP, Václav. Přehled antropologických teorií kultury. Portál, 2000.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Životopis ==&lt;br /&gt;
=== Dětství a vzdělání ===&lt;br /&gt;
Claude Lévi-Strauss pocházející z umělecké rodiny s židovskými alsaskými kořeny z okolí Štrasburku se narodil v Bruselu francouzským rodičům. Jeho otec Raymond Lévy je umělecký malíř portrétů. Rodina žije v Paříži. Živnost jeho otce je však zruinovaná rozšířením fotografie.&amp;lt;ref&amp;gt;&amp;quot;Catherine Clément raconte le grand ethnologue qui fête ses 99 ans&amp;quot;, rozhovor, ''Le Journal du Dimanche'', 25. listopadu 2007.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Sociální struktura ==&lt;br /&gt;
== Binární opozice ==&lt;br /&gt;
== Chladné a horké společnosti ==&lt;br /&gt;
== Mytologické systémy ==&lt;br /&gt;
=== Totemismus ===&lt;br /&gt;
=== Struktura mýtu ===&lt;br /&gt;
== Příbuzenství ==&lt;br /&gt;
=== Teorie incestního tabu ===&lt;br /&gt;
=== Manželská výměna ===&lt;br /&gt;
== Kulinářský trojúhelník ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
=== Reference ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Použitá literatura ===&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Vera.Okenkova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Claude_L%C3%A9vi-Strauss&amp;diff=17820</id>
		<title>Claude Lévi-Strauss</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Claude_L%C3%A9vi-Strauss&amp;diff=17820"/>
		<updated>2015-02-23T18:28:59Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Vera.Okenkova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;'''Claude Lévi-Strauss''', rozený Gustave Claude Lévi&amp;lt;ref&amp;gt;Rodný list č. 2985 z 1. prosince 1908, dostupný na stránce [http://search.arch.be/fr/tips/101-etat-civil archivů Belgie]&amp;lt;/ref&amp;gt; (28. listopadu 1908, Brusel - 30. října 2009, Paříž) byl významný francouzský etnolog a sociální antropolog, který významně ovlivnil vývoj společenských a humanitních věd druhé poloviny 20. století - mimo jiné také jako jeden z tvůrců [[Strukturalismus (etnologie)|strukturalistické]] teorie společnosti&amp;lt;ref name=&amp;quot;wikipedia&amp;quot;&amp;gt;[http://fr.wikipedia.org/wiki/Claude_L%C3%A9vi-Strauss/ Wikipedia.] [online]. [cit. 23. 2. 2015].&amp;lt;/ref&amp;gt; a ze zakladatelů [[reflexivní antropologie]], v rámci níž je věnován prostor otázce subjektivity badatele během terénního výzkumu.&amp;lt;ref name=&amp;quot;Soukup2&amp;quot;&amp;gt;SOUKUP, Martin. Terénní výzkum v sociální a kulturní antropologii. Karolinum, 2014.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Tento antropolog zastávající v letech 1959-1982 funkci čestného profesora na College de France a působící jako člen Académie française původně studoval filosofii a od roku 1934 působil jako profesor sociologie v brazilském Sao Paulu. Jeho myšlenky jsou inspirované americkou kulturní antropologií (především [[Boasova škola historismu|Boasovou školou historismu]]), moderní lingvistikou, filosofií a Durkheimovou sociologickou školou.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Straussovi práce se nejčastěji týkají tří hlavních tématických okruhů: 1. '''příbuzenské systémy''', 2. '''domorodé klasifikační systémy''', 3. '''mytologické systémy'''. &amp;lt;ref name=&amp;quot;Soukup1&amp;quot;&amp;gt;SOUKUP, Václav. Přehled antropologických teorií kultury. Portál, 2000.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Životopis ==&lt;br /&gt;
== Dětství a vzdělání ==&lt;br /&gt;
Claude Lévi-Strauss pocházející z umělecké rodiny s židovskými alsaskými kořeny z okolí Štrasburku se narodil v Bruselu francouzským rodičům. Jeho otec Raymond Lévy je umělecký malíř portrétů. Rodina žije v Paříži. Živnost jeho otce je však zruinovaná rozšířením fotografie.&amp;lt;ref&amp;gt;&amp;quot;Catherine Clément raconte le grand ethnologue qui fête ses 99 ans&amp;quot;, rozhovor, ''Le Journal du Dimanche'', 25. listopadu 2007.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Sociální struktura ==&lt;br /&gt;
== Binární opozice ==&lt;br /&gt;
== Chladné a horké společnosti ==&lt;br /&gt;
== Mytologické systémy ==&lt;br /&gt;
=== Totemismus ===&lt;br /&gt;
=== Struktura mýtu ===&lt;br /&gt;
== Příbuzenství ==&lt;br /&gt;
=== Teorie incestního tabu ===&lt;br /&gt;
=== Manželská výměna ===&lt;br /&gt;
== Kulinářský trojúhelník ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
=== Reference ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Použitá literatura ===&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Vera.Okenkova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Strukturalismus_(Psychologie)&amp;diff=17818</id>
		<title>Strukturalismus (Psychologie)</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Strukturalismus_(Psychologie)&amp;diff=17818"/>
		<updated>2015-02-23T17:59:08Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Vera.Okenkova: Vera.Okenkova přesunul stránku Strukturalismus na Strukturalismus (Psychologie)&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;'''Strukturalismus''' je starší psychologický směr, který kladl rovnítko mezi psychologickým poznáním a rozkladem vědomí na prvky metodou [[introspekce]]. K hlavním představitelům patřil [[Wilhelm Wundt]]&amp;lt;ref&amp;gt;Hartl Pavel, &amp;amp;amp;  Hartlová Helena. (2010). &amp;lt;i&amp;gt;Velký psychologický slovník&amp;lt;/i&amp;gt;. (Vyd. 4., V Portálu 1., 797 s.) Praha: Portál.&amp;lt;/ref&amp;gt; a jeho žák [[Edward Titchener]], který přinesl Wundtovy myšlenky do USA.&amp;lt;ref name=&amp;quot;Plháková&amp;quot;&amp;gt;Plháková, A. (2006). &amp;lt;i&amp;gt;Dějiny psychologie.&amp;lt;/i&amp;gt; (Vyd. 1., 328 s.) Praha: Grada Publishing.&amp;lt;/ref&amp;gt; Wundt věřil, že psychologie je věda o vědomé zkušenosti a že zkušení pozorovatelé by mohli přesně popsat myšlenky, pocity a [[emoce]] skrze [[Introspekce|introspekci]]. Titchener pak na základě svých rozborů rozlišil tři základní mentální elementy, a to '''[[počitek|počitky]], představy a pocity'''. Současným psychologům se strukturalismus jeví jako umělá a málo významná psychologická škola.&amp;lt;ref name=&amp;quot;Plháková&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Dobovou alternativou byl [[funkcionalismus]], který zformoval americký psycholog [[William James]].&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Zdroje ==&lt;br /&gt;
=== Reference ===&lt;br /&gt;
&amp;lt;references/&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Psychologie|*]]&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Dějiny psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Vera.Okenkova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Strukturalismus&amp;diff=17819</id>
		<title>Strukturalismus</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Strukturalismus&amp;diff=17819"/>
		<updated>2015-02-23T17:59:08Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Vera.Okenkova: Vera.Okenkova přesunul stránku Strukturalismus na Strukturalismus (Psychologie)&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;#PŘESMĚRUJ [[Strukturalismus (Psychologie)]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Vera.Okenkova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Claude_L%C3%A9vi-Strauss&amp;diff=17817</id>
		<title>Claude Lévi-Strauss</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Claude_L%C3%A9vi-Strauss&amp;diff=17817"/>
		<updated>2015-02-23T17:57:54Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Vera.Okenkova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;'''Claude Lévi-Strauss''', rozený Gustave Claude Lévi (28. listopadu 1908, Brusel - 30. října 2009, Paříž) byl významný francouzský etnolog a sociální antropolog, který významně ovlivnil vývoj společenských a humanitních věd druhé poloviny 20. století - mimo jiné také jako jeden z tvůrců [[Strukturalismus|strukturalistické]] teorie společnosti&amp;lt;ref name=&amp;quot;wikipedia&amp;quot;&amp;gt;[http://fr.wikipedia.org/wiki/Claude_L%C3%A9vi-Strauss/ Wikipedia.] [online]. [cit. 23. 2. 2015].&amp;lt;/ref&amp;gt; a ze zakladatelů [[reflexivní antropologie]], v rámci níž je věnován prostor otázce subjektivity badatele během terénního výzkumu.&amp;lt;ref name=&amp;quot;Soukup2&amp;quot;&amp;gt;SOUKUP, Martin. Terénní výzkum v sociální a kulturní antropologii. Karolinum, 2014.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Tento antropolog zastávající v letech 1959-1982 funkci čestného profesora na College de France a působící jako člen Académie française původně studoval filosofii a od roku 1934 působil jako profesor sociologie v brazilském Sao Paulu. Jeho myšlenky jsou inspirované americkou kulturní antropologií (především [[Boasova škola historismu|Boasovou školou historismu]]), moderní lingvistikou, filosofií a Durkheimovou sociologickou školou.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Straussovi práce se nejčastěji týkají tří hlavních tématických okruhů: 1. '''příbuzenské systémy''', 2. '''domorodé klasifikační systémy''', 3. '''mytologické systémy'''. &amp;lt;ref name=&amp;quot;Soukup1&amp;quot;&amp;gt;SOUKUP, Václav. Přehled antropologických teorií kultury. Portál, 2000.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Sociální struktura ==&lt;br /&gt;
== Binární opozice ==&lt;br /&gt;
== Chladné a horké společnosti ==&lt;br /&gt;
== Mytologické systémy ==&lt;br /&gt;
=== Totemismus ===&lt;br /&gt;
=== Struktura mýtu ===&lt;br /&gt;
== Příbuzenství ==&lt;br /&gt;
=== Teorie incestního tabu ===&lt;br /&gt;
=== Manželská výměna ===&lt;br /&gt;
== Kulinářský trojúhelník ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
=== Reference ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Použitá literatura ===&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Vera.Okenkova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Claude_L%C3%A9vi-Strauss&amp;diff=17816</id>
		<title>Claude Lévi-Strauss</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Claude_L%C3%A9vi-Strauss&amp;diff=17816"/>
		<updated>2015-02-23T17:37:42Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Vera.Okenkova: Založena nová stránka s textem „'''Claude Lévi-Strauss''', rozený Gustave Claude Lévi (28. listopadu 1908, Brusel - 30. října 2009, Paříž) byl významný francouzský etnolog a so…“&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;'''Claude Lévi-Strauss''', rozený Gustave Claude Lévi (28. listopadu 1908, Brusel - 30. října 2009, Paříž) byl významný francouzský etnolog a sociální antropolog, který významně ovlivnil vývoj společenských a humanitních věd druhé poloviny 20. století - mimo jiné také jako jeden z tvůrců [[Strukturalismus|strukturalistické]] teorie kultury.&amp;lt;ref name=&amp;quot;wikipedia&amp;quot;&amp;gt;[http://fr.wikipedia.org/wiki/Claude_L%C3%A9vi-Strauss/ Wikipedia.] [online]. [cit. 23. 2. 2015].&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Tento antropolog zastávající v letech 1959-1982 funkci čestného profesora na College de France a působící jako člen Académie française původně studoval filosofii a od roku 1934 působil jako profesor sociologie v brazilském Sao Paulu. Jeho myšlenky jsou inspirované americkou kulturní antropologií (především [[Boasova škola historismu|Boasovou školou historismu]]), moderní lingvistikou, filosofií a Durkheimovou sociologickou školou.&amp;lt;ref name=&amp;quot;Soukup1&amp;quot;&amp;gt;SOUKUP, Václav. Přehled antropologických teorií kultury. Portál, 2000.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
=== Reference ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Použitá literatura ===&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Vera.Okenkova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Ovoce_a_zelenina&amp;diff=17057</id>
		<title>Ovoce a zelenina</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Ovoce_a_zelenina&amp;diff=17057"/>
		<updated>2015-02-09T10:41:12Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Vera.Okenkova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;== Zelenina a brambory == &lt;br /&gt;
Zelenina hrála v jídelníčku našich předků nezastupitelnou roli, avšak její rozmanitost nebyla samozřejmě tak veliká jako dnes. Zároveň se míra její konzumace lišila podle ročního období. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Zelenina byla nejčastěji '''upravována vařením''', vyvařená tekutina se pak většinou neslévala, ale dále se v ní zasmažovala. Některé druhy zeleniny, např. zelí, se často i dusilo. V úpravě zeleniny nebyly velké regionální rozdíly, ty panovaly spíše mezi jednotlivými sociálními vrstvami, ti bohatší samozřejmě používaly více sádla, chudí ho pak často nahrazovali pouze lojem. Zelenina se konzumovala samozřejmě i syrová. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Zelí ===&lt;br /&gt;
'''Nejoblíbenější zeleninou''' bylo v předchozích staletích bezesporu zelí. Jeho využití je všestranné a již naši předci přišli na řadu metod, jak ho skladovat či konzervovat na méně hojné období. Navíc je zelí i velký zdrojem vitamínu C, jehož nedostatkem trpěla většina populace a způsoboval tak i řadu onemocnění (např. kurděje). &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V [[lid|lidové]] kuchyni mělo tak zelí nezastupitelné místo. Využíváno bylo zelí červené i bílé v mnoha různých úpravách, které měly i řadu regionálních variant. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Zelí je jako rostlina nenáročné, levné a skladné, vydrží dlouho, dá se tedy konzumovat po celý rok. Oblíbené bylo i v antice, dobře o něm mluvil např. i Cato. Prospěšnost konzumace zelí byla chválena i v [[renesance|renesanci]]- Matioli o něm hovoří jako o léku. Ve zkvašené podobě bylo povinnou výbavou zaoceánských lodí a vojenských pevností. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Zásadní úlohu mělo v [[Strava a náboženství|postním jídelníčku]], to bylo konzumováno třeba i třikrát denně. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Základní konzervační metodou bylo kvašení, tedy přírodní proces. U nás se takto konzervovaly pouze okurky a zelí, ale lze i jablka, houby, papriky či olivy. To všechno se takto konzervovalo hlavně na jihu a východě Evropy. Jedná se o velmi levnou záležitost. Zelí se musí nasolit, případně se tam přidá něco na vylepšení - regionální rozdíly, někde se např. přidávalo nakyslé jablko. Zelí se takto naložilo do speciálních sudů, uložilo v chladu a nechalo se pracovat. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Kořenová zelenina ===&lt;br /&gt;
Další oblíbenou zeleninou byla kořenová a to především mrkev. Její pěstování není náročné, obstojí i v drsnějším podnebí ve vyšších polohách a lze ji snadno skladovat. Zároveň měla v jídelníčku našich předků všestranné využití. Lze jí doplňovat pokrmy masité, ale často vystupovala i samostatně. Její nasládlá chuť navíc umožňuje využití i při přípravě sladkých pokrmů, často totiž nahrazovala cukr, respektive ještě před jeho rozšířením se používala strouhaná mrkev '''jako sladidlo'''. Dále se z mrkve vyráběl i sirup či kořalka. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vedle mrkve se pak sice v menším množství ale přesto obvykle objevovala i '''petržel''' (někde zvaná petruška), z ní bylo možné spotřebovat jak hlízu, tak i nať. Podle dobových záznamů však slouží spíše jako přídavek či dochucovadlo, nefiguruje tedy jako hlavní surovina. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Podobně lze mluvit i o '''celeru''', z něhož naši předci (a ostatně i my dnes) také využili hlízy i nať, ale opět se jednalo pouze o doplněk při přípravě různých pokrmů. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Opomenout nesmíme ani '''cibuli''', která sice též sloužila primárně jako dochucovadlo. Ale vzhledem k její nenáročnosti a snadnému pěstování se stala i výhodným obchodním artiklem a tím došla i masovějšímu rozšíření. Podobnou úlohu měl v lidové kuchyni i '''česnek''', toho se však dle dobových pramenů nespotřebovalo velké množství. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Řepa ===&lt;br /&gt;
Před masovým rozšířením brambor se v našich zemích masivně konzumovaly '''různé druhy řepy''' - červená, tuřín (někdy nazývaný jedlá řepa) a vodnice. Řepy byly konzumovány již od starověku, už od té doby byly běžnou součástí jídelníčku. Některé její druhy se i udily, jiné se skladovaly ve sklepích. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V pokrmech figurovaly běžně jako příloha. Obsahují hodně škrobu. Tuřín a vodnice se i nakládaly - sušily se, pak se strouhaly a nakládaly na kyselo. Vařená řepa se konzumovala především k masům. Někdy se hlízy i pekly. V době nouze se strouhanou řepou nastavovala mouka na pečení chleba. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Ostatní zelenina ===&lt;br /&gt;
V teplejších krajích se pěstovaly i okurky či hlávkový salát, tato zelenina se konzumovala i syrová. Salát nejčastěji s prostou zálivkou, bohatší i se zkyslou smetanou. I okurky se zvláště v teplejších krajích jedly i syrové, jinak byla všeobecně rozšířena jejich konzervace kvašením. &lt;br /&gt;
	&lt;br /&gt;
=== Brambory ===&lt;br /&gt;
Brambory jsou poměrně mladou záležitostí v jídelníčku Evropanů. Většího rozšíření se jim dostalo '''až v 18. století''', ačkoli byly známy již o dvě století dříve. Do té doby jejich místo zaujímaly různé druhy řepy, jak jsme se o nich zmiňovali výše.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V Evropě se brambory pěstují již 400- 450 let, avšak u nás se prosadily až v poslední třetině 18. století. Říkalo se jim zemčata, zemáky či bandory. Avšak poté, co opadla nedůvěra vůči jejich konzumaci a lidé zjistili jejich velkou užitečnost a rozmanitost využití i zpracování, tak se jejich pěstování masově rozšířilo. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Do Evropy se dostaly '''dvěma cestami''', jednak přes Španělsko v 1. polovině 16. století a pak přes Anglii na konci téhož století. Zpočátku vnímány jako exotická rostlina, která krásně kvetla, a nikoho ani nenapadlo ji jíst. Pěstovaly se v botanických zahradách, navíc je celá rostlina jedovatá kromě hlíz. Neznalost využití brambor v jídelníčku lze ilustrovat i na příkladu experimentu, který provedli na francouzském královském dvoře v roce 1618, brambory zde podávali jako dezert a nikoho příliš nezaujal. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pak ale přišla [[třicetiletá válka]], která po sobě zanechala nesmazatelné stopy ve velké části Evropy. Po ní následovaly hladomory, které zdecimovaly již tak zbídačené obyvatelstvo. V některých zemích se tak přistupuje ke konzumaci brambor '''jako náhražkové plodině'''. Postupně se odtažitost vůči bramborám zmírňuje i v ostatních částech našeho kontinentu. U nás k jejich většímu rozšíření přispěla [[sedmiletá válka]], ta přinesla velký hladomor. Poddaní byli donuceni vrchností k pěstování brambor, už se vědělo, že jsou nenáročné a mají velké výnosy. Dokonce byly vydávané různé dekrety. Údajně je také jedli pruští vojáci a podle jejich vzoru je pak začali konzumovat i zdejší lidé. Prostý člověk totiž brambory znal, ale pěstoval je pro dobytek. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Brambory pak zachránily životy i v dalších hladomorech v málo úrodných letech. Postupně se tak staly základem jídelníčku všech vrstev. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Ovoce ==&lt;br /&gt;
[[Tradice]] ovocných stromů a '''ovocných zahrad''' je ve střední Evropě velmi široká a zakořeněná. Odrazy nalezneme i ve folklóru. Nejčastěji se pěstovaly jabloně, hrušně a švestky. Doklady o pěstování ovocných, avšak ne ještě šlechtěných, stromů máme již z neolitu. Od jihu se pak během staletí šíří šlechtění stromů. Významný rozvoj se datuje do dob [[Karel IV.|Karla IV.]], kdy se šlechtění věnovala řada klášterů. Z jeho popudu pak šlechtí stromy i šlechtici. U nás máme doklady o množství sadů '''již z 9. a 10. století'''. Ke stromům panovala obecná úcta. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Dub''' byl hluboko do renesance '''považován za ovocný strom'''. Ovoce se konzumovalo pravděpodobně více a ve všech sociálních vrstvách více než dnes. Balbín dokonce hovořil o tom, že bylo v českých zemích pěstováno tolik ovocných stromů, že nebylo třeba nic dovážet. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''V 16. století''' se šlechtění věnuje '''řada šlechtických rodů''', např. Rožmberkové (Jošt z Rožmberka napsal dokonce spis ''O pěstování rozkošných zahrad'', tato publikace byla natolik oblíbená, že se dočkala několika vydání). I [[Rudolf II. Habsburský|Rudolf II.]] se zasloužil o rozvoj ovocnářství, připisuje se mu např. rozšíření míšenského jablíčka u nás. Z Čech se v této době ovoce i vyváží. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Mnoho dokladů našel i Zikmund Winter. Ačkoli tehdejší medicína ovoce až tolik neopěvuje. Např. doktor Kopp nedoporučuje přílišnou konzumaci ovoce, ale dokonce ani zelí. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Vrchol rozvoje ovocnářství''' se datuje do doby vlády Marie Terezie a Josefa II., ti vydávali i nařízení o vysazování ovocných stromů. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Nejčastějším způsobem '''konzervace''' ovoce bylo sušení - křížalami bylo nazýváno všechno sušené ovoce. To bylo běžnou součástí jídelníčku, nejčastěji bylo základní surovinou pro kaše (bílá - hrušková, černá - švestková, žlutá - jablečná), někdy se jim říkalo varmuže. Měšťanská a aristokratický kuchyně je ještě doslazovala. K takovýmto kaším se nejčastěji zakusoval chléb nebo brambory. Vaření těchto kaší se zachovalo nejdéle v Podkrkonoší, hluboko do 20. století. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Z ovoce se dále připravovaly polévky. Ty se ještě zahušťovaly moukou, bramborami nebo se do nich přidávalo mléko. V zimě se vařily teplé ze sušeného ovoce, v létě studené z čerstvého. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Sušené ovoce bylo i součástí [[rituál|rituálních]] pokrmů. Důležité bylo i pro přástky - poslinek (přadleny musely něco žvýkat, aby mohly slinit splétanou nit).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Další úpravou bylo vaření povidel. Ta nemusela být jak je dnes nejčastější švestková, ale vařila se i hrušková či jablečná. Neslazené ovoce se rozvařilo, konzervovalo se převařením. Vaření povidel (nazývané lízačka) bylo zároveň i důležitou společenskou událostí. Vařilo se totiž v obecním kotli, který měl dvojité dno (na klesající pecky). Muselo se neustále míchat, což bylo záležitostí mladých lidí, kteří tak měli příležitost k seznámení. Nejčastěji se povidla vařila v září. Povidla sloužila i jako sladidlo. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Ovoce bylo zároveň samozřejmě konzumováno i syrové. Někdy se stávalo i dárkem pro blízké, jak o tom svědčí mnohé [[Folklor|folklorní]] skladby.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
O drobném zahradním i lesním ovoci a jeho využití v jídelníčku lidových vrstev se hovoří v kapitole o [[Strava a sběračství|sběračství]].  &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Zdroje==&lt;br /&gt;
=== Zdroj ===&lt;br /&gt;
ŠTĚPÁNOVÁ, Irena. ''Lidová strava v kulturněhistorickém kontextu''. Přednášky Ústavu etnologie FF UK, LS 2011/2012&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Doporučená literatura a další zdroje ===&lt;br /&gt;
* ''Antropology of Food and Habits'', Paris 1975&lt;br /&gt;
* ''Food in Perspective'', Edinburg 1981&lt;br /&gt;
* ''European Food History'', New York 1992&lt;br /&gt;
* Beranová M., ''Chléb a sýr u českých Slovanů''. Archeologické rozhledy 1990, r.42, s. 398-401&lt;br /&gt;
* Beranová M., ''Jídlo a pití za Rudolfa II''., Praha 1997&lt;br /&gt;
* Douglas M., ''Complexité culturelle: cuisin et société.'' Paris, Sociétés, 1988, č. 19&lt;br /&gt;
* Stoličná R., ''Jedlá a nápoje našich predkov'', Bratislava 1991&lt;br /&gt;
* Štěpánová, Irena. ''Lidová strava v kulturněhistorickém kontextu''. Přednášky Ústavu etnologie FF UK, LS 2011/2012&lt;br /&gt;
* Úlehlová-Tilschová M., ''Česká strava lidová'', Praha 2011&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Etnologie]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Vera.Okenkova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Ovoce_a_zelenina&amp;diff=17054</id>
		<title>Ovoce a zelenina</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Ovoce_a_zelenina&amp;diff=17054"/>
		<updated>2015-02-09T09:52:55Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Vera.Okenkova: Založena nová stránka s textem „== Zelenina a brambory ==  Zelenina hrála v jídelníčku našich předků nezastupitelnou roli, avšak její rozmanitost nebyla samozřejmě tak veliká …“&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;== Zelenina a brambory == &lt;br /&gt;
Zelenina hrála v jídelníčku našich předků nezastupitelnou roli, avšak její rozmanitost nebyla samozřejmě tak veliká jako dnes. Zároveň se míra její konzumace lišila podle ročního období. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Zelenina byla nejčastěji upravována vařením, vyvařená tekutina se pak většinou neslévala, ale dále se v ní zasmažovala. Některé druhy zeleniny, např. zelí, se často i dusilo. V úpravě zeleniny nebyly velké regionální rozdíly, ty panovaly spíše mezi jednotlivými sociálními vrstvami, ti bohatší samozřejmě používaly více sádla, chudí ho pak často nahrazovali pouze lojem. Zelenina se konzumovala samozřejmě i syrová. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Zelí ===&lt;br /&gt;
Nejoblíbenější zeleninou bylo v předchozích staletích bezesporu zelí. Jeho využití je všestranné a již naši předci přišli na řadu metod, jak ho skladovat či konzervovat na méně hojné období. Navíc je zelí i velký zdrojem vitamínu C, jehož nedostatkem většina trpěla většina populace a způsoboval tak i řadu onemocnění (např. kurděje). &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V lidové kuchyni mělo tak zelí nezastupitelné místo. Využíváno bylo zelí červené i bílé v mnoha různých úpravách, které měly i řadu regionálních variant. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Zelí je jako rostlina nenáročné, levné a skladné, vydrží dlouho, dá se tedy konzumovat po celý rok. Oblíbené bylo i v antice, dobře o něm mluvil např. i Cato. Prospěšnost konzumace zelí byla chválena i v renesanci- Matioli o něm hovoří jako o léku. Ve zkvašené podobě bylo povinnou výbavou zaoceánských lodí a vojenských pevností. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Zásadní úlohu mělo v postním jídelníčku, to bylo konzumováno třeba i třikrát denně. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Základní konzervační metodou bylo kvašení, tedy přírodní proces. U nás se takto konzervovaly pouze okurky a zelí, ale lze i jablka, houby, papriky či olivy. To všechno se takto konzervovalo hlavně na jihu a východě Evropy. Jedná se o velmi levnou záležitost. Zelí se musí nasolit, případně se tam přidá něco na vylepšení - regionální rozdíly, někde se např. přidávalo nakyslé jablko. Zelí se takto naložilo do speciálních sudů, uložilo v chladu a nechalo se pracovat. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Mrkev ===&lt;br /&gt;
Další oblíbenou zeleninou byla kořenová a to především mrkev. Její pěstování není náročné, obstojí i v drsnějším podnebí ve vyšších polohách a lze ji snadno skladovat. Zároveň měla v jídelníčku našich předků všestranné využití. Lze jí doplňovat pokrmy masité, ale často vystupovala i samostatně. Její nasládlá chuť navíc umožňuje její využití i při přípravě sladkých pokrmů, často totiž nahrazovala cukr, respektive ještě před jeho rozšířením se používala strouhaná mrkev jako sladidlo. Dále se z mrkve vyráběl i sirup či kořalka. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Kořenová zelenina ===&lt;br /&gt;
Vedle mrkve se pak sice v menším množství ale přesto obvykle objevovala i petržel (někde zvaná petruška), z ní bylo možné spotřebovat jak hlízu, tak i nať. Podle dobových záznamů však slouží spíše jako přídavek či dochucovadlo, nefiguruje tedy jako hlavní surovina. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Podobně lze mluvit i o celeru, z něhož naši předci (a ostatně i my podnes) také využily hlízy i nať, ale opět se jednalo pouze o doplněk při přípravě různých pokrmů. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Neopomenout musíme i cibuli, která sice též sloužila primárně jako dochucovadlo. Ale vzhledem k její nenáročnosti a snadnému pěstování se stala i výhodným obchodním artiklem a tím došla i masovějšímu rozšíření. Podobnou úlohu měl v lidové kuchyni i česnek, toho se však dle dobových pramenů nespotřebovalo velké množství. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Řepa ===&lt;br /&gt;
Před masovým rozšířením brambor se v našich zemích masivně konzumovaly různé druhy řepy - červená, tuřín (někdy nazývaný jedlá řepa) a vodnice. Řepy byly konzumovány již od starověku, už od té doby byly běžnou součástí jídelníčku. Některé její druhy se i udily, jiné se skladovaly ve sklepích. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V pokrmech figurovaly běžně jako příloha. Obsahují hodně škrobu. Tuřín a vodnice se i nakládaly- sušily se, pak se strouhaly a nakládaly na kyselo. Vařená řepa se konzumovala především k masům. Někdy se hlízy i pekly. V době nouze se strouhanou řepou nastavovala mouka na pečení chleba. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Ostatní zelenina ===&lt;br /&gt;
V teplejších krajích se pěstovaly i okurky či hlávkový salát, tato zelenina se konzumovala i syrová. Salát nejčastěji s prostou zálivkou, bohatší i se zkyslou smetanou. I okurky se zvláště v teplejších krajích jedly i syrové, jinak byla všeobecně rozšířena jejich konzervace kvašením. &lt;br /&gt;
	&lt;br /&gt;
=== Brambory ===&lt;br /&gt;
Brambory jsou poměrně mladou záležitostí v jídelníčku Evropanů. Většího rozšíření se jim dostalo až v 18. století, ačkoli byly známy již o dvě století dříve. Do té doby jejich místo zaujímaly různé druhy řepy, jak jsme se o nich zmiňovali výše.&lt;br /&gt;
V Evropě se brambory pěstují již 400- 450 let, avšak u nás se prosadily až v poslední třetině 18. století. Říkalo se jim zemčata, zemáky či bandory. Avšak poté, co opadla nedůvěra vůči jejich konzumaci a lidé zjistili jejich velkou užitečnost a rozmanitost využití i zpracování, tak se jejich pěstování masově rozšířilo. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Do Evropy se dostaly dvěma cestami, jednak přes Španělsko v 1. polovině 16. století a pak přes Anglii na konci tohoto století. Zpočátku vnímány jako exotická rostlina, která krásně kvetla, a nikoho ani nenapadlo ji jíst. Pěstovaly se v botanických zahradách, navíc je celá rostlina jedovatá kromě hlíz. Neznalost využití brambor v jídelníčku lze ilustrovat i na příkladu experimentu, který provedli na francouzském královském dvoře v roce 1618, brambory zde podávali jako dezert a nikoho příliš nezaujal. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pak ale přišla 30- letá válka, která po sobě zanechala nesmazatelné stopy ve velké části Evropy. Po ní následovaly hladomory, které zdecimovaly již tak zbídačené obyvatelstvo. V některých zemích se tak přistupuje ke konzumaci brambor jako náhražkové plodině. Postupně se odtažitost vůči bramborám zmírňuje i v ostatních částech našeho kontinentu. U nás k jejich většímu rozšíření přispěla 7-letá válka, ta přinesla velký hladomor. Poddaní byli donuceni vrchností k pěstování brambor, už se vědělo, že jsou nenáročné a mají velké výnosy. Dokonce byly vydávané různé dekrety. Údajně je také jedli pruští vojáci a podle jejich vzoru je pak začali konzumovat i zdejší lidé. Prostý člověk totiž brambory znal, ale pěstoval je pro dobytek. &lt;br /&gt;
Brambory pak zachránily životy i v dalších hladomorech v málo úrodných letech. Postupně se tak staly základem jídelníčku všech vrstev. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Ovoce ==&lt;br /&gt;
Tradice zeleninových stromů a zeleninových zahrad je ve střední Evropě velmi široká a zakořeněná. Odrazy nalezneme i ve folklóru. Nejčastěji se pěstovaly jabloně, hrušně a švestky. Doklady o pěstování ovocných, avšak ne ještě šlechtěných, stromů máme již z neolitu. Od jihu se pak během staletí šíří šlechtění stromů. Významný rozvoj se datuje do dob Karla IV., kdy se šlechtění věnovala řada klášterů. Z jeho popudu pak šlechtí stromy i šlechtici. U nás máme doklady o množství sadů již z 9. a 10. století. Ke stromům panovala obecná úcta. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dub byl hluboko do renesance považován za ovocný strom. Ovoce se konzumovalo pravděpodobně více a ve všech sociálních vrstvách více než dnes. Balbín dokonce hovořil o tom, že bylo v českých zemích pěstováno tolik ovocných stromů, že nebylo třeba nic dovážet. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V 16. století se šlechtění věnuje řada šlechtických rodů, např. Rožmberkové (Jošt z Rožmberka napsal dokonce spis O pěstování rozkošných zahrad, tato publikace byla natolik oblíbená, že se dočkala několika vydání). I Rudolf II. se zasloužil o rozvoj ovocnářství, připisuje se mu např. rozšíření míšenského jablíčka u nás. Z Čech se v této době ovoce i vyváží. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Mnoho dokladů našel i Zikmund Winter. Ačkoli tehdejší medicína ovoce až tolik neopěvuje. Např. doktor Kopp nedoporučuje přílišnou konzumaci ovoce, ale dokonce ani zelí. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vrchol rozvoje ovocnářství se datuje do doby vlády Marie Terezie a Josefa II., ti vydávali i nařízení o vysazování ovocných stromů. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Nejčastějším způsobem konzervace ovoce bylo sušení - křížalami bylo nazýváno všechno sušené ovoce. To bylo běžnou součástí jídelníčku, nejčastěji bylo základní surovinou pro kaše (bílá- hrušková, černá- švestková, žlutá- jablečná), někdy se jim říkalo varmuže. Měšťanská a aristokratický kuchyně je ještě doslazovala. K takovýmto kaším se nejčastěji zakusoval chléb nebo brambory. Vaření těchto kaší se zachovalo nejdéle v Podkrkonoší, hluboko do 20. století. &lt;br /&gt;
Z ovoce se dále připravovaly polévky. Ty se ještě zahušťovaly moukou, bramborami nebo se do nich přidávalo mléko. V zimě se vařily teplé ze sušeného ovoce, v létě studené z čerstvého. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Sušené ovoce bylo i součástí rituálních pokrmů. Důležité bylo i pro přástky- poslinek (přadleny musely něco žvýkat, aby mohly slinit splétanou nit).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Další úpravou bylo vaření povidel. Ta nemusela být jen dnes nejčastější švestková, ale vařila se i hrušková či jablečná. Neslazené ovoce se rozvařilo, konzervovalo se tím, že se to převařilo. Vaření povidel (nazývané lízačka) bylo zároveň i důležitou společenskou událostí. Vařilo se totiž v obecním kotli, který měl dvojité dno (na klesající pecky). Muselo se tím neustále míchat, což bylo záležitostí mladých lidí, kteří tak měli příležitost k seznámení. Nejčastěji se povidla vařila v září. Povidla sloužila i jako sladidlo. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Ovoce bylo zároveň samozřejmě konzumováno i syrové. Někdy se stávalo i dárkem pro blízké, jak o tom svědčí mnohé folklórní skladby.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
O drobném zahradním i lesním ovoci a jeho využití v jídelníčku lidových vrstev se hovoří v kapitole o sběračství.  &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Zdroje==&lt;br /&gt;
=== Zdroj ===&lt;br /&gt;
ŠTĚPÁNOVÁ, Irena. ''Lidová strava v kulturněhistorickém kontextu''. Přednášky Ústavu etnologie FF UK, LS 2011/2012&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Doporučená literatura a další zdroje ===&lt;br /&gt;
* ''Antropology of Food and Habits'', Paris 1975&lt;br /&gt;
* ''Food in Perspective'', Edinburg 1981&lt;br /&gt;
* ''European Food History'', New York 1992&lt;br /&gt;
* Beranová M., ''Chléb a sýr u českých Slovanů''. Archeologické rozhledy 1990, r.42, s. 398-401&lt;br /&gt;
* Beranová M., ''Jídlo a pití za Rudolfa II''., Praha 1997&lt;br /&gt;
* Douglas M., ''Complexité culturelle: cuisin et société.'' Paris, Sociétés, 1988, č. 19&lt;br /&gt;
* Stoličná R., ''Jedlá a nápoje našich predkov'', Bratislava 1991&lt;br /&gt;
* Štěpánová, Irena. ''Lidová strava v kulturněhistorickém kontextu''. Přednášky Ústavu etnologie FF UK, LS 2011/2012&lt;br /&gt;
* Úlehlová-Tilschová M., ''Česká strava lidová'', Praha 2011&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Etnologie]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Vera.Okenkova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Port%C3%A1l:Lidov%C3%A1_strava_v_kulturn%C4%9B_historick%C3%A9m_kontextu&amp;diff=17053</id>
		<title>Portál:Lidová strava v kulturně historickém kontextu</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Port%C3%A1l:Lidov%C3%A1_strava_v_kulturn%C4%9B_historick%C3%A9m_kontextu&amp;diff=17053"/>
		<updated>2015-02-09T09:44:54Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Vera.Okenkova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&amp;lt;!-- Portál: Etnologie&lt;br /&gt;
****** Upozornění! ******&lt;br /&gt;
Prosím, neváhejte s přispíváním do tohoto portálu. Pokud se ve struktuře nevyznáte a máte chuť s ním pracovat, obraťte se na jakéhokoliv člena redakce. Budeme Vám vděční za jakoukoliv pozitivní úpravu. &lt;br /&gt;
--&amp;gt;&lt;br /&gt;
* [[Strava a náboženství|Strava a náboženství]]&lt;br /&gt;
* [[Vegetariánství|Vegetariánství]]&lt;br /&gt;
* [[Strava a sběračství|Strava a sběračství]]&lt;br /&gt;
* [[Včelařství, lov a rybolov|Včelařství, lov a rybolov]]&lt;br /&gt;
* [[Obiloviny a chléb|Obiloviny a chléb]]&lt;br /&gt;
* [[Mléko a mléčné výrobky|Mléko a mléčné výrobky]]&lt;br /&gt;
* [[Ovoce a zelenina|Ovoce a zelenina]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Etnologie]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Vera.Okenkova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Port%C3%A1l:Narativn%C3%AD_struktury_a_antropologie&amp;diff=16631</id>
		<title>Portál:Narativní struktury a antropologie</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Port%C3%A1l:Narativn%C3%AD_struktury_a_antropologie&amp;diff=16631"/>
		<updated>2015-02-04T17:37:16Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Vera.Okenkova: Založena nová stránka s textem „&amp;lt;!-- Portál:Narativní struktury antropologie ****** Upozornění! ****** Prosím, neváhejte s přispíváním do tohoto portálu. Pokud se ve struktuře…“&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&amp;lt;!-- Portál:Narativní struktury antropologie&lt;br /&gt;
****** Upozornění! ******&lt;br /&gt;
Prosím, neváhejte s přispíváním do tohoto portálu. Pokud se ve struktuře nevyznáte a máte chuť s ním pracovat, obraťte se na jakéhokoliv člena redakce. Budeme Vám vděční za jakoukoliv pozitivní úpravu. &lt;br /&gt;
--&amp;gt;&lt;br /&gt;
{{Portál}}&lt;br /&gt;
* [[Asterix jako mýtický hrdina|Asterix jako mýtický hrdina]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Vera.Okenkova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Asterix_jako_m%C3%BDtick%C3%BD_hrdina&amp;diff=16628</id>
		<title>Asterix jako mýtický hrdina</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Asterix_jako_m%C3%BDtick%C3%BD_hrdina&amp;diff=16628"/>
		<updated>2015-02-04T17:33:13Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Vera.Okenkova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;Dílo Asterix, které poprvé vyšlo pod názvem '''Asterix z Galie''', je francouzsko-belgický komiks, jenž vytvořil scénárista '''René Goscinny''' a kreslíř '''Albert Uderzo'''. Jeho vznik se datuje k 29. říjnu 1959, kdy komiks poprvé vyšel v časopisu ''Pilote''. Děj se odehrává okolo roku 50 před naším letopočtem a hovoří o malé galské osadě v kraji nazývaném Armoryka (Armoryka je starověký název části Galie, dnes v západní Francii, tato lokalita byla vymezena řekami Seinou a Loirou.), který jako jediný stále odolával útokům Římanů. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Každý z dílů komiksu je uvedený slovy: ''„Píše se rok 50 před Kristem. Celá Galie je okupována Římany... Celá Galie? Kdepak! Jedna vesnice, ve které sídlí neporazitelní Galové, nadále odolává uchvatiteli.“'' Tato úvodní věta napovídá, že se dílo nesnaží o popis skutečné historické události. Fakt, že je celá Galie okupovaná Římany, je hned vzápětí vyvrácen následující větou. Ani datace k roku 50 před naším letopočtem není z pohledu skutečných historických událostí přesná. Svět Asterixe je ve skutečnosti hybridním světem, který svými groteskními výrazy nepřímo '''ukazuje současné stereotypy''', i když s historickými kulisami v pozadí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Historie vzniku Asterixe ==&lt;br /&gt;
[[File:Morris y Goscinny 4 - Amsterdam - 27051971.jpg|thumb|upright 1.5|Vpravo René Gosciny, jeden z tvůrců Asterixe]]&lt;br /&gt;
V roce 1959 si malá společnost Edipresse-Edifrance, kterou založil René Gosciny, Albert Uderzo a Jean Hébrard, vzala za úkol vytvořit komiks pro svůj časopis pro mládež ''Pilote''. Komiks, který byl publikovaý mezi lety 1959-1973 v časopise ''Pilote'', vycházel zároveň v komiksových albech. Dvacet čtyři prvních alb vychází v nakladatelství Dargaud, poté od roku 1998 v nakladatelství Hachette a nakonec posledních deset alb vydává nakladatelství Albert René. Tato komiksová alba byla přeložená do 107 jazyků a prodalo se celkem 350 milionů exemplářů, což z Asterixe učinilo světově nejprodávanější evropský komiks.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při hledání tématu vznikajícího komiksu se Gosciny s Uderzem inspirovali francouzským [[Folklor|folklorem]] a nejdůležitějšími obdobími francouzských dějin. Při chronologickém výčtu velkých dějinných událostí se po paleolitu zastavili okamžitě u [[Galové|Galů]]. V průběhu několika hodin již byla na světě idea galské vesnice a jejích obyvatel. Nejen, že jsou Galové '''důležitou součástí francouzských dějin''' samotní o sobě, ale výrazně se '''identifikace Francouzů s Galy''' rozvinula v době prvního Francouzského císařství. Na Gálii bylo v této době nahlíženo jako na místo s pozitivními charakteristikami, kde převládala statečnost a nezávislost. Zároveň bitva o Alésii  vzdáleně rezonovala s [[bitva o Waterloo|bitvou o Waterloo]]. Národní [[Mytologie|mýtus]], především ve své školní verzi, pak oslavoval Galy jako předky Francouzů. Tuto identifikaci najdeme též v Asterixovi, který ztotožňuje Galy s Francouzi. To staví do paralely dvě vyprávění: jedno hrdinské a historické, druhé parodující a fiktivní. Asterixovi se zde dostává '''propojení s Vercingétorixem''', což potvrzuje jeho zakotvení v národní paměti.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Děj příběhu a hlavní postavy ==&lt;br /&gt;
Příběh vypráví o galské vesnici, která jako poslední odolává nájezdům Římanů a to především díky zázračnému elixíru, který připravuje starý druid. Tento nápoj dodává nadlidskou sílu každému, kdo jej vypije. Komiks se zaměřuje především na postavu Asterixe, statečného bojovníka, jemuž nepomáhá mařit plány [[Julius César|Julia Césara]] a chránit galskou vesnici jen zázračný elixír, ale také jeho inteligence. Asterix je kromě prvního alba ve všech dílech doprovázený svým přítelem '''Obélixem''' – jediným Galem, pro kterého jsou účinky zázračného elixíru permanentní. Od pátého alba Asterix a cesta kolem Galie (1965) jsou oba hrdinové doprovázeni Idéfixem, malým psem, kterého si Obelix osvojí. Ve dvojici, kterou tvoří Asterix a Obelix se střetávají protiklady a rozdílné charaktery, jenž se vzájemně doplňují (malý a velký, silný a chytrý...). Ty přispívají ke '''gradaci komičnosti''' a evokují rozložení hrdinů typické pro evropské [[Naratologie|narativní]] formy (například David a Goliáš; Dlouhý, Široký a Bystrozraký).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Asterix jako předmět zájmu etnologie ==&lt;br /&gt;
[[File:Uderzo dibujando a Asterix.jpg|thumb|left|upright 1.5|Uderzo kreslící Asterixe]]&lt;br /&gt;
Při výběru hlavního hrdiny však mezi Goscinym a Uderzem vznikly neshody. Zatímco Uderzo si jej představoval jako svalnatého Gala, Gosciny se přikláněl spíše k „mazanému skrčkovi“. Na první pohled bychom tak hlavního hrdinu Asterixe mohli označit za specifický typ hrdiny - '''„hrdina nevzbuzující naději“'''. Jeho postava byla vytvořená, aby v něm evokovala anti-hrdinu, jenž má přesně opačné kvality než svalnatost a temperament, které jsou společné všem klasickým hrdinům.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Asterix hraje perfektně svou roli populárního hrdiny: je ústředním aktérem resistence galské vesnice před Římany. Ztotožňuje se v něm boj, který vede malý proti velkému. Asterix tak uplatňuje sen, jenž je naprosto univerzální: nepodrobit se nátlaku organizací, které mají nad jednotlivcem vyšší moc. Hybridní svět Asterixe představuje deformovaný obraz našeho vlastního světa se všemi jeho výstřednostmi a nepravostmi. Zároveň v sobě nese jistý '''šarm ideálního světa''', který od toho našeho dělí bariéra utopie.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Tento komiks se kromě velkého zájmu široké veřejnosti těší '''také pozornosti odborníků''' – především z řad francouzských etnologů a antropologů. Obzvláště materiální kultura v Asterixovi může být bez problému spojována s artefakty, s nimiž pracuje archeologie a etnografie. Koherence tohoto fiktivního světa umožňuje pracovat s komiksovými alby jako s terénem a provádět v tomto terénu '''etnografický výzkum'''. Na dané téma byla například uspořádaná expozice v '''Národním muzeu lidového umění a tradic''' (Musée national des Arts et Traditions populaires), která vedle jednotlivých komiksových obrázků ukazovala skutečné etnografické a archeologické artefakty. K příležitosti této expozice se konala také konference '''Společnosti pro francouzskou etnologii''' (Société d´Ethnologie française), která si kladla za cíl probádat tento fenomén ze všech možných úhlů pohledu. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[File:Die Gartenlaube (1892) b 397.jpg|thumb|upright 1.5|Vpravo Vercingétorix vzdávající se Césarovi]]&lt;br /&gt;
Asterix byl v rámci zmíněné výstavy označen za '''současný mýtus''', což u některých odborníků představovalo provokativní koncept, o to víc, že se komické vyprávění komiksu Asterix spojilo s národním mýtem o Vercingétorixovi. Pokud bychom však Asterixe nemohli považovat za současný mýtus, tak co jiného? Přesto, že se neprezentuje jako skutečná historická událost, tento příběh je jistým typem vyprávění o původu kultury francouzského obyvatelstva. Proto mýtus, jehož primární funkcí je právě toto vyprávění o původu, nehledě na jeho pravděpodobnost, může být také kategorií, do které tento komiks po právu náleží.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Z pohledu narativní složky tohoto komiksu, je '''Vercingétorix''' dokonce několikrát zmiňován a jeho zachycení při skládání zbraní k Césarovým nohám se objevuje v dílech ''Asterix z Galie'' (1959) a ''Asterix a slavný štít'' (1967). Zároveň Asterix stejně jako příběh o Vercingétorixovi staví do popředí schopnost rezistence. Asterixe můžeme označit jako '''sociálního hrdinu''', jehož skutky jsou podmíněné celým systémem, v němž on představuje jen jeden článek. Na rozdíl od toho Vercingétorix jako '''mýtický hrdina''' zaujímá centrální postavení a determinuje celý systém, který jej obklopuje. Pokud nás zajímá vnímání Vercingétorixe a Asterixe ve Francii, můžeme rozlišovat mezi dvěma druhy pravdivosti příběhu. Zatímco Vercingétorix je pro Francouze něčím, čemu musí věřit, jelikož se jedná o vyprávění, jež tvoří jejich historii. Asterix, představuje příběh, jemuž Francouzi věří s radostí. Jde totiž o vyprávění, ve kterém se Francie, dostatečně si jistá svou vlastní identitou, dokáže smát sama sobě.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Závěr ==&lt;br /&gt;
Příběh o Asterixovi tedy tvoří jistý doplněk k vyprávění o Vercingétorixovi a staví se tak '''na okraj národního mýtu'''. Vzhledem k tomu, že Asterix splňuje '''tři hlavní vlastnosti mýtu''' – jedná se o vyprávění o původu, které je nadčasové a kolektivní – můžeme jej na všeobecné rovině bez problémů charakterizovat jako mýtus. Přesto, že Asterix jako autorské dílo by se ''stricto sensu'' měl všem definicím mýtu vymykat, z pohledu recepce se jedná o dílo kolektivní, které v průběhu času zlidovělo. Mýtu se blíží také permanentním odkazováním na současnou společnost, kterým poukazuje na regionální a národní stereotypy. Vytváří tím zásobárnu témat blízkých kulturním mytologiím tak, jak je definuje '''Roland Barthes'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
=== Reference ===&lt;br /&gt;
MAGUET, Frédéric. Astérix, un mythe ? Mythologénese et amplification d'un stéréotype culturel. In: Astérix. Un mythe et ses figures. Paris: Presses universitaires de France, n° 3, juin-sept. 1998.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
MAGUET, Frédéric a Henriette TOUILLIER-FEYRABEND. Astérix : un objet d'étude légitime ?. In: Astérix. Un mythe et ses figures. Paris: Presses universitaires de France, n° 3, juin-sept. 1998.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://fr.wikipedia.org/wiki/Ast%C3%A9rix Wikipedia]. [online]. [cit. 9. 1. 2014].&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Zdroj ===&lt;br /&gt;
* OKÉNKOVÁ, Věra, ''Asterix: Komiksová postava jako mýtický hrdina'', Ústav etnologie FF UK: [[Narativní struktury a antropologie]] (doc. PhDr. Bohuslav Šalanda, CSc.), seminární práce, 2014.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Etnologie]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Vera.Okenkova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Asterix_jako_m%C3%BDtick%C3%BD_hrdina&amp;diff=16622</id>
		<title>Asterix jako mýtický hrdina</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Asterix_jako_m%C3%BDtick%C3%BD_hrdina&amp;diff=16622"/>
		<updated>2015-02-04T17:23:49Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Vera.Okenkova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;Dílo Asterix, které poprvé vyšlo pod názvem '''Asterix z Galie''', je francouzsko-belgický komiks, jenž vytvořil scénárista '''René Goscinny''' a kreslíř '''Albert Uderzo'''. Jeho vznik se datuje k 29. říjnu 1959, kdy komiks poprvé vyšel v časopisu ''Pilote''. Děj se odehrává okolo roku 50 před naším letopočtem a hovoří o malé galské osadě v kraji nazývaném Armoryka (Armoryka je starověký název části Galie, dnes v západní Francii, tato lokalita byla vymezena řekami Seinou a Loirou.), který jako jediný stále odolával útokům Římanů. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Každý z dílů komiksu je uvedený slovy: ''„Píše se rok 50 před Kristem. Celá Galie je okupována Římany... Celá Galie? Kdepak! Jedna vesnice, ve které sídlí neporazitelní Galové, nadále odolává uchvatiteli.“'' Tato úvodní věta napovídá, že se dílo nesnaží o popis skutečné historické události. Fakt, že je celá Galie okupovaná Římany, je hned vzápětí vyvrácen následující větou. Ani datace k roku 50 před naším letopočtem není z pohledu skutečných historických událostí přesná. Svět Asterixe je ve skutečnosti hybridním světem, který svými groteskními výrazy nepřímo '''ukazuje současné stereotypy''', i když s historickými kulisami v pozadí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Historie vzniku Asterixe ==&lt;br /&gt;
[[File:Morris y Goscinny 4 - Amsterdam - 27051971.jpg|thumb|upright 1.5|Vpravo René Gosciny, jeden z tvůrců Asterixe]]&lt;br /&gt;
V roce 1959 si malá společnost Edipresse-Edifrance, kterou založil René Gosciny, Albert Uderzo a Jean Hébrard, vzala za úkol vytvořit komiks pro svůj časopis pro mládež ''Pilote''. Komiks, který byl publikovaý mezi lety 1959-1973 v časopise ''Pilote'', vycházel zároveň v komiksových albech. Dvacet čtyři prvních alb vychází v nakladatelství Dargaud, poté od roku 1998 v nakladatelství Hachette a nakonec posledních deset alb vydává nakladatelství Albert René. Tato komiksová alba byla přeložená do 107 jazyků a prodalo se celkem 350 milionů exemplářů, což z Asterixe učinilo světově nejprodávanější evropský komiks.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při hledání tématu vznikajícího komiksu se Gosciny s Uderzem inspirovali francouzským [[Folklor|folklorem]] a nejdůležitějšími obdobími francouzských dějin. Při chronologickém výčtu velkých dějinných událostí se po paleolitu zastavili okamžitě u [[Galové|Galů]]. V průběhu několika hodin již byla na světě idea galské vesnice a jejích obyvatel. Nejen, že jsou Galové '''důležitou součástí francouzských dějin''' samotní o sobě, ale výrazně se '''identifikace Francouzů s Galy''' rozvinula v době prvního Francouzského císařství. Na Gálii bylo v této době nahlíženo jako na místo s pozitivními charakteristikami, kde převládala statečnost a nezávislost. Zároveň bitva o Alésii  vzdáleně rezonovala s [[bitva o Waterloo|bitvou o Waterloo]]. Národní [[Mytologie|mýtus]], především ve své školní verzi, pak oslavoval Galy jako předky Francouzů. Tuto identifikaci najdeme též v Asterixovi, který ztotožňuje Galy s Francouzi. To staví do paralely dvě vyprávění: jedno hrdinské a historické, druhé parodující a fiktivní. Asterixovi se zde dostává '''propojení s Vercingétorixem''', což potvrzuje jeho zakotvení v národní paměti.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Děj příběhu a hlavní postavy ==&lt;br /&gt;
Příběh vypráví o galské vesnici, která jako poslední odolává nájezdům Římanů a to především díky zázračnému elixíru, který připravuje starý druid. Tento nápoj dodává nadlidskou sílu každému, kdo jej vypije. Komiks se zaměřuje především na postavu Asterixe, statečného bojovníka, jemuž nepomáhá mařit plány [[Julius César|Julia Césara]] a chránit galskou vesnici jen zázračný elixír, ale také jeho inteligence. Asterix je kromě prvního alba ve všech dílech doprovázený svým přítelem '''Obélixem''' – jediným Galem, pro kterého jsou účinky zázračného elixíru permanentní. Od pátého alba Asterix a cesta kolem Galie (1965) jsou oba hrdinové doprovázeni Idéfixem, malým psem, kterého si Obelix osvojí. Ve dvojici, kterou tvoří Asterix a Obelix se střetávají protiklady a rozdílné charaktery, jenž se vzájemně doplňují (malý a velký, silný a chytrý...). Ty přispívají ke '''gradaci komičnosti''' a evokují rozložení hrdinů typické pro evropské [[Naratologie|narativní]] formy (například David a Goliáš; Dlouhý, Široký a Bystrozraký).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Asterix jako předmět zájmu etnologie ==&lt;br /&gt;
Při výběru hlavního hrdiny však mezi Goscinym a Uderzem vznikly neshody. Zatímco Uderzo si jej představoval jako svalnatého Gala, Gosciny se přikláněl spíše k „mazanému skrčkovi“. Na první pohled bychom tak hlavního hrdinu Asterixe mohli označit za specifický typ hrdiny - '''„hrdina nevzbuzující naději“'''. Jeho postava byla vytvořená, aby v něm evokovala anti-hrdinu, jenž má přesně opačné kvality než svalnatost a temperament, které jsou společné všem klasickým hrdinům.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Asterix hraje perfektně svou roli populárního hrdiny: je ústředním aktérem resistence galské vesnice před Římany. Ztotožňuje se v něm boj, který vede malý proti velkému. Asterix tak uplatňuje sen, jenž je naprosto univerzální: nepodrobit se nátlaku organizací, které mají nad jednotlivcem vyšší moc. Hybridní svět Asterixe představuje deformovaný obraz našeho vlastního světa se všemi jeho výstřednostmi a nepravostmi. Zároveň v sobě nese jistý '''šarm ideálního světa''', který od toho našeho dělí bariéra utopie.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Tento komiks se kromě velkého zájmu široké veřejnosti těší '''také pozornosti odborníků''' – především z řad francouzských etnologů a antropologů. Obzvláště materiální kultura v Asterixovi může být bez problému spojována s artefakty, s nimiž pracuje archeologie a etnografie. Koherence tohoto fiktivního světa umožňuje pracovat s komiksovými alby jako s terénem a provádět v tomto terénu '''etnografický výzkum'''. Na dané téma byla například uspořádaná expozice v '''Národním muzeu lidového umění a tradic''' (Musée national des Arts et Traditions populaires), která vedle jednotlivých komiksových obrázků ukazovala skutečné etnografické a archeologické artefakty. K příležitosti této expozice se konala také konference '''Společnosti pro francouzskou etnologii''' (Société d´Ethnologie française), která si kladla za cíl probádat tento fenomén ze všech možných úhlů pohledu. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Asterix byl v rámci zmíněné výstavy označen za '''současný mýtus''', což u některých odborníků představovalo provokativní koncept, o to víc, že se komické vyprávění komiksu Asterix spojilo s národním mýtem o Vercingétorixovi. Pokud bychom však Asterixe nemohli považovat za současný mýtus, tak co jiného? Přesto, že se neprezentuje jako skutečná historická událost, tento příběh je jistým typem vyprávění o původu kultury francouzského obyvatelstva. Proto mýtus, jehož primární funkcí je právě toto vyprávění o původu, nehledě na jeho pravděpodobnost, může být také kategorií, do které tento komiks po právu náleží.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Z pohledu narativní složky tohoto komiksu, je '''Vercingétorix''' dokonce několikrát zmiňován a jeho zachycení při skládání zbraní k Césarovým nohám se objevuje v dílech ''Asterix z Galie'' (1959) a ''Asterix a slavný štít'' (1967). Zároveň Asterix stejně jako příběh o Vercingétorixovi staví do popředí schopnost rezistence. Asterixe můžeme označit jako '''sociálního hrdinu''', jehož skutky jsou podmíněné celým systémem, v němž on představuje jen jeden článek. Na rozdíl od toho Vercingétorix jako '''mýtický hrdina''' zaujímá centrální postavení a determinuje celý systém, který jej obklopuje. Pokud nás zajímá vnímání Vercingétorixe a Asterixe ve Francii, můžeme rozlišovat mezi dvěma druhy pravdivosti příběhu. Zatímco Vercingétorix je pro Francouze něčím, čemu musí věřit, jelikož se jedná o vyprávění, jež tvoří jejich historii. Asterix, představuje příběh, jemuž Francouzi věří s radostí. Jde totiž o vyprávění, ve kterém se Francie, dostatečně si jistá svou vlastní identitou, dokáže smát sama sobě.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Závěr ==&lt;br /&gt;
Příběh o Asterixovi tedy tvoří jistý doplněk k vyprávění o Vercingétorixovi a staví se tak '''na okraj národního mýtu'''. Vzhledem k tomu, že Asterix splňuje '''tři hlavní vlastnosti mýtu''' – jedná se o vyprávění o původu, které je nadčasové a kolektivní – můžeme jej na všeobecné rovině bez problémů charakterizovat jako mýtus. Přesto, že Asterix jako autorské dílo by se ''stricto sensu'' měl všem definicím mýtu vymykat, z pohledu recepce se jedná o dílo kolektivní, které v průběhu času zlidovělo. Mýtu se blíží také permanentním odkazováním na současnou společnost, kterým poukazuje na regionální a národní stereotypy. Vytváří tím zásobárnu témat blízkých kulturním mytologiím tak, jak je definuje '''Roland Barthes'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
=== Reference ===&lt;br /&gt;
MAGUET, Frédéric. Astérix, un mythe ? Mythologénese et amplification d'un stéréotype culturel. In: Astérix. Un mythe et ses figures. Paris: Presses universitaires de France, n° 3, juin-sept. 1998.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
MAGUET, Frédéric a Henriette TOUILLIER-FEYRABEND. Astérix : un objet d'étude légitime ?. In: Astérix. Un mythe et ses figures. Paris: Presses universitaires de France, n° 3, juin-sept. 1998.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://fr.wikipedia.org/wiki/Ast%C3%A9rix Wikipedia]. [online]. [cit. 9. 1. 2014].&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Zdroj ===&lt;br /&gt;
* OKÉNKOVÁ, Věra, ''Asterix: Komiksová postava jako mýtický hrdina'', Ústav etnologie FF UK: [[Narativní struktury a antropologie]] (doc. PhDr. Bohuslav Šalanda, CSc.), seminární práce, 2014.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Etnologie]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Vera.Okenkova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Asterix_jako_m%C3%BDtick%C3%BD_hrdina&amp;diff=16618</id>
		<title>Asterix jako mýtický hrdina</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Asterix_jako_m%C3%BDtick%C3%BD_hrdina&amp;diff=16618"/>
		<updated>2015-02-04T17:13:54Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Vera.Okenkova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;Dílo Asterix, které poprvé vyšlo pod názvem '''Asterix z Galie''', je francouzsko-belgický komiks, jenž vytvořil scénárista '''René Goscinny''' a kreslíř '''Albert Uderzo'''. Jeho vznik se datuje k 29. říjnu 1959, kdy komiks poprvé vyšel v časopisu ''Pilote''. Děj se odehrává okolo roku 50 před naším letopočtem a hovoří o malé galské osadě v kraji nazývaném Armoryka (Armoryka je starověký název části Galie, dnes v západní Francii, tato lokalita byla vymezena řekami Seinou a Loirou.), který jako jediný stále odolával útokům Římanů. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Každý z dílů komiksu je uvedený slovy: ''„Píše se rok 50 před Kristem. Celá Galie je okupována Římany... Celá Galie? Kdepak! Jedna vesnice, ve které sídlí neporazitelní Galové, nadále odolává uchvatiteli.“'' Tato úvodní věta napovídá, že se dílo nesnaží o popis skutečné historické události. Fakt, že je celá Galie okupovaná Římany, je hned vzápětí vyvrácen následující větou. Ani datace k roku 50 před naším letopočtem není z pohledu skutečných historických událostí přesná. Svět Asterixe je ve skutečnosti hybridním světem, který svými groteskními výrazy nepřímo '''ukazuje současné stereotypy''', i když s historickými kulisami v pozadí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Historie vzniku Asterixe ==&lt;br /&gt;
V roce 1959 si malá společnost Edipresse-Edifrance, kterou založil René Gosciny, Albert Uderzo a Jean Hébrard, vzala za úkol vytvořit komiks pro svůj časopis pro mládež ''Pilote''. Komiks, který byl publikovaý mezi lety 1959-1973 v časopise ''Pilote'', vycházel zároveň v komiksových albech. Dvacet čtyři prvních alb vychází v nakladatelství Dargaud, poté od roku 1998 v nakladatelství Hachette a nakonec posledních deset alb vydává nakladatelství Albert René. Tato komiksová alba byla přeložená do 107 jazyků a prodalo se celkem 350 milionů exemplářů, což z Asterixe učinilo světově nejprodávanější evropský komiks.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při hledání tématu vznikajícího komiksu se Gosciny s Uderzem inspirovali francouzským [[Folklor|folklorem]] a nejdůležitějšími obdobími francouzských dějin. Při chronologickém výčtu velkých dějinných událostí se po paleolitu zastavili okamžitě u [[Galové|Galů]]. V průběhu několika hodin již byla na světě idea galské vesnice a jejích obyvatel. Nejen, že jsou Galové '''důležitou součástí francouzských dějin''' samotní o sobě, ale výrazně se '''identifikace Francouzů s Galy''' rozvinula v době prvního Francouzského císařství. Na Gálii bylo v této době nahlíženo jako na místo s pozitivními charakteristikami, kde převládala statečnost a nezávislost. Zároveň bitva o Alésii  vzdáleně rezonovala s [[bitva o Waterloo|bitvou o Waterloo]]. Národní [[Mytologie|mýtus]], především ve své školní verzi, pak oslavoval Galy jako předky Francouzů. Tuto identifikaci najdeme též v Asterixovi, který ztotožňuje Galy s Francouzi. To staví do paralely dvě vyprávění: jedno hrdinské a historické, druhé parodující a fiktivní. Asterixovi se zde dostává '''propojení s Vercingétorixem''', což potvrzuje jeho zakotvení v národní paměti.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Děj příběhu a hlavní postavy ==&lt;br /&gt;
Příběh vypráví o galské vesnici, která jako poslední odolává nájezdům Římanů a to především díky zázračnému elixíru, který připravuje starý druid. Tento nápoj dodává nadlidskou sílu každému, kdo jej vypije. Komiks se zaměřuje především na postavu Asterixe, statečného bojovníka, jemuž nepomáhá mařit plány [[Julius César|Julia Césara]] a chránit galskou vesnici jen zázračný elixír, ale také jeho inteligence. Asterix je kromě prvního alba ve všech dílech doprovázený svým přítelem '''Obélixem''' – jediným Galem, pro kterého jsou účinky zázračného elixíru permanentní. Od pátého alba Asterix a cesta kolem Galie (1965) jsou oba hrdinové doprovázeni Idéfixem, malým psem, kterého si Obelix osvojí. Ve dvojici, kterou tvoří Asterix a Obelix se střetávají protiklady a rozdílné charaktery, jenž se vzájemně doplňují (malý a velký, silný a chytrý...). Ty přispívají ke '''gradaci komičnosti''' a evokují rozložení hrdinů typické pro evropské [[Naratologie|narativní]] formy (například David a Goliáš; Dlouhý, Široký a Bystrozraký).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Asterix jako předmět zájmu etnologie ==&lt;br /&gt;
Při výběru hlavního hrdiny však mezi Goscinym a Uderzem vznikly neshody. Zatímco Uderzo si jej představoval jako svalnatého Gala, Gosciny se přikláněl spíše k „mazanému skrčkovi“. Na první pohled bychom tak hlavního hrdinu Asterixe mohli označit za specifický typ hrdiny - '''„hrdina nevzbuzující naději“'''. Jeho postava byla vytvořená, aby v něm evokovala anti-hrdinu, jenž má přesně opačné kvality než svalnatost a temperament, které jsou společné všem klasickým hrdinům.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Asterix hraje perfektně svou roli populárního hrdiny: je ústředním aktérem resistence galské vesnice před Římany. Ztotožňuje se v něm boj, který vede malý proti velkému. Asterix tak uplatňuje sen, jenž je naprosto univerzální: nepodrobit se nátlaku organizací, které mají nad jednotlivcem vyšší moc. Hybridní svět Asterixe představuje deformovaný obraz našeho vlastního světa se všemi jeho výstřednostmi a nepravostmi. Zároveň v sobě nese jistý '''šarm ideálního světa''', který od toho našeho dělí bariéra utopie.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Tento komiks se kromě velkého zájmu široké veřejnosti těší '''také pozornosti odborníků''' – především z řad francouzských etnologů a antropologů. Obzvláště materiální kultura v Asterixovi může být bez problému spojována s artefakty, s nimiž pracuje archeologie a etnografie. Koherence tohoto fiktivního světa umožňuje pracovat s komiksovými alby jako s terénem a provádět v tomto terénu '''etnografický výzkum'''. Na dané téma byla například uspořádaná expozice v '''Národním muzeu lidového umění a tradic''' (Musée national des Arts et Traditions populaires), která vedle jednotlivých komiksových obrázků ukazovala skutečné etnografické a archeologické artefakty. K příležitosti této expozice se konala také konference '''Společnosti pro francouzskou etnologii''' (Société d´Ethnologie française), která si kladla za cíl probádat tento fenomén ze všech možných úhlů pohledu. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Asterix byl v rámci zmíněné výstavy označen za '''současný mýtus''', což u některých odborníků představovalo provokativní koncept, o to víc, že se komické vyprávění komiksu Asterix spojilo s národním mýtem o Vercingétorixovi. Pokud bychom však Asterixe nemohli považovat za současný mýtus, tak co jiného? Přesto, že se neprezentuje jako skutečná historická událost, tento příběh je jistým typem vyprávění o původu kultury francouzského obyvatelstva. Proto mýtus, jehož primární funkcí je právě toto vyprávění o původu, nehledě na jeho pravděpodobnost, může být také kategorií, do které tento komiks po právu náleží.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Z pohledu narativní složky tohoto komiksu, je '''Vercingétorix''' dokonce několikrát zmiňován a jeho zachycení při skládání zbraní k Césarovým nohám se objevuje v dílech ''Asterix z Galie'' (1959) a ''Asterix a slavný štít'' (1967). Zároveň Asterix stejně jako příběh o Vercingétorixovi staví do popředí schopnost rezistence. Asterixe můžeme označit jako '''sociálního hrdinu''', jehož skutky jsou podmíněné celým systémem, v němž on představuje jen jeden článek. Na rozdíl od toho Vercingétorix jako '''mýtický hrdina''' zaujímá centrální postavení a determinuje celý systém, který jej obklopuje. Pokud nás zajímá vnímání Vercingétorixe a Asterixe ve Francii, můžeme rozlišovat mezi dvěma druhy pravdivosti příběhu. Zatímco Vercingétorix je pro Francouze něčím, čemu musí věřit, jelikož se jedná o vyprávění, jež tvoří jejich historii. Asterix, představuje příběh, jemuž Francouzi věří s radostí. Jde totiž o vyprávění, ve kterém se Francie, dostatečně si jistá svou vlastní identitou, dokáže smát sama sobě.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Závěr ==&lt;br /&gt;
Příběh o Asterixovi tedy tvoří jistý doplněk k vyprávění o Vercingétorixovi a staví se tak '''na okraj národního mýtu'''. Vzhledem k tomu, že Asterix splňuje '''tři hlavní vlastnosti mýtu''' – jedná se o vyprávění o původu, které je nadčasové a kolektivní – můžeme jej na všeobecné rovině bez problémů charakterizovat jako mýtus. Přesto, že Asterix jako autorské dílo by se ''stricto sensu'' měl všem definicím mýtu vymykat, z pohledu recepce se jedná o dílo kolektivní, které v průběhu času zlidovělo. Mýtu se blíží také permanentním odkazováním na současnou společnost, kterým poukazuje na regionální a národní stereotypy. Vytváří tím zásobárnu témat blízkých kulturním mytologiím tak, jak je definuje '''Roland Barthes'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
=== Reference ===&lt;br /&gt;
MAGUET, Frédéric. Astérix, un mythe ? Mythologénese et amplification d'un stéréotype culturel. In: Astérix. Un mythe et ses figures. Paris: Presses universitaires de France, n° 3, juin-sept. 1998.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
MAGUET, Frédéric a Henriette TOUILLIER-FEYRABEND. Astérix : un objet d'étude légitime ?. In: Astérix. Un mythe et ses figures. Paris: Presses universitaires de France, n° 3, juin-sept. 1998.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://fr.wikipedia.org/wiki/Ast%C3%A9rix Wikipedia]. [online]. [cit. 9. 1. 2014].&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Zdroj ===&lt;br /&gt;
* OKÉNKOVÁ, Věra, ''Asterix: Komiksová postava jako mýtický hrdina'', Ústav etnologie FF UK: [[Narativní struktury a antropologie]] (doc. PhDr. Bohuslav Šalanda, CSc.), seminární práce, 2014.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Etnologie]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Vera.Okenkova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Asterix_jako_m%C3%BDtick%C3%BD_hrdina&amp;diff=16616</id>
		<title>Asterix jako mýtický hrdina</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Asterix_jako_m%C3%BDtick%C3%BD_hrdina&amp;diff=16616"/>
		<updated>2015-02-04T17:12:55Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Vera.Okenkova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;Dílo Asterix, které poprvé vyšlo pod názvem '''Asterix z Galie''', je francouzsko-belgický komiks, jenž vytvořil scénárista '''René Goscinny''' a kreslíř '''Albert Uderzo'''. Jeho vznik se datuje k 29. říjnu 1959, kdy komiks poprvé vyšel v časopisu ''Pilote''. Děj se odehrává okolo roku 50 před naším letopočtem a hovoří o malé galské osadě v kraji nazývaném Armoryka (Armoryka je starověký název části Galie, dnes v západní Francii, tato lokalita byla vymezena řekami Seinou a Loirou.), který jako jediný stále odolával útokům Římanů. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Každý z dílů komiksu je uvedený slovy: ''„Píše se rok 50 před Kristem. Celá Galie je okupována Římany... Celá Galie? Kdepak! Jedna vesnice, ve které sídlí neporazitelní Galové, nadále odolává uchvatiteli.“'' Tato úvodní věta napovídá, že se dílo nesnaží o popis skutečné historické události. Fakt, že je celá Galie okupovaná Římany, je hned vzápětí vyvrácen následující větou. Ani datace k roku 50 před naším letopočtem není z pohledu skutečných historických událostí přesná. Svět Asterixe je ve skutečnosti hybridním světem, který svými groteskními výrazy nepřímo '''ukazuje současné stereotypy''', i když s historickými kulisami v pozadí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Historie vzniku Asterixe ==&lt;br /&gt;
V roce 1959 si malá společnost Edipresse-Edifrance, kterou založil René Gosciny, Albert Uderzo a Jean Hébrard, vzala za úkol vytvořit komiks pro svůj časopis pro mládež ''Pilote''. Komiks, který byl publikovaý mezi lety 1959-1973 v časopise ''Pilote'', vycházel zároveň v komiksových albech. Dvacet čtyři prvních alb vychází v nakladatelství Dargaud, poté od roku 1998 v nakladatelství Hachette a nakonec posledních deset alb vydává nakladatelství Albert René. Tato komiksová alba byla přeložená do 107 jazyků a prodalo se celkem 350 milionů exemplářů, což z Asterixe učinilo světově nejprodávanější evropský komiks.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při hledání tématu vznikajícího komiksu se Gosciny s Uderzem inspirovali francouzským [[Folklor|folklorem]] a nejdůležitějšími obdobími francouzských dějin. Při chronologickém výčtu velkých dějinných událostí se po paleolitu zastavili okamžitě u [[Galové|Galů]]. V průběhu několika hodin již byla na světě idea galské vesnice a jejích obyvatel. Nejen, že jsou Galové '''důležitou součástí francouzských dějin''' samotní o sobě, ale výrazně se '''identifikace Francouzů s Galy''' rozvinula v době prvního Francouzského císařství. Na Gálii bylo v této době nahlíženo jako na místo s pozitivními charakteristikami, kde převládala statečnost a nezávislost. Zároveň bitva o Alésii  vzdáleně rezonovala s [[bitva o Waterloo|bitvou o Waterloo]]. Národní [[Mytologie|mýtus]], především ve své školní verzi, pak oslavoval Galy jako předky Francouzů. Tuto identifikaci najdeme též v Asterixovi, který ztotožňuje Galy s Francouzi. To staví do paralely dvě vyprávění: jedno hrdinské a historické, druhé parodující a fiktivní. Asterixovi se zde dostává '''propojení s Vercingétorixem''', což potvrzuje jeho zakotvení v národní paměti.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Děj příběhu a hlavní postavy ==&lt;br /&gt;
Příběh vypráví o galské vesnici, která jako poslední odolává nájezdům Římanů a to především díky zázračnému elixíru, který připravuje starý druid. Tento nápoj dodává nadlidskou sílu každému, kdo jej vypije. Komiks se zaměřuje především na postavu Asterixe, statečného bojovníka, jemuž nepomáhá mařit plány [[Julius César|Julia Césara]] a chránit galskou vesnici jen zázračný elixír, ale také jeho inteligence. Asterix je kromě prvního alba ve všech dílech doprovázený svým přítelem '''Obélixem''' – jediným Galem, pro kterého jsou účinky zázračného elixíru permanentní. Od pátého alba Asterix a cesta kolem Galie (1965) jsou oba hrdinové doprovázeni Idéfixem, malým psem, kterého si Obelix osvojí. Ve dvojici, kterou tvoří Asterix a Obelix se střetávají protiklady a rozdílné charaktery, jenž se vzájemně doplňují (malý a velký, silný a chytrý...). Ty přispívají ke '''gradaci komičnosti''' a evokují rozložení hrdinů typické pro evropské [[Naratologie|narativní]] formy (například David a Goliáš; Dlouhý, Široký a Bystrozraký).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Asterix jako předmět zájmu etnologie ==&lt;br /&gt;
Při výběru hlavního hrdiny však mezi Goscinym a Uderzem vznikly neshody. Zatímco Uderzo si jej představoval jako svalnatého Gala, Gosciny se přikláněl spíše k „mazanému skrčkovi“. Na první pohled bychom tak hlavního hrdinu Asterixe mohli označit za specifický typ hrdiny - '''„hrdina nevzbuzující naději“'''. Jeho postava byla vytvořená, aby v něm evokovala anti-hrdinu, jenž má přesně opačné kvality než svalnatost a temperament, které jsou společné všem klasickým hrdinům.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Asterix hraje perfektně svou roli populárního hrdiny: je ústředním aktérem resistence galské vesnice před Římany. Ztotožňuje se v něm boj, který vede malý proti velkému. Asterix tak uplatňuje sen, jenž je naprosto univerzální: nepodrobit se nátlaku organizací, které mají nad jednotlivcem vyšší moc. Hybridní svět Asterixe představuje deformovaný obraz našeho vlastního světa se všemi jeho výstřednostmi a nepravostmi. Zároveň v sobě nese jistý '''šarm ideálního světa''', který od toho našeho dělí bariéra utopie.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Tento komiks se kromě velkého zájmu široké veřejnosti těší '''také pozornosti odborníků''' – především z řad francouzských etnologů a antropologů. Obzvláště materiální kultura v Asterixovi může být bez problému spojována s artefakty, s nimiž pracuje archeologie a etnografie. Koherence tohoto fiktivního světa umožňuje pracovat s komiksovými alby jako s terénem a provádět v tomto terénu '''etnografický výzkum'''. Na dané téma byla například uspořádaná expozice v '''Národním muzeu lidového umění a tradic''' (Musée national des Arts et Traditions populaires), která vedle jednotlivých komiksových obrázků ukazovala skutečné etnografické a archeologické artefakty. K příležitosti této expozice se konala také konference '''Společnosti pro francouzskou etnologii''' (Société d´Ethnologie française), která si kladla za cíl probádat tento fenomén ze všech možných úhlů pohledu. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Asterix byl v rámci zmíněné výstavy označen za '''současný mýtus''', což u některých odborníků představovalo provokativní koncept, o to víc, že se komické vyprávění komiksu Asterix spojilo s národním mýtem o Vercingétorixovi. Pokud bychom však Asterixe nemohli považovat za současný mýtus, tak co jiného? Přesto, že se neprezentuje jako skutečná historická událost, tento příběh je jistým typem vyprávění o původu kultury francouzského obyvatelstva. Proto mýtus, jehož primární funkcí je právě toto vyprávění o původu, nehledě na jeho pravděpodobnost, může být také kategorií, do které tento komiks po právu náleží.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Z pohledu narativní složky tohoto komiksu, je '''Vercingétorix''' dokonce několikrát zmiňován a jeho zachycení při skládání zbraní k Césarovým nohám se objevuje v dílech ''Asterix z Galie'' (1959) a ''Asterix a slavný štít'' (1967). Zároveň Asterix stejně jako příběh o Vercingétorixovi staví do popředí schopnost rezistence. Asterixe můžeme označit jako '''sociálního hrdinu''', jehož skutky jsou podmíněné celým systémem, v němž on představuje jen jeden článek. Na rozdíl od toho Vercingétorix jako '''mýtický hrdina''' zaujímá centrální postavení a determinuje celý systém, který jej obklopuje. Pokud nás zajímá vnímání Vercingétorixe a Asterixe ve Francii, můžeme rozlišovat mezi dvěma druhy pravdivosti příběhu. Zatímco Vercingétorix je pro Francouze něčím, čemu musí věřit, jelikož se jedná o vyprávění, jež tvoří jejich historii. Asterix, představuje příběh, jemuž Francouzi věří s radostí. Jde totiž o vyprávění, ve kterém se Francie, dostatečně si jistá svou vlastní identitou, dokáže smát sama sobě.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Závěr ==&lt;br /&gt;
Příběh o Asterixovi tedy tvoří jistý doplněk k vyprávění o Vercingétorixovi a staví se tak '''na okraj národního mýtu'''. Vzhledem k tomu, že Asterix splňuje '''tři hlavní vlastnosti mýtu''' – jedná se o vyprávění o původu, které je nadčasové a kolektivní – můžeme jej na všeobecné rovině bez problémů charakterizovat jako mýtus. Přesto, že Asterix jako autorské dílo by se ''stricto sensu'' měl všem definicím mýtu vymykat, z pohledu recepce se jedná o dílo kolektivní, které v průběhu času zlidovělo. Mýtu se blíží také permanentním odkazováním na současnou společnost, kterým poukazuje na regionální a národní stereotypy. Vytváří tím zásobárnu témat blízkých kulturním mytologiím tak, jak je definuje '''Roland Barthes'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
=== Reference ===&lt;br /&gt;
MAGUET, Frédéric. Astérix, un mythe ? Mythologénese et amplification d'un stéréotype culturel. In: Astérix. Un mythe et ses figures. Paris: Presses universitaires de France, n° 3, juin-sept. 1998.&lt;br /&gt;
MAGUET, Frédéric a Henriette TOUILLIER-FEYRABEND. Astérix : un objet d'étude légitime ?. In: Astérix. Un mythe et ses figures. Paris: Presses universitaires de France, n° 3, juin-sept. 1998.&lt;br /&gt;
[http://fr.wikipedia.org/wiki/Ast%C3%A9rix Wikipedia]. [online]. [cit. 9. 1. 2014].&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Zdroj ===&lt;br /&gt;
* OKÉNKOVÁ, Věra, ''Asterix: Komiksová postava jako mýtický hrdina'', Ústav etnologie FF UK: [[Narativní struktury a antropologie]] (doc. PhDr. Bohuslav Šalanda, CSc.), seminární práce, 2014.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Etnologie]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Vera.Okenkova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Asterix_jako_m%C3%BDtick%C3%BD_hrdina&amp;diff=16601</id>
		<title>Asterix jako mýtický hrdina</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Asterix_jako_m%C3%BDtick%C3%BD_hrdina&amp;diff=16601"/>
		<updated>2015-02-04T10:15:27Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Vera.Okenkova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;Dílo Asterix, které poprvé vyšlo pod názvem '''Asterix z Galie''', je francouzsko-belgický komiks, jenž vytvořil scénárista '''René Goscinny''' a kreslíř '''Albert Uderzo'''. Jeho vznik se datuje k 29. říjnu 1959, kdy komiks poprvé vyšel v časopisu ''Pilote''. Děj se odehrává okolo roku 50 před naším letopočtem a hovoří o malé galské osadě v kraji nazývaném Armoryka (Armoryka je starověký název části Galie, dnes v západní Francii, tato lokalita byla vymezena řekami Seinou a Loirou.), který jako jediný stále odolával útokům Římanů. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Každý z dílů komiksu je uvedený slovy: ''„Píše se rok 50 před Kristem. Celá Galie je okupována Římany... Celá Galie? Kdepak! Jedna vesnice, ve které sídlí neporazitelní Galové, nadále odolává uchvatiteli.“'' Tato úvodní věta napovídá, že se dílo nesnaží o popis skutečné historické události. Fakt, že je celá Galie okupovaná Římany, je hned vzápětí vyvrácen následující větou. Ani datace k roku 50 před naším letopočtem není z pohledu skutečných historických událostí přesná. Svět Asterixe je ve skutečnosti hybridním světem, který svými groteskními výrazy nepřímo '''ukazuje současné stereotypy''', i když s historickými kulisami v pozadí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Historie vzniku Asterixe ==&lt;br /&gt;
V roce 1959 si malá společnost Edipresse-Edifrance, kterou založil René Gosciny, Albert Uderzo a Jean Hébrard, vzala za úkol vytvořit komiks pro svůj časopis pro mládež ''Pilote''. Komiks, který byl publikovaý mezi lety 1959-1973 v časopise ''Pilote'', vycházel zároveň v komiksových albech. Dvacet čtyři prvních alb vychází v nakladatelství Dargaud, poté od roku 1998 v nakladatelství Hachette a nakonec posledních deset alb vydává nakladatelství Albert René. Tato komiksová alba byla přeložená do 107 jazyků a prodalo se celkem 350 milionů exemplářů, což z Asterixe učinilo světově nejprodávanější evropský komiks.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při hledání tématu vznikajícího komiksu se Gosciny s Uderzem inspirovali francouzským [[Folklor|folklorem]] a nejdůležitějšími obdobími francouzských dějin. Při chronologickém výčtu velkých dějinných událostí se po paleolitu zastavili okamžitě u [[Galové|Galů]]. V průběhu několika hodin již byla na světě idea galské vesnice a jejích obyvatel. Nejen, že jsou Galové '''důležitou součástí francouzských dějin''' samotní o sobě, ale výrazně se '''identifikace Francouzů s Galy''' rozvinula v době prvního Francouzského císařství. Na Gálii bylo v této době nahlíženo jako na místo s pozitivními charakteristikami, kde převládala statečnost a nezávislost. Zároveň bitva o Alésii  vzdáleně rezonovala s [[bitva o Waterloo|bitvou o Waterloo]]. Národní [[Mytologie|mýtus]], především ve své školní verzi, pak oslavoval Galy jako předky Francouzů. Tuto identifikaci najdeme též v Asterixovi, který ztotožňuje Galy s Francouzi. To staví do paralely dvě vyprávění: jedno hrdinské a historické, druhé parodující a fiktivní. Asterixovi se zde dostává '''propojení s Vercingétorixem''', což potvrzuje jeho zakotvení v národní paměti.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Děj příběhu a hlavní postavy ==&lt;br /&gt;
Příběh vypráví o galské vesnici, která jako poslední odolává nájezdům Římanů a to především díky zázračnému elixíru, který připravuje starý druid. Tento nápoj dodává nadlidskou sílu každému, kdo jej vypije. Komiks se zaměřuje především na postavu Asterixe, statečného bojovníka, jemuž nepomáhá mařit plány [[Julius César|Julia Césara]] a chránit galskou vesnici jen zázračný elixír, ale také jeho inteligence. Asterix je kromě prvního alba ve všech dílech doprovázený svým přítelem '''Obélixem''' – jediným Galem, pro kterého jsou účinky zázračného elixíru permanentní. Od pátého alba Asterix a cesta kolem Galie (1965) jsou oba hrdinové doprovázeni Idéfixem, malým psem, kterého si Obelix osvojí. Ve dvojici, kterou tvoří Asterix a Obelix se střetávají protiklady a rozdílné charaktery, jenž se vzájemně doplňují (malý a velký, silný a chytrý...). Ty přispívají ke '''gradaci komičnosti''' a evokují rozložení hrdinů typické pro evropské [[Naratologie|narativní]] formy (například David a Goliáš; Dlouhý, Široký a Bystrozraký).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Asterix jako předmět zájmu etnologie ==&lt;br /&gt;
Při výběru hlavního hrdiny však mezi Goscinym a Uderzem vznikly neshody. Zatímco Uderzo si jej představoval jako svalnatého Gala, Gosciny se přikláněl spíše k „mazanému skrčkovi“. Na první pohled bychom tak hlavního hrdinu Asterixe mohli označit za specifický typ hrdiny - '''„hrdina nevzbuzující naději“'''. Jeho postava byla vytvořená, aby v něm evokovala anti-hrdinu, jenž má přesně opačné kvality než svalnatost a temperament, které jsou společné všem klasickým hrdinům.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Asterix hraje perfektně svou roli populárního hrdiny: je ústředním aktérem resistence galské vesnice před Římany. Ztotožňuje se v něm boj, který vede malý proti velkému. Asterix tak uplatňuje sen, jenž je naprosto univerzální: nepodrobit se nátlaku organizací, které mají nad jednotlivcem vyšší moc. Hybridní svět Asterixe představuje deformovaný obraz našeho vlastního světa se všemi jeho výstřednostmi a nepravostmi. Zároveň v sobě nese jistý '''šarm ideálního světa''', který od toho našeho dělí bariéra utopie.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Tento komiks se kromě velkého zájmu široké veřejnosti těší '''také pozornosti odborníků''' – především z řad francouzských etnologů a antropologů. Obzvláště materiální kultura v Asterixovi může být bez problému spojována s artefakty, s nimiž pracuje archeologie a etnografie. Koherence tohoto fiktivního světa umožňuje pracovat s komiksovými alby jako s terénem a provádět v tomto terénu '''etnografický výzkum'''. Na dané téma byla například uspořádaná expozice v '''Národním muzeu lidového umění a tradic''' (Musée national des Arts et Traditions populaires), která vedle jednotlivých komiksových obrázků ukazovala skutečné etnografické a archeologické artefakty. K příležitosti této expozice se konala také konference '''Společnosti pro francouzskou etnologii''' (Société d´Ethnologie française), která si kladla za cíl probádat tento fenomén ze všech možných úhlů pohledu. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Asterix byl v rámci zmíněné výstavy označen za '''současný mýtus''', což u některých odborníků představovalo provokativní koncept, o to víc, že se komické vyprávění komiksu Asterix spojilo s národním mýtem o Vercingétorixovi. Pokud bychom však Asterixe nemohli považovat za současný mýtus, tak co jiného? Přesto, že se neprezentuje jako skutečná historická událost, tento příběh je jistým typem vyprávění o původu kultury francouzského obyvatelstva. Proto mýtus, jehož primární funkcí je právě toto vyprávění o původu, nehledě na jeho pravděpodobnost, může být také kategorií, do které tento komiks po právu náleží.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Z pohledu narativní složky tohoto komiksu, je '''Vercingétorix''' dokonce několikrát zmiňován a jeho zachycení při skládání zbraní k Césarovým nohám se objevuje v dílech ''Asterix z Galie'' (1959) a ''Asterix a slavný štít'' (1967). Zároveň Asterix stejně jako příběh o Vercingétorixovi staví do popředí schopnost rezistence. Asterixe můžeme označit jako '''sociálního hrdinu''', jehož skutky jsou podmíněné celým systémem, v němž on představuje jen jeden článek. Na rozdíl od toho Vercingétorix jako '''mýtický hrdina''' zaujímá centrální postavení a determinuje celý systém, který jej obklopuje. Pokud nás zajímá vnímání Vercingétorixe a Asterixe ve Francii, můžeme rozlišovat mezi dvěma druhy pravdivosti příběhu. Zatímco Vercingétorix je pro Francouze něčím, čemu musí věřit, jelikož se jedná o vyprávění, jež tvoří jejich historii. Asterix, představuje příběh, jemuž Francouzi věří s radostí. Jde totiž o vyprávění, ve kterém se Francie, dostatečně si jistá svou vlastní identitou, dokáže smát sama sobě.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Závěr ==&lt;br /&gt;
Příběh o Asterixovi tedy tvoří jistý doplněk k vyprávění o Vercingétorixovi a staví se tak '''na okraj národního mýtu'''. Vzhledem k tomu, že Asterix splňuje '''tři hlavní vlastnosti mýtu''' – jedná se o vyprávění o původu, které je nadčasové a kolektivní – můžeme jej na všeobecné rovině bez problémů charakterizovat jako mýtus. Přesto, že Asterix jako autorské dílo by se ''stricto sensu'' měl všem definicím mýtu vymykat, z pohledu recepce se jedná o dílo kolektivní, které v průběhu času zlidovělo. Mýtu se blíží také permanentním odkazováním na současnou společnost, kterým poukazuje na regionální a národní stereotypy. Vytváří tím zásobárnu témat blízkých kulturním mytologiím tak, jak je definuje '''Roland Barthes'''.&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Vera.Okenkova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Asterix_jako_m%C3%BDtick%C3%BD_hrdina&amp;diff=16600</id>
		<title>Asterix jako mýtický hrdina</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Asterix_jako_m%C3%BDtick%C3%BD_hrdina&amp;diff=16600"/>
		<updated>2015-02-04T10:13:11Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Vera.Okenkova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;Dílo Asterix, které poprvé vyšlo pod názvem '''Asterix z Galie''', je francouzsko-belgický komiks, jenž vytvořil scénárista '''René Goscinny''' a kreslíř '''Albert Uderzo'''. Jeho vznik se datuje k 29. říjnu 1959, kdy komiks poprvé vyšel v časopisu ''Pilote''. Děj se odehrává okolo roku 50 před naším letopočtem a hovoří o malé galské osadě v kraji nazývaném Armoryka (Armoryka je starověký název části Galie, dnes v západní Francii, tato lokalita byla vymezena řekami Seinou a Loirou.), který jako jediný stále odolával útokům Římanů. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Každý z dílů komiksu je uvedený slovy: ''„Píše se rok 50 před Kristem. Celá Galie je okupována Římany... Celá Galie? Kdepak! Jedna vesnice, ve které sídlí neporazitelní Galové, nadále odolává uchvatiteli.“'' Tato úvodní věta napovídá, že se dílo nesnaží o popis skutečné historické události. Fakt, že je celá Galie okupovaná Římany, je hned vzápětí vyvrácen následující větou. Ani datace k roku 50 před naším letopočtem není z pohledu skutečných historických událostí přesná. Svět Asterixe je ve skutečnosti hybridním světem, který svými groteskními výrazy nepřímo '''ukazuje současné stereotypy''', i když s historickými kulisami v pozadí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Historie vzniku Asterixe ==&lt;br /&gt;
V roce 1959 si malá společnost Edipresse-Edifrance, kterou založil René Gosciny, Albert Uderzo a Jean Hébrard, vzala za úkol vytvořit komiks pro svůj časopis pro mládež ''Pilote''. Komiks, který byl publikovaý mezi lety 1959-1973 v časopise ''Pilote'', vycházel zároveň v komiksových albech. Dvacet čtyři prvních alb vychází v nakladatelství Dargaud, poté od roku 1998 v nakladatelství Hachette a nakonec posledních deset alb vydává nakladatelství Albert René. Tato komiksová alba byla přeložená do 107 jazyků a prodalo se celkem 350 milionů exemplářů, což z Asterixe učinilo světově nejprodávanější evropský komiks.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při hledání tématu vznikajícího komiksu se Gosciny s Uderzem inspirovali francouzským [[Folklor|folklorem]] a nejdůležitějšími obdobími francouzských dějin. Při chronologickém výčtu velkých dějinných událostí se po paleolitu zastavili okamžitě u [[Galové|Galů]]. V průběhu několika hodin již byla na světě idea galské vesnice a jejích obyvatel. Nejen, že jsou Galové '''důležitou součástí francouzských dějin''' samotní o sobě, ale výrazně se '''identifikace Francouzů s Galy''' rozvinula v době prvního Francouzského císařství. Na Gálii bylo v této době nahlíženo jako na místo s pozitivními charakteristikami, kde převládala statečnost a nezávislost. Zároveň bitva o Alésii  vzdáleně rezonovala s [[bitva o Waterloo|bitvou o Waterloo]]. Národní [[Mytologie|mýtus]], především ve své školní verzi, pak oslavoval Galy jako předky Francouzů. Tuto identifikaci najdeme též v Asterixovi, který ztotožňuje Galy s Francouzi. To staví do paralely dvě vyprávění: jedno hrdinské a historické, druhé parodující a fiktivní. Asterixovi se zde dostává '''propojení s Vercingétorixem''', což potvrzuje jeho zakotvení v národní paměti.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Asterix jako mýtický hrdina ==&lt;br /&gt;
Při výběru hlavního hrdiny však mezi Goscinym a Uderzem vznikly neshody. Zatímco Uderzo si jej představoval jako svalnatého Gala, Gosciny se přikláněl spíše k „mazanému skrčkovi“. Na první pohled bychom tak hlavního hrdinu Asterixe mohli označit za specifický typ hrdiny - '''„hrdina nevzbuzující naději“'''. Jeho postava byla vytvořená, aby v něm evokovala anti-hrdinu, jenž má přesně opačné kvality než svalnatost a temperament, které jsou společné všem klasickým hrdinům.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Asterix hraje perfektně svou roli populárního hrdiny: je ústředním aktérem resistence galské vesnice před Římany. Ztotožňuje se v něm boj, který vede malý proti velkému. Asterix tak uplatňuje sen, jenž je naprosto univerzální: nepodrobit se nátlaku organizací, které mají nad jednotlivcem vyšší moc. Hybridní svět Asterixe představuje deformovaný obraz našeho vlastního světa se všemi jeho výstřednostmi a nepravostmi. Zároveň v sobě nese jistý '''šarm ideálního světa''', který od toho našeho dělí bariéra utopie.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Děj příběhu a hlavní postavy ==&lt;br /&gt;
Příběh vypráví o galské vesnici, která jako poslední odolává nájezdům Římanů a to především díky zázračnému elixíru, který připravuje starý druid. Tento nápoj dodává nadlidskou sílu každému, kdo jej vypije. Komiks se zaměřuje především na postavu Asterixe, statečného bojovníka, jemuž nepomáhá mařit plány [[Julius César|Julia Césara]] a chránit galskou vesnici jen zázračný elixír, ale také jeho inteligence. Asterix je kromě prvního alba ve všech dílech doprovázený svým přítelem '''Obélixem''' – jediným Galem, pro kterého jsou účinky zázračného elixíru permanentní. Od pátého alba Asterix a cesta kolem Galie (1965) jsou oba hrdinové doprovázeni Idéfixem, malým psem, kterého si Obelix osvojí. Ve dvojici, kterou tvoří Asterix a Obelix se střetávají protiklady a rozdílné charaktery, jenž se vzájemně doplňují (malý a velký, silný a chytrý...). Ty přispívají ke '''gradaci komičnosti''' a evokují rozložení hrdinů typické pro evropské [[Naratologie|narativní]] formy (například David a Goliáš; Dlouhý, Široký a Bystrozraký).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Asterix jako předmět zájmu etnologie ==&lt;br /&gt;
Tento komiks se kromě velkého zájmu široké veřejnosti těší '''také pozornosti odborníků''' – především z řad francouzských etnologů a antropologů. Obzvláště materiální kultura v Asterixovi může být bez problému spojována s artefakty, s nimiž pracuje archeologie a etnografie. Koherence tohoto fiktivního světa umožňuje pracovat s komiksovými alby jako s terénem a provádět v tomto terénu '''etnografický výzkum'''. Na dané téma byla například uspořádaná expozice v '''Národním muzeu lidového umění a tradic''' (Musée national des Arts et Traditions populaires), která vedle jednotlivých komiksových obrázků ukazovala skutečné etnografické a archeologické artefakty. K příležitosti této expozice se konala také konference '''Společnosti pro francouzskou etnologii''' (Société d´Ethnologie française), která si kladla za cíl probádat tento fenomén ze všech možných úhlů pohledu. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Asterix byl v rámci zmíněné výstavy označen za '''současný mýtus''', což u některých odborníků představovalo provokativní koncept, o to víc, že se komické vyprávění komiksu Asterix spojilo s národním mýtem o Vercingétorixovi. Pokud bychom však Asterixe nemohli považovat za současný mýtus, tak co jiného? Přesto, že se neprezentuje jako skutečná historická událost, tento příběh je jistým typem vyprávění o původu kultury francouzského obyvatelstva. Proto mýtus, jehož primární funkcí je právě toto vyprávění o původu, nehledě na jeho pravděpodobnost, může být také kategorií, do které tento komiks po právu náleží.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Asterix vs. Vercingétorix ==&lt;br /&gt;
Z pohledu narativní složky tohoto komiksu, je '''Vercingétorix''' dokonce několikrát zmiňován a jeho zachycení při skládání zbraní k Césarovým nohám se objevuje v dílech ''Asterix z Galie'' (1959) a ''Asterix a slavný štít'' (1967). Zároveň Asterix stejně jako příběh o Vercingétorixovi staví do popředí schopnost rezistence. Asterixe můžeme označit jako '''sociálního hrdinu''', jehož skutky jsou podmíněné celým systémem, v němž on představuje jen jeden článek. Na rozdíl od toho Vercingétorix jako '''mýtický hrdina''' zaujímá centrální postavení a determinuje celý systém, který jej obklopuje. Pokud nás zajímá vnímání Vercingétorixe a Asterixe ve Francii, můžeme rozlišovat mezi dvěma druhy pravdivosti příběhu. Zatímco Vercingétorix je pro Francouze něčím, čemu musí věřit, jelikož se jedná o vyprávění, jež tvoří jejich historii. Asterix, představuje příběh, jemuž Francouzi věří s radostí. Jde totiž o vyprávění, ve kterém se Francie, dostatečně si jistá svou vlastní identitou, dokáže smát sama sobě.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Závěr ==&lt;br /&gt;
Příběh o Asterixovi tedy tvoří jistý doplněk k vyprávění o Vercingétorixovi a staví se tak '''na okraj národního mýtu'''. Vzhledem k tomu, že Asterix splňuje '''tři hlavní vlastnosti mýtu''' – jedná se o vyprávění o původu, které je nadčasové a kolektivní – můžeme jej na všeobecné rovině bez problémů charakterizovat jako mýtus. Přesto, že Asterix jako autorské dílo by se ''stricto sensu'' měl všem definicím mýtu vymykat, z pohledu recepce se jedná o dílo kolektivní, které v průběhu času zlidovělo. Mýtu se blíží také permanentním odkazováním na současnou společnost, kterým poukazuje na regionální a národní stereotypy. Vytváří tím zásobárnu témat blízkých kulturním mytologiím tak, jak je definuje '''Roland Barthes'''.&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Vera.Okenkova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Asterix_jako_m%C3%BDtick%C3%BD_hrdina&amp;diff=16599</id>
		<title>Asterix jako mýtický hrdina</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Asterix_jako_m%C3%BDtick%C3%BD_hrdina&amp;diff=16599"/>
		<updated>2015-02-04T09:27:29Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Vera.Okenkova: Založena nová stránka s textem „Dílo Asterix, které poprvé vyšlo pod názvem '''Asterix z Galie''', je francouzsko-belgický komiks, jenž vytvořil scénárista '''René Goscinny''' …“&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;Dílo Asterix, které poprvé vyšlo pod názvem '''Asterix z Galie''', je francouzsko-belgický komiks, jenž vytvořil scénárista '''René Goscinny''' a kreslíř '''Albert Uderzo'''. Jeho vznik se datuje k 29. říjnu 1959, kdy komiks poprvé vyšel v časopisu ''Pilote''. Děj se odehrává okolo roku 50 před naším letopočtem a hovoří o malé galské osadě v kraji nazývaném Armoryka (Armoryka je starověký název části Galie, dnes v západní Francii. Tato lokalita byla vymezena řekami Seinou a Loirou.), který jako jediný stále odolával útokům Římanů. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Každý z dílů komiksu je uvedený slovy: ''„Píše se rok 50 před Kristem. Celá Galie je okupována Římany... Celá Galie? Kdepak! Jedna vesnice, ve které sídlí neporazitelní Galové, nadále odolává uchvatiteli.“'' Tato úvodní věta napovídá, že se dílo nesnaží o popis skutečné historické události. Fakt, že je celá Galie okupovaná Římany, je hned vzápětí vyvrácen následující větou. Ani datace k roku 50 před naším letopočtem není z pohledu skutečných historických událostí přesná. Svět Asterixe je ve skutečnosti hybridním světem, který svými groteskními výrazy nepřímo '''ukazuje současné stereotypy''', i když s historickými kulisami v pozadí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V roce 1959 si malá společnost Edipresse-Edifrance, kterou založil René Gosciny, Albert Uderzo a Jean Hébrard, vzala za úkol vytvořit komiks pro svůj časopis pro mládež Pilote. Komiks, který byl publikovaý mezi lety 1959 – 1973 v časopise Pilote, vycházel zároveň v komiksových albech. Dvacet čtyři prvních alb vychází v nakladatelství Dargaud, poté od roku 1998 v nakladatelství Hachette a nakonec posledních deset alb vydává nakladatelství Albert René. Tato komiksová alba byla přeložená do 107 jazyků a prodalo se celkem 350 milionů exemplářů, což z Asterixe učinilo světově nejprodávanější evropský komiks.&lt;br /&gt;
Při hledání tématu vznikajícího komiksu se Gosciny s Uderzem inspirovali francouzským „folklórem“ a nejdůležitějšími obdobími francouzských dějin. Při chronologickém výčtu velkých dějinných událostí se po paleolitu zastavili okamžitě u Galů. V průběhu několika hodin již byla na světě idea galské vesnice a jejích obyvatel. Nejen, že jsou Galové důležitou součástí francouzských dějin samotní o sobě, ale výrazně se identifikace Francouzů s Galy rozvinula v době prvního Francouzského císařství. Na Gálii bylo v této době nahlíženo jako na místo s pozitivními charakteristikami, kde převládala statečnost a nezávislost. Zároveň bitva o Alésii  vzdáleně rezonovala s bitvou o Waterloo. Národní mýtus, především ve své školní verzi, pak oslavoval Galy jako předky Francouzů. Tuto identifikaci najdeme též v Asterixovi, který ztotožňuje Galy s Francouzi. To staví do paralely dvě vyprávění: jedno hrdinské a historické, druhé parodující a fiktivní. Asterixovi se zde dostává propojení s Vercingétorixem, což potvrzuje jeho zakotvení v národní paměti.&lt;br /&gt;
Při výběru hlavního hrdiny však mezi Goscinym a Uderzem vznikly neshody. Zatímco Uderzo si jej představoval jako svalnatého Gala, Gosciny se přikláněl spíše k „mazanému skrčkovi“. Na první pohled bychom tak hlavního hrdinu Asterixe mohli označit za specifický typ hrdiny - „hrdina nevzbuzující naději“. Jeho postava byla vytvořená, aby v něm evokovala anti-hrdinu, jenž má přesně opačné kvality než svalnatost a temperament, které jsou společné všem klasickým hrdinům.&lt;br /&gt;
	Asterix hraje perfektně svou roli populárního hrdiny: je ústředním aktérem resistence galské vesnice před Římany. Ztotožňuje se v něm boj, který vede malý proti velkému. Asterix tak uplatňuje sen, jenž je naprosto univerzální: nepodrobit se nátlaku organizací, které mají nad jednotlivcem vyšší moc. Hybridní svět Asterixe představuje deformovaný obraz našeho vlastního světa se všemi jeho výstřednostmi a nepravostmi. Zároveň v sobě nese jistý šarm ideálního světa, který od toho našeho dělí bariéra utopie.&lt;br /&gt;
Příběh vypráví o galské vesnici, která jako poslední odolává nájezdům Římanů a to především díky zázračnému elixíru, který připravuje starý druid. Tento nápoj dodává nadlidskou sílu každému, kdo jej vypije. Komiks se zaměřuje především na postavu Asterixe, statečného bojovníka, jemuž nepomáhá mařit plány Julia Césara a chránit galskou vesnici jen zázračný elixír, ale také jeho inteligence. Asterix je kromě prvního alba ve všech dílech doprovázený svým přítelem Obélixem – jediným Galem, pro kterého jsou účinky zázračného elixíru permanentní. Od pátého alba Asterix a cesta kolem Galie (1965) jsou oba hrdinové doprovázeni Idéfixem, malým psem, kterého si Obelix osvojí. Ve dvojici, kterou tvoří Asterix a Obelix se střetávají protiklady a rozdílné charaktery, jenž se vzájemně doplňují (malý a velký, silný a chytrý…). Ty přispívají ke gradaci komičnosti a evokují rozložení hrdinů typické pro evropské narativní formy (například David a Goliáš; Dlouhý, Široký a Bystrozraký).&lt;br /&gt;
Tento komiks se kromě velkého zájmu široké veřejnosti těší také pozornosti odborníků – především z řad francouzských etnologů a antropologů. Obzvláště materiální kultura v Asterixovi může být bez problému spojována s artefakty, s nimiž pracuje archeologie a etnografie. Koherence tohoto fiktivního světa umožňuje pracovat s komiksovými alby jako s terénem a provádět v tomto terénu etnografický výzkum. Na dané téma byla například uspořádaná expozice v Národním muzeu lidového umění a tradic (Musée national des Arts et Traditions populaires) , která vedle jednotlivých komiksových obrázků ukazovala skutečné etnografické a archeologické artefakty. K příležitosti této expozice se konala také konference Společnosti pro francouzskou etnologii (Société d´Ethnologie française), která si kladla za cíl probádat tento fenomén ze všech možných úhlů pohledu. &lt;br /&gt;
Asterix byl v rámci zmíněné výstavy označen za současný mýtus, což u některých odborníků představovalo provokativní koncept, o to víc, že se komické vyprávění komiksu Asterix spojilo s národním mýtem o Vercingétorixovi. Pokud bychom však Asterixe nemohli považovat za současný mýtus, tak co jiného? Přesto, že se neprezentuje jako skutečná historická událost, tento příběh je jistým typem vyprávění o původu kultury francouzského obyvatelstva. Proto mýtus, jehož primární funkcí je právě toto vyprávění o původu, nehledě na jeho pravděpodobnost, může být také kategorií, do které tento komiks po právu náleží.&lt;br /&gt;
	Z pohledu narativní složky tohoto komiksu, je Vercingétorix dokonce několikrát zmiňován a jeho zachycení při skládání zbraní k Césarovým nohám se objevuje v dílech Asterix z Galie (1959) a Asterix a slavný štít (1967). Zároveň Asterix stejně jako příběh o Vercingétorixovi staví do popředí schopnost rezistence. Asterixe můžeme označit jako sociálního hrdinu, jehož skutky jsou podmíněné celým systémem, v němž on představuje jen jeden článek. Na rozdíl od toho Vercingétorix jako mýtický hrdina zaujímá centrální postavení a determinuje celý systém, který jej obklopuje. Pokud nás zajímá vnímání Vercingétorixe a Asterixe ve Francii, můžeme rozlišovat mezi dvěma druhy pravdivosti příběhu. Zatímco Vercingétorix je pro Francouze něčím, čemu musí věřit, jelikož se jedná o vyprávění, jež tvoří jejich historii. Asterix, představuje příběh, jemuž Francouzi věří s radostí. Jde totiž o vyprávění, ve kterém se Francie, dostatečně si jistá svou vlastní identitou, dokáže smát sama sobě.&lt;br /&gt;
	Příběh o Asterixovi tedy tvoří jistý doplněk k vyprávění o Vercingétorixovi a staví se tak na okraj národního mýtu. Vzhledem k tomu, že Asterix splňuje tři hlavní vlastnosti mýtu – jedná se o vyprávění o původu, které je nadčasové a kolektivní – můžeme jej na všeobecné rovině bez problémů charakterizovat jako mýtus. Přesto, že Asterix jako autorské dílo by se stricto sensu měl všem definicím mýtu vymykat, z pohledu recepce se jedná o dílo kolektivní, které v průběhu času zlidovělo. Mýtu se blíží také permanentním odkazováním na současnou společnost, kterým poukazuje na regionální a národní stereotypy. Vytváří tím zásobárnu témat blízkých kulturním mytologiím tak, jak je definuje Roland Barthes.&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Vera.Okenkova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Ml%C3%A9ko_a_ml%C3%A9%C4%8Dn%C3%A9_v%C3%BDrobky&amp;diff=16368</id>
		<title>Mléko a mléčné výrobky</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Ml%C3%A9ko_a_ml%C3%A9%C4%8Dn%C3%A9_v%C3%BDrobky&amp;diff=16368"/>
		<updated>2015-02-01T17:19:38Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Vera.Okenkova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;'''Dobytkářství''' je doloženo již od neolitu, v té době se však jednalo především o chov koz a ovcí, teprve později o hovězí dobytek. Ovce zároveň poskytovaly i textilní surovinu. S dobytkářstvím je nerozlučně spjato zemědělství. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Historie používání mléka ==&lt;br /&gt;
Mléko se objevuje i '''v mytologii všude na světě''' - např. posvátnost skotu je doložena ve všech velkých světových [[mytologie|mytologiích]] (př. Minotaurus, egyptský posvátný býk Apis, ...). U Slovanů pak údajně figuroval bůh Veles - bůh skotu. U nás se pak motiv posvátnosti dobytka objevuje i v báji o Přemyslu Čechovi - jeho volci. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Po celý středověk se hovězí dobytek choval i ve městech. To zaniká v renesanci. Např. Rokycan se ve své ''Postile'' věnoval stravě dětí ve městech, jsou podle něj hloupější a bledší než na venkově právě kvůli omezenější konzumaci mléka. Doktor Kopp pak ve svém ''Regimentu zdraví'' vypočítává trojí užitek mléka - sýření, mastnost a vodnatost (syrovátka). &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Od renesance je mléko považováno za nezbytnou složku stravy (především dětské). Od nepaměti se pak rozeznávají různé druhy mléka. Májové mléko a čerstvě nadojené jsou údajně nejlepší. Ale kyselé a zkvašené mléko patří k nejarchaičtějším pokrmům, hlavně na jihu. Jsou navíc zdravější a lépe stravitelné, navíc mají čistící účinky. &lt;br /&gt;
Pro vaření se používá jak mléko kyselé, tak sladké a i syrovátka. Syrovátka má navíc dietické a čistící účinky. V lidové kuchyni se mlékem mnohdy nahrazuje i omastek. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Základní způsoby zpracování mléka ==&lt;br /&gt;
=== Máslo ===&lt;br /&gt;
V [[lid|lidové]] kuchyni se máslo konzumovalo pouze zřídka, přestože produkce byla velká, ale většina byla určena pro trh. Jeho příprava byla ryze ženskou záležitostí. Proto ho i ženy prodávaly a peníze z toho jim patřily, ale očekávalo se, že je uloží na věno dcerám. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Máslo se '''stlouká ze smetany''' - z kyselé, případně i ze sladké, pak se mu ovšem říká čajové. Pracovní postup se dodnes prakticky nezměnil. Mléko se uložilo na chladné a suché místo v nádobě zvané hrnec slivák, tam se mléko nechalo, dokud nezkyslo, mezitím hospodyně sbírala smetanu, kterou přendávala do máselnice a stloukala ji. Potom se máslo vypralo, a pokud bylo určené pro trh, tak se nahrnulo do formičky, druhý den se ozdobilo něčím zeleným a poslalo na trh. Někdy se „uplácal“ bochánek a ten se přejel ozdobným válečkem. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
K procesu výroby se vázala řada [[magie|magických]] praktik, např. se přidalo pár kapek svěcené vody, nebo když to neprobíhalo optimálně, tak se máselnice podložila hřebenem - jedná se o klasickou podobnostní magii, čarodějnice, které škodí výrobě másla, musí nejprve spočítat všechny zuby hřebenu. Výroba másla byla považována za [[rituál|rituální]] úkon, při každém kroku bylo třeba přežehnání.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Existovala spousta typů máselnic. Smyslem bylo, aby se změnila konzistence tekutiny. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V době renesance se čerstvé máslo nekonzumovalo, bylo pouze pro '''zdravotní a kosmetické účely''' (třeba aby se člověk neopálil- samozřejmě šlo o praktiky vyšších vrstev; nebo se tělo a vlasy pomazaly jako ochrana proti hmyzu). Máslo určené ke konzumaci se konzervovalo - především solí. Nejběžnější součástí spíže bylo právě solené máslo. Solené se mohlo dále převařovat, šlo o tzv. přepouštění, na másle při zahřátí vzniká pěna (krajové názvy- čmerka, rantos, rankaš). Ta se sbírala a dávala se do samostatné nádoby. Takovéto máslo se pak mazalo na chleba nebo se dávalo slepicím.  &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Sýr ===&lt;br /&gt;
Slovo sýr má indoevropský původ, odvozuje se od slova &amp;quot;sur&amp;quot;, který znamená kyselý. Sýr je pak i rituální jídlem - např. svatební syrná kaše. Sýr patřil i k poddanským dávkám. Býval symbolickým darem nevěsty matce ženicha - jako symbol ženské práce.&lt;br /&gt;
 &lt;br /&gt;
Sýr figuruje i v městské kuchyni. Zde je neodmyslitelnou součástí jídla ve formě tzv. popojídky, tedy něco jako dezert (což se objevuje i v lidové kuchyni). V tradiční společnosti se vyráběly '''dva základní druhy sýrů''' - kyselý a sladký.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Kyselý sýr ==== &lt;br /&gt;
Jde o '''starší''', archaickou záležitost. Základem při jeho výrobě je tvaroh, ten se vyrábí '''z kyselého mléka''' (to je hustší a sladké). Kyselé mléko se pak dalo do hustého plátěného pytle (tvarožník). Ten se zavěsil a pod něj se umístila nádoba, do níž se chytala syrovátka, která z toho vykapávala. Tento krok se někdy urychloval na lisu na tvaroh (také krajové názvy- např. tužák). Vlastní tvaroh se prodal nebo se spotřeboval v domácnosti - připravovaly se z něj nejčastěji různé pomazánky (eliška, brián, toleranc, ...) nebo se nastrouhal jako nádivka do pečiva či byl doplňkem jako posypka na slaná i sladká jídla. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Když se tvaroh dál zpracovává, tak vzniká sýr. Ve staré češtině byla dokonce slova tvaroh a sýr synonymy - relikt nalezneme dnes v označení klasické lahůdky z Loštic - olomoucké tvarůžky či syrečky. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Tvaroh se nasolil, přidal se kmín nebo další ingredience. Hmota se pak přendala do plátna a do hrnce, kde se nechala zrát. Takto vzniklý sýr se mazal na chleba. Někdy se z něj vařila i polévka, které se říkalo syrnice či syrňačka. Tento sýr se mohl i svařit, tak vznikaly základy pro tavené sýry, ale pro lidovou kuchyni to nebylo příliš typické. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Nejčastěji se ze sýra '''vytvarovaly homolky''' (nepostradatelná součást lidové kuchyně), které se pak nechaly uschnout. Pro tento účel měly v domácnostech hospodyně speciální klícky nebo poklopy. Takto se sýr uskladnil na suchém místě, v případě potřeby se sýr nastrouhal (např. na zahuštění polévek). Někdy se sýr smíchal ještě s tvarohem a tak se uskladnil. Avšak existovaly regionální odchylky - např. moravský spížkový sýr, kde se místo homolek tvarovaly válečky, ty se prokládaly tvarohem a celé se to nechalo zrát na seníku, kde byla stabilní teplota a vlhkost. Nebo zmiňované (olomoucké) tvarůžky ty se připravují z odtučněného mléka, smetana už je sebraná. Jejich základem je tvaroh, z něho se ručně vytvarují části, které se suší, obracejí se a pak se omývají v syrovátce, uloží se do černého hliněného hrnce. Nakonec se zalijí slanou vodou, zakryjí se ořechovým listím a nechají se zrát - do sklepa, předtím se na to dá dýnko (poklička). Tvarůžky byly žádaným produktem již za 30- leté války. 	&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Sladký sýr ====&lt;br /&gt;
Vyrábí se '''přímo z mléka (tučného)''', které se po nadojení sráželo pomocí syřidla a tím došlo k okamžité reakci. Syřidla se používala rostlinná i živočišná - např. šťáva z fíkovníku (st. Řekové), u nás třeba šťovík, kopřiva, moruše; ale i žaludeční šťávy zvířat. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Z vysrážené hmoty se pak vyrábí sladké sýry - ve střední Evropě jde třeba o brynzu (z ovčího mléka), románské národy pak vyrábí sladké sýry také z ovčího ale i z kravského mléka. Sladké sýry se dají i napařovat. Postupy jsou různé, dnes jsou vesměs chráněny patenty.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V renesanční městské kuchyni byly oblíbené tzv. maldříky. Lékaři před nimi však varovali. Ovčí sýr a žinčica (syrovátka z ovčího mléka) pak ještě v meziválečné době léčily tuberkulózu.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Zdroje==&lt;br /&gt;
=== Zdroj ===&lt;br /&gt;
ŠTĚPÁNOVÁ, Irena. ''Lidová strava v kulturněhistorickém kontextu''. Přednášky Ústavu etnologie FF UK, LS 2011/2012&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Doporučená literatura a další zdroje ===&lt;br /&gt;
* ''Antropology of Food and Habits'', Paris 1975&lt;br /&gt;
* ''Food in Perspective'', Edinburg 1981&lt;br /&gt;
* ''European Food History'', New York 1992&lt;br /&gt;
* Beranová M., ''Chléb a sýr u českých Slovanů''. Archeologické rozhledy 1990, r.42, s. 398-401&lt;br /&gt;
* Beranová M., ''Jídlo a pití za Rudolfa II''., Praha 1997&lt;br /&gt;
* Douglas M., ''Complexité culturelle: cuisin et société.'' Paris, Sociétés, 1988, č. 19&lt;br /&gt;
* Stoličná R., ''Jedlá a nápoje našich predkov'', Bratislava 1991&lt;br /&gt;
* Štěpánová, Irena. ''Lidová strava v kulturněhistorickém kontextu''. Přednášky Ústavu etnologie FF UK, LS 2011/2012&lt;br /&gt;
* Úlehlová-Tilschová M., ''Česká strava lidová'', Praha 2011&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Etnologie]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Vera.Okenkova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Ml%C3%A9ko_a_ml%C3%A9%C4%8Dn%C3%A9_v%C3%BDrobky&amp;diff=16367</id>
		<title>Mléko a mléčné výrobky</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Ml%C3%A9ko_a_ml%C3%A9%C4%8Dn%C3%A9_v%C3%BDrobky&amp;diff=16367"/>
		<updated>2015-02-01T17:16:08Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Vera.Okenkova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;'''Dobytkářství''' je doloženo již od neolitu, v té době se však jednalo především o chov koz a ovcí, teprve později o hovězí dobytek. Ovce zároveň poskytovaly i textilní surovinu. S dobytkářstvím je nerozlučně spjato zemědělství. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Historie používání mléka ==&lt;br /&gt;
Mléko se objevuje i '''v mytologii všude na světě''' - např. posvátnost skotu je doložena ve všech velkých světových [[mytologie|mytologiích]] (př. Minotaurus, egyptský posvátný býk Apis, ...). U Slovanů pak údajně figuroval bůh Veles - bůh skotu. U nás se pak motiv posvátnosti dobytka objevuje i v báji o Přemyslu Čechovi - jeho volci. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Po celý středověk se hovězí dobytek choval i ve městech. To zaniká v renesanci. Např. Rokycan se ve své ''Postile'' věnoval stravě dětí ve městech, jsou podle něj hloupější a bledší než na venkově právě kvůli omezenější konzumaci mléka. Doktor Kopp pak ve svém ''Regimentu zdraví'' vypočítává trojí užitek mléka - sýření, mastnost a vodnatost (syrovátka). &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Od renesance je mléko považováno za nezbytnou složku stravy (především dětské). Od nepaměti se pak rozeznávají různé druhy mléka. Májové mléko a čerstvě nadojené jsou údajně nejlepší. Ale kyselé a zkvašené mléko patří k nejarchaičtějším pokrmům, hlavně na jihu. Jsou navíc zdravější a lépe stravitelné, navíc mají čistící účinky. &lt;br /&gt;
Pro vaření se používá jak mléko kyselé, tak sladké a i syrovátka. Syrovátka má navíc dietické a čistící účinky. V lidové kuchyni se mlékem mnohdy nahrazuje i omastek. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Základní způsoby zpracování mléka ==&lt;br /&gt;
=== Máslo ===&lt;br /&gt;
V [[lid|lidové]] kuchyni se máslo konzumovalo pouze zřídka, přestože produkce byla velká, ale většina byla určena pro trh. Jeho příprava byla ryze ženskou záležitostí. Proto ho i ženy prodávaly a peníze z toho jim patřily, ale očekávalo se, že je uloží na věno dcerám. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Máslo se stlouká ze smetany - z kyselé, případně i ze sladké, pak se mu ovšem říká čajové. Pracovní postup se dodnes prakticky nezměnil. Mléko se uložilo na chladné a suché místo v nádobě zvané hrnec slivák, tam se mléko nechalo, dokud nezkyslo, mezitím hospodyně sbírala smetanu, kterou přendávala do máselnice a stloukala ji. Potom se máslo vypralo, a pokud bylo určené pro trh, tak se nahrnulo do formičky, druhý den se ozdobilo něčím zeleným a poslalo na trh. Někdy se „uplácal“ bochánek a ten se přejel ozdobným válečkem. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
K procesu výroby se vázala řada [[magie|magických]] praktik, např. se přidalo pár kapek svěcené vody, nebo když to neprobíhalo optimálně, tak se máselnice podložila hřebenem - jedná se o klasickou podobnostní magii, čarodějnice, které škodí výrobě másla, musí nejprve spočítat všechny zuby hřebenu. Výroba másla byla považována za [[rituál|rituální]] úkon, při každém kroku bylo třeba přežehnání.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Existovala spousta typů máselnic. Smyslem bylo, aby se změnila konzistence tekutiny. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V době renesance se čerstvé máslo nekonzumovalo, bylo pouze pro zdravotní a kosmetické účely (třeba aby se člověk neopálil- samozřejmě šlo o praktiky vyšších vrstev; nebo se tělo a vlasy pomazaly jako ochrana proti hmyzu). Máslo určené ke konzumaci se konzervovalo - především solí. Nejběžnější součástí spíže bylo právě solené máslo. Solené se mohlo dále převařovat, šlo o tzv. přepouštění, na másle při zahřátí vzniká pěna (krajové názvy- čmerka, rantos, rankaš). Ta se sbírala a dávala se do samostatné nádoby. Takovéto máslo se pak mazalo na chleba nebo se dávalo slepicím.  &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Sýr ===&lt;br /&gt;
Slovo sýr má indoevropský původ, odvozuje se od slova &amp;quot;sur&amp;quot;, který znamená kyselý. Sýr je pak i rituální jídlem - např. svatební syrná kaše. Sýr patřil i k poddanským dávkám. Býval symbolickým darem nevěsty matce ženicha - jako symbol ženské práce.&lt;br /&gt;
 &lt;br /&gt;
Sýr figuruje i v městské kuchyni. Zde je neodmyslitelnou součástí jídla ve formě tzv. popojídky, tedy něco jako dezert (což se objevuje i v lidové kuchyni). V tradiční společnosti se vyráběly '''dva základní druhy sýrů''' - kyselý a sladký.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Kyselý sýr ==== &lt;br /&gt;
Jde o starší, archaickou záležitost. Základem při jeho výrobě je tvaroh, ten se vyrábí z kyselého mléka (to je hustší a sladké). Kyselé mléko se pak dalo do hustého plátěného pytle (tvarožník). Ten se zavěsil a pod něj se umístila nádoba, do níž se chytala syrovátka, která z toho vykapávala. Tento krok se někdy urychloval na lisu na tvaroh (také krajové názvy- např. tužák). Vlastní tvaroh se prodal nebo se spotřeboval v domácnosti - připravovaly se z něj nejčastěji různé pomazánky (eliška, brián, toleranc, ...) nebo se nastrouhal jako nádivka do pečiva či byl doplňkem jako posypka na slaná i sladká jídla. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Když se tvaroh dál zpracovává, tak vzniká sýr. Ve staré češtině byla dokonce slova tvaroh a sýr synonymy - relikt nalezneme dnes v označení klasické lahůdky z Loštic - olomoucké tvarůžky či syrečky. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Tvaroh se nasolil, přidal se kmín nebo další ingredience. Hmota se pak přendala do plátna a do hrnce, kde se nechala zrát. Takto vzniklý sýr se mazal na chleba. Někdy se z něj vařila i polévka, které se říkalo syrnice či syrňačka. Tento sýr se mohl i svařit, tak vznikaly základy pro tavené sýry, ale pro lidovou kuchyni to nebylo příliš typické. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Nejčastěji se ze sýra vytvarovaly homolky (nepostradatelná součást lidové kuchyně), které se pak nechaly uschnout. Pro tento účel měly v domácnostech hospodyně speciální klícky nebo poklopy. Takto se sýr uskladnil na suchém místě, v případě potřeby se sýr nastrouhal (např. na zahuštění polévek). Někdy se sýr smíchal ještě s tvarohem a tak se uskladnil. Avšak existovaly regionální odchylky - např. moravský spížkový sýr, kde se místo homolek tvarovaly válečky, ty se prokládaly tvarohem a celé se to nechalo zrát na seníku, kde byla stabilní teplota a vlhkost. Nebo zmiňované (olomoucké) tvarůžky ty se připravují z odtučněného mléka, smetana už je sebraná. Jejich základem je tvaroh, z něho se ručně vytvarují části, které se suší, obracejí se a pak se omývají v syrovátce, uloží se do černého hliněného hrnce. Nakonec se zalijí slanou vodou, zakryjí se ořechovým listím a nechají se zrát - do sklepa, předtím se na to dá dýnko (poklička). Tvarůžky byly žádaným produktem již za 30- leté války. 	&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Sladký sýr ====&lt;br /&gt;
Vyrábí se přímo z mléka (tučného), které se po nadojení sráželo pomocí syřidla a tím došlo k okamžité reakci. Syřidla se používala rostlinná i živočišná - např. šťáva z fíkovníku (st. Řekové), u nás třeba šťovík, kopřiva, moruše; ale i žaludeční šťávy zvířat. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Z vysrážené hmoty se pak vyrábí sladké sýry - ve střední Evropě jde třeba o brynzu (z ovčího mléka), románské národy pak vyrábí sladké sýry také z ovčího ale i z kravského mléka. Sladké sýry se dají i napařovat. Postupy jsou různé, dnes jsou vesměs chráněny patenty.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V renesanční městské kuchyni byly oblíbené tzv. maldříky. Lékaři před nimi však varovali. Ovčí sýr a žinčica (syrovátka z ovčího mléka) pak ještě v meziválečné době léčily tuberkulózu.&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Vera.Okenkova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Ml%C3%A9ko_a_ml%C3%A9%C4%8Dn%C3%A9_v%C3%BDrobky&amp;diff=16366</id>
		<title>Mléko a mléčné výrobky</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Ml%C3%A9ko_a_ml%C3%A9%C4%8Dn%C3%A9_v%C3%BDrobky&amp;diff=16366"/>
		<updated>2015-02-01T17:01:47Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Vera.Okenkova: Založena nová stránka s textem „'''Dobytkářství''' je doloženo již od neolitu, v té době se však jednalo především o chov koz a ovcí, teprve později o hovězí dobytek. Ovce …“&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;'''Dobytkářství''' je doloženo již od neolitu, v té době se však jednalo především o chov koz a ovcí, teprve později o hovězí dobytek. Ovce zároveň poskytovaly i textilní surovinu. S dobytkářstvím je nerozlučně spjato zemědělství. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Historie používání mléka ==&lt;br /&gt;
Mléko se objevuje i '''v mytologii všude na světě''' - např. posvátnost skotu je doložena ve všech velkých světových [[mytologie|mytologiích]] (př. Minotaurus, egyptský posvátný býk Apis, ...). U Slovanů pak údajně figuroval bůh Veles - bůh skotu. U nás se pak motiv posvátnosti dobytka objevuje i v báji o Přemyslu Čechovi - jeho volci. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Po celý středověk se hovězí dobytek choval i ve městech. To zaniká v renesanci. Např. Rokycan se ve své ''Postile'' věnoval stravě dětí ve městech, jsou podle něj hloupější a bledší než na venkově právě kvůli omezenější konzumaci mléka. Doktor Kopp pak ve svém ''Regimentu zdraví'' vypočítává trojí užitek mléka - sýření, mastnost a vodnatost (syrovátka). &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Od renesance je mléko považováno za nezbytnou složku stravy (především dětské). Od nepaměti se pak rozeznávají různé druhy mléka. Májové mléko a čerstvě nadojené jsou údajně nejlepší. Ale kyselé a zkvašené mléko patří k nejarchaičtějším pokrmům, hlavně na jihu. Jsou navíc zdravější a lépe stravitelné, navíc mají čistící účinky. &lt;br /&gt;
Pro vaření se používá jak mléko kyselé, tak sladké a i syrovátka. Syrovátka má navíc dietické a čistící účinky. V lidové kuchyni se mlékem mnohdy nahrazuje i omastek. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Základní způsoby zpracování mléka ==&lt;br /&gt;
=== Máslo ===&lt;br /&gt;
V [[lid|lidové]] kuchyni se máslo konzumovalo pouze zřídka, přestože produkce byla velká, ale většina byla určena pro trh. Jeho příprava byla ryze ženskou záležitostí. Proto ho i ženy prodávaly a peníze z toho jim patřily, ale očekávalo se, že je uloží na věno dcerám. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Máslo se stlouká ze smetany - z kyselé, případně i ze sladké, pak se mu ovšem říká čajové. Pracovní postup se dodnes prakticky nezměnil. Mléko se uložilo na chladné a suché místo v nádobě zvané hrnec slivák, tam se mléko nechalo, dokud nezkyslo, mezitím hospodyně sbírala smetanu, kterou přendávala do máselnice a stloukala ji. Potom se máslo vypralo, a pokud bylo určené pro trh, tak se nahrnulo do formičky, druhý den se ozdobilo něčím zeleným a poslalo na trh. Někdy se „uplácal“ bochánek a ten se přejel ozdobným válečkem. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
K procesu výroby se vázala řada [[magie|magických]] praktik, např. se přidalo pár kapek svěcené vody, nebo když to neprobíhalo optimálně, tak se máselnice podložila hřebenem - jedná se o klasickou podobnostní magii, čarodějnice, které škodí výrobě másla, musí nejprve spočítat všechny zuby hřebenu. Výroba másla byla považována za [[rituál|rituální]] úkon, při každém kroku bylo třeba přežehnání.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Existovala spousta typů máselnic. Smyslem bylo, aby se změnila konzistence tekutiny. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V době renesance se čerstvé máslo nekonzumovalo, bylo pouze pro zdravotní a kosmetické účely (třeba aby se člověk neopálil- samozřejmě šlo o praktiky vyšších vrstev; nebo se tělo a vlasy pomazaly jako ochrana proti hmyzu). Máslo určené ke konzumaci se konzervovalo - především solí. Nejběžnější součástí spíže bylo právě solené máslo. Solené se mohlo dále převařovat, šlo o tzv. přepouštění, na másle při zahřátí vzniká pěna (krajové názvy- čmerka, rantos, rankaš). Ta se sbírala a dávala se do samostatné nádoby. Takovéto máslo se pak mazalo na chleba nebo se dávalo slepicím.  &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
2) SÝR&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Slovo sýr má indoevropský základ, od slova SUR, který znamená kyselý. Sýr je pak i rituální jídlem - např. svatební syrná kaše. Sýr patřil i k poddanským dávkám. Býval symbolickým darem nevěsty matce ženicha - jako symbol ženské práce. &lt;br /&gt;
Sýr figuruje i v městské kuchyni. Zde je neodmyslitelnou součástí jídla ve formě tzv. popojídky, tedy něco jako dezert (což se objevuje i v lidové kuchyni). V tradiční společnosti se vyráběly dva základní druhy sýrů- kyselý a sladký.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
a) kyselý - jde o starší, archaickou záležitost. Základem při jeho výrobě je tvaroh, ten se vyrábí z kyselého mléka (to je hustší a sladké), to se dalo do hustého plátěného pytle (tvarožník). Ten se zavěsil někam a pod něj se umístila nádoba, do níž se chytala syrovátka, která z toho vykapávala. Tento krok se někdy urychloval na lisu na tvaroh (také krajové názvy- např. tužák). Vlastní tvaroh se prodal nebo se spotřeboval v domácnosti - připravovaly se z něj nejčastěji různé pomazánky (eliška, brián, toleranc, …) nebo se nastrouhal jako nádivka do pečiva, nebo byl i doplňkem jako posypka na slané i sladké jídlo. &lt;br /&gt;
	       Když se tvaroh dál zpracovává, tak vzniká sýr. Ve staré češtině byla dokonce slova tvaroh a sýr synonyma- relikt nalezneme dnes v označení klasické lahůdky z Loštic- olomoucké tvarůžky či syrečky. &lt;br /&gt;
		Tvaroh se nasolil, přidal se kmín nebo další ingredience, to se přendalo do plátna a do hrnce, kde se to nechalo zrát. Takto vzniklý sýr se pak mazal na chleba. Někdy se z něj vařila i polévka, které se říkalo syrnice či syrňačka. Tento sýr se mohl i svařit, tak vznikaly základy pro tavené sýry, ale pro lidovou kuchyni to nebylo příliš typické. &lt;br /&gt;
		Nejčastěji se ze sýra vytvarovaly homolky (nepostradatelná součást lidové kuchyně), které se pak nechaly uschnout, pro tento účel měly v domácnostech hospodyně speciální klícky nebo poklopy. Takto se sýr uskladnil na suchém místě, v případě potřeby se sýr nastrouhal (např. na zahuštění polévek). Někdy se sýr smíchal ještě s tvarohem a tak se uskladnil. Avšak existovaly regionální odchylky- např. moravský spížkový sýr- místo homolek se tvarovaly válečky, ty se prokládaly tvarohem a celé se to nechalo zrát na seníku, kde byla stabilní teplota a vlhkost. Nebo zmiňované (olomoucké) tvarůžky ty se připravují z odtučněného mléka, smetana už je sebraná. Jejich základem je tvaroh, z něho se ručně upleskají tvary, ty se suší, obracejí se a pak se omývají v syrovátce, uloží se do černého hliněného hrnce, to se zalije slanou vodou, zakryje se to ořechovým listím a nechá se zrát - do sklepa, předtím se na to dá dýnko (poklička). Tvarůžky byly žádaným produktem již za 30- leté války. 	&lt;br /&gt;
 &lt;br /&gt;
b) sladký- vyrábí se přímo z mléka (tučného), po nadojení se sráželo pomocí syřidla, došlo k okamžité reakci. Syřidla se používala rostlinná i živočišná - např. šťáva z fíkovníku (st. Řekové), u nás třeba šťovík, kopřiva, moruše; ale i žaludeční šťávy zvířat. &lt;br /&gt;
		Z vysrážené hmoty se pak vyrábí sladké sýry- ve střední Evropě jde třeba o bryndzu (z ovčího mléka), románské národy pak vyrábí sladké sýry také z ovčího ale i z kravského mléka. Sladké sýry se dají i napařovat. Postupy jsou různé, dnes jsou vesměs chráněny patenty.&lt;br /&gt;
		V renesanční městské kuchyni byly oblíbené tzv. maldříky. Lékaři před nimi však varovali. Ovčí sýr a žinčica (syrovátka z ovčího mléka) pak ještě v meziválečné době léčily tuberkulózu.&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Vera.Okenkova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Port%C3%A1l:Lidov%C3%A1_strava_v_kulturn%C4%9B_historick%C3%A9m_kontextu&amp;diff=16365</id>
		<title>Portál:Lidová strava v kulturně historickém kontextu</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Port%C3%A1l:Lidov%C3%A1_strava_v_kulturn%C4%9B_historick%C3%A9m_kontextu&amp;diff=16365"/>
		<updated>2015-02-01T16:49:25Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Vera.Okenkova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&amp;lt;!-- Portál: Etnologie&lt;br /&gt;
****** Upozornění! ******&lt;br /&gt;
Prosím, neváhejte s přispíváním do tohoto portálu. Pokud se ve struktuře nevyznáte a máte chuť s ním pracovat, obraťte se na jakéhokoliv člena redakce. Budeme Vám vděční za jakoukoliv pozitivní úpravu. &lt;br /&gt;
--&amp;gt;&lt;br /&gt;
* [[Strava a náboženství|Strava a náboženství]]&lt;br /&gt;
* [[Vegetariánství|Vegetariánství]]&lt;br /&gt;
* [[Strava a sběračství|Strava a sběračství]]&lt;br /&gt;
* [[Včelařství, lov a rybolov|Včelařství, lov a rybolov]]&lt;br /&gt;
* [[Obiloviny a chléb|Obiloviny a chléb]]&lt;br /&gt;
* [[Mléko a mléčné výrobky|Mléko a mléčné výrobky]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Etnologie]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Vera.Okenkova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Obiloviny_a_chl%C3%A9b&amp;diff=16361</id>
		<title>Obiloviny a chléb</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Obiloviny_a_chl%C3%A9b&amp;diff=16361"/>
		<updated>2015-02-01T10:22:11Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Vera.Okenkova: Založena nová stránka s textem „Pěstování obilnin je podmíněno znalostí '''zemědělství''', které zase vyžaduje usedlého člověka. Říká se, že zemědělství vynalezla že…“&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;Pěstování obilnin je podmíněno znalostí '''zemědělství''', které zase vyžaduje usedlého člověka. Říká se, že zemědělství vynalezla žena. Když se nezdařil lov, tak našla alespoň nějaká semínka. Obilniny jsou ve skutečnosti zušlechtěnými trávami, které se tak staly a jsou dodnes základem lidské stravy všude na světě. Zemědělství k sobě váže celou technologii nástrojů spojených s pěstováním obilí i dalších plodin.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Druhy obilovin ==&lt;br /&gt;
=== Proso ===&lt;br /&gt;
Proso bylo dříve jednou z nejrozšířenějších obilnin. Pěstovaly ho už nejstarší civilizace - Starověký Egypt nebo Mezopotámie. Do Evropy přišlo proso z Asie. Druhá cesta vedla přes Řecko. Z 10. století máme doklady o jeho pěstování a zpracování u starých Slovanů. Ibrahim Ibn Jakub zaznamenal rituál okolo žní, při němž se pozvedala nádoba s prosem a děkovalo se za úrodu. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dnes je proso už však pouze podřadnou obilovinou. Vyšlechtěno bylo v řadě odrůd. Proso může být zpracováváno řadou způsobů. Jednotlivé odrůdy mají vlastní názvy. Např. bér označuje italské proso, které je někdy označováno také jako vlašský bér. Ten je vynikající pro výrobu jáhlů, jednoho z pilířů stravy ve středověku. '''Jáhly''' jsou prosné obilky potlučené v hmoždíři (už zbavené slupek, kterým se říká pluhy nebo pluchy) a prosáté. Ale šlo o dost složitý proces, proto byly jáhly postupně vytlačeny ovsem a později i bramborami. Obvyklou úpravou jáhlů byly '''kaše''', '''placky''' nebo '''polévky''' (jedná se o euroasijskou záležitost). Jáhly obsahují uhlovodany, bílkoviny a hodně tuku (5%), a právě proto rychle žluknou, je tedy třeba je zakonzervovat. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Proso je teplomilné, rychle dozrává, avšak je třeba vystihnout pravý moment sklizně. Obilky pak mají tendenci vypadávat a dochází tak k velkým ztrátám. Proto není divu, že naši předci od jeho pěstování postupně upouštěli. Prosné obilky se loupaly na speciálních vyhloubených kamenech (jahelky, stupy), pak se prosívaly síty různé hustoty a tak se třídily podle velikosti. Dále se tloukly ve stupách, získaná mouka se pak sušila, aby nežlukla.&lt;br /&gt;
 &lt;br /&gt;
Další rozšířenou odrůdou prosa je '''rosička tmavá''', zmiňuje se o ní i Matioli ve svém herbáři (16. století). U nás se pěstovala hlavně v Polabí, dnes je však považována za plevel. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Latinský název pro proso je panium, od něho je odvozen název pro '''chléb - panis'''. Z toho se usuzuje, že první chléb (v antice určitě) byl z prosa. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Ječmen ===&lt;br /&gt;
Ječmen je druhou nejstarší obilninou. Ve staré češtině a podobně i v dalších slovanských jazycích se proso nazývalo pražmo, bražmo, brašmo, to může znamenat i také rozmělněné obilí, někdy i název pro pokrm. První výskyt slova v písemné podobě je datován do 10. století. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Ječmen má mnoho způsobů využití. Je nenáročnou a přizpůsobivou rostlinou, pěstoval se už ve Starověkém Egyptě a v Mezopotámii. Již v té době byl potravinářskou surovinou i '''pro výrobu piva'''. Oblíbený byl ječmen i v antice a staré Palestině, v Bibli o něm nalezneme řadu zmínek. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Velmi starým a všelidským způsobem konzervace bylo '''pražení obilek''', k tomu byl potřeba jen plochý kámen rozpálený nad ohněm. Takto upravené obilky jsou stravitelnější a chutnější. Ale k setí se musela část obilek ponechat. Zároveň jde o velmi efektivní metodu konzervace, někdy se pražilo hned po sklizni v celých klasech, sláma shořela a zůstaly pouze obilky. Tento způsob úpravy zrna je pravděpodobně nejstarší. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Z ječmene se odedávna vyráběly kroupy. Dokonce se tato činnost natolik specializovala, že existovala samostatná profese krupaře. Krupařství bylo velice rozšířené ve středověku, ale existovalo už v antice. Původně se kroupy vyráběly na ručních kamenných mlýnech. Čerstvé zrno se opařilo, usušilo a prosálo a pak následovalo drcení. Poté se prosilo na sítech (různé hustoty). Krupařství se v lidovém prostředí udrželo minimálně do přelomu 19. a 20. století, nejdéle pak v Pošumaví a na Valašsku. Klasickou úpravou byly '''kaše''' a '''nádivky''' - např. nastavovaná kaše, kočičí tanec.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Žito a pšenice ===&lt;br /&gt;
Žito a pšenice představují '''hlavní chleboviny'''. Avšak vařily se z nich '''i kaše''', což je druhým nejstarší způsob zpracování obilnin (první je pražení). Jedná se o velmi archaický pokrm, vyskytující se především v rituálním menu - štědrovečerní večeře (jakákoli kaše - hrachová, krupičná), svatební hostina (také často krupičná kaše) atd.&lt;br /&gt;
Když se kašovitá hmota rozprostře na rozpálený kámen, tak vznikne placka. Když se do kaše přidá kvásek, vzniká chléb. Dodnes se žito a pšenice zpracovávají většinou pro pečení chleba, ale i jako krupice nebo destiláty.&lt;br /&gt;
Obilky obsahují 10% bílkovin, 75% uhlovodanů, lepek a tuk. Díky lepku jsou vhodné pro pečení. &lt;br /&gt;
Regionálně se názvy pšenice a žito zaměňují (slovenština - žito=pšenice, žitný ostrov; ale zaměňování i na Moravě). Název žito vystihuje vždy tu plodinu, která se v regionu nejvíce pěstuje - Čechy-žito, Morava-pšenice (ale říká se jí žito).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* '''Žito''' - Žito je nepříliš náročné, je z něj vysoce jakostní sláma. Rychle zraje, sklízí se jako první, to je vhodné i pro koordinaci zemědělských prací. Proto je možné pole, na kterém rostlo žito, pak využít ještě jednou v dalším vegetačním cyklu. V Evropě je však žito velmi mladou plodinou, dostává se sem až v době bronzové, k jeho rozšíření došlo v době halštatské. V antice se ještě nepěstovalo. Do Evropy přišlo z východu prostřednictvím Skytů, Sarmatů přes Slovany. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* '''Pšenice''' - Pšenice je prastarou, ale velmi náročnou a choulostivou obilovinou. Bylo vyšlechtěno mnoho druhů. Pšenice se pěstovala již ve staré Číně, Starověkém Egyptě a v Mezopotámii. I na našem území je zaznamenána řada prehistorických dokladů jejího pěstování. Avšak většího rozšíření se jí dostalo až ve 20. století, kdy se stala hlavní pěstovanou obilninou - s tím souvisí i rozvoj mlynářství. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Oves ===&lt;br /&gt;
Oves je mladší obilninou, do Evropy přichází v době bronzové z východu. Římané ho znali, ale pěstovali ho pouze pro dobytek. Je vhodný i pro přípravu kaše, lehce se rozvaří. V Evropě se tradice '''ovesných kaší''' udržela na východě, zkyslá kaše se pak používala pro přípravu placek. Ovesná mouka se k běžnému pečení nehodí. Kvůli tomu od něj střední Evropa brzy ustupuje, krmí se jím také jen dobytek. Od 18. století je vytlačován jinými plodinami, ještě v josefinském katastru převažuje z obilnin žito a hned za ním je oves. Matioli píše, že je ho u nás hodně, vaří se i kroupy, ale v podstatě jde o ovesné vločky (roubenina). &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Pohanka ===&lt;br /&gt;
Pohanka není obilninou, ale '''rdesnovitou rostlinou'''. Jednou z častých odrůd je tzv. tatarka, která je otužilejší. Přišla k nám z východu v dobách mongolsko-tatarských nájezdů. Rychle zdomácněla ve Francii a v Německu, v českých zemích ale moc ne, maximálně regionálně.  Její hlavní rozšíření v Evropě spadá do 15. století. Typickou rostlinou je v Rusku, kde se z ní vaří tzv. černá kaše nebo palačinky (bliny).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pohance se dostalo i folklorních ohlasů - pohádka o princezně Krupničce, kterou zajali Tataři, čarodějnice ji chtěla zachránit, tak jí proměnila v malé semínko, ale pak už z něj nedokázala zpět vykouzlit princeznu, tak ho zasadila a vyrostla pohanka. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pohanka bývala i náhražkovou surovinou pro '''výrobu chleba'''. Na jihovýchodní Moravě se z ní '''vařila i kaše''' - pohančená kaše, v Čechách výrazně méně. Nejvíce se v českých zemích konzumovala v dobách 30leté války. Pohanka je nenáročnou, ale choulostivou rostlinou, obzvláště citlivá je na mráz.    &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Kukuřice ==&lt;br /&gt;
Kukuřice se dostala do Evropy počátkem 16. století. Dnes je po pšenici v celosvětovém měřítku nejrozšířenější obilninou. Lze z ní lisovat '''olej''', listy se pak využívaly na '''píci'''. Uplatňuje se i '''v lidové umělecké tvorbě''' - kukuřičné šustí. U nás se pěstovala v 18. a 19. století na jižní Moravě, tedy v teplejších krajích. V lidové kuchyni však nehrála velkou roli, paradoxně se však dostala do valašské kuchyně. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Chléb ==&lt;br /&gt;
=== Historie chleba ===&lt;br /&gt;
Jako vykynutá placka starý asi '''6 tisíc let'''. 1. opravdový kvašený chléb pekly pravděpodobně staří Egypťané. Zároveň zde figuroval jako platidlo, mzda byla mnohdy vyplácena právě chlebem. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Jeho význam se odráží i ve [[Folklor|folkloru]] a [[Mytologie|mytologii]]. Existuje řada příběhů a mýtů o jeho vzniku. V řeckém mýtu nepořádná hospodyně špatně umyla misku, v níž se dělala placka. Pak ve stejné nádobě připravovala těsto na další placku a ono vykynulo a všem to zachutnalo. I u nás se do poloviny 20. století nechával '''kvásek''' - zbytek starého těsta - 10-14 dní. Toto je prastarý všelidský způsob, postupně ho nahradily pivovarské kvasnice, dnes pekařské.&lt;br /&gt;
 &lt;br /&gt;
Chléb byl znám i v antice. Ze Starého Říma máme doklady o chlebu, nejdražší byl panis sigilienus (bílý chléb), když se do těsta přimíchalo trochu otrub, tak vznikl panis segundus. Městská chudina a otroci pak konzumovali panis dulus, tedy nejméně kvalitní chléb. Římský chléb měl spíše tvar koláče, byl 4 cm vysoký. Za dob císaře Augusta bylo v Římě na 400 pekáren, které vedli muži. Ale každá matrona uměla péct chléb a někdy to i dělala.  Od Římanů to okoukali Galové a také se ho naučili péct, začali navíc na kynutí používat pivovarské kvasnice.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
U nás je ve zvyku, že je '''chléb pšenično-žitný'''. V minulosti se objevoval chléb ječný, bramborový, hrachový. Pečivo z bílé mouky bylo dlouho na venkově chápáno jako luxus či dokonce jako lék - nové, drahé, proto léčivé. Dlouho se totiž preferovala tmavá mouka. Koncem 19. století se v Evropě objevují americké mlýny (parní a později i elektircké), kvůli tomu se začne produkovat velké množství bílé mouky, bílé pečivo proto zlevňuje. U nás se bílé mouce říkalo uherská. Je více odolná a nekazí se. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vedle chleba se však i nadále pekly placky, tato rovnováha byla porušena v době renesance a později '''od 18. století''' již začíná dominovat '''v Evropě chléb'''. Zikmund Winter tvrdí, že už v 15. a 16. století byl chléb jednou z hlavních složek potravy. V nejchudších oblastech od 18. století převládá konzumace brambor.&lt;br /&gt;
 &lt;br /&gt;
Druhy chleba se liší geograficky - a v podstatě to platí dodnes. Na jihu a západě Evropy se peče bílý, ve střední Evropě smíšený (pšenično-žitný) a ve východní Evropě tmavý chléb. &lt;br /&gt;
 &lt;br /&gt;
=== Etnografie chleba === &lt;br /&gt;
Pečení chleba je [[archetyp|archetypální]] činností, jedná se o '''archetyp ženské práce.''' Pečení chleba byl [[rituál]]. Patřilo to ke všeobecnému vzdělání každé ženy. Tato činnost byla náročná i fyzicky. Žena se při pečení chleba nesměla rušit, a když někdo vstoupil do místnosti, musel chlebu požehnat. Chléb byl považován za Boží dar (ohlas v pohádkách). Chléb měl i obrovskou '''symboliku v křesťanství'''. Hosté se vítali chlebem a solí. Jeho posvátnost se promítla i do lidové mluvy - všechno i člověk má hubu, avšak pec má ústa.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Chléb se upravoval i tepelně, pekly se topinky (suché nebo na másle). V případě dvakrát pečeného chleba se prý umocňovala jeho síla. Chléb se jedl i ke kaším, polévkách, prakticky ke všem pokrmům - con panadium (zvyk konzumace chleba s jakýmkoli jídlem). To bylo běžné i ve vyšších kruzích. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vznikla i specializovaná profese pekařů, u nás se zakládají '''pekařské cechy''' v době posledních Přemyslovců. Vedle běžných pekařů existovali ještě tzv. pecnáři či plachetníci, tedy pekaři, kteří směli péct pouze horší chléb (tmavý, režný - někdy se mu říkalo i popeněžní, tedy že stál jeden peníz). Avšak nadále ho samozřejmě pekly i hospodyně a to i ve městě. Dokonce podle výzkumu z 50. let 20. století se v jižních Čechách nacházely hospodyně, které chléb ještě pekly doma.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Chléb se zadělával v '''díži''', která stála na zemi, měla průměr okolo metru. Tato dřevěná nádoba byla považována za posvátnou. Stavěla se do ní nevěsta při oblékání. Při požáru se vynášela jako první.&lt;br /&gt;
 &lt;br /&gt;
'''Kvas''' byl první vrstvou těsta, která se připravovala minimálně s 12hodinovým předstihem. Mísit museli dva lidé velkou vařečkou - měsidlem. Do pece se naložila nejčastěji sosnová polena, na jedno pečení se spálilo přibližně čtvrt metru dřeva. V neckách se pak vyvalovalo těsto. Mazalo se někdy i během procesu, jindy až těsně před pečením. Před sázením do pece se bochníky museli přežehnat (s Pánem Bohem, se Sv. Isidorem - patron rolníků). Po hodině bylo třeba vyměnit pořadí a péct další hodinu. Před samotným pečením se do pece daly drobnější útvary z chlebového těsta na vyzkoušení. Ty se pak většinou daly sníst dětem. Do rozpálené pece se pak dávaly věci na usušení.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Klasický bochník vážil 4-5 kg. Peklo se jednou za týden nebo pouze jednou za 14 dní. Někdy se do těsta přidávaly brambory nebo jablka. V každé větší obci nadto byla pekárna, na přelomu 19. a 20. století tito pekaři zaváděli nové tvary - např. šiška (veka).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Zdroje==&lt;br /&gt;
=== Zdroj ===&lt;br /&gt;
ŠTĚPÁNOVÁ, Irena. ''Lidová strava v kulturněhistorickém kontextu''. Přednášky Ústavu etnologie FF UK, LS 2011/2012&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Doporučená literatura a další zdroje ===&lt;br /&gt;
* ''Antropology of Food and Habits'', Paris 1975&lt;br /&gt;
* ''Food in Perspective'', Edinburg 1981&lt;br /&gt;
* ''European Food History'', New York 1992&lt;br /&gt;
* Beranová M., ''Chléb a sýr u českých Slovanů''. Archeologické rozhledy 1990, r.42, s. 398-401&lt;br /&gt;
* Beranová M., ''Jídlo a pití za Rudolfa II''., Praha 1997&lt;br /&gt;
* Douglas M., ''Complexité culturelle: cuisin et société.'' Paris, Sociétés, 1988, č. 19&lt;br /&gt;
* Stoličná R., ''Jedlá a nápoje našich predkov'', Bratislava 1991&lt;br /&gt;
* Štěpánová, Irena. ''Lidová strava v kulturněhistorickém kontextu''. Přednášky Ústavu etnologie FF UK, LS 2011/2012&lt;br /&gt;
* Úlehlová-Tilschová M., ''Česká strava lidová'', Praha 2011&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Etnologie]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Vera.Okenkova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Port%C3%A1l:Lidov%C3%A1_strava_v_kulturn%C4%9B_historick%C3%A9m_kontextu&amp;diff=16360</id>
		<title>Portál:Lidová strava v kulturně historickém kontextu</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Port%C3%A1l:Lidov%C3%A1_strava_v_kulturn%C4%9B_historick%C3%A9m_kontextu&amp;diff=16360"/>
		<updated>2015-02-01T10:21:32Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Vera.Okenkova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&amp;lt;!-- Portál: Etnologie&lt;br /&gt;
****** Upozornění! ******&lt;br /&gt;
Prosím, neváhejte s přispíváním do tohoto portálu. Pokud se ve struktuře nevyznáte a máte chuť s ním pracovat, obraťte se na jakéhokoliv člena redakce. Budeme Vám vděční za jakoukoliv pozitivní úpravu. &lt;br /&gt;
--&amp;gt;&lt;br /&gt;
* [[Strava a náboženství|Strava a náboženství]]&lt;br /&gt;
* [[Vegetariánství|Vegetariánství]]&lt;br /&gt;
* [[Strava a sběračství|Strava a sběračství]]&lt;br /&gt;
* [[Včelařství, lov a rybolov|Včelařství, lov a rybolov]]&lt;br /&gt;
* [[Obiloviny a chléb|Obiloviny a chléb]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Etnologie]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Vera.Okenkova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Port%C3%A1l:Lidov%C3%A1_strava_v_kulturn%C4%9B_historick%C3%A9m_kontextu&amp;diff=16352</id>
		<title>Portál:Lidová strava v kulturně historickém kontextu</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Port%C3%A1l:Lidov%C3%A1_strava_v_kulturn%C4%9B_historick%C3%A9m_kontextu&amp;diff=16352"/>
		<updated>2015-02-01T09:20:56Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Vera.Okenkova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&amp;lt;!-- Portál: Etnologie&lt;br /&gt;
****** Upozornění! ******&lt;br /&gt;
Prosím, neváhejte s přispíváním do tohoto portálu. Pokud se ve struktuře nevyznáte a máte chuť s ním pracovat, obraťte se na jakéhokoliv člena redakce. Budeme Vám vděční za jakoukoliv pozitivní úpravu. &lt;br /&gt;
--&amp;gt;&lt;br /&gt;
* [[Strava a náboženství|Strava a náboženství]]&lt;br /&gt;
* [[Vegetariánství|Vegetariánství]]&lt;br /&gt;
* [[Strava a sběračství|Strava a sběračství]]&lt;br /&gt;
* [[Včelařství, lov a rybolov|Včelařství, lov a rybolov]]&lt;br /&gt;
* [[Obiloviny|Obiloviny]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Etnologie]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Vera.Okenkova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Port%C3%A1l:Lidov%C3%A1_strava_v_kulturn%C4%9B_historick%C3%A9m_kontextu&amp;diff=16314</id>
		<title>Portál:Lidová strava v kulturně historickém kontextu</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Port%C3%A1l:Lidov%C3%A1_strava_v_kulturn%C4%9B_historick%C3%A9m_kontextu&amp;diff=16314"/>
		<updated>2015-01-31T18:11:20Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Vera.Okenkova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&amp;lt;!-- Portál: Etnologie&lt;br /&gt;
****** Upozornění! ******&lt;br /&gt;
Prosím, neváhejte s přispíváním do tohoto portálu. Pokud se ve struktuře nevyznáte a máte chuť s ním pracovat, obraťte se na jakéhokoliv člena redakce. Budeme Vám vděční za jakoukoliv pozitivní úpravu. &lt;br /&gt;
--&amp;gt;&lt;br /&gt;
* [[Strava a náboženství|Strava a náboženství]]&lt;br /&gt;
* [[Vegetariánství|Vegetariánství]]&lt;br /&gt;
* [[Strava a sběračství|Strava a sběračství]]&lt;br /&gt;
* [[Včelařství, lov a rybolov|Včelařství, lov a rybolov]]&lt;br /&gt;
* [[Obilniny|Obilniny]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Etnologie]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Vera.Okenkova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Port%C3%A1l:Lidov%C3%A1_strava_v_kulturn%C4%9B_historick%C3%A9m_kontextu&amp;diff=15305</id>
		<title>Portál:Lidová strava v kulturně historickém kontextu</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Port%C3%A1l:Lidov%C3%A1_strava_v_kulturn%C4%9B_historick%C3%A9m_kontextu&amp;diff=15305"/>
		<updated>2015-01-23T09:51:21Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Vera.Okenkova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&amp;lt;!-- Portál: Etnologie&lt;br /&gt;
****** Upozornění! ******&lt;br /&gt;
Prosím, neváhejte s přispíváním do tohoto portálu. Pokud se ve struktuře nevyznáte a máte chuť s ním pracovat, obraťte se na jakéhokoliv člena redakce. Budeme Vám vděční za jakoukoliv pozitivní úpravu. &lt;br /&gt;
--&amp;gt;&lt;br /&gt;
* [[Strava a náboženství|Strava a náboženství]]&lt;br /&gt;
* [[Vegetariánství|Vegetariánství]]&lt;br /&gt;
* [[Strava a sběračství|Strava a sběračství]]&lt;br /&gt;
* [[Včelařství, lov a rybolov|Včelařství, lov a rybolov]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Etnologie]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Vera.Okenkova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=V%C4%8Dela%C5%99stv%C3%AD,_lov_a_rybolov&amp;diff=15304</id>
		<title>Včelařství, lov a rybolov</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=V%C4%8Dela%C5%99stv%C3%AD,_lov_a_rybolov&amp;diff=15304"/>
		<updated>2015-01-23T09:46:44Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Vera.Okenkova: Založena nová stránka s textem „== Včelařství a brtnictví ==  V našich zeměpisných šířkách je '''včelařství''' a '''brtnictví''' prastarou a velice symbolickou záležitost…“&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;== Včelařství a brtnictví == &lt;br /&gt;
V našich zeměpisných šířkách je '''včelařství''' a '''brtnictví''' prastarou a velice symbolickou záležitostí. Doklady o jeho existenci pochází již z 9. století. Včelí produkty tak jsou odedávna součástí mnoha pokrmů i kosmetických přípravků. Med byl objeven pravděpodobně v mladší době kamenné, postupně se přišlo i na mateří kašičku a vosk. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Včelařství můžeme rozdělit''' '''do 4 fází''': &lt;br /&gt;
# včelařství sběrné (kořistnické) &lt;br /&gt;
# včelařství brtnické (lesní) &lt;br /&gt;
# včelařství rolnické (domácí)  &lt;br /&gt;
# racionální včelařství &lt;br /&gt;
Tyto fáze se navzájem prolínaly a existovaly vedle sebe.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Kořistnické včelaření''' spočívalo pouze ve vybírání medu bez jakékoli další péče o včelstvo.&lt;br /&gt;
U nás byly vždy ideální podmínky pro včelaření. V onom 9. století bylo nejvíce zastoupené '''brtnictví'''. Spočívalo v tom, že člověk objevil vykotlaný kmen, v němž sídlilo včelstvo, a snažil se získat med bez ohledu na důsledky pro včelstvo. Tomuto člověku se pak říkalo brtník, ten musel být fyzicky zdatný, obratný a musel dobře snášet žihadla. Včelstva se vyhledávala pomocí různých technik. Např. se přinesl med či vosk (roztavený) na kraj lesa a pozorovaly se včely, kam létají. Brtníci dále upravovali brtě, aby napomohli tomu, že včely budou produkovat více včelích produktů. Na zimu se pak brtě ucpávaly tzv. zátvory.  &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Spotřeba medu v průběhu času stoupala, docházelo tak ke zvětšování brtí a umisťování včelstev. Při vybírání pláství se přišlo na to, že je potřeba jim tam něco nechat. Jednotlivé brtě si pak brtníci označovali značkami. Porušení vlastnického práva se považovalo za trestný čin. Brtnické právo sice bylo ze začátku nepsané, ale tolerované. Zkomplikovalo se to v době, kdy se majitelem lesů stávala vrchnost. Ta pak vydávala různé patenty pro brtníky. Někdy se tato nařízení nazývala medové či medařské právo. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vybírání medu probíhalo v několika krocích. Nejprve bylo třeba dostat se k brti (mohla být i vysoko na stromě), např. pomocí ostrv (mladý strom, který se uzpůsobil tak, aby se dal využít jako žebřík). Poté se do speciální nádoby nazývané lukno začaly ukládat medové plástve. Brtníci se chránili proti včelám např. nakuřováním (nádobka s nažhaveným dřevěným uhlím a do toho se přidaly aromatické látky) nebo se brtník omazal blátem. Hledání a opatrování brtí se stalo hlavním zdrojem obživy, brtník byl tedy plnohodnotným povoláním. To platilo ve všech oblastech osídlených Slovany. Názvy některých obcí nám toto rozšíření brtnictví také dokládají. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Od 16. století a především v první polovině 17. století začalo brtnické včelaření upadat, v důsledku 30- leté války a počínající těžbou dřeva. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Doklady o '''rolnickém včelaření''' pochází již z doby železné. Od brtnictví se rolnické včelaření lišilo tím, že si člověk brť odnesl domů a tam se o ní staral. Tato forma byla jednak pohodlnější a navíc med měl i jinou chuť, stal se totiž medem lučním, protože včely tak měly jinou výživu. U nás jsou nejstarší zmínky doloženy z 12. století (1123), mluví o něm [[Kosmas]]. Tato metoda je nejen pohodlná, ale i efektivní. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Včelař si může sám postavit úl, autor tomu vtiskne i vlastní estetickou invenci. Úly se vyráběly jak ze dřeva, tak např. i ze slámy. Navíc bylo třeba dbát o dobrou izolaci na zimu. Těmto včelařům se říkalo včelníci. Ale šlo pouze o doplněk domácího hospodářství, nebylo to jediným zdrojem obživy. Rozšíření včelaření v určitých místech opět dokládají i místní a pomístní názvy. Včelníci se sdružovali v různých spolcích, stejně tak i brtníci. S tím jak ubývá brtníků, přibývá včelařů.&lt;br /&gt;
Roku 1568 vydal Jakub Nikl ''Traktát o včelách'', jde o jeden z nejstarších návodů, jak včelařit. Podobné publikace psali i mniši, včely se často chovaly při klášterech. Někdy byly psány i latinsky. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Za '''racionální včelařství''' jsou pak považovány dnešní metody chovu včel. &lt;br /&gt;
		&lt;br /&gt;
Včela je sociálním živočichem, čehož si všimli již naši předci. Proto není divu, že se dostala i do [[Folklor|folkloru]]. Její chování je pak na pomezí fantazie a folkloru, spekulovalo se o vzniku medu a včel vůbec. Med byl v některých podáních považován za pot nebes a včely jeho slinami. Nebo se věřilo, že se rodí z květů. V čele včelstva je podle tehdejších představ král (odraz patriarchálního uspořádání společnosti), který má autoritu a je chráněn celým rojem. Včely byly považované za moudré živočichy, kteří rozumí lidské řeči a pokud zemřel hospodář, tak byly včely prvními zvířaty, kterým se jeho smrt oznámila. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Lov ==&lt;br /&gt;
Lov zvířat '''pro obstarání obživy a masa''' je hlavním účelem lovu pouze v lokálním měřítku. V geograficky širší rovině je hlavním cílem '''získávání kožešin'''. Ty jsou předmětem prodeje a tím i získávání prostředků. Kožešiny některých zvířat byly dokonce součástí poddanských dávek.  &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Doba lovu se řídí životními cykly zvířat, jde tedy o '''sezónní záležitost'''. Způsobů lovu je několik - od bezprostředního zabití, po dohnání zvěře či vystopování. Tato metoda je nejstarším způsobem lovu, odedávna je i kolektivní aktivitou a společenskou událostí, ale v minulosti byla pouze pro elity. Další možností je nastražení pastí či sítí. Zvíře se do pastí láká, využívá se jeho hlad, pohlavní a shromažďovací pud. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Jako zbraně byl dříve využíván hlavně kyj a hůl, postupně se však tyto nástroje zdokonalovaly. Nejčastěji se na honu podílí pes či dravý pták. Oba musí projít speciálním výcvikem.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Sokolnictví se do Evropy dostalo v raném středověku, původem je turkotatarské. Výcvik ptáka byl vždy velice náročný a poněkud drastický. Pták nesmí moc spát ani jíst, pak je poddajným. Avšak nejedná se o moc lidovou záležitost, avšak výcvik ptáků pro šlechtice dělali pravděpodobně poddaní, jako doklad nám mohou sloužit některé pomístní názvy. Dravý vycvičený pták byl navíc velmi nákladnou záležitostí. &lt;br /&gt;
Nejjednodušším typem pasti je vykopání jámy. Pokud se vyhloubila pouze jáma, říkalo se jí hluchá. Jinou možností bylo na dno ještě umístit jinou past. Existují však i jiné typy, existují i různá dělení, např. podle části těla- hlava, noha. Mechanické pasti pracují s principem přiklopení, zhoupnutí, atd. Využívají pohybu zvířete. Jiné pasti jsou např. sklapovací, do nich musí být zvíře vlákáno nebo vehnáno. Dalším typem lovu byl lov do sítí, který se využíval především pro lov ptáků. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Rybolov ==&lt;br /&gt;
Rybolov souvisel s úlohou vody v krajině a kultuře. Nejprimitivnějším způsobem bylo '''chytání ryb do holých rukou''', což se mohlo uplatňovat v dobách, kdy byly vody průzračné. Dále můžeme hovořit o '''lovu ostěmi''' - tedy jakýmisi vidlicemi, mohlo jít pouze o nahrocený klacek. Existují teorie, že ostě jsou předchůdci harpun. Jiným způsobem bylo '''chytání do ok''', provádělo se též v průzračných mělkých vodách. Nejznámější je pak '''chytání na udici''', ale je to velmi neefektivní. Tento prastarý způsob se přesto dodnes udržel jako rekreační či sportovní záležitost. Můžeme zaznamenat více možností, třeba od samotného háčku po udici. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Ve střední Evropě byla praktikována řada způsobů hromadného rybaření. '''Na tekoucích vodách''' se uplatňovala někdy tzv. odrážka - vykopalo se falešné koryto po směru toku a čekalo se, až tam ryby vplavou samy. Tento způsob byl však velice náročný. Jednodušší bylo použít různá zařízení. Také na tekoucích vodách se používaly tzv. vrše, určité pasti, do nichž ryba vplave a už nemůže ven. Stavěly se různé labyrinty, např. do kruhu. Dále bylo možné ryby chytat i principem přiklopení - postačil např. koš nebo hrnek. Velice prastarou až [[Bible|biblickou]] záležitostí je chytání do sítí. [[Sv. Petr]] - rybář - bývá se sítí zobrazován. Údajně už on používal sítě na zadrhávání. Jednalo se o svislou síť zatíženou závažím, do níž se ryby vpletly. Nepříliš šetrným způsobem je hromadné otrávení ryb, k tomu se využíval takový jed, který se tepelnou úpravou stával neškodným. Jde o celosvětovou praktiku. Někdy stačilo na břehu pálit jedovatou bylinu za předpokladu, že vítr foukal k vodě. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Velký rozvoj rybolovu samozřejmě souvisí s rozmachem '''rybníkářství'''. U nás se datuje od 15. století, ale první umělé rybníky vznikaly u některých mužských klášterů i dříve. Rybníkářství kvetlo i za [[Karel IV.|Karla IV.]] Zakladatelé rybníků pocházeli ze společenských elit. Nejvíce jich bylo v době [[renesance]]. Produkce ryb byla obrovská, dokonce jich šlo velké množství na vývoz. Nejznámější postavou českého rybníkářství je bezesporu '''Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan''' (1535– 1604). Odraz masového rozšíření ryb nalezneme i v kuchařkách. V době největšího rozkvětu je kapr považován za podřadnou rybu, běžná je např. i konzumace štiky. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Od 30-leté války však počíná úpadek rybníkářství. Což se projevuje mizením ryb z jídelníčku lidových vrstev. Ryba se tak stává svátečním pokrmem. Od 17. století navíc na sebe vrchnost přenáší veškerá práva rybolovu. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Zdroje==&lt;br /&gt;
=== Zdroj ===&lt;br /&gt;
ŠTĚPÁNOVÁ, Irena. ''Lidová strava v kulturněhistorickém kontextu''. Přednášky Ústavu etnologie FF UK, LS 2011/2012&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Doporučená literatura a další zdroje ===&lt;br /&gt;
* ''Antropology of Food and Habits'', Paris 1975&lt;br /&gt;
* ''Food in Perspective'', Edinburg 1981&lt;br /&gt;
* ''European Food History'', New York 1992&lt;br /&gt;
* Beranová M., ''Chléb a sýr u českých Slovanů''. Archeologické rozhledy 1990, r.42, s. 398-401&lt;br /&gt;
* Beranová M., ''Jídlo a pití za Rudolfa II''., Praha 1997&lt;br /&gt;
* Douglas M., ''Complexité culturelle: cuisin et société.'' Paris, Sociétés, 1988, č. 19&lt;br /&gt;
* Stoličná R., ''Jedlá a nápoje našich predkov'', Bratislava 1991&lt;br /&gt;
* Štěpánová, Irena. ''Lidová strava v kulturněhistorickém kontextu''. Přednášky Ústavu etnologie FF UK, LS 2011/2012&lt;br /&gt;
* Úlehlová-Tilschová M., ''Česká strava lidová'', Praha 2011&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Etnologie]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Vera.Okenkova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Strava_a_sb%C4%9Bra%C4%8Dstv%C3%AD&amp;diff=14439</id>
		<title>Strava a sběračství</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Strava_a_sb%C4%9Bra%C4%8Dstv%C3%AD&amp;diff=14439"/>
		<updated>2015-01-19T10:23:33Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Vera.Okenkova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;'''Sběračství''' mívalo v historii stravování na celém světě svou nezastupitelnou roli, avšak s postupem doby, vlivem [[Industrializace|industrializace]] a narůstající profesní specializace se měnilo složení stravy a i způsoby jejího získávání. Proto se i sběračství časem stalo pouze okrajovou záležitostí. My se však budeme zabývat dobou, v níž bylo sběračství nesmírně důležité. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Plody a semena ==&lt;br /&gt;
[[File:Fagus - Mattioli, Pietro Andrea.jpg|thumb|upright 1.2|Mattioliho herbář, buk lesní]]&lt;br /&gt;
=== Lískové oříšky ===&lt;br /&gt;
Sběr plodů a semen býval (a je) pouze sezónní záležitostí. U nás v českých zemích byla v určité době krajina doslova zamořena lískou, představovala jednu z nejběžnějších vegetací, teprve později byla zatlačována. Dle jedné [[Přemyslovci|přemyslovské]] pověsti byl z lískového dřeva údajně vytvořen i nástroj, nazývaný otka, ten sloužil k čištění radlice pluhu. Lískové oříšky ze Stadic byly též údajně jednou formou dávek, kterou místní odváděli za dob [[Karel IV.|Karla IV.]]   &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Lískové oříšky byly používány pro mnohé účely. Byl z nich lisován vysoce '''kvalitní olej''', potřebný především pro [[Strava a náboženství|postní období]], kdy nahrazoval živočišné tuky. Lískové ořechy se pak přidávaly i '''do mikulášské nadílky''' a bývaly i '''součástí štědrovečerní večeře'''. Symbolizovaly lásku a plodnost, proto je lidé dávaly jako dárky svým milým. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Žaludy ===&lt;br /&gt;
'''Symbolem lásky''' byly i žaludy. Hoch mohl vyjádřit svou lásku k dívce i tak, že po ní žaludem hodil. A ona už věděla, co to znamená. Žaludy však byly dlouho '''i lidskou potravou''', podobně jako bukvice. Dub byl uctíván už [[Keltové|Kelty]] a starými [[Slované|Slovany]], i proto se žaludy sbíraly na celé severní polokouli. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Úprava žaludů, než byly poživatelné, trvala poměrně dlouho, bylo třeba je nejdříve upražit, poté oloupat, semlít a nakonec roztlouct. Takto vzniklá surovina se pak mohla dále využívat v kuchyni, např. se přidávala do mouky, ale nebylo to nic chutného, využívalo se to především v dobách nouze. Z hlediska nutričního obsahují bílkoviny a škrob, proto mohou fungovat i jako doplněk stravy. Byly využívány '''i v lidovém léčitelství''', mají totiž stavící účinek. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V raném 18. století, když se začala pít káva ve [[šlechta|šlechtických]] kruzích, tak se v lidovém prostředí jako levnější varianta této velice drahé pochutiny používali právě žaludy - této „kávě“ se pak říkalo „žaludovka“.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Bukvice ===  &lt;br /&gt;
Bukvice byly pro [[Lid|lidovou]] stravu ještě důležitější než žaludy, obsahují totiž velké množství tuku (40-50 %). Vyráběl se z nich proto '''olej''', lisoval se za studena, tudíž byly jeho vlastnosti téměř srovnatelné s dnes oblíbeným olivovým olejem. V lidové kultuře neexistují zbytky, proto se při výrobě bukvicového oleje spotřebovaly i výtlačky. Vzhledem k tomu, že byly nasládlé, dávaly se dětem jako mlsky nebo se přidávaly do potravy domácím zvířatům. Tradice lisování oleje z bukvic se naposledy obnovila za 1. světové války, jako náhražkové řešení. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Bukvice se však v tradiční společnosti jedli i syrové a to především o [[přástky|přástkách]]. Prodávaly se také na trzích jako mlsky pro děti, jsou samy o sobě sladké. Věřilo se, že mají i léčivé účinky, ale obsahují i některé jedovaté látky, které však nepřechází do oleje. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Vodní ořech ===&lt;br /&gt;
Vodní ořech je vodní rostlina vyskytující se v celé Evropě i Asii. Má mnoho lidových názvů, někdy se jí říká kaštan či jezuitský kaštan, jindy kotvice. Vytváří lesklé, hnědě, trojúhelníkové plody s ostrými háčky. Obsahuje značné množství škrobu. Zpracovával se sušením a mletím. Jeho chuť je podobná jedlým kaštanům. Jako součást jídelníčku bychom jej nalezli hlavně v jižní Evropě, v Číně a v Indii, u nás byl hojně konzumován v [[doba bronzová|době bronzové]]. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Avšak i později se výjimečně objevuje jako náhražková či okrajová plodina. V 16. století popisuje vodní ořech Mattioli ve svém herbáři. Mlela se z něj '''mouka''', která se přidávala do mouky chlebové. Totéž pak nacházíme v Presslově rostlináři z roku 1844. '''Pražené vodní ořechy''' se pak vzácně objevovaly po celé 19. století.   &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Jahody ===&lt;br /&gt;
Jahody byly v tradiční společnosti hlavně '''doménou dětského jídelníčku'''. Ty je konzumovaly rovnou v syrovém stavu. Doklady můžeme objevit i ve [[Folklor|folklóru]]. Jedli se samotné s chlebem nebo s mlékem. Jahody se tepelně většinou neupravovaly, naopak sloužily '''jako základ studených omáček'''. Tyto omáčky se nesladily, cukr byl exkluzivním zbožím, které se od středověku prodávalo dokonce v lékárnách, protože byl považován za léčivý. [[Renesance|Renesanční]] kuchyně cukr užívá jako lék pro ochlazení nemocných horečkou. Navíc byl samozřejmě jako dovozové zboží (šlo o třtinový cukr) velice drahý. V této době se tak v lidovém prostředí sladilo pouze sušenou strouhanou mrkví, medem nebo i švestkovými povidly. Ale měšťanská kuchyně ovocné omáčky sladila. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Borůvky ===&lt;br /&gt;
Borůvky se hojně sbíraly především v podhorských oblastech, kde tvořily i drobný přivýdělek. Stejně jako jahody se i borůvky konzumovaly přímo '''zasyrova'''. Ale také byly '''základem pro sirupy''', vařilo se z nich '''domácí víno''' a ojediněle se z nich vařila i '''povidla'''. Sušené se pak používaly také při střevních potížích, mají totiž stavící účinek. Čerstvé borůvky se používaly jako náplň do pečiva, omáčkou z nich se polévaly kynuté knedlíky, této omáčce se říkalo žahour. Mimo kuchyni se využívaly i v textilnictví na barvení. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Brusinky ===&lt;br /&gt;
Sběr brusinek je spjat spíše s drsnějšími klimatickými podmínkami. Nelze je konzumovat čerstvé, je nutné je nejprve tepelně upravit, nejčastěji se z nich '''vařil kompot'''. Přidávaly se i do studených omáček a polévek. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Maliny ===&lt;br /&gt;
Maliny se pěstovaly na zahradách, ale sbíraly se i ty lesní, které jsou drobnější. Představovaly i významný zdroj obživy, prodávaly se i na nejrůznějších trzích. Maliny se upravovaly na nejrůznější způsoby, vařila se z nich '''šťáva''', '''povidla''' i '''marmeláda'''. Používaly se i jako náplň do sladkého pečiva. Ale samozřejmě se jedly i přímo '''zasyrova'''. [[Aristokracie|Aristokratická]] a [[Měšťanstvo|měšťanská]] kuchyně je přidávala i do omáček na maso. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Ostružiny ===&lt;br /&gt;
Ostružin je známo více druhů. Stejně jako maliny je lidé pěstovali na zahradách, ale zároveň i sbíraly jejich lesní odrůdy. Ostružiny mají tu výhodu, že dozrávají postupně, proto se jejich úroda snáze zpracuje. Z ostružin se vařila '''povidla''', oblíbené bylo i '''ostružinové víno'''. Stejně jako většina výše zmíněného ovoce se i ostružiny prodávaly na trhu a představovaly tak sezónní přivýdělek. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Černý bez ===&lt;br /&gt;
Černému bezu se někdy lidově říkalo kozička. Jsou s ním spjaté mnohé '''pověrečné představy a lidová [[Magie|magie]]'''. Věřilo se, že v něm žijí ochranní duchové domácností, proto byly bezy zasazovány těsně ke stavení. Zároveň byl černý bez považován za '''léčivou bylinu''' (dodnes je používán ve farmacii), věřilo se, že pomáhá v 99 nemocech. Na celé rostlině bylo léčivé údajně všechno - květy, které se sušily, zralé bobule, lýko a kůra, dokonce i dřeň a dřevo. Černý bez se používal i k magickým účelům. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Ze zralých bezinek se vařil tzv. '''dryák'''. Dále se z něj vařila '''povidla''' či '''kaše''', do níž se přidával tvaroh. Na Slovensku (ale znám byl i v Čechách) se z bezinek připravoval '''prývarok''' - omáčka na kynuté knedlíky. &lt;br /&gt;
Černý bez se vedle kuchyně využíval i na [[Barvení textilií|barvení textilií]]. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Červené bezinky ===&lt;br /&gt;
Červené bezinky obsahují velké '''množství tuku''', kvůli němuž byly odedávna sbírány. Starším postupem bylo vyvařování tuku, což bylo ale méně šetrné pro zachování všech důležitých a zdraví prospěšných látek než lisování za studena. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Jeřabiny ===  &lt;br /&gt;
Jeřabiny jsou trpkými plody, které v [[Tradice|tradiční]] společnosti v našich zeměpisných podmínkách téměř nefigurují, pouze na Valašsku se z nich dělala '''pálenka'''. Jižní Slované je pak nechávali přemrznout a teprve poté je konzumovali.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Angrešt ===&lt;br /&gt;
Angrešt má pouze okrajový význam, jeho užití v kuchyni není příliš široké. Nejčastěji se konzumoval přímo '''bez tepelné úpravy''', ale někdy v lidové stravě figuroval '''v kombinaci s masem'''. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Trnky ===&lt;br /&gt;
Trnky byly ve větším měřítku sbírány hlavně v dobách nějakého nedostatku, jako '''náhražková plodina'''. Trnky se musí nechat přejít mrazem, aby bylo možné je konzumovat. Trnky mají navíc '''léčivé účinky''', pro tyto potřeby se suší. Dále z nich lze připravovat '''domácí víno'''. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Šípky ===&lt;br /&gt;
Šípky jsou vynikajícím zdrojem vitamínu C a A. Má všestranné využití v kuchyni, v tradiční společnosti se z nich vařila '''povidla''', '''polévky''', '''kompoty''', '''omáčky''' a '''víno'''. Dále se vařila i tzv. '''šípečná kaše'''. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Šípky se v lidovém léčitelství někdy používaly na oční choroby. Jejich sběrem si venkované přivydělávali, prodávali je na trzích. Šípková jadérka se dokonce pražila a dělala se z nich jakási '''kávová náhražka''', ale nebylo to moc chutné, proto se od toho brzy ustoupilo.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Sběr sladké mízy stromů == &lt;br /&gt;
'''Jarní míza stromů''' byla také předmětem sběru. Nejčastějšími stromy, jejichž sladká míza se sbírala, byly '''javor a bříza'''. Na jaře (počátkem května) se nařízl kmen a míza se nechávala odkapávat do nádoby. Tato tekutina se mohla rovnou pít - říkalo se jí jednoduše (březová) voda nebo se nechala zkvasit a vznikl tak oblíbený alkoholický nápoj. Dokonce se u nás experimentovalo s vysazováním amerického javoru, ale moc se to neujalo. Míza obsahuje fruktózu, vitamíny a enzymy. &lt;br /&gt;
Může mít i léčivé účinky, psal o tom i Mattioli, Krolmus (přívrženec mytologické školy a amatérský archeolog) a také [[Čeněk Zíbrt|Zíbrt]]. Podle lidového podání mohla mít březová voda divotvorné účinky, podporovala plodnost a zdraví.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Za [[Marie Terezie]] a [[Josef II.|Josefa II.]] se objevovaly pokusy jarní mízu nějak průmyslově využít, vařit z ní cukr, avšak ukázalo se to marné, drahé a málo efektivní. Tyto snahy vrcholily v době [[Napoleonské války|napoleonských válek]], kdy byla na dovozové zboží uvalena různá vysoká cla a tak se sem cukr mnohdy ani nedostal.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Houby ==&lt;br /&gt;
'''Houby''' byly vždy velmi oblíbeným předmětem sbírání pro svou snadnou dostupnost a všestranné využití. V Evropě je sbírají hlavně Slované a románské národy, před rokem 1989 se dokonce jezdilo do NDR na houby. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Zmínky o houbách najdeme '''už v prvních tištěných kuchařkách''' od dob renesance. Avšak renesanční medicína houby zásadně odmítala. Mattioli v herbáři vypočítává 10 druhů hub, ale velmi se mu to nelíbí, jako botanik si neví rady, kam je zařadit. Johannes Kopp, lékař Ferdinanda I., ve svém ''Regimentu zdraví'' je neobyčejně zaujat proti houbám, říká, že jsou škodlivé. Tvrdí, že aby se jejich škodlivé účinky zmenšily, je dobré je smíchat s křenem, česnekem a hruškami. Houby '''jsou nestravitelné''', fungují tedy spíše jako chuťová přísada.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V lidové kuchyni houby figurují v mnoha úpravách. Klasická '''štědrovečerní večeře''' se bez nich neobejde - na Valašsku je to polévka ščedračka, na Slovácku lokšová (nudlová) polévka a v Podkrkonoší je to hubník. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Jednou z nejjednodušších úprav hub je jejich opékání nad ohněm, klasická zábava pastevců, někdy v kombinaci se slaninou. To je velmi oblíbené od nás až po Kavkaz. Houby se běžně suší, ty pak byly běžně součástí povinných poddanských dávek. Houby mají velmi rozmanité názvosloví. Těm, které jsou jedovaté, se říká pouze prašivky, jedlé houby mají ale velmi regionálně rozrůzněné názvosloví. Houbám byla dokonce přisuzována '''magická moc''', v kombinaci s luštěninami a jáhly.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Byliny a kořínky ==&lt;br /&gt;
U bylin a kořínků byl '''předpokládán léčebný účinek'''. Bedrník měl fungovat proti [[mor|moru]], jitrocel byl považován za všelék a rozrazil rezekvítek (lidově bouřka, veronika) měl léčit močové kameny, čistit krev a bojovat proti vysokému cholesterolu. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Bylinky se, aby měly ty správné účinky, '''musely trhat v určitou dobu''', nejčastěji kolem 24. 6. na sv. Jána, kdy je vrchol vegetace. Za nejúčinnější byly považovány ty bylinky, které byly trhané '''o svatojánské noci''', z 23. na 24. 6. Řada bylin byla používána k léčení dobytka.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Z bylinek se nejčastěji '''vaří čaj''', ať už z jednotlivých bylin nebo z jejich směsi - lípa, černý bez, jahody, ostružiny. Mnoho bylin se používá i '''jako koření''' - jalovec, puškvorec, šalvěj, mateřídouška, černobýl. I ve starší měšťanské kuchyni jsou bylinky běžnou ingrediencí. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Některé bylinky se přidávaly i '''do svátečních pokrmů''', kde měly často i magický význam. Mladé zelené bylinky jsou součástí [[Velikonoce|velikonočních]] jídel - zelená symbolizuje život, novou vegetaci. Mladé zelené bylinky obsahují i mnoho vitamínů. Mladým výhonkům se někdy říká špargly - řeřicha, šťovík, lebeda. Na [[Letnice]] se v jižních Čechách jedli kosmatice, smažení bylo vždy sváteční úpravou. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Jako koření fungovala i některá semena - např. divoký kmín, planý česnek (ačkoli ten byl někdy považován za plevel). Podzemní hlízy a kořínky jsou velmi nutričně cenné a toho si byli vědomi i naši předci - např. hrachor, bulvička. Všechno toto se zapomíná v době relativního blahobytu, ale v době nedostatku se k nim lidé zase vrací. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Zdroje==&lt;br /&gt;
=== Zdroj ===&lt;br /&gt;
ŠTĚPÁNOVÁ, Irena. ''Lidová strava v kulturněhistorickém kontextu''. Přednášky Ústavu etnologie FF UK, LS 2011/2012&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Doporučená literatura a další zdroje ===&lt;br /&gt;
* ''Antropology of Food and Habits'', Paris 1975&lt;br /&gt;
* ''Food in Perspective'', Edinburg 1981&lt;br /&gt;
* ''European Food History'', New York 1992&lt;br /&gt;
* Beranová M., ''Chléb a sýr u českých Slovanů''. Archeologické rozhledy 1990, r.42, s. 398-401&lt;br /&gt;
* Beranová M., ''Jídlo a pití za Rudolfa II''., Praha 1997&lt;br /&gt;
* Douglas M., ''Complexité culturelle: cuisin et société.'' Paris, Sociétés, 1988, č. 19&lt;br /&gt;
* Stoličná R., ''Jedlá a nápoje našich predkov'', Bratislava 1991&lt;br /&gt;
* Štěpánová, Irena. ''Lidová strava v kulturněhistorickém kontextu''. Přednášky Ústavu etnologie FF UK, LS 2011/2012&lt;br /&gt;
* Úlehlová-Tilschová M., ''Česká strava lidová'', Praha 2011&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Etnologie]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Vera.Okenkova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Strava_a_sb%C4%9Bra%C4%8Dstv%C3%AD&amp;diff=14438</id>
		<title>Strava a sběračství</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Strava_a_sb%C4%9Bra%C4%8Dstv%C3%AD&amp;diff=14438"/>
		<updated>2015-01-19T10:08:38Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Vera.Okenkova: Založena nová stránka s textem „'''Sběračství''' mívalo v historii stravování na celém světě svou nezastupitelnou roli, avšak s postupem doby, vlivem Industrializace|industria…“&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;'''Sběračství''' mívalo v historii stravování na celém světě svou nezastupitelnou roli, avšak s postupem doby, vlivem [[Industrializace|industrializace]] a narůstající profesní specializace se měnilo složení stravy a i způsoby jejího získávání. Proto se i sběračství časem stalo pouze okrajovou záležitostí. My se však budeme zabývat dobou, v níž bylo sběračství nesmírně důležité. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Plody a semena ==&lt;br /&gt;
=== Lískové oříšky ===&lt;br /&gt;
Sběr plodů a semen býval (a je) pouze sezónní záležitostí. U nás v českých zemích byla v určité době krajina doslova zamořena lískou, představovala jednu z nejběžnějších vegetací, teprve později byla zatlačována. Dle jedné [[Přemyslovci|přemyslovské]] pověsti byl z lískového dřeva údajně vytvořen i nástroj, nazývaný otka, ten sloužil k čištění radlice pluhu. Lískové oříšky ze Stadic byly též údajně jednou formou dávek, kterou místní odváděli za dob [[Karel IV.|Karla IV.]]   &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Lískové oříšky byly používány pro mnohé účely. Byl z nich lisován vysoce '''kvalitní olej''', potřebný především pro [[Strava a náboženství|postní období]], kdy nahrazoval živočišné tuky. Lískové ořechy se pak přidávaly i '''do mikulášské nadílky''' a bývaly i '''součástí štědrovečerní večeře'''. Symbolizovaly lásku a plodnost, proto je lidé dávaly jako dárky svým milým. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Žaludy ===&lt;br /&gt;
'''Symbolem lásky''' byly i žaludy. Hoch mohl vyjádřit svou lásku k dívce i tak, že po ní žaludem hodil. A ona už věděla, co to znamená. Žaludy však byly dlouho '''i lidskou potravou''', podobně jako bukvice. Dub byl uctíván už [[Keltové|Kelty]] a starými [[Slované|Slovany]], i proto se žaludy sbíraly na celé severní polokouli. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Úprava žaludů, než byly poživatelné, trvala poměrně dlouho, bylo třeba je nejdříve upražit, poté oloupat, semlít a nakonec roztlouct. Takto vzniklá surovina se pak mohla dále využívat v kuchyni, např. se přidávala do mouky, ale nebylo to nic chutného, využívalo se to především v dobách nouze. Z hlediska nutričního obsahují bílkoviny a škrob, proto mohou fungovat i jako doplněk stravy. Byly využívány '''i v lidovém léčitelství''', mají totiž stavící účinek. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V raném 18. století, když se začala pít káva ve [[šlechta|šlechtických]] kruzích, tak se v lidovém prostředí jako levnější varianta této velice drahé pochutiny používali právě žaludy - této „kávě“ se pak říkalo „žaludovka“.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Bukvice ===  &lt;br /&gt;
Bukvice byly pro [[Lid|lidovou]] stravu ještě důležitější než žaludy, obsahují totiž velké množství tuku (40-50 %). Vyráběl se z nich proto '''olej''', lisoval se za studena, tudíž byly jeho vlastnosti téměř srovnatelné s dnes oblíbeným olivovým olejem. V lidové kultuře neexistují zbytky, proto se při výrobě bukvicového oleje spotřebovaly i výtlačky. Vzhledem k tomu, že byly nasládlé, dávaly se dětem jako mlsky nebo se přidávaly do potravy domácím zvířatům. Tradice lisování oleje z bukvic se naposledy obnovila za 1. světové války, jako náhražkové řešení. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Bukvice se však v tradiční společnosti jedli i syrové a to především o [[přástky|přástkách]]. Prodávaly se také na trzích jako mlsky pro děti, jsou samy o sobě sladké. Věřilo se, že mají i léčivé účinky, ale obsahují i některé jedovaté látky, které však nepřechází do oleje. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Vodní ořech ===&lt;br /&gt;
Vodní ořech je vodní rostlina vyskytující se v celé Evropě i Asii. Má mnoho lidových názvů, někdy se jí říká kaštan či jezuitský kaštan, jindy kotvice. Vytváří lesklé, hnědě, trojúhelníkové plody s ostrými háčky. Obsahuje značné množství škrobu. Zpracovával se sušením a mletím. Jeho chuť je podobná jedlým kaštanům. Jako součást jídelníčku bychom jej nalezli hlavně v jižní Evropě, v Číně a v Indii, u nás byl hojně konzumován v [[doba bronzová|době bronzové]]. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Avšak i později se výjimečně objevuje jako náhražková či okrajová plodina. V 16. století popisuje vodní ořech Mattioli ve svém herbáři. Mlela se z něj '''mouka''', která se přidávala do mouky chlebové. Totéž pak nacházíme v Presslově rostlináři z roku 1844. '''Pražené vodní ořechy''' se pak vzácně objevovaly po celé 19. století.   &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Jahody ===&lt;br /&gt;
Jahody byly v tradiční společnosti hlavně '''doménou dětského jídelníčku'''. Ty je konzumovaly rovnou v syrovém stavu. Doklady můžeme objevit i ve [[Folklor|folklóru]]. Jedli se samotné s chlebem nebo s mlékem. Jahody se tepelně většinou neupravovaly, naopak sloužily '''jako základ studených omáček'''. Tyto omáčky se nesladily, cukr byl exkluzivním zbožím, které se od středověku prodávalo dokonce v lékárnách, protože byl považován za léčivý. [[Renesance|Renesanční]] kuchyně cukr užívá jako lék pro ochlazení nemocných horečkou. Navíc byl samozřejmě jako dovozové zboží (šlo o třtinový cukr) velice drahý. V této době se tak v lidovém prostředí sladilo pouze sušenou strouhanou mrkví, medem nebo i švestkovými povidly. Ale měšťanská kuchyně ovocné omáčky sladila. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Borůvky ===&lt;br /&gt;
Borůvky se hojně sbíraly především v podhorských oblastech, kde tvořily i drobný přivýdělek. Stejně jako jahody se i borůvky konzumovaly přímo '''zasyrova'''. Ale také byly '''základem pro sirupy''', vařilo se z nich '''domácí víno''' a ojediněle se z nich vařila i '''povidla'''. Sušené se pak používaly také při střevních potížích, mají totiž stavící účinek. Čerstvé borůvky se používaly jako náplň do pečiva, omáčkou z nich se polévaly kynuté knedlíky, této omáčce se říkalo žahour. Mimo kuchyni se využívaly i v textilnictví na barvení. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Brusinky ===&lt;br /&gt;
Sběr brusinek je spjat spíše s drsnějšími klimatickými podmínkami. Nelze je konzumovat čerstvé, je nutné je nejprve tepelně upravit, nejčastěji se z nich '''vařil kompot'''. Přidávaly se i do studených omáček a polévek. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Maliny ===&lt;br /&gt;
Maliny se pěstovaly na zahradách, ale sbíraly se i ty lesní, které jsou drobnější. Představovaly i významný zdroj obživy, prodávaly se i na nejrůznějších trzích. Maliny se upravovaly na nejrůznější způsoby, vařila se z nich '''šťáva''', '''povidla''' i '''marmeláda'''. Používaly se i jako náplň do sladkého pečiva. Ale samozřejmě se jedly i přímo '''zasyrova'''. [[Aristokracie|Aristokratická]] a [[Měšťanstvo|měšťanská]] kuchyně je přidávala i do omáček na maso. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Ostružiny ===&lt;br /&gt;
Ostružin je známo více druhů. Stejně jako maliny je lidé pěstovali na zahradách, ale zároveň i sbíraly jejich lesní odrůdy. Ostružiny mají tu výhodu, že dozrávají postupně, proto se jejich úroda snáze zpracuje. Z ostružin se vařila '''povidla''', oblíbené bylo i '''ostružinové víno'''. Stejně jako většina výše zmíněného ovoce se i ostružiny prodávaly na trhu a představovaly tak sezónní přivýdělek. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Černý bez ===&lt;br /&gt;
Černému bezu se někdy lidově říkalo kozička. Jsou s ním spjaté mnohé '''pověrečné představy a lidová [[Magie|magie]]'''. Věřilo se, že v něm žijí ochranní duchové domácností, proto byly bezy zasazovány těsně ke stavení. Zároveň byl černý bez považován za '''léčivou bylinu''' (dodnes je používán ve farmacii), věřilo se, že pomáhá v 99 nemocech. Na celé rostlině bylo léčivé údajně všechno - květy, které se sušily, zralé bobule, lýko a kůra, dokonce i dřeň a dřevo. Černý bez se používal i k magickým účelům. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Ze zralých bezinek se vařil tzv. '''dryák'''. Dále se z něj vařila '''povidla''' či '''kaše''', do níž se přidával tvaroh. Na Slovensku (ale znám byl i v Čechách) se z bezinek připravoval '''prývarok''' - omáčka na kynuté knedlíky. &lt;br /&gt;
Černý bez se vedle kuchyně využíval i na [[Barvení textilií|barvení textilií]]. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Červené bezinky ===&lt;br /&gt;
Červené bezinky obsahují velké '''množství tuku''', kvůli němuž byly odedávna sbírány. Starším postupem bylo vyvařování tuku, což bylo ale méně šetrné pro zachování všech důležitých a zdraví prospěšných látek než lisování za studena. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Jeřabiny ===  &lt;br /&gt;
Jeřabiny jsou trpkými plody, které v [[Tradice|tradiční]] společnosti v našich zeměpisných podmínkách téměř nefigurují, pouze na Valašsku se z nich dělala '''pálenka'''. Jižní Slované je pak nechávali přemrznout a teprve poté je konzumovali.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Angrešt ===&lt;br /&gt;
Angrešt má pouze okrajový význam, jeho užití v kuchyni není příliš široké. Nejčastěji se konzumoval přímo '''bez tepelné úpravy''', ale někdy v lidové stravě figuroval '''v kombinaci s masem'''. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Trnky ===&lt;br /&gt;
Trnky byly ve větším měřítku sbírány hlavně v dobách nějakého nedostatku, jako '''náhražková plodina'''. Trnky se musí nechat přejít mrazem, aby bylo možné je konzumovat. Trnky mají navíc '''léčivé účinky''', pro tyto potřeby se suší. Dále z nich lze připravovat '''domácí víno'''. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Šípky ===&lt;br /&gt;
Šípky jsou vynikajícím zdrojem vitamínu C a A. Má všestranné využití v kuchyni, v tradiční společnosti se z nich vařila '''povidla''', '''polévky''', '''kompoty''', '''omáčky''' a '''víno'''. Dále se vařila i tzv. '''šípečná kaše'''. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Šípky se v lidovém léčitelství někdy používaly na oční choroby. Jejich sběrem si venkované přivydělávali, prodávali je na trzích. Šípková jadérka se dokonce pražila a dělala se z nich jakási '''kávová náhražka''', ale nebylo to moc chutné, proto se od toho brzy ustoupilo.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Sběr sladké mízy stromů == &lt;br /&gt;
'''Jarní míza stromů''' byla také předmětem sběru. Nejčastějšími stromy, jejichž sladká míza se sbírala, byly '''javor a bříza'''. Na jaře (počátkem května) se nařízl kmen a míza se nechávala odkapávat do nádoby. Tato tekutina se mohla rovnou pít - říkalo se jí jednoduše (březová) voda nebo se nechala zkvasit a vznikl tak oblíbený alkoholický nápoj. Dokonce se u nás experimentovalo s vysazováním amerického javoru, ale moc se to neujalo. Míza obsahuje fruktózu, vitamíny a enzymy. &lt;br /&gt;
Může mít i léčivé účinky, psal o tom i Mattioli, Krolmus (přívrženec mytologické školy a amatérský archeolog) a také [[Čeněk Zíbrt|Zíbrt]]. Podle lidového podání mohla mít březová voda divotvorné účinky, podporovala plodnost a zdraví.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Za [[Marie Terezie]] a [[Josef II.|Josefa II.]] se objevovaly pokusy jarní mízu nějak průmyslově využít, vařit z ní cukr, avšak ukázalo se to marné, drahé a málo efektivní. Tyto snahy vrcholily v době [[Napoleonské války|napoleonských válek]], kdy byla na dovozové zboží uvalena různá vysoká cla a tak se sem cukr mnohdy ani nedostal.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Houby ==&lt;br /&gt;
'''Houby''' byly vždy velmi oblíbeným předmětem sbírání pro svou snadnou dostupnost a všestranné využití. V Evropě je sbírají hlavně Slované a románské národy, před rokem 1989 se dokonce jezdilo do NDR na houby. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Zmínky o houbách najdeme '''už v prvních tištěných kuchařkách''' od dob renesance. Avšak renesanční medicína houby zásadně odmítala. Mattioli v herbáři vypočítává 10 druhů hub, ale velmi se mu to nelíbí, jako botanik si neví rady, kam je zařadit. Johannes Kopp, lékař Ferdinanda I., ve svém ''Regimentu zdraví'' je neobyčejně zaujat proti houbám, říká, že jsou škodlivé. Tvrdí, že aby se jejich škodlivé účinky zmenšily, je dobré je smíchat s křenem, česnekem a hruškami. Houby '''jsou nestravitelné''', fungují tedy spíše jako chuťová přísada.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V lidové kuchyni houby figurují v mnoha úpravách. Klasická '''štědrovečerní večeře''' se bez nich neobejde - na Valašsku je to polévka ščedračka, na Slovácku lokšová (nudlová) polévka a v Podkrkonoší je to hubník. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Jednou z nejjednodušších úprav hub je jejich opékání nad ohněm, klasická zábava pastevců, někdy v kombinaci se slaninou. To je velmi oblíbené od nás až po Kavkaz. Houby se běžně suší, ty pak byly běžně součástí povinných poddanských dávek. Houby mají velmi rozmanité názvosloví. Těm, které jsou jedovaté, se říká pouze prašivky, jedlé houby mají ale velmi regionálně rozrůzněné názvosloví. Houbám byla dokonce přisuzována '''magická moc''', v kombinaci s luštěninami a jáhly.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Byliny a kořínky ==&lt;br /&gt;
U bylin a kořínků byl '''předpokládán léčebný účinek'''. Bedrník měl fungovat proti [[mor|moru]], jitrocel byl považován za všelék a rozrazil rezekvítek (lidově bouřka, veronika) měl léčit močové kameny, čistit krev a bojovat proti vysokému cholesterolu. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Bylinky se, aby měly ty správné účinky, '''musely trhat v určitou dobu''', nejčastěji kolem 24. 6. na sv. Jána, kdy je vrchol vegetace. Za nejúčinnější byly považovány ty bylinky, které byly trhané '''o svatojánské noci''', z 23. na 24. 6. Řada bylin byla používána k léčení dobytka.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Z bylinek se nejčastěji '''vaří čaj''', ať už z jednotlivých bylin nebo z jejich směsi - lípa, černý bez, jahody, ostružiny. Mnoho bylin se používá i '''jako koření''' - jalovec, puškvorec, šalvěj, mateřídouška, černobýl. I ve starší měšťanské kuchyni jsou bylinky běžnou ingrediencí. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Některé bylinky se přidávaly i '''do svátečních pokrmů''', kde měly často i magický význam. Mladé zelené bylinky jsou součástí [[Velikonoce|velikonočních]] jídel - zelená symbolizuje život, novou vegetaci. Mladé zelené bylinky obsahují i mnoho vitamínů. Mladým výhonkům se někdy říká špargly - řeřicha, šťovík, lebeda. Na [[Letnice]] se v jižních Čechách jedli kosmatice, smažení bylo vždy sváteční úpravou. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Jako koření fungovala i některá semena - např. divoký kmín, planý česnek (ačkoli ten byl někdy považován za plevel). Podzemní hlízy a kořínky jsou velmi nutričně cenné a toho si byli vědomi i naši předci - např. hrachor, bulvička. Všechno toto se zapomíná v době relativního blahobytu, ale v době nedostatku se k nim lidé zase vrací. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Zdroje==&lt;br /&gt;
=== Zdroj ===&lt;br /&gt;
ŠTĚPÁNOVÁ, Irena. ''Lidová strava v kulturněhistorickém kontextu''. Přednášky Ústavu etnologie FF UK, LS 2011/2012&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Doporučená literatura a další zdroje ===&lt;br /&gt;
* ''Antropology of Food and Habits'', Paris 1975&lt;br /&gt;
* ''Food in Perspective'', Edinburg 1981&lt;br /&gt;
* ''European Food History'', New York 1992&lt;br /&gt;
* Beranová M., ''Chléb a sýr u českých Slovanů''. Archeologické rozhledy 1990, r.42, s. 398-401&lt;br /&gt;
* Beranová M., ''Jídlo a pití za Rudolfa II''., Praha 1997&lt;br /&gt;
* Douglas M., ''Complexité culturelle: cuisin et société.'' Paris, Sociétés, 1988, č. 19&lt;br /&gt;
* Stoličná R., ''Jedlá a nápoje našich predkov'', Bratislava 1991&lt;br /&gt;
* Štěpánová, Irena. ''Lidová strava v kulturněhistorickém kontextu''. Přednášky Ústavu etnologie FF UK, LS 2011/2012&lt;br /&gt;
* Úlehlová-Tilschová M., ''Česká strava lidová'', Praha 2011&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Etnologie]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Vera.Okenkova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Port%C3%A1l:Lidov%C3%A1_strava_v_kulturn%C4%9B_historick%C3%A9m_kontextu&amp;diff=14434</id>
		<title>Portál:Lidová strava v kulturně historickém kontextu</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Port%C3%A1l:Lidov%C3%A1_strava_v_kulturn%C4%9B_historick%C3%A9m_kontextu&amp;diff=14434"/>
		<updated>2015-01-19T08:59:11Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Vera.Okenkova: Založena nová stránka s textem „&amp;lt;!-- Portál: Etnologie ****** Upozornění! ****** Prosím, neváhejte s přispíváním do tohoto portálu. Pokud se ve struktuře nevyznáte a máte chu…“&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&amp;lt;!-- Portál: Etnologie&lt;br /&gt;
****** Upozornění! ******&lt;br /&gt;
Prosím, neváhejte s přispíváním do tohoto portálu. Pokud se ve struktuře nevyznáte a máte chuť s ním pracovat, obraťte se na jakéhokoliv člena redakce. Budeme Vám vděční za jakoukoliv pozitivní úpravu. &lt;br /&gt;
--&amp;gt;&lt;br /&gt;
* [[Strava a náboženství|Strava a náboženství]]&lt;br /&gt;
* [[Vegetariánství|Vegetariánství]]&lt;br /&gt;
* [[Strava a sběračství|Strava a sběračství]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Etnologie]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Vera.Okenkova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Vegetari%C3%A1nstv%C3%AD&amp;diff=14433</id>
		<title>Vegetariánství</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Vegetari%C3%A1nstv%C3%AD&amp;diff=14433"/>
		<updated>2015-01-19T08:54:12Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Vera.Okenkova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;'''Vegetariánství''' odmítá maso nebo jeho extrémnější varianta obecně živočišnou potravu. Je jedním z nejstarších a nejrozšířenějších stravovacích návyků. Čím více se ponoříme do minulosti, tím důležitější je [[Strava a náboženství|náboženský aspekt]] odmítání masa. Většina náboženství přikazuje svým věřícím v určitou dobu, ať už roční nebo denní, nekonzumovat maso a mnohdy i živočišné produkty obecně. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Historie vegetariánství ==&lt;br /&gt;
Mezi historickými postavami existovala celá řada vegetariánů - '''Buddha''', '''Pythagoras''', '''Lord Byron''' či '''Percy Bysshe Shelley''', který napsal i několik článků, v nichž vegetariánství obhajoval a propagoval (např. ''Obhajoba přírodní stravy'' a ''O zeleninovém způsobu stravování''). &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V dějinách vegetariánství se objevila řada různých variant a stupňů, od kritiky přejídání v šlechtických kruzích či mezi bohatými obecně až po zdravotní aspekty tohoto způsobu stravování. Např. [[stoicismus|stoikové]] kritizovali plýtvání bohatých, když jinde množství lidí hladoví. Tytéž postoje se pak objevují v předrevoluční Francii. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V 19. století se ve Spojených státech amerických objevuje '''vegetariánské hnutí'''. Jedná se hlavně o propagaci zdravé výživy. Již v této době lékař '''Sylvester Graham''' (1794 -1851) prosazoval toto dietní stravování, byl však především propagátorem konzumace chleba z celého zrna a snažil se rozšířit povědomí o zdraví prospěšných látkách obsažených v otrubách. Dalším, kdo se zasadil o rozšíření vegetariánství, byl '''Horace Fletcher''' (1849–1919).  Lékař '''Howard Hay''' (1866-1940), zakladatel teorie dělené stravy, se zabýval především správným složením stravy a napsal publikaci ''Sebevražda nožem a vidličkou''.&lt;br /&gt;
 &lt;br /&gt;
V meziválečné Evropě se objevuje '''hnutí za syrovou stravu'''. Jedním z nejvýraznějších osobností tohoto hnutí byl lékař '''Bircher Benner''' (1867-1939), který ve svém sanatoriu ve švýcarském Curychu léčil pacienty právě pomocí speciální výživy, složené především ze syrové zeleniny a ovoce, což se zpočátku nesetkávalo s přílišným pochopením. Zároveň je považován za „otce müsli“. V jeho publikaci Strava sluneční energie tvrdí, že správné je jíst pouze to, co roste nad zemí. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vegetariánství je populární dodnes, ačkoli se objevují i jeho extrémnější varianty, pořád je jedním z nejčastějších stravovacích „odchylek“, masově rozšířených po celém světě. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Vegetariánství a východní kultury ==&lt;br /&gt;
Rostlinná strava '''převažuje u východních kultur''', kde je základem jídelníčku zelenina, ovoce a obilniny. Ale často se tu setkáváme s tabuizací hlíz a kořenů. Existuje tu totiž představa, že by v půdě mohl být živočich, který by mohl trpět při dobývání tohoto plodu. Mnohdy se zároveň nedoporučuje konzumovat mnohosemenné plody (ovoce), v každém semenu se může vyskytovat život. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Čína ===&lt;br /&gt;
V Číně byly a jsou vždy '''ekonomické a ekologické důvody''' přednější před náboženskými. Zemědělství si vždy vyžadovalo velkou lidskou vynalézavost a důmyslnost - zavlažování. Chovalo se vždy minimum dobytka, jen černý vepř, kachny a slepice. &lt;br /&gt;
Základem jídelníčku je vegetariánství, ačkoli zde byla vyšlechtěna celá řada druhů slepic, drůbeže (obecně) či prasat, ale to bylo určeno především pro trh. Číňané znali i umělou líheň. Mléčné výrobky se zde příliš nekonzumovaly, hovězí dobytek se dodnes na venkově chová spíše kvůli své tažné síle, nedojí se. Proto, když se s tím setkali (v klasické době), tak zaujali velmi odtažitý postoj. Nedostatek mléka ve stravě kompenzují všudypřítomnou '''sójou''', která je pro ně nejlevnějším zdrojem bílkovin. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Sója, rýže, pšenice, proso a čínské proso jsou posvátnými semeny. První zmínky o sóje jsou dochované z 3. tisíciletí před n. l., dokládají znalost mnoha odrůd. Sójové mléko je tučnější a obsahuje více bílkovin ve srovnání s kravským. Dokonce z něj lze vytvořit i tvaroh. Sója se tak svým složením blíží více živočišné stravě. Zajímavostí je, že se sojové omáčky vyrábí přímo z bobů, ale jde o velmi dlouhý výrobní proces. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Japonsko === &lt;br /&gt;
Více než v Číně dominoval v Japonsku v minulých staletích [[buddhismus]]. Proto zde došlo k velkému '''rozkvětu vegetariánství'''.&lt;br /&gt;
 &lt;br /&gt;
V každodenní stravě nesmí chybět ryby, které se upravují na „tisíc“ způsobů. Základem jídelníčku vedle ryb je i cizrna (římský hrách) - jde o jednu z nejrozšířenějších luštěnin vůbec. Dále se zde konzumuje i řada dalších luštěnin vedle nám známé čočky i tzv. tur (archar) - jedná se o fazolovitou rostlinu, které se přezdívá španělská čočka. Až ¼ každodenního jídelníčku zde tvoří zelenina, kterou často konzumují v syrovém stavu. Existuje tu obrovské množství druhů zeleniny, vedle většiny u nás běžných druhů zde můžeme nalézt i mladou cukrovou třtinu, lotos, atd. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Častou '''konzervační metodou''' zeleniny je její nakládání, takto se konzervují i plané rostliny a výhonky či mořské řasy. Z mořských řas se pak dále připravují i rosoly a agary nebo se z nich smaží placky. Velký prostor ve stravování patří i ovoci, které se konzumuje syrové a mnohdy i v nezralém stavu. Japonská kuchyně dále využívá řadu koření, kořínků a bylin. Dominuje tzv. „patero páchnoucích koření“ (není to však myšleno negativně), mezi něž patří cibule, česnek, pór, pažitka a šalotka.  &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Zdroje==&lt;br /&gt;
=== Zdroj ===&lt;br /&gt;
ŠTĚPÁNOVÁ, Irena. ''Lidová strava v kulturněhistorickém kontextu''. Přednášky Ústavu etnologie FF UK, LS 2011/2012&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Doporučená literatura a další zdroje ===&lt;br /&gt;
* ''Antropology of Food and Habits'', Paris 1975&lt;br /&gt;
* ''Food in Perspective'', Edinburg 1981&lt;br /&gt;
* ''European Food History'', New York 1992&lt;br /&gt;
* Beranová M., ''Chléb a sýr u českých Slovanů''. Archeologické rozhledy 1990, r.42, s. 398-401&lt;br /&gt;
* Beranová M., ''Jídlo a pití za Rudolfa II''., Praha 1997&lt;br /&gt;
* Douglas M., ''Complexité culturelle: cuisin et société.'' Paris, Sociétés, 1988, č. 19&lt;br /&gt;
* Spencer, C. ''The heretic's feast: a history of vegetarianism''. London, 1994&lt;br /&gt;
* Stoličná R., ''Jedlá a nápoje našich predkov'', Bratislava 1991&lt;br /&gt;
* Štěpánová, Irena. ''Lidová strava v kulturněhistorickém kontextu''. Přednášky Ústavu etnologie FF UK, LS 2011/2012&lt;br /&gt;
* Úlehlová-Tilschová M., ''Česká strava lidová'', Praha 2011&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Etnologie]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Vera.Okenkova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Strava_a_n%C3%A1bo%C5%BEenstv%C3%AD&amp;diff=14158</id>
		<title>Strava a náboženství</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Strava_a_n%C3%A1bo%C5%BEenstv%C3%AD&amp;diff=14158"/>
		<updated>2015-01-14T09:34:43Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Vera.Okenkova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;[[File:Fast Day.jpg|thumb|upright 1.5|Thomas Rowlandson, Půst]]&lt;br /&gt;
Všechna světová náboženství předepisují svým věřícím, co jíst a co nejíst. Vytváří tak určité normy, které se zpravidla časem kodifikují v psaných nařízeních a zákazech. Všechna náboženství vytyčují určitá '''alimentární tabu''', která bývají kodifikována v posvátných textech. Alimentární tabu se většinou týkají konkrétních potravin nebo skupiny potravin v každodenním stravování, nebo určitého zákazu jídla v určitou dobu. Alimentární tabu se mohou vztahovat také na způsob přípravy jídla či nádob, v nichž je pokrm připravovaný a materiálů, z nichž jsou nádoby vyrobeny. Nezkonzumované jídlo pak většina náboženství vnímá jako oběť bohům, předkům. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Hinduismus ==&lt;br /&gt;
Posvátnou knihou [[Hinduismus|hinduismu]] je '''Rigvéda''', v níž nalezneme i pojednání o stravovacích nařízeních. Hinduismus předpokládá [[reinkarnace|reinkarnaci]] a nejvyšším bohem je Brahma, i když v lidových variantách dominují i jiní bohové, např. Višnu. Indická společnost je rozdělena na nepropustné [[kastovní systém|kasty]], jejichž základem je rodina, v rámci níž probíhají [[Náboženství (Etnologie)|náboženské]] obřady. Každá rodina má vlastní svatyně, v hinduismu je tak náboženský obřad individuálním a soukromým aktem.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Kastovní systém a stravování ===&lt;br /&gt;
'''Každá z kast má jiný typ stravování''', v podstatě tu platí pravidlo, že čím vyšší kasta, tím striktnější stravovací předpisy. Další pravidla předepisují i denní dobu, kdy lze konzumovat konkrétní potraviny. Týká se to především luštěnin, obilnin, zeleniny a ovoce. Potrava nejvyšší kasty podléhá v hinduismu nejpřísnějším pravidlům: jsou striktními [[Vegetariánství|vegetariány]], nekonzumují ani vejce a ryby. Podle jejich představ je ten, kdo se čistě živí, sám čistý. Sklenice brahmána se nesmí dotknout rtů, nádoby se nesmí dotknout ani stín jiné. Příslušníci dalších kast se řídí různými jinými pravidly, někteří nesmí jíst vestoje, jiní vleže. Dalším je zapovězeno konzumovat pokrmy pod širým nebem nebo v mokrém oblečení. Víra přikazuje i zakazuje stravování v určitý čas. Některé kasty tak nesmí jíst příliš časně, další zase příliš pozdě. Pro všechny kasty pak platí zákaz konzumace hovězího, drůbežího, oslího i vepřového, avšak nejnižší kasta [[nedotknutelní|nedotknutelných]] jíst maso těchto zvířat může, protože tito jedí, co dostanou nebo najdou.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Hlavní potravinou''', která tvoří základ jídelníčku hinduistů, je '''rýže'''. Ta je zároveň považována za těžší jídlo, na druhé straně lehkým jídlem jsou ostatní obilniny, luštěniny, ale i cukr a sůl. Ve stravování hinduistů je všeobecně zapovězena konzumace cibule, česneku a řepy.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Hinduismus a půsty ===&lt;br /&gt;
Nedílnou součástí každého náboženství jsou půsty. V hinduismu se jedná o složitý komplex, který variuje. Frekvence souvisí s ročním obdobím i s konkrétní kastou, do níž jedinec náleží. Nejčastěji se drží půst 1. den v měsíci, 11. den lunárního měsíce a každý 1. den v týdnu (na počest jednoho z bohů). Zajímavostí je, že za vykonání půstu je považována i pomoc druhému člověku. Postící se člověk se zříká rýže, tedy jindy hlavní složky stravy. Může ale v rámci méně přísného půstu jíst hrách, moučné placky, banány, kokosy nebo ořechy. Půsty však mají i zdravotní charakter. Hinduisté tak mnohdy drží i individuální půsty, při nichž se např. stravují pouze rýží uvařenou v mléce, která je považována za posvátný pokrm. &lt;br /&gt;
		&lt;br /&gt;
=== Strava a posvátno ===&lt;br /&gt;
Posvátný pokrm si vyžaduje i '''správný postup při přípravě''' a specifické nádoby při jeho vaření. Pří přípravě posvátné stravy nesmí být použita hliněná nádoba, naopak se preferuje nádoba mosazná. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
18 náboženských svátků v hinduismu je samozřejmě také spjato s konkrétními pokrmy, slaví se hostinou, avšak jde spíše o kvantitu než o kvalitu. Pokrmy tak jsou více solené, kořeněné, všeho si hinduisté ve sváteční čas dopřávají více. Nutno podotknout, že tato tendence je patrná obecně v lidovém prostředí, sváteční jídlo je spíše otázkou kvantity, jde tedy o nasycení, které není vždy naprosto běžné. Pouze vyšší vrstvy si většinou dopřávaly ve sváteční čas specifické pokrmy, drahé koření a dovozové potraviny. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pro hinduismus stejně jako pro mnohá jiná náboženství mají '''některá jídla magickou moc''', rýže znamená plodnost, stejné účinky jsou připisovány i banánu. Sůl má zajišťovat šťastný a dobrý život, ořech pohostinnost a mango je považováno za nositele posvátna.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Buddhismus ==&lt;br /&gt;
[[Buddhismus]] se vyvinul v 6. století z hinduismu, z něhož převzal i víru v reinkarnaci - všichni, kdo v převtělování věří, jsou '''vegetariány''', protože člověk se může převtělit i do zvířete. Dalším pilířem je v buddhismu nirvána, cíl všech buddhistů. Buddhismus se dělí na dva základní směry, na velký a malý búz. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Víra zakazuje působení bolesti živým tvorům, braní si, co mi není dáno, lhaní, užívání alkoholu a sexuální nemorálnost. Pro mnichy platí ještě asketičtější předpisy - nesmí pít žádný alkohol, konzumovat maso, nesmí si zdobit tělo. Jediným jejich majetkem je oranžové oblečení, břitva, jehla, sítko, a miska. Vše co potřebují, si musí vyžebrat. Tento požadavek však může zároveň relativizovat striktní vegetariánství. Mnich nesmí spát na měkké posteli.  &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Strava běžných lidí je velice '''podobná stravě hinduistů''', jejím základem je rýže, dále převládá zelenina, obilniny či luštěniny. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Judaismus ==&lt;br /&gt;
Základem [[Judaismus|židovského]] náboženství je Tóra. Na rozdíl od jiných náboženství je výrazem národní identity. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Košer - alimentární příkazy v judaismu ===&lt;br /&gt;
I zde jsou velmi propracovaná '''alimentární tabu''', která '''se odvíjí od Starého zákona'''. Vedle zákazu jednotlivých potravin, je zde kladen důraz na správný postup při přípravě ('''košer''').&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Jedním ze základů stravování Židů je '''konzumace vykrváceného masa''' a navíc pouze některých zvířat, ostatní jsou považována za nečistá. Lze jíst maso přežvýkavých sudokopytníků. Naopak zcela zakázaná je konzumace vepřového, koňského, oslího, zaječího a králičího masa. Jíst ryby je povoleno, ale jako ryby jsou klasifikovány jen ty, které se rozmnožují mimoděložně, ostatní jsou zapovězeny - např. jeseter. Požadavek vykrvácení masa je spojen s tabuizací krve. Zvíře tak může být zabito pouze určitým způsobem a určitým člověkem, musí dokonale vykrvácet.  &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Jídelníček Židů a dělení stravy ===&lt;br /&gt;
V židovském jídelníčku dále dominuje '''ovoce, zelenina a obiloviny'''. Typické jsou nekynuté chlebové placky- '''macesy''', jejichž příprava též podléhá striktním předpisům, stejně jako příprava vína. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pro židovskou kuchyni je dále typické dělení na '''mléčné a masité potraviny'''. Týká se to jak nádob na vaření, tak dřezů na mytí těchto nádob a míst na ukládání potravin (dnes musí mít oddělené lednice na masité a na mléčné potraviny), navzájem totiž nesmí přijít do kontaktu. Zároveň se toto dělení dodržuje i při samotné konzumaci pokrmů. Po mléčných lze jíst maso hned, pouze si musí vypláchnout ústa nebo zajíst mléčné jídlo chlebem. Mléčné pokrmy se pak po masitých mohou konzumovat až s čtyřhodinovou prodlevou. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Křesťanství ==&lt;br /&gt;
I v [[Křesťanství|křesťanství]] existují '''jídelní předpisy''', avšak '''týkají se především půstů'''. V obecném měřítku lze za nejpřísnější považovat pravoslaví, jehož věřící dodržují více půstů, které jsou navíc striktnější. Naopak nejmírnější jsou protestanté, kteří k půstům nejsou nuceni, mohou se jich účastnit pouze dobrovolně. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Křesťanství a půsty ===&lt;br /&gt;
V době půstu se '''zakazuje konzumace masa''', ale člověk by si měl odříkat i další potraviny, které představují určitý luxus - sladké, alkohol a podobně. Avšak v tradiční společnosti se v týdnu běžně maso nekonzumovalo, pouze o svátcích a nedělích. Jen v bohatších domácnostech si ho dopřávali častěji. Navíc máme doklady, že za maso bylo považováno především vepřové, proto se v době postní mnohdy povolovala konzumace drůbežího masa. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pro [[Katolictví|katolictví]] je nejdůležitějším [[Postní období před Velikonocemi|předvelikonoční půst]], další větší je v době adventní. Po velice dlouhou dobu se pak udržel zvyk postit se i každý pátek. Přetrval i hluboko do 20. století, dokonce i závodní jídelny tuto zvyklost udržovaly, později se však z ideologických důvodů (snaha vymýtit náboženství) bezmasý pátek přenesl na čtvrtek. [[Pravoslaví]] pak zachovává půstů více, dva velké a jeden letní. Letní se nazývá apoštolský nebo petrský, je odvislý od Velikonoc. V době postní je přísně zapovězena konzumace alkoholu, vajec, ryb a masa. Nejpřísnějším je půst na '''Velký pátek''' a na '''Štědrý den''', kdy je doporučen absolutní půst. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Islám ==&lt;br /&gt;
[[Islám]] vznikl v 7. století n. l. Posvátnou knihou islámu je Korán, který má dvě základní verze - šíitskou a sunitskou. V oblasti stravovacích nařízení a zákazů se v mnohém '''opírá o judaismus a křesťanství'''. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Halal - alimentární příkazy v islámu ===&lt;br /&gt;
Pro muslimy platí stejně jako pro židovské věřící, že smějí konzumovat pouze '''zcela vykrvácené maso''' zvířat zabitých určitým způsobem. Prase je stejně tak považováno za nečisté zvíře, proto se nesmí jíst ani jeho maso. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Islám a půsty ===&lt;br /&gt;
Hlavním půstem muslimů je během '''Ramadánu''', který připadá na 9. měsíc v roce. Přes den je půst neobyčejně přísný, až do západu Slunce se nesmí nic jíst, pít ani kouřit. Z tohoto půstu jsou vyňaty těhotné a kojící ženy a nemocní, ale jsou nuceni to později vynahradit. V islámu existují i individuální půsty, trvající zpravidla jeden až dva dny.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Zdroje==&lt;br /&gt;
=== Zdroj ===&lt;br /&gt;
ŠTĚPÁNOVÁ, Irena. ''Lidová strava v kulturněhistorickém kontextu''. Přednášky Ústavu etnologie FF UK, LS 2011/2012&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Doporučená literatura a další zdroje ===&lt;br /&gt;
* ''Antropology of Food and Habits'', Paris 1975&lt;br /&gt;
* ''Food in Perspective'', Edinburg 1981&lt;br /&gt;
* ''European Food History'', New York 1992&lt;br /&gt;
* Beranová M., ''Chléb a sýr u českých Slovanů''. Archeologické rozhledy 1990, r.42, s. 398-401&lt;br /&gt;
* Beranová M., ''Jídlo a pití za Rudolfa II''., Praha 1997&lt;br /&gt;
* Douglas M., ''Complexité culturelle: cuisin et société.'' Paris, Sociétés, 1988, č. 19&lt;br /&gt;
* Stoličná R., ''Jedlá a nápoje našich predkov'', Bratislava 1991&lt;br /&gt;
* Štěpánová, Irena. ''Lidová strava v kulturněhistorickém kontextu''. Přednášky Ústavu etnologie FF UK, LS 2011/2012&lt;br /&gt;
* Úlehlová-Tilschová M., ''Česká strava lidová'', Praha 2011&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Etnologie]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Vera.Okenkova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Vegetari%C3%A1nstv%C3%AD&amp;diff=14157</id>
		<title>Vegetariánství</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Vegetari%C3%A1nstv%C3%AD&amp;diff=14157"/>
		<updated>2015-01-14T09:31:38Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Vera.Okenkova: Založena nová stránka s textem „'''Vegetariánství''' odmítá maso nebo jeho extrémnější varianta obecně živočišnou potravu. Je jedním z nejstarších a nejrozšířenějších…“&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;'''Vegetariánství''' odmítá maso nebo jeho extrémnější varianta obecně živočišnou potravu. Je jedním z nejstarších a nejrozšířenějších stravovacích návyků. Čím více se ponoříme do minulosti, tím důležitější je [[Strava a náboženství|náboženský aspekt]] odmítání masa. Většina náboženství přikazuje svým věřícím v určitou dobu, ať už roční nebo denní, nekonzumovat maso a mnohdy i živočišné produkty obecně. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Historie vegetariánství ==&lt;br /&gt;
Mezi historickými postavami existovala celá řada vegetariánů - '''Buddha''', '''Pythagoras''', '''Lord Byron''' či '''Percy Bysshe Shelley''', který napsal i několik článků, v nichž vegetariánství obhajoval a propagoval (např. ''Obhajoba přírodní stravy'' a ''O zeleninovém způsobu stravování''). &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V dějinách vegetariánství se objevila řada různých variant a stupňů, od kritiky přejídání v šlechtických kruzích či mezi bohatými obecně až po zdravotní aspekty tohoto způsobu stravování. Např. [[stoicismus|stoikové]] kritizovali plýtvání bohatých, když jinde množství lidí hladoví. Tytéž postoje se pak objevují v předrevoluční Francii. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V 19. století se ve Spojených státech amerických objevuje '''vegetariánské hnutí'''. Jedná se hlavně o propagaci zdravé výživy. Již v této době lékař '''Sylvester Graham''' (1794 -1851) prosazoval toto dietní stravování, byl však především propagátorem konzumace chleba z celého zrna a snažil se rozšířit povědomí o zdraví prospěšných látkách obsažených v otrubách. Dalším, kdo se zasadil o rozšíření vegetariánství, byl '''Horace Fletcher''' (1849–1919).  Lékař '''Howard Hay''' (1866-1940), zakladatel teorie dělené stravy, se zabýval především správným složením stravy a napsal publikaci ''Sebevražda nožem a vidličkou''.&lt;br /&gt;
 &lt;br /&gt;
V meziválečné Evropě se objevuje '''hnutí za syrovou stravu'''. Jedním z nejvýraznějších osobností tohoto hnutí byl lékař '''Bircher Benner''' (1867-1939), který ve svém sanatoriu ve švýcarském Curychu léčil pacienty právě pomocí speciální výživy, složené především ze syrové zeleniny a ovoce, což se zpočátku nesetkávalo s přílišným pochopením. Zároveň je považován za „otce müsli“. V jeho publikaci Strava sluneční energie tvrdí, že správné je jíst pouze to, co roste nad zemí. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vegetariánství je populární dodnes, ačkoli se objevují i jeho extrémnější varianty, pořád je jedním z nejčastějších stravovacích „odchylek“, masově rozšířených po celém světě. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Vegetariánství a východní kultury ==&lt;br /&gt;
Rostlinná strava '''převažuje u východních kultur''', kde je základem jídelníčku zelenina, ovoce a obilniny. Ale často se tu setkáváme s tabuizací hlíz a kořenů. Existuje tu totiž představa, že by v půdě mohl být živočich, který by mohl trpět při dobývání tohoto plodu. Mnohdy se zároveň nedoporučuje konzumovat mnohosemenné plody (ovoce), v každém semenu se může vyskytovat život. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Čína ===&lt;br /&gt;
V Číně byly a jsou vždy '''ekonomické a ekologické důvody''' přednější před náboženskými. Zemědělství si vždy vyžadovalo velkou lidskou vynalézavost a důmyslnost - zavlažování. Chovalo se vždy minimum dobytka, jen černý vepř, kachny a slepice. &lt;br /&gt;
Základem jídelníčku je vegetariánství, ačkoli zde byla vyšlechtěna celá řada druhů slepic, drůbeže (obecně) či prasat, ale to bylo určeno především pro trh. Číňané znali i umělou líheň. Mléčné výrobky se zde příliš nekonzumovaly, hovězí dobytek se dodnes na venkově chová spíše kvůli své tažné síle, nedojí se. Proto, když se s tím setkali (v klasické době), tak zaujali velmi odtažitý postoj. Nedostatek mléka ve stravě kompenzují všudypřítomnou '''sójou''', která je pro ně nejlevnějším zdrojem bílkovin. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Sója, rýže, pšenice, proso a čínské proso jsou posvátnými semeny. První zmínky o sóje jsou dochované z 3. tisíciletí před n. l., dokládají znalost mnoha odrůd. Sójové mléko je tučnější a obsahuje více bílkovin ve srovnání s kravským. Dokonce z něj lze vytvořit i tvaroh. Sója se tak svým složením blíží více živočišné stravě. Zajímavostí je, že se sojové omáčky vyrábí přímo z bobů, ale jde o velmi dlouhý výrobní proces. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Japonsko === &lt;br /&gt;
Více než v Číně dominoval v Japonsku v minulých staletích [[buddhismus]]. Proto zde došlo k velkému '''rozkvětu vegetariánství'''.&lt;br /&gt;
 &lt;br /&gt;
V každodenní stravě nesmí chybět ryby, které se upravují na „tisíc“ způsobů. Základem jídelníčku vedle ryb je i cizrna (římský hrách) - jde o jednu z nejrozšířenějších luštěnin vůbec. Dále se zde konzumuje i řada dalších luštěnin vedle nám známé čočky i tzv. tur (archar) - jedná se o fazolovitou rostlinu, které se přezdívá španělská čočka. Až ¼ každodenního jídelníčku zde tvoří zelenina, kterou často konzumují v syrovém stavu. Existuje tu obrovské množství druhů zeleniny, vedle většiny u nás běžných druhů zde můžeme nalézt i mladou cukrovou třtinu, lotos, atd. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Častou '''konzervační metodou''' zeleniny je její nakládání, takto se konzervují i plané rostliny a výhonky či mořské řasy. Z mořských řas se pak dále připravují i rosoly a agary nebo se z nich smaží placky. Velký prostor ve stravování patří i ovoci, které se konzumuje syrové a mnohdy i v nezralém stavu. Japonská kuchyně dále využívá řadu koření, kořínků a bylin. Dominuje tzv. „patero páchnoucích koření“ (není to však myšleno negativně), mezi něž patří cibule, česnek, pór, pažitka a šalotka.  &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Zdroje==&lt;br /&gt;
=== Zdroj ===&lt;br /&gt;
ŠTĚPÁNOVÁ, Irena. ''Lidová strava v kulturněhistorickém kontextu''. Přednášky Ústavu etnologie FF UK, LS 2011/2012&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Doporučená literatura a další zdroje ===&lt;br /&gt;
* ''Antropology of Food and Habits'', Paris 1975&lt;br /&gt;
* ''Food in Perspective'', Edinburg 1981&lt;br /&gt;
* ''European Food History'', New York 1992&lt;br /&gt;
* Beranová M., ''Chléb a sýr u českých Slovanů''. Archeologické rozhledy 1990, r.42, s. 398-401&lt;br /&gt;
* Beranová M., ''Jídlo a pití za Rudolfa II''., Praha 1997&lt;br /&gt;
* Douglas M., ''Complexité culturelle: cuisin et société.'' Paris, Sociétés, 1988, č. 19&lt;br /&gt;
* Stoličná R., ''Jedlá a nápoje našich predkov'', Bratislava 1991&lt;br /&gt;
* Štěpánová, Irena. ''Lidová strava v kulturněhistorickém kontextu''. Přednášky Ústavu etnologie FF UK, LS 2011/2012&lt;br /&gt;
* Úlehlová-Tilschová M., ''Česká strava lidová'', Praha 2011&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Etnologie]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Vera.Okenkova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Strava_a_n%C3%A1bo%C5%BEenstv%C3%AD&amp;diff=13938</id>
		<title>Strava a náboženství</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Strava_a_n%C3%A1bo%C5%BEenstv%C3%AD&amp;diff=13938"/>
		<updated>2015-01-09T17:04:23Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Vera.Okenkova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;[[File:Fast Day.jpg|thumb|upright 1.5|Thomas Rowlandson, Půst]]&lt;br /&gt;
Všechna světová náboženství předepisují svým věřícím, co jíst a co nejíst. Vytváří tak určité normy, které se zpravidla časem kodifikují v psaných nařízeních a zákazech. Všechna náboženství vytyčují určitá '''alimentární tabu''', která bývají kodifikována v posvátných textech. Alimentární tabu se většinou týkají konkrétních potravin nebo skupiny potravin v každodenním stravování, nebo určitého zákazu jídla v určitou dobu. Alimentární tabu se mohou vztahovat také na způsob přípravy jídla či nádob, v nichž je pokrm připravovaný a materiálů, z nichž jsou nádoby vyrobeny. Nezkonzumované jídlo pak většina náboženství vnímá jako oběť bohům, předkům. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Hinduismus ==&lt;br /&gt;
Posvátnou knihou [[Hinduismus|hinduismu]] je '''Rigvéda''', v níž nalezneme i pojednání o stravovacích nařízeních. Hinduismus předpokládá [[reinkarnace|reinkarnaci]] a nejvyšším bohem je Brahma, i když v lidových variantách dominují i jiní bohové, např. Višnu. Indická společnost je rozdělena na nepropustné [[kastovní systém|kasty]], jejichž základem je rodina, v rámci níž probíhají [[Náboženství (Etnologie)|náboženské]] obřady. Každá rodina má vlastní svatyně, v hinduismu je tak náboženský obřad individuálním a soukromým aktem.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Kastovní systém a stravování ===&lt;br /&gt;
'''Každá z kast má jiný typ stravování''', v podstatě tu platí pravidlo, že čím vyšší kasta, tím striktnější stravovací předpisy. Další pravidla předepisují i denní dobu, kdy lze konzumovat konkrétní potraviny. Týká se to především luštěnin, obilnin, zeleniny a ovoce. Potrava nejvyšší kasty podléhá v hinduismu nejpřísnějším pravidlům: jsou '''striktními vegetariány''', nekonzumují ani vejce a ryby. Podle jejich představ je ten, kdo se čistě živí, sám čistý. Sklenice brahmána se nesmí dotknout rtů, nádoby se nesmí dotknout ani stín jiné. Příslušníci dalších kast se řídí různými jinými pravidly, někteří nesmí jíst vestoje, jiní vleže. Dalším je zapovězeno konzumovat pokrmy pod širým nebem nebo v mokrém oblečení. Víra přikazuje i zakazuje stravování v určitý čas. Některé kasty tak nesmí jíst příliš časně, další zase příliš pozdě. Pro všechny kasty pak platí zákaz konzumace hovězího, drůbežího, oslího i vepřového, avšak nejnižší kasta [[nedotknutelní|nedotknutelných]] jíst maso těchto zvířat může, protože tito jedí, co dostanou nebo najdou.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Hlavní potravinou''', která tvoří základ jídelníčku hinduistů, je '''rýže'''. Ta je zároveň považována za těžší jídlo, na druhé straně lehkým jídlem jsou ostatní obilniny, luštěniny, ale i cukr a sůl. Ve stravování hinduistů je všeobecně zapovězena konzumace cibule, česneku a řepy.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Hinduismus a půsty ===&lt;br /&gt;
Nedílnou součástí každého náboženství jsou půsty. V hinduismu se jedná o složitý komplex, který variuje. Frekvence souvisí s ročním obdobím i s konkrétní kastou, do níž jedinec náleží. Nejčastěji se drží půst 1. den v měsíci, 11. den lunárního měsíce a každý 1. den v týdnu (na počest jednoho z bohů). Zajímavostí je, že za vykonání půstu je považována i pomoc druhému člověku. Postící se člověk se zříká rýže, tedy jindy hlavní složky stravy. Může ale v rámci méně přísného půstu jíst hrách, moučné placky, banány, kokosy nebo ořechy. Půsty však mají i zdravotní charakter. Hinduisté tak mnohdy drží i individuální půsty, při nichž se např. stravují pouze rýží uvařenou v mléce, která je považována za posvátný pokrm. &lt;br /&gt;
		&lt;br /&gt;
=== Strava a posvátno ===&lt;br /&gt;
Posvátný pokrm si vyžaduje i '''správný postup při přípravě''' a specifické nádoby při jeho vaření. Pří přípravě posvátné stravy nesmí být použita hliněná nádoba, naopak se preferuje nádoba mosazná. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
18 náboženských svátků v hinduismu je samozřejmě také spjato s konkrétními pokrmy, slaví se hostinou, avšak jde spíše o kvantitu než o kvalitu. Pokrmy tak jsou více solené, kořeněné, všeho si hinduisté ve sváteční čas dopřávají více. Nutno podotknout, že tato tendence je patrná obecně v lidovém prostředí, sváteční jídlo je spíše otázkou kvantity, jde tedy o nasycení, které není vždy naprosto běžné. Pouze vyšší vrstvy si většinou dopřávaly ve sváteční čas specifické pokrmy, drahé koření a dovozové potraviny. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pro hinduismus stejně jako pro mnohá jiná náboženství mají '''některá jídla magickou moc''', rýže znamená plodnost, stejné účinky jsou připisovány i banánu. Sůl má zajišťovat šťastný a dobrý život, ořech pohostinnost a mango je považováno za nositele posvátna.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Buddhismus ==&lt;br /&gt;
[[Buddhismus]] se vyvinul v 6. století z hinduismu, z něhož převzal i víru v reinkarnaci - všichni, kdo v převtělování věří, jsou '''vegetariány''', protože člověk se může převtělit i do zvířete. Dalším pilířem je v buddhismu nirvána, cíl všech buddhistů. Buddhismus se dělí na dva základní směry, na velký a malý búz. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Víra zakazuje působení bolesti živým tvorům, braní si, co mi není dáno, lhaní, užívání alkoholu a sexuální nemorálnost. Pro mnichy platí ještě asketičtější předpisy - nesmí pít žádný alkohol, konzumovat maso, nesmí si zdobit tělo. Jediným jejich majetkem je oranžové oblečení, břitva, jehla, sítko, a miska. Vše co potřebují, si musí vyžebrat. Tento požadavek však může zároveň relativizovat striktní vegetariánství. Mnich nesmí spát na měkké posteli.  &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Strava běžných lidí je velice '''podobná stravě hinduistů''', jejím základem je rýže, dále převládá zelenina, obilniny či luštěniny. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Judaismus ==&lt;br /&gt;
Základem [[Judaismus|židovského]] náboženství je Tóra. Na rozdíl od jiných náboženství je výrazem národní identity. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Košer - alimentární příkazy v judaismu ===&lt;br /&gt;
I zde jsou velmi propracovaná '''alimentární tabu''', která '''se odvíjí od Starého zákona'''. Vedle zákazu jednotlivých potravin, je zde kladen důraz na správný postup při přípravě ('''košer''').&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Jedním ze základů stravování Židů je '''konzumace vykrváceného masa''' a navíc pouze některých zvířat, ostatní jsou považována za nečistá. Lze jíst maso přežvýkavých sudokopytníků. Naopak zcela zakázaná je konzumace vepřového, koňského, oslího, zaječího a králičího masa. Jíst ryby je povoleno, ale jako ryby jsou klasifikovány jen ty, které se rozmnožují mimoděložně, ostatní jsou zapovězeny - např. jeseter. Požadavek vykrvácení masa je spojen s tabuizací krve. Zvíře tak může být zabito pouze určitým způsobem a určitým člověkem, musí dokonale vykrvácet.  &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Jídelníček Židů a dělení stravy ===&lt;br /&gt;
V židovském jídelníčku dále dominuje '''ovoce, zelenina a obiloviny'''. Typické jsou nekynuté chlebové placky- '''macesy''', jejichž příprava též podléhá striktním předpisům, stejně jako příprava vína. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pro židovskou kuchyni je dále typické dělení na '''mléčné a masité potraviny'''. Týká se to jak nádob na vaření, tak dřezů na mytí těchto nádob a míst na ukládání potravin (dnes musí mít oddělené lednice na masité a na mléčné potraviny), navzájem totiž nesmí přijít do kontaktu. Zároveň se toto dělení dodržuje i při samotné konzumaci pokrmů. Po mléčných lze jíst maso hned, pouze si musí vypláchnout ústa nebo zajíst mléčné jídlo chlebem. Mléčné pokrmy se pak po masitých mohou konzumovat až s čtyřhodinovou prodlevou. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Křesťanství ==&lt;br /&gt;
I v [[Křesťanství|křesťanství]] existují '''jídelní předpisy''', avšak '''týkají se především půstů'''. V obecném měřítku lze za nejpřísnější považovat pravoslaví, jehož věřící dodržují více půstů, které jsou navíc striktnější. Naopak nejmírnější jsou protestanté, kteří k půstům nejsou nuceni, mohou se jich účastnit pouze dobrovolně. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Křesťanství a půsty ===&lt;br /&gt;
V době půstu se '''zakazuje konzumace masa''', ale člověk by si měl odříkat i další potraviny, které představují určitý luxus - sladké, alkohol a podobně. Avšak v tradiční společnosti se v týdnu běžně maso nekonzumovalo, pouze o svátcích a nedělích. Jen v bohatších domácnostech si ho dopřávali častěji. Navíc máme doklady, že za maso bylo považováno především vepřové, proto se v době postní mnohdy povolovala konzumace drůbežího masa. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pro [[Katolictví|katolictví]] je nejdůležitějším [[Postní období před Velikonocemi|předvelikonoční půst]], další větší je v době adventní. Po velice dlouhou dobu se pak udržel zvyk postit se i každý pátek. Přetrval i hluboko do 20. století, dokonce i závodní jídelny tuto zvyklost udržovaly, později se však z ideologických důvodů (snaha vymýtit náboženství) bezmasý pátek přenesl na čtvrtek. [[Pravoslaví]] pak zachovává půstů více, dva velké a jeden letní. Letní se nazývá apoštolský nebo petrský, je odvislý od Velikonoc. V době postní je přísně zapovězena konzumace alkoholu, vajec, ryb a masa. Nejpřísnějším je půst na '''Velký pátek''' a na '''Štědrý den''', kdy je doporučen absolutní půst. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Islám ==&lt;br /&gt;
[[Islám]] vznikl v 7. století n. l. Posvátnou knihou islámu je Korán, který má dvě základní verze - šíitskou a sunitskou. V oblasti stravovacích nařízení a zákazů se v mnohém '''opírá o judaismus a křesťanství'''. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Halal - alimentární příkazy v islámu ===&lt;br /&gt;
Pro muslimy platí stejně jako pro židovské věřící, že smějí konzumovat pouze '''zcela vykrvácené maso''' zvířat zabitých určitým způsobem. Prase je stejně tak považováno za nečisté zvíře, proto se nesmí jíst ani jeho maso. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Islám a půsty ===&lt;br /&gt;
Hlavním půstem muslimů je během '''Ramadánu''', který připadá na 9. měsíc v roce. Přes den je půst neobyčejně přísný, až do západu Slunce se nesmí nic jíst, pít ani kouřit. Z tohoto půstu jsou vyňaty těhotné a kojící ženy a nemocní, ale jsou nuceni to později vynahradit. V islámu existují i individuální půsty, trvající zpravidla jeden až dva dny.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Zdroje==&lt;br /&gt;
=== Zdroj ===&lt;br /&gt;
ŠTĚPÁNOVÁ, Irena. ''Lidová strava v kulturněhistorickém kontextu''. Přednášky Ústavu etnologie FF UK, LS 2011/2012&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Doporučená literatura a další zdroje ===&lt;br /&gt;
* ''Antropology of Food and Habits'', Paris 1975&lt;br /&gt;
* ''Food in Perspective'', Edinburg 1981&lt;br /&gt;
* ''European Food History'', New York 1992&lt;br /&gt;
* Beranová M., ''Chléb a sýr u českých Slovanů''. Archeologické rozhledy 1990, r.42, s. 398-401&lt;br /&gt;
* Beranová M., ''Jídlo a pití za Rudolfa II''., Praha 1997&lt;br /&gt;
* Douglas M., ''Complexité culturelle: cuisin et société.'' Paris, Sociétés, 1988, č. 19&lt;br /&gt;
* Stoličná R., ''Jedlá a nápoje našich predkov'', Bratislava 1991&lt;br /&gt;
* Štěpánová, Irena. ''Lidová strava v kulturněhistorickém kontextu''. Přednášky Ústavu etnologie FF UK, LS 2011/2012&lt;br /&gt;
* Úlehlová-Tilschová M., ''Česká strava lidová'', Praha 2011&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Etnologie]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Vera.Okenkova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Strava_a_n%C3%A1bo%C5%BEenstv%C3%AD&amp;diff=13929</id>
		<title>Strava a náboženství</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Strava_a_n%C3%A1bo%C5%BEenstv%C3%AD&amp;diff=13929"/>
		<updated>2015-01-09T10:39:40Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Vera.Okenkova: Založena nová stránka s textem „Thomas Rowlandson, Půst Všechna světová náboženství předepisují svým věřícím, co jíst a co nejíst. …“&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;[[File:Fast Day.jpg|thumb|upright 1.5|Thomas Rowlandson, Půst]]&lt;br /&gt;
Všechna světová náboženství předepisují svým věřícím, co jíst a co nejíst. Vytváří tak určité normy, které se zpravidla časem kodifikují v psaných nařízeních a zákazech. Všechna náboženství vytyčují určitá '''alimentární tabu''', která bývají kodifikována v posvátných textech. Alimentární tabu se většinou týkají konkrétních potravin nebo skupiny potravin v každodenním stravování, nebo určitého zákazu jídla v určitou dobu. Alimentární tabu se mohou vztahovat také na způsob přípravy jídla či nádob, v nichž je pokrm připravovaný a materiálů, z nichž jsou nádoby vyrobeny. Nezkonzumované jídlo pak většina náboženství vnímá jako oběť bohům, předkům. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Hinduismus ==&lt;br /&gt;
Posvátnou knihou [[Hinduismus|hinduismu]] je '''Rigvéda''', v níž nalezneme i pojednání o stravovacích nařízeních. Hinduismus předpokládá [[reinkarnace|reinkarnaci]] a nejvyšším bohem je Brahma, i když v lidových variantách dominují i jiní bohové, např. Višnu. Indická společnost je rozdělena na nepropustné [[kastovní systém|kasty]], jejichž základem je rodina, v rámci níž probíhají [[Náboženství (Etnologie)|náboženské]] obřady. Každá rodina má vlastní svatyně, v hinduismu je tak náboženský obřad individuálním a soukromým aktem.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Kastovní systém a stravování ===&lt;br /&gt;
'''Každá z kast má jiný typ stravování''', v podstatě tu platí pravidlo, že čím vyšší kasta, tím striktnější stravovací předpisy. Další pravidla předepisují i denní dobu, kdy lze konzumovat konkrétní potraviny. Týká se to především luštěnin, obilnin, zeleniny a ovoce. Potrava nejvyšší kasty podléhá v hinduismu nejpřísnějším pravidlům: jsou '''striktními vegetariány''', nekonzumují ani vejce a ryby. Podle jejich představ je ten, kdo se čistě živí, sám čistý. Sklenice brahmána se nesmí dotknout rtů, nádoby se nesmí dotknout ani stín jiné. Příslušníci dalších kast se řídí různými jinými pravidly, někteří nesmí jíst vestoje, jiní vleže. Dalším je zapovězeno konzumovat pokrmy pod širým nebem nebo v mokrém oblečení. Víra přikazuje i zakazuje stravování v určitý čas. Některé kasty tak nesmí jíst příliš časně, další zase příliš pozdě. Pro všechny kasty pak platí zákaz konzumace hovězího, drůbežího, oslího i vepřového, avšak nejnižší kasta [[nedotknutelní|nedotknutelných]] jíst maso těchto zvířat může, protože tito jedí, co dostanou nebo najdou.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Hlavní potravinou''', která tvoří základ jídelníčku hinduistů, je '''rýže'''. Ta je zároveň považována za těžší jídlo, na druhé straně lehkým jídlem jsou ostatní obilniny, luštěniny, ale i cukr a sůl. Ve stravování hinduistů je všeobecně zapovězena konzumace cibule, česneku a řepy.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Hinduismus a půsty ===&lt;br /&gt;
Nedílnou součástí každého náboženství jsou půsty. V hinduismu se jedná o složitý komplex, který variuje. Frekvence souvisí s ročním obdobím i s konkrétní kastou, do níž jedinec náleží. Nejčastěji se drží půst 1. den v měsíci, 11. den lunárního měsíce a každý 1. den v týdnu (na počest jednoho z bohů). Zajímavostí je, že za vykonání půstu je považována i pomoc druhému člověku. Postící se člověk se zříká rýže, tedy jindy hlavní složky stravy. Může ale v rámci méně přísného půstu jíst hrách, moučné placky, banány, kokosy nebo ořechy. Půsty však mají i zdravotní charakter. Hinduisté tak mnohdy drží i individuální půsty, při nichž se např. stravují pouze rýží uvařenou v mléce, která je považována za posvátný pokrm. &lt;br /&gt;
		&lt;br /&gt;
=== Strava a posvátno ===&lt;br /&gt;
Posvátný pokrm si vyžaduje i '''správný postup při přípravě''' a specifické nádoby při jeho vaření. Pří přípravě posvátné stravy nesmí být použita hliněná nádoba, naopak se preferuje nádoba mosazná. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
18 náboženských svátků v hinduismu je samozřejmě také spjato s konkrétními pokrmy, slaví se hostinou, avšak jde spíše o kvantitu než o kvalitu. Pokrmy tak jsou více solené, kořeněné, všeho si hinduisté ve sváteční čas dopřávají více. Nutno podotknout, že tato tendence je patrná obecně v lidovém prostředí, sváteční jídlo je spíše otázkou kvantity, jde tedy o nasycení, které není vždy naprosto běžné. Pouze vyšší vrstvy si většinou dopřávaly ve sváteční čas specifické pokrmy, drahé koření a dovozové potraviny. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pro hinduismus stejně jako pro mnohá jiná náboženství mají '''některá jídla magickou moc''', rýže znamená plodnost, stejné účinky jsou připisovány i banánu. Sůl má zajišťovat šťastný a dobrý život, ořech pohostinnost a mango je považováno za nositele posvátna.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Buddhismus ==&lt;br /&gt;
[[Buddhismus]] se vyvinul v 6. století z hinduismu, z něhož převzal i víru v reinkarnaci - všichni, kdo v převtělování věří, jsou '''vegetariány''', protože člověk se může převtělit i do zvířete. Dalším pilířem je v buddhismu nirvána, cíl všech buddhistů. Buddhismus se dělí na dva základní směry, na velký a malý búz. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Víra zakazuje působení bolesti živým tvorům, braní si, co mi není dáno, lhaní, užívání alkoholu a sexuální nemorálnost. Pro mnichy platí ještě asketičtější předpisy - nesmí pít žádný alkohol, konzumovat maso, nesmí si zdobit tělo. Jediným jejich majetkem je oranžové oblečení, břitva, jehla, sítko, a miska. Vše co potřebují, si musí vyžebrat. Tento požadavek však může zároveň relativizovat striktní vegetariánství. Mnich nesmí spát na měkké posteli.  &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Strava běžných lidí je velice '''podobná stravě hinduistů''', jejím základem je rýže, dále převládá zelenina, obilniny či luštěniny. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Judaismus ==&lt;br /&gt;
Základem [[Judaismus|židovského]] náboženství je Tóra. Na rozdíl od jiných náboženství je výrazem národní identity. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Košer - alimentární příkazy v judaismu ===&lt;br /&gt;
I zde jsou velmi propracovaná '''alimentární tabu''', která '''se odvíjí od Starého zákona'''. Vedle zákazu jednotlivých potravin, je zde kladen důraz na správný postup při přípravě ('''košer''').&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Jedním ze základů stravování Židů je '''konzumace vykrváceného masa''' a navíc pouze některých zvířat, ostatní jsou považována za nečistá. Lze jíst maso přežvýkavých sudokopytníků. Naopak zcela zakázaná je konzumace vepřového, koňského, oslího, zaječího a králičího masa. Jíst ryby je povoleno, ale jako ryby jsou klasifikovány jen ty, které se rozmnožují mimoděložně, ostatní jsou zapovězeny - např. jeseter. Požadavek vykrvácení masa je spojen s tabuizací krve. Zvíře tak může být zabito pouze určitým způsobem a určitým člověkem, musí dokonale vykrvácet.  &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Jídelníček Židů a dělení stravy ===&lt;br /&gt;
V židovském jídelníčku dále dominuje '''ovoce, zelenina a obiloviny'''. Typické jsou nekynuté chlebové placky- '''macesy''', jejichž příprava též podléhá striktním předpisům, stejně jako příprava vína. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pro židovskou kuchyni je dále typické dělení na '''mléčné a masité potraviny'''. Týká se to jak nádob na vaření, tak dřezů na mytí těchto nádob a míst na ukládání potravin (dnes musí mít oddělené lednice na masité a na mléčné potraviny), navzájem totiž nesmí přijít do kontaktu. Zároveň se toto dělení dodržuje i při samotné konzumaci pokrmů. Po mléčných lze jíst maso hned, pouze si musí vypláchnout ústa nebo zajíst mléčné jídlo chlebem. Mléčné pokrmy se pak po masitých mohou konzumovat až s čtyřhodinovou prodlevou. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Křesťanství ==&lt;br /&gt;
I v [[Křesťanství|křesťanství]] existují '''jídelní předpisy''', avšak '''týkají se především půstů'''. V obecném měřítku lze za nejpřísnější považovat pravoslaví, jehož věřící dodržují více půstů, které jsou navíc striktnější. Naopak nejmírnější jsou protestanté, kteří k půstům nejsou nuceni, mohou se jich účastnit pouze dobrovolně. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Křesťanství a půsty ===&lt;br /&gt;
V době půstu se '''zakazuje konzumace masa''', ale člověk by si měl odříkat i další potraviny, které představují určitý luxus - sladké, alkohol a podobně. Avšak v tradiční společnosti se v týdnu běžně maso nekonzumovalo, pouze o svátcích a nedělích. Jen v bohatších domácnostech si ho dopřávali častěji. Navíc máme doklady, že za maso bylo považováno především vepřové, proto se v době postní mnohdy povolovala konzumace drůbežího masa. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pro [[Katolictví|katolictví]] je nejdůležitějším [[Postní období před Velikonocemi|předvelikonoční půst]], další větší je v době adventní. Po velice dlouhou dobu se pak udržel zvyk postit se i každý pátek. Přetrval i hluboko do 20. století, dokonce i závodní jídelny tuto zvyklost udržovaly, později se však z ideologických důvodů (snaha vymýtit náboženství) bezmasý pátek přenesl na čtvrtek. [[Pravoslaví]] pak zachovává půstů více, dva velké a jeden letní. Letní se nazývá apoštolský nebo petrský, je odvislý od Velikonoc. V době postní je přísně zapovězena konzumace alkoholu, vajec, ryb a masa. Nejpřísnějším je půst na '''Velký pátek''' a na '''Štědrý den''', kdy je doporučen absolutní půst. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Islám ==&lt;br /&gt;
[[Islám]] vznikl v 7. století n. l. Posvátnou knihou islámu je Korán, který má dvě základní verze - šíitskou a sunitskou. V oblasti stravovacích nařízení a zákazů se v mnohém '''opírá o judaismus a křesťanství'''. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Halal - alimentární příkazy v islámu ===&lt;br /&gt;
Pro muslimy platí stejně jako pro židovské věřící, že smějí konzumovat pouze '''zcela vykrvácené maso''' zvířat zabitých určitým způsobem. Prase je stejně tak považováno za nečisté zvíře, proto se nesmí jíst ani jeho maso. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Islám a půsty ===&lt;br /&gt;
Hlavním půstem muslimů je během '''Ramadánu''', který připadá na 9. měsíc v roce. Přes den je půst neobyčejně přísný, až do západu Slunce se nesmí nic jíst, pít ani kouřit. Z tohoto půstu jsou vyňaty těhotné a kojící ženy a nemocní, ale jsou nuceni to později vynahradit. V islámu existují i individuální půsty, trvající zpravidla jeden až dva dny.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Zdroje==&lt;br /&gt;
=== Zdroj ===&lt;br /&gt;
ŠTĚPÁNOVÁ, Irena. ''Lidová strava v kulturněhistorickém kontextu''. Přednášky Ústavu etnologie FF UK, LS 2011/2012&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Doporučená literatura a další zdroje ===&lt;br /&gt;
* ŠTĚPÁNOVÁ, Irena. ''Lidová strava v kulturněhistorickém kontextu''. Přednášky Ústavu etnologie FF UK, LS 2011/2012&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Etnologie]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Vera.Okenkova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Rasa&amp;diff=13843</id>
		<title>Rasa</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Rasa&amp;diff=13843"/>
		<updated>2015-01-08T18:11:19Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Vera.Okenkova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;Pojem '''lidská rasa''' představuje popis biologických vlastností lidských populací na základě společně sdílených fenotypových znaků (barvy pleti, struktury vlasů, obličejových rysů aj.).&amp;lt;ref name=&amp;quot;Malina&amp;quot;&amp;gt; MALINA, J. a kol. Antropologický slovník, str. 195.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Vznik a vývoj pojmu rasa ==&lt;br /&gt;
[[File:Page13-Rasehygiene (utdrag) crop.jpg|thumb|upright 1.3|Tabulka lidských ras z roku 1939]]&lt;br /&gt;
Slovo rasa se vyskytuje snad ve všech jazycích bývalých koloniálních národů, obecně označuje populace odlišného původu. Etymologie slova rasa je velmi neurčitá, nicméně mnozí autoři slovníků předpokládají, že pochází z italštiny, respektive '''z latiny'''. Někteří britští autoři však nesouhlasili: Henry Watson Fowler tvrdil, že neexistuje žádný latinský termín, ze kterého by rasa mohla být odvozena, zoolog Cedric Dover zase přisuzoval původ slova '''z arabského ras''', což znamená hlava, původ nebo začátek.&amp;lt;ref name=&amp;quot;Kamín&amp;quot;&amp;gt; KAMÍN, T., MACHALOVÁ, T. Kritika rasy a rasismu, str. 12.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
První vědeckou definici poprvé stanovil '''Francois Bernier''' v 17. století. Rozdělil lidskou populaci do čtyř skupin (Evropané a západní Asiaté, Afričané, východní Asiaté a Laponci) a v hodnocení vycházel ze sedmi znaků: barvy vlasů, pleti, tvaru obličeje, nosu, očních štěrbin a výšky těla.&amp;lt;ref name=&amp;quot;Kamín17&amp;quot;&amp;gt; KAMÍN, T., MACHALOVÁ, T. Kritika rasy a rasismu, str. 17.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Důležitým mezníkem se stala práce ''Systema Naturae'' od švédského antropologa Carla Linné. Ten v ní člení lidskou „rasu” do čtyř základních skupin podle geografického rozlišení a následně podle barvy pleti, temperamentu a postoje. Nicméně místo pojmu rasa používá '''termín varieta'''.&amp;lt;ref name=&amp;quot;Kamín17&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Rasou se začalo zabývat stále více antropologů a přírodovědců v 19. století, kteří užívali rozličné kategorie při klasifikaci. Zmínit lze '''Johanna Friedricha Blumenbacha''', zakladatele fyzické antropologie, který stanovil pět „ras” (používal též termín varieta) podle geografie a vzhledu (barvy pleti, barvy a typu vlasů). Friedrich Müller dělí lidstvo podle typu vlasů na 12 „ras”, Jean Louis Armand de Quatrefages zase do tří hlavních (bílé, žluté a černé) a devíti vedlejších, '''Franz Boas''' s výhradami rozlišuje pouze dvě „rasy”.&amp;lt;ref name=&amp;quot;Kamín&amp;quot;&amp;gt; KAMÍN, T., MACHALOVÁ, T. Kritika rasy a rasismu, str. 18.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Do těchto rozličných teorií a nepřesně vymezených termínů začaly pronikat myšlenky o nadřazenosti bílé rasy nad ostatními. Z teorií o rase se začaly rozvíjet '''rasové ideologie''', jejichž teoretický vrchol nacházíme u Arthura de Gobineau. Jeho teorie později inspirovaly [[Adolf Hitler|Adolfa Hitlera]].&amp;lt;ref name=&amp;quot;Zýbalová&amp;quot;&amp;gt; ZÝBALOVÁ, M. Kořeny rasismu, str. 10.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Ve 20. století se rasa používá často jako rozlišovací kategorie. Je snaha pokračovat ve vytváření taxonomie lidských ras, nicméně problémem je stanovení relevantních kritérií vedoucích k jejich jednoznačné klasifikaci. Zlom přichází v roce 1950, kdy Carleton S. Coon, Stanley Garn a Joseph B. Birdsell vydali knihu '''''Rasy'''''. ''„Autoři odmítli klasifikovat lidstvo pouze na základě anatomických znaků. Stanovili třicet ras na základě změn souvisících s adaptací k přírodnímu prostředí. V centru jejich zájmu se ocitly selektivní tlaky (zejména klima), které mají vliv na genetickou výbavu... Tato práce je již předzvěstí nového přístupu k pochopení fenoménu lidské rasy.”''&amp;lt;ref name=&amp;quot;Soukup&amp;quot;&amp;gt; SOUKUP, V. Dějiny antropologie, str. 83.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Přístup ke studiu lidské variability skrze lidské rasy ztroskotal. ''„V klasické fyzické antropologii byl pojem rasa užíván jako taxonomická jednotka sloužící k označení vnitrodruhové populace, která se od ostatních populací téhož druhu liší svým geografickým rozšířením a sdílenými biologickými znaky zděděnými po společných předcích. V rámci tradiční taxonomie se lidské populace dělí do tří velkých ras:''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
# '''''Černá''' neboli '''negroidní rasa''' - původně rozšířená v oblastech tropické Afriky na jih od Sahary''&lt;br /&gt;
# '''''Žlutá''' neboli '''mongoloidní rasa''' - původně rozšířená  ve východní, střední a jihovýchodní subtropické Asii''&lt;br /&gt;
# '''''Bílá''' neboli '''europoidní rasa''' - původně rozšířená v mírném pásu Evropy a na rozhraní východní Evropy a západní Asie.&amp;quot;''&amp;lt;ref name=&amp;quot;Soukup&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Tato terminologie nepostihuje biologickou rozmanitost lidských populací, a proto byli antropologové nuceni zavést pojmy malá rasa a rasový typ. Jejich práci navíc ztěžoval '''proces amalgamace''' - stírání rasových rozdílů. Fenotypové rysy nejsou u lidského rodu přesně odděleny. Nadto se některé morfologické změny projevují ve směru sever - jih, jiné ve směru západ - východ. Příkladem může být barva lidské pleti, která směrem od Severní Evropy ke střední Africe tmavne či narůstající výskyt krevní skupiny B od západní do východní Evropy. Vědci pracující s kritériem barvy pleti dojdou k jiné taxonomii než vědci s kritériem výskytu krevních skupin. Ani kombinace různých fenotypových rysů není přesná, protože tyto rysy jsou dány geny, umístěnými na různých chromozomech a jsou na potomstvo přenášeny nezávisle.&amp;lt;ref name=&amp;quot;Soukup84&amp;quot;&amp;gt; SOUKUP, V. Dějiny antropologie, str. 84.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Vliv molekulární genetiky == &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Různorodé pojetí taxonomie lidské rasy obracelo pozornost antropologů k molekulární genetice. Díky výzkumům funkčních genů (krevních skupin, enzymů a bílkovin) a nezávislým informacím zakódovaným v sekvenci DNA se zjistilo, že žádné oddělené skupiny neexistují. Genetik Steve Jones to shrnul: ''&amp;quot;Všeobecné genetické rozdíly mezi rasami (například mezi Afričany a Evropany) nejsou o mnoho větší než rozdíly mezi jednotlivými státy v rámci Evropy nebo Afriky. Jedinci, ne národy a rasy, jsou tedy hlavními nositeli rozdílů ve funkčních genech. Rasa definovaná barvou kůže není větší biologickou entitou než národ, jehož identitu utvářela jen velmi krátká společná historie.&amp;quot;''&amp;lt;ref name=&amp;quot;Soukup84&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Podíl na potvrzení o neplatném přesvědčení o historických rozdílech mezi rasami mají i molekulární genetici Allan Wilson, Rebecca Cannová a Mark Stoneking, kteří v roce 1987 vytvořili '''hypotézu Eva'''. Podle této hypotézy vznikl Homo sapiens sapiens před 200 až 140 tisíci lety na jediném místě, pravděpodobně v subsaharské části Afriky. Analyzovali mitochondriální DNA (mtDNA) z placent 147 žen z pěti různých oblastí Starého světa. ''„Rekonstrukce rodokmenu moderního člověka se přitom opírala o předpoklad, že většina mutací na řetězci mtDNA je neutrální, takže výskyt a nahromadění mutací je funkcí času, Jinými slovy, čím má určitá populace v rámci zkoumaného vzorku proměnlivější řetězec mtDNA, tím je starší. Na základě analýzy v rozdílech sekvencí mtDNA bylo zjištěno, že nejproměnlivější řetězec mtDNA existuje u africké populace, a ta je proto pravděpodobně ve vztahu k ostatním populacím nejstarší.”''&amp;lt;ref name=&amp;quot;Soukup85&amp;quot;&amp;gt; SOUKUP, V. Dějiny antropologie, str. 85.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pojem rasa je dnes vnímán spíše jako sociologický termín. Biolog Richard Lewontin zveřejnil v roce 1972 výsledky svého výzkumu, ve kterém došel k závěru, že větší množství rozdílů nalezneme uvnitř jedné „rasy” než mezi různými „rasami”. Z vědeckého hlediska není možné stanovit přesně hranice, protože lidská populace je z 99,9% geneticky totožná.&amp;lt;ref name=&amp;quot;Danics&amp;quot;&amp;gt; DANICS, Š., KAMÍN, T. Extremismus, rasismus a antisemitismus, str. 115.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
=== Reference ===&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Použitá literatura ===&lt;br /&gt;
* Danics, Š., Kamín, T. ''Extremismus, rasismus a antisemitismus'', 1. vyd. Policejní Akademie ČR, 2005. 151 s. ISBN 978-80-7251-286-7. &lt;br /&gt;
* Kamín, T., Machalová, T. ''Kritika rasy a rasismu'', 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2003. 163 s. ISBN 80-210-3275-8. &lt;br /&gt;
* [http://is.muni.cz/do/1431/UAntrBiol/el/antropos/slovnik.html Malina, J. a kol. ''Antropologický slovník''], Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2009. 304 s. ISBN 978-80-7204-560-0.    &lt;br /&gt;
* Soukup, V. ''Dějiny antropologie'', Praha: Karolinum, 2005. 667 s. ISBN 80-246-0337-3.  &lt;br /&gt;
* [http://is.muni.cz/th/321983/pedf_b/BP_MZ.txt Zýbalová, M. ''Kořeny rasismu'']: bakalářská práce. Brno: Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta, Katedra občanské výchovy, 2011. 47 l., Vedoucí bakalářské práce PhDr. Milan Valach, PhD. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Etnologie]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Vera.Okenkova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Rasa&amp;diff=13842</id>
		<title>Rasa</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Rasa&amp;diff=13842"/>
		<updated>2015-01-08T17:59:28Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Vera.Okenkova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;Pojem '''lidská rasa''' představuje popis biologických vlastností lidských populací na základě společně sdílených fenotypových znaků (barvy pleti, struktury vlasů, obličejových rysů aj.).&amp;lt;ref name=&amp;quot;Malina&amp;quot;&amp;gt; MALINA, J. a kol. Antropologický slovník, str. 195.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Vznik a vývoj pojmu rasa ==&lt;br /&gt;
Slovo rasa se vyskytuje snad ve všech jazycích bývalých koloniálních národů, obecně označuje populace odlišného původu. Etymologie slova rasa je velmi neurčitá, nicméně mnozí autoři slovníků předpokládají, že pochází z italštiny, respektive '''z latiny'''. Někteří britští autoři však nesouhlasili: Henry Watson Fowler tvrdil, že neexistuje žádný latinský termín, ze kterého by rasa mohla být odvozena, zoolog Cedric Dover zase přisuzoval původ slova '''z arabského ras''', což znamená hlava, původ nebo začátek.&amp;lt;ref name=&amp;quot;Kamín&amp;quot;&amp;gt; KAMÍN, T., MACHALOVÁ, T. Kritika rasy a rasismu, str. 12.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
První vědeckou definici poprvé stanovil '''Francois Bernier''' v 17. století. Rozdělil lidskou populaci do čtyř skupin (Evropané a západní Asiaté, Afričané, východní Asiaté a Laponci) a v hodnocení vycházel ze sedmi znaků: barvy vlasů, pleti, tvaru obličeje, nosu, očních štěrbin a výšky těla.&amp;lt;ref name=&amp;quot;Kamín17&amp;quot;&amp;gt; KAMÍN, T., MACHALOVÁ, T. Kritika rasy a rasismu, str. 17.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Důležitým mezníkem se stala práce ''Systema Naturae'' od švédského antropologa Carla Linné. Ten v ní člení lidskou „rasu” do čtyř základních skupin podle geografického rozlišení a následně podle barvy pleti, temperamentu a postoje. Nicméně místo pojmu rasa používá '''termín varieta'''.&amp;lt;ref name=&amp;quot;Kamín17&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Rasou se začalo zabývat stále více antropologů a přírodovědců v 19. století, kteří užívali rozličné kategorie při klasifikaci. Zmínit lze '''Johanna Friedricha Blumenbacha''', zakladatele fyzické antropologie, který stanovil pět „ras” (používal též termín varieta) podle geografie a vzhledu (barvy pleti, barvy a typu vlasů). Friedrich Müller dělí lidstvo podle typu vlasů na 12 „ras”, Jean Louis Armand de Quatrefages zase do tří hlavních (bílé, žluté a černé) a devíti vedlejších, '''Franz Boas''' s výhradami rozlišuje pouze dvě „rasy”.&amp;lt;ref name=&amp;quot;Kamín&amp;quot;&amp;gt; KAMÍN, T., MACHALOVÁ, T. Kritika rasy a rasismu, str. 18.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Do těchto rozličných teorií a nepřesně vymezených termínů začaly pronikat myšlenky o nadřazenosti bílé rasy nad ostatními. Z teorií o rase se začaly rozvíjet '''rasové ideologie''', jejichž teoretický vrchol nacházíme u Arthura de Gobineau. Jeho teorie později inspirovaly [[Adolf Hitler|Adolfa Hitlera]].&amp;lt;ref name=&amp;quot;Zýbalová&amp;quot;&amp;gt; ZÝBALOVÁ, M. Kořeny rasismu, str. 10.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Ve 20. století se rasa používá často jako rozlišovací kategorie. Je snaha pokračovat ve vytváření taxonomie lidských ras, nicméně problémem je stanovení relevantních kritérií vedoucích k jejich jednoznačné klasifikaci. Zlom přichází v roce 1950, kdy Carleton S. Coon, Stanley Garn a Joseph B. Birdsell vydali knihu '''''Rasy'''''. ''„Autoři odmítli klasifikovat lidstvo pouze na základě anatomických znaků. Stanovili třicet ras na základě změn souvisících s adaptací k přírodnímu prostředí. V centru jejich zájmu se ocitly selektivní tlaky (zejména klima), které mají vliv na genetickou výbavu... Tato práce je již předzvěstí nového přístupu k pochopení fenoménu lidské rasy.”''&amp;lt;ref name=&amp;quot;Soukup&amp;quot;&amp;gt; SOUKUP, V. Dějiny antropologie, str. 83.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Přístup ke studiu lidské variability skrze lidské rasy ztroskotal. ''„V klasické fyzické antropologii byl pojem rasa užíván jako taxonomická jednotka sloužící k označení vnitrodruhové populace, která se od ostatních populací téhož druhu liší svým geografickým rozšířením a sdílenými biologickými znaky zděděnými po společných předcích. V rámci tradiční taxonomie se lidské populace dělí do tří velkých ras:''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
# '''''Černá''' neboli '''negroidní rasa''' - původně rozšířená v oblastech tropické Afriky na jih od Sahary''&lt;br /&gt;
# '''''Žlutá''' neboli '''mongoloidní rasa''' - původně rozšířená  ve východní, střední a jihovýchodní subtropické Asii''&lt;br /&gt;
# '''''Bílá''' neboli '''europoidní rasa''' - původně rozšířená v mírném pásu Evropy a na rozhraní východní Evropy a západní Asie.&amp;quot;''&amp;lt;ref name=&amp;quot;Soukup&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Tato terminologie nepostihuje biologickou rozmanitost lidských populací, a proto byli antropologové nuceni zavést pojmy malá rasa a rasový typ. Jejich práci navíc ztěžoval '''proces amalgamace''' - stírání rasových rozdílů. Fenotypové rysy nejsou u lidského rodu přesně odděleny. Nadto se některé morfologické změny projevují ve směru sever - jih, jiné ve směru západ - východ. Příkladem může být barva lidské pleti, která směrem od Severní Evropy ke střední Africe tmavne či narůstající výskyt krevní skupiny B od západní do východní Evropy. Vědci pracující s kritériem barvy pleti dojdou k jiné taxonomii než vědci s kritériem výskytu krevních skupin. Ani kombinace různých fenotypových rysů není přesná, protože tyto rysy jsou dány geny, umístěnými na různých chromozomech a jsou na potomstvo přenášeny nezávisle.&amp;lt;ref name=&amp;quot;Soukup84&amp;quot;&amp;gt; SOUKUP, V. Dějiny antropologie, str. 84.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Vliv molekulární genetiky == &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Různorodé pojetí taxonomie lidské rasy obracelo pozornost antropologů k molekulární genetice. Díky výzkumům funkčních genů (krevních skupin, enzymů a bílkovin) a nezávislým informacím zakódovaným v sekvenci DNA se zjistilo, že žádné oddělené skupiny neexistují. Genetik Steve Jones to shrnul: ''&amp;quot;Všeobecné genetické rozdíly mezi rasami (například mezi Afričany a Evropany) nejsou o mnoho větší než rozdíly mezi jednotlivými státy v rámci Evropy nebo Afriky. Jedinci, ne národy a rasy, jsou tedy hlavními nositeli rozdílů ve funkčních genech. Rasa definovaná barvou kůže není větší biologickou entitou než národ, jehož identitu utvářela jen velmi krátká společná historie.&amp;quot;''&amp;lt;ref name=&amp;quot;Soukup84&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Podíl na potvrzení o neplatném přesvědčení o historických rozdílech mezi rasami mají i molekulární genetici Allan Wilson, Rebecca Cannová a Mark Stoneking, kteří v roce 1987 vytvořili '''hypotézu Eva'''. Podle této hypotézy vznikl Homo sapiens sapiens před 200 až 140 tisíci lety na jediném místě, pravděpodobně v subsaharské části Afriky. Analyzovali mitochondriální DNA (mtDNA) z placent 147 žen z pěti různých oblastí Starého světa. ''„Rekonstrukce rodokmenu moderního člověka se přitom opírala o předpoklad, že většina mutací na řetězci mtDNA je neutrální, takže výskyt a nahromadění mutací je funkcí času, Jinými slovy, čím má určitá populace v rámci zkoumaného vzorku proměnlivější řetězec mtDNA, tím je starší. Na základě analýzy v rozdílech sekvencí mtDNA bylo zjištěno, že nejproměnlivější řetězec mtDNA existuje u africké populace, a ta je proto pravděpodobně ve vztahu k ostatním populacím nejstarší.”''&amp;lt;ref name=&amp;quot;Soukup85&amp;quot;&amp;gt; SOUKUP, V. Dějiny antropologie, str. 85.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pojem rasa je dnes vnímán spíše jako sociologický termín. Biolog Richard Lewontin zveřejnil v roce 1972 výsledky svého výzkumu, ve kterém došel k závěru, že větší množství rozdílů nalezneme uvnitř jedné „rasy” než mezi různými „rasami”. Z vědeckého hlediska není možné stanovit přesně hranice, protože lidská populace je z 99,9% geneticky totožná.&amp;lt;ref name=&amp;quot;Danics&amp;quot;&amp;gt; DANICS, Š., KAMÍN, T. Extremismus, rasismus a antisemitismus, str. 115.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
=== Reference ===&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Použitá literatura ===&lt;br /&gt;
Danics, Š., Kamín, T. ''Extremismus, rasismus a antisemitismus'', 1. vyd. Policejní Akademie ČR, 2005. 151 s. ISBN 978-80-7251-286-7.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Kamín, T., Machalová, T. ''Kritika rasy a rasismu'', 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2003. 163 s. ISBN 80-210-3275-8.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://is.muni.cz/do/1431/UAntrBiol/el/antropos/slovnik.html Malina, J. a kol. ''Antropologický slovník''], Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2009. 304 s. ISBN 978-80-7204-560-0. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Soukup, V. ''Dějiny antropologie'', Praha: Karolinum, 2005. 667 s. ISBN 80-246-0337-3.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://is.muni.cz/th/321983/pedf_b/BP_MZ.txt Zýbalová, M. ''Kořeny rasismu'']: bakalářská práce. Brno: Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta, Katedra občanské výchovy, 2011. 47 l., Vedoucí bakalářské práce PhDr. Milan Valach, PhD. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Etnologie]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Vera.Okenkova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Rasa&amp;diff=13841</id>
		<title>Rasa</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Rasa&amp;diff=13841"/>
		<updated>2015-01-08T17:57:35Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Vera.Okenkova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;Pojem '''lidská rasa''' představuje popis biologických vlastností lidských populací na základě společně sdílených fenotypových znaků (barvy pleti, struktury vlasů, obličejových rysů aj.).&amp;lt;ref name=&amp;quot;Malina&amp;quot;&amp;gt; MALINA, J. a kol. Antropologický slovník, str. 195.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Vznik a vývoj pojmu rasa ==&lt;br /&gt;
Slovo rasa se vyskytuje snad ve všech jazycích bývalých koloniálních národů, obecně označuje populace odlišného původu. Etymologie slova rasa je velmi neurčitá, nicméně mnozí autoři slovníků předpokládají, že pochází z italštiny, respektive '''z latiny'''. Někteří britští autoři však nesouhlasili: Henry Watson Fowler tvrdil, že neexistuje žádný latinský termín, ze kterého by rasa mohla být odvozena, zoolog Cedric Dover zase přisuzoval původ slova '''z arabského ras''', což znamená hlava, původ nebo začátek.&amp;lt;ref name=&amp;quot;Kamín&amp;quot;&amp;gt; KAMÍN, T., MACHALOVÁ, T. Kritika rasy a rasismu, str. 12.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
První vědeckou definici poprvé stanovil '''Francois Bernier''' v 17. století. Rozdělil lidskou populaci do čtyř skupin (Evropané a západní Asiaté, Afričané, východní Asiaté a Laponci) a v hodnocení vycházel ze sedmi znaků: barvy vlasů, pleti, tvaru obličeje, nosu, očních štěrbin a výšky těla.&amp;lt;ref name=&amp;quot;Kamín17&amp;quot;&amp;gt; KAMÍN, T., MACHALOVÁ, T. Kritika rasy a rasismu, str. 17.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Důležitým mezníkem se stala práce ''Systema Naturae'' od švédského antropologa Carla Linné. Ten v ní člení lidskou „rasu” do čtyř základních skupin podle geografického rozlišení a následně podle barvy pleti, temperamentu a postoje. Nicméně místo pojmu rasa používá '''termín varieta'''.&amp;lt;ref name=&amp;quot;Kamín17&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Rasou se začalo zabývat stále více antropologů a přírodovědců v 19. století, kteří užívali rozličné kategorie při klasifikaci. Zmínit lze '''Johanna Friedricha Blumenbacha''', zakladatele fyzické antropologie, který stanovil pět „ras” (používal též termín varieta) podle geografie a vzhledu (barvy pleti, barvy a typu vlasů). Friedrich Müller dělí lidstvo podle typu vlasů na 12 „ras”, Jean Louis Armand de Quatrefages zase do tří hlavních (bílé, žluté a černé) a devíti vedlejších, '''Franz Boas''' s výhradami rozlišuje pouze dvě „rasy”.&amp;lt;ref name=&amp;quot;Kamín&amp;quot;&amp;gt; KAMÍN, T., MACHALOVÁ, T. Kritika rasy a rasismu, str. 18.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Do těchto rozličných teorií a nepřesně vymezených termínů začaly pronikat myšlenky o nadřazenosti bílé rasy nad ostatními. Z teorií o rase se začaly rozvíjet '''rasové ideologie''', jejichž teoretický vrchol nacházíme u Arthura de Gobineau. Jeho teorie později inspirovaly [[Adolf Hitler|Adolfa Hitlera]].&amp;lt;ref name=&amp;quot;Zýbalová&amp;quot;&amp;gt; ZÝBALOVÁ, M. Kořeny rasismu, str. 10.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Ve 20. století se rasa používá často jako rozlišovací kategorie. Je snaha pokračovat ve vytváření taxonomie lidských ras, nicméně problémem je stanovení relevantních kritérií vedoucích k jejich jednoznačné klasifikaci. Zlom přichází v roce 1950, kdy Carleton S. Coon, Stanley Garn a Joseph B. Birdsell vydali knihu '''''Rasy'''''. ''„Autoři odmítli klasifikovat lidstvo pouze na základě anatomických znaků. Stanovili třicet ras na základě změn souvisících s adaptací k přírodnímu prostředí. V centru jejich zájmu se ocitly selektivní tlaky (zejména klima), které mají vliv na genetickou výbavu... Tato práce je již předzvěstí nového přístupu k pochopení fenoménu lidské rasy.”''&amp;lt;ref name=&amp;quot;Soukup&amp;quot;&amp;gt; SOUKUP, V. Dějiny antropologie, str. 83.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Přístup ke studiu lidské variability skrze lidské rasy ztroskotal. ''„V klasické fyzické antropologii byl pojem rasa užíván jako taxonomická jednotka sloužící k označení vnitrodruhové populace, která se od ostatních populací téhož druhu liší svým geografickým rozšířením a sdílenými biologickými znaky zděděnými po společných předcích. V rámci tradiční taxonomie se lidské populace dělí do tří velkých ras:''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
# '''''Černá''' neboli '''negroidní rasa''' - původně rozšířená v oblastech tropické Afriky na jih od Sahary&lt;br /&gt;
# '''Žlutá''' neboli '''mongoloidní rasa''' - původně rozšířená  ve východní, střední a jihovýchodní subtropické Asii&lt;br /&gt;
# '''Bílá''' neboli '''europoidní rasa''' - původně rozšířená v mírném pásu Evropy a na rozhraní východní Evropy a západní Asie.&amp;quot;''&amp;lt;ref name=&amp;quot;Soukup&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Tato terminologie nepostihuje biologickou rozmanitost lidských populací, a proto byli antropologové nuceni zavést pojmy malá rasa a rasový typ. Jejich práci navíc ztěžoval '''proces amalgamace''' - stírání rasových rozdílů. Fenotypové rysy nejsou u lidského rodu přesně odděleny. Nadto se některé morfologické změny projevují ve směru sever - jih, jiné ve směru západ - východ. Příkladem může být barva lidské pleti, která směrem od Severní Evropy ke střední Africe tmavne či narůstající výskyt krevní skupiny B od západní do východní Evropy. Vědci pracující s kritériem barvy pleti dojdou k jiné taxonomii než vědci s kritériem výskytu krevních skupin. Ani kombinace různých fenotypových rysů není přesná, protože tyto rysy jsou dány geny, umístěnými na různých chromozomech a jsou na potomstvo přenášeny nezávisle.&amp;lt;ref name=&amp;quot;Soukup84&amp;quot;&amp;gt; SOUKUP, V. Dějiny antropologie, str. 84.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Vliv molekulární genetiky == &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Různorodé pojetí taxonomie lidské rasy obracelo pozornost antropologů k molekulární genetice. Díky výzkumům funkčních genů (krevních skupin, enzymů a bílkovin) a nezávislým informacím zakódovaným v sekvenci DNA se zjistilo, že žádné oddělené skupiny neexistují. Genetik Steve Jones to shrnul: ''&amp;quot;Všeobecné genetické rozdíly mezi rasami (například mezi Afričany a Evropany) nejsou o mnoho větší než rozdíly mezi jednotlivými státy v rámci Evropy nebo Afriky. Jedinci, ne národy a rasy, jsou tedy hlavními nositeli rozdílů ve funkčních genech. Rasa definovaná barvou kůže není větší biologickou entitou než národ, jehož identitu utvářela jen velmi krátká společná historie.&amp;quot;''&amp;lt;ref name=&amp;quot;Soukup84&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Podíl na potvrzení o neplatném přesvědčení o historických rozdílech mezi rasami mají i molekulární genetici Allan Wilson, Rebecca Cannová a Mark Stoneking, kteří v roce 1987 vytvořili '''hypotézu Eva'''. Podle této hypotézy vznikl Homo sapiens sapiens před 200 až 140 tisíci lety na jediném místě, pravděpodobně v subsaharské části Afriky. Analyzovali mitochondriální DNA (mtDNA) z placent 147 žen z pěti různých oblastí Starého světa. ''„Rekonstrukce rodokmenu moderního člověka se přitom opírala o předpoklad, že většina mutací na řetězci mtDNA je neutrální, takže výskyt a nahromadění mutací je funkcí času, Jinými slovy, čím má určitá populace v rámci zkoumaného vzorku proměnlivější řetězec mtDNA, tím je starší. Na základě analýzy v rozdílech sekvencí mtDNA bylo zjištěno, že nejproměnlivější řetězec mtDNA existuje u africké populace, a ta je proto pravděpodobně ve vztahu k ostatním populacím nejstarší.”''&amp;lt;ref name=&amp;quot;Soukup85&amp;quot;&amp;gt; SOUKUP, V. Dějiny antropologie, str. 85.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pojem rasa je dnes vnímán spíše jako sociologický termín. Biolog Richard Lewontin zveřejnil v roce 1972 výsledky svého výzkumu, ve kterém došel k závěru, že větší množství rozdílů nalezneme uvnitř jedné „rasy” než mezi různými „rasami”. Z vědeckého hlediska není možné stanovit přesně hranice, protože lidská populace je z 99,9% geneticky totožná.&amp;lt;ref name=&amp;quot;Danics&amp;quot;&amp;gt; DANICS, Š., KAMÍN, T. Extremismus, rasismus a antisemitismus, str. 115.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
=== Reference ===&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Použitá literatura ===&lt;br /&gt;
Danics, Š., Kamín, T. ''Extremismus, rasismus a antisemitismus'', 1. vyd. Policejní Akademie ČR, 2005. 151 s. ISBN 978-80-7251-286-7.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Kamín, T., Machalová, T. ''Kritika rasy a rasismu'', 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2003. 163 s. ISBN 80-210-3275-8.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://is.muni.cz/do/1431/UAntrBiol/el/antropos/slovnik.html Malina, J. a kol. ''Antropologický slovník''], Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2009. 304 s. ISBN 978-80-7204-560-0. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Soukup, V. ''Dějiny antropologie'', Praha: Karolinum, 2005. 667 s. ISBN 80-246-0337-3.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[http://is.muni.cz/th/321983/pedf_b/BP_MZ.txt Zýbalová, M. ''Kořeny rasismu'']: bakalářská práce. Brno: Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta, Katedra občanské výchovy, 2011. 47 l., Vedoucí bakalářské práce PhDr. Milan Valach, PhD. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Etnologie]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Vera.Okenkova</name></author>
		
	</entry>
</feed>